Menu
Poe Edgar Allan (*19.01.1809 - †07.10.1849)
Berenice
Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé. Klene se nad širým obzorem jako duha! Jak jen mohu z pojmu krásy odvodit předobraz ošklivosti? Ze znamení míru podobenství žalu? Ale tak jako v etice je zlo následkem dobra, tak v životě radost plodí žal. Buď je vzpomínka na minulou slast dnešní mukou, anebo se úzkosti, které prožíváme, zrodily z rozkoší, které jsme mohli prožívat.
Mé křestní jméno je Egeus, rodinné jméno vám neprozradím. Ale v celé zemi není starobylejších zdí, než jsou dvorany mého ponurého, šerého rodného hradu. Říká se o nás, že jsme rodem blouznivců, a věru je mnoho zarážejících a přesvědčivých důkazů této pověsti - vnější podoba rodinného sídla, fresky v přijímacím salónu, čalouny v ložnicích, tesané pilíře v zbrojnici, ale zejména galerie starých obrazů , sama architektura knihovny a konečně i prapodivný výběr knih.
Vzpomínky z nejranějších let jsou spojeny s tímto pokojem a s jeho svazky - o těch však nechci hovořit. Zde zemřela moje matka. Zde jsem se narodil. Ale jak plané a pohodlné je tvrdit, že jsem nežil už dřív, že duše nemá předživotní existenci. Vy to popíráte? Nechme to na pokoji! Sám jsem o tom přesvědčen, ale nemíním přesvědčovat druhé. Mám v sobě vzpomínku na éterické bytosti, na oduševnělé, výmluvné oči, na melodické, a přece smutné tóny; vzpomínku, kterou nelze potlačit, vzpomínku jako stín mlhavou, proměnnou, neurčitou, nestálou a jako stín nezapuditelnou, dokud bude svítit slunce mého rozumu.
V tomto pokoji jsem se narodil, zde jsem procitl z dlouhé noci jistě jen zdánlivé nicoty přímo do pohádkových končin, do paláce fantazie, do přeludných říší mnišského rozjímání a učenosti. A není divu, že jsem kolem sebe těkal užaslým, dychtivým zrakem, že jsem v knihách proležel své chlapectví a prosnil mládí - ale je podivné, že léta míjela a zralý věk zastihl mne dosud v sídle otců, je podivuhodné, jaký kal zavalil prameny mého žití, podivuhodné, jaký závratný zlom nastal v povaze mého dennodenního myšlení. Skutečnosti světa na mne působily jako přeludy a jen jako přeludy, ale nespoutané představy z říše snů se oplátkou nestaly obsahem mé všední existence, staly se vpravdě naprostou a jedinou mou existencí. Berenice byla má sestřenka - vyrůstali jsme spolu v otcovských zdech. Ale rostli jsme každý jinak - já s chatrným zdravím, pohroužen do chmur, ona čilá, líbezná, překypující svěžestí; ráda se toulávala po kopcích - já jsem si oblíbil osamělé hloubání; já, uzamčen do vlastního srdce, tělem i duší pohroužen do hlubokých, úmorných meditací - zatímco ona lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny křižící cestu nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin. Berenice! Zavolám její jméno Berenice! - a z šedých ruin paměti rázem vyburcuji tisíce vzrušených vzpomínek. Ach, jak živý je teď její obraz přede mnou - jako v dávných dobách jejích bezstarostných radovánek! Ó nádherná a přece tak fantastická kráso! Ó sylfo v kouzelných křovinách arnheimských! Ó najádo v jejich fontánách! A náhle vše zahalí tajemství a hrůza, ze všeho je příběh, který lépe nevyprávět. Choroba, smrtelná choroba zachvátila jako smršť její tělo - před mýma žasnoucíma očima ji přepadla ta změna, prostoupila její mysl, vlastnosti, povahu a rozleptávala zákeřným, strašlivým způsobem i samu podstatu její osobnosti! Běda - ničitelka přišla a odešla - a oběť - kam se poděla? Nepoznával jsem ji - anebo jsem ji už nepoznával jako Berenice!
