Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl kdysi dávno jeden poutník a ten se vydal na cestu. A byla to začarovaná cesta. Bylo mu souzeno, že se mu zdála velice dlouhá, když vykročil, a velice krátká, když urazil polovinu cesty. A ušel jenom krátkou vzdálenost, kde nikoho nepotkal, když najednou spatřil krásné dítě. Řekl mu: "Copak tu děláš?" A dítě odpovědělo: "Já si pořád jenom hraju...pojď si hrát se mnou!"

A tak si poutník s dítětem hrál celý den a byli veselí a měli se dobře. A tohle dělali, když bylo hezké počasí. Když pršelo, pozorovali padající kapky deště. Když byla vichřice, poslouchali hučení větru a představovali si, co asi říká. Nejlepší ze všeho bylo, když padal sníh - to se dívali, jak se snášejí husté bílé vločky. Měli spoustu krásných hraček a obrázkových pohádkových knížek.

Avšak jednoho dne se dítě poutníkovi ztratilo. Hledal je a volal, ale nikdo se neozval. A tak se vydal opět, až potkal půvabného chlapce. Řekl mu: "Copak tu děláš?" a chlapec mu odpověděl: "Já se pořád jenom učím...pojď se učit se mnou!"

A tak se poutník učil s tím chlapcem o Jupiterovi a o starých Řecích a Římanech. Ale nevěnovali se pořád jenom učení. V létě veslovali a v zimě bruslili, podnikali výlety pěšky i na koni, hráli kriket a na honěnou. A měli také prázdniny a svátky a večírky s hostinou. Tancovali až do půlnoci, a všichni byli mladí jako ten hezký chlapec, a přísahali si navzájem, že se nikdy v životě nerozejdou.

Přesto vše se poutníkovi jednoho dne ten chlapec ztratil právě tak, jako se mu ztratilo to dítě. Vydal se znovu na cestu a putoval, až zastihl mladého muže. Řekl mu: "Copak tu děláš?" A mladý muž odpověděl: "Já jsem pořád do někoho zamilován...pojď se také zamilovat!"

Poutník tedy šel s tím mladíkem a za chvíli potkali jednu z nejkrásnějších dívek, jaké kdy viděl - smála se a červenala a mladý muž se rázem zamiloval. Občas se ovšem také pohádali a zase se udobřili; zasnoubili se o Vánocích.

Avšak jednoho dne se poutníkovi ztratili - stejně jako ostatní jeho přátelé. Vydal se znovu na cestu a putoval, až zastihl pána v nejlepších letech. Řekl mu: "Copak tu děláte?" A pán mu odpověděl: "Já pořád jenom pracuji...pojďte pracovat se mnou!"

A tak začal poutník pracovat s tím pánem a putovali lesem. Pán nešel sám, měl s sebou dámu asi stejně starou jako on, která byla jeho chotí, a měli s sebou také své děti. Káceli stromy a klestili větve a razili si cestu chvojím a těžce všichni pracovali. Dorazili k dlouhé, rovné lesní cestě. Za chvíli uviděli v dáli drobnou postavičku, jež stále rostla, až doběhla k nim, a všichni se kolem ní shlukli a líbali a vítali ji.
Šli dál a jedno dítě řeklo: "Tati, já půjdu a stanu se námořníkem" a druhé řeklo: "Tati, já půjdu do Indie a budu si tam hledat štěstí" a třetí řeklo: "Tati, já si budu hledat štěstí, kde to jenom půjde" a čtvrté řeklo: "Tati, já půjdu za štěstím do nebe!" A všichni plakali, když se loučili, a děti odcházely jedno po druhém, každé svou cestou, a to dítě, které šlo za štěstím do nebe, se vzneslo do vzduchu a zmizelo.

Vždycky, když došlo k loučení, zahleděl se poutník na toho pána a viděl, že vzhlíží k obloze, a viděl také, že vlasy toho pána jsou stále šedivější. Nemohli se nikde dlouho zdržet, protože museli pokračovat v cestě a pracovat.
To loučení se opakovalo tolikrát, že nakonec nezbylo ani jediné dítě, a tak spolu putovali jen poutník, pán a jeho žena.

Putovali dál, až přišli k lesní cestě, jež byla temnější než všechny předcházející, a právě se chtěli po ní pustit, když se paní zastavila. "Můj drahý muži," řekla, "už mě volají." Naslouchali a zaslechli hlas na konci cesty, jenž volal: "Mami, mami!" byl to hlas toho dítěte, které řeklo: "Já si půjdu hledat štěstí do nebe!" a otec řekl matce: "Prosím, nechoď ještě...prosím, ještě ne!" Ale hlas dítěte na něj nedbal a volal znovu: "Mami, mami!" - ačkoli otec měl vlasy teď už docela bílé a slzy mu proudily po tváři. A matka, která už začala splývat se stínem temné cesty, naposledy vzala manžela kolem krku a políbila ho a řekla: "Můj nejdražší, volají mě a já musím jít!" a odešla, a tak tam zůstal jenom ten pán a poutník. A putovali spolu dál, až přišli málem na samý kraj lesa.

A jak si razili cestu klestím, poutníkovi se opět ztratil jeho přítel, a poutník ho volal, ale nikdo se neozýval, a když vyšel poutník z lesa, zpozoroval starce, jenž seděl na poraženém kmeni. Řekl mu: "Copak tu děláte?" a stařec odpověděl: "Já pořád jenom vzpomínám...pojď a vzpomínej se mnou!"

Poutník se usadil vedle starce a pozorovali západ slunce - a všichni poutníkovi přátelé se potichu vrátili a stáli kolem něho, to krásné dítě, půvabný chlapec, zamilovaný mladík, otec, matka a děti...byli tu všichni a nikdo z nich s neztratil. A poutník cítil, jak je má rád, a ke každému z nich byl laskavý a chápavý, a oni ho všichni ctili a milovali... Poutník nemohl být nikdo jiný než onen dědeček.

ZÁVĚREM:

Povídka Příběh dítěte má pouze čtyři stránky, přesto je dost myšlenkově složitá. Dickens se zde snažil popsat koloběh lidského života a fáze a úlohy, které se v něm stereotypně střídají. Zároveň poukazuje na to, že pro každé období našeho života je něco příznačné, a i kdybychom si přáli svůj úděl změnit, nebude to tak lehké, protože účel jednotlivých životních etap je předem daný. Vše je psané srozumitelným jazykem. Nepřirozeně často používá Dickens spojku a nebo i, i na začátcích souvětí. Nejméně jsou využívaná v textu přídavná jména, tudíž je zde i málo epitet. Popisy prostředí i osob jsou krátké, stručné, člověk si úplně přesně nedokáže postavy představovat. Je zde mnoho zvolání. Celý text mi přišel hodně monotónní, trochu nudný. Místy se v povídce vyskytují archaismy. Aby se zdál text člověku delší (věta složitější), používá autor několik teček za sebou - na první pohled je vidět, jak to zpomaluje děj.