Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 11. ledna 1941
• stručný obsah: lyrický mluvčí vystupuje jako zosobněný Exodus, jenž provází člověka odchody, návraty, smrtí i novými začátky; stojí na pomyslném prahu různých životních situací, od lásky a narození až po bolest a zánik; ohlašuje slábnutí moci smrti a jako posel utrpení i naděje směřuje k novému Jobovi
• hlavní myšlenka a téma: konec není definitivním zánikem, ale může být počátkem něčeho nového; báseň propojuje motivy smrti, zrození, viny, odpuštění, utrpení, marnosti a naděje; zdůrazňuje neustálé střídání odchodů a návratů a hledání smyslu lidského osudu; biblické odkazy na blahoslavenství a Joba připomínají duchovní rozměr utrpení a možnost obnovy
• jazyk a styl: symbolická a filozoficky laděná lyrika v podobě dramatického monologu; naléhavý, místy temný až prorocký tón; výrazné opakování, anafory, personifikace, metafory, kontrasty a paradoxy; opakující se motiv bran, dveří a vrátek symbolizuje přechody mezi životními stavy; biblická obraznost, rytmizované a rýmované verše i refrén "Hra nekončí, hra započíná" posilují slavnostní a zároveň tísnivou atmosféru

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná,
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, Exodus.
Jsem synem z konce. Z jeho klína
narozen jako prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znova křídla svá,
pro mne, ach, pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina,
jež tím, že trvá, netrvá.
Hra nekončí, hra započíná.
U vrátek všeho odcházení,
u vrátek všeho návratu,
u vrátek smrti obnažené
a vysvlečené ze šatů,
u vrátek lásky, když už není,
u lásky, která zapomene,
u vrátek světla zhasnutého,
u vrátek zimy roztálé,
u vrátek všeho, všeho, všeho,
co zabloudilo v močále,
u vrátek bolesti, jež vchází,
a kterou věčně doprovází
bezmocnost svatá, ticho tich,
u vrátek strašně zavátých,
u vrátek něhy, u těch vrátek,
která se právě zavřela,
u dveří nevýslovných matek,
kde čas polidštil anděla,
aby se mohl zalít krví
a dáti život dítěti,
u dveří všech, co nepromluví
a přece, přece odvětí,
u dveří básně, u veřejí,
jež, rozevřeny nejšíře,
hledají radost vždy tam, kde ji
nesmějí nalézt, ve víře,
u brány králů žebrajících,
u rodné brány zbloudilých,
u brány těch, kdož v hudebnících
uvěří v očištění zlých,
ach, u bran všech a u všech dveří,
za nimiž bzučí úly hrůz,
za nimiž svítá, když se šeří,
stojím vždy já, já, Exodus.
A odcházím a navracím se
a žaluji a odpouštím.
Jsem ve vás, ve věcech, jež mstím.
Hra nekončí, hra započíná
tak jako každá marná hra.
Ta ruka, která duše stíná,
již usychá, již umírá.
A ústa, co se otevřela,
aby jí dala zemříti,
ta ústa, ústa zkrvavělá, -
slyšeli jste je mluviti?
Blahoslaveni tiší, praví.
Blahoslaveni trpící.
Blahoslaveni usmívaví
na podpálené hranici.
Blahoslaveni nesmíření.
Blahoslaveni ti, co čtou
písmena knihy, která není,
blahoslaveni samotou,
blahoslaveni nenávistí,
blahoslaveni bolestí,
blahoslaveni tím, co sviští
ve vichřici, co šelestí
v bubíncích hudby, v písních ticha,
ve smrti, v ženách, v exodu,
co nekončí, co neusychá
a z čeho vracím se a jdu
s pozdravy pro nového Joba,
jdu jako posel země Uz,
jdu dnem, jenž dni se nepodobá,
jdu k němu já, já, Exodus.