V té předlouhé řadě neduhů, které se přidružily k oné osudné a hlavní chorobě, jež tak úděsně zvrátila celou sestřenčinu bytost, byla snad nejmučivější a nejúpornější jakási padoucnice, končící mnohdy transem - transem, který se podobal skutečné smrti a z kterého obvykle procitala s otřesnou náhlostí. A zatím má vlastní nemoc - by lo mi řečeno, že svůj stav nemám zvát jinak - tedy má vlastní nemoc mne rychle zachvacovala a posléze propukla v dosud neznámé, podivné podobě maniacké posedlosti, která ve mně hodinu co hodinu rostla a sílila a nakonec si mne nepochopitelně zcela podmanila. Tato monománie, musím-li tomu tak říkat, spočívala v chorobné citlivosti oněch duševních vlastností, které metafyzikové označují jako prvky soustředění. S největší pravděpodobností mi nerozumíte, ale obávám se, že není prostředků, jimiž bych pouze průměrnému čtenáři sdělil představu o tom niterném, vášnivém zaujetí, s nímž se mé uvažovací schopnosti (abych nemluvil příliš odborně) hroužily a propadávaly do pozorování i těch nejobyčejnějších předmětů tohoto světa.
Hodiny a hodiny neúnavně dumat nad nějakou titěrnou drobností na okraji či v tisku knihy; většinu letního dne probloumat nad kuriózním stínem dopadajícím šikmo na čaloun či podlahu; probdít celou noc civěním do nehasnoucího plamene lampy nebo žhavého pop ela; prosnít dny nad vůní květiny; jednotvárně opakovat nějaké banální slovo, až ten zvuk věčnou repeticí přestane mysli sdělovat jakýkoli pojem; dlouhým, úporným znehybněním ztrácet pocit pohybu či fyzické existence - to bylo jen několik z běžných a méně zhoubných vrtochů, které mi připravil můj duševní stav - stav, který jistě postihl i jiné, ale který se vymyká jakémukoli rozboru či vysvětlení.
Ale aby mi nebylo špatně rozuměno: tuto nepřiměřenou, vážnou, chorobnou pozornost, probouzenou podněty v jádře nicotnými, nelze zaměňovat s hloubavým sklonem, vlastním veškerému lidstvu a zvláště lidem s vnímavou obrazotvorností. A nebyl to ani - jak by se napohled zdálo - nějaký vypjatý, přehnaný stav takového sklonu, nýbrž od základu, v podstatě něco odlišného. V prvním případě se snílek nebo nadšenec zaujme obvykle nemalichernou věcí a pak nevědomky tuto věc ve spleti závěrů a úvah ztrácí z dohledu, až na konci snění - často velmi slastného - shledává, že initiamentum neboli prvotní podnět jeho zahloubání mu nadobro zmizel a vyprchal. U mne byl tento podnět neúchylně malicherný, třebaže se mému vyšinutému zraku jevil zkresleně a neskutečně významný. Ani jsem se nepokoušel o nějaké závěry a těch několik, ke kterým jsem přece jen došel, se vytrvale jako ke středu vracelo k námětu původnímu. Moje meditace nikdy nebyly příjemné, a když blouznění končilo, jeho podnět mi vůbec nezmizel z očí, naopak poutal nepřirozeně můj další zájem - tak příznačný pro celou chorobu. Zkrátka, u mne se probuzené duševní síly projevovaly, jak už jsem řekl, soustředěním, kdežto u ostatních snivců přemítáním.
Má četba z té doby, třebaže duševní poruchu přímo neprovokovala, přece jen svou uvolněností a nedůsledností do značné míry spoluvytvářela příznačné rysy nemoci. Vzpomínám si zvláště na pojednání vznešeného Itala Coelia Secunda Curia De Amplitudine Beati Regni Dei; na veledílo sv. Augustina Obec Boží; a Tertulián ovo De Came Christi; po mnoho týdnů svého ničím neuspořádaného času jsem se marně mořil s výkladem tohoto paradoxního výroku z Tertuliánova díla: Mortuus est Dei filius; credibile est quia ineptum est; et sepultus resurrexit; certum est quia impossibile est. (Zemřel syn boží; je to neuvěřitelné, neboť je to nemožné; a pohřbený vstal z mrtvých; je to jisté, neboť je to nemožné).
