ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hrabal Bohumil (*28.03.1914 - †03.02.1997)

­­­­

Obsluhoval jsem anglického krále

  • úryvek - část vybrané kapitoly (2006, Mladá fronta)
  • knížka obsahuje těchto 5 kapitol:
    1. Sklenice grenadýny
    2. Hotel Tichota
    3. Obsluhoval jsem anglického krále
    4. A hlavu jsem už nenašel
    5. Kterak jsem se stal milionářem
  • tématem svérázného vyprávění je životní dráha číšníka, později hoteliéra a nakonec cestáře v době politických zvratů první poloviny dvacátého století

Obsluhoval jsem anglického krále

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Moje štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí. A tak jsem opustil hotel Tichota s pláčem, protože šéf si myslel, že jsem to byl já, který schválně popletl Bambino di Praga s falešným Pražským Jezulátkem, že jsem to narafičil já, abych ukořistil ty čtyři kila zlata, ač to jsem já nebyl, a tak přijel s tím samým kufrem zase nějaký jiný číšník, a já jsem se vydal do Prahy a tam jsem měl hned na nádraží to štěstí, že mne potkal pan Walden. Právě jel na rajon a zase s ním byl ten jeho trégr, ten smutný muž, který na zádech měl v loktuši ty dva stroje, ty váhy a stoleček na řezání salámu... a ten mi napsal psaní do hotelu Paříž, a já jsem se s ním zase rozloučil, a tak nějak jsem mu byl milý, hladil mne, a pořád mi říkal, chuďato, drž se, jseš malej, z malýho ať to někam, chuďato, dotáhneš, já za tebou přijdu! Volal a já jsem stál a dlouho jsem za ním mával, vlak už byl dávno pryč, a já jsem zase stanul před nějakým dobrodružstvím. Ostatně, já jsem se už v hotelu Tichota bál. Ono to začalo tak, že jsem viděl, jak ten podomek, on měl takovou kočku, která čekala jenom na něho, až přišel z té své divné rachoty, nebo čekala na dvoře a dívala se, jak štípe dříví, aby byl viděn našimi hosty, a ta kočka, to bylo toho podomka všechno, spával s ní, a teď za tou kočkou začal chodit kocour, a ta kočka se mrňoukala a nechodila domů a náš podomek byl celý zesinalý, hledal ji kudy chodil, pořád se otáčel, jestli nejde ta jeho Míla, on totiž ten náš podomek si rád hovořil sám se sebou, a kdykoliv jsem šel kolem něj, tak jsem slyšel, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem... a tak jsem se z té jeho samomluvy dozvěděl, že byl v kriminále, že sekerou posekal nějakého četníka, který mu chodil s paní, a paní spráskal provazem, až ji museli převézt do nemocnice, a tak dostal pět let a seděl s jedním zločincem ze Žižkova, kterej poslal dítě pro pivo, a to dítě ztratilo nazpátek na padesátikorunu, a tak se ten člověk rozzlobil, položil ruce svý dcerušky na špalek a usekl je, a to bylo to první, kterak neuvěřitelný se stalo skutkem, a ten druhý spoluvězeň byl zase jeden člověk, který načapal svoji paní s nějakým cestujícím a sekyrou zabil svoji paní, vyřízl jí přirození a ten cestující pod hrozbou zabití tou sekyrou musel to přirození sníst, ale pak ten cestující z toho hrůzou umřel a ten vrah se přihlásil, a tak neuvěřitelný se stalo skutkem podruhý, a to třetí, to byl on sám, kterak neuvěřitelný se stalo skutkem, tolik svojí paní věřil, že když ji viděl s tím četníkem, tak mu rozpůlil sekyrou rameno, ale ten četník mu prostřelil nohu, a tak dostal náš podomek pět let, aby neuvěřitelný se stalo skutkem... a jednou ten kocour přišel až za kočkou toho podomka, a ten toho kocoura přitlačil cihlou ke zdi a sekyrou mu přesekl páteř a ta kočka začala naříkat nad svým kocourem, ale náš podomek přitlačil toho kocoura tak pevně do takovýho sítěnýho zamřížovanýho okýnka, že tam chcípal dva dny, a dopadl zrovna tak jako ten četník, a kočku pak vyhnal a kočka chodila po zdi, ale domů už nesměla, a pak se ztratila, asi ji ten podomek taky zabil, protože on byl tuzince jemný a citlivý a tedy háklivý, a proto hned na všechno šel sekyrou, jak na tu svoji paní, tak i na svou kočku, protože děsně žárlil jak na četníka, tak na toho kocoura, a u soudu litoval, že místo ramene nerozsekl četníkovi hlavu i s přilbou, protože ten četník byl v posteli jeho paní v přilbě a s opaskem a pistolí... a hlavně tenhle podomek si vymyslel a řekl to šéfovi, že já jsem chtěl to Pražský Jezulátko ukrást, že mám plnou hlavu jak jen rychle zbohatnout za cenu zločinu, a šéf se polekal, protože podomek, co řekl, tak to bylo svatý, a potom nikdo nikdy by si u nás nic nedovolil, protože podomek měl takovou sílu, jak pět dospělých chlapů... a potom jednou a pak skoro každý den odpoledne jsem přistihl podomka, jak sedí v tom dětském domečku, jak tam něco dělá, jak si snad hraje s těmi panenkami a medvídky, nikdy jsem na to nepřišel, ani jsem se nesnažil, a on mi jednou řekl, že nerad by byl, abych ještě jednou vešel do dětského pokojíčku, jak mne tam jednou viděl se Zdeňkem, a dodal, že neuvěřitelný by se mohlo stát skutkem počtvrtý... a taky mi to ukázal na tom kocourovi, jak s proseknutou páteří hned vedle mého pokojíčku se trápil dva dny, a podomek mi pokaždé, když jsem šel kolem, připomínal, ukazuje na mumii toho kocoura, jak dopadnou všichni, kteří se v jeho očích, dvěma prstama si ukazoval na svoje oči, prohřeší... A když za nic, tak za to, že jsem si mu hrál s jeho panenkami, za to by mne byl jistě na místě ne zrovna zabil, ale přizabil, abych umíral dlouho jako ten kocour, který, ač za nic nemohl, chodil mu za jeho kočkou... A potom! Teď jsem na nádraží poznal, jak za půl roku jsem zblbnul v hotelu Tichota, průvodčí pískali, cestující nastoupili na svoje místa, průvodčí dávali píšťalkami znamení panu výpravčímu, a já jsem běhal od jednoho konduktéra k druhému a ptal jsem se: "Prosím?" A když výpravčí pískal, jako jestli je všechno od konduktérů hotovo, jestli už zavřeli dveře a tak, přiběhl jsem i k němu a ptal jsem se uctivě: "Prosím?" A vlak odvážel pana Waldena a já jsem kráčel pražskými křižovatkami a dvakrát se mi stalo, že strážník řídící dopravu na křižovatce zapískal tak pronikavě, že jsem se rozběhl a postavil mu kufr na nohy a optal jsem se: "Prosím?" A tak jsem kráčel ulicemi dál, až jsem došel k hotelu Paříž.
