Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Antonín Klášterský
• vydáno v rámci svazku Historie II - Básně (Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1964)
• sbírka krátkých lyrických básní vydaná pod jménem Williama Shakespeara, jejíž autorství však není zcela jisté; texty se soustředí hlavně na lásku, touhu, krásu, nevěru, zklamání a proměnlivost lidských citů; nejde o souvislý příběh, ale o soubor samostatných básní, jež spojuje podobná tematika a lyrická nálada; dílo ukazuje, že láska může být krásná a přitažlivá, ale zároveň i bolestná, klamná a nestálá

1

Když přísahá, že z pravdy samé jen
má milá, věřím, ač že lež to, vím,
by mnila, že jsem hoch, jenž nezkušen,
a klamných světa šaleb neznalým.
Tak v marných snách, že jsem jí mladíkem,
ač vím, že dni mé nejlepší ty tam,
s úsměvem věřím, co dí klamným rtem,
a chyby v lásce klidně přehlédám.
Proč říká však má milá, že je mláda,
a proč zas já neřeknu, že jsem stár?
Ó, lichotným rtem láska mluví ráda
a v stáří lásce nemilý sčet jar.
Tož ona se mnou, já chci lháti s ní,
když v lásce chyb svých budem zproštěni.

2

Dvé milých pro těchu a zoufalství
mám, jak dvé duchů když mne stále vede:
ten lepší anděl, muž, se krásně skví
a horší duch je žena barvy smědé.
Zlo ženské mi, bych dřív kles v pekla pal,
lepšího ducha odluzuje mého,
by zkažen světec můj se ďáblem stal,
svou krásnou pýchou svádí cudnost jeho.
A zda můj anděl obrátí se k zlobě,
říc' nemohu, jen nejist hádaje:
Jsou oba druzi ke mně, druzi k sobě,
tož mním, že anděl v pekle druha je.
Pravdy však nezvím, s rozpory živ svými,
až dobrého zlý anděl upálí mi.

3

Zda oči tvé, nebesky výmluvné,
proti nimž svět ten bez obrany jest tu,
slib křivě zrušit nenavedly mne?
Když pro tebe to, nehodno to trestu.
Slib zrušen ženě; nedotk se však tebe,
tys bohyně a slib ti neruším,
slib můj byl pozemský, tys láskou s nebe
a vděk tvůj hřích můj smyje s kalem vším.
Můj slib byl dech a dech je pára jen,
nuž, krásné slunce, jež pláš na zem v znoji,
vpij ten slib z páry - ba již vytažen.
Když zrušen, není tedy vinou mojí.
Leč mnou-li zrušen, kdo bloud taký, aj,
by nezrušil slib, můž-li vejít v ráj?

4

Venuše sladká u potoka lemu
s Adonem dlíc, jenž mlád a čarovný,
s tak mnohým hledem lásky zřela k němu,
jak můž jen oko krásy královny.
V sluch šeptala mu pro rozkoš a blaho,
zrak lákala mu svými vnadami,
chtíc získat ho, tu tam se dotekla ho,
neb jemný dotek cudnost omámí.
Leč on buď nezralý neb nechápavý
neb nabídky že náznak odmítal,
vnadidla nechtěl tknout se, mlsák hravý,
leč k něžným svodům v žert se usmíval.
Tu padla ona naznak, a on strachy
se zved a prch, ach, bloud ten příliš plachý.

5

Jak, lásce nevěrný, jí přísahat mám jen?
Ó, nelze v slibu stát, ač dán-li nebyl kráse!
Chci stálý k tobě být, nechť sobě nevěren -
to dub mně, k tobě však jak vrba nahýbá se.
Um, knih svých zanechav, čte ve tvých očích radši,
kde všecka umění slast žije líbezná,
když cíl je vědění, znát tebe zcela stačí,
ten jazyk vzdělán jen, jenž velebit tě zná.
Je tupec, úžasem kdo, zře tě, pojat není,
a pro mne slávou již, že obdiv k tobě mám:
tvůj zrak, toť Jova blesk, tvůj hlas, toť jeho hřmění,
bez hněvu hudba však a sladký jenom plam.
Ó, ty, ježs nebeská, se nepohorši tím,
že nebes opěvám čár zpěvem pozemským.

