ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

­­­­

Nadějné vyhlídky (4)

Kapitola IV.

Očekával jsem s určitostí, že v kuchyni zastihnu čekat strážníka, aby mě sebral. Ale nejenže tam nečekal žádný strážník, ale dokonce se dosud na tu krádež vůbec nepřišlo. Kovářka se horečně zabývala uklízením domu v přípravách na sváteční den a Joea vystrnadila na schůdek před kuchyňskými dveřmi, aby nepřišel do styku s lopatkou na smetí - s předmětem, do něhož mu osud dříve nebo později zavedl kroky pokaždé, kdykoli sestra s vervou uklízela podlahy ve své domácnosti.
"A kde jsi, u všech kozlů, byl ty?" zněl kovářčin vánoční pozdrav, když jsem se spolu se svým svědomím ukázal doma.
Řekl jsem, že jsem si byl poslechnout koledy. "Chm, podívejme!" opáčila kovářka. "No, mohls mít horší nápad." O tom není pochyb, pomyslil jsem si.
"Kdybych nebyla kovářova žena a (to je vlastně jedno a to samé) takový otrok, co neví, co to je sundat zástěru, byla bych si možná šla poslechnout koledy sama," pokračovala kovářka. "Mám koledy ukrutně ráda, a to je právě nejlepší důvod, proč žádnou jaktěživo neslyším."
Joe, který se odvážil vejít do kuchyně za mnou, jakmile se lopatka se smetím před námi stáhla do ústraní, si přejel hřbetem ruky se smířlivým výrazem přes nos, když po něm kovářka šlehla pohledem, ale sotvaže odvrátila zraky, zkřížil potají oba ukazováčky a nastrčil mi je před oči. To bylo naše smluvené znamení, že dnes je zase s kovářkou pro její nevrlost kříž. To bylo ostatně tak zhusta její normální rozpoložení, že Joe a já jsme často po celé týdny v jednom kuse byli na tom s prsty stejně jako pomníkoví křižáci s nohama.
Měli jsme mít velkolepý oběd, naloženou vepřovou kýtu a zeleninu a párek pečených kuřat s nádivkou. Pěkný masový nákyp byl hotový už od včerejšího rána (což vysvětlovalo, proč haši ještě nikdo nepostrádal) a pudink se již vařil. Tyto rozsáhlé přípravy zavinily, že jsme byli beze všech okolků se snídaní odbyti - "protože," rozhodla kovářka, "mě ani nenapadne, abyste se mi tady svátečně cpali až k prasknutí a já pak měla hromadu nádobí, když zrovna před sebou mám práce až nad hlavu, to si zapište za uši!"
Dostali jsme tedy každý svůj příděl krajíce do ruky, jako kdybychom byli dva tisíce vojáků na spěšném pochodu, a ne jeden muž a chlapec doma, a s kajícnou tváří jsme lokali křtěné mléko ze džbánu na kredenci. Kovářka zatím pověsila čisté bílé záclony a kolem širokého dýmníku přitloukla hřebíčky nový květovaný kanýr místo starého a také odkryla malý parádní pokoj přes chodbu. Ten se nikdy jindy neodkrýval, trávil celý zbytek roku pod chladným závojem z hedvábného papíru, který zahaloval dokonce i čtyři bílé terakotové pudlíky na krbové římse, z nichž každý měl černý čumáček a v tlamičce košíček květin a byl věrným protějškem všech ostatních. Kovářka byla hospodyně velmi čistotná, ale přímo mistrovsky uměla svou čistotnost udělat nepříjemnější a nesnesitelnější, než je vyslovená špína. Čistota následuje hned po zbožnosti a někteří lidé tropí totéž se svým náboženstvím.
