Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2015
• článek s prvky fejetonu o každodenním boji pohodlnosti se zodpovědností - funkce výchozího textu inspirativní

Budík je věc, kterou si člověk pořídí dobrovolně, aby ho každé ráno proti jeho vůli vytáhla z postele. Aspoň tak to vypadá u mě. Večer si nastavím telefon s pocitem vzorného, zodpovědného jedince - zítra vstanu včas, udělám si pořádnou snídani, v klidu projdu poznámky a vyrazím tak, aby mi jel jeden z těch dřívějších autobusů... Ráno se ale probouzí úplně jiný člověk! Ten večerní vzorný plánovač je pryč a místo něj leží v posteli tvor, který má jediný cíl: ještě pět minut!

První dějství mých veselých jiter začíná vždy stejně. Ticho noci roztrhne zvuk budíku, který mi nejdřív jen tiše pípá do ucha, ale když ho ignoruju, promění se v sirénu konce světa. Otevřu jedno oko, mozek se snaží dopočítat, jestli je den, nebo noc, a prst už automaticky míří na tlačítko "odložit". Tady někde začíná onen slavný boj pohodlnosti se zodpovědností.

Zodpovědnost šeptá: "Vstávej, čeká tě prezentace, porada..."
Pohodlnost má na to jednoduchou odpověď: "Pět minut nikoho nezabije."
A tak odkládám. Podruhé, potřetí. Někde mezi pátým a šestým odložením se z budíku stává spiklenec reality - místo aby mě probudil, jen mi připomíná, kolikrát jsem se rozhodl nevstát.

Když se mi konečně podaří odlepit se od matrace, začíná druhé dějství. Vůně kávy z kuchyně, měkké křeslo, hrnek, který se mi tak krásně vejde do ruky - a někde v pozadí slabé pípnutí svědomí, že bych si měl spíš chystat věci. V hlavě mám jasný seznam povinností: najít klíče, zkontrolovat tašku, přepsat vzkaz pro šéfa, podívat se, co mě vlastně dneska čeká. Jenže realita je jiná. Sedím v křesle, pročítám si zprávy na mobilu a přesvědčuju sám sebe, že tohle přece taky patří k modernímu, informovanému životu.

Nejveselejší - z odstupu - jsou chvíle, kdy se podívám na hodiny. Kukačku sice doma nemáme, ale efekt je stejný. Osm nula pět. Osm nula sedm. Najednou se z klidného rána stává akční film. V koupelně překonávám rekordy ve sprchování, u snídaně se snažím vymyslet něco, co se dá sníst během dvaceti vteřin, a při hledání klíčů mám pocit, že žiju v nějakém interaktivní únikové hře. Kabely od nabíječky, ztracené ponožky, papírek se vzkazem pro šéfa - všechno existuje, ale nikdy ne na místě, kde by to člověk potřeboval.

Zodpovědnost se mě v těchto chvílích snaží dohnat: "Kdybys to připravil večer, teď bys nemusel pobíhat jak splašený."
Jenže pohodlnost má připravený protiargument: "Ale večer jsi byl unavený. A beztak jsi to nakonec stihl, ne?"
To je na tom boji to nejzrádnější - on totiž většinou nějak dopadne. Člověk přiběhne na poslední chvíli, tváří se, že to tak přesně plánoval, a v duchu si říká, že zítra už fakt začne žít zodpovědně.

Občas se ale zadaří opačný scénář. Večer překonám lenost, nachystám si tašku, oblečení, napíšu si seznam, co ráno udělat. Nastavím budík a s lehce pýchou usínám jako vzorný občan. Ráno zazvoní alarm... a najednou nemám důvod spěchat. Všechno je připravené, čas běží pomalu, a tak si řeknu, že si můžu dovolit malý luxus: třeba deset minut v posteli navíc. A nečekaně jsem zase tam, kde vždycky - jen s tím rozdílem, že tentokrát zaspávám s dokonale nachystanou taškou.

Moje veselá jitra jsou tedy plná paradoxů. Čím víc si toho připravím, tím víc mám pocit, že můžu lenošit. Čím víc spěchám, tím víc slibuju sám sobě, že "od pondělka" začnu úplně nový, organizovaný život. A někde mezi druhým a třetím odložením budíku se ve mně potkávají dva lidé: ten, který chce být spolehlivý, a ten, který miluje teplo peřiny.

Když to ale vezmu vážněji, něco přece jen funguje. Zodpovědnost možná ráno prohrává na body, ale zatím ještě vždycky vyhrála na čas. Přijdu možná rozespalý, rozcuchaný a s nedojedenou houskou v ruce, ale přijdu. A právě v tomhle malém vítězství je asi pointa našich veselých jiter: nejde o to, být dokonalý ranní superhrdina, ale o to, nezůstat věčně jen mezi postelí a kávou.

Možná jednou opravdu přijde den, kdy vstanu na první zazvonění, v klidu posnídám, včas vyrazím a ještě se cestou budu usmívat na svět. Do té doby ale budou má jitra veselá právě tím, jak neustále lavíruju mezi leností a povinnostmi. Ať už s kávou v ruce, nebo s taškou ledabyle hozenou přes rameno, každé ráno znovu objevuju, že život není jen o tom, jak brzy vstanu, ale hlavně o tom, že i přes všechny odložené budíky nakonec přece jen jdu tam, kam mám.

A zítra? Zítra vstanu určitě včas. Opravdu. Stačí už jen... odložit budík jen jednou. Možná dvakrát.