Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1980, Dilia)
• přeložil František Vrba
• méně známá Moliérova komedie o pěti dějstvích
• ústřední postavou klasické veršované komedie je bystrý a nápaditý sluha Maskarilo; titulním "ztřeštěncem" je pak jeho mladý pán Lelio, jehož touhou je získat lásku krásné Célie - chytrý sluha by mu v tom dokázal snadno pomoci, kdyby však zbrklý pán svými vlastními nápady každou chvíli nekazil Maskarilovy promyšlené plány...

OSOBY

LELIO - syn Pandolfův
CÉLIE - nevolnice Trufaldinova
MASKARILO - sluha Leliův
HYPOLITA - dcera Anselmova
ANSELMO - otec Hypolitin
TRUFALDINO - starý pán
PANDOLFO - otec Leliův
LEANDRO - mladý pán
ANDRÉS - domnělý cikán
ERGAST - přítel Maskarilův

Posel
Dvě maskované skupiny

Děje se v Mesině

PRVNÍ DĚJSTVÍ

1. VÝSTUP

LELIO (sám):
Tak dobrá, Leandro! Pusťme se do zápasu!
Nám oběma teď jde o její mladou krásu,
o to, kdo získá úžasnou Célii,
čí trumfy soupeře v tom boji přebijí.
Braňte se! Ukažte, co zmůžete svou zbraní!
Já s vámi nebudu mít žádné slitování!

2. VÝSTUP

LELIO, MASKARILO.

LELIO:
Hej! Maskarilo!

MASKARILO: Co?

LELIO:
Poslechni, co mě hryže:
mám v lásce prozatím štěstí jen na potíže.
Célii miluje pan Leandro. V lásky hře
zlý osud dělá mi teď z něho soupeře.

MASKARILO:
Leandro Célii?

LELIO:
Úplně po ní šílí!

MASKARILO:
Tím hůř.

LELIO:
Tím hůř. A tím - mně brání dojít k cíli.
Ale nač zoufal bych si, však bude zase líp!
Vždyť mohu spoléhat na tebe, na tvůj vtip,
na tvoje nápady - a vím, že ty když chceš,
na každou překážku a potíže vyzraješ,
je nikdo na světě by líp to nedoved.
Jsi král všech sluhů!

MASKARILO:
Pchá! Nechte si ten svůj med!
Když je nás chudáků pro pány zapotřebí,
to by nás vynesli svým šmajchlováním k nebi,
jenomže jindy zas, když popadne je zlost,
mydlí nás ostošest pro každou maličkost.

LELIO:
Křivdíš mi, na mou čest, takovou invektivou!
Spíš o Célii mluv! Tou svojí krásou živou,
byť sama zajatá, tak silně muže vábí,
že i ty nejtvrdší svým kouzlem zajala by.
Tím zajala i mne. Vždyť způsob její řeči
i každý její rys mi neomylně svědčí
o vyšším původu. To dnešní ponížení,
které ji postihlo, se jistě brzy změní.

MASKARILO:
Ty vaše chiméry! Jste romantický synek.
Jenže co řekne vám Pandolf, váš pantatínek?
Váš otec, chápejte - alespoň se tak tváří.
Víte, jak vybuchne, když se v něm všechno vaří,
jak umí láteřit, že s vámi zatočí,
když vaše ztřeštěnost ho trkne do očí.
Teď právě s Anselmem už pro vás svatbu strojí:
až vás pan Anselmo ožení s dcerou svojí,
snad trochu zmoudříte, a on už v duchu vítá,
jak vám dá v manželství zabrat ta Hypolita.
Když ale zklamete naději, co v to vkládal,
až pozná, že jste vy jinde své srdce zadal,
že jste se pobláznil a že ta láska jiná
vás jinam odvádí od povinností syna -
už slyším kázání, které se na vás řítí -
co říkám kázání - hotové hromobití!

LELIO:
Dej pokoj, prosím tě, s tou svojí rétorikou!

MASKARILO:
To vy spíš přestaňte s takovou politikou!
Nic vám z ní nekouká. Spíš měl byste se snažit...

LELIO:
Ty mlč a nežádej, abych tě musel zpražit!
A neraď mi! Snad víš, že mudrování sluhů
se svojí vlezlostí nikomu nejde k duhu.

MASKARILO (stranou):
Už jsem ho dopálil!
(Leliovi.)
Já, račte pochopit,
jenom tak žertuju a zkouším ten váš cit.
Copak snad vypadám na karatele mravů?
Což proti přírodě si budu stavět hlavu?
Naopak - můžete mi leda vytýkat,
že všechno lidské mám až příliš vřele rád.
Na tátu nedbejte, když zalyká se žlučí,
a užijte si své, ať tatík jak chce bručí!
Řeknu vám: myslím si, že tyhle mrzouty
mrzí, že nestačí na mladé kohouty,
a jejich z nouze ctnost jen závistivě doufá,
že zkrouhne mladíka, který si v lásce troufá.
Znáte mé schopnosti, ty jsou vám ke službám.

LELIO:
Ach! Takovouhle řeč, to už si líbit dám.
Ostatně zdá se mi, že nejsem bez naděje,
že krásná Célie té mojí lásce přeje.
Jenže i Leandro teď dostal zálusk na ni
a vyrvat mi ji chce. Tak radši bez meškání
namáhej rozoumek a mysli ze všech sil,
jak bych mu záměry teď rychle překazil!
Jistě si vymyslíš nějaký plán či lest,
aby se mi ten pán do cesty přestal plést.

