ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Goethe Johann Wolfgang (*28.08.1749 - †22.03.1832)

­­­­

Faust (2)

- přeložil Petr Bouř

FAUST: PRVNÍ DÍL

2.1. Noc

Ve vysoké a těsné gotické komnatě posedává nervózně Faust na svém křesle.

FAUST:

Tak si to sečtem: filosofií, medicínou, a k tomu právo,
bohužel ještě teologií, ztratil jsem času víc než zdrávo.
A jako předtím, chytrý zpola,
stojím tu zas jak kus vola.
Doktor jsem, a docent budu,
zato život je už v čudu.

Rovnice, žáci - ty nesnáší nejvíc, darebáci - ráno na ně proto ječím, večer nad námi všemi brečím.

Ale přesto do mě necpete, vy nafoukanci - intelektuálové, pánbíčkáři a političtí samozvanci - ty vaše pochyby, a pocit viny. Není peklo pod zemí, ani žádný jiný! Žádný kámoš mi nemusí ukazovat jak najít správnou cestu, jak si z pravdy ušít vestu a v ní lidi vylepšovat a přesvědčovat.

Nemám majetek, peněz jen pár,
nejsem krasavec, ani žádná star.
Kdo jak pes v životě zkusí,
už jen v magii věřit musí!
Jen v duchů hájenství
najdeš všechna tajemství:
Už nebudeš se lopotit
jak chytrou větu vypotit,
a bez cestování světem
uvidíš, z čeho je spleten
- ty páky a síly co unikly i vědcovi,
který tak nadutě haraší se slovy.

Ještě naposled přídu ukázat měsíci svou bídu o půlnoci uprostřed pokoje, bdělý vleže a spící ve stoje, jak mol, knihomol, namol - ach příteli, zastav už ten blábol! Ne, nevadí mi komáři, a tvé světlo mi rozzáří pouť až na nejvyšší skály. Chci jak duch přes louky v dáli, jako tvá moudrost přes hlubiny času, letět, a v poušti změnit se v rosu.

Brr - pořád ve své díře trčím! Proč se tady vůbec krčím? V tom kanclu nevidíš ani nebe, a když leje, tak leda z tebe. Ve starém papíru až po uši, v prachu, co sedá na haldy knih. Občas tu vosa či moucha zabzučí, a pak už zas cejtíš jenom ten klíh.

Nejvíce bylo by mi milo zbavit se toho harampádí hned. Ale jak krtek držím si svůj svět - teda spíš to, co z něj zbylo.

Proč vůbec má to srdce, pak se ptáš, tu drzost si v prsou klepat? A víš, na co mozek máš? By tě bol moh' lépe tepat!

Pán bůh ti dal pěstí a pak si zmizel s klidem - to asi místo toho štěstí, co dal jiným lidem.

Pryč odsud! Jak strašně bych chtěl prchnout ve svobodnou zem; veden knihou, kterou už Nostradamus měl, bych splnil si svůj tajný sen. Spatřit jak se hvězdy točí, a všechny světové díly - však jen kdo v poznání smočí svůj jazyk, pozná i přírodní síly.

Což neobměkčí tě vyschlé rty šeptající ta svatá slova? Zjev se, duchu! Jenom ty zabráníš mi trpět znova.

(Při listování knihou uvidí znamení Všehomíra.)

Hmm, ty čáry mají ale sílu, hned jsem o dvacet let mladší, už necítím ani tu svou kýlu, a jako dřív mi jen vzduch ke štěstí stačí.

Ten bůh, co kreslil tato znamení, mi teď můj zmatek tiší. A to, co mi místo krve do srdce čiší, určitě v těchto řádcích pramení, a od nového vína se málo liší.

Všechna síla a moudrost světa je vepsaná v tenhle klikyhák! Cejtím se jako bůh, lehký jako pták! Jak mohl jsem neslyšet všechna ta leta: "I ty můžeš vplout do světa poznání, však jen odvážné srdce vpravdě buší. Zanech svého pozemského chcípání a zkus oživit svou mrtvou duši!"

(Prohlíží si důkladně to znamení)

Všechno dohromady jedno jest a každá čára značí tisíc cest! Kolik by asi dal pan král za tenhle moudrý, zlatý grál. Spojené síly nebe a země protrhly mraky co temně stínily a dusily to lepší ve mně.

Jaká krása - nebo jen shoda náhody? Jak udělat to, jak nebýt jen hříčkou přírody, té čarodějky, z níž všechen život prýští, baby, která Zemi její krásu dala, jen aby svou zlobu ukázala, a v žertu slibovala nám život příští?

(Mechanicky pokračuje v listování v knize a spatří znak ducha Země.)

Podobná znamení, a přece se liší: Ty mi dáváš skutečnou sílu, hlava se jasní, ruka se zvedá k dílu, ty, duchu Země, ty jsi mi daleko bližší!

Cítím touhu změnit svět, zastavit všechny povodně, pro dítě skočit do ohně, buď dát lidem štěstí, anebo aspoň jed.

Nade mnou se sbíhají mraky, měsíc se schovává a lampa vyhasíná! Rudé paprsky kmitají skrz mlhu a dotýkají se mých vlasů. Nebe se protrhlo a uchopilo mě do proudu deště! To musíš být ty, vytoužený duchu! Ukaž se oku, ohřej mi srdce, ozvi se uchu - můj rozum za ruku ber a dej mu sílu i směr. Ze života odstraň mi bídu i pech - musíš to udělat - a pak si ho nech!

(Uchopí knihu a nahlas přečte kouzelnou formuli Opodál se v kouři a plameni zjeví duch.)

DUCH:

Kdo mě volá?

FAUST (odvrátí se): Odporný obličej!

DUCH:

Z klidu, v němž hověl jsem si dlouhá léta mě teď vytrh' nářek z tvého světa. Co chceš?

FAUST:

Jdi pryč, nesnesu ten pohled!

DUCH:

Tak ty teď takhle hekáš, schováváš se a přede mnou prcháš! A víš, že mě to těší, když můj hlas tě leká, obličej děsí?

Radši se vzmuž, najdi kam poděla se síla, která ti tak prsa odvahou naplnila. Nebo ses před chvílí jenom chvástal, že bys svět změnil, práci nás duchů zastal?

Tak kde je ten slavný Faust, jenž jako lasem přitahuje přízraky svým silným hlasem? Kde je to stvoření, které mi chtělo být rovno, ale hned po mém spatření se třese jak sulc?

FAUST:

Nech si své vtípky! Tady stojím, pekelných řečí se stěží bojím.

DUCH:

Já zas hlodám v myslích, a proháním se v každém lidském činění. Plavu uprostřed věčného moře, tu u břehu zrození, tu u ostrova smrtelného hoře.

Jak proměnný vánek, jako život či spánek, tak já spřádám dosud pavučinu času, i sám osud.

FAUST:

Jako ty dokážeš svět obklopit, chtěl bych ho i já celý pochopit.

DUCH:

Kdo se mi rovná sám všechno pozná. Měj se! (Zmizí)

FAUST (zkoprnělý): Rovnám se mu? Že by bůh stejné vlohy co dal duchům k obrazu svému svěřil i člověku lecjakému?

(Někdo klepe.)

Ach ne! Mé štěstí teď duní jako buchar a náš fámulus si jen tak stojí na prahu. Neví, že kazí mou celoživotní snahu, ten slizký, hloupý suchar!

(Wagner je v noční košili a čepici, v ruce drží lampu. Faust se neochotně otočí.)

WAGNER:

Promiň, jen zaslech jsem tě deklamovat
- asi zas to řecké drama.
A jak už říkala mi máma,
uč se mluvit, a brzo budeš ministrovat.
A přidá-li se drzosti pakatel,
z každého herce může být kazatel.

FAUST:

Já dnes, i když ho uslyším, komedianta od kněze stěží odliším...

WAGNER:

Taky bych chtěl řídit svět a hovět si v pohodlném svatostánku, ven nevycházet, a ve svém polospánku se převalit jen každých pět let.

FAUST:

Ty ale sám necítíš, kudy osud lidský kluše, a srdce posluchačů nechytíš když nemluvíš z duše. Radši se stáhni do své ulity a na tyhle pamlsky si nech zajít chuť. Osol si svůj brambor zemitý, a čím ses narodil, zase dál buď. Ten proud bohulibých řečiček, kterých na patře máš vždycky dost, okouzlí pár dětí nebo opiček, ale moudrý hledá upřímnost.

WAGNER:

Být slyšen - už jen to pomyšlení přináší mi potěšení...

FAUST:

Pokorný život lépe vypadá, nedělej ze sebe vola! Rozum a chytrost z nebe nepadá, od toho je tu škola.

Z koho mluví poctivost, pravých slov má vždycky dost. No, tvoji plamennou řečnivost ve které chceš řízek lidství smažit, bych doporučoval vylít na kompost. Jen ten se z ní může zdařit.

WAGNER:

Ach jo, dlouho trvá poznání, a náš život je krátký. Čas ztracený při šprtání mi nedá nikdo zpátky.

V knihovnách trávit celý čas, to není zas tak těžký, jenže k pravdě musíš pěšky, a v půlce cesty tě už dávno vezme ďas.

FAUST:

Tak papír, to má být ten pramen, který ti žízeň po poznání zhasí? S takovou chytrostí je ámen, jen co jde z tebe tě skutečně spasí.

WAGNER:

Přece každého musí přitahovat se jak duch v minulých časech promenovat. A dávný mudrc by měl obličej protáhlý vida, kam až jsme to dotáhli.

FAUST:

To určitě, všichni jsme dnes měsíčňané! Chlapče, časy překonané jsou knihy se zrcadly troj my. Co jako historie je dětem předkládané, a často tak k nepoznání přežvýkané, jsou jen naše dojmy.

I slepý bez všech brýlí vidí, jaký je to zmatek, skládka odpadků a polního býlí. Jo pokud jde o státní statek, tam úředníci vždy vypotí dost volovin, které pak oficiálně dodají do novin.

WAGNER:

Svět a lidskou touhu, cit, někdo to přece musí objasnit ...

FAUST:

Co je to objasnit! Vysvětlit kojenci podstatu elektřiny? Co z toho ten může mít, to vysloužíš si z té svojí dřiny.

Přinutit lidi myslet, říct co cítí, vylézt z pod peřiny, to je jako když je mučí a upaluje. Ale teď, můj žáku, se už noc nachyluje a ty musíš jít.

WAGNER:

Rád jsem si s tebou popovídal. Bylo to pro mě užitečné. I zítra, v první jarní den, mě, prosím, zas do svého světa vem. Víš, že studuji pilně, byť se to zdá věčné, a poznání zůstává nekonečné.

(Odejde.)

FAUST (sám):

Jak věčný je naděje plamínek, oko furt po něčem pokukuje, ruka se snaživě po skále natahuje, a pak vděčně shrábne maličký kamínek.

Smí vůbec takhle povykovat ten žvanil o světě duchů? Ale asi bych mu měl spíš poděkovat, že tak pěkně roztahoval pusu až k uchu. Možná mě zachránil od zbláznění, i když tu ten duch byl jen mžik. Sakra, to bylo ale zjevení, připadal jsem si jako trpaslík.

Já, kterého božstva stvořila k obrazu svému a napojila pramenem moudrosti, hostila ve chrámu věčnosti, obyčejným lidem neznámému; Inu, i já, stejně jako anděl, který celý čas se v žilách přírody může proletovat a ještě si k tomu vyzpěvovat, musím své chyby napravovat, když svědomí se ozve hlas.

