ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poe Edgar Allan (*19.01.1809 - †07.10.1849)

   
­­­­

Vraždy v ulici Morgue (2)

Večerní vydání těchto novin oznámilo, že ve čtvrti St. Roch panuje dosud značný rozruch - dotyčný dům i okolí byly prý znovu důkladně prozkoumány, byly zahájeny i další výslechy - zatím bez výsledku. V dodatku však stálo, že Adolphe Le Bon byl zatčen a ponechán ve vazbě - třebaže se neukázalo nic, kromě skutečností již vylíčených, co by ho nějak inkriminovalo.

Dupin se o vývoj této události zřejmě silně zajímal - aspoň jeho chování mi to naznačovalo, přímo se k ní totiž nevyjadřoval. Teprve po zprávě, že byl zatčen Le Bon, se mne zeptal, co si o těch vraždách myslím. Nezbývalo mi než souhlasit s celou Paříží a pokládat je jako ona za neřešitelnou záhadu. Řekl jsem, že si nedovedu představit, jakou metodou by bylo možné vraha vypátrat.

"Nesmíme ovšem posuzovat metody podle tohoto povrchního vyšetřování," pravil Dupin. "Pařížská policie, tolik vynášená pro svůj ostrovtip, je jenom prohnaná, nic víc. V jejím postupu není promyšlená metoda, jen běžná denní rutina. Rozvine před vámi ohromnou škálu zákroků a opatření, ty se ale často tak dokonale nehodí k záměrům, kterým mají sloužit, že si bezděky vzpomenete na Molierova pana Jourdaina, jak si žádá župan, aby se mu lépe poslouchala hudba - robe-de-chambre pour mieux entendre la musique. Naše policie dosahuje nezřídka až překvapujících výsledků, jenže se o ně většinou zaslouží pouhá píle a přičinlivost. Kde se tyto vlastnosti nedají uplatnit, tam se její plány hatí. Prefekt Vidocq měl napříkad výborný detektivní čich a byl velmi vytrvalý. Ale bez intelektuální průpravy ho právě ta jeho horlivost v pátrání ustavičně sváděla na scestí. Kazil si rozhled tím, že na všechno hleděl moc zblízka. Snad tu a tam viděl neobyčejně ostře nějaký detail, ale právě pro něj ztrácel ze zřetele celek. Někdy se zkrátka nevyplácí zavrtávat se příliš do hloubky. Pravda není vždycky ve studni. Já se ostatně domnívám, že důležitější vědomosti získáme zpravidla na povrchu. Hledáme hlubiny na dně nížin, a zatím je najdeme na vrcholcích hor. Velmi názorně se vznik takových omylů projevuje v pozorování nebeských těles. Podívejte se na hvězdu přimhouřenýma očima, letmo, jakoby úkosem, odhalte jen vnější část sítnice (citlivější na slabé vjemy světla než vnitřní partie), a uvidíte hvězdu zřetelně, nejlépe posoudíte třpyt - třpyt, který je tím matnější, čím otevřeněji, upřeněji na ni hledíte. Větší počet paprsků dopadá na sítnici samozřejmě v druhém případě, ale v prvním je můžeme vnímat mnohem jemněji. Přehnaná důkladnost nás mate, oslabuje myšlení, a je docela možné, že nám i sama Venuše zmizí z nebeské báně, jestliže ji pozorujeme příliš vytrvale, příliš úporně, příliš upřeně.

Pokud se té vraždy týká, ověřme si sami některé údaje, než si o ní utvoříme pevnější názor. Pátrání nám poskytne trochu zábavy," - tento výraz mi v této souvislosti zněl od Dupina dosti divně, ale mlčel jsem - "a kromě toho Le Bon mi kdysi prokázal službu, za kterou jsem mu dosud vděčný. Pojďte, prohlédněme si to místo na vlastní oči. Znám policejního prefekta, pana G., a potřebné povolení hladce získáme."

Dostali jsme povolení a ihned jsme se vypravili do ulice Morgue. Je to jedna z těch nuzných příčných ulic mezi třídami Richelieu a St. Roch. Dorazili jsme tam až pozdě odpoledne, neboť tato čtvrť je velmi daleko od místa, kde jsme bydleli. Dům jsme snadno nalezli - z protějšího chodníku civělo na jeho zavřené okenice s marnou zvědavostí stále ještě hodně lidí. Byl to běžný pařížský dům s průjezdem, po jehož straně stála zasklená domovnická budka s posuvným okénkem. Než jsme vstoupili dovnitř, zašli jsme o kus dál, zabočili jsme do úzké uličky, pak jsme znovu zahnuli, až jsme se ocitli za budovou. Dupin obhlížel nejen dům, ale celé okolí s puntičkářským zájmem, jehož účelnost mi unikala.

Stejnou cestou jsme se pak vrátili k průčelí domu, zazvonili, a když jsme ukázali doklady, pustili nás policejní úředníci dovnitř. Vystoupili jsme po schodech a zašli do místnosti, kde bylo nalezeno tělo slečny L'Espanayové a kde obě zesnulé dosud ležely. Pokoj byl ponechán jako obvykle v původním nepořádku. Nespatřil jsem nic, s čím bych už nebyl obeznámen z Gazette des Tribunaux. Dupin všechno dopodrobna zkoumal - včetně těl zavražděných. Pak jsme se odebrali do ostatních místností a do dvora. Všude nás doprovázel strážník. Zabývali jsme se prohlídkou až do setmění. Cestou domů si můj společník na chvilku zaskočil do redakce jednoho deníku.

Již jsem uvedl, že vrtochy mého přítele byly roztodivné, a že jsem k nim byl shovívavý - je les ménageis, jak praví nepřeložitelná francouzská fráze. Tentokrát si zamanul, že se vyhne hovoru o vraždě až do příštího poledne. Pak se mne znenadání zeptal, jestli jsem na místě činu nezpozoroval něco zvláštního.

Slovo "zvláštního" vyslovil s tak divným důrazem, že mne bůhvíproč zamrazilo.

"Ne, nic zvláštního," řekl jsem, "alespoň o nic víc, než co jsme si oba přečetli v novinách."

"Obávám se," pravil Dupin, "že Gazette nepronikla k hrůzné podstatě případu. Ale jalové názory tohoto plátku můžeme klidně pominout.

