ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Shakespeare William (*23.04.1564 - †23.04.1616)

­­­­

Venuše i Adónis (2)

  • nebo též Venuše a Adonis
  • přeložil Jaroslav Vrchlický
  • název anglického originálu: Venus and Adonis (1592-1593)

TEXT BÁSNĚ - DRUHÁ ČÁST:

Vosk zmrzlý jestli trochu zahřeje se,
přec nejmenšímu tlaku povolí;
co smělost přeje si, vše dostihne se,
a zvlášť, když o to láska zápolí:
neb vášeň jak zbabělec neustoupí,
spíš odmítnuta vítězí, kam vstoupí.

Když slabá jeho hněvu povolila,
pak nektar nesála z úst jeho, žal!
Kdo láskou plá, nad nezdar jeho síla,
trn růže má a trhá se přec dál;
ni dvacet zámků krásu neuchrání,
však láska dvaceti všech v sled jest paní.

Jej ze soucitu nesmí držet déle,
tak úpí, aby pustila jej, bloud,
jej, dél by prodlel, nepřinutí směle,
ždá, její srdce by vzal v svoji pout,
jež - přísahá to při Kupida zbroji -
uletlé chová v kleci hrudi svojí.

"Ty sladký!" praví, "noc mi vzchází bolů,
ty zaplašíš mi s víček každý sen,
rci, zdali zítra shledáme se spolu?
Rci, najdem se, zda slib dodržíš jen?"
"Ne," odpoví, "jeť dávno ujednáno,
s přáteli na lov kance půjde ráno."

"Na kance?" - Bledost náhle tvář jí skrývá,
jak závoj by se na nach růží klad,
při zprávě té se zachvěje a divá
jej k sobě strhne, jenž by šel již rád,
i padne, co je páží ovládá,
na její tělo, ona na záda.

Teď v svém jest živlu pravé divokosti,
na oři sedí rytíř, milenec,
však zůstane zas vše jen v obraznosti,
nechť na ni vstoup, on cválat nechce přec.
Kdo elysia takto zbaven, hrůz
víc vytrpí a muk než Tantalus.

Jak malovaným hroznem oklamáni
se lační ptáci pasou zrakem pouze,
leč s prázdným žaludkem, v svém ona štkání
se zmítá v nezkojené lačné touze,
chtíc teplo, pro které mu schází cit,
líbáním ustavičným nahradit.

Vše marno, dobrá paní, bez ozvěny
tvá každá zůstane lest, každý spád;
tvé namlouvání hodno lepší ceny,
tvá láska plá, však on tě nemá rád.
"Fi, ty mne umačkáš! - Ó, pusť mne hned,
kým právem smíš mi takto překážet?"

A ona: "Moh bys dávno, hochu milý,
být pryč, o kanci kdybys nemluvil;
buď varován! Ty nemáš tolik síly,
by taký netvor tebou skolen byl,
jenž vraždy lačen, řezník krvavý,
kly nahé brousí bez vší obavy.

Na mocném hřbetě jak pik bitvu celou
on bodců ostrých - hlasně funě - nese,
plá jeho zrak, podrážděn rukou smělou,
rypákem hroby ryje, kam jen hne se,
co v cestě jest mu, když se rozkatí,
v prach skácí tesáky a umlátí.

Břich svalnatý, pln ostnů každý bok,
oštěpy drtí první na dotek,
na krátký, tlustý vaz nestačí skok,
i do lva dá se, když jím zmítá vztek,
i trnité kře před ním postrach mají,
jak děsil by je, se mu otvírají.

On nevšímne si tvého obličeje,
kterému úcta moje skládá daň,
tvůj zrak, tvá ústa, nic jím nezachvěje,
ni měkká tvoje kouzlaplná dlaň;
ne, až tě schvátí - jak to bázeň čije,
tvé krásy zničí, jako luh je zryje.

Tož nech jej být, ať v brlohu svém leží,
co krása s takým sokem jednat má?
Naschvál se nebliž mu ku hrozné řeži,
kdo zdar chce, radu přátel přijímá!
Když o něms zmínil se, bych pravdu řekla,
o tebe s chvěním duše má se lekla.

Na obličej můj vzpomeň, kterak zbled,
což neviděl jsi bázeň v oku mdlém?
Což neomdlela jsem, neklesla hned,
vždyť cítíš to, na srdci leže mém,
jak tluče, chví se v bázni beze hrází
a tebou jako v zemětřasu hází.

