ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Shakespeare William (*23.04.1564 - †23.04.1616)

­­­­

Zimní pohádka (2)

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Scéna druhá

Tamtéž. - Trůnní komnata v paláci.

Vystoupí LEONTES, HERMIONA, MAMILLIUS, POLIXENES, CAMILLO a DRUŽINA.

POLIXENES: Již devět proměn hvězdy vlhotné se objevilo pastýřovu zraku, co, prosti břemen, opustili jsme svůj trůn. - Čas právě dlouhý tak, můj bratře, by vyplněn byl díky našimi; a přece bychom, dlužni na věky, se loučili; a proto jako nicka, však stojící na místě hodnotném, svým jedním "děkujeme" rozmnožuji o mnoho tisíc díky předešlé.
LEONTES: Své díky zatím ještě odložte a splaťte je až při svém odchodu.
POLIXENES: To bude, pane, zítra. - Obavy mne jímají, co mohlo by se stát neb zrodit za mé nepřítomnosti; by žádný ostrý vítr nezadul nám doma a my nemuseli říci: "To splnilo se příliš pravdivě." A kromě toho jsem již meškal zde až k unavení Vaší Milosti.
LEONTES: Jsme tužší, bratře můj, a ničeho tak s námi věru nepořídíte.
POLIXENES: Již nelze déle.
LEONTES: Jenom týden ještě.
POLIXENES: Ne, doopravdy, zítra.
LEONTES: Tedy si tu lhůtu rozdělíme; ale v tom již nechci, abyste mi odmlouval.
POLIXENES: Tak prosím na mne nedolehejte. Na širém světě není jazyka ni jediného, by mne přemluvil tak snadno jako váš; a tak i teď, když zval byste mne z naléhavých příčin a já byl nucen odpírati vám. Mé starosti mne táhnou rovnou domů; a kdybyste mi bránil, vaše láska by metlou byla mi, mé prodlévání vám na obtíž a nesnáz. Abych pak vás toho uchránil, již sbohem, bratře!
LEONTES: Či naše královna je něma? Mluv!
HERMIONA: Já chtěla mlčet, pane, dokud vy jej ku přísaze nepřimějete, že nezůstane. Příliš chladně, pane, naň útočíte. Rcete, jak jste jist, že v Čechách vše je dobře; zpráva ta že došla včera; řekněte mu to a v střehu nejlepším jest poražen.
LEONTES: Aj tak, Hermiono.
HERMIONA: Když řekne vám, že touží svého syna spatřiti, to mnoho značí; ale dříve ať to tedy řekne; pak ho nechte jít; ať na to přísahá a nesmí zůstat; my odtud kužely jej vyženem. Leč od královské vaší přítomnosti jsem smělá tak se týden vydlužit. Až v Čechách budete mít mého chotě, já plnou moc mu dám, by zdržel se o měsíc přes lhůtu, jež k odjezdu dřív určena; a přece, to mi věř, můj Leonte, tě nemiluji méně o jedno zatikání hodinek než kterákoliv žena svého muže. Vy zůstanete?
POLIXENES: Ne, má vzácná paní.
HERMIONA: Ó přece, ano?
POLIXENES: Nelze, opravdu.
HERMIONA: Aj, opravdu! Toť vrátkým slovem odbýváte mne; leč kdybyste i přísahami chtěl vymknouti hvězdy z jejich okruhů, přec řeknu jen: "Nic o odchodu, pane." Vy opravdu nám neodjedete; a ženské "opravdu" má takou moc jak mužovo. Vy ještě odjet chcete? Tož donuťte mne, abych jako vězně vás tady držela, ne jako hosta; tak zaplatíte při svém odjezdu, co dlužen jste, a ušetříte díků. Co říkáte - můj vězeň, nebo host? Buď svědkem vaše strašné "opravdu", že tím neb oním zůstanete mi.
POLIXENES: Nuž tedy, vzácná kněžno, vaším hostem; být vězněm předpokládá urážku, jíž dopustit se tíž by bylo mně než vám ji trestat.
HERMIONA: Vaše žalářnice již tedy ne, leč vlídná hostitelka. A teď mi dovolte vás vyslechnout, co tropili jste vy a manžel můj ve věku chlapeckém; vy tenkrát jste as byli veselí dva panici.