Mám dojem, že záhada připadá lidem neřešitelná právě z těch důvodů, které by naopak měly vést k přesvědčení, že se dá lehce rozluštit - mám na mysli výlučnou povahu průvodních zjevů, jejich přemrštěnost. Policii mate zdánlivý nedostatek motivů - nikoli k vraždě samé, ale k zrůdnosti vraždy. Také ji přivádí z míry zdánlivá diskrepance mezi zaslechnutou hádkou a skutečností, že nahoře kromě zavražděné slečny L'Espanayové nikoho nenašli a přitom odtamtud nikdo nemohl uniknout, aniž by nebyl na schodišti přistižen. Hrozný chaos v pokoji, tělo vražené hlavou dolů v komíně krbu, úděsně zohavená mrtvola staré paní - tyto zjevy s těmi, o kterých jsem se právě zmínil, i s těmi, které ani uvádět nemusím, stačily nadobro ochromit soudnost policejních agentů - jejich honosný ostrovtip střílí vedle. Zabředli do hrubého, ale běžného omylu - pletou si neobvyklé s nepochopitelným. Ale právě tím, že se vychyluje z roviny obvyklého postupu, razí si rozum cestu k pravdě - jinak se jí ani dopátrat nemůže. Při vyšetřování, které teď podnikáme, bychom se neměli ptát ani tak 'Co se stalo?' jako spíš 'Co se tu stalo, co se ještě nikdy předtím nestalo?' A tak tedy snadnost, s kterou dosáhnu - nebo jsem už dosáhl - rozluštění této záhady, je přímo úměrná její zdánlivé neřešitelnosti v očích policie."

Zíral jsem na Dupina v němém úžasu.

"Očekávám teď," pokračoval hledě ke dveřím našeho příbytku, "očekávám teď člověka, který podle všeho není pachatelem toho masakru, ale má v něm nepochybně prsty. Za zločiny, za jejich nejohavnější část, pravděpodobně neodpovídá. Doufám, že tento předpoklad souhlasí - na němž totiž stavím naději, že celou záhadu objasním. Čekám toho člověka zde, v tomto pokoji - čekám ho každým okamžikem. Kdož ví, třeba taky nepřijde, ale je pravděpodobnější, že se objeví. Jestliže přijde, musíme ho zadržet. Tady jsou pistole - oba víme, jak s nimi naložit, vyžádá-li si to situace."

Uchopil jsem pistoli, aniž jsem si pořádně uvědomil, co dělám, nebo uvěřil, co slyším, zatímco Dupin mluvil dál, jako by vedl monolog. Již jsem se zmínil o jeho exaltovaném projevu v takových chvílích. Adresoval sice svou promluvu mně, ale jeho hlas, i když nebyl nijak hlučný, měl onu intonaci, jakou do hlasu obvykle vkládáme, oslovujeme-li někoho na velkou dálku. Jeho oči prosty jakéhokoli výrazu, civěly do stěny.

"Že ty rozkacené hlasy, které sousedé zaslechli cestou po schodech, nebyly hlasy těch dvou žen, nám průkazně potvrdily výpovědi. To nám vyvrací veškeré pochybnosti v tom smyslu, jestli snad stará paní nejdříve neusmrtila svou dceru a potom nespáchala sebevraždu. Dotýkám se toho hlavně proto, abychom zachovali metodický postup - paní L'Espanayové by samozřejmě zdaleka nestačily síly na to, aby vrazila dceřino tělo do krbu tak, jak tam bylo nalezeno; a sama pak utrpěla taková zranění, jaká už svou povahou naprosto vylučují sebevražedné úmysly. Vraždu tedy spáchal někdo třetí. A hlasy této třetí strany bylo slyšet na schodišti. Všimněme si teď blíže svědeckých výpovědí o těch hlasech - ne výpovědí jako celku, ale toho, co na nich bylo zvláštního. Zpozoroval jste na nich něco zvláštního?"

Podotkl jsem, že svědkové se sice do jednoho shodovali v domněnce, že hrubý hlas patřil Francouzovi - kdežto o vřeštivém nebo - jak ho jeden z nich označil - skřípavém hlase se značně rozcházeli.

"To je obsah svědectví," řekl Dupin, "ne jeho zvláštnost. Nezpozoroval jste zřejmě nic nápadného. A přece tu něco stálo za pozornost. Svědkové, jak jste poznamenal, se shodovali v označení hrubého hlasu - v tom byli všichni zajedno. Ale pokud jde o vřeštivý hlas, je velmi zvláštní ne to, že se rozcházeli, nýbrž skutečnost, že Ital, Angličan, Španěl, Holanďan a Francouz se jej snažili charakterizovat jako hlas cizince. Každý z nich je přesvědčen, že to nebyl hlas jeho krajana. Žádný z nich jej nepřirovnává k hlasu příslušníka národa, jehož jazykem sám mluví - naopak. Francouz jej pokládá za hlas Španěla, a prý by i 'některá slova rozeznal, kdyby se vyznal ve španělštině'. Holanďan tvrdí, že to byl podle všeho Francouz, ale dočetli jsme se, že svědek 'neumí francouzsky, a proto byl vyslýchán prostřednictvím tlumočníka'. Angličan se domnívá, že to byl hlas Němce, ale 'německy neumí'. Španěl říká, že to byl bezesporu Angličan, jenže tak soudí veskrze 'podle přízvuku, jelikož angličtinu neovládá'. Ital má dojem, že to byl Rus, ačkoli se s 'rodilým Rusem nikdy nesetkal'. Druhý Francouz se nadto rozchází s prvým a je si prý jist, že hlas mluvil italsky, jenže této jistoty nabyl podobně jako Španěl 'z přízvuku, neboť tohoto jazyka není znalý'. Představte si, jak cize a nezvykle musel ten hlas opravdu znít, když se o něm mohly sejít takovéto výpovědi - když ani v jeho tónech nerozeznali příslušníci pěti velkých evropských národů nic povědomého! Třeba mi řeknete, že to mohl být hlas Asijce nebo Afričana. Paříž sice neoplývá Asiaty ani Afričany, ale chtěl bych vás teď - aniž bych námitku vyvracel - upozornit na tři maličkosti. Jeden člověk označil hlas spíš za 'skřípavý než vřeštivý'. Jiní dva jej vylíčili jako 'chvatný a přerývaný'. Ve slovech - či zvucích, které se podobaly slovům - nikdo nic srozumitelného nerozpoznal.