Jak vidět, podobal se můj rozum, jejž srážely z rovnováhy jen nicotnosti, onomu ostrohu v moři, o němž vypráví Ptolemaios Hephestion: ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel. Povrchnímu čtenáři se patrně zdá, že jsem v proměně duševního stavu Berenice - zaviněné onou nešťastnou chorobou - našel jistě četné podněty pro svou soustředěnost, úchylnou pozornost, jejíž povahu jsem se vám snažil objasnit - ale zdaleka tomu tak nebylo. V jasných okamžicích mé nemoci mne její neštěstí opravdu rmoutilo, z hloubi du še jsem se trápil nad zkázou jejího krásného, něžného života a často jsem s trpkostí přemýšlel o prapodivných příčinách toho nepochopitelně náhlého zvratu. Ale tyto úvahy neměly nic společného s mou chorobnou, výlučnou vnímavostí - mohly se za podobných okolností zrodit v hlavě kteréhokoliv smrtelníka. Má rozháraná mysl, věrna povaze své choroby, upínala se k méně důležitým, zato úděsnějším změnám v tělesném stavu Berenice - k tomu jedinečnému, zarážejícímu rozpadu její osobnosti.
V nejzářnějších dnech její nevyrovnatelné krásy jsem ji - to vím jistě - nemiloval. Ve své záhadné zvrácenosti jsem city nikdy neprožíval srdcem a vášně jsem vždy prožíval rozumem. Míhala se mi před očima v šedavém jitřním oparu - v hradbě stínů poledního lesa - v ztichlé noční pracovně - vídal jsem ji ne jako živou, dýšící Berenice, ale Berenice vysněnou; ne jako hmotnou pozemskou bytost, ale jako abstraktní pojem této bytosti; ne jako něco, co je možno obdivovat, ale co musí analyzovat; ne jako předmět lásky, ale jako téma pro temné, těkavé přemítání. Ale teď - teď jsem se chvěl v její přítomnosti, bledl jsem, když se ke mně blížila, s trpkou lítostí nad jejím zuboženým, zoufalým stavem jsem se rozpomínal, jak dlouho mne milovala, a v jedné nešťastné chvilce jsem jí slíbil manželství.
Když už se svatba blížila, seděl jsem jednoho zimního odpoledne - byl to jeden z těch mimořádně teplých, klidných a zamlžených dní, kterým se říkává kojné krásné Alkyoné - (Protože Jupiter dává v zimě dvakrát sedm teplých dní, nazvali tento mírný a vlahý čas kojnou krásné Alkyoné. [Simonides]). - ve vnitřní části pracovny a myslel jsem, že tu jsem sám. Ale zvedl jsem oči a přede mnou stála Berenice.
A nevím, co to bylo - proč se obrys její postavy tak neurčitě chvěl - byla to snad jen má vlastní vzrušená fantazie - zamlžený vzduch - šedé roucho, jež s ní splývalo? Nevím. Mlčela a já - já bych byl za nic na světě nepronesl slova. Kostmi mi projel ledový chlad, zachvátila mne nesnesitelná úzkost, duši zaplavila spalující zvědavost. Klesl jsem do křesla a bez dechu, bez hnutí zíral upřeně na její postavu. Ó běda - jak byla vyzáblá! Z dřívějších tahů nezbýval jediný stínek. Konečně jsem upřel planoucí oči na její tvář.