POLIXENES: My, sličná královno, dva byli hoši, již myslili, že nečeká nás nic než zítra taký den, jak dnešek byl, a že tak věčně dětmi zůstanem.
HERMIONA: Můj manžel byl z vás dvou ten větší šibal?
POLIXENES: My byli jak dva rodní beránci, když poskakují na slunci a mečí druh na druha; co vyměňovali jsme, jen za nevinnost byla nevinnost; my nauk o zlobě jsme neznali i ani ve snách nezdálo se nám, že kdo jich zná. Tak dále kdyby byl ten život spěl a výš náš slabý duch se nebyl prudší krví povznesl, kdys mohli bychom směle nebi říci: "Jsme bez viny," až na tu, která všem jest dědična.
HERMIONA: A z toho soudíme, že od těch dob jste asi klopýtli.
POLIXENES: Ó nejsvětější paní, - pokušení nám vzešla od těch dob; neb v nevyspělých těch dnech má žena byla dítětem a vaše vzácná krása nepadla v zrak mého mladistvého soudruha.
HERMIONA: Ó, pomoz Bůh, - jen žádných závěrků dál z toho nečiňte, sic řeknete, že vaše choť a já jsme ďáblice. Však dále; - viny, kterých příčinou jsme byly u vás my, si zodpovíme, když s námi ponejprv jste zhřešili, jen s námi v hříchu pokračovali a s jinými, krom s námi, neklesli.
LEONTES: Jest přemluven?
HERMIONA: On, pane, zůstane.
LEONTES: K mým prosbám nechtěl. Žeť, Hermiono, má nejdražší, jsi nikdy nemluvila tak účinně jak teď.
HERMIONA: Že nikdy?
LEONTES: Nikdy, krom ještě jedenkrát.
HERMIONA: Jak - dvakráte jsem tedy dobře mluvila? Kdy dřív? To prosím řekni mi a krm nás chválou do tučna jak zkrotlá zvířátka. Čin dobrý, umírá-li nezvěsten, jich tisíc ubíjí, jež za ním jdou. Jeť chvála naší mzdou a mnohem dřív nás pobídnete něžným polibkem o tisíc honů dál než ostruhou přes jeden lán. Však nyní k naší metě: Můj dobrý skutek poslední byl ten, že jsem jej prosila, by neodcházel; co byl můj první? Jestli dobře jsem vám rozuměla, starší sestru měl ten čin. Kéž jméno její bylo Něha! Jen jednou ještě mluvila jsem vhod? Kdy? Povězte mi to; jsem dychtiva.
LEONTES: To bylo tenkráte, když nevlídné tři měsíce se utrpčily k smrti, než přiměl jsem tě, abys otevřela svou bílou dlaň, a tisknouc ruku mou, jsi prohlásila, že mne miluješ; tenkrát jsi řekla: "Na věky jsem tvá."
HERMIONA: Toť věru Něha. - Tedy podvakrát jsem šťastně promluvila; ponejprv jsem královského chotě získala a po druhé, byť na mžik, přítele. (Podává Polixenovi ruku.)
LEONTES (stranou): Jest vroucná, příliš vroucná! V přátelství se tuze pojit značí pojit krev. Mám chvění srdce; v prsou tančí mi, ne ale radostí, ne radostí. Sic taká přívětivost může mít tvář otevřenou, jakous volnost brát ze srdečnosti, dobrotivosti a nitra upřímností plodného a přitom dárci dobře slušeti; to připouštím, že smí; však na ruce si potleskávat, prsty tisknout si jak oni teď; a usmívati se tak nacvičeně jako do zrcadla a potom vzdychat, jako by to byl zvuk rohů loveckých, když klesne laň, - ó, taká přívětivost nelíbí se ni mému srdci, ani mému čelu. - Mamillie, jsi ty můj hoch?
MAMILLIUS: Ó ano, milý otče.
LEONTES: Kýho šlaka! Ten kluk je můj! - Co - umrněný nos? Jest prý to mého pravý odlitek. Slyš, bohatýrku, musíme být čisti, a když ne čisti, čistotni; vždyť býk a jalovice, tele, třeba jsou i čistokrevní, přec jen zvou se brav. Jak, stále po dlani mu pohrává? Nu což, mé skotačivé telátko? Jsi moje telátko?