Nevím, do jaké míry jsem až dosud zapůsobil na vaši vnímavost, ale troufám si tvrdit, že oprávněné dedukce třeba jen z téhle části výpovědi - o hrubém a vřeštivém hlase - stačí samy o sobě vzbudit podezření, které určuje směr veškerému dalšímu postupu v řešení této záhady. Řekl jsem 'oprávněné dedukce', ale to plně nevystihuje, co mám na mysli. Chtěl jsem naznačit, že to jsou jediné správné dedukce a že z nich jako jediný možný důsledek vyplývá nevyhnutelné podezření. Jaké podezření, o tom zatím ještě pomlčím. Byl bych jen rád, abyste si uvědomil, že ve mně vyvstalo tak naléhavě, že mému vyšetřování na místě činu dalo určitou formu - jistý směr.

Přenesme se teď v duchu tam do toho pokoje. Po čem tu budeme pátrat nejdříve? Po prostředcích, které vrahům dopomohly k útěkům. Snad nemusím podotýkat, že ani jeden z nás nevěří v nadpřirozené jevy. Slečnu a paní L'Espanayovy nesprovodili ze světa duchové.

Pachatelé byli hmotní a hmotnou cestou uprchli. Ale jak? O tomto problému se dá naštěstí uvažovat pouze z jednoho hlediska, a to nás nezbytně dovede k definitivnímu rozhodnutí. Probereme postupně všechny možnosti úniku. Je jasné, že vrahové byli v místnosti, kde byla nalezena slečna L'Espanayová, nebo alespoň ve vedlejší místnosti, když lidé z ulice stoupali po schodech. Únikové cesty musíme tedy hledat jen v těchto pokojích. Policie proslídila skrz naskrz všechny podlahy, stropy i zdivo. Jejich bystrozraku by sotva ušel nějaký tajný východ. Přesto jsem jejich očím nedůvěřoval a spolehl na vlastní. Ne, žádný tajný východ jsem nevypátral. Obojí dveře z pokojů na chodbu byly zamčeny, klíče zastrčeny zevnitř. Podívejme se na komíny. Třebaže až do výše osmi až deseti stop nad krbem jsou normálně široké, neprolezla by jimi v hořejších partiích ani větší kočka. Když jsme takhle všechny uvedené možnosti úniku dokonale vyloučili, zbývají nám okna. Předními okny se nikdo nemohl spustit dolů, aniž by nebyl zpozorován davem v ulici. Vrahové tedy museli nutně utéci okny do dvora. Jestliže jsme došli tak jednoznačně k tomuto závěru, nebyli bychom dobrými logiky, kdybychom jej odmítli pro jeho zdánlivou nemožnost. Záleží jen na nás, abychom dokázali, že zdánlivá nemožnost není vpravdě vůbec nemožností.

V tomto pokoji jsou dvě okna. K jednomu je docela volný přístup, nestojí před ním žádný nábytek; kdežto dolní půlku druhého zastiňuje čelní pelest bytelné postele, která je přistrčena až těsně k rámu. První okno našla policie pevně zatlučené zevnitř místnosti. Odolávalo náporu mužů, kteří se je snažili vší silou vytáhnout. Do jeho rámu po levé straně byla nebozezem vyvrtána díra a v ní vězel takřka po hlavičku tlustý hřebík. Při prohlídce druhého okna objevili podobný hřebík, zaražený podobným způsobem; i tento rám se marně namáhali vysunout. To byl pro ně přesvědčující důkaz, že tudy zločinci neutekli. A proto už pokládali za nadbytečné hřebíky vytáhnout a otevřít okna.

Já jsem se průzkumem zabýval poněkud zevrubněji - z důvodu, který jsem už udal. Věděl jsem, že právě tady musím dokázat, že zdánlivá nemožnost není vpravdě nemožností.

Začal jsem o věci přemýšlet empiricky. Vrahové nesporně uprchli jedním z těchto oken. V tom případě nemohli znovu upevnit pohyblivé rámy zevnitř tak, jak byly nalezeny - samozřejmost této úvahy odradila policisty od dalšího pátrání v tomto okruhu. Přesto byly rámy upevněny. Mají tedy nepochybně schopnost upevnit se vlastní silou. Tento závěr je nevyhnutelný. Přistoupil jsem k volnému oknu, dost pracně jsem vytáhl hřebík a pokusil jsem se vysunout spodní rám. Jak jsem předvídal, vzdoroval mému úsilí. Teď už jsem věděl, že okno drží skrytá pružina, a to mě utvrdilo v přesvědčení, že aspoň mé premisy jsou správné, ať se problém s hřebíky jeví dosud sebezáhadněji. Po krátké, ale bedlivé prohlídce jsem skrytou pružinu objevil. Stiskl jsem ji a ověřiv si svůj nález, ani jsem se nepokusil okno vysunout.

Vrátil jsem hřebík do původní polohy a pozorně jsem se na něj zadíval. Člověk, který tímhle oknem unikl, mohl docela dobře rám zvenčí zasunout - pružina by jej zachytila - avšak zarazit hřebík zpátky bylo vyloučeno. Závěr byl jasný a opět zužoval okruh mého pátrání. Vrahové museli utéci druhým oknem. Předpokládal jsem, že péra u obou rámů budou patrně stejná a že tedy musím hledat odlišnost v hřebících - anebo aspoň ve způsobu, jakým jsou zatlučeny. Stoupl jsem si na postel a přes čelní pelest jsem podrobně zkoumal druhé okno. Strčil jsem ruku za pelest a ihned jsem nahmatal a stiskl péro, které bylo, jak jsem předvídal, totožné s vedlejší pružinou. Teď byl na řadě hřebík. Byl právě tak tlustý jako ten prvý a zaražený stejným způsobem, téměř až po hlavičku.

Jestli si myslíte, že mě to zmátlo, pak jste na omylu a nepochopil jste podstatu indukční metody. Šel jsem po stopě jak spolehlivý ohař a ani na vteřinku jsem ji neztratil. Čich mě nezklamal. Jediný článeček řetězu nebyl narušen. Sledoval jsem tajemství až k jeho výchozímu bodu a tím bodem byl - hřebík. Podobal se, jak říkám, v každém ohledu svému kolegovi ze sousedního okna, jenže tento fakt (jakkoli se zdál nezvratný) byl směšně malicherný proti mému přesvědčení, že mám před sebou klíč k definitivnímu rozuzlení. S tím hřebíkem je jistě něco v nepořádku, řekl jsem si. Dotkl jsem se ho - a hlavička s kousíčkem dříku mi zůstala v prstech. Zbytek dříku zůstal v otvoru, kde se zlomil. Stalo se to už před delší dobou (kraje úlomků byly totiž zrezivělé) a příčinou byla zřejmě rána kladivem, po které se část hlavičky a dříku zasekla seshora do spodního rámu. Opatrně jsem tento koneček zasunul do otvoru, odkud jsem jej vyňal - a podoba bezvadného hřebíku byla dokonalá, nic nebylo znát. Stiskl jsem péro a lehce povytáhl okno - hlavička hřebíku cestovala s ním, pevně zaseknuta do svého lůžka. Zavřel jsem okno a dojem celistvosti byl opět dokonalý.

