Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2020 (podzim)
• článek s prvky recenze, jenž představuje české beletristické dílo napsané po roce 1990, které by si podle vás zasloužilo Cenu Bohumila Hrabala (funkce výchozího textu informativní)

Kdybych měl rozhodnout, které české beletristické dílo napsané po roce 1990 by si zasloužilo Cenu Bohumila Hrabala, bez dlouhého váhání bych obálku s výsledkem otevřel a oznámil: "A vítězem se stává román Michala Viewegha Báječná léta pod psa." Ne proto, že by šlo o knihu nejvznešenější nebo nejkomplikovanější, ale právě proto, že dokáže čtenáře pobavit, dojmout a zároveň mu připomenout dobu, v níž smích často sloužil jako způsob přežití.

Román sleduje život Kvida a jeho rodiny od šedesátých let až k období po pádu komunistického režimu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde hlavně o humorné vyprávění o trochu zvláštním, předčasně vyspělém chlapci, jeho rodičích, prarodičích, o bratru Pacovi a dalších osobitých postavách. Jenže za komickými scénami se postupně objevuje něco mnohem vážnějšího: tlak normalizace, strach, přizpůsobování se, kariérní kompromisy i postupné lámání lidské důstojnosti.

Vieweghova největší síla spočívá v tom, že o těžkých věcech nepíše těžkopádně. Kvidův otec se musí vyrovnávat s absurdními požadavky režimu, s nátlakem nadřízených i s vlastní slabostí. Rodina se ocitá v situacích, které jsou směšné a smutné zároveň. Právě tato kombinace je na románu nejsilnější. Čtenář se směje scénám s přidělováním bytu, psem Něhou, školní recitací nebo rodinnými hádkami, ale za chvíli si uvědomí, že ten smích má hořkou příchuť. Není to jen veselá rodinná kronika, ale obraz společnosti, v níž i obyčejné bydlení, práce nebo cesta do zahraničí závisí na tom, zda je člověk "vidět" tím správným způsobem.

Ocenění by si kniha zasloužila také za svůj jazyk. Viewegh píše svižně, ironicky a velmi čtivě. Dialogy působí živě a postavy nejsou jen nositeli děje, ale skutečnými lidmi se slabostmi, trapností, něhou i strachem. Kvido jako vypravěč dokáže události komentovat s odstupem a vtipem, ale zároveň neztrácí cit pro bolestné okamžiky. Díky tomu román nepůsobí jako učebnicový výklad dějin, nýbrž jako příběh rodiny, jež se snaží normálně žít v nenormální době.

Samozřejmě se dá namítnout, že Viewegh někdy sází na příliš výrazný humor a že některé scény působí až nadsazeně. Jenže právě nadsázka k této knize patří. Pomáhá ukázat absurditu doby lépe než suché moralizování. Román není dokonalý pomník minulosti, ale živé vyprávění, které dokáže oslovit i čtenáře, jenž normalizaci nezažil.

Báječná léta pod psa bych proto ocenil jako knihu, která umí spojit čtenářskou přístupnost s vážným tématem. Připomíná, že dějiny se neodehrávají jen v politických projevech a velkých rozhodnutích, ale také v kuchyních, dětských pokojích, zaměstnáních, na rodinných oslavách a v obyčejných rozhovorech. A právě za tuto schopnost zachytit dobu skrze každodenní život by si Vieweghův román Cenu Bohumila Hrabala zasloužil.

A vítězem se tedy stává kniha, která se směje, i když jí není do smíchu. Kniha, která ukazuje, že "báječná léta" mohou být ve skutečnosti roky pod psa, ale také že literatura dokáže i z takových let vytvořit příběh, na který se nezapomíná.