ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Tyl Josef Kajetán (*04.02.1808 - †11.07.1856)

­­­­

Chudí lidé (2)

***

I byla zase noc. V koutě vedle houslařovy stolice hořela dlouhá louč a dávala světlo poctivému Poborskému, kterýž pilně hobloval a řezal. Ale ty desky, které tu noc dělal, byly i na největší housle tuze veliké. Chvílemi odcházel od práce a dohlížel k nemocným; podával jim léky anebo je alespoň přikrýval. Honzík ležel tiše, skoro jako bez sebe: ale tím větší fantaz měla nešťastná štykerka. Ta křičela pronikavým hlasem: "Pane aufsér - mějte pak milosrdenství! Navraťte mi dílo. To není žádné pašování - jak je Bůh nad námi! Sestra mi to jen dodělala - a já se na tom celé čtyry neděle mořila! Dejte mi to nazpátek - pro Kristovy rány! vždyť mám doma sestru a nemocného švakra - nebuďte - tak ukrutný!"
"Ježíš Maria!" zkřikla šestinedělka, kteráž ji s úzkostlivým srdcem poslouchala. "Poborský, co to žvatlá ta osoba? To není přece pravda!?"
"Umírající ústa mluvívají obyčejně pravdu," řekl Poborský. "Ano, milá ženo! Jednou se to musíte přece dověděti."
"Umučená hodino!" bědovala tkalcová. "Mně jde hlava kolem leknutím. A jak mnou zima třese! A můj muž je také jako led - pro Krista Pána! vždyť už ani nedýchá! Muži - Konopko!"
Ale ubohá žena ho volala nadarmo! - Poborský přistoupil k posteli, popatřil na něho a řekl: "Ten to už přestál: tomu je už blaze. Bez hluku odešel ze světa. A jak teď přívětivě vypadá! Pozdrav mi tam," mluvil poctivý muž dále, i dal se do pláče, "pozdrav mi tam mého starého kamaráda Votrubu, a řekni mu, že je pěnkava na živu. - A nyní vám, ženuško, udělám místo, abyste se mohla s tím svým drobečkem zahřát."
I vyzvedl mrtvého z postele a položil ho zrovna mezi živé, na to místo, kde on jindy líhal. Potom se obrátil k Nanince.
"Ubohé děvče!" řekl útrpně. "Což pak se nemůžeš upokojit? Pohledni, jak tiše náš Honzík leží. Ten se chová po otci. Ach, ty milý Bože, proč necháváš jen dobré lidi umírati a zlé na živu? Tuhle přichází také taková kopřiva, kteráž by měla býti už dávno spálena. Jenom nedopouštěj, aby dělal povyk, sice se stane neštěstí."
Tato slova týkala se Prasáka, kterýž přicházel domů celý opilý a ohavnou písničku si zpíval.
"Dej pokoj," řekl k němu Poborský, "a nevytrhuj umírajícího z posledního zápasu."
Ale ten ohavník mu odsekl jedovatě, aby nemukal, a kdo prý chce chcípnout, aby chcípnul, on že žádného nedrží, ale že si nedá také překážeti, že je tady svým pánem tak dobře jako ty bídné mrchy. Poborský mu začal však zase domlouvati, a sice mírným způsobem, aby prý se položil a vyspal; ale Prušák byl jeden z těch, kteří dělají povyk, když jsou napilí; i vyhrožoval, že všecko roztluče a pobije, jestli mu bude někdo v něčem překážeti, a shodil také hned prkénko se zdi, na kterém trochu chatrného nádobí stálo. Tuť se nemohl Poborský zdržeti, ale popadl opilce, a jakkoliv se mu dosti bránil, zmocnil se ho přece tak šťastně, že ho dostal na zem a potom ze světnice vyvlekl. Opilec usnul na síni; ale útrpný houslař vtáhl ho později zase do světnice, aby venku nezmrzl. Potom přistoupil ku své malé skřínce, vyndal z ní arch papíru, skleněný kalamář a staré péro, dal to všecko na svou stolici a začal psáti.
"Moje milé dítě!" psal Poborský své dceři. "Doufám i přeju, že se Ti vede líp nežli mně. Nelekej se toho. Co se mé osoby týče, neměl bych arci příčinu, Pánu Bohu žalovati, já bych snesl ještě více; ale máme tu vůbec smutné a těžké časy, a ty mě také sbírají. Je okolo půlnoci, když tyhle řádky píšu; právě jsem nařezal prkna na rakev pro mého přítele Votrubu; ale musel jsem je vzíti na dluh v městě od našeho Veleby, a to jsem musel kdo ví jak dlouho prositi. Ale nyní bych měl tu rakev zrovna pro dva udělati, proto že nám před hodinou také tkadlec Konopka dokonal, a jestli v tom neudělám nějaký prostředek, položí chudáka do země, jak ho Pán Bůh stvořil...
Já musel prvé od psaní odskočiti. Naše ubohá Naninka - pamatuješ se na tu holku? - ta se odebrala již také k Hospodinovi. Byla to vždycky hodná holka, tichá a spokojená při své chudobě; tady neužila žádných radostí; dá Bůh, že jich nalezne tím více na výsostí. Nyní odpočívá tiše pod mým starým pláštěm. A všecko stůně a leží na tu šerednou ouplavici; toliko mne a toho zlého Prasáka ta hubitelka posud ušetřila.
Psaní jde mi těžko od ruky - oči mi zapadají - musím si přece trochu lehnouti, ačkoli to nebude milé odpočinutí; vedle sebe mám mrtvého, studeného tkalce - a z druhé strany toho cizozemského ožralce. Ale člověk se musí učiti všecko snášeti.
Prosím tě, milé dítě! ale nehorši se máš-li nějaký zbytečný dvacetník, to jest: zbytečný budeš míti sotva jaký, ale alespoň takový, který bys hned nepotřebovala - pošli mi jej, pomoz mi jím, a to brzo, sice nebudu moci Velebovi prkna zapraviti, ani pěnkavě trochu semence koupiti, a můj žaludek nedostane také nic. Prosím Tě, pošli mi něco; já si už nevím jak pomoci, a své spolunájemníky nemohu také opustiti.
Bůh Ti to stokrát nahradí! Já jsem až do smrti Tvůj věrný otec."
Příštího dne zemřelo ještě jedno dítě tkalcovo a jedno hřebenářovo. Honzíkovi bylo naproti tomu trochu líp, z čehož měl poctivý Poborský velkou radosť.
Právě maloval hotovou umrlčí truhlu rozmočenou hlinkou, když je zas přívětivý doktor navštívil. I nedivil se tomu tento dobrý a zkušený pán tak velice, že v tom bídném příbytku čtyry mrtvé nalezl, ale spíše tomu, že mezi ostatními nemocnými leželi. "Ale což pak nemáte v celém stavení místa, kam byste umrlé položili, nežli budou pohřbeni?" ptal se Poborského. "Žádnou komoru nebo krov?"
"Pane doktore!" odpověděl Poborský ve jménu i ve smýšlení všech ostatních, "když se vezmou mrtví před pohřbem od živých, tedy si brzo pro někoho přijdou."
"Ba právě naopak!" rozhorlil se doktor. "O zlá pověro! Jak dlouho budeš se ještě po zemi hnízditi a kořisť sobě vybírati? Mrtvá těla musejí pryč od živých, aby svým výparem a zápachem ještě i to nenakazily, co je dosavád zdrávo. A jestli to neuděláte, tedy vás ještě několik na onen svět povandruje."
I nedal pokoje, až se umrlí vynesli, což ale tak snadno nešlo, poněvadž se ostatní ještě zpouzeli a veliký zármutek nad tím okazovali.

