Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Mladá fronta, 2012)
• život židovského obyvatelstva, čerpaný tentokrát z prostředí mladého izraelského státu; příběh lásky vojenského korespondenta z Prahy a členky izraelské armády
• odehrává se v roce 1948, tedy v období arabsko-izraelské války; prostřednictvím svých hrdinů dává autor nahlédnout rovněž do málo známých tragických i bizarních skutečností, které první arabsko-izraelskou válku provázely

PRVNÍ ČÁST

Kapitola 1

Asi dvacet metrů odtud dopadl na dlažbu granát. Až k nim střepiny nedoletěly. Bylo lepší počkat než pokračovat v cestě.
Od hotelu King David až dolů, ke zdi, kde stáli, se táhly zavřené obchody. Výkladní skříně nacpané hadry a pytli s pískem, vchody, okna a kusy rozbitých čelních stěn. Některé části ulice vypadaly jako zbytky vyvržených dřevěných lodí. Jámy s trčící kanalizací připomínaly kryty, dodatečně vyztužené železnými pilotami. Kavárna Atara, úplně dole, byla rozbitá ještě dřív než ostatní. Nikdo asi nestačil odstranit trosky, snad jen natolik, aby se dalo chodit, usoudil mladší.
Odstředivý proud vzduchu odnesl na okamžik zvuk děl. Mohli je v duchu umístit do linií pod i nad městem v obkličujících kopcích. S větrem se to zase přiblížilo. Bůhvíproč si znovu představil koně. Během dne, zatímco je sem přesunovali, podnikly egyptské spitfajry nálet nedaleko osad Ramleh a Chulda, kde byla střídavě překladiště konvojů. Zanechaly po sobě spoušť. Kapitán z tiskového oddělení jim řekl, že rozbily jen atrapy a že odtamtud vyjede největší konvoj.
Trosky vypadaly v šeru jako pasti. Kromě spáleného střelného prachu zavoněly ve vzduchu borovice.
"Docela rád bych byl teď v těch kopcích," povzdechl si.
"Vyhlíd jsem si tam náhodou po ránu pěknej balvan," odpověděl mu starší.
"Jako kryt, náhrobek, nebo rozhlednu?"
"Jako sebeobranu, až ti to bude zase moc mluvit," dodal starší.
Přerušila je kanonáda. Pokaždé si představoval frkající koně s lesklými uhřátými boky, chvějícími se nozdrami a velkýma očima, které jim jezdci přikrývali dlaněmi. Byly to už jen zbytky představ, s nimiž sem přijel a co odpadaly. Oddíly na obou stranách měly koně. Děla mu připomínala zvuk kopyt.
Salvy se spojovaly s větrem. Dal se podle toho odhadnout pohyb jednotlivých postavení. Jednotky, vyčerpané sedmnáctidenními boji o přístupy k městu, se snažily zvenku prorazit obklíčení a proniknout sem s vodou. Čerstvější oddíly dotíraly severně odtud na arabská postavení ve velkém trojúhelníku Jenin-Nablus-Tulkarem, aby přesunuly, alespoň částečně, rozhodnutí o vojenském osudu města.
"Pomalu -" připustil mladší.
"Dostáváme na prdel," řekl starší.

Kapitola 2

Stmívalo se rychle. Půl nebe směrem k Olivetské hoře bylo ještě světlé a část oblohy nad začátkem třídy King George, kde se křížila s ulicí Ben Jehuda, už ležela jako noc nad střechami a špičkami tújí, borovic a cypřišů. Z ulice to vypadalo jako rybí hřbety. Hvězdné světlo se podobalo šupinám.
"Půjdeme?" zeptal se mladší. A potom, když vyšli: "Jakej balvan sis vyhlíd?"
"Kulatej," odpověděl mu starší. "Co si o sobě vůbec myslíš? Začínám bejt špatnej na nohy."
"To hlavní cejtíš zaručeně naplno, to bych se vsadil -"
"- že váháš," ujistil ho starší.
"Mně nemůžeš bejt nebezpečnej."
"Je tu tma, zmatek a nuda," usoudil unaveně starší. "To by mě dojalo. Vidíš tu nějaký kontrolní věže?"
Celý den předtím byli s konvojem na cestě k postavením u Romemy a využívali k přesunu písečné bouře. Písek rozředil sluneční světlo v přízračnou hnědou a žlutou, připomínající nízko nad zemí soumrak. Píchalo to do očí. Děla celou dobu drtila domy na padrť, jeden za druhým, bloky, kusy ulic. Lidi byli ve sklepích a v krytech. Překvapilo je, že uvnitř to vypadalo líp, než čekali, a skoro jinak, než čekali.
Droboučký písek prolezl skoro vším, i průzory pancéřových vozů, a všude se usadil. Téměř hmatatelné předivo prachu a písku. Stínová hradba dusna, písek mnoha pouští, část zeměpásu od Eufratu k Nilu. Slunce se vysvítilo z podoby. Viselo jako stříbrná průsvitná koule v mlhách, bledé a mdlé. A teď stejně, jako ve dne slunce, vypadal měsíc. Na obklíčené město pálila ve dne v noci děla anglická a americká, německá a ruská - nákupčí Legie měli na nákup dva roky. Chtěli všechno rozbít dřív, než by se vnější jednotky mohly spojit s obleženými. Jeruzalém, město bez řeky, byl jako pravda, o kterou se nechce nikdo rozdělit. Kromě děl zvenku pálily na okrajové čtvrti Starého Města britské pětadva­ce­tiliberní kanóny, podobně jako kdysi pátá kolona v Madridu. Na mapě to vypadalo jako tečka uprostřed písmene O. Bylo to už pět neděl jedna ku stu ve prospěch útočících. Za Araby stáli Angličané a nafta, za židy osud.
Sledovali minometný granát, dopadl pod stráň King George asi v první třetině třídy. Červený oheň svrchu prudce zežloutl a probořil se do černé.
"U mě ani jedna," řekl.
"U mě taky ne," ohlásil starší. Oprášil si čapku. Vždycky, když se střílelo a byli tomu blízko, oprašoval si potom čepici. Kolem ležely střepiny.
"Máme přece jen kliku," povídá mladší.
"Jo, moje šťastný číslo dvě a osmdesát pět kilo -" Starší se rozhlížel. Kromě stráží na obou koncích ochranné betonové zdi, která rámovala levou stranu King George, nebylo vojáky vidět. Stáli před domem číslo 44. Starší si zblízka prohlížel tabulku. Zazvonil.
"To znáš?" zeptal se mladší. "Ten jeden umřel a oni se ho ptali nač a pozůstalej povídá: Spíš se ptejte, nač žil -"
Pruh roztrženého nebe se zacelil. Oba rybí hřbety se spojily a pod ně padla tma. Mraky písku zmizely nad neviditelné moře a v něm se utopily. Teď se hvězdy podobaly střepinám. Večerka byla jasná a zdála se blízko. Nikdy si nemyslel, že uvidí Jeruzalém, napadlo ho.
"Mluv," pobídl ho starší.
Ve dveřích se ukázala vysoká, kostnatá žena.