Měl jsem to štěstí tě poznat, ale ne tu moc tě zadržet; a co teprv sílu se ti rovnat. Mé sebevědomí - jen chvíli nechal's mi je

když jsem se v tvém výslunní mohl hřát. Však bez varování jsi mě začal hnát zpět na zem mezi zmije.

Co mám se učit? Vše se mění! Mám cesty hledat, odolávat pokušení, zatímco kariéru ráznou bych udělal bez mozku a s duší prázdnou?

Každý čistý úmysl nabaluje špínu, jako když se valí koule sněhová, dobrákovi odvděčí se tím, že nadají mu, a nezištnou lásku každý rovnou pochová. Kdo život a vznešenost dal lidstvu do vínku ho pak zanechal hrabat se v hovínku.

Fantazie, ta může rozletět se třeba přes nekonečně modrá oblaka. Však, když dojde na lámání chleba, si jako batole vždycky jen nafláká.

A starost, jež hluboko v srdci hnízdí, ho po večerech vyžírá a trýzní, nenápadně otravuje vzduch, ničí klid, jako vítr nemůžeš ji polapit.

Ať chceš dům, pole, ženu, dítě vychovávat, myslíš na oheň, vodu, dýku, jed, strašidelným palácem je ti celý svět, a co nikdy neztratíš, musíš věčně oplakávat.

Ne, nerovnám se bohům! Už to vím. Jsem jak žába, potkan, pavouk s křížem svým. Jsem červ v písku, malá obluda, kterou zašlápne každičký pobuda.

Ano, je to hora z písku, která mi v cestě leží jak zbloudilému psisku co odnikud nikam běží.

A tady mám nalézt, co mi schází - možná čtením knih dobrých i špatnějších poznat, jak na sebe lidé všude špínu hází, s výjimkou těch trochu šťastnějších?

Jen tak nekoukej, prázdná lebko, i můj rozum chce se ptát, co udělat, jak žít lehko, abych se jak ty moh' smát.

Jak titěrné jsou ty lidské výmysly, když mají odemknout dveře poznání, rádi si párátkem tygra zabít usmyslí, a zaslouží leda útrpné usmání.

Matka příroda ve vznešeném hávu se vynoří v mlze, a hned uteče nazpátek. Co nechce, udělat nedonutíš tu krávu ani miliónem čudlíčků a hejbátek.

Vzbudíš se, ty stará bedno, kterou mě otec kdysi obdaroval? Že prach jen sbíráš, je ti jedno jestli tě vůbec někdo potřeboval?

Do méně krámů mohl jsem investovat a s málem více být šťastnější. Majetek znamená jen se v něm přehrabovat - to vědí i chudí, a co teprv ti mastnější. Nejen nepomůže, bude věčně batoh přitěžovat, krok ti krátit, a cestu dělat temnější.

To jediné, co vůbec vím, je že stále myslím na svoje flaštičky.

Jen s nimi se jak měsíc rozjasním, jsem super, a se mnou svět celičký.

Ó láhvi, přijmi mé uvítání! Bav mě, a uveď v blažené rozjímání! Ty, co hasíš mi po umění a kráse žízeň, splňuješ sny, které držím v tajnosti, odkrýváš svět celý, i jeho fajnosti, teď dokaž svému pánu přízeň!

Jak vidím tě, bolest se rozplyne, když držím tě, únava pomine. A slast proudí víc, cítím tepla zář, teď v moři opojení zakotvím, zítra nové kraje objevím, a ty staré mi nastaví svou lepší tvář.

Ohnivá koule, kulový blesk, letí teď ke mně, a já jsem připraven, utržit boule, skrz velký třesk proletět vesmír, a kus ho vzít zpět na Zem.

Tak vznešenost, přízeň bohů se ti, červe, zachtěla? Jestli radit ti vůbec mohu, drž si ji dále od těla!