Protože sestra měla tolik co dělat, šla do kostela v zastoupení; to znamená, šli jsme Joe a já. V oblečení do práce byl Joe typický urostlý kovář; ve svátečním vypadal spíš jako strašák v zámožných poměrech. Cokoli tehdy míval na sobě, nic mu nepadlo, a jako by mu ani nepatřilo, a všechno, co tehdy nosil, ho dřelo. V dnešní slavnostní den vyšel ze svého pokoje, když zvony radostně hlaholily, jako učiněný obraz bídy, oblečený v plné parádě nedělních kajícníků. Pokud jde o mne, měla myslím sestra jakousi všeobecnou představu, že jsem mladý zlosyn, kterého sebral (hned v den narození) nějaký policejní porodník a potom ho odevzdal jí, aby s ním nakládala v souladu s uraženým majestátem zákona. Vždycky se mnou zacházela, jako kdybych tehdy trval na tom, že musím přijít na svět, proti všem příkazům rozumu, náboženství a morálky a přes všechny varovné námitky svých nejlepších přátel. I když mně dávala vzít míru na nové šaty, musil je krejčí podle daných pokynů zhotovit jako nějaký nápravný prostředek a za nic na světě nepřipustit, abych v nich mohl volně pohybovat údy.
Proto vidět nás dva, Joea a mne, jak spolu jdeme do kostela, musela být pro soucitné duše dojemná podívaná. A přesto moje zevní utrpení nebylo nic proti tomu, co jsem zakoušel v nitru. Hrůza, která mě přepadala, kdykoli se kovářka šustla kolem spižírny nebo vyšla z místnosti, snesla srovnání jedině s hryzením svědomí, s nímž má mysl prodlévala u toho, co spáchaly moje ruce. Pod tíhou svého tajného hříchu jsem uvažoval, zda by církev byla dostatečně silná, aby mě uchránila před pomstou toho strašlivého mladíka, kdybych se té instituci svěřil. Připadl jsem na myšlenku, že chvíle, kdy kněz po přečtení ohlášek řekne: "Nyní je na vás, abyste se vyjádřili!", bude pro mne čas, abych vstal a požádal o soukromý rozhovor v sakristii. Ani zdaleka nemám jistotu, že bych nedokázal, být obyčejná neděle a nikoli Boží hod, uvést naši malou náboženskou obec v úžas tím, že bych se vskutku k tomu krajnímu kroku uchýlil.
Pan Wopsle, kostelník a obecní písař, měl obědvat s námi; také pan Hubble, kolář, s paní Hubbleovou a strýc Pumblechook (strýc Joeův, ale přivlastňovala si ho kovářka), zazobaný obchodník s obilím, který bydlil v nejbližším městě a jezdil vlastní bryčkou. Obědvat se mělo v půl druhé. Když jsme s Joem přišli domů, našli jsme stůl prostřený; kovářka se zatím již ustrojila, oběd se právě chystal, hlavní domovní dveře byly odemčeny (nikdy jindy nebývaly), aby hosté mohli vejít předním vchodem, a všechno bylo jedna nádhera. A o krádeži pořád ani muk.
Čas nadešel, aniž mým citům přinesl nějakou úlevu, a společnost přišla. Pan Wopsle, nerozlučně spjatý s orlím nosem a s vysokou lesklou pleší nad čelem, měl hluboký hlas, na který byl neobyčejně pyšný; mezi jeho známými se dokonce tvrdilo, že kdyby měl volnost a mohlo být po jeho, předříkával by, až by farář závistí zkoprněl. Sám přiznával, že kdyby církev měla "otevřené dveře", čímž myslil k soutěži, nepovažoval by za beznadějné, že by v ní mohl vyniknout. Ale církev neměla "otevřené dveře", a proto byl, jak jsem řekl, naším kostelníkem. Ale ukrutně si zchlazoval žáhu na všech amenech, a když předříkával žalm - předříkal vždycky celý verš - rozhlédl se napřed po celém shromáždění kolem dokola, jako by chtěl říci: "Slyšeli jste našeho přítele tamhle nahoře; povězte mi laskavě, co soudíte o tomhle přednesu!"
