Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

FAUST:
Je někdo tu?

STAROST:
Já odpovídám: Je!

FAUST:
A ty! Kdože jsi ty?

STAROST:
Jsem zkrátka zde.

FAUST:
Jdi pryč!

STAROST:
Ne. Jsem, kde místo mé.

FAUST (prudce se vzchopí, ale pak se ovládne a řekne sám sobě):
Buď mužem! Bez formulky kouzelné!

STAROST:
Nechť mne ucho neslyšelo,
Srdce mnou se rozdunělo.
Měnlivá, mám tvarů sto,
Pášu násilí a zlo.
Na stezkách i vodní pláni
Zneklidňuji bez ustání;
Najde mne, kdo nehledal,
Ať mi klel, ať se mnou hrál. -
Cožs nikdy Starost nepoznal?

FAUST:
Já světem jen se hnal a hnal,
Chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
Odvrh, co nepostačovalo,
A nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
A znova práhl a tak probouřil
Svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
Však teď to moudře jde, rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
K zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
O lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
Zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
Přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
V té chůzi muž měj strast i slastný dík -
On, neukojen ani okamžik!

STAROST:
Koho já si poddám, není
Na světě mu potěšení;
V tmách je věčně, nevychází
Slunce proň a nezachází;
Vnější smysly nedotčeny
A přece do chmůr zahaleny;
A tak z nádher všeho žití
Nic neumí uchopiti.
Slast jak strast ho stejně mučí,
Čím víc má, tím víc je chudší;
Vše, co těší, vše, co jitří,
Odkládá vždy na pozítří.
K zítřkům upírá své chtění,
A tak nikdy hotov není.