Až potud přestala být tedy záhada záhadou. Vrah uprchl oknem, k němuž byla přistavena postel. Když po jeho úniku okno vlastní vahou (nebo i s vrahovým přispěním) sklouzlo, pevně je zachytila pružina: a právě tlak této pružiny přičítala policie mylně hřebíku a považovala proto další šetření za zbytečné.

Je tu další oříšek: jak pachatel slezl dolů? Na tuto otázku jsem dostal uspokojivou odpověď za pochůzky kolem domu. Něco přes pět stop od dotyčného okna vede drát hromosvodu. Odtamtud by nikdo na okno nedosáhl, natož pak do něho vlezl. Všiml jsem si však, že okenice ve třetím patře jsou zvláštního druhu, kterému pařížští tesaři říkají ferrades. Dnes se jich používá málokde, ale na starých budovách v Lyonu a Bordeaux jsou ještě hodně vidět. Mají tvar obyčejných dveří (jednoduchých, ne křídlových), až na to, že jejich hořejší polovina mívá mřížkovou výplň, za kterou je možno velmi pohodlně zachytit se rukama. V našem případě jsou okenice dobré tři stopy široké. Když jsme se na ně ze dvora dívali, byly obě pootevřeny tak, že se stěnou domu svíraly pravý úhel.

Policie si pravděpodobně právě tak jako my prohlížela dům zezadu, jenže se na okenice dívala v přímce jejich šíře (přímým pohledem samozřejmě zkrácené) a nepostřehla jejich skutečné rozměry - anebo je koneckonců postřehla a nepřikládala jim patřičný význam. Jakmile totiž jednou došla k závěru, že tudy nikdo nemohl uniknout, podnikla v tomhle směru pochopitelně jen velmi povrchní pátrání. Mně ale bylo jasné, že kdyby se okenice okna, za kterou je postel, přirazila až ke zdi, byl by její okraj pouhé dvě stopy od hromosvodu. A bylo také nasnadě, že s mimořádnou dávkou mrštnosti a odvahy se lupič mohl přehoupnout z drátu do okna. Stačilo dohmátnout na vzdálenost dvě a půl stopy (předpokládáme, že okenice byly dokořán) - a přidržet se pevně mřížoví. Pak se možná pustil drátu, vzepřel se nohama pevně o zeď a prudce se vymrštil i s okenicí, kterou tak přibouchl k oknu - a jestli okno bylo v tu chvíli otevřeno, můžeme si docela dobře představit, že vletěl rovnou do pokoje.

Mějte prosím zvlášť dobře na paměti, že jsem hovořil o mimořádné dávce mrštnosti, které bylo třeba k úspěšnému provedení tak náročného a krkolomného kousku. Rád bych vás nejprve přesvědčil, že takový výkon je vůbec proveditelný - ale za druhé, a to zejména, bych si přál vštípit vám do vědomí tu výjimečnou, takřka nadpřirozenou obratnost, která výkon umožnila.

Bezpochyby si myslíte, že bych lépe své při posloužil - řečeno po právnicku -, kdybych tu nezbytnou obratnost spíš podceňoval, než její pravý význam tolik zdůrazňoval. V právním sporu se to snad dělává, ale rozum se takových uzancí nedrží. Mým konečným cílem je pravda. Mým bezprostředním záměrem je přimět vás k tomuk, abyste si srovnal tu mimořádnou mrštnost, o které mluvím, s tím vřeštivým (nebo skřípavým) a přerývaným hlasem, o jehož národnosti se ani dva lidé nedokázali shodnout a v jehož výlevech nerozeznal nikdo souvislou slabiku."

Při těchto slovech mi bleskla hlavou matná a nehotová představa toho, co má Dupin na mysli. Zdálo se mi, že mi stačí jen krůček k pochopení, ale že k němu nemám dost sil - tak jako lidé, kteří se někdy přiblíží k samému prahu vzpomínky, a přece si nakonec nevzpomenou. Přítel promlouval dál:

"Jak jste viděl, přešel jsem od úniku k otázce vniknutí do budovy. Chtěl jsem tím naznačit, že obojí bylo provedeno stejným způsobem na stejném místě. Vraťme se ještě jednou dovnitř pokoje. Rozhlédněme se pořádně, jak to tu vypadá. Zásuvky prádelníku byly, jak se praví, vybrakovány - ačkoli mnohé kusy garderoby v nich zůstaly. Dělat tu nějaký závěr je nesmysl. Můžeme se jen docela nazdařbůh dohadovat - nic víc. Jak poznáme, že věci nalezené v zásuvkách nebyly všechny věci, které tam původně byly? Madame L'Espanayová a její dcera žily velmi odloučeně - neměly svou společnost - málokdy vycházely - nepotřebovaly měnit často oblékání. Nalezené šatstvo nebylo patrně o nic horší kvality než ostatní vybavení těchto dam. Jestliže zloděj něco z těch věcí ukradl, proč si nevybral to nejlepší - proč nevzal všechno? A vůbec, proč pohrdl čtyřmi tisíci zlatých franků a obtěžoval se raději rancem prádla? To zlato tam opravdu nechal ležet. V měšcích na podlaze se našel téměř celý obnos, který uvedl bankéř Mignaud. Proto bych si přál, abyste pustil z hlavy tu falešnou představu motivu, kterou v mozcích policie zplodil úryvek výpovědi pana Le Bona. Odevzdal peníze, a tři dny nato byla zavražděna osoba, která je přijala, toť vše. Přitom se kolem nás dějí každou chvilku desetkrát nápadnější shody okolností, než je tahle, a nestojí nám ani za povšimnutí. Koincidence jsou vůbec kameny úrazu, o které pravidelně klopýtají ti vzdělanci, kteří se opominuli vzdělat v teorii pravděpodobnosti - přestože této teorii vděčí tolik slavných problémů za ještě slavnější objasnění. Kdyby bylo v našem případě zlato zmizelo, bylo jeho odevzdání o tři dny dřív něčím pádnějším než shodou okolností. Silně by podepřelo myšlenku motivu. Jestliže však zvážíme fakta případu a přijmeme zlato jako motiv té ohavnosti, musíme pachatele nezbytně považovat za vnitřně rozpolceného idiota, který na místě činu zanechává se zlatem i svůj motiv.

