Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Z německého originálu: Der Feind
Přeložila: Ivana Virdalová
Nakladatelství: Ikar

OBSAH:

Kniha obsahuje šest povídek týkajících se především války, v druhé řadě i lásky a přátelství.

Povídky
1. Nepřítel
2. Mlčení u Verdunu
3. Karl Broeger ve Fleurách
4. Josefova žena
5. Příběh Anetiny lásky
6. Podivný osud Johana Bartoka

Nepřítel
Příběh vypráví poručík Ludvík Breyer. Vypráví to jako zážitek z války, který mu nejvíce utkvěl v paměti.
Ve válce měli jednou jedno klidné ležení poblíž francouzské vesnice. Bylo to pár dní po dělostřelecké palbě a nyní byl klid. Naskytla se mu příležitost vidět v jedné malé továrně zajatce a poprvé si uvědomil, že ti, proti nimž bojují, jsou také jen lidé.
O pár týdnů později, kdy byli v jedné klidné linii, se jim podařilo navázat kontakt s nepřáteli z druhé strany. Nepřátelé k nim vyslali jednoho muže, jenž prolezl ostnatými dráty a přinesl jim krabičku cigaret. Brali to jako velké a milé gesto, proto také vyslali jednoho ze svých mužů na druhou stranu, aby donesl i něco jejich nepřátelům. Lezl Ludvík, měl veliký strach, ale vše nakonec dopadlo dobře. A tak se drobné dárky jako cigarety a podobně začaly vyměňovat každý den. Ludvík se každý den setkával s mladým chlapcem, který lezl od nepřátel, postupem času k němu navázal jakýsi přátelský vztah. Jednoho dne se ale na frontě z ničeho nic objevil major a zrovna ve chvíli kdy měla proběhnout obvyklá výměna. Už se nedalo nic dělat, chlapec z druhé strany lezl. Major ho zahlédl a zastřelil. Ludvíka přepadl hrozný pocit bezmoci, denně se s tím chlapcem vídal a zdravil. S majorovým výstřelem vypukla palba, při níž zahynulo mnoho mužů. Od té doby nepřátelství pokračovalo. Cigarety už se nevyměňovaly.

Mlčení u Verdunu
Příběh vypráví o místech, kde se za války bojovalo a kde umíraly stovky, tisíce lidí. Popisuje, jak se tam nyní objevují hledači kovů a provrtávají se půdou, aby našli nějaký kov, za nějž dostanou peníze. Přehrabávají mrtvoly a jejich zbytky, kostry posílají k identifikaci a později je pohřbí. Hledači kovů jsou zamlklí lidé, nemluví, prostě jen žijí a hledají. Občas špatně kopnou a zasáhnou minu, která tam zůstala z války z minového pole. To pro ně většinou znamená konec.

Karl Broeger ve Fleurách
Karl je podnikatelem, pracuje v bance. Kdysi byl ve válce. Náhodou se dostane na místo, kde za války bojoval. Dnes jsou na tomto místě pořádány akce, kde se vypráví, jak se bojovalo, přednáší se taktika boje. Karl se myšlenkami vrací zpět ve vzpomínkách. Prochází příkopy jako tenkrát, útočí a střílí. A pak se znovu vrátí do přítomnosti. Vzpomíná na chlapce, jenž s ním bojoval a později zemřel, lépe řečeno byl prohlášen za nezvěstného. Doufá, že chlapec třeba s velkým štěstím přeci jen žije. Karl se pomalu vrací, dívá se na děti a myslí na to, jak jsou šťastné. Děti ještě ani netuší, co je válka, jsou všude stejné, nevinné.