+++

A když bylo na to třetího dne pod večer, tu seděl Poborský na Libětickém hřbitově u ohně, kterýž byl rozdělán na zemi; vedle něho leželo ještě několik rozštípaných štěpin, které po chvíli na oheň přikládal. Oheň byl zde vlastně proto rozdělán, aby se jeden živel silou druhého přemáhal; oheň měl zmrzlou zemi donutiti, aby v Pánu zesnulé do svého lůna přijala. A Poborský rozpaloval tu studenou, i dobýval se do ní motykou, neboť pomáhal hrobníkovi chladné lože pro své přátele dělati; ale těžkou prací unaven a stálým bděním i obsluhováním ztrmácen, podepřel se konečně zas o kříž na vedlejším hrobu, sklonil hlavu a usnul. A tuť měl divný sen. Zdáloť se mu, že je u Veleby v kanceláři, a že tam visí množství houslí po stěnách, samé Štainerky a Amatky, mezi nimi ale jedny, kteréž padaly především do očí. Ty začaly však najednou růsti a se roztahovati, že se nemohly už ani do světnice vejíti; i praskly stěny a strop odletěl, a housle rostly pořád ještě až k oblakům. A struny vypadaly na nich dlouhé a tlusté jako hrozní hadové, ale byly jako ze samých lidských hlav sesazené, jedna z dětských, druhá z dívčích a dvě poslední z mužských; i bylo na nich tisíc tisíců očí pozorovati, a ty hleděly teď všechny na Poborského. Najednou se ozval chraptivý hlas a volal: "Kdo koupí tyto housle? Jsou nejslavnější dílo mistra Poborského! Za čtyry sta zlatých. Kdo dá víc?" A hned na to ozývali se jiní hlasové, i míhaly se kolem všelijaké postavy, i podávaly za housle pořád větší a větší peníze, až pak jedna zkřikla: "Tisíc zlatých!" načež ostatní umlkly. "Kdo je dostane?" ptal se vyvolavač. - "Já!" zahučel hlas. - "Kdo je to?" - "Ouplavice!" A na to padlo kladivo, a ouplavice popadla housle a začala hrát divoký kousek. A ty hlavy na strunách začaly pronikavě křičeti a bědovati, až se Poborský hrůzou probudil.
Tu mu znělo něco jiného v uších. Nosičové byli zde už s umrlými a zpívali nyní smutnou pohřební písničku.
A Poborský se vzchopil, otřásl se po těžkém snu a zpíval třesavým hlasem také a pomáhal pak jámu zakopávati, do kteréž byli šesti chudým osobám na věky věků ustlali.
S těžkým srdcem a sám jako na polo zabitý dovlekl se ubohý, opuštěný houslař potom domů.

+++

Druhý, třetí den bylo nemocným už lépe; ale proto bylo přece ještě hromada starostí v stavení. Poborský byl dlužen za prkna, a okolo něho bylo tolik mladých i starých úst, která chtěla každý den jísti, ale neměla co do nich dáti. Stísněný houslař měl teď skoro pořád čelo svraštělé.
Tu přišlo psaní od Kláry a v něm deset zlatých. Starému se třásly ruce radostí, když psaní rozvíral.
"Inu, vždyť povídám," vzdychl si při tom; "když je nouze největší, je Pán Bůh nejbližší, a kdo se na něho spoléhá, nebývá opuštěn. O má milá Klárko! Bůh ti to zaplať stonásobně."
I počítal hned, co z těch peněz zapraví, kam co dá, co nač vynaloží; ale při tom počítání shledal také, že to není tak veliká suma, když je mnoho potřeb, i zarmoutil se poněkud, že nemá aspoň stovku, aby mohl podle žádosti srdce svého pomáhat.
Ale to nebylo ještě to největší zarmoucení, které naň čekalo.
Tu noc spal totiž Prušák naposledy ve stavení; on špatně platil, a domácí mu dal výpověď. On s ním začal sice pro to ostrou šarvátku, poněvadž ale byli proti němu všickni nájemníci, tedy mu nezbývalo nic jiného, nežli aby se vyklidil. I napil se tedy na to ještě, udělal večer domácím rámus, svázal si uzlíček, neboť více ve svém jmění beztoho neměl, hodil sebou na slámu, a ráno, dokud ještě všickni spali, vyklidil se tiše ze světnice.
Ale s ním se vyklidilo také něco jiného; neboť sotva se Poborský ustrojil, tu pohřešil již svou starou tobolku a s ní zároveň pětku, kterouž si byl na potřeby příštích dnů uložil.
I zkřikl ovšem a zaklel a vinil hned odešlého Prušáka z krádeže; ale nebylo mu to nic platné, neboť jakkoliv se po něm sháněl, v Liběticích nebylo po něm od té chvíle ani památky. On zaběhl přes hranice.
Ale Poborský byl od té chvíle celý sklíčený a na svět mrzutý. Ze všech stran doléhala na něho nouze, i nevěděl si jak pomoci. Dceři nemohl psáti, to by se byl před celým světem a svým svědomím zastyděl. I byl chvílemi tak rozdurděný, že počínal reptati, brzo na ty vezdejší trampoty, brzo na nespravedlivé rozdělení světských statků, na lidskou zatvrzelosť a zkaženosť: a nejvíc se už zlobil sám na sebe, že toho cizozemského zloděje hned tehdáž neudal, když u něho kradená prkénka nalezl.
"Ale dobře se mi stalo," doložil pak nevrle. "Pokuta mne v patách zastihla, že jsem šetřil zlosyna."

