Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Václav Sládek

OSOBY

HRABĚ ORSINO - vévoda ilýrský
SEBASTIAN - bratr Violin
ANTONIO - lodní kapitán, přítel Sebastianův
JINÝ KAPITÁN - ochránce Violin
VALENTIN - šlechtic z komonstva vévodova
CURIO - šlechtic z komonstva vévodova
PAN TOBIÁŠ ŘÍHAL Z ŘÍHALIC - ujec Oliviin
PAN ONDŘEJ ZMRZLÍK - rytíř
MALVOLIO - správce domu u Olivie
FABIAN - ve službě u Olivie
FESTE - šašek; ve službě u Olivie
OLIVIE
VIOLA
MARIE - Oliviina komorná
PÁNOVÉ, KNĚŽÍ, PLAVCI, SOUDNÍ ZŘÍZENCI, HUDEBNÍCI a jiná DRUŽINA

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna první

Pokoj v paláci vévodském.

(Vystoupí VÉVODA, CURIO a jiní PÁNOVÉ. HUDEBNÍCI v pozadí.)

VÉVODA: Když hudba stravou lásky, hrajte dál; - mně dejte přes míru, by touha po ní se přesytivši ochuravěla a skonala. - Tu větu poznovu! Má mroucí spád. - Ó, přešlo to můj sluch jak sladký jižní van, když zadýchá přes záhon fialek a ukrádá i dává vůni! - Dosti již, nic dál; již není to tak líbezné jak dřív. Ó duchu lásky, jaks pln života a svěží tak, že ač tvá bezměrnost vše pojímá jak moře, přece nic tam nevpadá, ať sebevalnější a dokonalejší, by v zlevnění a láci nekleslo v ten okamžik! Tak plna láska mátoh přeludných že sama nejvyšším jest přeludem.

CURIO: Můj kníže, nechcete jít na honbu?

VÉVODA: Co, Curio, mám honit?

CURIO: Jelena.

VÉVODA: Aj, honím ze všech nejvzácnějšího. Ó, když mé oči nejprv spatřily Olivii, mně bylo, jako vzduch by od morové rány čistila! V ten mžik jsem já byl změněn v jelena a touhy mé jak lítí, krutí psi mne od té chvíle pronásledují.

(Vystoupí VALENTIN.)

VÉVODA: Nuž jak! Co od ní neseš nového?

VALENTIN: Můj kníže, odpusťte, já nebyl jsem k ní připuštěn; leč její komorná mi dala za ni tuto odpověď: Sám blankyt, dokud létem sedmerým se neprohřál, jí nepohledne v tvář; leč jako mniška rouškou zastřena chce choditi a kropiti co den svůj pokoj slání oči hubící: to vše jen z lásky k bratru mrtvému, již zachovat by chtěla trvalou a čerstvou ve své truchlé paměti.

VÉVODA: Ó ta, jež srdcem ušlechtilým tak dluh lásky platí pouze bratrovi, jak bude milovat, až nádherná ta zlatá střela roje usmrtí všech jiných citů, které žijí v ní! Až játra, mozek, srdce, mocnářské ty trůny, budou cele zaujaty a její sladké dokonalosti vše ovládány králem jediným! Ó, spěšte přede mnou do květných loubí; tam lásky sny se nejnádherněj snoubí.

(Odejdou.)

Scéna druhá

Pomoří.

(Vystoupí VIOLA, KAPITÁN a PLAVCI.)

VIOLA: Jaká to tady země, přátelé?

KAPITÁN: Ilýrie, má slečno.

VIOLA: Co já si počít mám v Ilýrii? Vždyť bratr můj už dlí v Elysiu. Však možno, že se neutopil přec. - Co, plavci, myslíte?

KAPITÁN: Jen stěží bylo možno zachránit vás samu.

VIOLA: Ó, můj bratr nešťastný! Leč snad že tak byl zachráněn i on. -

KAPITÁN: Ba pravda, slečno; bych pak tímto, "snad" vás potěšil, to mějte za jisté, že když se rozštěpila naše loď a vy a tato hrstka ubohá, jež s vámi zachráněna, po vlnách se hnala v člunu, bratra vašeho jsem postřehl, jak v nebezpečenství jsa povážliv a učen odvahou a nadějí, k mocnému stožáru se přivázal, jenž mořem kolotal; a tak jsem viděl ho jak Ariona na hřbetu delfínově s vlnami se přáteliti, až mne přešel zrak.

VIOLA: Zde zlato za tvou zvěst. Má záchrana i v jeho spásu budí naději, a to, cos řekl, jest jí oporou. Znáš tuto zem?

KAPITÁN: Ó, velmi dobře, slečno, neb ani necelé tři hodiny jest odtud místo, kde jsem zrozen byl a vychován.

VIOLA: Kdo tady panuje?

KAPITÁN: Šlechetný kníže, povahou i rodem.

VIOLA: Jak jmenuje se kníže ten?

KAPITÁN: Orsino.

VIOLA: Orsino! Svého otce mluviti jsem o něm slýchala: on tenkráte byl svoboden.

KAPITÁN: A tak jest dosavad, neb aspoň do nedávna ještě byl. Však před měsícem šel jsem z domova a tenkrát začalo se šeptati - neb, jak už víte, to, co velcí činí, lid přežvatlává -, že se uchází o lásku spanilé Olivie.

VIOLA: A kdo jest ona?

KAPITÁN: Ctnostná dívka jest a dcera hraběte, jenž před rokem když umřel, pod ochranou zanechal jí svého syna, bratra jejího, jenž krátce potom také odešel. A z vroucí lásky k němu, praví se, že společnosti mužů zřekla se, ba každého i na ně pohledu.

VIOLA: Ó kéž bych mohla sloužiti té dámě a utajiti světu to, co jsem, než k tomu příležitost dozraje!

KAPITÁN: Toho as bude těžko docílit; neb žádné prosby-nechce vyslyšet, ba ani od samého vévody.

VIOLA: Máš, kapitáne, pěkné způsoby; i ačkoliv tak často příroda zdí krásnou obkličuje nákazu, přec o tobě chci věřiti, že má i mysl, která zcela ve shod s tvou krásnou zevnější jest povahou. I prosím tě - a štědrou odměnu máš za to míti -, abys utajil, co jsem, a tak mi nápomocen byl u přestrojení, jež snad poslouží mým záměrům. Chci sloužit vévodě ty představíš mne jako kleštěnce. A nebudeš snad toho litovat, neb umím zpívat, hudbou všelikou se zamlouvati mu, což učiní mne v jeho službách velmi prospěšnu. Vše ostatní sám čas již docení; jen ty s mým vtipem spoj své mlčení.

KAPITÁN: Vy budte půlmuž, já váš němý zatím; a zablabolím-li, ať oči ztratím.

VIOLA: Dík za vše; veď mne dál.

(Odejdou.)