Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první kapitola první knihy)
• druhá část dvoudílného románu (předchozí Viléma Meistera léta učednická)
• jedná se v podstatě o rozsáhlou románovou skladbu, rozdělenou do 3 hlavních knih, která líčí putování hlavního hrdiny a jeho setkání s lidmi rozličných charakterů
• přeložila Kamila Jiroudková
• název německého originálu: Wilhelm Meisters Wanderjahre oder Die Entsagenden

PRVNÍ KNIHA

PRVNÍ KAPITOLA

Útěk do Egypta

Ve stínu mohutné skály seděl Vilém na děsivém, osudovém místě, kde příkrá horská cesta zahýbala a rychle se svažovala do hlubiny. Slunce stálo ještě vysoko a ozařovalo vršky smrků v skalnatých roklích u jeho nohou. Právě si něco poznamenával do zápisníku, když k němu s kamenem v ruce přistoupil Felix, který šplhal po skalách kolem. "Jak se jmenuje tenhle kámen, tatínku?" řekl chlapec.
"Nevím," odvětil Vilém.
"Co se v něm tak blyští, to je asi zlato?" řekl chlapec.
"Není!" odpověděl Vilém. "A vzpomínám si, že tomu lidé říkají kočičí zlato."
"Kočičí zlato!" řekl s úsměvem chlapec. "A proč?"
"Asi proto, že je falešné, a kočky pokládáme také za falešné."
"To si zapamatuji," řekl synek a strčil kámen do kožené cestovní brašny, ale hned vytáhl cosi jiného a zeptal se: "Co je to?" - "Plod," odpověděl otec, "a podle šupin soudě by měl být příbuzný jedlové šišce." - "Nevypadá to na šišku, vždyť je to kulaté." - "Zeptáme se nějakého myslivce; ti znají celý les a dovedou vysívat, sázet a pěstovat všecky plody a pak nechají kmínky růst a hnát vzhůru, jak samy dovedou." - "Myslivci vědí všecko; včera mi ukázal poselák, kudy přešel přes cestu jelen, zavolal mě zpět, ať prý sám najdu stopu, tak to říkal; napřed jsem ji přeskočil, ale potom jsem tam uviděl zřetelně otištěny dva spáry; musel to být veliký jelen." - "Dobře jsem slyšel, jak ses poseláka vyptával." - "Ten toho věděl hodně, a to ani není myslivec. Ale já chci být myslivcem. Je to moc hezké, být celý den v lese a poslouchat ptáky, vědět, jak se jmenují a kde mají hnízda, jak vybírat vejce nebo mláďata, jak je krmit a kdy chytat staré. Je to náramně veselé."
Sotva to dořekl, vynořilo se shora po srázné cestě podivné zjevení. Dva hošíci, krásní jako den, v barevných kazajkách, jež byste byli spíše pokládali za podkasané košilky, poskakovali jeden za druhým a Vilém si je mohl blíže prohlédnout, když se před ním zarazili a chviličku postáli. Staršímu vlály kolem hlavičky bohaté plavé kučery, na něž jste museli pohledět nejdříve, když jste ho spatřili, potom zrak přivábily jasné modré oči a nakonec pohled zálibně spočinul na jeho krásné postavě. Druhého, spíše asi přítele než bratra, zdobily vlasy hnědé a hladké, splývaly mu na ramena a jejich odraz jako by se mu zrcadlil v očích.
Vilém neměl kdy blíže si prohlédnout oba ty podivné a v té pustině zcela nečekané tvory, neboť zaslechl mužský hlas, který vážně, ale přívětivě zavolal zpoza skály: "Proč stojíte? Netaraste nám cestu!"
Vilém vzhlédl, a jestliže ho udivily už děti, nad tím, co spatřil teď, užasl. Kamenitou cestou rázně a opatrně našlapoval sporý, statný, nepříliš velký mladý muž, lehce rozhalený, do hněda osmahlý a černovlasý, veda za sebou osla, jenž ukázal nejdříve vykrmenou a hezky ozdobenou hlavu a teprve potom krásné břímě, které nesl. Mírná, spanilá žena seděla na velkém, pěkně kovaném sedle; v modrém plášti, který ji halil, držela nemluvňátko, jež si tiskla k prsům, a k nevypovědění líbezně na ně hleděla. Muži vedoucímu osla se dařilo jako dětem: zarazil se na okamžik, když zhlédl Viléma. Zvíře zvolnilo krok, ale sestup byl příliš prudký, míjející se nemohli zastavit a Vilém se udiveně díval, jak mizí za vysedlou skalní stěnou.