+++

V tom svém sklíčeném stavu neměl Poborský žádného jiného potěšení nežli dědictví po starém příteli, milou pěnkavu; jediné dítě jeho bylo a muselo zůstati vzdálené, obíral se tedy s ptákem.
A když se přiblížily první jarní dni, že slunéčko trochu tepleji hřáti počalo, vyvěsil svého miláčka na okno, na čerstvé povětří, i vyšel si k němu chvílemi ven, a otevřel klec, a bral z ní ptáka do ruky a hrál s ním, rozprávěl s ním, jakoby byl čásť těla jeho, čásť duše jeho. Ale tím anebo jinou příhodou stalo se, že zůstala dvířka u klece otevřena a že pták uletěl.
Horší ztráta nemohla na ten čas chudého muže potkati; on byl jako zničen a klel na celý svět, na všecko stvoření. Teď se mu zdálo, že je na poušti, kde není žádného utěšení, žádné radosti.
"Zatracené živobytí!" bručíval celý rozkvašený. "Chudý člověk nemůže, nesmí zapomenouti, že se potlouká v slzavém údolí! Samé trampoty, že by se hlava rozskočila a srdce rozpuklo! A přece by se chudý rád přičinil, přece má k tomu také schopnosti, jako jiní lidé, aby si mohl pohověti, aby se mohl zaradovati, aby se nemusel pořád jen dříti a mozoliti a hladem umírati! Ten svět je celý nespravedlivý a lidé na něm zkažení! Já nebudu také už na ně dbáti a budu se jen o svou kůži starati. Čert si to vezmi, což je mi do koho?"
A v této své rozhořčenosti neměl chuti do díla, ale zacházel do hospody a začal se chytati kořalky, ačkoliv ani ve sklenici žádoucího utěšení nenalezal a pořáde jen v horší omrzelosť upadal.
Toho času okázala se však také jinde velká nespokojenost, a sice mezi ubohými tkalci, kteřížto i při své největší pilnosti už ani tolik vydělati nemohli, aby svůj život dosti bídně protloukli.
Již delší čas panovala mezi nimi zášť proti bohatým fabrikantům a proti obchodníkům, o kterých myslili, že je ku svému zisku utahujou, že se z jejich mozolů krmí; a tu se usadila v nich myšlénka, že by se jim lépe dařilo, kdyby žádných strojů nebylo, a tu se sbíhali a začali továrníkům vyhrožovati, že jim stroje roztlučou, jestli jim nedají obstojnější výživy; ano na některých místech byli nouzí, hladem a zoufalostí tak daleko puzeni, že v skutku na továrnách velkou škodu způsobili.
Nejdříve a nejsilněji propukla tato nespokojenosť horské chudiny ve Slezsku. Ale rozšířila se také přes hranice a došla také do Libětic.
I tam to začalo vříti a kypěti, a bylo tam mnohé slovo slyšeti: tak že to nemůže zůstati, že musí přijíti oprava, takové bídné živobytí aby prý čert vydržel, boháči prý mohou také jednou povoliti a popustiti a něco pro chudý lid udělati, však prý proto nepojdou.
"To se rozumí," doložil sám Poborský, když takové řeči slyšel, a myslil při tom na Velebu. "Takoví lidé vyhánějí chudým lidem i děti z domu, když jim něco přes nos přelítne. Čert je vezmi! Zklepejte je trochu! Ať je to už tak, nebo tak!"
Jednou času odpoledního strhnul se v městečku pokřik, tak že ho bylo až nahoru do stavení slyšeti. I přibíhali prchající lidé a křičeli: "Rebelanti táhnou! - Už jsou v lese - chtějí město vypálit!"
"Jen sem, jen sem!" zvolal Poborský. "Dejte jim co proto! My jsme také při tom! Lépe časně pojíti nežli se dlouho v bídě vláčeti a nemíti okolo sebe živé duše, které by mohl člověk věřiti."
I popadl svou sekerku a chtěl se pustiti také do města, aby prý se podíval, jak to tam vypadá. Hřebenář ho arci zdržoval, i žena jeho a vdova po Konopkovi mu bránily; on to měl však jednou na mysli a nenechal se zdržeti, ale vytrhnul se jim a běžel ke dveřím.
Ale dobrý Bůh neopouští člověka, i kdyby se ho tento sám někdy spouštěl; nýbrž zjevuje se mu v divných způsobech a dává mu na srozuměnou, že je při něm, a nebo že mu strážného anděla posílá.
Sotva že držel Poborský kliku v ruce, přiletěla pěnkava, sedla na okno a začala svoje: Pin, pin! křičeti. Poborský sebou trhnul, ruka mu s kliky sklesla a z druhé mu vypadla sekera. Tváře se mu zarděly - dech zatajil i přikrčil se ke zdi, shýbnul k zemi a tak se plazil k oknu, a vztáhl ruku a otevřel pozorně dolejší okénko, kterým se obyčejně čerstvé povětří do světnice pouštělo. A pták vyskočil na rámec a točil hlavičku po šíré krajině, potom po okně, potom sletěl - a hopsa! byl okénkem v světnici a v okamžení na Poborského řezací stolici, kdežto několikráte po sobě radostně: Pin, pin! zazpíval.
A Poborský přirazil honem okénko, vyhodil radostí čepici do stropu, padl hřebenářovi i ženám okolo krku a skočil potom po kornoutu, kde měl ještě trochu semence, a pootevřel klec a nasypal okolo ní žrádla a zavejsknul radostí, když tam pták doletěl, když do ní skočil a na bidélku se otáčel.
"Radujte se lidé se mnou!" volal při tom a zavíral ptačí obydlí; "radujte se! už nejsem opuštěn, už mám zase svou pěnkavu! Zaplať Pánbůh!"
Potom si postavil klec před sebe a začal s ptákem dlouhou rozprávku. I káral ho, že mu upláchnul, a ptal se ho, jak se mu celý čas vedlo, i chválil ho, že se zas navrátil. A mezi tím utíkaly hodiny a blížil se večer, a tu začali v městečku zvoniti na poplach a k zatemnělým nebesům zaplápolal veliký oheň a kolem se volalo: "Hoří! hoří!"
Ale Poborský vzhlédl kajícně vzhůru a řekl: "Bože, odpusť mi přetěžké hříchy! Což je mi do těch světských pletek a nezdárností? Já mám svou pěnkavu - a nejsem opuštěn - a už se nějak tím životem protluču."

+++

V blízkém lese shromáždil se houf nespokojenců, avšak i nedbalců a lenivců; podobnou čeládku přivedl přes hranice i známý Prušák, jenž byl dříve u Veleby v díle, a tito lidé se konečně zdvihli a táhli do městečka. Prušák napřed. Dílem byli ozbrojeni pouhými stonky, jakž jich v lese nalámali, dílem měli s sebou sekery i ručnice, a to hlavně ti, kteří se také podloudnictvím nebo pytlačením živili.
S hrozným povykem a vyhrožováním přivalilo se toto odvážlivé množství do městečka a naplnilo pokojné obyvatele takovou hrůzou, že se všickni hned po domech rozschovávali a s ouzkostí čekali, co z toho vypadne. Ale houf táhl rovnou cestou do hospody, a ubohý hostinský naplněn byl takovou ouzkostí, že jim ihned snášel, co kde měl, kořalku, pivo, chléb a proleželé syrečky. A když tito lidé i poslední jiskru povážlivosti a rozumu v plných nádobách utopili, tu na ně zkřikl Prušák, aby prý se už sebrali, že je čas; a hned na to vyhrnul se rozbouřený zástup a valil se k domu Velebovu, kterýž stál na konci města. Když tam přitáhli, byly dvéře a okna dobře zamknuty.
"Otevři, starý lichváři!" hučelo celé množství. "Vystrč rohy, zlořečená pijavice, anebo ti tu boudu rozbijeme a tvou lebku k tomu!"
Při tom padaly těžké rány od stonků a seker na vrata, dávajíce znamení, že si dobudou násilím, co se jim neudělá dobrovolně.
Tu se otevřela v prvním patru okenice a k oknu přistoupil sám Veleba. Nebojácně a silným hlasem volal dolů: "Co tu chcete?"
"Chceme tě podojiti!" odpovídalo se z dola. "Chceme se tvým tukem nakrmiti! O tvé tolary chceme se rozděliti, které jsi na nás vydřel."
"Kdo vám co vydřel?" zvolal zase Veleba. "Dral jsem se já o vaše zboží? Není tu jiných obchodníků? Proč jste nešli jinam? Co chcete ode mne?"
"I zabte ho!" rozkřikl se nyní Prušák. "Vždyť je beztoho skoupá štěnice a neumí svých peněz ani použiti. Ale my to dovedeme!"
"Nedejte se zavésti od toho cizozemce," začal zase Veleba mužným hlasem, "ale poslechněte mne, svého spoluobčana, svého živitele. S uzlíkem na zádech začal jsem svůj obchod. Dlouhá léta musel jsem se po světě potloukati, zdraví nasazovati, poctivě zasloužený výdělek darebákům a šejdířům do chřtánu strkati, kteří mě hanebně podváděli, mnoho jsem musel zkoušeti, nežli mi Bůh požehnal. Myslíte-li, že se vám povede lépe, když budete svoje zboží jinde prodávati, tedy to učiňte! Ale poznáte brzo, že zahynete hladem, když budete kupce teprva hledati!"
"Drž hubu, starý taškáři!" křičelo zase rozsápané množství. "Roztlučte mu tu brlohu - tomu hladovému vlkovi! Přineste žebříky!"
"Poslyšte ještě několik slov!" zkřikl Veleba, co mu jen síla stačila. "Poslyšte a vezměte povážení do ruky! Ne, že bych se vás snad bál - vaše vyhrožování mne neděsí - ale jen abych vás před zločinem vystříhal, abych vás před smrtelným hříchem zachoval, jen proto vám pravím, že jsem pro svého sestřence, kteréhož dobře znáte, jenom skrovný kapitál ustanovil, a že jsem podle kšaftu, který již na úřadě leží, tento dům i všechno své jmění obci odkázal, aby se z toho dům pro chudé a sirotky, pak špitál založil. - Chcete tedy sami proti sobě zuřiti? Chcete své vlastní jmění, budoucí útočiště své chudiny, svých vdov a sirotků zničiti?"
"Nevěřte mu! Ani slova není pravda!" ozývaly se na to hlasy z dola. "To blaboní jen ze strachu, aby nepřišel o mamonu! Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše! Rozdělme se o to raději hned, co u něho naleznem! Zastřelte tu hladovou pijavici!"
"Tedy nedostanete ode mne ani halíře!" zkřikl nyní Veleba rozhněvaný. "Vaše výhrůžky jsou mi jen k smíchu, a já mám v ruce také sílu, která vás zažene!"
V tom padla rána z ručnice. Podle Prušákovy tváře se zablesklo, a kulka fičela zrovna vedle Velebovy hlavy. To pohnulo neohroženého obchodníka, že zavřel okenici.
Nyní začali rozvzteklenci na vrata mlátiti a po žebřících se sháněti. Vrata dobře okovaná nějaký čas vzdorovala, konečně ale praskla, zástup začal divoce výskati a chtěl se už do průjezdu hrnouti. Ale tu našli hromadu slámy a otepí sena na cestě, a těmi se dral černý dým, a jak nastal pootevřenými vraty průvan, provalil se jimi tento dým v silném kotouči, a vzadu vyšlehnul oheň a dral se hladově ku předu. A drancovníci zakleli a museli couvnouti, a hledali jiného vchodu do rozlehlého stavení; ale kam vrazili, všude je zahnal zuřivý plamen, a ten se zmohl u vnitř domu tak rychle a zuřivě, že tam rozlícené množství již ani skrze okna vraziti nemohlo, a kteří tam odvážlivě přece vrazili, byli posléze rádi, že mohli z nebezpečenství života zase vyváznouti. I utíkali a proklínali tvrdohlavého vydřiducha, kterýž nechal své jmění raději plameny nežli loupeživýma rukama zahynouti.