Hotel Paříž byl tak krásný, že jsem se skoro svalil. Tolik zrcadel a tolik mosazných zábradlí a tolik mosazných klik a tolik mosazných svícnů a tak vyleštěných, že se to podobalo zlatému paláci. A všude červené tepichy a skleněné dveře, že to bylo jako v zámku. Pan Brandejs mne hned vlídně přijal a odvedl mne do mého pokojíku, byl to prozatímní pokojíček pod střechou, odkud byl tak pěkný výhled na Prahu, že jsem si umínil, že - už kvůli tomu výhledu a pokoji - se budu snažit, abych tady byl napořád. A když jsem otevřel kufr, abych vyvěsil svůj frak a prádlo, otevřel jsem skříň, vidím, že je plná šatů, otevřel jsem druhou skříň, a ta zas byla plná deštníků a ta třetí skříň byla plná převlečníků a zvnitřku na provázcích, přibitých velkými napínáčky, tam visely stovky kravat... a jak jsem stáhnul ramínka a svoje šaty jsem si tam pověsil, a pak jsem se díval na Prahu, na ty střechy, viděl jsem třpytící se Hrad, a jak jsem jen viděl ten hrad českých králů, tak mne slzy polily a úplně jsem zapomněl na hotel Tichota, a teď jsem byl rád, že si mysleli, že jsem chtěl ukrást Pražské Jezulátko, a protože i kdyby si to nemyslel můj šéf, tak jsem teďka hrabal cestičky a rovnal kupky sena a pořád se lekal, odkud kdo zapíská, protože teď jsem si to domyslel, že i podomek měl píšťalku, a jistě ten podomek byly prodloužené oči a nahrazoval nohy panu šéfovi, sledoval nás a pak pískal zrovna tak jako šéf. A šel jsem dolů a bylo zrovna poledne a číšníci se střídali, taky obědvali, viděl jsem, jak obědvají šišky, vařené bramborové šišky se strouhankou, jak všem v kuchyni roznášejí ty šišky, a viděl jsem i šéfa, jak taky dostal ty šišky, jak je jedl v kuchyni, zrovna tak jako pokladní, akorát vrchní kuchař a jeho pomocníci měli k obědu vařené brambory na loupačku, i já jsem dostal ty šišky se strouhankou, šéf si mne posadil vedle sebe, a zatímco jsem jedl, jedl taky, ale tak nějak opatrně, spíš jakoby pro reklamu, jako když to můžu jíst já jako majitel, tak to můžete jíst i vy, moji zaměstnanci... a brzy si utřel ubrouskem ústa a zavedl mne na plac a napoprvé jsem dostal roznášet pivo, a tak jsem bral ve výčepu plné sklenice, narovnal jsem si jich plný tác, a za každé pivo jsem dal, jak tady bylo zvykem, červené sklíčko, a starý vrchní s šedivými vlasy jak hudební skladatel mi bradou ukazoval, kam mám dát pivo, a pak už jen ukazoval očima, a já jsem nikdy neselhal, pořád tam, kam šly oči toho krásného vrchního, tak jsem dal pivo, a za hodinu jsem už viděl, že ten starý vrchní mne očima pohladil a dal mi tak najevo, že se mu líbím, tenhle vrchní, to byla tedy persona, učiněný filmový herec, frakman, nikdy jsem neviděl, že by někomu tak slušel frak jako jemu, a taky se hodil do tohohle prostředí zrcadel, a i když bylo po polednách, tak tady se svítilo a svítilny ve tvaru svící, pod každou žárovka, všude byly cingrlátka z broušených skel, takže jsem se viděl v zrcadle, jak nesu světlá plzeňská piva, viděl jsem, že taky jsem tak nějak jinačí, že si musím v těchto zrcadlech opravit o sobě mínění, že jsem ošklivý a malinký, tady mi slušel frak, a když jsem se postavil vedle vrchního, který měl bílé kudrnaté, jako od kadeřnice vyčesané vlasy, viděl jsem v zrcadle, že nic bych tak nechtěl dělat jinýho, než abych byl na place a sloužil s tímhle vrchním, z kterého pořád vyzařoval klid, o všem věděl, všemu se věnoval, doplňoval objednávky, a pořád se usmíval, jako by byl na plese nebo pořádal doma domácí bál. A taky věděl, kdo kde u kterého stolu nedostal ještě jídlo, a zakročil, a taky věděl, kdo chce platit, nikdo, jak jsem zatím viděl, nikdo nemusel zvednout ruku a luskat prstama, ani třepat lístkem, vrchní se tak divně díval, jako by přehlížel veliké množství lidí nebo se díval z rozhledny do krajiny, nebo z nějakého parníku na moře, jakoby nikam, protože každý pohyb hosta a hostů okamžitě mu říkal, co host by si přál nebo co si přeje. A hned jsem si všiml, že vrchní nemá rád pingla, už očima mu vytýkal, že spletl jídlo a místo na šestý stůl podal vepřovou na stůl jedenáctý. A když jsem už roznášel pivo týden, tak v tomhle nádherném hotelu jsem si dobře všiml, že tenhle pingl, když