Kronika, jako prakticky všechny kroniky své doby, začíná biblickým příběhem (naprosto stejným jako kronika Kosmova, takže se opětovně potvrzuje, že se Dalimil Kosmovou kronikou inspiroval a do jisté míry z ní čerpal) a sice stavbou babylónské věže, zmatením jazyků a rozchodem lidí do různých částí světa.
Po vylíčení Čechova příchodu do země, vypráví tak řečený Dalimil pověsti o Krokovi, Libuši, Přemyslovi, dále podrobně líčí dívčí válku, kde uvádí některá jména mystických knížat o Neklanovi, Vlatislavovi a konečně přichází k prvnímu historicky známému knížeti Bořivojovi a jeho pokřtění Metodějem. Vypráví také o moravském králi Svatoplukovi. Dále se zmiňuje o Vratislavovi I. Hodně se věnuje vyprávění o sv. Václavu a jeho babičce Ludmile. Vypráví o událostech, které se staly za vlády jednotlivých knížat a králů. Věnuje se také českým světcům, sleduje vývoj událostí po smrti posledního přemyslovce Václava III., nastoupení Jana Lucemburského na český trůn. Kroniku zakončil poučením o šlechtě.
Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl vypravovat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů.
V předmluvě se autor odvolává na pět kronik, z nichž nejvíce vychvaluje kroniku boleslavskou a nejméně kroniku vyšehradskou.
VLASTNÍ NÁZOR:
Z aktuálních domácích událostí vyrostla v prvních letech druhého desetiletí 14. století česká veršovaná skladba s historickým obsahem, která však podává proti Alexandreidě obraz minulosti i přítomnosti bezprostředně. Je to veršovaná kronika tak řečeného Dalimila. Autora neznáme. Z díla se však dozvídáme, že hájil zájmy šlechty. Proto také vidí politické záležitosti očima lidu jinak než autor Alexandreidy, proto už lze v jeho díle nalézt některé demokratické rysy. Poslání svého díla vyložil básník v předmluvě: vytýká těm, kteří "pověsti hledají a své země nedbají". Skladatel kroniky tak řečeného Dalimila dodržel obvyklý středověký způsob kronikářského vyprávění: ve 106 kapitolách líčí události od potopy světa až po počátek vlády Jana Lucemburského. Pro nejstarší historii nelze pokládat básníkovo vyprávění za hodnověrný pramen. Pro kroniku je především příznačný silný citový autorův vztah k české národnosti. Tento postoj je vyvolán skutečností, že příval Němců do státní církevní správy i bohatnutí německých měšťanů bylo příčinou stálého ochuzování české šlechty. Proto je mu bližší sedlák než německý šlechtic. Např. vyprávění o Oldřichu a Boženě, v odpovědi knížete Oldřicha pánům, kteří mu zazlívají, že chce pojmout za ženu "selskou dievku" Oldřich odpoví: "Raději se chcu s českou selků smieti, než královnu německú za ženu mieti".