Josefova žena
Roku 1919 se poddůstojník Josef Thiedemann vrátil domů.
V roce 1918 po výbuchu granátu se psychicky zhroutil. Dlouho ho léčili, ale nakonec usoudili, že už je asi navždy nervově labilní. Žena si ho odvezla domů, ale on si k velké smůle nic nepamatoval, ke všemu byl apatický. V domě a na statku se bez problémů vyznal, ale nepamatoval si to. Statek pomalu začal ztrácet, žena byla na dně svých sil. Když vtom přijel Josefův kamarád z války, ukázal jí fotky z doby, kdy byl s Josefem ve válce. Žena usoudila, že se na to místo musí s Josefem vrátit. Tak se tam tedy vrátili, procházeli spolu známá místa, zákopy a podobně. Josef dlouho nic nepoznávala a choval se pořád stejně apaticky, najednou ale poblíž bouchla mina. Josefovi se v jednom jediném okamžiku vrátily vzpomínky, spadl na zem a dostal šok. Seběhlo se kolem něj spoustu lidí, ale jeho žena je všechny odehnala a zakázala, aby mu pomohli. Nechala ho dlouhou dobu trpět, seděla kousek opodál od něj a celou dobu ho jen z dálky sledovala. Potom se po dlouhých chvilkách Josef začal vzpamatovávat, vstal a oslovil svou ženu, po tolika dlouhých letech jí řekl jménem.
Za několik dní už mohl pracovat na statku se svou ženou a vše se pomalu vracelo do starých kolejí.

Příběh Anetiny lásky
Aneta vyrůstala po boku svého nejlepšího kamaráda Gerharda. Když Aneta dospěla, začal se jí její nejlepší, ve všem úžasný kamarád Gerhard zdát poněkud nemotorný. Později se dokonce stalo, že si byli úplně cizí.
Přišla válka, Gerhard byl mezi prvními dobrovolníky a jednoho dne odjel. Z počátku Anetě moc nepsal, ale s postupem času jeho dopisů přibývalo a psal jí skoro každý den. Po dlouhé době přijel na prázdniny domů. Bylo mu 19 a Anetě 17. Gerhard Anetu miloval, a tak ji požádal, aby si ho vzala. Aneta jeho nemilovala, jen chtěla být první ve třídě, jež bude vdaná, a proto svolila a vzala si ho. Poslední den před svým odjezdem chtěl Gerhard být s Anetou celý den sám, a tak se taky stalo. Potom odjel. Za čtyři týdny padl a Aneta byla v 17 vdovou.
Čas plynul a ona se po nějaké době znovu zasnoubila, bohužel ale nebyla šťastná. Odstěhovala se, pracovala jako zdravotní sestra, ovšem pořád nebyla šťastná.
Po čase se potřebovala vrátit domů na ta místa, která si pamatovala z dětství. Najednou si uvědomila, že je zamilovaná do mrtvého Gerharda. Milovala pouze stín. Se svým snoubencem se rozešla. Uzavřela se do sebe, všichni známí se jí snažili pomoci, ale marně. Tak plynula léta a jednoho dne tu nebyla. Poslední, co před smrtí viděla, byl tmavý kříž okenního rámu, za kterým viděla zapadající slunce.

Podivný příběh Johanna Bartoka
Když vypukla válka, byl Johann ženatý pět měsíců. Byl okamžitě povolán do rakouské posádky. Svůj obchod předal manželce a tovaryšovi. Nechal se s manželkou vyfotografovat, z fotky vystřihl její obličej a vložil si ho do hodinek.
V roce 1914 byli převeleni na frontu, později je zajali a vezli na parníku. Zajatci na parníku převzali kontrolu nad lodí, jenže byli napadeni jinou lodí a z mužů-vzbouřenců byli opět zajatci. Odvezli je na jeden ostrov do trestanecké kolonie.
Každý pátý byl odsouzen na doživotí. Johann dostal naštěstí jen 15 let. Za 15 let mu mělo být 47. Roky přežíval, když se s někým seznámil a spřátelil, nebylo to na dlouho, lidé rychle a často umírali. Johann 15 let přežil s fotkou své manželky v hodinkách, na kterou se tak často díval, ona ho udržela při životě. Věděl, že když to zvládne, vrátí se domů, za ní. Po patnácti letech byl volný a vrátil se domů. Nejdřív svou manželku nemohl najít, když ji ale nakonec objevil, byla vdaná za tehdejšího tovaryše. Říkala, že dostala před časem zprávu, že je Johann mrtvý, proto se provdala podruhé. Johann se sebral a odjel do rodného města, kde si chtěl najít práci a začít znovu, bylo to ale těžké.

CITÁT Z KNIHY:

Podivný příběh Johanna Bartoka

(Johann se vrací domů a když zjistí, že je jeho žena vdaná zeptá se:)

"Pět měsíců, viď?" (doba kdy byli manželé)
"Ano, Johanne - "
"A teď?"
"Sedm let," odpověděla tiše.