nese na tácu jídlo z kuchyně, ale vždycky se zastaví přede dveřmi do restaurace, a když myslí, že se nikdo nedívá, z úrovně svých očí dal do úrovně svého srdce tác a rozhlížel se mlsně po jídlech a vždycky si uždíbl kousíček toho a kousíček onoho, tak maličko si vzal, že to bylo, jako by si jen tím jídlem umazal prsty, jen olíznul, ale přece, a taky jsem viděl, jak ten krásný vrchní jej tak nachytal, ale nic neřekl, jen se podíval a zase ten pingl mávl rukou, vzepřel tác nad rameno a kopancem otevřel houpací dveře a vběhl do lokálu, to bylo jeho, běžet, jako by mu tác padal dopředu, nožkama mrskal, a to bylo pravda, nikdo se neodvážil nést tolik talířů jako tenhle Karel, tak se jmenoval ten pingl, dvacet talířů si narovnal na tác, a zrovna tak, když napřáhl ruku, tak si narovnal na tu napřaženou ruku jak na nějaký dlouhý úzký stolek osm talířů, a ještě dva držel v prstech rozevřených jako vějíř a do druhé ruky si dal talíře tři, to bylo skoro artistické číslo a šéf Brandejs měl tohohle číšníka asi rád, to nošení tolika jídel považoval za ozdobu podniku. A tak skoro každý den jsme měli k obědu, jako personál, ty šišky, jednou s mákem, podruhé s omáčkou, potřetí s opékanou houskou, jindy polité máslem a cukrem, pak zase politý malinovou šťávou, jindy sekanou petrželkou a sádlem, a náš šéf pokaždý jedl taky v kuchyni ty šišky, ale vždycky jen málo, říkal, že má dietu, ale pak ve dvě hodiny mu nesl právě ten pingl Karel tác, a na něm bylo všechno ve stříbře, a podle poklopů to byla vždycky husička nebo kuře, kachna, zvěřina, podle toho, co se právě podle ročního období jedlo, a vždycky se to neslo do séparée, jako by tam obědval nějaký člen nebo senzál z plodinové burzy, která pokračovala vždycky ze sálů burzy u nás, v hotelu Paříž. Ale vždycky do toho séparée nenápadně se vloudil náš šéf, a když vyšel, tak se leskl a byl spokojený, s párátkem v koutku úst. A právě tenhle pingl Karel, ten asi měl něco se šéfem, protože když skončil hlavní den na burze, to býval každý čtvrtek, tak burziáni přišli k nám, a oslavovali uzavřené obchody pitím šampaňského a koňaků, s tácy jídla pro každý stůl, vždycky byl jen jeden tác, ale plný, že to byla hostina... a ač byl ještě den, tak už od jedenácti hodin seděly v lokále krásně nabarvené slečny, tak jako jsem je znal od Rajských, když jsem pracoval U Zlatého města Prahy, a ty kouřily a popíjely těžké vermuty a čekaly na burziány, a když přišli, tak dívky se rozešly, každá už měla svůj stůl, už byly objednané do chambre séparée, a když jsem procházel, zastřenými záclonkami se ozýval smích a cinkání sklenic, a to trvalo kolik hodin, až navečer se rozcházeli burziáni, rozjaření, a krásné slečny vycházely a česaly se na toaletách, malovaly si rozmazané, slíbané barvičky z úst. Utahovaly si blůzičky a házely oči za sebe, div si nevyvrátily hlavy, aby se podívaly, jestli znovu natažené punčošky mají čáru, šev, táhnoucí se od poloviny stehen až dolů do kramflíčků, rovnou na střed paty. A když burziáni odešli, nikdy jsem nesměl, ani nikdo jiný, vejít do chambre séparée, jen každý věděl, a já jsem to kolikrát viděl rozhrnutou záclonou, jak Karel vytahuje všechna polstrování, a to byl jeho kšeft, vybírá odtamtud zapadlé koruny a bankovky, někdy i prsten a utržený přívěsek od hodinek, a všechny ty peníze byly jeho, co burziáni nebo slečny, jak se tam svlékali nebo oblékali nebo se všelijak vrtěli, vysypali z kapes kabátů a kalhot a vestiček, nebo co se jim utrhlo od řetízků u vesty. A takhle jednou v poledne se stalo, že Karel si opět naložil na tác těch svých dvanáct talířů s příkrmem a zase, jak měl ve zvyku, postál u dveří, vybral si kousíček hovězí vařený špičky a k tomu drobeček kapusty, a místo moučníku žďabánek telecí nádivky, a pak si nadhodil tác, jako by tím jídlem posílen, a s úsměvem se vřítil do restaurace, ale nějaký host, který šňupal tabák nebo měl rýmu, byl to venkovský člověk, natáhl nosem, a jak natáhl, tak ten tah jako by jej za vlasy vytáhl, až se musel prudce vztyčit, a jak si tak hlučně kýchl, cípem zavadil o rám tácu, a Karel, který v předklonu dobíhal ten vzduchem letící tác naložený talíři, jako