MAMILLIUS: Jsem, chcete-li, můj otče.
LEONTES: Nemáš hlavu krabatou a moje rohy, abys docela byl jako já; a přece říkají, že jsme si podobni jak vejce vejci. To ženské říkají; - ty řeknou vše; leč kdyby ženské byly falešny jak přebarvená látka smuteční, jak vítr, voda, falešný, jak jen, by kostky byly, přeje sobě hráč, jenž nezná hranic mezi mým a tvým, přec by to byla pravda, řeknou-li, že tento chlapec mně jest podoben. Pojď, panošíku, podívej se na mne tím okem blankytným, můj lotroušku, můj miláčku, mé robě! - Můž to být, by tvoje matka, - může-li to být? - Ó vášni, chtíč tvůj bodá do srdce; ty možným činíš to, co nemožno se býti zdálo; se sny obcuješ; - - jak můž to býti? - Součinna jsi s tím, co nemá podstaty, a sdružuješ se s pouhým nic: tož uvěřitelno, že můžeš také spolčovati se s tím, co je něco; a ty činíš tak i nad dovolenost; - to shledávám, až otravuje mi to mozek můj a čelo zatvrzuje.
POLIXENES: Co je králi?
HERMIONA: Zdá se být nějak nekliden.
POLIXENES: Můj pane, co je vám? - Co vám schází, milý bratře?
HERMIONA: Tak vypadáte, jak by tížily vám čelo zachmuřené myšlénky; jste rozčilen, můj choti?
LEONTES: Nejsem, věru. - Jak někdy prozrazuje příroda svou bláhovost a něžnost, tvrdším duším pro kratochvíli! - Když jsem hleděl tak do tváře svého hocha, bylo mi, jak couval bych o třiadvacet let a viděl sama sebe, v punčoškách, v té brčálové aksamitové své suknici a dýku přimknutou, by svého pána nebodla a tak se příliš nebezpečnou nestala jak často přemnohá ta ozdoba! A já si pomyslil, jak tenkráte jsem podoben byl tomu výlupku, té klíštce, tomu kavalírku zde. Slyš, bodrý brachu, chtěl bys místo peněz brát kopu vajec?
MAMILLIUS: Ne, to bych se bil.
LEONTES: Že ano? - Šťasten ten, kdo vyhraje! - Můj vzácný bratře, zdalipak i vám tak milý jest váš mladý králevic, jak vidíte, že náš je milý nám?
POLIXENES: Když doma jsem, on jest mi veškerou mou péčí, veselím a starostí; teď na krev přítel můj, teď nepřítel; můj pochlebník, můj voják, státník, vše; - on ukrátí mi červencový den na prosincový; a tou rozmarnou svou dětinností z takých myšlének mne vyléčí, jež zhustily by krev.
LEONTES: Týž úřad tento panošík má u mne. - My dva se projdem teď a ponecháme vás, pane, vašim krokům vážnějším. Hermiono, jak miluješ nás, dokaž teď pohoštěním bratra našeho; co draho na Sicílii, ti levné buď; jeť po tobě a tomto všudybylu on mého srdce dědic nejbližší.
HERMIONA: Jsme v zahradě, když bude libo vám nás hledat; nepřijdete za námi?
LEONTES: Jen čiňte podle vlastní libosti, já najdu vás, jen když jste pod nebem. (Stranou.) Teď lovím, ač mne nepozorujete, jak házím udici. - Jen dál, jen dál! Jak zvedá k němu ústa, zobáček! A nestoudností ženy zbrojí se, jež zaslepeného má manžela! (Odejdou Polixenes a Hermiona s družinou.) Jsou pryč! A na coul ztlouští, po kolena, až přes hlavu a uši rohat jsem! Jdi, hochu, hraj si, hraj; tvá matka hraje, a hraju také já; však úlohu tak potupnou, že konec usyčí mne do hrobu a křik a pohrdání mi budou zvonit hranu. Hochu, jdi a hraj si, hraj. - Dřív, neklamu-li se, též byli podváděni mužové; a mnohý jest, jenž v tento okamžik, teď, právě co to mluvím, ženu svou si drží za ruku a nemá zdání, že co byl pryč, kdos vytáh stavidla a jeho rybník soused vylovil, pan soused Smíšek. - V tom je útěcha,že také jiní muži mají vrátka, a vrátka ta že proti jejich vůli jim byla otevřena jako má. Ba, kdyby všichni zoufati si chtěli, kdož mají věrolomné manželky, desátý člověk by se oběsil. A léku na to není žádného; toť kuplířská jest planeta, jež řádí, kde panuje, a mocná od východu i od západu, severu i jihu, to věřte mi. Abych to zkrátka řek, chtíč nemá závor, pamatujte si; on pustí nepřítele sem i tam, i voj i zbroj. - Nás na tisíce má tu chorobu a necítíme ji. Co, hochu, co?
