ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

   
­­­­

Ponurý dům - díl I.

  • ukázka - vybraná kapitola (Odeon, 1980)
  • přeložil František Vrba
  • Ponurý dům je kritickým obrazem dobového anglického soudního systému i sociálních předsudků
  • román, vydávaný původně na pokračování mezi lety 1852 a 1853, líčí příběh vleklého soudního sporu o dědictví a propojuje příběhy několika zainteresovaných osob, jejichž životy tento spor osudově zasáhne
  • první díl tohoto románu je rozdělen do 29 kapitol:
    1. Kancléřský soud
    2. Nóbl svět
    3. Příběh se rozvíjí
    4. Lidumilnost viditelná jen dalekohledem
    5. Ranní dobrodružství
    6. Docela jako doma
    7. Promenáda duchů
    8. Kapitola osmá, která tají spoustu hříchů
    9. Znamení a náznaky
    10. Právnický písař
    11. Náš drahý bratr
    12. Na stráži
    13. Vyprávění Ester
    14. Bontón
    15. Zvonařka
    16. Tomova samota
    17. Vyprávění Ester
    18. Lady Dedlocková
    19. Hni se dál!
    20. Nový nájemník
    21. Smallweedovic rodina
    22. Pan Bucket
    23. Vyprávění Ester
    24. Poslední odvolání
    25. Paní Snagsbyová vidí do všeho
    26. Ostrostřelci
    27. Další staří vojáci
    28. Majitel hutí
    29. Mladý muž

Promenáda duchů

Zatímco Ester spí a zatímco Ester bdí, na panském sídle v Lincolnshiru pořád ještě prší. Déšť ustavičně dopadá, kap, kap, kap, dnem i nocí, na širokou terasu dlážděnou kvádry, na Promenádu duchů. Počasí v Lincolnshiru je tak mizerné, že i ta nejživější obrazotvornost si sotva dokáže představit, jak by se mohlo zase vyčasit. Ne že by to zde obrazotvorností zrovna překypovalo, poněvadž sir Leicester tady není (a i kdyby byl, téhle vlastnosti by tu po pravdě řečeno nijak zvlášť nepřibylo), nýbrž je v Paříži s milostivou lady, a samota s šerými křídly sedí a dumá nad Chesneyským chlumem.
Nějaké známky fantazie by se možná na Chesneyském chlumu našly mezi nižším tvorstvem. Koně ve stájích - ve dlouhých maštalích na holém dvoře, dlážděném červenými cihlami, kde stojí vížka s velkým zvoncem a s hodinami o velkém ciferníku, o které se ustavičně zajímají holubi, sídlící poblíž a s oblibou hřadující na střeše vížky -, ti koně si možná občas v duchu malují obrazy krásného počasí a třeba se přitom projevují jako větší umělci než podkoní. Starý grošák, proslavený veterán přespolních běhů, obrací velkou bulvu k zamřížovanému okénku nad svým žlabem a snad si vzpomíná na svěží listí, co se tam leskne jindy, a na vůně táhnoucí dovnitř a snad si v duchu pěkně zacválá se smečkou psů, kdežto čeledín, který čistí vedlejší stání, si nevidí dál než na špičky vidlí a březového koštěte. Šedák, jehož místo je proti vchodu a jenž netrpělivě chřestí ohlávkou, stříhá ušima, otáčí toužebně hlavu, jakmile se otevřou dveře, a jemuž příchozí říká: "Tak prr, prr! Nikdo tě dneska nechce!", ten šedák si toho je možná vědom stejně dobře jako člověk. Celé to napohled lhostejné a nedružné stádo půl tuctu koní, ustájených pohromadě, si možná za zavřenými dveřmi krátí dlouhé mokré hodiny živější výměnou názorů, než k jaké dochází v čeledníku nebo v hospodě U Dedlockova erbu - nebo se třeba pokouší obelstít čas výchovou (případně kažením) poníka v ohrazeném koutě stáje.