nějaký létající koberec, tak vzduchem restaurace Karel vždycky nosil ta jídla, tak ten tác dostal zrychlení nebo Karlovy nohy utrpěly zpoždění, prosmekl se, protože ten tác se posunul mimo k nebi otočenou dlaň, marně prsty sahaly po tom podnosu, všichni, kdo jsme byli od fochu, i šéf, který měl tady návštěvu grémia hoteliérů, sám pan Šroubek seděl u tabule a viděl to, co potom přišlo a jak jsme předvídali... Karel udělal ještě mocný přískok, zachytil ještě ten tác, ale dva talíře se svezly, a nejdříve kousky špačka ? la Puszta a potom omáčka a pak talíř a potom přesně to samé s vteřinovým zpožděním udělal i ten druhý talíř, omáčka a maso a nakonec knedlíky, padalo a padlo na hosta, který si předčítal jako vždycky celý jídelní lístek a pak, až si vybral, zvedl oči a objednal a dlouho se přitom vyptával, jestli to maso nebude tvrdé a omáčka dost horká a knedlík jestli bude péřový, tak to teklo a padalo na hostova záda, a jak se vztyčil i s tou omáčkou, knedlíky se mu svezly do klína a pak pod ubrus a jeden knedlík mu seděl na hlavě jako čepička, jak jarmulka, jak ji nosil rabín, jako kvadrátek velebný pán... a Karel, který zachránil všech ostatních deset jídel, když tohle viděl, a viděl i pana Šroubka, majitele hotelu Šroubek, tak zvedl ještě výš ten tác a nadhodil si jej, a obrátil a všech deset talířů mrskl na koberec, a tak jako na divadle nebo v pantomimě ukazoval, jak ho votrávily ty dva talíře, a taky tak si odvázal zástěru a i s tou zástěrou praštil, a rozkacený odcházel a oblékl se do civilu a šel chlastat. Já jsem ještě tohle nechápal, ale každý, kdo byl od fochu, tak každý o tom říkal, že kdyby se mu to stalo s těmi dvěma talíři, tak by to s těmi deseti dopadlo zrovna tak, protože pingl, číšník na place má čest jen jednu, a ta patří pravidlům reprezentačního stolničení. Ale to ještě zdaleka neskončilo. Pan Karel se vrátil a metaje očima se posadil v kuchyni, očima do restaurace, a zničehonic vyskočil a chtěl na sebe strhnout tu velikou kredenc, ve které jsou skleničky pro celou restauraci, a pokladní a kuchaři přiskočili, a zase tu kredenc, ze které se sypaly s řinkotem sklenky a tříštily se na zemi, tak zase tlačili tu kredenc zpátky, ale pan Karel měl s těmi dvěma talíři takovou sílu, že třikrát pomaličku skoro užuž zvrátil celou kredenc na podlahu, ale kuchaři, už celý červený, zase pomaličku třikrát zatlačili tu skříň na svoje místo, a když si jako by všichni oddychli, tak pan Karel přiskočil, vzal ty restaurační kamna, tak dlouhý, že když do dvířek přiložíte, tak než doběhnete k troubě, tak už skoro pod pláty vyhaslo, tak vzal za ty kamna a šmejknul jimi tak, že vytrhl roury a brzy byla kuchyň plná čmoudu a dýmu a všechno kuckalo a s námahou zasadili tu rouru, a docela domazaní kuchaři se svalili na židle a dívali se, kde je pan Karel? A ten už byl pryč, a tak jsme si všichni oddychli, ale najednou se ozval řinkot a pan Karel produpl skleněnou podlahu ve světlíku nad plotnou a probořil se dolů do kuchyně a jednou nohou do dršťkové speciální přesnídávkové polévky až po nohavici a druhou stál v kastro­lu s gulášem, kombinovaným s omáčkou z hříběte na hříbkách... a tak se brouzdal a kuchaři se svalili a všude byly střepy, a tak běželi pro podomka, bývalého zápasníka, aby použil násilí a vyvedl pana Karla, že asi něco bude mít proti hotelu Paříž... a podomek se rozkročil a roztáhl od sebe tlapy, jako by v nich držel přadeno vlny k namotání do klubíčka, a řekl, kde jseš, ty vemeno? Ale pan Karel dal pěstí takovou podomkovi, že ten se svalil a musela přijít policie a pan Karel už byl klidný, ale na chodbě srazil dva policajty a kopal do helmy, a ta helma byla na hlavě policajtů, a tak táhli pana Karla do chambre séparée a tam mu napráskali, po každém křiknutí všichni hosté v restauraci cukli rameny, a nakonec vyvedli pana Karla, byl samá modřina, ale řekl šatnářce, ty dva talíře že ještě budou něco koštovat... a taky ano, jak přišla zpráva, že se uklidnil, tak zničehonic produpl umejvadlo z porculánu a vyrval ze zdi trubky, a tak všechno v místnosti, i policisté, všechno bylo politý a postříkaný, než se podařilo prsty zacpat ty díry v trubkách.