Nespouštějme ze zřetele prvky, na které jsem vás upozornil - zvláštní hlas, mimořádná mrštnost a zarážející nedostatek pohnutky u vraždy tak výjimečně zhovadilé - a podívejme se na vlastní krvavé dílo. Máme před sebou ženu, kterou čísi ruce zaškrtily a vrazily do krbu hlavou dolů. Normální vrahové si tak nepočínají. Především takhle nenakládají se svými oběťmi. Jistě přiznáte, že je v tom cosi krajně zrůdného - cosi naprosto neslučitelného s našimi pojmy lidského jednání, i když předpokládáme, že pachatelé byli nadobro zvrhlí lidé. A také pomyslete, jakou ten netvor musel mít sílu, když vrazil mrtvolu tam nahoru do úzkého komína tak pevně, že mělo několik lidí co dělat, aby ji společně stáhli dolů!

Podívejme se teď na další důkazy této úžasné síly. Na krbu ležely mohutné chumáče - opravdu mohutné chumáče - šedivých lidských vlasů. Byly vytrženy i s kořínky. Víte, že není hračkou vytrhnout třeba jen dvacet třicet vlasů najednou. Viděl jste ty husté prameny právě tak jako já. Na jejich koříncích (příšerná podívaná!) ulpívaly ještě cáry skalpu - neklamný příznak obrovské síly, která jediným škubnutím dokázala vyrvat snad tisíce vlasů. Vrah podřezal hrdlo staré paní tak důkladně, že jí hlava doslova odpadla od těla. Jeho nástrojem byla pouhá břitva. Všimněte si prosím i této brutální zběsilosti jeho zločinu. O podlitinách na těle paní L'Espanayové mluvit nebudu. Pan doktor Dumas a jeho ctěný koadjutor pan Etienne prohlásili, že byly způsobeny nějakým tupým předmětem; a v tom se tito pánové nemýlili. Tupý předmět byla očividně kamenná dlažba na dvoře, na kterou oběť dopadla z okna u postele. Tato myšlenka, ač se zdá sebeprostší, unikla policii z téhož důvodu, z kterého jí unikla šíře okenice - záležitost s hřebíky zatemnila totiž tak neprostupně její soudnost, že ji vůbec nenapadlo, že okna byla taky někdy otevřena.

Jestliže jste si k tomu všemu přimyslil v patřičném světle i tu podivnou spoušť v pokoji, pokročili jsme tak daleko, že si jednotlivé prvky můžeme spojit: ohromující mrštnost, nadlidskou sílu, nezkrotnou zběsilost, nemotivovanou krvelačnost, hrůznou pitvornost naprosto cizí lidské povaze, hlas znějící cizokrajně uším mužů z různých končin Evropy, neschopný vydat ze sebe zřetelnou či srozumitelnou hlásku. Co z toho tedy vyplynulo? Jak jsem zapůsobil na vaši představivost?"

Zamrazilo mě v kostech, když mi Dupin kladl tyto otázky. "Ten zločin spáchal šílenec," řekl jsem, "nějaký rozzuřený maniak, který utekl z blízkého blázince."

"Vaše odpověď se v jistém smyslu dotýká pravdy," pravil Dupin. "Ovšem hlasy bláznů i za nejprudších záchvatů se nedají přirovnat k tomu zvláštnímu hlasu, který lidé slyšeli na schodech. Šílenci mají přece nějakou národnost, a přestože jejich slova bývají nesouvislá, aspoň některé slabiky vyslovují vždycky souvisle. A pak, vlasy šílence nevypadají jako to, co držím v ruce. Vyprostil jsem tenhle chomáček ze zaťatých prstů paní L'Espanayové. Nu, co vám to říká?"

"Dupine!" zvolal jsem vyděšeně. "To jsou zvláštní vlasy - to přece nejsou lidské vlasy!"

"To jsem taky vůbec netvrdil," řekl Dupin. "Ale než si objasníme tento bod, podívejte se laskavě tady na tu skicu. Načrtl jsem si na papír jakési faksimile toho, co je v jedné výpovědi popisováno jako 'temné podlitiny i hluboké zářezy od nehtů' na hrdle slečny L'Espanayové, a opět jinde (ve svědectví pánů Dumase a Etienna) jako 'četná začernalá místa - zřejmě otisky zarytých prstů'!"

Přítel rozložil papír na stůl a pokračoval: "Tenhle náčrtek dosti názorně napovídá, jak tvrdý a nepovolný byl ten stisk. Nikde není vidět nejmenší posunutí. Každý prst setrval - patrně až do usmrcení oběti - v místě, kam se původně s úděsnou silou zabořil. Pokuste se teď vložit současně své prsty na jednotlivé otisky, jak je tu vidíte."

Zkusil jsem to, avšak marně.

"Možná že to neprovádíme, jak náleží," řekl. "Rozprostřeli jsme papír na rovnou plochu, kdežto lidské hrdlo je oblé. Tady ten kus polena má přibližně obvod hrdla. Obtočte kolem něho náčrtek a opakujte ten pokus."

Udělal jsem to; výsledek byl však zápornější než předtím.

"Tohle není otisk lidské ruky," řekl jsem.

"A teď si přečtěte tady ten úryvek z Cuviera," vyzval mne Dupin.

Byla to zevrubná anatomická a obecně popisná stať o velkém ryšavém orangutanu, který žije na ostrovech ve Velkých Sundách. Obrovský vzrůst, úžasná síla a mrštnost, nezkrotná dravost a sklon k napodobování jsou u tohoto lidoopa dostatečně známy. Okamžitě jsem si uvědomil celou úděsnost té vraždy.

"Popis prstů," řekl jsem, když jsem dočetl, "odpovídá přesně vašemu nákresu. Vidím, že stopy, jak jste je obkreslil, mohl zanechat jen druh orangutana, o kterém se tu píše. Také tenhle chumáč žlutohnědých chlupů se shoduje s chlupy Cuvierova zvířete. Přesto mi podrobnosti této strašné záhady stále ještě unikají. A kromě toho - byly přece slyšet dva hlasy, jak se hádají, a jeden z nich byl nesporně hlas Francouze."