Kde Láska - Žárlivost jest; vždycky ruší
a překáží, jsouc citu stráží zlou,
vždy čichá zradu, v poplachu zvon buší
a křičí 'Vražda!' klidnou noční tmou.
Požitku v tichém proudu překáží,
jak s vzduchem voda oheň proráží.

Vždy bdící Žárlivost a lající,
toť rak, jenž něžné Lásky jaro sžírá,
špeh, klepař nové spády tkající,
s novinek pravdou a hned lží se vtírá,
na srdce klepá mi, v sluch šepce: 'Ach,
jak ráda mám tě, mám z tvé smrti strach!'

A víc než to, neb před můj zrak se staví
zjev strašlivého kance, vztekem hnán
jak po svém lupu vzpíná tesák dravý,
pod nímž ty chvíš se v krvi sklán a zdrán,
vše kvítí, jež krev tvoji vypilo,
v zlém hoři hlavinky své svěsilo.

Co počla bych si, tak tě viděti,
jak tušení mé tě mi ukázalo?
Mdlé srdce krvácí v muk objetí
a věno věštby ve mně hrůzou vstalo.
Ba zemřeš, starosti má živá, věz,
když kanec zjitra vyláká tě v les.

Však honit chceš-li přec - dej na mou radu,
psy pusť na bázlivého zajíce,
na lišku, v lest jež spolehá a zradu,
na srnčí, bezpečnou zvěř velice,
tu všecku plachou zvěř hoň v pohoří,
psy stíhej ji, sám hrdém na oři.

V běh dá-li se tu zajíc poloslepý,
jak peláší, by zachránil se, v dál,
nad vítr rychlejší on běží stepí,
teď stane, slouchá, krčí se a v cval
se nový dá, co děr zná, koutů smělý,
jež bludištěm jsou jeho nepříteli.

Též někdy v husté stádo skopců vrazí,
by jejich zápach stopu všem psům splet,
v králičí doupata se pod zem vplazí,
ryk chrtů za ním kde utichá hned,
v tlum jelenů se vrhá v rosný luh;
lest rodí nebezpeč, vtip bázně druh.

Tak jeho výpar, s jinými jsa smíšen,
psy podrážděné mate při hledání,
kol pátrají, jich povyk rázem ztíšen,
sled vychladlý až stižen, do štěkání
se dají, echa tím se rozzvučela,
jak nová honba nebesy by hřměla.

V té chvíli na pahorku 'kmotr' stojí,
na zadní běhy vztýčen, patří kol
a pátrá po svých vrahů hlučném roji,
vtom štěkem, skřekem znova zvučí dol.
Teď, 'kmotře', chorému jsi podoben,
v sluch jehož kvílí umíráčku sten.

I prchá dál, jsa rosou zkropen celý,
teď vpřed, teď zpět, jej každá snítka chytá,
trn závistivý raní mu běh smělý,
stín každý staví jej a ruch jím zmítá;
neb tvrdým krokem každý deptá bídu,
kdo popřeje jí oddechu a klidu?

Lež tiše - ještě víc mi naslouchej
a nebraň se, lež po mém boku, hochu,
lov kančí zhnusit chci ti, pozor dej,
chci, sobě cizí, tobě kázat trochu,
tě o tom poučit a onom zas,
trud každý vyloží ti lásky hlas.

Kde zůstala jsem ?" - "Jedno mi" - on praví,
"jen pusť mne teď a vše jest v koncích, vím.
Noc přešla." - Ona: "To mne málo baví!"
On rychle: "K druhům pospíchám již svým;
a tma je kol, já padnu bez pomoci!"
A ona: "Vášeň nejlíp vidí v noci!

A jestli klopýt bys, mně plně věř,
zem v lásce nohu tobě nastavila,
chce ukrást polibek ti, skryta v šeř,
krást čacké hojnost statků přivábila;
v mrak Diana se skryla před tvým rtem,
byť měla mříti zrady polibkem.

Teď teprv vím, proč noc tak temná jest,
Cynthia stydí se, svůj tajíc svit,
až Příroda svou odpykala lest,
tvůj z Olympu tvar lačna odcizit;
tou krádeží by mohla ve dne zmoci
zář slunce, lunu zahanbiti v noci.

I samé Parky zkrotila v tom čase,
by zkřížila Přírody umění,
mdlé slabosti by přimíchala kráse,
vděk zatemnila v jeho záření,
je tyranství by podmanila v sled
a mrzáctví a hojné spoustě běd.

I zimnici, jež pálí vše a tráví,
a moru, křeči, chorým představám,
i nemoci tuk sžírající, v žhavý
proud kterou krev se rozpaluje nám.
Trud, bída, Přírodě smrt rozléhá se
z úst všech, že tebe v také zřeli kráse.