A tak jsem se stal číšníkem na place pod vedením vrchního pana Skřivánka, byli jsme tady ještě dva číšníci, ale já jsem mohl jediný stát zády opřen o stůl v přístěnku, když po polednách už bylo trošku volno. A pan vrchní mi říkal, že ze mne bude dobrý vrchní, že ale musím si vypěstovat takovou schopnost, abych, jak host vejde, si ho zapamatoval a věděl, kdy odchází, ne za poledne, když je šatna, ale odpoledne, kdy se servíruje do kavárny, abych se naučil znát, kdo se chce pouze najíst a odejít nepozorovaně bez zaplacení. Abych taky dovedl odhadnout, kolik má host s sebou peněz, a zda podle toho taky utrácí, nebo by utrácet měl. To že je podstatou dobrého vrchního. A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů mne tak cvičil, že jsem se odvážil sám tipovat. Už jsem se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají na čekané zvěř, a pan vrchní, buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: "Jakpak to tak všechno víte?" odpověděl a celý se narovnal: "Protože já jsem obsluhoval anglického krále." "Krále?" spráskl jsem rukama, "pro pána krále, vy jste obsluhoval... anglickýho krále?" A vrchní spokojeně kýval hlavou. A tak jsme vstoupili do druhého období, které mě přivádělo v nadšení, to bylo něco jako třídní loterie, když čekáte, zda vám vyjde to číslo vašeho losu, jako tombola o šibřinkách nebo veřejné slavnosti. Když vstoupil odpoledne nějaký host, přikývnul pan vrchní a vešli jsme do přístěnku a já jsem řekl: "To je Ital." A pan vrchní zavrtěl hlavou a řekl: "To je Jugoslávec ze Splitu nebo Dubrovníku...," a dívali jsme se chvilku do očí a pak jsme přikývli a já jsem položil dvacet korun a pan vrchní taky na tác v tom přístěnku. A šel jsem se zeptat, co si host přeje, a když jsem přijal objednávku, už když jsem se vracel, tak pan vrchní podle mého obličeje shrábnul obě dvaceti­koruny, a vkládal je do své ohromné tašky, kvůli které měl kapsu v kalhotách obšitou tou samou kůží jako měla ta taška, a já jsem se divil: "Jakpak to tak, pane vrchní, poznáte?" A on řekl skromně: "Obsluhoval jsem anglického krále." A tak jsme se sázeli a já jsem vždycky prohrál, ale to už mne zase pan vrchní učil, že když chci být dobrý vrchní, tak musím poznat nejen národnost, ale co si tak host asi dá? A když sestupoval host do restaurace, přikývli jsme si a vešli do přístěnku a tam jsme položili každý dvacku na odkládací stoleček a já jsem řekl, že host si dá gulášovou polévku nebo spe­ciální dršťkovou, a pan vrchní řekl, že host si dá čaj a opékaný chléb bez česneku, a tak jsem šel pro objednávku, a když jsem popřál dobrého jitra a optal se, co si host přeje? Objednal si opravdu ten čaj s topinkou, a jak jsem kráčel, tak už pan vrchní si vzal obě dvaceti­koruny a řekl mi, to musíš hned poznat žlučníkáře, jen se na hosta podívej, ten má možná i játra v sakrech... a jindy zase jsem hádal, že host si dá čaj a chleba s máslem, a pan vrchní tvrdil, že si objedná pražskou šunku s okurkou a sklenici plzeňského piva, a taky ano, jen jsem přijal objednávku, tak jsem se otočil, a pan vrchní, když mne viděl, jak jdu, tak se na mne podíval, zvedl okénko a místo mne volal do kuchyně... pražskou šunku... a když jsem došel, dodal do kuchyně... a okurku navíc! A já jsem byl šťasten, že se takhle mohu učit, sice jsem všechny tuzéry takhle utratil, protože jak jsme mohli, tak jsme se sázeli a vždycky jsem prohrál, ale vždycky jsem se zeptal, jak to tak, pane vrchní, všechno víte? A on ukládal dvě dvacetikoruny do tašky a říkal, obsluhoval jsem anglickýho krále. A tak jsem po Karlovi a ještě předtím poznal i vrchního Zdeňka, ten, který rád budil v noci vesnici a utratil všechny peníze, jako by byl nějaký zkrachovaný aristokrat, a taky jsem si teprve tady vzpomněl na vrchního U Zlatého města Prahy, ten můj první vrchní se mi najednou tak zjevil, jmenoval se Málek, a ten byl hrozně šetrný, nikdo nevěděl, kam dává prachy, a každý věděl, že je má, že jich musí mít moc, že jistě šetří na nějaký hotýlek, a až přestane být vrchním, tak si ten hotýlek někde v Českým ráji koupí nebo pronajme. Ale ono to bylo docela jinak, on se mi jednou svěřil, nějak jsme se opili při svatbě, a on měl náladu naměkko a řekl mi, a pak ukázal, že před osmnácti lety ho manželka poslala, aby vyřídil vzkaz její kamarádce, a tak tam zazvonil, otevřely se dveře, stála tam krásná ženská, ona se začervenala a on taky, a tak tam stáli ve dveřích ohromení, ona držela vyšívání, a tak vešel, nic neřekl, ale objal ji, a ona vyšívala dál, a pak se sklouzl na kanape a ona za jeho zády vyšívala dál a on se jí zmocnil jako mužský, tak mi to řekl, a od té doby se zamiloval a šetří, a už za těch osmnáct let má sto tisíc, aby vyplatil a zajistil svoji rodinu, manželku a děti, příští rok jim dá domek a pak půjde on, už šedovlasý, se svou už šedovlasou krasavicí za svým štěstím... to mi vyprávěl a ještě odemkl svůj psací stůl a ten měl vzadu ještě jedno dno, a tam byly naskládány ty stovky, všechno, aby si vykoupil to svoje štěstí... a já jsem se na něj díval, a nikdy bych to nebyl řekl, díval jsem se na jeho boty, měl povytaženou nohavici a nosil starodávné podvlíkačky, až dolů, nad kotníkem převázané dokola bílou tkaničkou přišitou k cípu nohavice, a ty podvlíkačky jako by byly z mého dětství, kdy jsem byl u babičky v městských mlejnech, jak cestující házeli z pisoáru Karlových lázní prádlo... přesně jednou takové podvlékačky se rozpřáhly a zůstaly stát na chvíli ve vzduchu... tak všichni vrchní byli každý jiný, a tenhle Málek od Zlatého města Prahy, ten se mi najednou zjevil vedle vrchního hotelu Paříž, a ten Málek mi připadal jako nějaký světec, tak jako ten malíř a básník Jódl, který prodával Život Ježíše Krista a vysvlíkal a oblíkal si kabát nebo svrchník a pořád byl posypaný prášky a ústa měl obtažená žlutou tekutinou, jak pil ten svůj Neurastenin... copak bude jednou ze mne?
A tak každý čtvrtek jsem teď obsluhoval burziány já. Karel už nepřišel. A tak jako všichni bohatí lidé, tak i ti burziáni byli hraví a veselí jako štěňátka, a když se jim povedl nějaký obchod, tak dovedli utrácet a rozdávat bankovky jako nějací řezníci, když vyhráli ve ferblu. Ale ti řezníci, co hrávali ferbla, tak dopadli nějak tak, že se vrátili domů až za tři dny, bez bryčky, bez koní, bez dobytka, který nakoupili, všechno prohráli v tom ferblu, že přišli domů jen s bičem. Taky tak tihle burziáni někdy prohrávali, a taky přišli o všecko, taky v chambre séparée seděli a dívali se na svět jak Jeremiáš na hořící Jeruzalém, ještě naposledy utratili peníze, které už platil ten, který na burze vyhrál, takové štígro to bylo. A já jsem se pak zvolna stával i důvěrníkem slečen, které čekaly v kavárně, až burza skončí, aby pak upravené sestupovaly dolů, do chambre séparée, ono to bylo stejně jedno, jestli je jedenáct hodin dopoledne nebo odpoledne, když se už stmívá, nebo hluboká noc nebo ráno, od rána se v hotelu Paříž svítilo, celý hotel byl v jednom kuse rozsvícený, jako lustr, který jste zapomněli zhasnout. Nejradši jsem měl chambre séparée, kterému ty slečny říkaly kabinet vizitace, vizitační pavilon, interní oddělení. Zatímco burziáni, kteří byli ještě při síle, se snažili nejkratší cestou přiopít slečny a pak z nich zvolna vysvlékat blůzičky a sukně, až se s nimi váleli na polstrovaných gaučích a křeslech tak, jak je pánbu stvořil, a končili ti burziáni naprosto vyčerpaní, někdy vypadali, jako by po té lásce utrpěli nějaký srdeční záchvat, tak je to milování v nezvyklých pozicích zmohlo, tak v oddělení interním nebo v takzvaném vizitačním pavilonu bylo veselo pořád. Dívky, na které vyšel ten úkol, aby animírovaly hosty, vždycky si to považovaly, protože tady, jak jsem viděl, utržily nejvíc, a ti starší burziáni se pořád smáli a žertovali, a brali to vysvlékání slečen jako nějakou kolektivní hru na fanty, zvolna, aniž přestávali usrkovat a vonět k broušeným kalichům se šampaňským nebo koňakem, vysvlékali slečnu přímo na stole, kam se pak slečna sama položila, a burziáni kolem jejího těla měli sklenky a mísy s kaviárem a salátem a krájeným uherským salámem, nasazovali si brejle a prohlíželi si každý záhyb toho krásnýho ženskýho těla a prosili jako na nějaké přehlídce šatů nebo v ateliéru nějaké akademie malířské, aby se dívka posadila, vztyčila, aby si klekla, aby spustila nohy ze stolu a bosýma nožkama komíhala, jako by si myla nohy v potoce, a nikdy se tihle burziáni nehádali, jaký úd byl k nim otočen, jaká část těla byla u nich, každý s velikým nadšením, které se podobalo nadšení krajináře, malíře, který přenáší, co jej vzrušuje v krajině, na plátno, tak tihle starci s neutuchajícím nadšením si prohlíželi zblízka a přes brejle tu ohnutý loket, tu zespodu rozpuštěnou kštici vlasů, tu nárt a kotník, pak zase břicho, jiný zase pootevřel krásné půlky zadnice a s dětským obdivem se díval na to, co právě viděl, jiný zase vykřikoval nadšením a díval se do stropu, jako by samému bohu děkoval za to, že se může dívat do roztažených nohou slečny a dotknout se prsty nebo ústy toho, co se mu zalíbilo nejvíc... tak toto chambre séparée se třpytilo nejen prudkým světlem od stropu hnaným trychtýřem pergamenového lustru, ale i pohybujícími se sklenkami a hlavně třpytem čtyřech párů čoček brýlí, které se pohybovaly jako závojnaté rybky v osvětleném akváriu. A tak, když se nasytili pohledy, tak skončili tihle burziáni vizitaci, nalili slečně šampaňské, a ona seděla na stole a ťukali si s ní, oslovovali ji křestním jménem a brala ze stolu, co chtěla, a starší páni žertovali a byli dvorní, zatímco v ostatních chambre séparée zněl veselý smích, občas přecházel v mlčení, takže často jsem si myslel, že teď bych tam měl vtrhnout, jistě tam leží mrtvola nebo umírající burzián... A pak zase ti moji starci oblékali tu slečnu, zase jako film přetáčený nazpátek, tak jako ji svlékali, zase ji oblékali, žádná ta lhostejnost, která se dostavuje vždycky potom, ten nezájem, ale pořád ta samá dvornost jako byla na začátku... a když zaplatili, vždycky platil jeden burzián, dali vrchnímu tuzér a já jsem dostal vždycky stovku, odcházeli zářící, usmíření, plni krásných obrazů, které jim vystačily vždycky na jeden týden, už od pondělka se těšili, jak ve čtvrtek provedou vizitaci jiné slečny, protože tihle hosté nikdy nevizitovali jednu a tu samou slečnu znovu, ale pokaždé jinou, snad aby v polosvětě pražských prostitutek získali pověst. Ale pokaždé ta slečna, tu, kterou vizitovali, zůstala v chambre séparée... čekala... a když jsem uklízel ze stolu a když jsem nesl poslední příbor, to jsem věděl už od začátku, že to, co přišlo, bylo už tady zvykem, dívala se na mne tak lačně, jako bych byl nějaký filmový herec, byla ta slečna tou vizitací tak vzrušená, tak oddychovala, že nebyla schopna odejít, a taky se tak stalo poprvně a potom každý čtvrtek, že já jsem musel dokončit to, co staříci načali, vždycky a všechny ty slečny s takovou vášní se na mne vrhly, s takovou dychtivostí se mi oddaly, jako by to bylo poprvně... a já jsem si těch pár minut připadal krásný a vysoký a kučeravý, já jsem měl ne dojem, ne pocit, ale jistotu, že jsem král těch krásných slečen... ale to bylo tím, jak vizitací jejich těla byla tak vylechtána očima, rukama i jazykem, že nemohly ty slečny z té prohlídky chodit, až teprve, když jsem cítil, že jednou a dvakrát dosáhly vrcho­lu, jak zase oživly, oči se jim vrátily, mázdra, kterou měly místo očí, zmizela, mrak, do kterého byly vyhnány, se rozplynul a dívaly se zase normálně, a zase já jsem byl pro ně malinký číšník, někdo, kdo v zastoupení někoho krásného a silného vykonal v příkazu to, co jsem každý čtvrtek vykonával s čím dál větší chutí a rutinou, protože tohle patřilo tomu vyvolenému číšníkovi přede mnou, Karlovi, který k tomu měl vlohy a schopnosti a lásku, ale tu jsem já měl taky... A asi jsem byl i jinak dobrý, protože všechny slečny mne zdravily předem, když mne potkaly v podniku nebo na ulici, už z daleka se mně klaněly, už z dálky, když mne viděly, na mne třepaly kapesníčkem nebo kabelkou, a když neměly v ruce nic, tak alespoň přátelsky třásly ručkou... a já jsem se jim klaněl, nebo širokým pohybem klobouku devótně házel poklony a pak jsem se narovnal a zvedl bradu, abych byl sám u sebe ještě větší na dvojnásobně podbitých podrážkách, abych o těch pár centimetrů byl vyšší... A tak jsem na sebe začal držet víc, než jsem měl. Když jsem měl volno, oblíkal jsem se, zamiloval jsem se do kravat, taková kravata, ta dělá teprv šaty, a šaty pak dělají člověka, a já jsem si kupoval kravaty, tak jsem viděl, že takové kravaty mají i naši hosté, a to mi bylo málo, pořád jsem vzpomínal, a vzpomínkou jsem otevíral tu skříň s předměty a šatstvem, které si u nás v hotelu zapomněli naši hosté, a tam jsem viděl kravaty, jaké jsem neviděl nikdy a nikde, kravaty, které měly na tenké niti cedulku, a jednu kravatu si tady zapomněl Alfred Karniol, velkoobchodník z Damašku, a druhou zase Salamon Pihovaty, generální zástupce z Los Angeles, a třetí Jonathan Shapliner, majitel přádelen ze Lvova, a čtvrtou a pátou, celé tucty kravat, a já jsem toužil po tom, jednu takovou kravatu si uvázat, a tak jsem nemyslil na nic jiného než na tu jednu kravatu, měl jsem na vybrání tři, jedna byla modrá jakoby z kovu, druhá byla tmavě červená, z té samé látky jako ta modrá, leskly se jako krovky vzácných brouků nebo křídla motýlů, ach, maličko rozepnutý letní sako s rukou v kapse a od krku do pasu mít vyplazenou takovou kravatu, kvalita a obdiv, když jsem si ji na zkoušku uvázal v zrcadle, ani jsem nedýchal... viděl jsem ty kravaty nikoliv přese mne, ale já jsem se na sebe díval a viděl jsem se, jak jdu Václavským náměstím a Národní třídou, a najednou jsem se polekal! Proti mně jsem kráčel já, viděl jsem, že i ostatní chodci, hlavně ti v elegantních šatech, jak sebou trhají a lekají se mé krásné kravaty, kterou neviděli nikdy, a nikde, a na nikom, a já jsem kráčel nedbale s tím rozepnutým kabátem, aby všichni odborníci viděli tu kravatu, tak jsem stál před zrcadlem v mansardě hotelu Paříž, zvolna jsem odvazoval tu lesklou červenou bordó kravatu a pak jsem se zadíval na jednu kravatu, které jsem si nikdy nevšiml, a ta kravata, ta byla moje! Byla bílá, jakoby z hrubé drsné vzácné látky a byla poseta modrými puntíky, světlemodrými jako pomněnky, a ty puntíky tam byly vetkané, avšak vypadaly jako nalepené, třpytily se jako okuje, a na nitce visela cedulička, kterou jsem i s nití odvázal, bylo tam napsané, že tuhle kravatu si tu zapomněl kníže Hohenlohe, a tu kravatu jsem si uvázal, a když jsem se na sebe podíval do zrcadla, zkrásněl jsem tou kravatou tak, že jsem měl dojem, že z té kravaty do mne přeteklo trošku té vůně knížete Hohenlohe, a trošku jsem si zapudroval nos a vyholenou bradu a vyšel jsem k Reprezentačnímu domu a pak jsem jen tak kráčel po Příkopech, díval jsem se do výkladních skříní, a opravdu, byl jsem jasnovidný, tak jak jsem se viděl v zrcadle v mansardě, tak tomu opravdu bylo, ach, kdepak peníze, ty měl snad každý, kdo měl zvláštní kravatu a krásně ušité šaty a semišové střevíce a jako kord nesl deštník, ale takovou kravatu, jako jsem měl já, tu neměl nikdo, a tak jsem vešel do obchodu s pánským prádlem, a jen jsem vešel, ihned jsem se stal středem pozornosti, centrem byla ta kravata, ale já jsem si tu kravatu uměl uvázat, tak středem zájmu jsem byl já, objednal jsem si a prohlížel několik párů mušelínových košil a pak, abych si dodal lesku, poprosil jsem, aby mi předvedli bílé kapesníčky, a poprosil prodavačku, aby z tuctu vzala jeden a aby mi jej upravila do kapsičky tak, jak se to teďka nosí, a ona se smála a řekla, vy žertujete, vy, který si umíte uvázat tak krásně kravatu... a vzala kapesníček, teď jsem to viděl, nikdy jsem to nemohl trefit, vzala kapesníček a položila jej na stůl, jako by brala ze slánky sůl, vzala střed kapesníčku třemi prstíky, zvedla lehce, zatřepala tím plátýnkem, které vytvořilo krásné faldy, stáhla ty záhyby druhou rukou, zahrnula a vsunula mi ten kapesníček do kapsičky kabátu, povytáhla rožky a já jsem poděkoval, a zaplatil a dostal jsem dva balíčky s krásnou košilí a pěti kapesníčky, převázané zlatým provázkem, a tak jsem ještě vešel do obchodu s pánskými látkami a tak moje bílá kravata s modrými puntíky a bílý kapesníček, vyčuhující bílými kornoutky a oušky ostrými jako hroty listů stočeného lupenu lípy, stáhly oči nejen prodavačů, ale i dvou elegantních pánů, kteří když tohle viděli, tak zavrávorali, zkameněli, trvalo jim to chvíli, než zase nabyli ztracené důvěry ve svoje kravaty a kapesníčky... a já jsem si pak vybíral látku na šaty, na kterou jsem neměl peníze s sebou, vybral jsem si esterházy, anglickou látku, kterou jsem prosil, aby mi ji vynesli před obchod, abych viděl, jak vypadá na slunci, a hned mě měli za klienta, který rozumí látkám, a vynesl mi příručí celý ten štosek, přehrnul cíp, abych si mohl dosyta odhadnout, jak bude můj příští oblek vypadat v městských ulicích, a já jsem poděkoval a zrozpačitěl jsem, ale příručí pravil, že takový zákazník, jako jsem já, docela správně rozvažuje a otálí s koupí, a že zítra je také den, tuhle látku si mohu kdykoliv koupit, protože firma Heinrich Pisco je klidná, poněvadž tuhle látku má v Praze jediná. Tak jsem poděkoval a vyšel jsem a přešel jsem na druhou stranu ulice, tak nějak mne to všechno ohromilo, dokonce hlavu jsem si dal trochu na stranu a krčil jsem se, abych dostal ušlechtilé vrásky na čele, jakoby v zadumání, a pak se stalo něco, co mne utvrdilo, že jsem se tou kravatou změnil pořádně, protože tam kráčela slečna Věra, ta z chambre séparée, ta, která poslední čtvrtek byla s burziány v oddělení vizitací, ta, která mne znala z kavárny, viděla mne a viděl jsem, že na mne chtěla přátelsky pokynout taštičkou s bílými rukavičkami, které držela s řemínkem taštičky, ale najednou si to rozmyslela, jako by se spletla, docela nepoznala už, že jsem to já, ten, který jí musel poskytnout sebe, aby ze starých pánů vzrušená vůbec mohla odejít z našeho podniku domů... a já jsem dělal, že jsem někdo jiný, otočila se za mnou, a pak šla dál, přesvědčena, že se mýlila... a to všechno ten kapesníček a ta bílá kravata. Ale u Prašné brány, kam jsem zase přešel, abych šel znovu jistěji těmi Příkopy, a když jsem skoro jásal nad tím svým kostýmem z tak málo doplňků, kráčel proti mně v bílé beranici svých starých vlasů můj vrchní z hotelu, pan Skřivánek, kráčel, nedíval se na mne, ale já jsem věděl, že mne vidí, přešel mne, a já jsem se zastavil, jako by mne oslovil, díval jsem se za panem Skřivánkem, a on se taky zastavil, otočil se a vracel se ke mně, díval se mi do očí, a já jsem viděl, že ze mne vidí jen tu kravatu, že vidí, jak ta bílá kravata kráčí po Příkopech, nic, než kráčející kravata... a pan vrchní, který všechno věděl, se na mne díval, že ví, odkud je ta kravata, že ví, že jsem si ji vypůjčil bez dovolení. Díval se na mne a já jsem si v duchu říkal, jak to všechno, pane vrchní, víte? A on se zasmál a odpověděl nahlas, jak to vím, vždyť jsem obsluhoval anglického krále... a kráčel po Příkopech dál. A přestože svítilo slunce, jako by se zatmělo, jako bych byl rozžatou lampou, a pan vrchní mi stáhl knot, jako bych byl napumpovanou pneumatikou, které pan Skřivánek povolil ventilek, kráčel jsem, a slyšel jsem, jak uniká ze mne vzduch, viděl jsem, jak sám si už na cestu nesvítím, že už nevidím, měl jsem dojem, že tak jako já, že mi zplihla i ta kravata, i ten kapesníček, jako kdybych proběhl deštěm.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 05.06.2020

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Autíčko (Život bez smokingu)
-Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (2)
-Městečko, kde se zastavil čas
-Obsluhoval jsem anglického krále, Obsluhoval jsem anglického krále (2), Obsluhoval jsem anglického krále (3), Obsluhoval jsem anglického krále (4), Obsluhoval jsem anglického krále (5), Obsluhoval jsem anglického krále (6), Obsluhoval jsem anglického krále (7), Obsluhoval jsem anglického krále (8)
-Obsluhoval jsem anglického krále (porovnání film/kniha)
-Ostře sledované vlaky, Ostře sledované vlaky (2), Ostře sledované vlaky (3), Ostře sledované vlaky (4), Ostře sledované vlaky (5), Ostře sledované vlaky (6), Ostře sledované vlaky (7), Ostře sledované vlaky (8), Ostře sledované vlaky (9), Ostře sledované vlaky (10), Ostře sledované vlaky (11), Ostře sledované vlaky (12), Ostře sledované vlaky (13), Ostře sledované vlaky (14), Ostře sledované vlaky (15), Ostře sledované vlaky (16)
-Ostře sledované vlaky (rozbor)
-Pábitelé
-Podvodníci (Perlička na dně)
-Postřižiny, Postřižiny (2), Postřižiny (3), Postřižiny (4)
-Příliš hlučná samota, Příliš hlučná samota (2), Příliš hlučná samota (3), Příliš hlučná samota (4)
-Slavnosti sněženek, Slavnosti sněženek (2)
-Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Čítanka-Diamantové očko
-Domácí úkoly
-Krasosmutnění
-Maminčiny oči
-Morytáty a legendy
-Obsluhoval jsem anglického krále
-Ostře sledované vlaky
-Pábitelé
-Perlička na dně
-Postřižiny
-Příliš hlučná samota
-Slavnosti sněženek
-Život bez smokingu
­­­­

Diskuse k úryvku
Bohumil Hrabal - Obsluhoval jsem anglického krále







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­