Menu
Poe Edgar Allan (*19.01.1809 - †07.10.1849)
Havran (6)
- přeložila © Eva Jiříčková (2025)
- název anglického originálu: The Raven
O půlnoci, když jsou noci do temnoty ponořeny,
přemítal jsem o pověstech, zesláblý a unavený
o těch, které ač jsou krásné, bývají i velmi zvláštní,
mnohé byly zapomněny, přikryté časem jak pláští.
Přikyvuji v usínání, když v tom zcela znenadání,
na mé dveře slyším klepat, bez ustání tiše tepat
na ty dveře jemný tluk: ťuky ťuky, ťuky ťuk.
"Snad nějaký návštěvník, klepe na můj pokojík",
zareptám si pod svou líc a nehledám v tom už nic víc.
Ach, zřetelně si vybavuji, ten prosinec, kdy větry dují,
kdy uhlíky na smrti prahu, vrhly duchy na podlahu.
Zítřek jsem si teskně přál, však útěchu svou nepotkal
ani v knihách, kterými chtěl jsem zvrátit
svůj smutek, smutek z Lenořiny ztráty.
Pro tu pannu vzácnou oslnivou, tolik jako tisíc svíc,
to andělé jí jméno dali.
Lenora. Však její jméno zde neznamená už nic víc.
A to nejisté, jemné, smutné ševelení
purpurových záclon, uvedlo mě pocítění
fantastické hrůzy až do hlouby žil
a rozechvělo mě tak, jak jsem nikdy to neprožil.
Takže teď, abych tlukoucí srdce mé uklidnil,
vstal jsem a namlouval sám sobě ze všech sil,
to jen nějaký návštěvník, co u dveří žádá
o vstup do mé komnaty, nejistě hádám,
pozdní jen návštěvník, co vstoupit chce do světnic,
nějaký návštěvník, tak to je a nic víc.
V tu chvíli má duše svou sílu zpět má
a už dále to podivné klepání nezkoumám,
řku: "Pane či paní, byl jsem již po usnutí
a tak snažně vás prosím o prominutí,
snad chápete, že v tu chvíli jsem právě již spal,
když někdo tu na dveře potichu zaklepal.
A tak slabounké bylo to zaklepání,
že jsem vás neslyšel, pane či paní".
Dveře pak otevřu, za nimi díc,
černočernou temnotu a jinak nic víc.
A v té černé temnotě stál jsem pak dlouze,
překvapen a se strachem z podivných kouzel,
měl jiný smrtelník kdy takový sen,
kterým já jsem byl té noci unesen?
To ticho se šířilo bez přerušení
pražádný pohyb v tom blouznivém snění,
jen jediné slovo v tom tichu šeptá:
"Lenoro!"... Ach, vždyť to já sám jsem se zeptal!
V ozvěně slyšel jsem sám sebe říct,
jenom to jediné a už nic víc.
Když zpět se pak do svého pokoje nořím,
duše má docela uvnitř mne hoří,
a jak se tak slabounce v tichosti chvěji,
opět uslyším ťukání, tentokrát však hlasitěji.
"Samozřejmě", řeknu sobě, "samozřejmě už to víš,
tenhle tlukot vítr koná, tluče na okenní mříž".
Podívám se, co tam je ať záhadu tím odtajníc,
najdu klidu ve svém srdci, "je to jen vítr a nic víc".
Když otevřel jsem okenici, tu mocný třepot sletující,
z dávné doby svatých časů, statný Havran bez ohlasu
vstoupil, aniž v minutě by zastavil své perutě.
Jak do výchovy pánům svěřen, usadil se nad mé dveře,
a usadil se u stěny na bustu Pallas Athény,
nade dveřmi jako šlechtic, jenom seděl a už nic víc.
Ten černý pták má temná zdání, přetavil teď v pousmání
tím vážným přísným vzezřením, co celou dobu nezměnil.
"Ty nemáš žádný chocholec, však přesto nejsi zbabělec,
letitý Havrane z břehů noci, co přichází s tebou hrůzný pocit,
řekni mi jaké tvé jméno je, na břehu smrti Hádově!
Máš jméno jako kralevic?" A on na to povídá: "Už nikdy víc".
Mocně jsem žasl, jak ta němá duše, vyjádřila se tak jednoduše,
a i když ta odpověď za mnoho nestojí,
je irelevantní k dotazu v pokoji,
nemohu si pomoci a souhlasím,
že žádný se doposud nesetkal s tím,
aby nad svými dveřmi viděl zvíře sedět
a měl to štěstí ho uslyšet odpovědět
a z busty nad dveřmi slyšet ho říct
své podivné jméno: "Už nikdy víc".
Ale ten osamělý Havran na poklidné bustě dál byl,
a jako by se duší do těch rčených slov vlil.
Slova dál neřekl a nepohnul perem,
až jsem nakonec sám zašeptal tím směrem:
"Jiní přátelé mne opustili, i ty mě zítra opustíc,
odletíš jak naděje mé". A on řekl: "Už nikdy víc".
To přerušení ticha mě polekalo hodně,
tou odpovědí řečenou za větou tak vhodně.
"Bezpochyby jen pronáší, co se od někoho naučil,
chycen nešťastným pánem, který pohromou stižen byl,
rychle a rychleji z ponuré tísně
staly se břemenem jeho vlastní písně.
Až z té melancholie cestu ven hledajíc,
naučil se říkat to zvláštní Už nikdy víc."
Havran stále moje fantaskní zdání, láká a přetavuje v pousmání,
před dveře s bustou, co ho nesou,
přesunul jsem tam svoje křeslo,
uveleben na sametovém potahu, počal jsem spřádat svou úvahu,
fantazii a přemítání, co Havran asi sděluje tím zaříkáním,
ten zlověstný pochmurný nemotora,
ten příšerný, vyhublý, co shlíží shora,
co tento všemocný a letitý pták
myslí tím Už nikdy víc, snad to řekl jen tak?
Takto jsem seděl pohroužen v bádání,
však žádným slovem jsem nedošel k popsání
toho opeřence, jehož ohnivé oči
mě pálily, jak ten žár dovnitř mé hrudi vkročil.
Tak jsem dál seděl, až hlava mi klesla
na sametový potah polštáře křesla,
na sametově fialové čalounění,
kde lampa svítí jako symbol zesměšnění.
To světlo lampy se posmívá převelice,
že Ona zhasla, ach, a nezasvítí už nikdy více!
Pak pojednou vzduch stává se těžkým
vůní neviditelného kadidla, jímž houpá nebeský
anděl Serafín, jehož zvonivé kroky,
kráčí po koberci zdobeném oky.
"Já ubožák" plakal jsem, "Bůh sám mi tě seslal,
pomoz mé mysli, co smutkem je skleslá,
podej mi něco na zapomnění,
na drahou Lenoru, co už tu není.
To něco chci lokat a pít až do úmoru,
a zapomenout tím na ztracenou Lenoru, na její půvabnou líc.
A Havran odpoví: "Už nikdy víc".
"Ty proroku!" řekl jsem, "co máš černá pera,
pták nebo ne, jsi nástroj zla a Lucifera!
Ať samým ďáblem nebo příšernou vichřicí
zanesen na místo stále věřících,
na tomto pustém a zakletém břehu
v tom domě Hrůzy a štvaní koloběhu,
snažně tě prosím, abys mi řek,
je v Gileádu pro mě ještě nějaký lék?
Snažně tě prosím, můžeš mi říct?"
A Havran odpoví: "Už nikdy víc".
"Ty proroku!" řekl jsem, "co máš černá pera,
pták nebo ne, jsi nástroj zla a Lucifera!
U nebe, které se nad námi sklání,
u Boha, co nás teď oba tu chrání,
řekni mé duši zlomené žalem, daleko od ráje s nebeským králem,
obejmu ještě tu pannu svatou, co září jako tisíc svíc,
Lenoru, co andělé ji k sobě vzali?
A Havran odpoví: "Už nikdy víc".
"Ta slova tedy značí naše rozdělení!",
zaječel jsem hlasitě ke stvoření.
Pták nebo démon, vrať se, odkud jsi přišel,
ať bouře tě vezme do Hádovy říše.
Ať tady nezbude ani tvé pero,
jako památka lží, které z tebe se derou!
Zanech mě o mojí vlastní samotě,
odleť z mé busty a ztrať se v temnotě!
Vyjmi svůj zobák z mého srdce ven,
odejdi do pekla ze všech mých scén,
ať už tu po tobě nezbude nic!"
A Havran odpoví: "Už nikdy víc".
A ten Havran po staletí, stále sedí, neodletí,
stále sedí u stěny na bustě Pallas Athény.
A jeho oči tak zvláštně vypadají, jako když démonu sny se zdají.
A to světlo lampy pořád svítí světu,
na podlahu vrhá jeho černou siluetu.
A v tom stínu má duše pluje a bledne,
snad jednou ji někdo z té podlahy zvedne, stínu se neděsíc.
- Už nikdy víc!
Zdroj: Eva Jiříčková, 28.07.2025
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Edgar Allan Poe - Havran (6)
Aktuální pořadí soutěže
-
V měsících červenec a srpen (letní prázdniny) soutěž neprobíhá!
Přesto můžete i v tomto období do naší datábáze přidat vlastní práci.
Štítky
obecná čeština vánoční nálada můj vzor moje kamarádka Anatole france smute antiutopie Lars kepler malirstvi všední den slabiky reference mé zájmy o češtině algernon Smiřický karamzin dítě zítřka měsíc Gomrathu odborný referát john coffey horké léto hoffman klubko zmijí Tomáš Holý Piano lakome žralok Jezerní panna Stavitel Solness
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 745 881 788
Odezva: 0.11 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2025 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí