ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

­­­­

Nadějné vyhlídky (15)

Kapitola XV.

Začínal jsem být pomalu už tuze velký pro světnici páně Wopsleovy pratety a moje učení pod vedením té zpozdilé babky proto skončilo. Ne však dříve, než se Biddy se mnou podělila o všechno, co znala sama, od sešitkového ceníku až po veselou písničku, kterou si koupila za půlpenci. Ačkoli jedinou souvislou částí posledně jmenovaného literárního výplodu byly počáteční řádky: "Když já do Londýna jel, páni, tú - rul, lú - rul, tú - rul, lú - rul, pěkně jsem já naletěl, páni, tú - rul, lú - rul, tú - rul, lú - rul!", přesto jsem se v touze po větší moudrosti s krajní vážností naučil tuto skladbu nazpaměč; také si ani nevzpomínám, že bych někdy zapochyboval o její hodnotě, až na to, že jsem myslel (jak si myslím až do dneška), že toho tú-rul je v poměru k počtu veršů poněkud mnoho. Ve své lačnosti po učení jsem opětovně žádal pana Wopslea, aby mě podaroval nějakými drobty vzdělání, k čemuž se vskutku také laskavě uvolil. Poněvadž se však ukázalo, že ve mně hledá pouze divadelního panáka, s kterým by se mohl přít a objímat ho a lkát nad ním a dštít na něj hrůzu a nejrůznějším způsobem se na něho sápat, bodat ho a otloukat, brzy jsem se toho vzdělávacího kurzu zřekl - třebaže ne dřív, dokud mě pan Wopsle ve svém básnickém rozběsnění těžce nepohmoždil.
Cokoli jsem se naučil, všechno jsem se snažil vštípit Joeovi. Tento výrok zní tak pěkně, že mám-li mít čisté svědomí, nesmím jej pominout bez vysvětlení. Chtěl jsem mít totiž Joea méně nevědomého a prostého, aby tak byl více hoden mé společnosti a méně vydán Estelliným výtkám.
Naší studovnou byla stará baterie venku na blatech a jako učební pomůcky nám sloužila rozbitá břidlicová tabulka a kratičký zbytek pisátka, k nimž Joe vždycky ještě přidával dýmku tabáku.
Nikdy jsem nezažil, aby si Joe cokoli zapamatoval od jedné neděle do druhé nebo aby si pod mým vedením osvojil sebemenší drobet vědomostí. Přesto na baterii kouřil svou dýmku s výrazem mnohem hloubavějším než kde jinde - ba dokonce s výrazem učeným - jako by byl pevně přesvědčen, že dělá úžasné pokroky. Přítel milý, kéž by tomu tak bývalo!
Příjemno a klidno bylo tam venku, kde po řece za náspem klouzaly plachty a někdy, když byl odliv nízko, vypadaly, jako by patřily potopeným lodím, jež dosud plují po dně dál. Kdykoli jsem pozoroval lodi, setrvávající s napjatými bělostnými plachtami venku na moři, vždycky jsem si vzpomněl na slečnu Havishamovou a na Estellu; a kdykoli z dálky dopadlo šikmé světlo na oblak nebo na plachtu nebo na zelené úbočí nebo na hladinu vody, přišly mi na mysl zase - slečna Havishamová a Estella a ten podivný dům i ten podivný život měly zjevně něco společného se vším, co bylo pitoreskní.
Jednou v neděli, když si Joe nesmírně pochutnával na své dýmce a tolik se holedbal svým "ukrutánským hlupáctvím", že jsem se pro ten den vzdal námahy, ležel jsem s bradou opřenou o ruku nějakou chvíli na náspu a objevoval jsem po celém širém obzoru, na obloze i ve vodě, stopy slečny Havishamové a Estelly, až jsem se konečně odhodlal vyslovit myšlenku, která se jich týkala a už dlouho mi tolik vrtala hlavou.
"Joe," řekl jsem, "nemyslíš, že bych měl jít navštívit slečnu Havishamovou?"
"Hm, no, Pipe," opáčil Joe v rozvláčném uvažování. "Načpak?"
"Načpak, Joe? Proč se vůbec dělají návštěvy?"