MASKARILO:
Počkejte chviličku, než si to srovnám v hlavě
(Stranou.)
Jak si hned vymyslet, co potřebuju právě?

LELIO:
No! Co tě napadlo?

MASKARILO:
Proboha, to je chvat!
Můj mozek zvyklý je pomalu pospíchat.
Ha! Mám to! Musíte... Ne, to by bylo špatné.
Kdybyste ale šel...

LELIO:
Kam?

MASKARILO:
Ne, zas málo platné.
Vymyslím jiný trik...

LELIO:
A jaký?

MASKARILO:
Chtěl jsem říct,
že můžete...

LELIO:
Co?

MASKARILO:
Ne. Zas nemůžete nic.
Promluvte s Anselmem.

LELIO:
Brr! To bych
vedle šláp!

MASKARILO:
Pravda, to byl by krok z deště pod okap...
Tak co abyste šel navštívit Trufaldina?

LELIO:
Co tam?

MASKARILO:
To nevím.

LELIO:
Hm. Tahleta pitomina
je vrchol všeho! Fuj! Vyletím vzteky z kůže!

MASKARILO:
Počkejte! Víte snad, co měšec zlata zmůže.
Mít ho teď po ruce, tak nemusíme dál,
si dělat starosti, že byste nevyhrál.
Hned byste vykoupil tu nevolnici svoji
a soka donutil nechat ji na pokoji.
Pan Trufaldino sám ji dostal do zástavy
na půjčku cikánům. A teď mu nejde z hlavy,
že tihle cikáni mu půjčku nesplácejí.
Když prodá slečnu vám, tak aspoň zbaví se jí
a od vás dostane své prachy. Vždyť je škrťa,
co pro šesťák by si i koleno dal vrtat,
a jeho nejvyšší a mocný bůh je mamon.
Má to však háček...

LELIO:
Co?

MASKARILO:
Že zrovna stejný hamoun
je i váš pantatík. I jeho potěcha
jsou jeho dukátky a nikdy nenechá
vás hrábnout do nich. Ne. S tímhle jsme zkrátka v louži
ty jeho zlaťáky vám teďka neposlouží.
Když ale nekyne vám pomoc od tatíka,
zkusme to s Célií, co tomu ona říká!
Tady má okýnko.

LELIO:
Jenže ten darebák,
ten Trufaldino ji teď hlídá jako drak.
Dej pozor!

MASKARILO:
Počkáme si tady v koutě na ni.
A sláva! Sama jde! K nám! Vstříc našemu přání!

+++

DRUHÉ DĚJSTVÍ

1. VÝSTUP

LELIO, MASKARILO.

MASKARILO:
Co naplat, musím se těm vašim prosbám vzdát,
i když jsem vás už chtěl opustit tolikrát.
Zase to potáhnu s vámi v tom těžkém spolku.
Tak měkké srdce mám, že kdyby ze mě holku
stvořila příroda, sám domyslete dál,
co byste asi vy pak se mnou udělal.
Jak říkám: s vámi jdu zas přes hloží a bláto
a jen vás varuju: nehřešte pořád na to!
Když zkouším kvůli vám k cíli víc různých cest,
jen se mi nechtějte pod nohy pořád plést
a nemyslete si, jak jste vy sám šelma!
No dobrá, zkusím to napravit u Anselma,
jestli se ale teď splašíte jako kluk,
řeknu vám adyjé a je mi všechno fuk.

LELIO:
Už budu rozumný, už nemusíš se bát,
však to sám uvidíš...

MASKARILO:
Jen toho hleďte dbát!
Tak tedy ten můj plán má tohle smělé schéma:
Váš tatík žije si a k umření se nemá,
aby svým odkazem vám pomoh ke štěstí.
Tak jsem ho zabil. To - je ovšem část mé lsti.
Zkrátka jsem rozhlásil, že pana tatíčka
k našemu zármutku teď klepla mrtvička.
A abych podepřel průkaznost těch svých slov,
jeho jsem prozatím vylákal na venkov,
když jsem mu namluvil, že tam, na jeho statku,
který teď dělníci dávají do pořádku,
se přišlo v základech pod zemí na poklad.
On, jak je chamtivý, se tam hned začal hnát
a všichni z domu s ním. Takže dnes tímhle trikem
jsme v domě sami dva s domnělým nebožtíkem
v té prázdné rakvičce, kterou jsem obstaral.
Teď snad už chápete, co bych si od vás přál.
Musíte dobře hrát svou přidělenou roli:
jste zarmoucený syn, kterého srdce bolí.
A jestli tohle nám nezíská naši věc,
klidně mi řekněte, jaký jsem pitomec.

2. VÝSTUP

LELIO (sám):
Jeho vtip opravdu mi připsal divnou roli,
kterou prý štěstí mé nakonec vyvrcholí.
Jenomže pro lásku je člověk odhodlán
podniknout nemožné a splnit každý plán.
Když láska omluvit může i ze zločinu,
proč pro tak malou lest bych vyčítal si vinu,
jestliže mě k ní teď nutí můj vřelý cit
a když si za to mám své blaho zasloužit?
Můj bože! Už sem jdou! Ach ano, pro svou lásku
si musím nasadit zarmoucenou masku.