ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Shakespeare William (*23.04.1564 - †23.04.1616)

­­­­

Venuše i Adónis

  • nebo též Venuše a Adonis
  • přeložil Jaroslav Vrchlický
  • název anglického originálu: Venus and Adonis (1592-1593)

STRUČNÝ OBSAH:

Venuše jednou zahlédla Adonise při lovu a hned se do něj zamilovala. Jenomže on její lásku neopětoval. Ať na něj dorážela sebevíc, nepodvolil se. Snažila se ho všemožně svádět, ale nedařilo se jí to. Adonis si myslel, že je na lásku příliš mladý a nechce ji. Nakonec zemře při lovu kance a promění se v kvítek.

TEXT BÁSNĚ - PRVNÍ ČÁST:

Svit slunce sotva, barvu nachu v líci,
plačící Zoře slední sbohem dal,
na honbu spěl Adónis růžolící,
tu miloval, však lásce jen se smál.
Venuše před ním láskou chorá stála,
jak drzý ženich jeho ruku ždála.

"Mne třikrát krásnější! Nad všecky muže,
ty první květe země!" dí v své řeči,
"ty, jehož bělost holubice, růže,
ty, jehož červeň kouzlaplná předčí,
tě stvořila Příroda s sebou v sporu,
tvým žitím cíl dán každému jest tvoru.

Rač, vzácný dive, s koně sestoupit
a k sedlu připnout jeho hrdou hlavu,
když svolíš, taje chci ti vyzradit,
o mnohých sladkých tobě dáti zprávu.
Pojď, sedni, had zde nezasyčí v mechu,
polibky udusím tě bez oddechu.

Rty přesycenost nesmí zavřít tobě,
spíš v hojnosti tě nový hlad jen schvátí,
polibky bled a růžný v jedné době,
z nichž deset krátký, dlouhý dvacet platí,
den letní bude hodinou se zdát,
když takto po celý si budem hrát!" -

Tím vlhkou ruku jeho do své vzala,
tu tlumočnici mužnosti a síly,
tu vášní chvíc se, balzámem ji zvala,
jímž v údy bohyně se jarost chýlí.
Tak zuřivá jí touha sílu dává,
že s koně dolů rvát jej neustává.

Divého hřebce uzdu na rameni,
co druhým hocha dolů k sobě tahá,
jenž rděl se v tváři v prudkém rozhorlení,
však tupý v lásky hry sestoupit váhá;
nach ona, žár a sálající uhlí,
on studem rudý, přáním však v led ztuhlý.

I ovinuje zdobnou úzdu vráz
kol suku snětě - láska rychlá bývá! -
Kůň klidně stojí, namahá se zas
a jezdce rovněž přivázat je chtivá;
jej strká, strkána být sama chtěla,
jej ovládá, ne vášeň jeho těla.

A sotva kles, hned padla vedle něho,
o zem se boky, lokty opírají,
tvář hladí mu a v odvet lání jeho
rty polibky mu její zavírají;
dí v líbání, řeč tratíc v sladké mdlobě:
"Když lát chceš, musím rty tak zavřít tobě!"

On studem hoří, ona slzí zdrojem
chce dívčí v líci zhasiti mu nach
a vzdychajíc svých zlatých vlasů rojem
tvář suší mu, jež mokrá ve slzách.
On dí: "Jak drzé je tvé počínání!" -
Co dále řek by, její rty mu brání.

Jak orel, půst jejž vyhladověl dlouhý,
zobákem tesá v maso, peří, kost
a křídly třese, hltá plný touhy,
až hrdlo jemu ucpe hltavost,
tak líbá jemu čelo, skráň, tvář, vlas,
by tam, kde přestala, hned začla zas.

Ač nepovolí, musí klidný býti
i leží, v tvář jí z hloubi oddechuje,
že vlhký oddech jeho ona cítí,
jenž rajskou vůní jí i rosou sluje,
tvář květným záhonem si míti přeje,
kéž taká rosa provždy se tam leje!

Jak pták, jenž do sítě byl náhle chycen,
tak spoután Adónis jí v klínu leží,
je odporem a hanbou v tváři vznícen,
však hněvný zrak plá větší krásou svěží;
když v plný proud déšť padá ze stran všech,
pak silou vod přetéci musí břeh.