"Jsou možná návštěvy, Pipe," pravil Joe, "že se pro ně jaktěživo nenajde žádná kloudná příčina. Ale co se tejče té návštěvy u slečny Havishamové. Mohla by si myslet, že něco chceš - že od ní něco čekáš."
"Nemyslíš, Joe, že bych mohl říci, že nic nečekám?"
"To bys mohl, chlapče zlatá," přisvědčil Joe. "A ona by ti mohla věřit. Ale taky by nemusela."
Joe cítil, stejně jako já, že podal pádný argument, a dýmal ze všech sil z dýmky, aby se udržel a nezeslabil jej opakováním.
"Heleď, Pipe," pokračoval Joe, jakmile byl mimo ono nebezpečí, "slečna Havishamová se k tobě zachovala takhle hezky, zavolala si mě zpátky a řekla mi, že to je všecko."
"Ano, Joe. Slyšel jsem ji."
"Všecko," opakoval Joe se silným důrazem.
"Ano, Joe. Povídám ti, že jsem ji slyšel."
"Tím jako chci říct, Pipe, tím že jako možná mínila - Udělejme tomu konec! - Jako by se nic nestalo! - Já na jedné straně a vy na druhé! - Zůstaňme od sebe!"
Mne to už také napadlo a ani zdaleka pro mne nebylo útěchou, když jsem viděl, že to napadlo také jeho - tím to totiž vypadalo pravděpodobnější.
"Ale Joe -"
"Copak, chlapče zlatá?"
"Podívej, mně tady hnedle končí první rok učení, a já jsem ode dne, co jste uzavřeli tu smlouvu, ještě ani slůvkem slečně Havishamové nepoděkoval, ani se po ní nezeptal, ani nedal nijak najevo, že na ni vůbec vzpomínám."
"Inu, to je pravda, Pipe - a ledaže bys jí udělal komplet sadu podkov na všecky štyry - čímžto jako chci ještě říct, že ani taková komplet sada podkov na všecky štyry by třeba nebyl zrovna nejvhodnější prezent, když tam pro ně nikde nejsou žádný kopyta.
Ale Joeovi se už jednou myšlenka na dárek uhnízdila v hlavě a musel ji pořád omílat. "Nebo třeba," pokračoval, "i kdybys jí s něčí pomocí vykoval nový řetěz na hlavní dveře - nebo řekněme nějakej ten veletucet nebo dva vratových šroubů jen tak na všeobecnou potřebu - nebo nějakou lehoučkou ozdobnou titěrnost, jako třeba dlouhou vidličku, když si caltiček opíká topinky - nebo rošt na rožnění šprotů a tak podobně."
"Ale já nemyslím vůbec žádný dárek, Joe," skočil jsem mu do řeči.
"Inu," pravil Joe a stále si vedl svou a rozváděl tu myšlenku, jako kdybych na to bůhvíjak naléhal, "bejt tebou, Pipe, já bych to nedělal. Ne, rozhodopádně nedělal. Anžto načpak je řetěz na dvoře, když ho má jeden věčně zastrčený? A vratové šrouby, ty se dají špatně vykládat. A kdyby to byla opíkací vidlička, to by ses pustil do mědi a neudělal by sis žádnou parádu. A na roštu na rožnění nemůže svou šikovnost ukázat ani sebešikovnější řemeslník anžto rošt je holt rošt," mluvil do mě vytrvale Joe, jako kdyby se mě snažil vyvést z utkvělého klamu, "a můžeš to kroutit jak chceš, ale vždycky ti z toho vyleze rošt, ač už se ti to líbí nebo nelíbí, a nemůžeš si pomoct a -"
"Můj milý Joe," zvolal jsem celý zoufalý a chytil jsem ho za kabát, "přestaň s tím už přece! Ani ve snu mě nenapadlo dělat pro slečnu Havishamovou nějaký dárek."
"Ne, Pipe, nechtěls," přisvědčil Joe, jako by se celou tu dobu bral právě za to, "a povídám ti jen tolik, Pipe, že máš pravdu."
"Ano, Joe - ale já ti chtěl říct, že když zrovna teď máme míň práce, tak kdybys mi dal zítra na půl dne volno, myslím, že bych si zašel do města a navštívil slečnu Est - Havishamovou."
"Kterážto," pravil Joe vážně, "se nejmenuje Esthavishamová, Pipe, ledaže by se dala překřtít."