Anebo plnou silou proraž bránu, kterou uzavírají dveře dvojí. Dost bylo vytáček, řečiček a plánů, teď ukaž, že člověk za něco stojí!

Před každou černou dírou tě vlastní fantazie leká, všechno hned smrdí sírou, když nevíš, co tě čeká. Však co když se zavřou oči a do neznáma se rovnou skočí?

No tak hop, průhledná lesklá sklenice, pojď ke mně z té své police! Trochu jsem tě letos zanedbával. Jó před léty bývaly veselejší časy, tanec, hudba, dívky s rozevlátými vlasy, i s tebou do noci věrný přítel vysedával.

Jak snadno jsem se kdysi nechal lapit, pijan co mluví tak světácky a bodře, společnost, ve které je ti dobře (nebo se aspoň můžeš napít).

Teď sám jsem, s nikým si neťuknu, po celé večery už ani nemuknu. Však neboj se, už hostíš tu vodu pravou, která mi tak zatřepote hlavou. Připravit, pochodem vchod, naráz tam paňáce celého hoď. Ať žije nové, veselejší jitro!

(Přikládá pohár ke rtům, v tom začínají zvonit zvony a zpívat andělé.)

ANDĚLSKÝ CHÓR:

Kristus znovu vstal! Těšte se, smrtelníci, věční kajícníci, po kolenou, na zemi, k strádání souzeni.

FAUST:

Co je to za zvuk podivných tónů,
které mě ruší v nejvyšší radosti?
Že by to cinkání kostelních zvonů
patřilo k nějaké slavnosti?
A tenhleten soubor, má hlas, co hojí,
mrtvého křísí, jizvy mu spojí,
a živé vytrhne z té jejich marnosti.

BABSKÝ SBOR:

Máslovým řezem by jsme ho krmily, sladkým slovem duši tišily.

Umíme uklízet, víme jak šít, však Krista z Nazaret nemůžem mít.

SBOR ANDĚLŮ:

Kristus znovu vstal! Blaženost každému tvoru nešťastnému, ale statečnému, který se nevzdal.

FAUST:

Ten sladký tón z nebes pohltí tě! Chytá mě jak na kus sýra. U někoho slabšího rozhoď té své sítě! Já poselství rozumím, ale chybí mi víra. Zázrak je víry nejmilejší dítě.

Proč oblékat bych se měl zas do toho škrobeného trička. Přece však, vychován tak odmalička, jsem z těch řečí oněměl.

Nebeská láska v tichu pokoje mě zas celého oslintala, když tak dojemně zvony rozcinkala, že modlit jsem se začal ve stoje.

Nechápu, kde se berou ta sladká muka pudící mě na pole, lesy, luka. Ve vlastních slzách se jak v rose brodím; cítím, že se v nich znovu rodím.

To chvění mi připomíná mou dětskou káču co proháněl jsem přes jarní svátky. Teď pro ni z ničeho nic pláču a z hrany nad propastí vracím se zpátky.

Jen křičte, chci slyšet víc toho ušlechtilého hlasu, který mi s proudem dojetí posílá mou spásu!

CHLAPECKÝ SBOR:

Kostlivci tě nezebou, už nejsi nebožtík, v pravý okamžik zvítězil's nad sebou.

Všude na Zemi jsi v moři radosti. Proti ní nic není, kapka tvé hořkosti.

Všechny trampoty od tebe odkoupíme, tvé štěstí, jako ty, s chutí oslavíme!

ANDĚLSKÝ CHÓR:

Kristus znovu vstal! Z klína zatracení do světa se dal, a ten navždy změní.

Skutečně ho oslavuj, svou lásku dokazuj, denně ji přikrmuj, na cestách opatruj a pevně při ní stůj: jen tomu se objeví, kdo z ničeho nesleví.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 28.07.2010

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Johann Wolfgang Goethe - Faust (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)