I prosí ještě, a jak prosit umí,
v jak slíčné ucho padá její zvěst,
on stále vzdoruje, v své zabrán dumy,
nach studu v tváři, vztekem bledý jest;
když nachem plá, jest ráda, a když bledne,
že zvláštní to, ples větší hruď jí zvedne.

Ať chce, či ne, jej musí milovati,
to přísahá při slíčné ruce svojí,
nic nemůž s ňader mu ji odervati,
než láska jeho její slzy zkojí,
jež po líčkách jí tekou množstvím struh...
Můž jeden polibek ten srovnat dluh?

Na přísahu tu on svou bradu vzpjal
jak potápěč, jenž pod vlnami slídí,
však zpozorován sjede pod jich val,
on chce jí přáti, po čem tak se pídí,
však sotva líbat obrací se ret,
on zamžourá a odvrací tvář zpět.

Tak chodec nezatouží v letním žáru
po doušku, po lásce jak ona hoří,
zří zde svůj zdar, dosíci nemůž zdaru,
a shořet musí, ač se v slzách noří.
"Ó, soucit," křičí, "srdce křemenité,
jen polibek, proč tak jsi vzdorovité?"

"Jak o tebe já ucházel se o mne
kdys drsný, hrůzyplný války bůh,
jenž nesklonil zbraň v žádné bitvě hromné
a vítěz všady byl, kde lásky ruch,
jak otrok u mých noh a zajatec
lkal po tom, co ty bez prosby máš přec.

Na oltáře mé oštěp zavěsil,
svůj chochol pestrý i rozbitý štít,
mně k vůli tančiti se naučil,
smát, škádlit, těkat, hrát, svůj našel cit.
On prapory a bubny ležet nechal,
mých loktů pole a v stan lože spěchal.

Mnou přemožen byl, jenž zmoh celý svět,
mým vězněm stal se z růží na řetěze,
kalený ocel podleh síle hned,
však zhrdání mé uznal za vítěze,
ó, nebuď pyšný, nechtěj té se chlubit,
jež dovedla i boha války zhubit.

Tož svými rty se dotkni mojich v snění,
nechť nejsou krásné, jsou přec červené,
v slast mně i tobě bude políbení...
Nač hledíš v zem? Výš hlavu, v znícené
mé oko hleď, tam sebe ve hluboku
vždy uzříš, proč ne rty, když oko v oku?

A stydíš-li se, zavři oči svoje
jak já a pak v noc promění se den,
dva jsou-li spolu, začnou lásky boje,
kým sladký boj náš být můž ohrožen?
Fialky modré, do nichž uleháme,
jsou němé, nepoví, co uděláme.

Dí něžné chmýří na tvých měkkých rtech,
jsi nezralý, za pokus bys však stál.
Ach, mine příležitost - užij spěch,
má krása v sobě stráviti se v žal?
Jenž záhy nebyl utržen, ten květ,
věř, zkáze brzké propadává v sled.

Rýh plna kdybych byla, stará v líci
a křivá, chraptivá, mdlá, bez šťávy,
zdeptaná, bez cti, zdrána pakostnicí,
neplodná, hnusná k patám od hlavy,
čím bych ti byla, byl bys v právu snad,
proč se mne štítíš, když těch nemám vad?

Na čele mém ni vrásky nelze znáti,
mé šedé oči planou těkajíce,
má krása musí každým jarem vzpláti,
sval tuhý mám, žhnu v kostech víc a více.
Mé ruce jestli svými obejmeš,
je v dlaních roztavené nalezneš!

Chceš pohádky? Těch našeptám ti v sluch,
chci jako elf se vznášet nad trávníkem,
jak nymfa prostovlasá skáče v luh,
jak bez noh tančit chci, jak vil jest zvykem;
duch lásky se jak oheň jevívá,
co pád mu? K výši vzplá a dospívá.

Jsou petrklíče svědky, na nichž dlím,
jak silné stromy ty mne nesou hravě,
s holoubky slabými já povzletím,
ti dva mne lehce v prostor nesou v slávě.
Ó, je-li lehká láska - můž to být,
že vskutku za těžkou tvůj má ji cit?