A z tohoto zla i nejmenší stačí,
by podlehla mu krása v okamžiku,
lesk, barva, šťáva mizí, vše v dál kvačí,
co božství divem bylo smrtelníku;
vše taje, rozplývá se mžikem tím
jak horský sníh ve žehu posledním.

Tož vestálkám, jeptiškám na posměch,
vzdor sobecké jich plané cudnosti,
rod lidský kterým vypleniti v spěch
ze světa jedinou jest žádostí,
buď bujným! Lampa, která v noci vzplála,
svůj tráví olej, světu by jas přála.

Co jest tvé tělo? Nic než tmavý hrob,
v němž dědiců tvých zárodky vše tkví,
jež právo času pozve v život z mdlob,
tvé jestli nezničí je sobectví;
pak ale tebou pohrdal by svět,
tak pýchou naděj nezřel ubíjet!

Tvá bytost by se v tvém já stopila,
zlo horší nežli bratří rodných svár,
než vlastní pěstí vražda zběsilá,
než syna byl by vlastním otcem zmar;
na ukrytých jen pokladech rez hlodá,
jen zlato v oběhu víc zlata podá."

Děl Adónis: "Jen toho uspoř sobě,
to zvšednělé již thema probírat,
zřím, nadarmo jsem polibek dal tobě,
nač chceš se darmo proudu opírat?
Při tmavé noci, černých pudů kojné,
víc hnusí se mi lákání tvé hojné.

Měj dvacet tisíc jazyků tvá láska
a každý hladší buď než jazyk tvůj
a nechť by pěly jako Sirén zkazka,
tón jeden nepronik by ve sluch můj;
své srdce v zbroji v uchu stráží mám,
by falešný tón jeden nevnik tam.

Neb klamné by se mohly tóny vkrást
do srdce, ztišený kde vládne klid,
mé malé srdce mohly v jho své zmást
a málomocně na loži jím chvít;
ne, paní, srdce mé bouř nechce znáti,
spí zdrávo, pokud samo může spáti.

Zda řeklas, co bych nevyvrátil? Vím,
jeť příliš hladká cesta v nebezpečí,
já láskou nezhrdám, jen chtíčem tvým,
jenž každému se cizinci hned vděčí.
A potomstvo? - Ký podivný v tom cíl,
to rozum neřesti by kuplíř byl!

To láskou nezvi! Prchla v nebes hrad,
co Chlípnost sebe jejím jménem kryla,
jen bujné pudy živíc napořád,
vše lačně rvouc, by lásku poskvrnila,
že zhynout musí v šťávě, barvě mládí
jak lupení, v němž housenky zle řádí.

Neb láska hřeje jak po bouři jas
a chlípnost jest jak bouř po slunce plání,
máj Lásky vydrží plát v každý čas,
chlípnosti zima v podletí se sklání,
zná Láska meze, chlípnost neví kam,
jeť Láska pravdou, chlípnost lež a klam.

Moh víc bych říci? K čemu další řeči?
To stará píseň, třeba řečník mlád!
Tož vážně vyhnout chci se nebezpečí,
trud střebe hruď, stud cítím v tváři plát,
mé uši, řeč tvou vyslechnuvše z dáli,
nad zločinem tak velikým mne pálí."

To řka, vyprostil jí se z objetí,
jež poutalo jej sladkým tlakem blíž,
jí z klína v hvozdy chvátal, ležeti
ji naznak nechal, ve tmě zmizel již;
tak v nádheře své, nocí záříce,
jak před ní prchl, letí jasice.

Zří za ním dál; tak s břehu za přítelem
se díváme, jenž vstoupil do lodě,
až koráb v pěn se tratí víru ztmělém,
kde s horami vln mračno v neshodě;
tak bezcitný plášť noci toho skryl,
jenž sladkou pastvou jejích očí byl.

Pak zděšená jak ten, jenž drahý kámen
vyklouznout nechal do vod ze své dlaně,
a zlekána jak poutník, lampy plamen
kterému v lese zhas při větru ráně,
tak ležela tu potmě pomatená
a cíle neznající, bědná žena.

V své srdce buší a to divě zalká,
že každá v lese strž tím ozve se,
vše její nářky opáčí, až dálka
je zdvojujíc pláč hvozdem roznese.
'Ó hrůzo, běda,' volá její hlas,
ze slují dvacetkrát zní 'běda' zas.