Jediný Prušák nedal se hned zastrašiti: ten si usmyslil, že musí něco uloviti, děj se co děj. I sebral několik svých kamarádů a řekl: "Já toho prokletého jezevce musím dostati, a třeba zalezl do pekla! Ale on to neudělá! ono by mu tam bylo přece horko. On tady bude chtíti někde proklouznouti. Jen pojďte, já vám okážu cestu."
I vedl je v skutku k malým dvířkám, jež byly v nejzadnějším dílu rozsáhlého stavení, při samém vrchu, a když se k nim přibližovali, byli už vespolek dobré naděje, že tady něco seberou, poněvadž se jim zdálo, že sem oheň ještě nedošel. Ale právě když se hrnuli ke dveřím a chtěli je vypáčiti, tu se dvéře z vnitřku otevřely, a sotva že se tam lupičové dráti počali, vyšla zevnitř rána, a zhojný Prušák zkřiknul, chytil se za prsa a proklínaje svalil se k zemi. Kdo šli za ním, uskočili po ráně a nevěděli v prvním okamžení co počíti.
Ale nyní vstoupil Veleba mezi dvéře, natáhl proti nim druhou pistoli a zvolal: "Kdo se přiblíží, toho zastřelím!" - a poněvadž se za ním také mladý Květný okázal s dvěma pistolemi v rukou, rozprchnul se malý houfec. A Veleba, za ním stará jeho hospodyně a sestřenec, vyšel z domu a ubíral se volným krokem nahoru. A když přišel na vrchol, obrátil se k údolí.
Tu stálo jeho stavení v plném plamenu; v městečku zvonili na poplach a temný hluk hasícího lidu donášel se utichlou večerní krajinou až na vrchol. Štěstí, že netáhl žádný vítr; neboť ačkoli stálo stavení o samotě, mohla přece některá jiskra nebo nějaký chomáč ohně na chatrné střechy v městě dolítnouti, kdyby se byl vítr hýbal; takž ale hořela střecha Velebova tiše jako svíčka.
Mlče hleděl na ten plamen nešťastný obchodník, a tváře jeho byly zasmušilé, obočí stažené, pysky pevně zavřené. Neslyšel a nedbal na hořekování staré hospodyně, kteráž vedle něho stojíc, ustavičně ruce spínala a plakala.
"Moje krásné peřiny - o zlořečené plemeno, že je Bůh hned netrestá!" bědovala, až jí srdce usedalo. "Moje nádobí! Já nevím, kde jsou všechny hromy, že do nich nebijou! O jak pak se můžeš na to koukati, tatíčku nebeský? Ach, umučený Spasiteli, jestlipak jsme schovali stříbrné lžíce?"
To zkřikla, jakoby měla nové uleknutí, a chytla při tom Velebu za loket. Ten obrátil po ní hlavu, pohlédl na ni jiskřícíma očima a pravil nevrle: "Neřekl jsem vám, že dostanete náhradu? Dejte mi pokoj!"
A po těch slovech se obrátil a hleděl zase dolů na plamen. A čím déle tam hleděl, tím více rozlévala se mu žluč, a kvašení jeho překypělo konečně tak, že se dal ze samého vzteku do hrozného, do hořkého smíchu.
"Tak, tak!" mluvil z ostra. "Jen hoř, jen sviť - ty pěkná fakule, abych viděl černé zbytky mnoholeté pilnosti! O já blbý pošetilec! že jsem té luze kdy jaké dobrodiní prokázal! Věčnou památku chtěl jsem tu zůstaviti - hahaha! věčnou památku! Už se dověčnilo! Tam leží ta památka!"
Ale sotva že tato slova z úst vypustil, začaly pod ním nohy klesati, a následkem toho svalil se letitý člověk na zem. Květný, jenž tu stál posud v tiché žalosti, leknul se toho a sehnul se honem po strýci a začal ho těšiti, a hospodyně se k němu také skrčila a počala nové bědování: tu však shledali, že leží Veleba jako bez sebe.
"Ježíš Maria!" zvolala hospodyně. "On nám tady umře! O já nešťastná osoba, co si počnu?"
"Jen mírně, mírně," řekl Květný; "ztratíme-li smyslů, tedy pánovi nepomůžem. Ono nebude tak zle, aby přišel o život - bude to slabosť po tom ulekání."
Ale když bylo všecko jich namáhání marné a Veleba oči neotvíral, řekl Květný: "Nyní nám nezbývá nic jiného, nežli že musíme u jiných lidí pomoc hledati. - Ale kam honem s tím nešťastným mužem?" mluvil dále a třel si čelo, jakoby chtěl z něho dobrou myšlénku vymačkati. "Kdybychom ho snesli dolů do městečka, mohli bychom vraziti na ten nepokojný lid, a ten by třeba ze msty na něm ještě něco spáchal -"
"Rodičko Boží, oroduj za nás!" zkřikla hospodyně. "Co si počneme?"
"Už to mám!" zvolal Květný. "Pomozte mi jenom pána nésti, doneseme ho ještě výše - tamhle stojí stavení, bydlí tam poctivý muž, kterého dobře znám - houslař Poborský - snad se na něho také pamatujete? - tam se nám nic nestane; a jestli pán sám od sebe neprocitne, tedy doskočím pro lékaře - honem, honem!"
I chopili se oba Veleby, ale stará hospodyně nemohla brzo ani z místa; břemeno jí bylo tuze těžké.
"Ach, ty umučená hodino, čeho jsem se to dočkala! proč mě Pán Bůh nepovolal, nežli jsem musela tuhle hrůzu vidět. O můj dobrý pane!"
"Vaše lamentace nám nic nepomůže," řekl Květný u veliké nesnázi. "Chovejte se raději z ticha; já doskočím pro nějakou pomoc."
A po těch slovech rozběhl se k stavení, kde Poborský bydlel.

+++

Poctivý houslař seděl mezi tím spokojeně ve svém koutečku a obíral se ještě se svou pěnkavou, a jakž domácí vybíhali a přibíhali a zprávu přinášeli, co se v městě všecko děje: tu se zhrozil šlechetný chudinec, uváděje si na mysl, čeho by se byl třebas také dopustil, kdyby mu nebyla pěnkava přilítla. I viděl v ní zrovna posla božího. A srdce jeho naplnilo se pobožnou vděčností a konalo tiché modlení.
A když seděl v tomto tichém pohřížení, otevřely se dvéře u světnice a přes práh vešla jeho dcera Klára. To dobré děvče nemohlo to déle v hlavním městě vydržeti. Otec jí dlouho nepsal; nejdříve ji nechtěl ve své sklíčenosti žalobami obtěžovati a zarmucovati; a když se ho chopila rozhořčenosť, hněval se i na své dítě, že si právě takového člověka oblíbilo, pro kterého pak z domu muselo; a když jí posledního času na dvoje psaní konečně pár řádečků odpověděl, tu v nich bylo tolik jedovaté hořkosti, že je ten svět bídný a nespravedlivý, že se dívka celá poděsila. I neměla pokoje, až si u svých pánů vyprosila, aby se mohla domů podívati, jak se milému otci vede.
A když vstoupila nyní clo světnice, tu zvolala z celého srdce: "Otče!" a skočila a padla starému muži okolo krku. A Poborský se lekl, jakoby se bylo před ním nebe otevřelo a anděl z něho vystoupil. "Kláro, dítě, co tu děláš?" ptal se radostně.
"Měla jsem o vás strach," řekla dívka, "a přišla jsem se na vás podívati, co děláte, jak se máte. Vaše poslední psaní mě poděsilo."
"Ach, milá dcero!" řekl Poborský, "to pusť mimo sebe! Já byl nešťastný, ano - protože jsem se uchyloval s cesty, kterou Hospodin kráčeti poroučí - peklo zastřelo mysl mou temností, že jsem neviděl propasť před sebou, že jsem neslyšel hlas svědomí; ale tu se mi zjevil nebeský andělíček, podívej se! tuhle v postavě mojí milé pěnkavy, a oči i uši moje se otevřely, a já poznal, co počínám. Sedni a poslechni!"
A na to jí pověděl obšírně a upřímně, co ho bylo poslední čas potkalo a co ho přinutilo, že jí tak hořké psaní zhotovil.
"Ale nyní je zas dobře," doložil ku konci; "nyní mám zas utěšení, mám svou pěnkavu - mám tebe, má děvečko, mou holubičku se zelenou ratolestí, jako je psáno v písmě - teď jsem spokojen a budu se těm trampotám vezdejšího života statečně opírati - nebudu ti strachy naháněti. - Ale jak pak? přišla jsi jenom, jak tu stojíš? Nemáš s sebou ani uzlíček?"
"I mám, tatínku, mám," řekla dívka. "Ale v městě je takový povyk, taková hrůza, že jsem nechtěla s uzlíkem skrz, ale nechala jsem si to "u červené růže" před městem - hospodská je dobrá známá, a řekla jsem, že si proto později přijdu."
"Ty si odpočiň, děvečko!" řekl Poborský. "Já ti pro ty věci doskočím."
"I ne, ne, otče!" odpovídala Klára. "Já nejsem ušlá; já se větším dílem vezla, jen abych tady dříve byla; já si pro ty věci dojdu sama - jen co se to dole trochu utiší."
"Ty zůstaneš doma," řekl zase otec, "a přichystáš něco - ah, podívej se! tu jsem chtěl, abychom si dnešek nějakou večeří oslavili; ale ať jsem nevím jaký, mám-li ve svém celém jmění více nežli tenhle špinavý dvougrošák! - a moje spižírna je také prázdná."
"Právě proto, tatínku! půjdu do města," odpověděla Klára. "Já seženu večeři i bez tvého dvougrošáku - večeřičku, aby se také naši milí domácí s námi potěšili! Dobrý svítek! - tvou lahůdku!"
A ubohé domácí ženy začaly ovšem Kláru hned vychvalovati, a radovaly se i s dětmi na pochoutku, kteráž byla u nich nevídaná věc, jmenovitě od posledních časů, kdežto se ani na bramborové knedlíky zmoci nemohly.
"Nu, tedy pojďme spolu ve jménu Páně!" řekl Poborský. "Snad se ten sběh už trochu utišil, a je-li tam ještě nepokojno, nebude ti moje osoba v tom zmatku na škodu. Ostatně se musím přiznati, že dostávám chuť na tu švandu se podívati."
I vyšli spolu ze stavení, a měli si vespolek arci dosti co povídati. Klára se vyptávala na to i na ono, na rozličné osoby - ale o jisté osobě se ani nezmínila, ačkoli byla by to nejraději učinila. Sám starý otec řekl k sobě v duchu: "Počkej, kdy pak asi začne!" - ale ona mlčela.
Avšak nešli ještě tuze dlouho, tu jim přiběhla ta jistá osoba naproti; oba ji hned poznali, ačkoli se už hezky šeřiti začínalo. Klára se zapálila a sklopila oči, tak že ani nepozorovala, jak Poborský po ní okem mrštil, hlavou zavrtěl a v duchu sám k sobě řekl: "I vida, vida, ti se brzo našli! Ale nebude jim to nic platno!" I chtěl už také něco hlasitě promluviti, snad i děvče trochu pokárati: ale tu stál Květný již před nimi.
"Klárko! je-li možná? jste vy to?" zvolal nanejvýš překvapen. "O, to je tedy moje cesta šťastná - to je dobré znamení, když mi posílá nebe svého miláčka naproti! Vítám vás, Klárko, vždy moje Klárko! Neškubejte sebou, milý Poborský! nebudu zde o svém srdci mluviti - teď mám jiné starosti, a proto jsem k vám běžel. Máte-li kousek křesťanské lásky - pomozte mi, abych dostal svého ubohého strýce pod střechu - ale to musí býti zrovna k vám, jinde není pro něho dosti jistoty."
I obrátil se zase zrovna nazpátek, nečekaje ani, zdali Poborský přivolí nebo ne, a začal mu ihned neštěstí vypravovati, kteréž bylo Velebův dům od zbouřenců potkalo. A poctivý houslař zapomněl na to, že musel k vůli Velebovi vlastní dítě z domu dáti, ačkoli v Liběticích tu nejlepší službu a ještě jiné dobré zaopatření míti mohla, a poslouchal jen, co mu jeho křesťanské srdce šeptalo. A to pravilo, aby se na nic neohlížel, ale Velebovi pomohl, pokud jeho skrovné síly postačejí. I Klára nabízela se hned k nějaké pomoci - to se rozumí, a šla s otcem.
Když přišli za křoví, kde Veleba ještě bez sebe na zemi ležel, a stará hospodyně vedle něho klečela, tu se Poborský skoro zhrozil. Pohledl na boháče velmi bedlivě a řekl: "Jestli se nemýlím - není to mdloba - je to zlá mrtvice; já viděl takových případů už několik; tu je co nejrychlejší pomoci potřeba, musí se mu pustit žilou! Umíte to?"
"Já?" ptal se Květný. "Kdež bych se tomu byl kdy naučil?"
"Aj, je pravda!" řekl Poborský. "Jáť shledal už mnohdykráte, že se v našich školách ledačemu vyučuje, co člověk nikdy nepotřebuje, ale co by potřeboval, to se... Nemáte u sebe nějaký nožejček na pera?"
"Mám," řekl Květný, sáhl rychle do kapsy a vyndal ostrý nožejček.
"Dobrá, dobrá - sem s ním tedy!" řekl zase Poborský, i sáhl taktéž rychle po nožejčku a ještě rychleji jej otevřel. "Nebojte se," mluvil dále. "Já to viděl jednou od samého doktora, že si takhle pomohl."
A při těch slovech vzal Velebu za ruku, vyhrnul mu rukáv a píchnul ho do žíly. S velikou dychtivostí čekali ostatní, co se bude díti. A po píchnutí vyskočila černá, hustá krev.
"Zaplať Pánbůh!" zvolal houslař: "mně se zdá. že jsem svůj mistrovský kousek dobře vyvedl. Přichystejte nějaký šátek, abych mohl pána také obvázati."
A v několika okamženích začal Veleba sebou poškubovati, z hluboka si oddechnul a otevřel oči.
"Ach, ty milý nebeský tatíčku!" zvolala stará hospodyně se slzavýma očima a spínala ruce. "Tisíckráte budiž velebena Boží Rodičko! Jemnostpane! podívejte se, znáte mě?"
"Mlčte, mlčte," řekl Květný. "Nehučte mu do uší. Vždyť vidíte, že ještě o sobě neví."
"Ale předce je už vyhráno," řekl Poborský, "na to bych se chtěl o hlavu vsaditi. Teď jen abychom pána pod střechu dostali a potom rychle doktora našli. Počkejme! Já mu teď ruku zavážu, tak! Potom ho doneseme k nám, a já doskočím pak do města. Vy tam nesmíte, pane Květný! Vás by mohl třeba někdo z těch nešťastníků spatřiti a ještě by nějakou hloupost dokázal. Nyní dělejme!"
I vyzvedl s Květným Velebu a nesl ho kus cesty nahoru; potom ale musela mladému muži Klára s hospodyní pomoci, a poctivý houslař pustil se dolů do městečka, aby vyhledal doktora.