"Ovšem, a jistě si vzpomínáte, co tento hlas podle výpovědi téměř všech svědků zvolal - totiž: Mon Dieu! Ostatně jeden z vyslýchaných - cukrář Montani - výstižně ten povzdech charakterizoval jako výraz nesouhlasu nebo výtky. Od těch dvou slovíček jsem si proto nejvíc sliboval, že mi pomohou rozluštit záhadu. Francouz o vraždě věděl. Je možné, dokonce je víc než pravděpodobné, že je nevinen, že se toho krvavého řádění vůbec neúčastnil. Orangutan mu třeba utekl. Třeba ho vysledoval až do pokoje, ale v nastalém zmatku a rozčilení ho už nedokázal polapit. To zvíře je dosud na svobodě. Nebudu se pouštět do dalších dohadů - jsou to totiž opravdu jen dohady a nemám právo říkat jim jinak - předně proto, že se opírají o soudy příliš matné a mělké, aby jim můj vlastní rozum přikládal patřičnou váhu, a pak proto, že ani nejsem schopen sdělit jejich obsah jinému nazírání. Mluvme tedy o dohadech. Jestliže se ten Francouz zvěrstva, jak doufám, skutečně nedopustil, pak ho toto oznámení přivede k nám. Dal jsem je včera večer, když jsme se vraceli domů, do redakce Le Monde."

Podal mi noviny - věnované hlavně zájmům námořní dopravy a hojně vyhledávané námořníky - a já jsem četl:

ORANGUTAN, velký, ryšavý, pocházející z Bornea, byl CHYCEN dne ... (uvedeno datum vraždy) v Boulogneském lesíku. Majitel, v němž byl zjištěn námořník maltézské lodi, obdrží zvíře nazpět, prokáže-li dostatečně jeho totožnost a uhradí-li výlohy spojené s jeho chycením a chováním. Ať se dostaví do ulice... číslo... třetí patro... okres St. Germain.

"Jak prosím vás víte," zeptal jsem se, "že ten člověk je námořník a že slouží na maltézské lodi?"

"Nevím to," řekl Dupin. "Nejsem si tím jist. Ale mám tu kousek tkaničky a podle toho, jak je zmačkaná a umaštěná, se dá soudit, že stahovala jeden z těch dlouhých mužských copů, v kterých si tolik libují námořníci. A mimoto tenhle uzlík svede málokdo kromě námořníka a je příznačný pro Maltézany. Našel jsem tu tkanici pod drátem hromosvodu. Ani jedné ze zavražděných nemohla patřit. Ostatně i kdyby můj závěr, že Francouz je námořník z maltézské lodi, nesouhlasil, můj údaj v inzerátu nemůže věci uškodit. Jestli se mýlím, řekne si prostě, že mě oklamala nějaká okolnost, do které ani není radno šťourat.

Jestli mám ale pravdu, získám velkou výhodu. Francouz, který ví o vraždě - třebaže ji nespáchal -, bude přirozeně váhat, má-li se na inzerát ozvat a požadovat orangutana. Bude uvažovat takhle: 'Jsem nevinen; jsem chudý; orangutan má ohromnou cenu - pro člověka v mých poměrech hotové jmění; proč bych měl o něj přijít ze strachu před planým nebezpečím? Tady je - na dosah ruky. Chytili ho v Boulogneském lesíku, tedy na hony daleko od toho masakru. Jak by vůbec někdo mohl podezírat nerozumné zvíře z něčeho takového? Policie je bezradná - nepřišla dosud na sebemenší stopu. I kdyby nakrásně zvíře vypátrali, nikdo mi nedokáže, že o vraždě vím. Ostatně jen proto, že o vraždě vím, mě z ní beztak nemohou spoluobvinit. Co je důležité - ví se o mně. Člověk, který podal inzerát, mě označil jako majitele zvířete. Není mi známo, kam až sahají jeho vědomosti. Jestliže se nepřihlásím o tak drahocenné zvíře, o němž se ví, že mně patří, padne přinejmenším podezření na ně. A není přece v mém zájmu upoutávat pozornost ať už na sebe, nebo na zvíře. Obrátím se na nálezce, vyzvednu si orangutana a zavřu ho, dokud celá ta věc nezhasne'."

V tom okamžiku jsme na schodech zaslechli kroky.

"Připravte si pistole," řekl Dupin, "ale nevytahujte je a nestřílejte, dokud vám nedám znamení."

Domovní dveře nechal Dupin otevřené, takže návštěvník vešel do domu bez zvonění. Začal stoupat nahoru, avšak po několika krocích zřejmě zaváhal. Vzápětí jsme ho slyšeli sestupovat. Ale sotva Dupin chvatně zamířil ke dveřím, opět jsme hosta slyšeli přicházet. Tentokrát se už nevrátil, nýbrž rázně vystoupil a zaklepal na dveře našeho pokoje.

"Dále," řekl Dupin přívětivým, bodrým tónem.

Muž vstoupil. Byl to na první pohled námořník, muž vysoké, statné, svalnaté postavy, s neohroženým a ne tak nesympatickým výrazem ve tváři. Byl velmi osmahlý a obličej měl zpola zarostlý licousy a knírem.

V ruce držel ohromnou dubovou sukovici, jinak se ale zdál neozbrojen. Nemotorně se uklonil a popřál nám dobrého večera. Přízvuk, třebaže v něm byl neuchatelský odstín, prozrazoval bezpečně rodilého Pařížana.

"Posaďte se, příteli," řekl Dupin. "Přicházíte bezpochyby kvůli tomu orangutanovi. Na mou duši, málem vám to zvíře závidím - je to pěkný kus a jistě má taky ohromnou cenu. Jak je asi starý?"

Námořník si zhluboka oddechl jako člověk, který se zbavil nějakého nesnesitelného břemena, a pak sebejistým tónem odpověděl:

"Těžko říct - ale víc než čtyři pět let mu neodhaduju. Máte ho tady?"

"Bohužel ne, nejsme tu na to zařízeni. Je v nájemné stáji v ulici Dubourg, kousek odtud. Ráno si ho můžete vyzvednout. Nějaký důkaz, že je to zvíře vaše, máte samozřejmě u sebe."

"To víte, že mám, pane."

"Nerad se s ním rozloučím," řekl Dupin.

"Měl jste s ním jistě hodně starostí, pane," řekl muž, "a já od vás nechci nic zadarmo. Jak byste taky k tomu přišel. Milerád vám vyplatím odměnu za jeho chycení - odměnu samozřejmě v přiměřené výši."

"No," pravil můj přítel, "tomu říkám poctivá hra, na mou duši. Počkejte - co bych tak mohl chtít? Á - už to mám. Tak tohle bude má odměna: vypovíte mi dopodrobna všecko, co víte o té vraždě v ulici Morgue."