Což srdce tvé má rádo tvář tvou pouze?
Můž pravá dlaň tvá levou ráda mít?
Tož zhrdej sebou, sebe namluv v touze,
kraď volnost si a zloděj měj tvůj cit.
Za vlastní krásou pouze Narcis šel,
když políbit chtěl v zřídle stín svůj - mřel.

Jsou pochodně, by temno zaháněly,
v šperk drahokamy, krása k užívání,
v třpyt květy, stromy, aby vůni měly -
růst pro sebe je marné namahání.
Dá zrno zrní, krása krásy skvost,
tys zplozen byl - tvá plodit povinnost!

Z dorostu země jak chceš radost míti,
sám dorost zemi žádný nenechav?
Jeť zákon Přírody: Máš děti míti,
až umřeš, aby žily v časů splav.
Tak smrti vzdoruje, sám oživneš,
když vlastní obraz dětem odkážeš!"

Co postupem dne stín se krátil již,
pot slabé bohyni již s líček splýval
a Titán úzdu ořům spustil, níž
se s vozu žhoucím zrakem chlípně díval:
Adónis kéž by řídil ořů krok,
jím chtěl by být, Venuši lehnout v bok!

Adónis ospalý a rozmrzelý
jen čelo svraštil, obočí své stáh,
hněv oko jeho přivřel a mrak stmělý
tvář zasmušil mu, jak by nebe v mhách
se skrývalo. Děl: "Pusť mne, v slunci být
dál nechci! O lásce dost! Nech mne jít!"

"Ach," Venuše dí, "chladný tak a mlád!
Kde výmluvy máš, ujíti mi chtěje:
mnou větrů má ti jemných zástup vlát,
by slunce žár ti zchladil, jenž tak hřeje,
můj vlnící se vlas buď stínem tvým,
ať žhne to, slzami žár uhasím.

Jen slunce na nebi má teplou záři,
já mezi ním a tebou ležím, hleď,
žeh jeho, věř, ten nepálí mne v tváři,
tvých očí pouze žeh mi pálí pleť.
Ach, nebýt nesmrtelnou, jistě mřít
bych musila, v dvou sluncí žáru ztlít!

Jsi ocel snad? Jsi tvrdší nad kámen?
I kámen vyhlodá v sled lijavec!
Jsi ženy syn: jak lze být zatvrzen
v pláč lásky siré? - Nuž, to uvaž přec:
tvá matka takto býti zatvrzelá,
ty nebyl bys - ona by pannou mřela.

Kdo jsem, že se mnou pohrdati smíš?
Chci vlákati snad tebe v nebezpečí?
Polibkem na rtu snad si ublížíš?
Mluv líbezně, neb uspoř další řeči!
Dej polibek mi, jistě jej ti vrátím,
o jeden víc pak s úrokem ti splatím.

Bez žití zjeve, chladný kameni!
Jsi modla pouze dobře malována?
Jsi pomník, oči lákat k nadšení?
Muž, jemuž ženy krev nebyla schrána?
Ty nejsi muž, jak věřit tomu zdání.
Muž polibky sám loupí bez váhání!"

Tak vroucně mluví, jazyku až hráz
netrpělivost začne budovati,
o její vině mluví studu hlas,
jí v lásky soudu nelze slovo dáti,
tak plače, mním, že as by promluvila,
řeč vzlykem sobě kdyby nerušila.

Potřásá hlavou, za ruku jej bere,
pak oči svoje k zemi uklání,
jej pojme v páže jako v pouto steré,
on ani neví, jak se ubrání;
a zkouší-li se vyprostiti ven,
víc prsty liliové splítá jen.

"Miláčku!" - s retů se jí slova hrnou -
"že v této slonovině zřím tě v sled!
Chci parkem tvým být, budiž mojí srnou,
výš nebo hloub si najdi pastvu hned!
S rty začni, vyschnou-li ty, hlouběj sjeď,
čilejší zdroje nalézti si hleď!

Dost sladkosti je v této říši mojí,
dost tmavých dolin, výšin půvabných,
klenutých pahorků, dost křů tam stojí,
jež v bouřích, deštích i zlých lijavcích
tě ukryjí; buď laní mou a věz,
zde z tisíce psů nenajde tě pes!"