Nic nebylo přirozenější, než že ho ta zvláštní vidina vytrhla z úvah. Zvědavě vstal a ze svého místa zíral do hlubiny, zda se zase někde nevynoří. A už se chystal sestoupit a podivné poutníky pozdravit, když tu k němu přiběhl Felix a řekl: "Tatínku, směl bych s těmi dětmi k nim domů? Chtějí mě vzít s sebou. Ty máš jít také, řekl mi ten člověk. Pojď, zastavili tam dole."
"Promluvím s nimi," odvětil Vilém.
Našel je na místě, kde byla cesta méně srázná, a hltal očima nevídané postavy, jež tak upoutaly jeho pozornost. Teprve teď si mohl povšimnout různých zvláštních okolností. Statný mladý muž měl vskutku na rameně širočinu a dlouhý pružný železný úhelník. Děti nesly silné otýpky rákosu, jako by to byly palmy; a jestliže se tím podobaly andělům, vlekly také zase košíčky s jídlem a tím se podobaly každodenním poselákům, jak chodí přes hory sem i tam. Také matka měla, když si ji blíže prohlédl, pod modrým pláštěm něžně zbarvený načervenalý spodní šat, takže tu náš přítel vlastníma očima zíral na skutečný útěk do Egypta, jejž tak často vídal namalovaný.
Pozdravili se, a protože se Vilém ohromením a samou pozorností nemohl dostat k slovu, řekl mladý muž: "Naše děti se v této chvíli už spřátelily. Nechcete s námi, podívat se, zda by se nespřátelili i dospělí?"
Vilém chvíli rozmýšlel a pak odpověděl: "Pohled na putování vaší rodinky budí důvěru a náklonnost, a abych se rovnou přiznal, také zvědavost a živou touhu blíže vás poznat. Neboť v první chvíli by si člověk rád v duchu položil otázku, zda jste skuteční poutníci, či jenom duchové, kteří se baví tím, že milými přeludy oživují tyto nehostinné hory."
"Tak pojďte s námi do našeho obydlí," řekl muž. "Pojďte s námi!" volaly děti a už táhly Felixe s sebou. "Pojďte s námi!" řekla žena, obracejíc svou líbeznou přívětivost od kojeňátka k cizinci.
Bez rozmýšlení Vilém řekl: "Lituji, že s vámi nemohu jít hned. Aspoň ještě dnešní noc musím pobýt nahoře v hraničním domě. Tlumok, papíry, všecko ještě leží nahoře nesbaleno a neopatřeno. Abych vám však dokázal, že chci a toužím vyhovět vašemu vlídnému pozvání, dám vám s sebou jako zástavu svého Felixe. Zítra jsem u vás. Jak je to daleko?"
"Dojdeme domů ještě před západem slunce," řekl tesař, "a z hraničního domu máte k nám jen půl druhé hodiny. Váš chlapec rozmnoží pro dnešní noc naši domácnost; zítra čekáme vás."
Muž i zvíře vykročili. Vilémovi bylo vhod, že vidí svého Felixe v tak dobré společnosti, srovnával ho s milými andílky a viděl, že se od nich hodně liší. Na svá léta nebyl velký, ale rozložitý, měl širokou hruď a silná ramena; v jeho povaze se osobitě mísily touha vládnout a ochota sloužit; už se chopil palmové ratolesti a jednoho košíčku a projevil tím obojí. Už už hrozilo, že průvod opět zmizí za ohybem skály, když se Vilém vzchopil a křikl za nimi: "Ale jak se na vás doptám?"
"Jen se ptejte po svatém Josefu!" zaznělo z hloubi a celé vidění už zmizelo za stinnými modrými stěnami. Zbožný zpěv několika hlasů dolétal tlumeně z dálky a Vilémovi se zdálo, že rozeznává hlas svého Felixe.
Stoupal vzhůru a tím si oddaloval západ slunce. Nebeské těleso, které už několikrát ztratil, ho znovu ozářilo, jakmile vystoupil výš, a ještě byl den, když dorazil ke své hospodě. Znovu se pokochal širým rozhledem po horách a pak se uchýlil do svého pokoje, kde se ihned chopil pera a část noci strávil psaním.