Měla vysoké čelo, velmi bledé, podivně jasné, a přes ně spadaly kdysi uhlově černé, dnes pronikavě žluté prstence kadeří, stínily prohlubně spánků a svou přízračností neladně kontrastovaly s truchlivým vzezřením celé tváře. V očích nebylo života ani lesku, zdálo se, že ani panenky v nich nejsou, a bezděky jsem uhnul jejich skelnému pohledu a zadíval se na tenké, seschlé rty. Pootevřely se - a v tomto tajemném úsměvu se před mýma očima zvolna odhalovaly zuby změněné Berenice. Ó Bože, kéž bych je byl nikdy nespatřil, anebo spatřiv je, kéž bych byl zemřel! Vyrušilo mne zavření dveří - vzhlédl jsem - sestřenka z pokoje odešla. Ale z rozhárané kobky mého mozku - běda! - neodešel a nikdo jej odtud nezažene - úděsně bílý, spektrální přelud jejích zubů. Nespatřil jsem na nich jedinou poskvrnku - ani stínek na jejich sklovině - ani vroubek na jejich okrajích, a přece se mi za tu chvilenku jejího úsměvu vpálily do paměti. Viděl jsem je nyní dokonce zřetelněji, než jsem je viděl předtím. Zuby - zuby - zuby! Kam jsem jen pohlédl, všude byly, ve všech koutech, tak jasně, tak hmatatelně přede mnou - dlouhé, úzké, nesmírně bílé, a kolem nich se vlnily bledé rty jako při onom prvním strašlivém rozevření. Tehdy plně propukla má monománie, marně jsem se bránil jejímu podivnému, podmanivému účinku. Z tisícerých pozemských věcí poutaly mou mysl jen ty zuby. Posedle, zběsile jsem po nich toužil. Jediná jejich představa pohltila vše ostatní, jakýkoli jiný zájem. Jen ony - jedině ony se z jevovaly před mým duševním zrakem a svou výlučnou jedinečností staly se podstatou mého duševního života. Bral jsem je pomyslně do ruky, prohlížel ze všech úhlů, v každém osvětlení. Studoval jsem jejich vlastnosti, hloubal o jejich zvláštnostech, blouznil nad jejich pravidelností. Dumal jsem o jejich proměně a zachvěl jsem se, když jsem jim ve své fantazii přiznával schopnost cítění a vnímání a schopnost dokonce i bez pomoci rtů vyjadřovat myšlenky. O chůzi mademoiselle Sallové řekl kdosi výstižně: "Que tous ses pas étaient des sentiments" - a já jsem upřímně věřil o zubech Berenice, que tous ses dents étaient des idées. (Že všechny její kroky byly city; - že všechny její zuby byly myšlenkami). Myšlenky! Des idées - ach ano, proto jsem po nich tak šílel! Cítil jsem, že se jich musím zmocnit - mám-li mít klid, má-li se mi vrátit rozum.
A tak mne zastihl večer - a pak přišla tma, chvíli nade mnou prodlela a odešla - vzešlo jitro - a již se znovu kupily ml hy druhé noci - a já jsem stále seděl bez hnutí v opuštěném pokoji - stále pohroužen do meditací - stále v strašlivé moci přízraku těch zubů, přízraku, který se s pronikavou, ohavnou zřetelností vznášel v proměnlivých světlech a stínech pokoje. Pak do mých snů dolehl výkřik hrůzy a děsu a po chvilce se ozvaly vzrušené hlasy a mezi nimi tichý nářek zármutku či bolesti. Zvedl jsem se z křesla, otevřel dveře pracovny a spatřil jsem v předpokoji plačící služebnou, která mi oznámila, že Berenice již není mezi živými! Časně zrána ji stihl záchvat padoucnice - a nyní na sklonku večera jejiž připraven její hrob i všechno ostatní k jejímu pohřbení.
Mé křestní jméno je Egeus, rodinné jméno vám neprozradím. Ale v celé zemi není starobylejších zdí, než jsou dvorany mého ponurého, šerého rodného hradu. Říká se o nás, že jsme rodem blouznivců, a věru je mnoho zarážejících a přesvědčivých důkazů této pověsti - vnější podoba rodinného sídla, fresky v přijímacím salónu, čalouny v ložnicích, tesané pilíře v zbrojnici, ale zejména galerie starých obrazů , sama architektura knihovny a konečně i prapodivný výběr knih.