To slyšíc v truchlivý zpěv teď se dává,
jak láska mláď do otroctví brát pílí,
jak starce na děti si předělává,
v šílenství moudrá, v moudrosti jak šílí;
tak v pláči k obloze zní písně hlas,
a hlahol ech to opakuje zas.

Zpěv její chmurný po celou noc zněl,
jeť lásce dlouhý čas, byť zdál se krátký,
o čem se v slasti, v plesu rozzvučel,
mní, druhým k naslouchání zvuk že sladký;
bez konce lásky zvěsti bývají,
ač posluchačů zřídka mívají.

Noc dlouhou nářky vydržely s ní
jak nenasytných příživníků dav,
tak sklepníků hlas pronikavě zní
pod stropem krčmy, hostů jak chce mrav;
když vzdychne 'tak jest!', ohlas praví 'jest!'
a 'ne!' když, 'ne!' zas hlásá echa zvěst.

Teď skřivánek se v čilém plesu zdvih,
z vlhkého hnízda k nebi letí v chvatu,
den budí, jemuž z ňader stříbrných
se noří slunce v plném majestátu;
tak mocně plá, že hroty cedrů, hory
jak zlato tekuté žhnou v lesku zory.

Jej Venuše svým 'dobrým jitrem' zdraví:
"Ty jasný bože, pane světla všeho,
kterému hvězda i knot lampy žhavý
svůj paprsk vděčí světla líbezného,
hoch, zemské matky syn, tu živ jest krásný,
jak jiní tebou, moh bys jím vzplát jasný."

To řkouc ve myrtový pak zašla les
se divíc, kterak jitro postoupilo,
zda nezazněl roh, nezaštěknul pes,
po zprávách o něm se jí zatoužilo;
vtom štěk a jek zněl v houští, v běh se dala,
na kraji lesa tiše naslouchala.

Pak tryskla v běh; keř chytá její ruce,
hloh líbá šíj a jiný keř jí líc,
ten oblé boky objímá jí prudce,
leč ona jak laň prchá víc a víc,
jak laň, již bolí vemeno, se řítí,
chtíc svoje mládě v houští napojiti.

Teď slyší chrtů poplašný štěk lkavý,
i vzbouří se jak chodec, jemuž had
se vztýčí vzpřímený do cesty z trávy,
zří jedem kterak vře - a musí stát;
tak zděsil ji psů štěkot zmírající
a zmátl bledou, strachem váhající.

I poznává: to lehká honba není,
to medvěd jest neb kanec, snad i lev,
na jednom místě trvá hlomození
a stejně psů zní ustavičný řev;
tak strašný jim se zdá být nepřítel,
druh druhu rád by přenechat ho chtěl.

Ten žalný zvuk zní žalně v její sluch
a uchem v srdce dál se zarývá,
až každý úd se tísní hrozných tuch
a srdce nejdřív děsem zachvívá
jak vojáci, jimž vůdce potají
prch, prchnou též, se pole vzdávají.

Tak ve chvějném zde stojí vytržení,
až smysly svoje vzbouzí, pravíc k nim:
"To velký blud je, dětské omámení,
co leká vás, zhrdejte strachem vším
a nechvějte se, smysly poděšené!"
Vtom štvaný kanec přímo sem se žene.

Pln pěny rypák rudě zbarven jest,
jak mléko by tu míchalo se s krví,
tím nový strach ji nutí prchat v klest,
jí údy zmítá silnější než prvý;
i běží sem a tam, se staví, vrací,
zříc v kanci vraha, všecky smysly ztrácí.

V směr starý myšlenek ji příboj honil,
i prchá, bloudí kupředu i zpět,
hned váhavost, hned chvat ji ve jho sklonil,
jí mozek stál, obrácen v sloup tkvěl hled,
jsouc plna děsu, zmatená jest celá,
co začíná, to nikdy nedodělá.

Zde v koutě jednoho psa vidí, o svém pánu
kéž mohl by jen hovořiti k ní!
Tam druhý jde, svou vylizuje ránu,
na každý jed to lék jest nejlepší,
pak na jiného padne, kol ní spěje,
jej osloví, on zařve, zle se chvěje.

Své vztekuplné sotva skončil vytí,
výt druhý počal s tlamou svislou zas
a jeho kvil se truchle k nebi řítí,
v něj jiných pojí se a jiných hlas,
pyšnými ohony zem tepou mdle
a sluchy chví, jež krvácejí zle.

A pozemšťan jak ubohý se děsí
před zjevy, zázraky a znameními,
zří na ně s postrachem a hlavu věsí
a jako věštbou dá se klamat jimi:
tak ona rovněž zadržuje dech
a za Smrtí šle nový vzdech a vzdech.

"Ty tvrdý tyrane a hubený,
jenž duše milenců od sebe rveš,
ty hlavo ztřeštěná, ty zmatený,
proč božský jeho život bráti chceš?
Tak dechem svým a krásou svojí plál,
že růžím zář, fialkám vůni dal.

On mrtvý být! Ó, to se nesmí stát,
že prohřešit ses mohla na něm, Smrti!
A možno přec, jsi slepá, častokrát
nazdařbůh střela tvá svou oběť drtí;
ó žale, často, ač tvůj cíl jest stáří,
i srdce dětské zrádný šíp tvůj zmaří.

Jej mělas varovat, on mluvit měl
a odzbrojil by tebe slovem hned.
Park prokletí buď tobě za úděl,
ty chtěly býlí, tys utrhla květ.
Jen zlatý Amorův šíp jemu patřil,
proč s ebenovým lukem tvým se sbratřil?

Chceš slzami jen ukájeti žízeň?
Můž tobě pokrmem být cizí kvil?
Nač oči vrhla v slepoty jsi trýzeň,
jichž plápol jiné vidět naučil?
Čím přírodě je celá tvoje síla,
nejkrasší dílo kdyžs jí zahubila?"

Jak přemožená víčka nyní sklání,
jak stavidly by chtěla zastavit
proud slzí, jenž se valí bez ustání
jí tvar i ňader rýhu zaplavit,
však otevřít je nový příval žádá,
až slzí stříbrný déšť hustě padá.

Jak navzájem se dluží oči, slzy!
Má oči v slzách, slzy v očích má,
strast vzájemnou si zrcadlí a brzy
pod vzdechy křišťál slzí usychá;
tak oschnou slzy a tak slzy vlaží,
jak vítr s deštěm když se střídá, sráží.

Jí hoře stále výraz tváře mění,
chce každá vášeň jiný vzhled jí dát
a toho nával v každém okamžení
vše city předchozí chce ovládat;
však nikdo nezvítězí; jsou jak mračna
bouř v radě chystající, zhouby lačná.

Tu myslivce kýs povel slyší z dáli;
tak chůvy píseň děcku nezněla,
a děsné zjevy, jež jí strachy stkaly,
před nadějí tou prchly docela;
i těší zvuku se, jenž z dálky zněl,
jak od Adónise by přicházel.

Hned všecky slzy ztajeny jsou v oku
a tkví tam pevně jako perly v skle,
jen občas krůpěj skane v tichém toku,
tvář jistý asyl skytá vytrysklé,
před lačnou zemí zdržet ji jest čilá,
neb jinak by se tímto pláčem zpila.

Ty těžkověrná lásko! Divnou hrou
ty nechceš věřit, ale věříš přec,
bez míry, cíle, v chvíli blahou, v zlou,
ples jak bol v komickou tě mění věc;
tě naděj často štve až v nemožnost
možnost ubíjí ti zoufalost.

I rozvazuje všecko zas, co stkala,
živ Adónis, nač Smrt by hanět měla?
Jí nelála, ji spíše ctít si přála,
ji výčitkou svou výše povznášela;
teď smrtelnosti zve ji králem v zdobu
a plným zvučné slávy, králem hrobů.

"Ne, Smrti přemilá, to žert byl pouze,
mně odpusť, co jsem v strachu pravila,
když kance viděla jsem v lačné touze,
po krvi hřměl sem, šelma zavilá.
Tu lála jsem ti - pravdivou dím zvěst,
mníc, miláček můj tebou mrtev jest.

Já nejsem vinna, kanec mne jen dráždil,
ty, tajemná, se na něm pomsti jen!
On pouze, netvor, urážkou tě vraždil,
můj byl jen čin, jím zločin dovršen.
Bol jazyky má dva, je ovládat
lze ženě jen, jež vtipná desetkrát."

Tak plna naděje, zda Adon živ,
hned zapírá, hned krášlí, co se stalo,
by věčně trval jeho krásy div,
od Smrti, lichotíc jí, srdce ždálo,
o sochách mluví, trofejích a slávě,
jak málo té, jež rovna její právě.

"Ó Zeve," lká, "zlé šílenství mne chvátí,
jímž veškerý mi rozům náhle vzat,
lkát pro toho, jenž nemůž umírati
(vše smrtelné by zmar dřív musil sklát!),
on mrtev-li, vše krása v nic se kácí,
a mrtva krása - v chaos vše se vrací.