On uštěpačně v to se pousmál,
hle, dolíčky dva jeho tváře nosí,
je Kupido mu, šelma, udělal,
by leh v ně, kdyby zabít měl jej kdosi;
to věděl dobře, aby věčně žil,
za hrob si lásky sídlo vyvolil.

Ty důlky dva na jejich ústech spolu
jí duši pohltit se předhánějí,
dřív šílená, co počne teď si v bolu?
Hned zprvu mrtva - nač boj druhý je jí?
"Své moci, Venuše," dí, "propadáváš,
když v škleb a pohrdu se jiných vzdáváš."

Co říci má, jaké zde vyváznutí?
Řeč u konce - však tužeb větší žár...
Čas prchá, milence to na lov nutí,
chce násilím těch páží servat čár!
"Ach, soucit! Trochu přízně!" zpráhlým rtem
lká - za svým on se shání za koněm.

Hle, hřebce hocha, kde houšť tmí se v blízku,
vtom zhlédla kobyla zde těkající,
jak netrpěliv hrabe nohou v písku;
vráz přiběhla sem divě řehtající.
Od stromu hřebec odtrhl se, v cval
a s kusy úzdy k ní se divě hnal.

I vzpne se, zarže vstříc jí, jako bleskem
pás pevný rozrazí, jenž svíral jej,
pod jeho kopyt zem zaduní třeskem,
jak v lůně chovala by hromů rej;
svá udidla on, prchaje v dál, hryže,
rve, co jej rvalo, hravě, bez obtíže.

Vzpne uši, hřívu kudrnatou zvlní,
až vztýčí se mu na svalnaté šíji,
dech pouští z nozder, až kol vzduch se plní,
jak z výhně když se černé dýmy vijí,
zrak jeho srší oheň vzteklostí,
jak odvahou plá, žárnou chtivostí.

Chvílemi cválá s pýchou nevídanou,
jak vlastní kroky spočítat by chtěl,
pak vzpne se kolmo, odskakuje stranou,
v les vrazí, jak by prudkým tryskem jel,
jak říci chtěl by: "Hle, toť moje síla,
by kráska, mne zříc, mne si zalíbila!"

Co jemu jeho rozmrzený pán,
jenž vlídně hned, hned v hněvu velí stát,
co ostruha mu, úzda, jíž je rván!
Za sebou houně nezří vzduchem vlát,
jen milenku svou vidí, nebo nic
po vůkolí jej nezajímá víc.

Nad život kdyby malíř chtěl se vzpjati,
všem zvyklostí se vyrvat kolejím
a chtěl nám koně taký obraz dáti,
nad přírodu předstih by uměním.
Kůň taký moh by s tímto v závod spět,
ať o vzrůst jde, cval, barvu, sílu, vzhled.

Má štíhlé nohy s úzkou, zdobnou hlavou,
v ní velké oči, uši vysoké,
má ohon hustý s dlouhou hřivou vlavou,
hruď mocnou, boky, nozdry široké;
hřmí hrdě vpřed, má všecko, co se líbí,
jen hrdý jezdec na hřbetě mu chybí.

Teď běží, stane, v dálku patří zas,
se plaší, pero-li jen zamihne se,
jak chtěl by s větry jíti o zápas,
zda letí, běží - těžko uhodne se;
hvizd větru poletuje jeho hřívou,
jež s ohonem hřmí za ním honbou divou.

Před milkou svojí s hlasným ržáním stane,
i ona řehtá, chápe, co chce říci,
leč, žena, hrdá, že on láskou plane,
se stává váhavou a couvající;
i deptá jeho žhoucí namlouvání,
kopyty odráží víc objímání.

Pak zasmušený, plný nevrlosti,
on spustí ohon, padající pero,
jím pěnu stehen tepe bez milosti,
co v řemení much chňape tisícero;
zříc ona, jaká vášeň jeho žhavá,
vztek mírní svůj, se povolnější stává.

Pán jeho hněvný jde, by koně jal -
leč kobyla se plaší, je ta tam,
zlekána odsud pustila se v cval
a hřebec za ní - Adónis tu sám!
Jak šílení hřmí k lesu, harcují
a rychlej nežli v závod krahuji.