MAMILLIUS: Jsem prý vám podoben, jak říkají.
LEONTES: V tom trochu útěchy. Ty zde, Camillio?
CAMILLO: Ano, dobrý pane.
LEONTES: Hraj si, Mamillie; tys řádný hoch. (Odejde Mamillius.) Camillo, onen velkomocný pán chce tady ještě zůstat.
CAMILLO: Práce dost vám dalo to, než jeho kotva chytla; když vy jste vrhal ji, vždy naprázdno se vracela.
LEONTES: Tys pozoroval to?
CAMILLO: Na vaše prosby nechtěl zůstati, svou práci doma čině pilnější.
LEONTES: Tys všim si toho? (Stranou.) Ano, již mne mají a šeptají a šuškají si: "Hle, král sicilský je taký - a tak dále." Ba že to došlo se mnou daleko, když poslední jsem, jenž to postřehl. Jak přišlo to, Camillo, že tu zůstal?
CAMILLO: Na prosbu naší dobré královny.
LEONTES: Na prosbu královny, to buďsi; "dobré" by mělo patřit k tomu; v tom to jest, že nepatří! - Zdaž bylo chápáno to jinou bystrou hlavou kromě tvé? Tvůj vtip jest jímavý a vsákne víc než všední hlupci; pozorovaly to jen mysle jemnější? - Jen někteří z hlav kromobyčejných? - A prostší lid je snad v té věci slep? - To pověz mi.
CAMILLO: V té věci, pane, většina přec ví, že český král tu ještě pobude.
LEONTES: Ha!
CAMILLO: Že tu ještě pobude.
LEONTES: Však proč?
CAMILLO: By Vaší Výsosti byl po vůli a prosbám naší milostivé kněžny.
LEONTES: Byl po vůli! - A prosbám vaší kněžny! Byl po vůli! - Buď na tom dost. - Camillo, já svěřoval ti vše, co mému srdci kdy bylo nejbližší, i osobní svá tajemství; a tys vždy jako kněz mou duši očistil; já od tebe jsem chodil polepšen, tvůj kajícník; - však my se klamali v tvé poctivosti, v tom klamali, co jenom zdánlivo.
CAMILLO: Můj králi, toho nedopouštěj Bůh!
LEONTES: Bych trval na svém: nejsi poctivým; neb jestliže tím směrem chýlíš se, jsi zbabělec, jenž přijde odzadu a poctivosti šlachu přetíná, by nemohla se řádně dáti v běh; neb za sluhu být musíš pokládán, jenž, zasvěcen v mou plnou důvěru, k ní nedbalý jest; nebo blázen jsi, jenž vida, hra že ukončena již a sázka vzata, vše to za žert má.
CAMILLO: Můj vzácný pane, jsem snad nedbalý a pošetilý, bázlivý; v tom všem nižádný člověk není volným tak, by nedbalost a pošetilost, strach v té nekonečné světa třenici se někdy nezjevily. Jestli však jsem, pane můj, ve vašich očích byl kdy naschvál nedbanlivý, byla to má pošetilost; jestli vědomě jsem hrál si na blouda, má nedbalost to byla, konce dobře nevážíc; a jestliže jsem někdy bázliv byl cos učinit, kde o úspěchu měl jsem pochybnost a kde pak výsledek hlas proti zanedbání pozvedal, to strach byl, který často nakazí i nejmoudřejšího. To, pane můj, jsou také dovolené křehkosti, jichž není prosta ani poctivost. Leč prosím Vaši Milost, abyste byl ke mně otevřenější a v tvář mi pohlédnouti dal mé provině: když pak ji zapru, moje nebyla.
LEONTES: Či neviděls, Camillo, - ale jest nade vši pochybnost, že viděls to - sic oka tvého skla jsou temnější než klamaného muže parohy -, či neslyšels - neb vůči pohledu tak zjevnému zvěst nemůž něma být -, či nepomyslils - neboť myšlení jest vůbec neschopen, kdo nemyslí to -, že nevěrnou mám ženu? Vyznáš-li to - sic jinak nestydatě zapřel bys, že oči máš a sluch a myšlení -, pak nazvi hned mou ženu hastrošem - a jméno zaslouží tak potupné jak pazdernice, která vzdává se již před svatbou. To rci a dosvědč to.
CAMILLO: Tak při tom nestál bych a neslyšel svou svrchovanou paní pomrákánu, aniž bych k pomstě nepřikročil hned. Bůh netrestej mne, nikdy nemluvil jste, co méně by vám slušelo než to, co opakovat hříchem bylo by tak těžkým jak ta věc, byť pravdou byla.
LEONTES: Zda šepot není nic? - Tvář k tváři klonit, nos k nosu přistrkávat, vnitřním rtem se líbat, přerušovat povzdechem proud smíchu - neklamné to znamení, že věrnost rušena -, klást k noze nohu, lézt do koutů, chtít, aby rychleji šel orloj, z hodin byly minuty a půlnoc z poledne - a oči všech by slepý byly zákalem a bělmem krom jejich, aby mohly neviděny být prostopášnými - to není nic? Pak svět a vše, co na něm, není nic, to širé nebe nic a Čechy nic, má žena nic a všechno nic je ničím, když to nic není.
CAMILLO: Dobrý pane můj, z té choré domněnky se vylečte a včas, neb nejvýš nebezpečna jest.
LEONTES: Ať tak; jest pravdou.
CAMILLO: Není, není, pane.
LEONTES: Jest! Lžeš, ty lžeš, já povídám, ty lžeš, a nenávidím tě, Camillo! Rci, žes tupý hlupák, otrok bez myšlénky neb obojetný ramenář, jenž zlo i dobro v něčem vidí zároveň a k oběma se kloní. Kdyby byla mé ženy játra otrávena tak jak její žití, nedočkala by se ni hodiny.
CAMILLO: Kdo otravuje ji?
LEONTES: Aj, ten, jenž jako její obraz nosí ji na hrdle, ten Čech, jenž... Kdybych jen měl věrné sluhy, kteří mají oči, by viděli mou čest i prospěch svůj a zvláštní zdar, ti učinili by, co odčinilo by to činění. Tak jest; - a ty, jenžs jeho číšníkem a jehož z nižší židle nastolil jsem na křeslo a povznes k hodnostem, jenž mohl bys tak jasně viděti - jak nebe vidí zem a země nebe - mou potupu, ty pohár mohl bys tak okořenit, že můj nepřítel již na věky by víčka zamhouřil; - a nápoj ten by pro mne lékem byl.
CAMILLO: Můj králi, to bych mohl učinit, ne prudkým nápojem, však vleklou dávkou, jež nepůsobí ostře tak co jed; však myslit nemohu, že taký kaz by byl na královské mé velitelce tak svrchovaně ctné. Já miloval tě -
LEONTES: Jen ještě pochybuj a jdi a zhyň! Zda myslíš si, že duch můj zakalen a zmaten tak, bych strojil sobě sám tu trýzeň, třísnil svého lůžka bělost a čistotu, jež zachovány-li, mi spánek dávají, však poskvrněny, jsou jako bodce, trny, kopřivy a vosí žihadla? Bych potupil krev svého syna kněžice, jenž myslím jest můj a jejž jak svého miluji, bez vážných příčin? Učinil bych to? Moh člověk by tak zbloudit?
CAMILLO: Musím, pane, vám uvěřit a věřím; odstraním vám proto krále českého; však jen, až bude odklizen, když Vaše Milost zas pojme za svou královnu jak dřív, již kvůli synu vašemu, a tím když spoutá utrhačné jazyky u různých dvorů těch a království, kde znají vás a jichž jste spojencem.
LEONTES: Tak radíš mi, jak sám jsem vytknul již si dráhu svou; čest její neposkvrním, ne, ne.