Fi, styd se, Lásko, plna strachu tak,
jak boháči o poklad svůj se bojí,
to nejmenší, co stihne sluch i zrak,
ti v babském srdci děs a úzkost strojí."
Vtom vpadla v lesy rohu píseň chvějná,
i skočí, posud v žalu beznadějná.

Jak sokol na výzvu se pustí v běh,
že krokem ani trávky nenachýlí,
tu běda, u cesty blíž, bezedech,
sklán kancem, leží Adon její milý!
Ten pohled vraždí ji a zrak jí beře,
před jitrem hvězdy zmírají tak v šeře.

Jak hlemýžď, na citlivém rohu zraněn,
se v tichý úkryt svého domku skrčí,
se neodváží dlouho, dobře chráněn,
se vydat nebezpečí, jež kol trčí,
tak pohled její, oči v této chvíli
se slepé v její důlky oční skryly.

Že službu světla vypovědít musí,
to těžce zkoušenému mozku praví,
jenž poutá je a v úkrytu tmy dusí,
by nesžeh srdce jejich pohled žhavý;
jak králi na trůnu se srdci děje,
na zprávy mozku čeká a se chvěje.

Při čemž i poddaní se chvějí všici,
jak vítr v hvozdech spoután by se zved,
zem v základech se třásla sténající,
a kam zrak padne, v rozvratu byl svět;
tak její citů vzpoura velká byla,
že síla zraku se jí navrátila.

Jen s odporem na ránu může zříti,
již kanec zasadil mu klů svých vzmachem
do boku bílého, jenž nad sníh svítí,
a přece mokvá čerstvé krve nachem;
zde klas ni list, ni květ se nepohnul,
jenž krev by nepil a jí nezvlhnul.

Tu vážný soucit jímá ji a hlava
jí zmdlená klesá těžce k rameni,
zrak divě hoří, lásky své se vzdává,
on mrtev není! Liché domnění!
Jí ztichl ret, noha se k chůzi vzpouzí
a oko třeští v zlé o slzy nouzi.

Tak upřeně na ránu zírá v boku,
že vidí tři na jednom místě tam,
i laje svému šílenému oku,
že o dvé vidí víc - ó, hrozný klam!
Zří dvakrát jeho tvář i všecky údy,
když mozek zmaten, zrak se klame všudy.

Dí: "Nemám slov, bych pro jiného lkala,
a mrtvé dva přec tady ležet zřím,
můj pohas dech, má zřítelnice vzplála,
slz nemám, se srdcem štkám ztíženým;
taj olovo mých ňader v očí žáru,
by žhavých kapek déšť mne dohnal k zmaru!

Co, světe, ztratils! Kde jest obraz v žití,
kde tvář, jež hodna spočít zrakem na ní?
Čí jazyk nyní hudbou bude zníti?
Nač vše, co bylo, bude? - Liché zdání!
Jest sladké kvítí, pastva očí, jásá,
leč s ním do hrobu zašla pravá krása.

Zde tvor, jenž dnes by klobouk vzal neb šlář?
Ni vítr, slunce o vás nezavadí,
svět ztratil krásu, sama slunce zář
se chechtá všem a vítr dále pádí;
však pokud žil, vždy pohotově byli,
o krásu jeho by jej oloupili.

A proto kloboukem svou hlavu kryl,
hned slunce pod klobouk mu šlehl svit,
vzal klobouk vítr mu a pak se vryl
mu do kštic, s nimi hrál, než dále lít,
a když on plakal, slunce s větrem spěli,
by o závod mu líčka osoušeli.

By viděl do tváře mu, skryl se lev
do křoví, neb jej polekat se bál,
když zazpíval, svůj tygr zkrotil hněv,
by naslouchal mu, než táh klidně dál,
on promluvit, vlk stál by odzbrojen,
beránka neděsil by celý den.

A jeho stín když do bystřeně pad,
ryb dav kol něho zlaté kruhy vinul,
sbor ptáčků veselých jej vítal rád,
ti rozpěli se a ti, než je minul,
mu snášeli zvšad jahody a třešně,
co jed, naň pohledem se pásli spěšně.

Však tento krutý štětináč a dravý,
jenž všady, jak by hledal hrob, zří na zem,
šat krásy nezřel, jejž on nes pln slávy,
což dokázal, jej sraziv jedním rázem;
tvář jeho zřít - jej musil políbit
a ubohého tak jen usmrtit!

To pravda! Adon takto sklán byl teď,
na kance oštěpem když dorážel,
kly tento jemu nedal odpověď,
s ním políbením srovnati se chtěl;
a v lásky bludu stopil ve zlém skoku
zub miláčkovi do něžného boku.