Poslední slova pronesl Dupin velice tichým a klidným tónem. A právě tak klidně přistoupil ke dveřím, zamkl je a klíč strčil do kapsy. Pak vytáhl ze záňadří pistoli, a aniž pohnul brvou, položil ji na stůl.

Námořník zbrunátněl, jako by se dusil. Vyskočil, popadl klobouk - vzápětí však znovu klesl do křesla, roztřesený, k smrti vyděšený. Slovo ze sebe nevyrazil. Z hloubi srdce jsem ho litoval.

"Ale příteli," řekl Dupin laskavě, "zbytečně se plašíte - opravdu. Vůbec vám nechceme ublížit. Zaručuji se vám čestným slovem Francouze, že se vám žádné příkoří nestane. Jsem naprosto přesvědčen, že za zvěrstva v ulici Morgue nejste odpovědný. Nemá ovšem smysl zapírat, že jste do toho případu tak či onak zapleten.

Z toho, co jsem řekl, jste jistě poznal, že jsem se dověděl prostě všechno - a to způsobem, o kterém nemůžete mít ani potuchy. Situace tedy vypadá takhle: nedopustil jste se ničeho, čemu jste mohl nějak zabránit - ničeho, co by vám mohli klást za vinu. Neprovinil jste se ani loupeží - ve chvíli, kdy jste mohl loupit docela beztrestně. Nemáte co zatajovat. Nemáte důvod cokoli zatajovat. Ba naopak, jednal byste navýsost čestně, kdybyste všechno, co víte, vypověděl. Zavřeli nevinného člověka a obvinili ho ze zločinu, jehož pachatele můžete označit."

Za této Dupinovy řeči se námořník jakžtakž vzpamatoval, avšak jeho dřívější smělé vystupování bylo totam.

"Bůh mi tedy pomáhej," pravil po krátké odmlce, "řeknu vám tedy všechno, co o téhle záležitosti vím - i když nečekám, že mi polovinu z toho uvěříte. Byl bych věru blázen, kdybych v to doufal. Přesto tvrdím, že jsem nevinen, a chci se poctivě vyznat ze všeho, i kdyby mě to mělo krk stát."

Vyprávěl nám zhruba tento příběh: Před nedávnem podnikl plavbu do souostroví Velkých Sund. Výprava, jejímž byl členem, přistála na Borneu a pustila se na menší výlet do vnitrozemí. Tam s jedním kamarádem chytil orangutana. Když později přítel umřel, stal se sám jediným vlastníkem zvířete. Než svého zajatce dopravil domů, zakusil díky jeho nezkrotné, výbojné povaze mnoho svízelů, ale posléze se mu přece jen podařilo ubytovat ho bezpečně ve svém pařížském domově. Tam ho choval v naprostém ústraní - nechtěl totiž u sousedů probouzet nevítaný zájem - aspoň do té doby, než se zvířeti zahojí rána na chodidle, kterou si způsobilo o třísku na palubě lodi. Měl v úmyslu nakonec orangutana prodat.

Když se v noci či spíše k ránu osudného dne vrátil z jakési námořnické pitky, přistihl zvíře ve svém pokoji. Vniklo tam z vedlejší komory, kde mělo být bezpečně zavřeno. Břitvu v ruce, s namydlenou tváří sedělo před zrcadlem a chystalo se holit - zřejmě tento úkon pozorovalo předtím u svého pána klíčovou dírkou ve dveřích komory. Když námořník spatřil tu hroznou zbraň v ruce tak divokého zvířete, v ruce tak schopné ji použít, nesmírně se vyděsil a chvilku nevěděl, co počít. Pak ho napadlo, že zvíře dokázal i v návalech nejprudšího běsnění utišit karabáčem, a tak se k němu uchýlil i tentokrát. Jakmile však orangutan spatřil důtky, skokem vyrazil z pokoje, seběhl ze schodů a pak oknem, které bylo naneštěstí otevřeno, vyskočil na ulici.

Francouz se rozběhl za ním. Opice, stále třímajíc břitvu, se občas zastavila, ohlédla se a kynula svému pronásledovateli. Když ji však užuž doháněl, opět se dala na útěk. Tato zoufalá honička neměla konce. V ulicích bylo pusto a ticho, vždyť se chýlilo ke třetí zrána. Jak uprchlík míjel nádvorní frontu domu v ulici Morgue, upoutalo jeho pozornost světlo v otevřeném okně ve třetím poschodí. Bylo to okno pokoje paní L'Espanayové. Přihnal se k domu, spatřil drát hromosvodu, s nepředstavitelnou mrštností vyšplhal nahoru, chytil se okenice, která byla přiražena až ke zdi, a po ní se zhoupl rovnou na pelest postele. Celý ten kousek trval jen několik vteřin. Jak se orangután spouštěl do pokoje, odkopl za sebou okenici, která se opět dokořán rozlétla.

Když to námořník viděl, zaradoval se - ale zároveň se i vylekal. Měl teď větší naději, že zvíře polapí, protože z pasti, do které vniklo, mohlo stěží vyváznout jinak než po drátě - a tak, až poleze dolů, by ho mohl zadržet. Na druhé straně měl oprávněné obavy, co asi uprchlík vyvádí v domě. Tato druhá úvaha muže přiměla sledovat ho dál. Po drátě bleskosvodu se vyšplhal bez nesnází (vždyť byl námořník), když však vystoupil do výše okna, které bylo daleko po jeho pravici, byl v koncích - mohl se nejvýš silně vyklonit a nahlédnout do pokoje. Ten kratičký pohled ho tak vyděsil, že málem sletěl dolů. V tom okamžiku proťaly noční ticho ony příšerné skřeky, jež vyburcovaly ze spánku obyvatele ulice Morgue. Paní L'Espanayová s dcerou, obě v nočním prádle, srovnávaly zřejmě jakési písemnosti do železné truhlice, o níž jsem se již zmínil a kterou dámy přivlekly doprostřed místnosti. Byla otevřená a její obsah rozložený vedle ní na podlaze. Oběti seděly bezpochyby zády k oknu, a z toho, že se výkřiky neozvaly hned, jak zvíře vtrhlo do pokoje, lze soudit, že ho chvíli nezpozorovaly. Bouchnutí okenice přičetly patrně větru.