"Vím, Joe, vím. Ujel mi jazyk. Co tomu říkáš, Joe?"
Zkrátka, Joe měl za to, že mám-li to za dobré já, má to za dobré i on. Ale nezapomněl si důrazně vyhradit, že kdyby se mi nedostalo srdečného přijetí nebo kdyby mě slečna Havishamová nepovzbudila, abych svou návštěvu opakoval jako návštěvu, která nemá žádný další účel než prostě vyjádřit vděčnost za prokázanou laskavost, pak že tato pokusná výprava nebude už mít pokračování.
Slíbil jsem, že těm podmínkám dostojím.
Léta si už Joe držel tovaryše na týdenní mzdu, který se jmenoval Orlick. Ten tvrdil - holá nemožnost - že jeho křestní jméno je Dolge, což znamená milý a jemný, ale byl to chlapík povahy tak sveřepé, že podle mého soudu nebyl v této věci obětí žádného klamu, nýbrž svéhlavě vnutil to jméno naší vesnici na výsměch jejímu rozumu. Byl to ramenatý, snědý muž klátivých údů a velké síly, který jaktěživo neměl naspěch a pořád se nahrbeně loudal. Ani při příchodu do práce nikdy nevypadal, že přichází úmyslně, nýbrž vždycky se přiklátil dovnitř jakoby čirou náhodou; a když si šel sníst oběd k Veselým bárkařům nebo večer odcházel, vyloudal se nahrbeně ven jako Kain nebo Věčný žid, jako by neměl ponětí, kam vůbec jde, ani úmysl se ještě někdy vrátit. Bydlil v domku hrázného daleko venku na blatech a ve všední dny přicházel loudavě ze své poustevny s rukama v kapsách a s obědem svázaným do uzlíčku, který mu visel volně kolem krku a houpal se mu na zádech. V neděli většinou proležel celý den na stavidlech nebo ho prostál opřený o nějaký stoh nebo stodolu. Ustavičně se klátivě loudal od místa k místu s očima upřenýma do země, a když ho někdo oslovil nebo ho něco jiného přinutilo zdvihnout oči, pozvedl je s napůl nedůtklivým, napůl nechápavým výrazem, jako kdyby jediná myšlenka, kterou kdy měl, byla ta, že je opravdu podivné a urážlivé, soudí-li se o něm, že vůbec nikdy nemyslí.
Tento mrzoutský tovaryš mě neměl nijak v oblibě. Dokud jsem byl ještě docela malý a bázlivý klučina, namlouval mi, že v jednom černém koutě kovárny sídlí sám ďábel a že je s tím zloduchem moc zadobře; také že jednou za sedm let je nutno rozdělat oheň živým klukem a že se mohu s určitostí považovat za podpal. Když jsem se stal Joeovým učedníkem, utvrdilo to snad v Orlickovi jakési podezření, že ho jednou asi vypíchnu z místa; buď jak buď, znelíbil si mě ještě víc. Ne že by kdy řekl nebo udělal něco, co by značilo otevřené nepřátelství; pozoroval jsem pouze, že vždycky bije kladivem tak, aby hnal jiskry směrem ke mně, a že kdykoli zpívám Našeho Klema, pokaždé vpadá mimo tempo.
Dolge Orlick byl v kovárně při práci a slyšel mě, když jsem nazítří Joeovi připomněl své půldenní volno. V první okamžik neřekl nic, protože právě měli s Joem mezi sebou kus žhavého železa a já tahal měchy, ale po chvíli se opřel o kladivo a promluvil: "Heleďte, mistře! Jistě nechcete jednomu z nás nadržovat. Jestli dáváte půlden volna mladému Pipovi, dopřejte ho taky starému Orlickovi." Myslím, že mu bylo něco kolem pětadvaceti, ale obyčejně o sobě hovořil jako prastarý kmet.
"Prosím tě, co si počneš s půldnem volna, i kdybys ho nakrásně dostal?" namítl Joe.
"Co já si s ním počnu? Co si s ním počne on? Poradím si s ním stejně jako on," odpověděl Orlick.
"Co se tejče Pipa, ten jde do města," pravil Joe.
"Tak teda, co se tejče starého Orlicka, ten půjde do města taky," odsekl ten výtečník zostra. "Do města můžou jít dva. Kde je psáno, že do města smí jít jen jeden?"
"Nečerti se," řekl Joe.
"Budu, když budu chtít," zavrčel Orlick. "Někdo si bude chodit do města! Tak jářku, mistře. Heleďte! Tady v dílně žádné nadržování! Buďte přece chlap!"
Protože mistr odmítal o té věci hovořit, dokud tovaryš nebude v lepším rozpoložení, vrhl se Orlick k výhni, vytáhl do běla rozžhavenou tyč, zašermoval s ní proti mně, jako by mi ji chtěl prohnat tělem, zasvištěl mi s ní kolem hlavy, položil ji na kovadlinu a bušil do tyče - jako bych to byl já, myslel jsem si, a ty jiskry jako by byly moje tryskající krev - a když kováním sebe rozehřál a železo zchladil, opřel se opět o kladivo a konečně řekl: "Tak teda, mistře!"
"Už ses uklidnil?" zeptal se stroze Joe.
"Ba! Uklidnil!" odpověděl nevrlý starý Orlick.
"No, anžto si celkem hledíš práce stejně dobře jako většina jiných," rozhodl Joe, "tak z toho uděláme půlden volna pro všecky."
Sestra, která stála tiše na dvorku a všechno slyšela - k smrti ráda špehovala a poslouchala a ani za mák se za to nestyděla - okamžitě nahlédla jedním z oken dovnitř.
"To jsi celý ty, blázne!" křikla na Joea. "Dávat volno takovejm línejm habánům. Jseš na mou duši boháč, vyhazovat mzdu takhle pro nic za nic. Bejt tak jeho mistrem já!"
"Vy byste ráda mistrovala každému, kdybyste si troufla," odsekl Orlick s ošklivým úšklebkem.
("Nech ji bát," napomenul ho Joe.)
"Stačila bych na všechny hňupy a na všechny lotry," opáčila sestra, se kterou začínal lomcovat pořádný vztek. "A nemohla bych stačit na hňupy, kdybych nestačil na tvého mistra, co je všech hňupů vejlupek. A nemohla bych stačit na lotry, kdybych nestačila na tebe, co jsi nejhorší a nejhnusnější lotr odsud až do Francouzska, abys věděl!"
"Jste dračice zlolajná, matko Gargeryová," zavrčel tovaryš.
"Jestli to dělá z člověka znalce lotrů, tak byste měla bejt znalec nade všecky."
("Nech ji být, slyšíš?" napomenul ho Joe znova.)
"Cos to povídal," křikla sestra a teď už začínala ječet.
"Cos to povídal? Co mi to povídal ten chlap, ten Orlick, Pipe?
Jak mě to pojmenoval, a můj muž stojí u toho? ů! ů! ů!" Každé to zvolání bylo zavřeštění. A zde musím o své sestře podotknout, co platí stejně pravdivě o všech vznětlivých ženách, které jsem kdy viděl, a to, že vzteklost pro ni nebyla vůbec omluvou, poněvadž je nesporné, že místo aby do zuřivosti upadla, vědomě a záměrně se ze všech sil namáhala do ní vnutit a ponenáhlu se stupínek po stupínku slepě rozzuřila. "Jakou mi to řekl nadávku před tímhle podlým hanebníkem, co přísahal, že mě bude chránit? ů! Držte mě! ů!"
"Hm-m-m!" drmolil tovaryš mezi zuby. "Já bych vás podržel, kdybyste byla moje stará. Podržel bych vás pod pumpou a škrtil bych vás, až bych to z vás vydávil."
("Povídám ti, nech ji být," napomenul ho Joe.)
"Ach! Když ho jeden slyší!" křikla sestra, spráskla ruce a zároveň zavřeštěla - což bylo další stadium. "Když jeden slyší, jaké pro mě má nadávky! Ten Orlick! V mém vlastním domě! Mně, vdané ženské! A můj muž stojí u toho! ů! ů!" Sestra několikrát za sebou zběsile spráskla ruce a zavřeštěla a pak se začala bít pěstmi do prsou a do kolen, strhla si čepec a rvala si vlasy - což byl poslední stupeň na její cestě ke vzteklosti. Protože se tou dobou už proměnila v učiněnou fúrii se stoprocentním úspěchem, vrhla se ke dveřím, které jsem naštěstí zatím zamkl.
Co si mohl ubožák Joe po těch svých napomínavých vsuvkách, které zůstaly bez povšimnutí, nyní počít jiného než se přímo tovaryši postavit a zeptat se ho, co si myslí, takhle se plést mezi něho a paní kovářku, a dále ho vyzvat, je-li natolik mužský, aby si to s ním rozdal? Starý Orlick si uvědomoval, že daná situace nepřipouští nic menšího než si to rozdat, a bez okolků zaujal obranný postoj. A tak, aniž si vůbec sundali ožehnuté a popálené zástěry, pustili se do sebe jako dva obři. Ale byl-li v našem okolí nějaký muž, který by dokázal dlouho odolávat Joeovi, já takového jaktěživo nepoznal. Orlick, jako kdyby nebyl nic víc než můj bledolící mladý pán, ležel velmi brzy v uhelném mouru a neměl nijak naspěch, aby z něho vstal. Pak Joe odemkl dveře a zvedl ze země mou sestru, která zatím upadla u okna do bezvědomí (ale myslím, že teprve potom, co zhlédla zápas), odnesl ji do domu a uložil ji; ustavičně jí přitom domlouval, aby se vzpamatovala, ale sestra nedělala nic jiného, než se bránila a rvala Joea za vlasy. Pak nastal onen zvláštní pokoj a ticho, jež následují po všech bouřích; a v té chvíli jsem s týmž nejasným pocitem, jaký jsem vždycky spojoval s takovým uklidněním - že totiž je neděle a někdo umřel - odešel nahoru, abych se ustrojil.
Když jsem se vrátil dolů, zastihl jsem Joea a Orlicka, jak zametají kovárnu, a neviděl jsem žádnou jinou stopu po rozruchu než poranění na jedné Orlickově nosní dírce, které nebylo ani tuze nápadné, ani zas jen tak nic. Objevil se tam také džbán piva od Veselých bárkařů a oba si z něho střídavě přihýbali naprosto mírumilovně. Ten mrtvý klid měl na Joea upokojující a filozofický účinek; vyšel totiž za mnou na ulici a jako pár slov na rozloučenou, která by mi mohla být na prospěch, mi řekl: "Rapl přijde, Pipe, a rapl zas odejde - inu, takový je život, Pipe!"
Jaké nesmyslné vzrušení (neboč city, které jsou u dospělého muže hluboce vážné, pokládáme u chlapce za náramně směšné) jsem prožíval, když jsem se opět ubíral k slečně Havishamové, na tom zde málo sejde. A nezáleží ani na tom, kolikrát jsem přešel sem i tam kolem vrat, než jsem se odhodlal zazvonit. Ani na tom, jak jsem v duchu zápasil, nemám-li bez zazvonění odejít, ani jak bych nepochybně odešel, kdybych byl pánem svého času, a zase se potom vrátil.
K vratům přišla slečna Sára Pocketová. Nikoli Estella.
"Co to? Ty jsi tady zas?" zeptala se slečna Pocketová. "Co tady chceš?"
Na mou odpověď, že jsem se pouze přišel podívat, jak se vede slečně Havishamové, Sára očividně uvažovala, má-li či nemá-li mě poslat, abych si šel po svém. Nechtěla se však odvážit té odpovědnosti, a proto mi odemkla a ve chviličce se vrátila s příkrým vzkazem, že mám "přijít nahoru".
Všechno bylo beze změny a slečna Havishamová byla sama.
"Nuže?" pravila a upřela na mne oči. "Doufám, že nic nechceš. Nic nedostaneš."
"To se přece rozumí, slečno Havishamová. Chtěl jsem vám jen oznámit, že si v učení vedu velice dobře a že jsem vám stále ze srdce vděčný."
"Dost, dost!" odpověděla s týmž starým poškubáváním prstů.
"Přijď se občas podívat - přijď na svoje narozeniny. Aha!" zvolala nenadále a otočila se i s křeslem čelem ke mně. "Ty se rozhlížíš po Estelle, viď?"
Ano, rozhlížel jsem se - opravdu po Estelle - a vykoktal jsem, že doufám, že se jí vede dobře.
"Je v cizině," prohlásila slečna Havishamová. "Vzdělává se na dámu - je nedostižná - hezčí než kdy dřív - obdivovaná každým, kdo ji uvidí. Cítíš, žes ji ztratil?"
V tom, jak pronesla poslední slova, bylo tolik zlomyslné radosti a potom propukla v smích tak nepříjemný, že jsem byl na rozpacích, co mám říci. Ušetřila mi však přemýšlení, neboť mě propustila. Když Sára s tím obličejem jak skořápka vlašského ořechu za mnou zavřela vrata, pocítil jsem silněji než kdy dřív nespokojenost se svým domovem i řemeslem a vůbec se vším - a to bylo všechno, co jsem z toho svého nápadu měl.
Jak jsem se loudal Hlavní třídou, díval se zasmušile do výkladních skříní a přemítal, co bych si koupil, kdybych byl pán, kdo nevyšel z knihkupectví jako pan Wopsle. Měl v ruce jímavou tragédii Jiří Barnwell, do které právě v tomto okamžiku investoval šest pencí s úmyslem každičké její slovo vysypat na hlavu Pumblechookovi, s nímž se zrovna chystal posvačit. Sotva mě spatřil, hned ho patrně napadlo, že mu zvláštní řízení prozřetelnosti přivedlo do cesty učedníka, jehož může zahrnout četbou; hned se mě také zmocnil a naléhal, abych ho doprovázel do pumblechookovského salonu. Poněvadž jsem věděl, že doma to nebude stát za nic, a poněvadž večery byly temné, cesta neutěšená a takřka každá společnost na silnici lepší než žádná, nijak horlivě jsem se nebránil; následkem toho jsme vkročili do Pumblechookova krámu, právě když se na ulici a v obchodech rozsvěcovalo.
Poněvadž jsem při žádném jiném podání Jiřího Barnwella dosud neasistoval, nevím, jak dlouho asi obyčejně trvá; vím však velmi dobře, že toho večera trvalo až do půl desáté, a že když se pan Wopsle konečně dostal do Newgateského vězení, myslil jsem, že to nikdy nedovede až pod šibenici - o tolik pomaleji si začal počínat než v kterémkoli dřívějším období své nectné životní dráhy. Připadalo mi to už opravdu trochu moc, když si stěžoval, že nakonec má právě v květu života zhasnout, jako kdyby nebyl uvadal, lístek za lístkem, hned od chvíle, kdy tu svou dráhu nastoupil. To však byla čistě otázka délky a nudnosti. Ale co se mne dotýkalo palčivě, bylo ztotožňování celé věci s mou neškodnou osůbkou. Když začal Barnwell scházet na scestí, na mou věru, že jsem cítil přímo nutnost se ospravedlnit, tak mě z toho vinil Pumblechookův rozhořčený pohled.
Také Wopsle si dával záležet, aby mě ukazoval v nejhorším světle. Zároveň vzteklý i plačtivý, musel jsem svého strýce zavraždit bez jakékoliv polehčující okolnosti; Millwood mě při každé příležitosti porážel důvody; dceru mého pána posedla utkvělá myšlenka, že o mne nedbá ani za mák; a všechno, čím mohu své uvzdychané a odkládavé chování onoho osudného rána omluvit, je to, že pouze odpovídalo celkové ochablosti mého charakteru. I když mě už šťastně pověsili a Wopsle sklapl knihu, Pumblechook seděl dál, provrtával mě očima, potřásal hlavou a opakoval: "Vem si z toho výstrahu, hochu, vem si z toho výstrahu!" - jako kdyby bylo všeobecně známou skutečností, že se zabývám úmyslem zavraždit blízkého příbuzného, jakmile se mi jenom podaří nějakého přimět, aby se ve své slabosti stal mým dobrodincem.
Snesla se velmi temná noc, než konečně bylo po všem a já se s panem Wopslem vydal na cestu domů. Venku za městem jsme vkročili do těžké mlhy, z níž mokře a hustě mrholilo. Svítilna u mýtní závory byla pouhou kalnou skvrnou, zdánlivě docela jinde než na místě, kde lucerna obvykle stávala, a její paprsky vypadaly v mlze jako pevná hmota. Právě jsme si toho všimli a říkali si, jak se s otočením větru mlha začíná z jisté strany našich blat zdvíhat, když vtom jsme narazili na nějakého muže, který se ploužil v závětří mýtnice.
"Hola!" zvolali jsme a zastavili se. "To je Orlick?"
"Ba!" přisvědčil a vyploužil se ven. "Zrovna tady čekám, jestli náhodou nenatrefím na nějakého společníka."
"Jdete pozdě," poznamenal jsem.
Orlick odpověděl nikoli nesprávně: "No a? I ty jdeš pozdě."
"My, pane Orlicku," prohlásil pan Wopsle, dosud nadšený svým nedávným hereckým výkonem, "jsme si popřáli kulturní večer."
Starý Orlick zavrčel, jako by k tomu neměl co říct, a šli jsme dál všichni spolu. Po chviličce jsem se ho zeptal, jestli strávil své půldenní volno také ve městě.
"Ano," přikývl, "celé půldne. Šel jsem hned za tebou.
Neviděl jsem tě sice, ale musel jsem ti být skoro v patách.
Mimochodem, zase střílejí z děl."
"Z galejí?" prohodil jsem.
"Ba! Zas nějaký ptáček uletěl z klece. Však brzo nějaké uslyšíš."
Vskutku jsme ušli sotva pár kroků, když k nám dolehlo dobře známé zadunění, zdušené mlhou, a těžce se valilo do dáli, jako by hrozivě pronásledovalo uprchlíky.
"Noc k upláchnutí jako stvořená," řekl Orlick. "Dnes by nám dalo zabrat takového šibeničníka na útěku čapnout."
Ten námět ve mně vzbudil jisté myšlenky a já o něm potichu přemítal. Pan Wopsle, v roli zle odměněného strýce z večerní tragédie, upadl do hlasitého meditování ve své zahradě v Camberwellu. Orlick s rukama v kapsách se klátivě ploužil vedle mě. Byla velká tma, velký déšť, velké bláto, a tak jsme se čvachtali domů. Co chvíli k nám znovu dolehla rána výstražného děla a znovu se hučivě valila podél toku řeky. Hleděl jsem si pouze sám sebe a svých myšlenek. Pan Wopsle umíral líbezně v Camberwellu a nesmírně srdnatě na Bosworthském poli a v nevýslovných mukách v Glastonbury. Orlick občas zabručel: "Buch a buch, ráz a ráz - Náš Klem! Perlík zvoň zas a zas - Náš Klem!"
Připadalo mi, že pil, ale opilý nebyl.
Tak jsme došlapali až do vsi. Cesta, kterou jsme se k ní ubírali, nás vedla kolem Tří veselých bárkařů a k svému překvapení - neboť bylo jedenáct hodin v noci - jsme spatřili, že hospoda tone v rozruchu; dveře byly dokořán a porůznu v ní blikala nezvyklá světla, zjevně v chvatu popadená i odložená. Pan Wopsle zaskočil dovnitř, aby se zeptal, co se děje (v domnění, že byl dopaden nějaký trestanec), ale s velkým spěchem zase vyběhl.
"Stala se nehoda," vyhrkl, aniž se zastavil, "u vás doma, Pipe. Utíkejme! Honem, všichni!"
"Jaká?" zeptal jsem se, a rozběhl se za ním. Stejně se ptal Orlick vedle mě.
"Přesně nevím. Patrně se někdo vloupal do domu, když Joe Gargery byl pryč. Podle všeho prý trestanci. Někoho napadli a zranili.
Utíkali jsme příliš rychle, než abychom mohli hovořit dál a nezastavili jsme se, dokud jsme nedoběhli do kuchyně. Byla plná lidí - tlačila se tam celá ves, tam nebo na dvoře - a byl tam lékař a byl tam Joe a byl tam hlouček žen, všichni na podlaze uprostřed kuchyně. Nezaneprázdnění diváci ustoupili, když mě spatřili, a tak jsem spatřil svou sestru - nataženou v bezvědomí a bez hnutí na holých prknech na místě, kam ji srazila strašlivá rána do týla, kterou jí zasadila čísi neznámá ruka, když stála s obličejem obráceným k ohni - propadlou sudbě, že už nikdy nepodlehne raplu, dokud bude Joeovou ženou.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 09.06.2020

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Charles Dickens - Nadějné vyhlídky (15)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­