Ó, také jak ten kanec zuby míti,
já líbáním svým bych jej usmrtila,
svým mládím již mne nemůž občerstviti,
jeť mrtvým! Kletba má se dovršila!"
S tím padla k zemi, poskvrňujíc svou
tvář krví jeho, sotva ustydlou.

Na jeho patří ústa - ta jsou bledá!
Jej béře za ruku, ta chladná jest;
cos v sluch mu šepce, jak by (těžká běda!)
moh ještě slyšet jejích ňader zvěst;
i víčka zvedá mu a vidí - ach! -
dvě lampy zhaslé v nočních temnotách.

Dvě zrcadla, v nichž sama tisíckrát
se zhlížela, teď slepá jsou a matná,
pryč jejich moc, lesk, jímž dovedla plát,
bez síly jejich krása, málo platná!
"To nelze věřit, dive můj, že září
kol jasný den, co s mrtvou dlíš zde tváří!

Co mrtev jsi, je plodem lásky bol,
jak dnes, tak vždycky, já to věstím, slyš!
Za láskou žárlivost vždy půjde kol,
vznik bude slast, leč konec - jaká tíž!
Buď vzlet, buď pád a nikdy výše rovná
a vůči tolik bolům radost skrovná.

Falešná, krutá, plna nestálosti,
jak poupě uvadne, vráz jako dech,
jed na dně, na povrchu medu dosti,
by nejchytřejší zrak byl zklamán v spěch;
kdo nejsilnější, jí se slabým stane,
kdo mudrc, zněmne, blázen mluvkou vzplane.

Hned lakomá a hned zas mrhavá,
kmet chorý v taktu skokem za ní půjde,
i rváče zkrotí vlídně laskavá,
jí boháč chud a chudý bohat bude;
hned zuřivá a divně měkká hned,
jí sestarne mláď, děckem bude kmet.

A bez důvodů bude podezřivá,
kde nejvíc podezření, lehkověrná,
hned plná přísnosti, hned milostivá,
předstírat pravdu tam, kde zrada černá;
a svéhlavá, lstná, s přízně lichým: zdáním,
strach změní odvahou, tu obáváním.

Zla mnohého i válek zdrojem bude
a mrzkých činů, sporů synů s otci,
vždy vznítí odboj u davů a všude
jak suchý troud poslouží ohně moci.
Co Smrtí zhaslo mojí lásky zoře,
i láska nejlepší buď plna hoře!" -

Tu jun, dle něhož ona v mdlobě klesla,
jak v páru tál by, zmizel v oblacích,
a z krve jeho, již zem pila, vznesla
se rudá květinka, běl na lístcích,
jsouc rovna bílé tváři, krvi svěží,
jež na té běli v rudých kapkách leží.

I skloní hlavu ku novému květu,
dech jeho k Adónise rovná dechu,
díc: "Na mém srdci spočiň ty, pln vděku,
když smrtí mně byl urván v takém spěchu."
I zlomí stvol, zelená z něho šťáva
se proudí, a tu k slzám přirovnává.

"Ubohý kvítku, otci roven tak,
ty sladká dcero ze sladkého těla!
Pro maličkost též slzíval mu zrak,
žil v sebe uzavřen, všem cizí zcela,
tys jako on, však za možné to mám,
na ňadrech vadnout mi jak v krvi tam.

V mých loktech líhával tvůj otec též,
ty, z jeho krve, plné právo měj,
ve každé chvíli v teple tady lež,
mé srdce v noc i den tě kolíbej!
Mžik nechyb hodině, kdy líbat může
můj ret květ vzrostlý z krve mého muže."

Tak světem unavena prchá hned,
ku stříbrným svým holoubkům se sklání,
do vozu vstoupne, ti se dají v let,
by prázdným vzduchem unesli svou paní
na Paphos, v samotě kde opuštěna
chce ztajiti se, nikým neviděná!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.08.2012

