Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• literární úvaha kombinovaná s charakteristikou postavy

Jako hnací opojení na cestě za jeho kýženou, napoleonsky moralizovanou nadřazeností by se dalo chápat ono neutuchající chvění v jeho mysli. To, jak už to bývá, střídá spousta jiných, mnohdy nejasných pocitů - alespoň do chvíle, dokud je sami nepřelouskáme a nepodrobíme detailní analýze. Když to uděláme, zjistíme, jak moc rozštěpenou osobností Raskolnikov je.

Kupříkladu když zakusí memento mori efekt, stává se z něj úplně jiný člověk. Naneštěstí po chvíli zase upadá do stavu chladně vypočítané netečnosti, hraničící s nepříčetností. Tyto stavy se promítají dvojnásobně na snoubence jeho sestry Duňy - na Lužina.

Oba jsou si navzájem velice podobní: zastávají názory o vlastní výjimečnosti, které jim dodávají určitou převahu nad "obyčejným houfem lidí". Pro Lužina je to převaha sociálně-ekonomická, u Raskolnikova spíše morálně-intelektuální. Přitom jeden jde i přes mrtvoly, zatímco druhý neriskuje téměř nic.

Sentiment, který si nemůže dovolit přiznat jako pravdu o své lidskosti (protože se příčí jeho zidealizované osobnosti), k němu prosakuje skrze sny a vzpomínky na známá místa. Svádí tak sám se sebou neustálý vnitřní boj.

To, co mě zaráží a převážně udivuje, je, jak všechno Raskolnikovi hraje do karet - a kdyby se nebyl sám přiznal, nejspíš by zůstal na svobodě.

Mezi nejpodlejší příhody z celého románu (když nepočítám hlavní bod zápletky, tedy vraždu staré lichvářky) patří rafinovanost Lužinova na smuteční hostině chudých. Ta měla pošpinit Raskolnikova a zlomit Duňu. Chvála bohu, že je lež nakonec prokouknuta a my tak můžeme užít krásného českého rčení: "udělat si o někom obrázek".

Lužin tím ztrácí kontrolu nad situací, mizí z centra dění a střídá ho ustavičně pronikavý vyšetřovatel Porfirij Petrovič - alespoň pokud jde o případ mrtvé lichvářky. V běžném životě možná sklouzává k úplně stejným klišé a banálnímu chování jako většina z nás; kdo ví?

Každopádně jejich myšlenková interakce pomáhá Raskolnikovi pochopit, v čem pochybil, a vede ho k přiznání - k očištění. To se mu jasně rozeznělo v hlavě, když navštívil Marmeladovovu chudobnou rodinu u nich doma: z popudu odvrátit tvář od toho, co v něm "prasklo" (tedy od teorie, že ta druhá skupina lidí jsou něco víc), nechává rodině zbytek svých peněz.

Detektiv se ho nesnaží jen dostat za mříže: vidí jeho morální krizi a chápe ho intelektuálně. Porfirij vlastně funguje jako takový kněz bez sutany.

Román nakonec nekončí pro Raskolnikova zas tak špatně, jak se na první pohled může zdát. Ano, ke zločinu se sice sám přiznává a ano, je poslán na nucené práce, ale teprve zde si uvědomuje, jak velkou lásku Soňa k němu chová - a že i on ji miluje.