CAMILLO: Můj pane, tedy jděte jen a s tváří jasnou, jak jen přátelství ji mívá o slavnostech, přistupte ku králi českému i královně. Jsem jeho číšník; jestli zdravého se doušku dostane mu ode mne, již za svého mne sluhu nemějte.
LEONTES: Toť vše; ty učiň to a polovici máš mého srdce; neučiníš-li, své vlastní půlíš.
CAMILLO: Učiním to, pane.
LEONTES: Chci přátelským se zdát, jak radils mi. (Odejde.)
CAMILLO: Ó přenešťastná kněžno! - Co však já si počít mám? Dobrého Polixena být musím travičem; a proto jen, že svého pána mám být poslušen, jenž, v odboji sám proti sobě, chce, by všichni byli tak, kdož jeho jsou. Když učiním to, budu povýšen. I kdybych věděl o tisících těch, kdož zavraždili pomazané krále a potom kvetli, nespáchal bych to; leč kov ni kámen ani pergamen ni jediného z takých neznají, a protož sama podlost vzepři se. Dvůr musím opustit; ať spáchám to či ne, toť jisto: zlomí mi to vaz. Ó šťastná hvězdo, teď mi zavládni! Hle, český král.

Vystoupí POLIXENES.

POLIXENES: Toť podivné; mně zdá se, že přízeň mi zde chřadnout počíná. Nic nemluvit! - Camillo, dobrý den.
CAMILLO: Bůh zachovej vás, pane královský!
POLIXENES: Co nového zde máte u dvora?
CAMILLO: Nic zvláštního, můj pane.
POLIXENES: Král se tváří, jak byl by ztratil kterous državu a kraj, jejž miloval jak sebe sám. Teď právě jsem ho potkal, obvykle jej pozdraviv; leč on v směr opačný zrak odvrací a s velkou pohrdou ret odhrnuje, kvapí ode mne... a tak mne nechává, bych přemýšlel, co děje se, že jeho chování se mění tak.
CAMILLO: To vědět, pane můj, si netroufám.
POLIXENES: Jak, netroufáte si! Vy víte to a netroufáte si? Nuž, svěřte se mi: je to asi to; vždyť s tím, co víte, sobě samému se svěřujete a tu nelze říci, že netroufáte si. - Dobrý Camillo, tvář vaše změněná mi zrcadlem, jež změněnu mi ukazuje mou; jsemť asi účasten té proměny, když vidím se tak od ní zjinačen.
CAMILLO: Nás neduh nějaký tu přivádí do zlého rozmaru; však jmenovat tu nemoc nemohu; a pošla od vás, ač sám jste zdráv.
POLIXENES: Jak, pošla ode mne? Přec nemám oči baziliškovy? - Já díval jsem se na tisíce těch, jimž pohled můj jen štěstí přinášel tím víc, však nikoho z nich nezabil. Camillo, jako že jste šlechticem a moudrý učením - což neméně nám ozdobuje naše šlechtictví než našich předků jména vznešená, v jichž posloupnosti urozeni jsme -, cos víte-li, co mému vědění by sděleno být mělo, prosím vás, již v jako nevědomé tajnosti to neskrývejte.
CAMILLO: Nesmím odpovědít.
POLIXENES: Že neduh, který pošel ode mne, ač já jsem zdráv? - Mít musím odpověď. Camillo, slyšíš? Zapřísahám tě při každé mužné vlastnosti, již čest uznává za svou - a ta prosba má nejmenším není, k cti co přísluší -, bys řek, co myslíš, jaká pohroma se plíží ke mně, jak je daleko či blízko; jak ji možno předejít, když vůbec možno; a když nelze tak, jak nejlépe ji nésti.
CAMILLO: Nuže, pane, chci vám to říci, vyzván jménem cti jsa vámi, jehož za čestného mám. A tedy moji radu poslyšte, jež musí býti následována tak rychle, jak ji hodlám vyřknouti, sic vy a já zvoláme "ztraceno!" a potom dobrou noc!
POLIXENES: Jen dál, Camillo.
CAMILLO: Jsem zjednán k tomu, bych vás zavraždil.
POLIXENES: Kdo zjednal tě, Camillo?