+++

V městečku bylo ještě všecko na nohou. Zlí hosté se arci rozprášili, utekli a zalezli, vidouce, že jim veliký plán tak špatně vypadl a že jejich hlavní vůdce i svůdce tak bídně dokonal; také se roznesla pověsť, že se poslalo pro vojsko, to že na druhý den už dozajista přijde, a koho dostihne, že přijde do kriminálu; a to pobodlo mnohého, že vzal nohy na ramena, nebo že vklouzl do své díry; ačkoli byli zase také jiní, kteří kleli: "Tisíckráte raději v kriminále nežli při té psotě venku! Tam nepojdu aspoň hladem!" - nicméně však hemžilo se ještě množství domácího lidu i pomocníků z nejbližších dědin okolo Velebova stavení i jinde po náměstí, a každý měl co povídat, co viděl, slyšel a co zkusil.
Poborský měl co dělati, nežli se dostal k doktorovi. Na cestě ho někteří zastavili, kde prý byl, co dělal, jestli ví, co si jeho bývalý spolunájemník spískal a slíznul? Ale Poborský je dosti krátce odbýval, že o ničem neví, že mu do ničeho nic není, aby mu dali pokoj, a tak se proklobal šťastně až k doktorovi.
"Jemnostpane!" začal k němu. "Račte vzíti honem kabát a pojďte se mnou - zůstávám sice na vrchu, ale je to důležité; jde tu o život."
"Zbláznil jste se, člověče?" řekl na to doktor. "Kdo pak jste? Myslíte, že nemám nic jiného co dělati, nežli po horách se potloukati? Zde čeká na mne deset, dvacet nemocných, a kdybych měl k vůli jednomu až někam za vrchy zaběhnouti, zatím bych tady několik jiných zanedbal. Ostatně mají lidé vaší třídy silnou náturu, ty to tak hned nepřetrhne. Budu li míti zítra kdy, podívám se tam."
"Zítra byla by cesta snad už nadarmo," řekl Poborský; "tu je rychlé pomoci potřeba. A jestli vás moje kazajka ženýruje, tedy vám musím říci, že to není člověk mého způsobu, kterémuž máte pomoci; ten může dobře zaplatiti, ačkoli jsem od jakživa myslil, že je lékař i pro chudého člověka na světě."
"Také pro chudého, arci," řekl doktor, jenž počal hned jinak očima svítiti, jakmile o placení slyšel, "a to je na mně každou chvíli viděti; já se pro chudé zrovna obětuju. Ale zapomenouti nesmí člověk také na sebe, nu, a kdo pak je ten váš nemocný? Co mu schází?"
"Vlastně bych to neměl snad hned vyzraditi," řekl Poborský; "opatrnosti nikdy nezbývá, a zvláště dnes; ale já se na jemnostpána bezpečím! Je to náš pan Veleba."
"Cože pravíte?" podivil se doktor. "Veleba? pan Veleba? Myť jsme chudáka už litovali, že ho ta slota snad někde do pazourů dostala, a on je u vás? na vrchu? nemocen?"
"Mně se zdá, že ho ranila mrtvice," řekl Poborský.
"Výborně! dobře!" zvolal doktor a sháněl se po svém kabátě. "Čím hůř, tím líp!"
"Ale pane doktore!" zvolal Poborský u velikém podivení. "Jak to myslíte? Čím hůř, tím líp? Já bych myslil -"
"Vy nic nemyslete, člověče!" skočil mu doktor horlivě do řeči, "tomu nerozumíte. Čím větší neštěstí, tím větší radosť. Tedy kousek mrtvice?"
"Já jsem mu ale už pustil žilou," odpověděl houslař.
"Cože?" trhnul sebou doktor. "Žilou? Zbláznil jste se? Chcete, abych vás obžaloval? Běda vám, jestli jste mi to všecko pokazil."
Poborský na to však neodpověděl, a byl rád, že se doktor už konečně klobouku chápal; jenom to ho ještě prosil, aby se neproneslo, kde se Veleba zdržuje, sice že by se mohlo nešťastnému muži od zlých lidí ještě něco horšího přihoditi.
"Myslíte, že mluvíte s kočkou?" řekl doktor. "Myslíte, že si nechám takového pacienta uklouznouti? Jestli se mu něco stane, bude to jen vaše vina, a já vás poženu k úřadu."
I sebral své nářadí a malou lékárnu, kterouž v tamější hornaté krajině obyčejně s sebou nosil, a pospíchal s Poborským nahoru.
Starý Veleba ležel v světnici, kde tkalci pracovali. Konopková mu postoupila postel, kterouž byl Poborský pro jejího nebožtíka stloukl, a, tkalci přestali dělati. Květný slíbil na všech stranách, že dostanou náhradu.
Nešťastný obchodník měl ochotné posloužení; hospodyně, Klára i Květný činili, seč byli. Ale všecka jejich péče a potom i umělosť doktorova zdála se býti marnou. Veleba nemohl skoro ani mluviti, ačkoli bylo viděti, že by byl rád mnoho mluvil a děkoval; neboť oči jeho spočívaly s potěšením na všech přítomných. A když nemohl mluviti, dal si alespoň povídati, jak se na tom místě octnul.
Ještě tu noc poslal si pro kněze, a byl s ním dlouho o samotě. Potom si zavolal Poborského.
"Milý muži!" počal tu k němu duchovní. "Pan Veleba vás žádá skrze moje ústa, abyste mu po křesťansku odpustil, že na to doléhal, aby jediné vaše dítě z domova odešlo. On se rozpomněl, že jsme si před Bohem všickni rovni, a ten že má největší čáku přijíti do jeho království, kdo je nejcnostnější. On je připraven odejíti pokojně k Hospodinovi, a rád by zde zůstavil několik duší, které by ho velebily, i nemá déle nic proti tomu, jestli že syn po jeho sestře vaši dceru miluje."
"Velebný pane! Pane Velebo!" zvolal překvapený houslař, a Veleba pozvedl ruku, jakoby ji chtěl tomu chudému člověku podati. A ten se přiblížil k posteli, i nemohl se zdržeti, ale uchopil nemocného za ruku a tiskl mu ji srdečně a Veleba šeptal: "Odpusťte! - Dejte mi papír!"
"Nemáte při ruce arch papíru a trochu inkoustu?" ptal se duchovní. A Poborský to přinesl ze své almárky. Duchovní si pak sedl a psal asi čtvrt hodiny. Když byl hotov, četl to nemocnému. Byl to nový kšaft. Poněvadž si měl sestřin syn vzíti manželku, musel mu strýc více odkázati, nežli měl dříve v úmyslu. Poborský a hřebenář to podepsali jako svědkové; potom teprva mohl Květný, hospodyně a Klára vejíti. S uslzenýma očima šel jim Poborský naproti, vzal mladé lidi za ruce a vedl je k posteli.
"Tu klekněte," řekl, "a proste o požehnání: moje máte, a budete-li hodni, Bůh vám také požehná."

+++

Veleba se vskutku více nezotavil, nýbrž skonal v Pánu. Ze stavení jeho nezbylo nic nežli dva silně vyzděné sklady a sklep, kdež měl veliký díl svého nejlepšího zboží ležeti. Obnášelo to ještě mnoho tisíc. Hotových peněz v papírech a důležité písemnosti měl při sobě. Květný dostal hezkou pomoc, ale odstěhoval se brzo s mladou ženuškou do jiné krajiny, aby zapomněl na smutný konec svého strýce. Poborský a stará hospodyně šli arci s nimi. Ostatek jmění po Velebovi připadl obci na zřízení domu pro chudé.
Ale zahynutím bohatého obchodníka nastalo teprva dření chudých lidí, když museli k menším překupníkům své dílo zanášeti; často zpomínali na Velebu, o němž dříve myslili, že má kamenné srdce, a proklínali při tom svůdného Prušáka.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.04.2020

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Čech a Lech
-Dekret kutnohorský
-Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka
-Jiříkovo vidění, Jiříkovo vidění (2)
-Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové (2), Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové (3)
-Kutnohorští havíři, Kutnohorští havíři (2)
-Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud, Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (2), Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (3), Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (4)
-Lesní panna aneb Cesta do Ameriky
-Paličova dcera, Paličova dcera (2), Paličova dcera (3), Paličova dcera (4)
-Poslední Čech
-Prkoš Bílinský
-Rozervanec
-Rozina Ruthardová
-Strakonický dudák, Strakonický dudák (2), Strakonický dudák (3), Strakonický dudák (4), Strakonický dudák (5), Strakonický dudák (6), Strakonický dudák (7), Strakonický dudák (8), Strakonický dudák (9)
-Strakonický dudák (Dramatické báchorky), Strakonický dudák (Dramatické báchorky) (2)
-Strakonický dudák (vlastní názor)
-Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Strakonický dudák aneb Hody divých žen (2), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (3), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (4), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (5), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (6), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (7), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (8), Strakonický dudák aneb Hody divých žen (9)
-Švanda dudák
-Tataři u Holomouce
-Tvrdohlavá žena
Čítanka-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (2), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (3), Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (4)
-Jan Hus
-Lesní panna aneb Cesta do Ameriky
-Obrazy z dvou století
-Paličova dcera, Paličova dcera (2)
-Poslední Čech
-Rozervanec, Rozervanec (2)
-Strakonický dudák
-Strakonický dudák aneb Hody divých žen
-Strakonický dudák: národní báchorka
-Tvrdohlavá žena, Tvrdohlavá žena (2)
-Zloděj
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Kajetán Tyl - Chudí lidé (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­