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Antonius a Kleopatra
-Bouře, Bouře (2), Bouře (3)
-Cymbelín
-Dva vznešení příbuzní
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5), Hamlet (6), Hamlet (7), Hamlet (8), Hamlet (9), Hamlet (10), Hamlet (11), Hamlet (12), Hamlet (13), Hamlet (14), Hamlet (15), Hamlet (16), Hamlet (17), Hamlet (18), Hamlet (19), Hamlet (20), Hamlet (21), Hamlet (22), Hamlet (23), Hamlet (24), Hamlet (25)
-Hamlet (rozbor), Hamlet (rozbor) (2)
-Hamlet, kralevic dánský, Hamlet, kralevic dánský (2), Hamlet, kralevic dánský (3), Hamlet, kralevic dánský (4)
-Jak se vám líbí, Jak se vám líbí (2), Jak se vám líbí (3)
-Jindřich VIII.
-Julius Caesar, Julius Caesar (2), Julius Caesar (3)
-Komedie omylů
-Konec dobrý, všechno dobré
-Král Lear, Král Lear (2), Král Lear (3)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2), Kupec benátský (3), Kupec benátský (4), Kupec benátský (5), Kupec benátský (6)
-Kupec benátský (film - vlastní názor)
-Kupec benátský (rozbor)
-Makbeth, Makbeth (2), Makbeth (3), Makbeth (4), Makbeth (5), Makbeth (6), Makbeth (7), Makbeth (8)
-Makbeth (rozbor)
-Marná lásky snaha
-Mnoho povyku pro nic, Mnoho povyku pro nic (2), Mnoho povyku pro nic (3), Mnoho povyku pro nic (4)
-Nářek milenčin (Opera)
-Othello, Othello (2), Othello (3), Othello (4), Othello (5), Othello (6), Othello (7), Othello (8), Othello (9), Othello (10), Othello (11), Othello (12), Othello (13), Othello (14), Othello (15)
-Othello (rozbor)
-Perikles
-Půjčka za oplátku
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8), Romeo a Julie (9), Romeo a Julie (10), Romeo a Julie (11), Romeo a Julie (12), Romeo a Julie (13), Romeo a Julie (14), Romeo a Julie (15), Romeo a Julie (16), Romeo a Julie (17), Romeo a Julie (18), Romeo a Julie (19), Romeo a Julie (20), Romeo a Julie (21), Romeo a Julie (22), Romeo a Julie (23), Romeo a Julie (24), Romeo a Julie (25), Romeo a Julie (26), Romeo a Julie (27), Romeo a Julie (28), Romeo a Julie (29), Romeo a Julie (30), Romeo a Julie (31), Romeo a Julie (32), Romeo a Julie (33), Romeo a Julie (34), Romeo a Julie (35), Romeo a Julie (36), Romeo a Julie (37), Romeo a Julie (38), Romeo a Julie (39), Romeo a Julie (40), Romeo a Julie (41), Romeo a Julie (42), Romeo a Julie (43), Romeo a Julie (44), Romeo a Julie (45), Romeo a Julie (46), Romeo a Julie (47), Romeo a Julie (48), Romeo a Julie (49), Romeo a Julie (50), Romeo a Julie (51), Romeo a Julie (52), Romeo a Julie (53), Romeo a Julie (54), Romeo a Julie (55), Romeo a Julie (56), Romeo a Julie (57), Romeo a Julie (58), Romeo a Julie (59), Romeo a Julie (60), Romeo a Julie (61), Romeo a Julie (62), Romeo a Julie (63), Romeo a Julie (64)
-Romeo a Julie (rozbor), Romeo a Julie (rozbor) (2)
-Sen noci svatojánské, Sen noci svatojánské (2), Sen noci svatojánské (3), Sen noci svatojánské (4), Sen noci svatojánské (5), Sen noci svatojánské (6), Sen noci svatojánské (7), Sen noci svatojánské (8), Sen noci svatojánské (9), Sen noci svatojánské (10)
-Sen noci svatojánské (rozbor)
-Sonety
-Tragický příběh dánského prince Hamleta
-Večer tříkrálový, Večer tříkrálový (2), Večer tříkrálový (3)
-Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
-Veselé windsorské paničky, Veselé windsorské paničky (2), Veselé windsorské paničky (3), Veselé windsorské paničky (4)
-Zimní pohádka
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2), Zkrocení zlé ženy (3), Zkrocení zlé ženy (4), Zkrocení zlé ženy (5), Zkrocení zlé ženy (6), Zkrocení zlé ženy (7), Zkrocení zlé ženy (8), Zkrocení zlé ženy (9), Zkrocení zlé ženy (10)
-Zkrocení zlé ženy (rozbor)
-Zkrocení zlé ženy a Komedie plná omylů
-Znásilnění Lukrécie
Čítanka-Fénix a hrdlička
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5)
-Jak se vám líbí
-Konec dobrý, všechno dobré
-Konec vše napraví, Konec vše napraví (2)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2)
-Nářek milenčin
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8)
-Sen noci svatojánské
-Sonety, Sonety (2), Sonety (3)
-Večer tříkrálový
-Venuše i Adónis, Venuše i Adónis (2)
-Zimní pohádka, Zimní pohádka (2)
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
William Shakespeare - Venuše i Adónis (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­