Vilém Natalii

Teď jsme konečně dosáhli výšiny, vrcholu pohoří, které mezi nás položí mohutnější předěl než celý ten lán země doposavad. Jak já to cítím, jsme ještě pořád nablízku svým milým, dokud vody tekou od nás k nim. Dnes si mohu ještě namlouvat, že větev, kterou házím do lesního potoka, určitě doplave k ní, že za několik dní může přistát u její zahrady; a stejně i náš duch pohodlněji posílá své obrazy, srdce své city z hor dolů. Bojím se však, že tam za horami se obraznosti a citům postaví do cesty přehrada. Ale snad je to jen ukvapená úzkostlivost: neboť ani tam to asi nebude jiné než tady. Co by mě od Tebe mohlo odloučit! Od Tebe, jíž jsem navěky oddán, i když mě podivný osud od Tebe vzdaluje a znenadání přede mnou zavírá nebe, jemuž jsem byl tak blízko. Měl jsem dost času, abych se sebral, a přece by nebyla stačila žádná lhůta, aby mi dala tuto vyrovnanost, kdybych ji v oné rozhodné chvíli nebyl dostal z Tvých úst, z Tvých rtů. Jak bych se byl mohl odtrhnout, kdyby nebyla spředena pevná nit, která nás spojuje v konečném čase i na věky. Ale o tom všem nesmím mluvit. Nechci přestupovat Tvé něžné příkazy; na tomto vrcholku před Tebou naposled vyslovím slovo odloučení. Můj život se má stát putováním. Mám plnit zvláštní povinnosti poutníkovy a podstupovat neobvyklé zkoušky. Jak se někdy usmívám, když pročítám podmínky, které mi stanovil spolek, které jsem si stanovil sám! Leccos dodržuji, leccos přestupuji; ale dokonce i když je porušuji, tento list, toto svědectví o mé poslední zpovědi, o mém posledním rozhřešení po každé zasáhne jako příkaz svědomí a já se znovu umoudřím. Dávám si na sebe pozor a mé chyby už se nevalí jedna přes druhou jako horská bystřina.
Rád se Ti však doznám, že se často obdivuji učitelům a vůdcům, kteří žákům ukládají jen vnější, mechanické povinnosti. Ulehčují to sobě i světu. Neboť právě tento díl svých závazků, který se mi zprvu zdál nejobtížnější a nejdivnější, plním nejsnáze a nejraději.
Nemám zůstávat pod jednou střechou déle než tři dny. Nemám opouštět hospodu, abych se od ní nevzdálil aspoň na míli. Tyto příkazy dovedou z mých let vskutku udělat léta putování a zabránit, aby ve mně vzniklo sebemenší pokušení někde se usadit. Tuto podmínku jsem dosud navlas dodržoval, ba ani jsem nevyužíval dovolené lhůty. Zde jsem se vlastně zastavil po prvé, po prvé spím třetí noc v téže posteli. Odtud Ti posílám leccos, co jsem se dosud dověděl, vypozoroval a naspořil, a zítra ráno sestoupím po opačné straně, nejprve k podivuhodné rodině, skoro bych řekl k svaté rodině, o níž najdeš více v mém deníku. Nyní buď sbohem a odlož tento list z ruky s pocitem, že má říci jen jedno jediné, že by chtěl jen jedno jediné říkat a stále opakovat, ale nechce to říkat ani opakovat, dokud se mi nedostane štěstí ležet Ti opět u nohou a na Tvých rukou se vyplakat ze všeho toho odříkání.

Ráno

Mám sbaleno. Poselák si přivazuje tlumok na krosnu. Ještě nevyšlo slunce, mlhy páří ze všech úvalů; ale nahoře je nebe jasné. Sestoupíme do pošmourné hlubiny, ale i ta se nám brzy rozjasní nad hlavou. Dovol mi, abych Ti poslal své poslední ach! Dovol, ať se poslední pohled, který k Tobě vyšlu, ještě zakalí bezděčnou slzou! Jsem odhodlán a rozhodnut. Už ode mne neuslyšíš nářky; uslyšíš jen, co potká poutníka. A přesto teď, když chci skončit, ve mně znovu křižuje tisíce myšlenek, přání, nadějí a záměrů. Na štěstí mě už vyhánějí. Poselák volá a šenkýř zase uklízí v mé přítomnosti, jako bych už byl pryč, tak jako se necitelní a neopatrní dědicové netají před umírajícím s přípravami, jak se zmocnit majetku.