Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Václav Sládek

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna druhá

Paříž. - Královský palác.

(Tuš. - Vystoupí KRÁL FRANCOUZSKÝ s listem v ruce a DVOŘANÉ.)

KRÁL: Florencie ve válce se Sienou se s nerozhodným štěstím utkaly a pokračují v boji urputném.
PRVNÍ DVOŘAN: Tak povídá se.
KRÁL: Ne, toť bezpečno. Zde máme jistotu: strýc rakouský to píše s výstrahou, že Florentští nás chtějí pohnout k rychlé pomoci, a nejdražší náš přítel zrazuje nás od toho chtě, bychom odřekli.
PRVNÍ DVOŘAN: Láska i moudrost jeho, častokrát již osvědčené k Vaší Milosti, mu zjednávají plnou důvěru.
KRÁL: On vyzbrojil už naši odpověď a Florenčan jest odmítnut, než přijde. Leč naše panstvo, které toskánskou chce službu zkusit, plnou volnost má se postaviti k straně té neb té.
DRUHÝ DVOŘAN: To můž být školou naší mládeži, jež dychtí po vzduchu a po činu.
KRÁL: Kdo zde?

(Vystoupí BERTRAM, LAFEU a PAROLLES.)

PRVNÍ DVOŘAN: Toť hrabě z Roussillonu, Milosti, Mladistvý Bertram.
KRÁL: Svého otce tvář máš, mladý muži. Štědrá příroda spíš s rozvahou než ukvapeně tak tě složila. Kéž ctnosti otcovy jsi také zdědil! - Vítej v Paříži!
BERTRAM: Můj dík i služby vaše jsou, můj králi.
KRÁL: Tak zdravé tělo mít bych přál si teď jak tenkrát, když s tvým otcem v přátelství jsme nejprv zkusili své vojenství! On v službu doby náhled hluboko a konal ji jak nejchrabřejší kdos. Žil dlouho, ale stáří vrásčité se přikradlo a činnost vymklo nám. Řeč o tvém otci zotavuje mne. Mlád, ducha měl, jejž v naší mládeži též vidím dnes; - však oni žertují, až netušeně vlastní posměšek zpět padá na ně dřív, než uměli svůj lehký vtip si čestně přikrášlit. Byl pravý dvořan, trpké pohrdy v své pýše neměl ani v břitkosti, a měl-li, pouze někdo rovný mu je probudil. Čest, jsoucí orlojem svým vlastním, znala pravou minutu, kdy nesouhlas mu kázal promluvit, a tu byl ručky hodin poslušen mu jazyk. S níže postavenými jak s tvory jednal druhu jiného a skláněl vrchol svůj k jich nízkým řadám, je hrdy čině svojí pokorou, leč chválou jich se pokořena cítě. Muž takový by mladší době dnes moh vzorem být; a pravě sledován by zjevil jí, jak ve všem couvá teď.
BERTRAM: Památka jeho leží bohatěji ve vaší mysli nežli na rovu; a nápis náhrobní jej neslaví jak chvála vaší řeči královské.
KRÁL: Kéž byl bych s ním! - On vždycky říkával - (mně zdá se, že ho slyším ještě teď; neb svoje tklivá slova nesil v sluch, však rouboval je, aby rostla tam a nesla plod): - "Kéž nepřežiju dne" - v svém pravém smutku často začínal, když jakás krásná chvíle končila - "kéž nepřežiju dne," tak říkával, "kdy olej dohoří v mém kahanu, a nejsem čoudem světu mladšímu, jenž vším, co není nové, pohrdá svým duchem těkavým, svým úsudkem jen k novému se šatu obrací a jehož stálost hyne dřív než kroj." Tak přával si; já po něm téhož s ním; neb vosk ni med už nesnášeje v úl, rád od svého se roje oddělím a místo k dílu jiným ponechám.
DRUHÝ DVOŘAN: Jste milován a ti, kdož nejméně to jeví, pohřeší vás nejprve.
KRÁL: Že místo plním, vím. - Jak dlouho, hrabě, již mrtev lékař otce vašeho? Byl velmi slaven.
BERTRAM: As půl roku, pane.
KRÁL: S ním, kdyby žil, bych ještě zkusil to. Dejte mi rámě; - všichni ostatní mne oslabili různým léčením; teď neduh zápasí a příroda, jak se jim líbí. - Hrabě, vítejte, jste drahý mi jak syn.
BERTRAM: Dík, Milosti.

(Odejdou. - Tuš.)