6

Jen vysušilo slunce rosu zrána
a sotva stádo zašlo k plotu v stín,
již Cytherea láskou rozhárána
čekala, touhou jata do hlubin,
na Adona pod vrbou u potoka,
kde Adónis si úpal chladil rád.
Den horký, žár však větší plál jí z oka
pro něho, jenž sem chodil častokrát.
Teď přichází a plášť svůj hází s ramen,
nah, silný stál na břehu zeleném,
zrak slunce stápěl v svět se, jeden plamen,
ne žhavěj však než královnin zrak v něm.
On spatřiv ji, spěl v tok se uvrhnout.
"Ó Jove" - děla - "že ten nejsem proud!"

7

Krásná má milá, vratší však než krásná,
jak holubice mírná, ne však stálá,
křehčí než sklo, ač nad ně svítí jasná,
jak ocel tvrdá, nechť jak vosk by tála.
Je bledá lilje v jemném uzardění,
krásnější nikdo, falešnější není.

Jak často tiskla k mým svá ústa vřelá
a polibky se s přísahami honí!
Co pohádek mi k blahu vymýšlela,
děs z lásky mé i strach, že přijde o ni!
A přece vše, co slibovala v touze,
ta věrnost, slzy, přísahy - žert pouze.

Hořela láskou, jak když sláma hoří,
vyhasla v lásce, jak když hasne sláma,
stavěla lásku, a přec zas ji boří,
slíbila stálost - změnila se sama.
Byla to láska, či mne ženka jala
v nejlepším špatná, v ničem dokonalá.

8

Když hudba se a sladká poesie
jak bratr k sestře druží, k sobě lnou,
pak velká láska pospolu nás vije,
neb láskou tvojí jedna, druhá mou.
Drah tobě Dowland, jehož loutny ruch
tak nebeský výš lidskou mysl nese,
mně Spenser zas, neb hluboký ten duch
nad obraznost všech bez odporu pne se.
Máš ráda sladkých melodií tón,
jenž s Foeba loutny, kněžny hudby, splývá,
já v hlubokou se nořím slast, když on
se nadšením dá pohnouti a zpívá.
Je jeden obou bůh, dí pěvci. Obě
milenec miluje a obě sídlí v tobě.

9

V čas jitra krásný krásná lásky kněžna
bledší než její holubice sněžná
pro Adona, jenž divý, pyšný jun,
na příkrý vrch se postaviti chvátá.
Teď Adon se psy, s rohem lesním jde
a víc než z přízně kněžna nebohá ta
je varuje, by nekonal lov zde:
"Tu v lese tom můj spatřil jednou hled,
jak zraněn kancem krásný hoch byl mladý
hluboko v stehno, ó, ten obraz běd!
Hleď, na mém stehně" - dí - "byl zraněn tady."
A ukázala své; on ran zřel více,
a stát ji nechav, prchal, v nachu líce.

10

Ty krásný květe, růže záhy zvadlá,
zlomené poupě, zvadlé v jara čas!
Ty zářná perlo, žel, v stín záhy padlá,
bytosti krásná, již sklál smrti mráz!
Jak zelený by plod to se sněti
pad, sražen větrem dřív, než podletí.

Lkám pro tebe, ač důvod nemám ani,
neb nezanechals nic mi, zemřelý,
a přecs mi nechal víc zas než mé přání,
neb nic jsem nechtěl, drahý příteli.
Ó, ano, já jen odpuštění ždál,
a tys odkázal bol mi svůj a žal.

***