CAMILLO: Král.
POLIXENES: A proč?
CAMILLO: On myslí, ne, on na to přísahá s vší důvěrou, jak byl by viděl to či býval nástrojem, jenž přikoval vás k tomu, že jste hříšně dotknul se mu jeho královny.
POLIXENES: Když tomu tak, ať v nakažený rosol srazí se krev moje nejlepší a jméno mé se spřehne s jménem toho, který zradil kdys Nejsvětějšího; má čistá pověst ať v zápach změní se, jenž udeří i v chřípě nejtupější, kam jen vstoupím, a přítomnosti mé ať svět se štítí, ba víc ji nenávidí nežli mor ten největší, o němž kdy slýcháno neb četlo se!
CAMILLO: Kdybyste přísahal mu šmahem proti jeho smyšlénkám při každé hvězdě na nebi a všem jich působení, spíše moh byste přikázat moři, aby měsíce poslušno nebylo, než odstranit svou přísahou neb otřást soudným slovem tu stavbu jeho pošetilosti, jež, založena jsouc na jeho víře, tak dlouho potrvá jak jeho tělo.
POLIXENES: Jak jen to mohlo vzniknouti?
CAMILLO: To nevím; však tím jsem jist, že bezpečnější jest se toho uchránit, co vzniklo již, než tázati se, jak to povstalo. Když tedy troufáte si uvěřit mé poctivosti, uložené zde v tom těle, které s sebou vezmete jak zástavu, - pryč, ještě v tuto noc! Všem vašim šeptem oznámím tu věc a po dvou, po třech z města vyvedu je porůznými brankami. Já sám do vašich služeb kladu štěstí své, jež tímto odkrytím zde zmařeno. Nic nepochybujte; neb dokládám se ctí svých rodičů, že pravdu dím; a budete-li pátrat po důkazech, já netroufám si déle meškati; vy sám pak nejste tady bezpečnější než ten, jenž ústy krále samého byl odsouzen a jemuž poprava již přísahána.
POLIXENES: Ano, věřím ti: já viděl jeho srdce v jeho tváři. Podej mi ruku, buď mi lodivodem a místo tvé vždy bude podle mne. Mé koráby jsou hotovy, můj lid před dvěma dny již odjezd očekával. Toť žárlení pro drahou bytost jest, a jak je vzácnou ona, musí být i ono velikým; a mohutno jak jeho osoba být musí prudké; a když se domnívá tak zneuctěn být mužem, jenž mu vždy tak blízkým byl, i jeho pomsta musí hořčí být. Strach padá na mne stínem; šťastný zdar buď přítel můj a těchou milostné té královny, jež účast má v té věci, však žádné viny v podezření zlém. Camillo, pojď; jak svého otce budu tě ctít, když za živa mne odvedeš z těch míst. Již prchněme.
CAMILLO: V mé moci jest být pánem klíčů od bran postranních; jen, Milosti, již račte užíti té kvapné hodiny. Již, pane, pryč!

Odejdou.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.04.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Antonius a Kleopatra
-Bouře, Bouře (2), Bouře (3)
-Cymbelín
-Dva vznešení příbuzní
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5), Hamlet (6), Hamlet (7), Hamlet (8), Hamlet (9), Hamlet (10), Hamlet (11), Hamlet (12), Hamlet (13), Hamlet (14), Hamlet (15), Hamlet (16), Hamlet (17), Hamlet (18), Hamlet (19), Hamlet (20), Hamlet (21), Hamlet (22), Hamlet (23), Hamlet (24), Hamlet (25)
-Hamlet (rozbor), Hamlet (rozbor) (2)
-Hamlet, kralevic dánský, Hamlet, kralevic dánský (2), Hamlet, kralevic dánský (3)
-Jak se vám líbí, Jak se vám líbí (2), Jak se vám líbí (3)
-Jindřich VIII.
-Julius Caesar, Julius Caesar (2), Julius Caesar (3)
-Komedie omylů
-Konec dobrý, všechno dobré
-Král Lear, Král Lear (2), Král Lear (3)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2), Kupec benátský (3), Kupec benátský (4), Kupec benátský (5), Kupec benátský (6)
-Kupec benátský (film - vlastní názor)
-Kupec benátský (rozbor)
-Makbeth, Makbeth (2), Makbeth (3), Makbeth (4), Makbeth (5), Makbeth (6), Makbeth (7), Makbeth (8)
-Makbeth (rozbor)
-Marná lásky snaha
-Mnoho povyku pro nic, Mnoho povyku pro nic (2), Mnoho povyku pro nic (3), Mnoho povyku pro nic (4)
-Nářek milenčin (Opera)
-Othello, Othello (2), Othello (3), Othello (4), Othello (5), Othello (6), Othello (7), Othello (8), Othello (9), Othello (10), Othello (11), Othello (12), Othello (13), Othello (14), Othello (15)
-Othello (rozbor)
-Perikles
-Půjčka za oplátku
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8), Romeo a Julie (9), Romeo a Julie (10), Romeo a Julie (11), Romeo a Julie (12), Romeo a Julie (13), Romeo a Julie (14), Romeo a Julie (15), Romeo a Julie (16), Romeo a Julie (17), Romeo a Julie (18), Romeo a Julie (19), Romeo a Julie (20), Romeo a Julie (21), Romeo a Julie (22), Romeo a Julie (23), Romeo a Julie (24), Romeo a Julie (25), Romeo a Julie (26), Romeo a Julie (27), Romeo a Julie (28), Romeo a Julie (29), Romeo a Julie (30), Romeo a Julie (31), Romeo a Julie (32), Romeo a Julie (33), Romeo a Julie (34), Romeo a Julie (35), Romeo a Julie (36), Romeo a Julie (37), Romeo a Julie (38), Romeo a Julie (39), Romeo a Julie (40), Romeo a Julie (41), Romeo a Julie (42), Romeo a Julie (43), Romeo a Julie (44), Romeo a Julie (45), Romeo a Julie (46), Romeo a Julie (47), Romeo a Julie (48), Romeo a Julie (49), Romeo a Julie (50), Romeo a Julie (51), Romeo a Julie (52), Romeo a Julie (53), Romeo a Julie (54), Romeo a Julie (55), Romeo a Julie (56), Romeo a Julie (57), Romeo a Julie (58), Romeo a Julie (59), Romeo a Julie (60), Romeo a Julie (61), Romeo a Julie (62), Romeo a Julie (63)
-Romeo a Julie (rozbor)
-Sen noci svatojánské, Sen noci svatojánské (2), Sen noci svatojánské (3), Sen noci svatojánské (4), Sen noci svatojánské (5), Sen noci svatojánské (6), Sen noci svatojánské (7), Sen noci svatojánské (8), Sen noci svatojánské (9), Sen noci svatojánské (10)
-Sen noci svatojánské (rozbor)
-Sonety
-Tragický příběh dánského prince Hamleta
-Večer tříkrálový, Večer tříkrálový (2), Večer tříkrálový (3)
-Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete
-Veselé windsorské paničky, Veselé windsorské paničky (2), Veselé windsorské paničky (3), Veselé windsorské paničky (4)
-Zimní pohádka
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2), Zkrocení zlé ženy (3), Zkrocení zlé ženy (4), Zkrocení zlé ženy (5), Zkrocení zlé ženy (6), Zkrocení zlé ženy (7), Zkrocení zlé ženy (8), Zkrocení zlé ženy (9)
-Zkrocení zlé ženy (rozbor)
-Zkrocení zlé ženy a Komedie plná omylů
-Znásilnění Lukrécie
Čítanka-Fénix a hrdlička
-Hamlet, Hamlet (2), Hamlet (3), Hamlet (4), Hamlet (5)
-Jak se vám líbí
-Konec dobrý, všechno dobré
-Konec vše napraví, Konec vše napraví (2)
-Kupec benátský, Kupec benátský (2)
-Nářek milenčin
-Romeo a Julie, Romeo a Julie (2), Romeo a Julie (3), Romeo a Julie (4), Romeo a Julie (5), Romeo a Julie (6), Romeo a Julie (7), Romeo a Julie (8)
-Sen noci svatojánské
-Sonety, Sonety (2), Sonety (3)
-Večer tříkrálový
-Venuše i Adónis, Venuše i Adónis (2)
-Zimní pohádka, Zimní pohádka (2)
-Zkrocení zlé ženy, Zkrocení zlé ženy (2)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­