Nebo hafan, podřimující na dvoře ve své boudě, s velkou hlavou složenou na prackách, možná přemýšlí o palčivém slunci té chvíle, kdy stíny maštalí vyčerpají svým stálým ustupováním jeho trpělivost a neponechají mu jiné útočiště než stín boudy, v němž sedí na zadních, rychle lapá po dechu, vrčí a hrozně by chtěl hryzat něco jiného než sám sebe a svůj řetěz. Nebo si teď možná připomíná, napůl v bdění a napůl ve spaní, dům plný hostů, kočárové kůlny plné povozů, stáje plné koní a vedlejší přístavby plné podkoních, až neví, jak vlastně venku je, a jde se podívat. Pak se mrzutě oklepe a třeba si v duchu zavrčí: "Prší, prší a prší! Pořád prší, a po hostech ani vidu!" A zaleze zpátky a lehne si s mrzutým zívnutím.
Právě tak lovečtí psi v psinci na druhé straně parku, jichž se zmocňují záchvaty neklidu a jejichž žalostné lání při zvlášť paličatém větru to hlásá až do domu: je slyšet nahoře, dole i v pokoji milostivé lady. Možná, že ohaři v duchu honí po celém kraji, zatímco dešťové kapky pleskají kolem jejich nečinnosti. Nebo králíci, zanechávající zrádné stopy, když vybíhají a zase zalézají do svých nor u pat stromů, mají třeba plné hlavy vánku, jenž si pohrává s jejich ušima, nebo těch zajímavých období, kdy se dá chřoupat mladá zeleninka. Krocan na drůbežím dvoře, stále ustaraně hudrující (patrně při pomyšlení na vánoční pekáč), si třeba vzpomíná na ono letní ráno, jež mu tak nespravedlivě pokazili, když se dostal alejí mezi poraženými stromy do stodoly s ječmenem. Nespokojená husa, která se krčí k zemi, aby prošla pod obloukem staré brány dvacet stop vysokým, možná štěbetá - jen kdybychom tomu rozuměli -, že by dala přednost počasí, kdy brána vrhá na zem stín.
Ať je to, jak chce, jinak to na Chlumu fantazií příliš nejiskří. Jestli se v nestřežené chvíli maličko začeří, zaletí to čeření daleko, kde končí ozvěny a obyčejně vedou ke strašidlům a k tajemstvím.
Prší tak silně a tak vytrvale tady dole v Lincolnshiru, že paní Rounce­wellová, stará hospodyně na Chesneyském chlumu, si už párkrát sundala brejle a vyčistila si je, aby se ujistila, že ty kapky nejsou na sklech. Mohla si to sice dostatečně ověřit šuměním deště, ale je silně nahluchlá, o čemž se za živý svět nedá přesvědčit. Paní Rouncewellová je pěkná stará paní, pohledná, statná a báječně na sebe dbá. Má tak mocné pozadí i popředí, že kdyby se po její smrti zjistilo, že její šněrovačka byla zhotovena z širokého roštu starodávného rodinného krbu, nikoho, kdo ji zná, by to nepřekvapilo. Počasí paní Rouncewellové nijak zvlášť nevadí. Dům přece stojí v každém počasí, a ona, jak se vyjadřuje, "má oči jen pro ten dům". Sedí ve svém pokoji (v postranní chodbě v přízemí, s klenutým oknem, z něhož je vidět na hladký čtyřúhelník, zdobený v pravidelných intervalech stromy, sestříhanými hladce dokulata, a hladkými kamennými koulemi, jako by se stromy s kameny chystaly hrát kuželky), a celý dům jí leží na srdci. Příležitostně ho může otevřít a potom pobíhá a má plné ruce práce, ale teď je dům zavřený a majestátně spí na mohutných, železem vyztužených prsou paní Rouncewellové.
Je skoro nemožné představit si Chesneyský chlum bez paní Rounce­wellové, třebaže ta je zde jenom padesát let. Zeptejte se jí dnešního deštivého dne, jak dlouho, a ona vám odpoví: "Jestli pánbůh dá a dožiju se úterka, bude to padesát let, tři měsíce a čtrnáct dní." Pan Rouncewell umřel nějakou dobu před zánikem té pěkné módy mužských copů a svůj cop (jestli si ho vzal s sebou) cudně skryl v jednom koutě hřbitova v parku poblíž verandy obrostlé plísní. Narodil se v tržním městečku, stejně jako jeho mladá vdova. Její kariéra v panské rodině začala za časů nebožtíka sira Leicestera původně službou v kuchyni.
Dnešní představitel rodu Dedlocků je znamenitý pán a velitel. Předpokládá, že všichni, kdo na něm závisejí, postrádají jakoukoli osobitost, záměry i názory, a je přesvědčen, že se narodil, aby jim nahradil nutnost nějaké mít. Kdyby objevil, že je tomu právě naopak, prostě by ho to omráčilo - nejspíš by se z toho nikdy nevzpamatoval, leda aby zalapal po dechu a vydechl naposledy. Přesto je však znamenitý pán a velitel, neboť to považuje za součást svých stavovských povinností. Paní Rouncewellovou má velice rád; říká o ní, že je to žena svrchovaně úctyhodná i chvályhodná. Kdykoli přijede na Chlum a kdykoli odjíždí, vždycky si s ní potřese rukou, a kdyby vážně onemocněl, kdyby ho postihl nějaký úraz, kdyby ho něco přejelo nebo kdyby se dostal do situace, která by postavila rodinu Dedlockových do nepříznivého světla, řekl by - kdyby v tom neštěstí mohl promluvit: "Nechte mě a pošlete mi sem paní Rounce­wellovou!" Měl by v takové situaci pocit, že s ní je jeho důstojnost bezpečnější než s kýmkoli jiným.
Paní Rouncewellová ví sama, co je to trápení. Měla dva syny, z nichž mladší se zfamfrněl, dal se na vojnu a nikdy se nevrátil. Klidné ruce paní Rouncewellové dodneška ztrácejí svou rozšafnost, jakmile na něj přijde řeč, a začnou ze zkřížené polohy na jejích prsou vzrušeně poletovat, když paní Rouncewellová vzpomíná, jak hodný to byl mládenec, jak fešný, veselý, dobrosrdečný a chytrý! O jejího druhého syna by bývalo postaráno na Chesneyském chlumu, byl by se tam stal v patřičném čase hospodářským správcem, jenomže se už jako školák dal na konstruování parních strojů z kuchyňských hrnců a učil ptáčky pumpovat si vodu s vynaložením co nejmenšího úsilí: pomohl jim důmyslným využitím hydraulického tlaku tak, že žíznivému kanárkovi stačilo pořádně se křidýlkem opřít o kolečko, a už voda tekla. Tyhle sklony paní Rouncewellovou náramně zneklidňovaly. S mateřskou úzkostí v nich cítila krok ve směru rebelské cesty Wata Tylera: věděla přece dobře, že tak se sir Leicester dívá na každou dovednost, při které dým a vysoký komín hrají hlavní roli. Ale když peklu propadlý mladý rebel (jinak mírný a velmi snaživý chlapec) nejevil s přibývajícími roky žádné známky polepšení, nýbrž naopak sestrojil model parního tkalcovského stavu, nezbývalo jí nic jiného než zmínit se baronetovi s mnoha slzami o scestných zálibách svého syna. "Paní Rouncewellová," řekl jí sir Leicester, "víte, že se s nikým o ničem nepřu. Měla byste chlapce poslat z domu, najít mu místo v nějaké továrně. Předpokládám, že železářský kraj dál na severu je vhodný cíl pro chlapce s takovými sklony." Odešel tedy dál na sever a dál na severu taky vyrostl, a jestliže ho sir Leicester Dedlock někdy viděl, když mládenec přijel na Chlum navštívit matku, nebo jestli na něj potom někdy pomyslel, považoval ho určitě za jednoho z té bandy několika tisíc spiklenců, snědých a sveřepých, kteří se dvakrát či třikrát do týdne scházívají při světle pochodní za nezákonnými účely.
Syn paní Rouncewellové nicméně podle zákonu přírody a své dovednosti vyrostl, získal si postavení a oženil se. A jeho syn, vnuk paní Rouncewellové, který se rovněž vyučil a vrátil se pak domů z cesty po dalekých zemích, kam ho poslali, aby si rozšířil vědomosti a dovršil přípravu pro svou životní dráhu, stojí právě opřený o krb v pokoji paní Rouncewellové na Chlumu.
"Jsem tak ráda, tak ráda, že tě vidím, Watte! Tak ráda, ještě jednou tak ráda, Watte!" rozplývá se paní Rouncewellová. "Jsi jako obrázek, chlapče. Celej tvůj chudák strejček George. Ach!" Ruce paní Rouncewellové při té vzpomínce začnou šermovat jako obvykle.
"Říkají, že jsem podobný tátovi, babičko."
"Jemu taky, chlapče zlatej, ale nejvíc chudákovi strejčkovi Georgeovi. I tatínkovi, to se ví." Paní Rouncewellová si opět založí ruce. "Vede se mu dobře?"
"Výborně, babičko, v každém ohledu."
"Díkybohu!" Paní Rouncewellová má svého syna ráda, ale myslí na něho jaksi vyčítavě - jako by to byl řádný a poctivý voják, který přeběhl k nepříteli.
"Je úplně šťastný?" ptá se.
"Úplně."
"Díkybohu! Tak tě tedy vychoval, abys šel v jeho stopách, a poslal tě na vandr po cizích zemích? No, ví sám nejlíp, co dělá. Za Chlumem nejspíš leží svět, kterému já nerozumím. Třebaže nejsem žádná mladice. A třebaže jsem taky viděla spoustu lidí z lepší společnosti."
"Babičko," mění mládenec předmět řeči, "co je to za fešandu, která tady před chvilkou byla s vámi? Říkáte jí Růža?"
"Ano, chlapče. Je to dcerka jedné vdovy ze vsi. Dneska se služky vychovávají tak těžko, že jsem si ji vzala k ruce mladou. Je šikovná a něco z ní bude. Už teďka dělá průvodkyni po domě, a moc dobře. Bydlí se mnou, jí tady se mnou u stolu."
"Doufám, že jsem ji nezahnal?"
"Myslí si nejspíš, že si chceme popovídat o rodinných záležitostech. Je náramně skromná. To je u mladé holky vlastnost k pohledání. A dneska vzácnější," prohlásí paní Rouncewellová a vypne poprsí až do krajnosti, "než bejvala dřív."
Mladý muž přikývne na souhlas s tímto naučením zkušenosti. Paní Rouncewellová se zaposlouchá.
"Kola!" poznamená. Mladší uši jejího společníka postřehly jejich drkotání už dávno. "Propánakrále, kdo to k nám v tomhletom počasí může jet?"
Po chvilce se ozve zaťukání na dveře. "Dále!" Vejde tmavooká a tmavovlasá plachá vesnická krasavice - tak svěže zarůžovělá, a přece delikátní ve svém rozkvětu, že dešťové kapky, které jí uvízly ve vlasech, vypadají jako rosa na právě utrženém květu.
"Co je to za návštěvu, Růžo?" ptá se paní Rouncewellová.
"Nějací dva mladí páni v kolesce si chtějí prohlédnout dům. Ano, prosím, řekla jsem jim to!" odpovídá děvče rychle na odmítavé gesto hospodyně. "Řekla jsem jim u hlavního vchodu, že přijeli v nevhodný den a hodinu, ale ten mladý pán, co kočíroval, smekl v dešti klobouk a prosil, abych vám dala jeho vizitku."
"Přečti mi ji, Watte, chlapče zlatej," požádá hospodyně.
Růža mu ji podává tak ostýchavě, že vizitka upadne mezi nimi na zem a oba se div nesrazí čely, když ji zvedají. Růži se zmocní ještě větší plachost.
"Pan Guppy," - to je veškerá informace, kterou vizitka podává.
"Guppy?" opakuje paní Rouncewellová. "Pan Guppy?! Nesmysl, jakživa jsem o něm neslyšela!"
"To mi prosím taky pověděl," řekne Růža. "Ale prej s tím druhým mladým pánem přijeli včera večer z Londýna služebně na nějakou poradu soudců, která se konala dnes dopoledne deset mil odsud; a protože s tím byli brzy hotovi a slyšeli tolik vykládat o Chesneyském chlumu a nevěděli, co s časem, přijeli se sem i v dešti podívat. Jsou to právníci. Pan Guppy prej sice není z kanceláře pana Tulkinghorna, ale prej se na něj může v případě potřeby jistě odvolat." Růža se odmlčí, uvědomuje si, že pronesla pořádně dlouhou řeč, a její plachost vzrůstá ještě víc.
Nu, pan Tulkinghorn patří svým způsobem k inventáři panského sídla a kromě toho se říká, že paní Rouncewellové koncipoval její poslední vůli. Stará paní se uklidní, prokáže návštěvníkům tu laskavost, že souhlasí s jejich návštěvou, a propustí Růžu. Jejího vnuka však posedne náhlé přání rovněž si prohlédnout dům a připojit se k hostům. Babička, potěšená jeho zájmem, vnuka doprovází - třebaže, abychom k němu byli spravedliví, mládence hrozně mrzí, že se kvůli němu obtěžuje.
"Jsme vám velice zavázáni, paní," klaní se v hale pan Guppy a svléká si tlustý nepromokavý plášť. "Víte, my londýnští právníci se nedostaneme tak často na venek, a když se nám to jednou podaří, rádi toho využijeme co nejlíp."
Stará hospodyně milostivě přísným gestem pokyne k velkému schodišti. Pan Guppy se svým přítelem vykročí za Růžou, paní Rouncewellová s vnukem za nimi, a před nimi jde mladý zahradník, aby otvíral okenice.
Jako to už bývá při takových prohlídkách panských sídel, pan Guppy a jeho přítel jsou na smrt zmoženi, ještě než vlastně začali. Vlečou se po nepatřičných místech, dívají se na nepatřičné předměty, nezajímá je to, co je zajímat má, zívají, když se otvírají další pokoje, projevují hlubokou skleslost a jsou očividně vyřízení. Paní Rouncewellová, hrdě vztyčená jako sám dům, si v každé další komnatě, kam vstupují, odpočívá stranou na sedátku v okenním výklenku nebo v podobném koutku a s majestátním přikyvováním poslouchá Růžin výklad. Její vnuk ho sleduje tak pozorně, že Růža je čím dál ostýchavější - a čím dál víc jí to sluší. Tak procházejí z místnosti do místnosti, probouzejí vyobrazené Dedlocky z mrtvých vždycky na pár okamžiků, když mladý zahradník vpustí dovnitř světlo, a opět je ukládají do hrobu, když zahradník zavře okenice. Umořenému panu Guppymu a jeho neutěšitelnému příteli se zdá, že Dedlockové neberou konce a že jejich rodová velikost tkví v tom, že za sedm století neudělali nikdy nic, aby se odlišili jeden od druhého.
Dokonce ani dlouhý salón Chesneyskému chlumu pana Guppyho nedokáže vzkřísit. Je tak skleslý, že na prahu se div nezhroutí a sotva se sebere, aby vstoupil. Ale jeden portrét nad krbem, namalovaný současným módním umělcem, na něj zapůsobí magickým kouzlem. Pan Guppy se rázem vzpamatuje. Vytřeští na portrét oči s neobyčejným zájmem; zdá se jím uhranut a fascinován.
"Proboha!" vydechne. "Kdo je to?"
"Obraz nad krbem," vykládá Růža, "je portrét nynější lady Dedlockové. Je pokládán za dokonalou podobiznu a za nejlepší dílo svého mistra."
"Ať se propadnu," zadušuje se pan Guppy se zaraženým pohledem na svého přítele, "jestli jsem ji někdy mohl vidět. A přece ji znám! Vyšel ten obraz někdy tiskem jako rytina, slečno?"
"Nikdy. Sir Leicester k tomu nikdy nedal svolení."
"Hm," zabručí pan Guppy. "Ať mě zastřelí, jestli to není vážně divné, jak dobře ten portrét znám! Tak to je tedy lady Dedlocková, podívejme se!"
"Obraz napravo je nynější sir Leicester Dedlock. Nalevo je jeho otec, nebožtík sir Leicester."
Pan Guppy oběma velmožům nevěnuje ani pohled. "Nedokážu si vysvětlit," mumlá s očima upřenýma na portrét lady, "proč ten obraz tak dobře znám. Ať mě veme čert," dodá a rozhlédne se kolem sebe, "jestli si nemyslím, že se mi o tom obrazu muselo zdát!"
Jelikož nikdo z přítomných neprojevuje žádný zvláštní zájem o páně Guppyho sny, nikdo tu pravděpodobnost nezkoumá. On sám však zůstává portrétem tak zaujatý, že před ním stojí nehybně, dokud mladý zahradník nezavře okenice. Když pak vychází ze salónu všecek omámený, je jeho stav sice zvláštní, ale dostatečnou náhražkou zájmu, takže pan Guppy prochází za ostatními do dalších místností se zmateně vypoulenými zraky, jako by všude znovu pátral po lady Dedlockové.
Už ji však nespatří. Vidí, že její komnaty, které se návštěvám ukazují naposled, jsou velmi elegantní, a dívá se z oken, z nichž ne tak dávno pozorovala i ona počasí, které ji k smrti otravovalo. Všechno má svůj konec - i domy, o jejichž prohlídku lidé tolik usilují, třebaže jí mají dost ještě před jejím začátkem. Pan Guppy tedy dospěl ke konci prohlížení a svěží vesnická kráska ke konci svého výkladu, který vždycky uzavírá těmito slovy "Mnoho obdivu vyvolává terasa pod námi. Podle jedné staré rodinné pověsti se jí říká Promenáda duchů."
"Ale?" vzplane pan Guppy zvědavostí. "Copak je to za pověst, slečno? Souvisí nějak s tím obrazem?"
"Prosím vás, povězte nám ji," přidá se tlumeným hlasem i Watt.
"Já ji neznám, pane." Růžina ostýchavost dosahuje vrcholu.
"Návštěvám se nevykládá a je už skoro zapomenutá," postoupí vpřed hospodyně. "Vždycky to byla jenom taková rodinná historka."
"Promiňte, že se ptám znovu, jestli má co dělat s tím obrazem, paní," naléhá pan Guppy. "Ujišťuji vás, že čím víc na ten obraz myslím, tím líp ho znám, i když nevím, odkud ho znám."
Pověst s obrazem nijak nesouvisí, to může hospodyně zaručit. Pan Guppy je jí za tu informaci zavázaný a vůbec její zavázaný za všechno. Odchází se svým přítelem, doprovázen mladým zahradníkem, dolů po jiném schodišti, a za chvíli je slyšet, jak odjíždí. Zatím se snesl soumrak Paní Rouncewellová se může spolehnout na diskrétnost obou svých mladých posluchačů a jim může povědět, jak přišla terasa k svému strašidelnému jménu. Usedá do velké lenošky u rychle se tmícího okna a začne: "Za neblahých časů krále Karla Prvního, děti zlaté - myslím samozřejmě za neblahých časů rebelantů, co se proti tomu výbornému králi spikli -, patřil Chesneyský chlum siru Morburymu Dedlockovi. Jestli se v rodině vykládalo o nějakém duchovi už předtím, to nevím, ale řekla bych, že je to silně pravděpodobné."
Paní Rouncewellová zastává tenhle názor proto, poněvadž tak stará a významná rodina má podle jejího mínění na nějaké to strašidlo právo. Pokládá duchy a strašidla za jedno z privilegií vyšších tříd, za něco nóbl, na co obyčejní kmáni nemají žádný nárok.
"Sir Morbury Dedlock," pokračuje paní Rouncewellová, "to snad ani nemusím zvlášť říkat, byl na straně blahoslaveného královského mučedníka. Jenže jeho paní, která neměla v žilách žádnou modrou krev, nadržovala prej těm spiklencům. Povídá se, že měla příbuzné mezi nepřáteli krále Karla, že si s nima dopisovala a posílala jim informace. Kdykoli se tady sešlo pár venkovských pánů, co drželi s Jeho Veličenstvem, paní prej byla vždycky blíž u dveří poradní síně, než by se byli nadáli. Slyšíš to na terase, Watte, jakoby něčí kroky?"
Růža si přisedne blíž k hospodyni.
"Slyším, jak na dlažbu pleskají kapky deště," odpovídá mladý muž, "a taky nějakou divnou ozvěnu zdá se, že je to ozvěna - opravdu jako něčí váhavé kroky."
Hospodyně vážně přikývne a pokračuje: "Částečně kvůli tomuhle rozporu, částečně i z jiných příčin to mezi sirem Morburym a jeho lady neklapalo. Paní byla náramná hrdopyška. Nehodili se k sobě věkem ani povahou a neměli žádné děti, které by je usmířily. Když potom v občanské válce zabili panina milovaného bratra, ještě docela mladého (zabil ho blízký příbuzný sira Morburyho), rozzuřilo ji to tak, že si znenáviděla celý rod, do kterého se provdala. Když se Dedlockovi chystali z Chlumu na výpravu ve prospěch krále, nejednou se prej v noční tmě vplížila dolů do maštalí a zchromila jim koně. A jednou prej, vykládá ta pověst, ji v noci přistihl její manžel, jak se krade po schodech dolů, a sledoval ji až do stání, kde byl jeho oblíbený kůň. Tam ji chytil za zápěstí, a jak se tam tahali, nebo jak upadla, či jak se kůň splašil a začal vyhazovat, poranilo jí to kyčel a od té chvíle začala chřadnout."
Hospodyně ztišila hlas téměř k šepotu.
"Bejvala to paní hezky urostlá a se vznešeným držením těla. Nikdy si nenaříkala na změnu, která ji potkala, nikomu si nepostěžovala na své zmrzačení nebo na bolest, ale den co den zkoušela procházet se po terase, opírala se o hůl a o kamennou balustrádu a promenovala se tam a sem, tam a sem, ve slunci i ve stínu, čím dál s většími potížemi. Konečně jednou odpoledne její manžel (na kterého od té noci přes všechno přesvědčování víckrát nepromluvila), uviděl z velkého jižního okna, jak upadla na dlažbu. Pospíchal dolů, aby jí pomohl vstát, ale ona ho odstrčila, když se k ní skláněl, chladně a upřeně se na něj podívala a řekla: 'Umřu tady, kde jsem se procházela. A budu se tady promenovat, i když budu ležet v hrobě. Budu se tady promenovat, dokud pýcha tohohle domu nebude pokořena. Ať Dedlockové slyší moje kroky, až na ně přijde pohroma nebo potupa!'"
Watt se podívá na Růžu. Růža v houstnoucím šeru hledí k zemi, napůl z bázně a napůl z ostychu.
"A v tu ránu na tom místě umřela. A od těch časů," končí své vyprávění paní Rouncewellová, "se terase začalo říkat Promenáda duchů. Jestli jsou ty kroky ozvěna, je to ozvěna, kterou je slyšet jenom po soumraku, a někdy ji není slyšet dlouhou dobu vůbec. Ale čas od času se zase vrací, a vždycky, když má rodinu postihnout nemoc nebo smrt, ozve se určitě znovu."
"- Nebo potupa, babičko," připomene Watt.
"Potupa Chesneyský chlum nikdy nepostihne," odmítne ten nápad hospodyně.
"Jistě, jistě," omlouvá se vnuk.
"To je tedy ta pověst. Ať je ten zvuk, co chce, rozhodně jde člověku na nervy," řekne paní Rouncewellová a zvedá se z lenošky. "A co je na něm pozoruhodné - nedá se neslyšet. Milostivá lady, která se nebojí ničeho, připouští, že když se ten zvuk ozve, nedá se neslyšet. Nemůžete ho přehlušit. Watte, tamhle za tebou stojí vysoké francouzské hodiny (stojí tam naschvál), co hodně hlasitě tikají, když jdou, a hraje v nich zvonkohra. Umíš takovou věc natáhnout?"
"Myslím že docela lehce, babičko."
"Tak je uveď do chodu!"
Watt uvede hodiny do chodu, včetně zvonkohry.
"A teďka pojď sem," vyzve jej hospodyně. "Sem, chlapče, k polštáři milostivé lady. Nejsem si jistá, jestli je už dost tma, ale poslouchej! Slyšíš ty kroky na terase, přes všechno to tikání a zvonkohru?"
"Úplně jasně!"
"To říká milostivá lady taky."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 07.02.2020

­­­­

Diskuse k úryvku
Charles Dickens - Ponurý dům - díl I.







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­