Když námořník nahlédl do pokoje, držel ohromný lidoop paní L'Espanayovou za vlasy (měla je rozpuštěné - zřejmě si je předtím pročesávala) a švihal jí před obličejem břitvou, jako by chtěl napodobit holiče. Dcera ležela bezvládně na zemi - omdlela. Výkřiky a odpor staré paní (jak se bránila, vyrval jí chumáč vlasů) orangutana popudily a jeho bezpochyby neškodné úmysly se změnily v hněv. Jediným rázným rozmachem své svalnaté paže uťal jí málem hlavu. Pohled na krev rozlítil jeho vztek v záchvat zuřivosti. Zaskřípal zuby, z očí mu vyšlehly blesky a vrhl se na tělo dívky - zaryl své drtivé drápy do jejího hrdla a tiskl, dokud oběť neskonala. V tom okamžiku zabloudil jeho divoký roztěkaný pohled k hlavám postele, nad nimiž se rýsovala matná, hrůzou zkamenělá tvář jeho pána. Zlost zvířete, které si patrně uchovalo v paměti obávaný karabáč, se rázem změnila v strach. Snad si uvědomilo, že zasluhuje trest, a jako by chtělo zahladit své krvavé činy, začalo v panickém rozčilení poskakovat po pokoji, kácet a lámat nábytek, zpřehazovat věci, vytahovat z postele matraci. Posléze popadlo tělo mrtvé dívky a vrazilo je do komína, a nakonec se zmocnilo mrtvoly staré paní a strhlo ji střemhlav z okna.

Když se se svým zohaveným břemenem přiblížilo k oknu, námořník zděšeně uskočil k drátu, po němž spíš sjel, než slezl dolů, a rychle se rozběhl domů. V hrůze před následky toho běsnění ho nadobro přešla starost o další osudy orangutana. To, co slyšeli lidé na schodišti, byly Francouzovy výkřiky úděsné hrůzy smíšené s posupným brebentěním obludy.

Zbývá jen málo, co bych ještě dodal. Orangutan unikl z pokoje bezpochyby těsně předtím, než byly vypáčeny dveře. Okno za sebou zřejmě přibouchl. Majitel zvíře později sám chytil a dostal za ně značný obnos od ředitelství botanické zahrady. Le Bon byl propuštěn, jakmile jsme s okolnostmi případu - doplněnými Dupinovými poznámkami - seznámili policejního prefekta. Tento hodnostář, jakkoli mému příteli nakloněný, nedovedl zcela zakrýt nelibost nad novým zvratem události a neodpustil si několik kousavých poznámek asi v tom smyslu, že je radno, aby si každý hleděl svého.

"Ať si mluví," řekl Dupin, kterému prefekt nestál ani za odpověď. "Ať jen káže a ulehčí svému svědomí! Mne jenom těší, že jsem ho porazil na jeho vlastním kolbišti. Nijak mě ovšem neudivuje - jako udivuje jeho -, že v řešení téhle záhady na celé čáře selhal. Náš přítel prefekt je totiž, po pravdě řečeno, příliš mazaný na to, aby dokázal jít věcem na kloub. Jeho chytrost nemá ducha. Je to samá hlava a žádné tělo - jako obraz bohyně zlodějů a podvodníků Laverny, nebo v nejlepším případě samá hlava a ramena, jako treska. Ale stejně je to chlapík k pohledání. Mám ho zvlášť rád pro jeden jeho oblíbený bravurní krasořečnický kousek, který mu získal pověst duchaplného muže. Myslím jeho způsob, jak umí - de nier ce qui est, et d'expliquer ce qui n'est pas (fr.) - Popírat to, co je, a vysvětlovat to, co není."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 16.08.2008

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Černý kocour, Černý kocour (2), Černý kocour (3), Černý kocour (4)
-Démon zvrácenosti
-Eleonora, Eleonora (2)
-Havran, Havran (2), Havran (3), Havran (4), Havran (5), Havran (6)
-Havran (rozbor), Havran (rozbor) (2), Havran (rozbor) (3)
-Havran: 16 českých překladů
-Jáma a kyvadlo, Jáma a kyvadlo (2), Jáma a kyvadlo (3), Jáma a kyvadlo (4), Jáma a kyvadlo (5), Jáma a kyvadlo (6), Jáma a kyvadlo (7), Jáma a kyvadlo (8), Jáma a kyvadlo (9), Jáma a kyvadlo (10), Jáma a kyvadlo (11), Jáma a kyvadlo (12), Jáma a kyvadlo (13), Jáma a kyvadlo (14)
-Jáma a kyvadlo a jiné povídky, Jáma a kyvadlo a jiné povídky (2), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (3), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (4), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (5), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (6), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (7), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (8), Jáma a kyvadlo a jiné povídky (9)
-Krajina stínů
-Maska červené smrti, Maska červené smrti (2)
-Muž, který se rozpadl, Muž, který se rozpadl (2)
-Oválný portrét (Fantastické příběhy)
-Pád do Maelströmu, Pád do Maelströmu (2)
-Pád domu Usherů
-Podlouhlá bedna
-Předčasný pohřeb, Předčasný pohřeb (2)
-Rozhovor Eirose s Charmionem
-Rukopis nalezený v láhvi
-Skokan
-Sud vína amontilladského, Sud vína amontilladského (2)
-Vrah jsi ty!, Vrah jsi ty! (2)
-Vraždy v ulici Morgue, Vraždy v ulici Morgue (2), Vraždy v ulici Morgue (3), Vraždy v ulici Morgue (4), Vraždy v ulici Morgue (5), Vraždy v ulici Morgue (6), Vraždy v ulici Morgue (7), Vraždy v ulici Morgue (8)
-William Wilson
-Zánik domu Usherů, Zánik domu Usherů (2)
-Zlatý brouk (Zlatý skarabeus), Zlatý brouk (Zlatý skarabeus) (2)
-Zlatý skarabeus a jiné povídky, Zlatý skarabeus a jiné povídky (2)
-Zrádné srdce, Zrádné srdce (2), Zrádné srdce (3)
-Zvony
Čítanka-Anděl pitvornosti
-Berenice
-Černý kocour
-Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, Dobrodružství Arthura Gordona Pyma (2)
-Eleonora
-Filozofie básnické skladby
-Havran, Havran (2), Havran (3), Havran (4), Havran (5)
-Heleně
-Jáma a kyvadlo
-Maska červené smrti
-Oválná podobizna
-Předčasný pohřeb
-Skokan
-Vraždy v ulici Morgue, Vraždy v ulici Morgue (2)
-Zánik domu Usherů
-Zlatý brouk (Zlatý skarabeus)
-Zrádné srdce






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­