Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná část (nakladatelství Doplněk, 2011; ISBN: 978-80-7239-263-6)
• přeložil František Vrba
• název anglického originálu: The Ballad of Reading Gaol
• jedná se o baladickou skladbu z roku 1898, která evokuje Wildeův nucený pobyt ve vězení a která je jeho poslední prací, jež vyšla ještě v průběhu autorova života
• v roce 1895 se v Anglii homosexualita chápala jako trestný čin a v rámci tohoto zákona byl Oscar Wilde odsouzen na 24 měsíců těžkých nucených prací; část tohoto trestu vykonával i v Readingu, který se poté, co byl Wilde propuštěn, stal inspirativním zdrojem pro jeho slavnou báseň Balada o žaláři v Readingu
• Wildeova skladba je dnes považována za svědectví o otřesných podmínkách, jež v tehdejším viktoriánském vězeňském systému vládly a panovaly; autor toto prostředí přibližuje prostřednictvím příběhu vojína královské jízdní gardy, jenž zavraždil svou přítelkyni a poté byl nad ním vynesen i vykonán rozsudek smrti
• přímočarý děj a jeho vyznění vychází nejen z Wildeova krutého osobního prožitku, ale i z úvahy, že puritánská společnost je schopna člověka, který nevyhovuje jejím normám, doslova zničit a znemožnit

V

Já nevím, jestli zákony
jsou správné nebo ne,
my vězni víme jenom to,
že zdi jsou přepevné
a každý den je jako rok
vždy s rokem místo dne.

A vím, že každý zákon z těch,
co člověk lidem dal
od dob, kdy bratra zabil Kain
a světem zavlád žal,
vždy šetřil plevy, zrno však
fukarem rozfoukal.

A ještě vím - a to bych rád
chtěl sdělit se všemi:
z hanebných cihel stavějí
žaláře na zemi,
a Bůh aby tam neviděl,
sepnou je mřížemi.

Mříž kalí světlo měsíce
a špiní slunka svit,
a vědí dobře, nač ta mříž;
má v jejich pekle skrýt,
co Boží ani lidský syn
by neměl objevit!

+++

Tak jako blín jen podlý čin
bují v tom ovzduší
a všechno dobré v člověku
se jenom rozruší
a zoufalství je žalářník
těžkých vrat pro duši.

Moří tu děti zděšené,
že do noci zní pláč,
pro blázny, starce, nemocné
tu mají karabáč,
někdo tu šílí, všichni schnou -
a nikdo neví zač.

Každá z těch cel, kde z nás kdo dlel,
je díra prašivá,
odporný puch tu kazí vzduch
a vraždí zaživa,
stroj lidství, ach, je drcen v prach,
jen chlípnost přežívá.

Ve slané vodě, co pijeme,
nám plave hnusný hlen,
náš hořký krajíc křídou je
a vápnem promísen,
a divý hlas, jenž volá čas,
nám plaší z víček sen.

+++

Ať hryže se však s žízní hlad
jak hadi spletení,
my nedbáme, co žvýkáme,
horší je mrazení,
mráz v srdci, který za noci
je mění v kamení.

Půlnoc se ve všech srdcích tmí
a soumrak v nitru cel,
točíme klikou, provaz rvem
zavřeni do pekel,
a ticho ještě hrozněj zní,
než z bronzu zvon by zněl.

Nikdo nám nikdy nepoví
pár lidských, vlídných slov,
oko, co hlídá špehýrkou,
je tvrdé jak ten kov;
kdo vzpomene, jak vadneme
a schneme pro hřbitov?

Tak víme v železech života,
co hanba znamená;
ten kleje, jiný naříká,
ten sotva zasténá,
však Boží láska rozlomí
ta srdce kamenná.

+++

A srdce puklá v žaláři
jsou jako střep a rum
schránky, jež dala, rozbita,
svůj poklad nebesům
a vdechla vůni nejsladší
v nečistý lepry dům.

Ach, šťasten, komu pukne hruď
a komu mír je přán!
Jak jinak smyt by mohl být
hřích a jak vymazán,
kudy než srdcem zlomeným
by vstoupit mohl Pán?

+++

A on, naběhlý, zrudlý krk
a skelně zíraje,
dlaň čeká svatou, jež uvedla
i lotra do ráje;
pro srdce puklá lítostí
Bůh věčná láska je.

Tři týdny jen mu zákon dal,
než zaplatil svou daň,
tři krátké týdny, v kterých měl
vyléčit duši z ran
a omýt ruku krvavou,
ruku, co zvedla zbraň.

V krvavých slzách tu ruku myl,
ruku, v níž čepel zdvih,
neboť jen krev smýt může krev,
jen slzy zhojí hřích,
tak zbled i stín Kainových vin
v Beránkův padlý sníh.