Vzpomínky z nejranějších let jsou spojeny s tímto pokojem a s jeho svazky - o těch však nechci hovořit. Zde zemřela moje matka. Zde jsem se narodil. Ale jak plané a pohodlné je tvrdit, že jsem nežil už dřív, že duše nemá předživotní existenci. Vy to popíráte? Nechme to na pokoji! Sám jsem o tom přesvědčen, ale nemíním přesvědčovat druhé. Mám v sobě vzpomínku na éterické bytosti, na oduševnělé, výmluvné oči, na melodické, a přece smutné tóny; vzpomínku, kterou nelze potlačit, vzpomínku jako stín mlhavou, proměnnou, neurčitou, nestálou a jako stín nezapuditelnou, dokud bude svítit slunce mého rozumu.
V tomto pokoji jsem se narodil, zde jsem procitl z dlouhé noci jistě jen zdánlivé nicoty přímo do pohádkových končin, do paláce fantazie, do přeludných říší mnišského rozjímání a učenosti. A není divu, že jsem kolem sebe těkal užaslým, dychtivým zrakem, že jsem v knihách proležel své chlapectví a prosnil mládí - ale je podivné, že léta míjela a zralý věk zastihl mne dosud v sídle otců, je podivuhodné, jaký kal zavalil prameny mého žití, podivuhodné, jaký závratný zlom nastal v povaze mého dennodenního myšlení. Skutečnosti světa na mne působily jako přeludy a jen jako přeludy, ale nespoutané představy z říše snů se oplátkou nestaly obsahem mé všední existence, staly se vpravdě naprostou a jedinou mou existencí. Berenice byla má sestřenka - vyrůstali jsme spolu v otcovských zdech. Ale rostli jsme každý jinak - já s chatrným zdravím, pohroužen do chmur, ona čilá, líbezná, překypující svěžestí; ráda se toulávala po kopcích - já jsem si oblíbil osamělé hloubání; já, uzamčen do vlastního srdce, tělem i duší pohroužen do hlubokých, úmorných meditací - zatímco ona lehce těkala životem a nikdy nepomyslila na stíny křižící cestu nebo na tichý let černokřídlých nočních hodin. Berenice! Zavolám její jméno Berenice! - a z šedých ruin paměti rázem vyburcuji tisíce vzrušených vzpomínek. Ach, jak živý je teď její obraz přede mnou - jako v dávných dobách jejích bezstarostných radovánek! Ó nádherná a přece tak fantastická kráso! Ó sylfo v kouzelných křovinách arnheimských! Ó najádo v jejich fontánách! A náhle vše zahalí tajemství a hrůza, ze všeho je příběh, který lépe nevyprávět. Choroba, smrtelná choroba zachvátila jako smršť její tělo - před mýma žasnoucíma očima ji přepadla ta změna, prostoupila její mysl, vlastnosti, povahu a rozleptávala zákeřným, strašlivým způsobem i samu podstatu její osobnosti! Běda - ničitelka přišla a odešla - a oběť - kam se poděla? Nepoznával jsem ji - anebo jsem ji už nepoznával jako Berenice!
V té předlouhé řadě neduhů, které se přidružily k oné osudné a hlavní chorobě, jež tak úděsně zvrátila celou sestřenčinu bytost, byla snad nejmučivější a nejúpornější jakási padoucnice, končící mnohdy transem - transem, který se podobal skutečné smrti a z kterého obvykle procitala s otřesnou náhlostí. A zatím má vlastní nemoc - by lo mi řečeno, že svůj stav nemám zvát jinak - tedy má vlastní nemoc mne rychle zachvacovala a posléze propukla v dosud neznámé, podivné podobě maniacké posedlosti, která ve mně hodinu co hodinu rostla a sílila a nakonec si mne nepochopitelně zcela podmanila. Tato monománie, musím-li tomu tak říkat, spočívala v chorobné citlivosti oněch duševních vlastností, které metafyzikové označují jako prvky soustředění. S největší pravděpodobností mi nerozumíte, ale obávám se, že není prostředků, jimiž bych pouze průměrnému čtenáři sdělil představu o tom niterném, vášnivém zaujetí, s nímž se mé uvažovací schopnosti (abych nemluvil příliš odborně) hroužily a propadávaly do pozorování i těch nejobyčejnějších předmětů tohoto světa.
Hodiny a hodiny neúnavně dumat nad nějakou titěrnou drobností na okraji či v tisku knihy; většinu letního dne probloumat nad kuriózním stínem dopadajícím šikmo na čaloun či podlahu; probdít celou noc civěním do nehasnoucího plamene lampy nebo žhavého pop ela; prosnít dny nad vůní květiny; jednotvárně opakovat nějaké banální slovo, až ten zvuk věčnou repeticí přestane mysli sdělovat jakýkoli pojem; dlouhým, úporným znehybněním ztrácet pocit pohybu či fyzické existence - to bylo jen několik z běžných a méně zhoubných vrtochů, které mi připravil můj duševní stav - stav, který jistě postihl i jiné, ale který se vymyká jakémukoli rozboru či vysvětlení.
Ale aby mi nebylo špatně rozuměno: tuto nepřiměřenou, vážnou, chorobnou pozornost, probouzenou podněty v jádře nicotnými, nelze zaměňovat s hloubavým sklonem, vlastním veškerému lidstvu a zvláště lidem s vnímavou obrazotvorností. A nebyl to ani - jak by se napohled zdálo - nějaký vypjatý, přehnaný stav takového sklonu, nýbrž od základu, v podstatě něco odlišného. V prvním případě se snílek nebo nadšenec zaujme obvykle nemalichernou věcí a pak nevědomky tuto věc ve spleti závěrů a úvah ztrácí z dohledu, až na konci snění - často velmi slastného - shledává, že initiamentum neboli prvotní podnět jeho zahloubání mu nadobro zmizel a vyprchal. U mne byl tento podnět neúchylně malicherný, třebaže se mému vyšinutému zraku jevil zkresleně a neskutečně významný. Ani jsem se nepokoušel o nějaké závěry a těch několik, ke kterým jsem přece jen došel, se vytrvale jako ke středu vracelo k námětu původnímu. Moje meditace nikdy nebyly příjemné, a když blouznění končilo, jeho podnět mi vůbec nezmizel z očí, naopak poutal nepřirozeně můj další zájem - tak příznačný pro celou chorobu. Zkrátka, u mne se probuzené duševní síly projevovaly, jak už jsem řekl, soustředěním, kdežto u ostatních snivců přemítáním.
Má četba z té doby, třebaže duševní poruchu přímo neprovokovala, přece jen svou uvolněností a nedůsledností do značné míry spoluvytvářela příznačné rysy nemoci. Vzpomínám si zvláště na pojednání vznešeného Itala Coelia Secunda Curia De Amplitudine Beati Regni Dei; na veledílo sv. Augustina Obec Boží; a Tertulián ovo De Came Christi; po mnoho týdnů svého ničím neuspořádaného času jsem se marně mořil s výkladem tohoto paradoxního výroku z Tertuliánova díla: Mortuus est Dei filius; credibile est quia ineptum est; et sepultus resurrexit; certum est quia impossibile est. (Zemřel syn boží; je to neuvěřitelné, neboť je to nemožné; a pohřbený vstal z mrtvých; je to jisté, neboť je to nemožné).
Jak vidět, podobal se můj rozum, jejž srážely z rovnováhy jen nicotnosti, onomu ostrohu v moři, o němž vypráví Ptolemaios Hephestion: ten útes vzdoroval náporům lidské zloby i rozběsněným vodám a větrům, ale chvěl se pod dotekem květu jménem asfodel. Povrchnímu čtenáři se patrně zdá, že jsem v proměně duševního stavu Berenice - zaviněné onou nešťastnou chorobou - našel jistě četné podněty pro svou soustředěnost, úchylnou pozornost, jejíž povahu jsem se vám snažil objasnit - ale zdaleka tomu tak nebylo. V jasných okamžicích mé nemoci mne její neštěstí opravdu rmoutilo, z hloubi du še jsem se trápil nad zkázou jejího krásného, něžného života a často jsem s trpkostí přemýšlel o prapodivných příčinách toho nepochopitelně náhlého zvratu. Ale tyto úvahy neměly nic společného s mou chorobnou, výlučnou vnímavostí - mohly se za podobných okolností zrodit v hlavě kteréhokoliv smrtelníka. Má rozháraná mysl, věrna povaze své choroby, upínala se k méně důležitým, zato úděsnějším změnám v tělesném stavu Berenice - k tomu jedinečnému, zarážejícímu rozpadu její osobnosti.