Do potu uštván, Adónis si sedá,
své zvíře, tvrdost jeho proklíná,
však opět příznivá se chvíle zvedá,
kdy Venuše zas řeč svou počíná;
jeť každé srdce třikrát zastiženo,
když vysloviti se mu zabráněno.

Žár zatajený, zadržený proud
vzplá divěji a vzkypí rozbujněním,
tak lásky bol, jenž nemoh vypuknout,
se teprv trochu mírní vyslovením;
když srdce obhájce co nemá říci,
v kvil chráněnec propukne zoufající.

Zří, že jde blíž, začíná hněvem plát,
tak větrem uhel zhaslý zažíhá se,
zrak zmaten začne k zemi upírat,
skráň mračnou halí v čapky svojí řase;
co po tom jemu, že tak blízko stojí,
jen ze strany ji měří zhrdou svojí.

Ký pohled, jak se plaše blíží blíž
k chmurnému chlapci, vedle něj se staví,
na sladkém líčku zoufalý boj zříš,
hned v bělost taje, v nach se rozežhaví;
dřív bledá byla, teď však žárem vzplála,
jak v blesků přívalu by před ním stála.

Tak stojí přeci ním tam, kde spočívá,
pak s pokorou na vlhkou zemi kleká,
dlaň jednu k čapce vztáhne, zadívá
se v tvář mu, druhou, vlhká jest a měkká,
mu hladí ji - stisk cítí ruky její,
jak padl květ by čerstvých do závějí.

Ký pohledů boj mezi nimi zuří!
Zrak její prosebně ve slzách splývá,
zrak jeho pro ni slepotou se chmuří,
zrak její plá, zrak jeho zle se stmívá;
a slzy, které bol jí vyhání,
jak sbor jsou němohry té jednání.

Dlaň jeho chopí zcela přívětivě,
toť lilje v sněhu rámci přeskvělém,
to sloň je, mramorem jež svítí snivě,
sok s druhem stejným skví se úbělem,
jsou ruce ty, tak spolu zápasící,
stříbrní holoubci se zobkující.

A znovu začíná pak bouřně lkáti:
"Ty nejkrasší z poutníků země všech,
ty ženou moci zde, já mužem státi,
mé srdce zdrávo, tvoje jeden šleh,
jen jeden pohled - dala bych ti radu,
bych těla svého měla v plen dát vnadu."

"Pust ruku!" - on - "nač chceš mne týrat déle?"
"Mé srdce!" - ona - "pustím ruku brzy,
má mé se tvým stát rovněž zatvrzelé,
tam vzdechy v ocel rýt nebudeš drzý;
vždyť musila bych vzdechy lásky zhrdnout,
mé srdce kdyby tvojím mělo ztvrdnout."

"Ó, hanba," - on - "rci, nač mne vězníš dál?
Můj ztracen den, oř bloudí hvozdem kdes,
jen vina tvá to, že se v útěk dal,
však sám chci býti, odtud táhni v les.
Mé myšlenky a snaha, pud i hlas
jen za tím spějí: koně dostat zas."

Dí ona: "Pro koně ti nebuď smutno,
on odolati nemoh žáru touhy,
jeť láska uhlí, zchladiti ji nutno,
nemá-li v srdci vznítit požár dlouhý:
má moře hráze - touha nemá jich,
proč divíš se, že oř prch z vazeb tvých?

Jak mrcha smutný kůň tvůj přivázán
byl tady k stromu v tvojím řemeni,
však sotva milenku svou zřel, jak rván
byl každý svor hned, neznal prodlení,
jak s šíje úzdu divě funě shodil
a rázem šíj, hřbet, hruď si osvobodil!

Kdo milenku zřel nahou v lůžku spát,
nad pláten úběl bělostí se skvíti,
ne pouze očima chce hýřit, vzplát,
leč celý chytit chce a celou míti!
Kdo tak by plachý byl, když chví se mrazem,
že nepřistoup by k ohni krbu rázem?

Nech, hochu, ať omluvím hřebce tvého,
a uč se od něj, o to vroucně ždám,
užíti daru vlídně podaného!
Do oněmění ti to povídám:
Uč milovat se, lehké ti to bude
a pro věčnost se více nezabude."

"Ne, já se nechci," křičí, "lásce učit,
být ona kancem, honit bych ji šel,
jeť láska dluhem, tím se nechci mučit,
já s láskou bych jen lásce láti chtěl;
jest smrtí láska v životě - a kvílí
a chechtá se a vše to v jedné chvíli.

Než zcela hotov je, kdo nosí háv?
Kdo trhá poupě, než mu kvítek vzklíčí?
Klíčící zrnko pouze prášku zbav
a v zárodku se v klíčení sám zničí;
zapřáhni příliš záhy hříbě jaré,
svou ztratí pýchu, předčasně jsouc staré.

Mně ruku vymkneš! - Rozjít se jest čas,
ten tlach i látka jeho již mne nudí,
mou ustaň dobývat hruď, v lásky hlas
se brána její nehne, neprobudí,
i s lichocením, přísahami pryč,
se slzami, ji rozbít marný chtíč!"

"Ty mluvíš?" - ona - "cožpak jazyk máš?
Kéž nemluvíš, ó kéž já neslyším!
Svým hlasem Sirény mi uděláš,
že dvojí bol svůj sotva utiším!
Ó drsných tónů sladký nesouzvuku,
jsi hudbou uchu, srdci vlíváš muku!

Být slepa - živily by moje uši
svou lásku v srdci k tvojí vnitřní kráse,
být hlucha - citem vnímala bych v duši
tvůj zevnějšek, jenž nitru vyrovná se,
a nemít uší ani očí, hmatem
bych láskou zaplála v svém srdci vzňatém.

A kdyby vposled opustil mne hmat,
já vidět nemohla ni slyšet, cítit,
jen čichem vše kol mohla pojímat,
má láska musila by dále svítit,
neb z obličeje tvého dech se line,
jenž vůní lásku rodí, kam se šine.

Však jaký chuti teprv byl by kvas,
té živitelce, chůvě smyslů druhých,
jej chtěly opáčit by zas a zas,
všech užij Podezření závor tuhých,
by nemohla kyselá Žárlivost
ples pokazit nám, nevítaný host."

Zas brána rubínová otvírá se,
jíž dál se line jeho řeči med,
to rudé jitro zdá se v děsné kráse,
sníh nese stádům, krupobití, led,
smrt ptačatům, pastýřům nový bol,
a ztroskot na moři, zmar v polích kol.

Hned zpozoruje zlé to znamení;
před deštěm teprv vítr utichuje,
před vytím vlk své zuby vycení,
plod praskne dřív, než šťávou poskvrňuje,
než kule z hlavně letí, zafičí,
ví, co on chce, než v řeč se povztýčí.

Jak na ni pohled, skácela se na zem;
zrak lásky často život neb smrt nese,
a hněvu ránu zléčí úsměv rázem,
kdo v zničení dřív, ocítá se v plese;
že mrtva, nezkušený myslí hoch
a začal tváře tříti jí, jak moh.

To tam hned bylo jeho předsevzetí,
chtěl prudce jí a ostře vyčiniti,
však obezřetnost její vstříc mu letí,
lest zdařila se, chce jí využíti;
jak zabita zde na trávníku leží,
až dechem svým by vdech jí život svěží.

Tře nos jí, tváře, tepnu ohmatává,
jí prsty kroutí, ústa zahřívá
a sterou cestou hledat neustává
tu zhojit ránu, jím jež palčivá:
též políbí ji - leží jako modla,
se nehne, pokud líbati ji hodlá.

Noc hoře teď jí v den je proměněna,
mdle okna modrá otevírá obě,
jsouc rovna slunci, kterým ozářená
zem ráno zaplá v nové kráse, zdobě;
a jako sluncem ozářen je svět,
tak okem zjasněn celý její vzhled.

Žár vešken k jeho očím vzpírá celý,
jak světlo, teplo tekly by jen z nich,
tak čtyři lampy spolu nehořely,
jen v jeho již se zármutku stín mih,
však její slzami ač blýskají,
jak měsíc vodou v noci tryskají.

"Jsem v nebesích, či na zemi já dlím?
Jsem dána proudům nebo ohni v plen?
Zda večer znavený, zda jitro zřím?
Zda hýřím v smrti, toužím žíti jen?
Já právě žila - ale v umírání,
já právě mřela - smrt je zaplesání!

Tys jednou zabil mne, nuž zab mne zas!
Tvá hruď tvých očí byla učitelem,
tak hrdá, že mé srdce v krátký čas
se zachvívalo, ubité svým želem,
že oči mé, mně věrné, neviděly,
než probudil je polibek tvůj vřelý.

Kéž dlouho líbají se tvoje rety!
Kéž nevybledne nach jich po letech!
Kéž kvetou věčně, neblahými lety,
kéž jest jich vůní zahnán moru dech,
by hvězdopravec oklamaný řek:
Mor uprch, že se tvého dechu lek.

Jak pečetě tvé rety lahodně
mé tiskly. Mluv a rci, co musím dáti,
by tiskly zas? Snad sebe? Svobodně
dám, jestli plně tato smlouva platí.
Chceš koupit mne? Nuž, zpečeť smlouvy spěch
na rudém vosku pečetním - mých rtech.

Za tisíc polibků mé srdce vem,
ty splatíš podle svojí libosti,
ó, tisíc polibků chví snadno rtem,
jak dány, mizí v stejné rychlosti.
Rci, neplacení počet jejich zdvojí,
což dva tisíce tolik trudu stojí?"

On: "Paní, díš-li: ráda tebe mám,
mou hloupost přičti na řád mládí mého,
chceš znát mne dřív, než sama sebe znám?
Čím rybáři lov rybstva mladičkého?
Jen velká zralost slívy padat nutí,
trháš-li nezralé, jsou ostré chuti.

Hle, světa oblažitel znaven zniká
na západě, dokončiv práci svou;
'Jest pozdě!' sova, noci herold, hýká,
ve stájích ovce, v hnízdech ptáci jsou;
na nebi uhlím černých mraků moc
nás v rozchod žene říci: Dobrou noc!

Nech řeknu 'dobrou noc', to řekni pak,
když řekneš to, buď polibek ti přán!"
"Nuž, dobrou noc!" Však než to stihnul zrak,
jejž splatit musí, med rozluky dán;
kol jeho šíje páže vrhnout spěje,
že v jeden srostly obou obličeje.

Dech přešel mu, on hlavu nazpět dal
a vlhkost nebes, korálový ret,
zkad její v žízni občerstvení sál,
kde nikdy dost pít nemoh, táhl zpět;
mdlá byla úbytkem, on množstvím syt,
tak v objetí se svezli na pažit.

Teď má jej! Jak se nemotorně vzdává!
Jej drásat nemůže se nasytiti,
ret její vítěz, jeho plaše dává
výkupné, on jež ráčil naříditi,
a lačen tolik velel v náhradu,
že platícímu vysch zdroj pokladu.

Teď kořisti když sladkost poznala,
tu slepě, plně rozkoši se vzdává,
vře její krev, tvář její zaplála,
požitek smělost slepou rozžíhává;
vše zapomněno, čest i mrav i stud
i povel rozumu, jen vládne pud.

Jest horko mu, ba objetím zmdlel tím
jak sokol, jenž byl příliš ohmatán,
jak srn, jenž ví, že ztracen honem zlým,
jak nezbeda, hrou v spánek zkolébán:
jí vzdává se a více neodpírá,
co můž, to bere, ne co vášně míra.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Arcanne, 09.08.2012

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Antonius a Kleopatra
-Bouře, Bouře (2), Bouře (3)
-Cymbelín
-Dva vznešení příbuzní
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5), Hamlet (6), Hamlet (7), Hamlet (8), Hamlet (9), Hamlet (10), Hamlet (11), Hamlet (12), Hamlet (13), Hamlet (14), Hamlet (15), Hamlet (16), Hamlet (17), Hamlet (18), Hamlet (19), Hamlet (20), Hamlet (21), Hamlet (22), Hamlet (23), Hamlet (24), Hamlet (25)
-Hamlet (rozbor), Hamlet (rozbor) (2)
-Hamlet, kralevic dánský, Hamlet, kralevic dánský (2), Hamlet, kralevic dánský (3), Hamlet, kralevic dánský (4)
-Jak se vám líbí, Jak se vám líbí (2), Jak se vám líbí (3)
-Jindřich VIII.
-Julius Caesar, Julius Caesar (2), Julius Caesar (3)
-Komedie omylů
-Konec dobrý, všechno dobré
-Král Lear, Král Lear (2), Král Lear (3)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2), Kupec benátský (3), Kupec benátský (4), Kupec benátský (5), Kupec benátský (6)
-Kupec benátský (film - vlastní názor)
-Kupec benátský (rozbor)
-Makbeth, Makbeth (2), Makbeth (3), Makbeth (4), Makbeth (5), Makbeth (6), Makbeth (7), Makbeth (8)
-Makbeth (rozbor)
-Marná lásky snaha
-Mnoho povyku pro nic, Mnoho povyku pro nic (2), Mnoho povyku pro nic (3), Mnoho povyku pro nic (4)
-Nářek milenčin (Opera)
-Othello, Othello (2), Othello (3), Othello (4), Othello (5), Othello (6), Othello (7), Othello (8), Othello (9), Othello (10), Othello (11), Othello (12), Othello (13), Othello (14), Othello (15)
-Othello (rozbor)
-Perikles
-Půjčka za oplátku
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8), Romeo a Julie (9), Romeo a Julie (10), Romeo a Julie (11), Romeo a Julie (12), Romeo a Julie (13), Romeo a Julie (14), Romeo a Julie (15), Romeo a Julie (16), Romeo a Julie (17), Romeo a Julie (18), Romeo a Julie (19), Romeo a Julie (20), Romeo a Julie (21), Romeo a Julie (22), Romeo a Julie (23), Romeo a Julie (24), Romeo a Julie (25), Romeo a Julie (26), Romeo a Julie (27), Romeo a Julie (28), Romeo a Julie (29), Romeo a Julie (30), Romeo a Julie (31), Romeo a Julie (32), Romeo a Julie (33), Romeo a Julie (34), Romeo a Julie (35), Romeo a Julie (36), Romeo a Julie (37), Romeo a Julie (38), Romeo a Julie (39), Romeo a Julie (40), Romeo a Julie (41), Romeo a Julie (42), Romeo a Julie (43), Romeo a Julie (44), Romeo a Julie (45), Romeo a Julie (46), Romeo a Julie (47), Romeo a Julie (48), Romeo a Julie (49), Romeo a Julie (50), Romeo a Julie (51), Romeo a Julie (52), Romeo a Julie (53), Romeo a Julie (54), Romeo a Julie (55), Romeo a Julie (56), Romeo a Julie (57), Romeo a Julie (58), Romeo a Julie (59), Romeo a Julie (60), Romeo a Julie (61), Romeo a Julie (62), Romeo a Julie (63), Romeo a Julie (64)
-Romeo a Julie (rozbor), Romeo a Julie (rozbor) (2)
-Sen noci svatojánské, Sen noci svatojánské (2), Sen noci svatojánské (3), Sen noci svatojánské (4), Sen noci svatojánské (5), Sen noci svatojánské (6), Sen noci svatojánské (7), Sen noci svatojánské (8), Sen noci svatojánské (9), Sen noci svatojánské (10)
-Sen noci svatojánské (rozbor)
-Sonety
-Tragický příběh dánského prince Hamleta
-Večer tříkrálový, Večer tříkrálový (2), Večer tříkrálový (3)
-Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
-Veselé windsorské paničky, Veselé windsorské paničky (2), Veselé windsorské paničky (3), Veselé windsorské paničky (4)
-Zimní pohádka
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2), Zkrocení zlé ženy (3), Zkrocení zlé ženy (4), Zkrocení zlé ženy (5), Zkrocení zlé ženy (6), Zkrocení zlé ženy (7), Zkrocení zlé ženy (8), Zkrocení zlé ženy (9), Zkrocení zlé ženy (10)
-Zkrocení zlé ženy (rozbor)
-Zkrocení zlé ženy a Komedie plná omylů
-Znásilnění Lukrécie
Čítanka-Fénix a hrdlička
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5)
-Jak se vám líbí
-Konec dobrý, všechno dobré
-Konec vše napraví, Konec vše napraví (2)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2)
-Nářek milenčin
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8)
-Sen noci svatojánské
-Sonety, Sonety (2), Sonety (3)
-Večer tříkrálový
-Venuše i Adónis, Venuše i Adónis (2)
-Zimní pohádka, Zimní pohádka (2)
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
William Shakespeare - Venuše i Adónis







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­