Otvíral jsem hostům dveře - budil jsem tak domnění, že je u nás zvykem ty dveře otvírat - a otevřel jsem je nejdřív panu Wopsleovi, potom panu a paní Hubbleovým a jako poslednímu ze všech strýci Pumblechookovi. Poznámka: Já mu pod hrozbou nejpřísnějšího trestu strýc říkat nesměl.
"Paní kovářko," zahovořil strýc Pumblechook, rozložitý, zádušlivý, pomalý muž ve středních letech s ústy jako ryba, s mdlýma vypoulenýma očima a se světle hnědými vlasy naježenými na hlavě jako štětka, takže vypadal, jako by se právě v tu chvíli málem udusil, ale v posledním okamžiku přišel naštěstí k sobě, "přinesl jsem vám jako vánoční pozdrav - přinesl jsem vám, paninko, láhev sherry - a přinesl jsem vám, paninko, láhev portského."
Na každý Boží hod vánoční se uváděl, jako by to byla světoborná novinka, přesně týmiž slovy a držel obě ty láhve v ruce jako činky. Na každý Boží hod vánoční odpovídala kovářka stejně, jako odpověděla teď: "Jejda, strej-čku Pum-ble-choo-ku! To jste hodný!" A na každý Boží hod vánoční jí vracel stejnou odpověď, jakou jí vrátil nyní: "O nic víc, než si zasloužíte. No a teda, slouží všem zdravíčko? A copak dělá Zagroškudla?" Tím myslil mne.
V těchto případech jsme jídali v kuchyni a na ořechy, pomeranče a jablka jsme se pak přestěhovali do pokoje - což byla změna velice podobná Joeovu převlečení z pracovního do nedělní parády. Tentokrát byla sestra v neobyčejně dobré náladě, a po pravdě řečeno, v přítomnosti paní Hubbleové bývala vůbec přívětivější než ve společnosti koho jiného. Pamatuji si paní Hubbleovou jako drobnou, kudrnatou, břitkou osůbku v blankytných šatech, která se obecně těšila pověsti mladice, protože se provdala za pana Hubblea - ani nevím, v jak dávné minulosti - když byla o mnoho mladší než on. Pana Hubblea si pamatuji jako šlachovitého, nahrbeného starce s vysedlými rameny, načichlého dřevěnými pilinami, který chodil s nohama tak mimořádně rozkročenýma, že jsem mezi nima, dokud jsem byl malý špunt, viděl na kolik mil daleko do širého kraje, když jsem ho na cestě spatřil přicházet proti sobě.
V této počestné společnosti bych se cítil nesvůj, i kdybych nebyl vykradl spižírnu. Ne proto, že mě mezi sebou zmáčkli přímo na jednom rohu ubrusu, kde se mi stůl zarýval do prsou a pumblechookovský loket do oka, ani proto, že jsem nesměl mluvit (nechtělo se mi mluvit), ani proto, že mě častovali šupinatými pařáty od kuřecích stehen a oněmi záhadnými kousky vepřového, na něž čuník, dokud žil, měl nejméně důvodů být pyšný. Ne, proto ne; to všechno by mi nevadilo, jen kdyby mi byli dali pokoj. Ale oni ne a ne, pokoj mi nedali. Zřejmě považovali za promarněnou každou příležitost, kdy se jim nepodařilo vyhrotit hovor proti mně a co chvíli mě tím hrotem píchnout. Nebyl jsem na tom o nic lépe než nešťastný býček ve španělské aréně, tak palčivě se mě dotýkaly jejich morální špičky.
Začalo to v okamžiku, kdy jsme se usadili k obědu. Pan Wopsle zadeklamoval s divadelním patosem modlitbu - jak mi to připadá dnes, jako nějaký pobožný kříženec ducha z Hamleta s Richardem Třetím - a skončil tužbou dozajista velmi případnou, abychom byli za vše upřímně vděčni. Vzápětí se do mne sestra zavrtala očima a zdušeným, vyčítavým hlasem řekla: "Slyšíš to? Buď vděčný."
"Obzvlášť, hochu," přidal se pan Pumblechook, "buď vděčný těm, kdo tě vychovali vlastníma rukama."
Paní Hubbleová potřásla hlavou, zpytavě na mne pohlédla v truchlivé předtuše, že ze mne asi nikdy nebude nic dobrého, a zeptala se: "Jak to přijde, že omladina není jaktěživo vděčná?" Tato mravní záhada byla zřejmě nad síly shromážděné společnosti, dokud ji rázně nerozřešil pan Hubble úsečnými slovy: "Od přírody zkažená!" Tu všichni zahuhlali: "Pravda!" a zadívali se na mne pohledem zvlášť nepříjemným a osočivým.
Když jsme měli návštěvu, bylo Joeovo postavení a vliv ještě o něco slabší (bylo-li to možné), než když u nás nebyl nikdo. Ale jak jen mohl, vždycky mi nějakým svým příznačným způsobem pomáhal a utěšoval mě a při obědě to činil vždycky tím, že mi dával omáčku, byla-li jaká. Protože tentokrát bylo omáčky habaděj, Joe mi jí v tomto okamžiku nalil do talíře naběračkou skorem žejdlík.
O něco později mezi obědem zkritizoval pan Wopsle značně přísně kázání a naznačil - za obvyklého podmínečného předpokladu, že by církev měla "otevřené dveře" - jaké kázání by k farníkům proslovil on. Když spolustolovníky poctil několika hlavními body tohoto přednesu, podotkl, že námět dnešního výkladu považuje za špatně volený, což je prý tím neomluvitelnější, dodal, že tolik námětů "běhá kolem".
"To je pravda," řekl strýc Pumblechook. "Teď jste na to kápl, pane. Spousta námětů běhá kolem pro ty, kdo jim umějí posolit ocásek. To je právě zapotřebí. Člověk nemusí chodit daleko, aby našel námět, jen mít svou slánku pohotově." Pan Pumblechook se zamyslil a po krátkém odmlčení dodal: "Stačí se podívat na vepřovou. Hned máte námět! Když chcete námět, podívejte se na vepřovou!"
"Pravda, pane! Z toho," navázal pan Wopsle a já věděl, ještě než to řekl, že do toho zaplete mne, "se dá vyvodit mnohé mravní naučení pro mládež."
("Dobře poslouchej," šeptla mi sestra přísnou vsuvkou.)
Joe mi přidal další trochu omáčky.
"Vepři," pokračoval pan Wopsle svým nejhlubším hlasem a ukázal vidličkou na můj ruměnec, jako by mě oslovoval křestním jménem, "vepři byli společníky marnotratného syna. Hltavost vepřů se nám tu předkládá jako výstražný příklad pro mládež." (Pomyslil jsem si, jak taková řeč sluší zrovna jemu, který si nemohl tu vepřovou vynachválit, jaká je tučná a šťavnatá.) "Co je ohavné u vepře, je tím ohavnější u chlapce."
"Nebo u děvčete," podotkl pan Hubble.
"To se rozumí, u děvčete, pane Hubble," přisvědčil pan Wopsle poněkud podrážděně, "ale žádné děvče tady mezi námi není."
"Kromě toho," přihlásil se k slovu pan Pumblechook a zprudka se otočil ke mně, "měj na paměti, za co všechno máš být vděčný. Kdyby ses byl narodil jako ukvičené podsvinče -"
"Jestli se nějaké dítě kdy takové narodilo, pak to byl on," skočila mu do řeči s největším důrazem sestra.
Joe mi znovu přidal omáčky.
"No, ale já mám na mysli čtyřnohé podsvinče," pravil pan Pumblechook. "Kdyby ses byl narodil jako podsvinče, byl bys dnes tady? Jistě ne -"
"Leda v téhle podobě," připomněl pan Wopsle a kývl hlavou k míse.
"Ale já nemyslím v téhle podobě, pane," opáčil pan Pumblechook, který neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. "Myslím, jestli by se bavil ve společnosti starších a vzdělanějších a poučoval se z jejich hovoru a hověl si v lůně přepychu? Mohl by něco takového? Ne, nemohl. A jaký by byl tvůj osud?" obrátil se znovu ke mně. "Prodali by tě za tolik a tolik šilinků podle toho, jaká zrovna je tržní cena živé váhy, a řezník Dunstable by přišel k tvému pelechu, kde by ses válel ve slámě, hodil by si tě pod levé rameno, pravičkou by si vyhrnul zástěru, vytáhl by z kapsy svůj perořízek a prolil by tvou krev a skoncoval tvůj život. Pak by z výchovy vlastníma rukama nebylo nic. Nic, pranic!"
Joe mi znovu nabídl omáčku, ale já se bál si vzít.
"Měla jste s ním jistě ukrutně starostí, paní," politovala paní Hubbleová soucitně mou sestru.
"Starostí?" opakovala sestra. "Starostí?" A hned se pustila do hrozitánského výčtu všech nemocí, kterými jsem se kdy provinil, a všech přečinů proti spavosti, které jsem spáchal, a všech výšek, odkud jsem spadl, a všech hloubek, kam jsem spadl, a všech pohmožděnin, které jsem si kdy udělal, a všech chvil, kdy si přála, abych už byl v hrobě, a kdy jsem se ukrutně vzpíral se tam odebrat.
Myslím, že Římané si musili s těmi svými nosy jít navzájem strašlivě na nervy. Snad právě proto se z nich stal národ tak neklidný. Ale ač už tomu je jakkoli, římský nos pana Wopslea mi za toho výčtu mých prohřešků šel na nervy tak silně, že jsem měl chuť ho za něj vytahat, až by ječel. Leč všechno, co jsem doposud vytrpěl, bylo učiněné nic proti hrozným pocitům, které se mne zmocnily, když skončila přestávka, jež následovala po sestřině tirádě, přestávka, během níž se na mne všichni zahleděli (jak jsem si bolestně uvědomoval) s hněvem a ošklivostí.
"Ale," promluvil pan Pumblechook, aby taktně zavedl společnost zpátky k námětu, od něhož odbočila, "vepřové - když myslíme vařené - je taky těžké. Nemám pravdu?"
"Napijte se trošku žitné, strýčku," nabídla mu sestra.
Pane na nebi, teď je to konečně tady! Pozná, že je slabá, řekne, že je slabá, a se mnou je amen! Oběma rukama jsem pod ubrusem pevně sevřel nohu stolu a očekával jsem svůj osud.
Sestra odešla pro kamennou butelu, vrátila se a nalila mu žitnou; nikdo jiný nechtěl. Ten hanebník si se skleničkou pohrával - zvedl ji, prohlížel si ji proti světlu, postavil ji na stůl - prodlužoval moje muka. Kovářka a Joe zatím hbitě sklízeli se stolu a prostírali na nákyp a puding.
Nemohl jsem od pana Pumblechooka odtrhnout oči. Bez ustání jsem rukama i nohama pevně svíral nohu stolu a díval se, jak si ten ničemný tvor zálibně točí číškou v prstech, zdvíhá ji, usmívá se, jak zvrací hlavu nazad a na jeden lok si vlévá žitnou do hrdla. Hned vzápětí se společnosti zmocnilo nevýslovné zděšení, neboť strýc v ten ráz vyskočil, několikrát se v strašlivém křečovitém záchvatu zamotal dokola a vyřítil se ze dveří; potom ho bylo vidět oknem, jak se prudce shýbá a plive, nesmírně ohyzdně se šklebí a vypadá jako smyslů zbavený.
Kovářka a Joe vyběhli ven za ním a já se zatím pevně držel stolu dál. Nevěděl jsem sice, jak jsem to provedl, ale nepochyboval jsem ani dost málo, že jsem ho nějak zavraždil. V tom hrozném postavení pro mě bylo úlevou, když ho přivedli zpátky a strýc se rozhlížel kolem dokola po celé společnosti, jako by se mu udělalo špatně z nich, a dřepl si ztěžka na židli s jediným významným povzdechem: "Tér!"
Zřejmě jsem dolil butelu ze džbánku s dehtovou vodou! Věděl jsem, že se mu co nevidět ještě přitíží. Hýbal jsem stolem jako nějaké dnešní módní médium, tak silně jsem se ho potají držel.
"Tér!" vykřikla sestra užasle. "Jak to, jak se tam mohl dostat tér?"
Ale strýc Pumblechook, jenž byl v naší kuchyni všemocnou veličinou, nechtěl to slovo ani slyšet, nechtěl vůbec slyšet o té věci, mávnutím ruky všechno povýšeně odmítl a požádal o horký jalovcový grog. Sestra, která se právě začala znepokojivě zamýšlet, se musila ihned věnovat shánění jalovcové, cukru, vřelé vody a citronové kůry na namíchání grogu. Aspoň na tu chvíli jsem tedy vyvázl. Ještě pořád jsem se držel nohy stolu, ale nyní jsem ji svíral z vroucí vděčnosti.
Ponenáhlu jsem se uklidnil natolik, že jsem se mohl nohy pustit a sníst kousek pudingu. Pan Pumblechook také pojedl kousek pudingu. Než chod skončil, začal pan Pumblechook pod blahodárným vlivem jalovcového grogu přímo zářit. Už jsem si pomyslil, že mám pro ten den vyhráno, když vtom sestra nařídila Joeovi: "Čisté talíře - na studené."
Okamžitě jsem znovu sevřel nohu stolu a tiskl jsem si ji na prsa, jako by to byl druh mého dětství a nejdražší přítel. Tušil jsem, co přijde, a cítil jsem, že tentokrát je se mnou doopravdy konec.
"Musíte ochutnat," řekla sestra na adresu všech hostů, jak nejlíbezněji dovedla, "nakonec musíte ještě ochutnat z toho úžasně milého a báječného dárku od strýčka Pumblechooka!"
že musejí! Ač si raději nedělají laskominy!
"Abyste věděli," oznámila sestra a vstala, "je to fašírka - šťavnatá vepřová fašírka."
Hosté zadrmolili zdvořilou pochvalu. Strýc Pumblechook u vědomí, že se zasloužil o blaho svých spolubližních, pravil - náramně vesele, uvážíme-li všechno kolem: "No, paní kovářko, my se tedy přičiníme, seč budeme - tak ukažte, ač si do té fašírky zakrojíme!"
Sestra odešla pro sekanou. Slyšel jsem, jak se její kroky blíží ke spíži. Viděl jsem pana Pumblechooka pohupovat nožem. Viděl jsem na římských nozdrách pana Wopslea, jak se znovu probouzí jeho apetit. Slyšel jsem páně Hubbleovu poznámku, že "ždibec chutné vepřové fašírky se může sníst navrch na všechno, co by koho napadlo, a nemůže uškodit", a slyšel jsem Joea, jak říká: "Taky dostaneš kousek, Pipe." Nikdy jsem se nedověděl s úplnou jistotou, zaječel-li jsem pronikavě hrůzou pouze v duchu, nebo zda jsem ten výkřik vyrazil tak, že jej hosté vskutku slyšeli. Cítil jsem, že to již déle nesnesu a že musím utéci. Pustil jsem se nohy stolu a utíkal jsem jako o život.
Ale nedoběhl jsem dál než k domovním dveřím, neboť tam jsem vrazil hlavou do čety vojáků s mušketami; jeden z nich proti mně napřáhl želízka na ruce a řekl: "Tady jsme, tak pozor, jdeme!"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 14.11.2012

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Charles Dickens - Nadějné vyhlídky (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­