V nejzářnějších dnech její nevyrovnatelné krásy jsem ji - to vím jistě - nemiloval. Ve své záhadné zvrácenosti jsem city nikdy neprožíval srdcem a vášně jsem vždy prožíval rozumem. Míhala se mi před očima v šedavém jitřním oparu - v hradbě stínů poledního lesa - v ztichlé noční pracovně - vídal jsem ji ne jako živou, dýšící Berenice, ale Berenice vysněnou; ne jako hmotnou pozemskou bytost, ale jako abstraktní pojem této bytosti; ne jako něco, co je možno obdivovat, ale co musí analyzovat; ne jako předmět lásky, ale jako téma pro temné, těkavé přemítání. Ale teď - teď jsem se chvěl v její přítomnosti, bledl jsem, když se ke mně blížila, s trpkou lítostí nad jejím zuboženým, zoufalým stavem jsem se rozpomínal, jak dlouho mne milovala, a v jedné nešťastné chvilce jsem jí slíbil manželství.
Když už se svatba blížila, seděl jsem jednoho zimního odpoledne - byl to jeden z těch mimořádně teplých, klidných a zamlžených dní, kterým se říkává kojné krásné Alkyoné - (Protože Jupiter dává v zimě dvakrát sedm teplých dní, nazvali tento mírný a vlahý čas kojnou krásné Alkyoné. [Simonides]). - ve vnitřní části pracovny a myslel jsem, že tu jsem sám. Ale zvedl jsem oči a přede mnou stála Berenice.
A nevím, co to bylo - proč se obrys její postavy tak neurčitě chvěl - byla to snad jen má vlastní vzrušená fantazie - zamlžený vzduch - šedé roucho, jež s ní splývalo? Nevím. Mlčela a já - já bych byl za nic na světě nepronesl slova. Kostmi mi projel ledový chlad, zachvátila mne nesnesitelná úzkost, duši zaplavila spalující zvědavost. Klesl jsem do křesla a bez dechu, bez hnutí zíral upřeně na její postavu. Ó běda - jak byla vyzáblá! Z dřívějších tahů nezbýval jediný stínek. Konečně jsem upřel planoucí oči na její tvář.
Měla vysoké čelo, velmi bledé, podivně jasné, a přes ně spadaly kdysi uhlově černé, dnes pronikavě žluté prstence kadeří, stínily prohlubně spánků a svou přízračností neladně kontrastovaly s truchlivým vzezřením celé tváře. V očích nebylo života ani lesku, zdálo se, že ani panenky v nich nejsou, a bezděky jsem uhnul jejich skelnému pohledu a zadíval se na tenké, seschlé rty. Pootevřely se - a v tomto tajemném úsměvu se před mýma očima zvolna odhalovaly zuby změněné Berenice. Ó Bože, kéž bych je byl nikdy nespatřil, anebo spatřiv je, kéž bych byl zemřel! Vyrušilo mne zavření dveří - vzhlédl jsem - sestřenka z pokoje odešla. Ale z rozhárané kobky mého mozku - běda! - neodešel a nikdo jej odtud nezažene - úděsně bílý, spektrální přelud jejích zubů. Nespatřil jsem na nich jedinou poskvrnku - ani stínek na jejich sklovině - ani vroubek na jejich okrajích, a přece se mi za tu chvilenku jejího úsměvu vpálily do paměti. Viděl jsem je nyní dokonce zřetelněji, než jsem je viděl předtím. Zuby - zuby - zuby! Kam jsem jen pohlédl, všude byly, ve všech koutech, tak jasně, tak hmatatelně přede mnou - dlouhé, úzké, nesmírně bílé, a kolem nich se vlnily bledé rty jako při onom prvním strašlivém rozevření. Tehdy plně propukla má monománie, marně jsem se bránil jejímu podivnému, podmanivému účinku. Z tisícerých pozemských věcí poutaly mou mysl jen ty zuby. Posedle, zběsile jsem po nich toužil. Jediná jejich představa pohltila vše ostatní, jakýkoli jiný zájem. Jen ony - jedině ony se z jevovaly před mým duševním zrakem a svou výlučnou jedinečností staly se podstatou mého duševního života. Bral jsem je pomyslně do ruky, prohlížel ze všech úhlů, v každém osvětlení. Studoval jsem jejich vlastnosti, hloubal o jejich zvláštnostech, blouznil nad jejich pravidelností. Dumal jsem o jejich proměně a zachvěl jsem se, když jsem jim ve své fantazii přiznával schopnost cítění a vnímání a schopnost dokonce i bez pomoci rtů vyjadřovat myšlenky. O chůzi mademoiselle Sallové řekl kdosi výstižně: "Que tous ses pas étaient des sentiments" - a já jsem upřímně věřil o zubech Berenice, que tous ses dents étaient des idées. (Že všechny její kroky byly city; - že všechny její zuby byly myšlenkami). Myšlenky! Des idées - ach ano, proto jsem po nich tak šílel! Cítil jsem, že se jich musím zmocnit - mám-li mít klid, má-li se mi vrátit rozum.
A tak mne zastihl večer - a pak přišla tma, chvíli nade mnou prodlela a odešla - vzešlo jitro - a již se znovu kupily ml hy druhé noci - a já jsem stále seděl bez hnutí v opuštěném pokoji - stále pohroužen do meditací - stále v strašlivé moci přízraku těch zubů, přízraku, který se s pronikavou, ohavnou zřetelností vznášel v proměnlivých světlech a stínech pokoje. Pak do mých snů dolehl výkřik hrůzy a děsu a po chvilce se ozvaly vzrušené hlasy a mezi nimi tichý nářek zármutku či bolesti. Zvedl jsem se z křesla, otevřel dveře pracovny a spatřil jsem v předpokoji plačící služebnou, která mi oznámila, že Berenice již není mezi živými! Časně zrána ji stihl záchvat padoucnice - a nyní na sklonku večera jejiž připraven její hrob i všechno ostatní k jejímu pohřbení.
Zdroj: Ondřej Dostál, 03.01.2004
Komentáře
 |
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Edgar Allan Poe - Berenice
Aktuálně
Životopisy
31. 05. 2023 Sinclair Lewis
Práce dne
Slohový útvar: Charakteristika
Dr. Sheldon Lee Cooper - dobrák, který mě vytáčí (seriálová postava)
Charakterizuji jednu z hlavních postav ze seriálu Teorie velkého třesku. Jméno a titul postavy v seriálu je Dr. Sheldon Lee Cooper, v reálném životě se herec, jenž ji ztvárňuje, jmenuje Jim Parsons. Sheldona jsem si vybral kvůli tomu, že dokáže svou inteligencí nahněvat hodně lidí v okolí, i když vůbec neví, že by něco...
Statistiky
Čtenářský deník:
7978 dělČítanka:
4704 textůŽivotopisy:
853 zivotopisůSlohové práce:
5792 pracíSlovníček pojmů:
104 heselSpisovatelé:
1832 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Laura Poláčková (2,5)
- Andy (1,5)
- avrilka (1,5)
Štítky
hrubín Bartoš Scarlet muj cil pastelky rodinné historky Sliz umberto pawlowská titanik Co bych delala,kdyby Perlička na dně diogenes Dalskabáty alois jirásek Don Giovanni Divoký koník Ryn Maria Remarque Valérie a týden divů moda ladění NAŠE PARTA a.p.čechov starý strom vypráví nezbedný bakalář horor zeleň erich segal architekt 1990
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 681 000 747
Odezva: 0.05 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí