ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hrabal Bohumil (*28.03.1914 - †03.02.1997)

­­­­

Život bez smokingu

  • ukázka (vybraná povídka)
  • volně koncipovaný soubor devíti kratších próz (1986) o životě, lidech i zvířatech, o autorově mládí, jeho literárních vzorech i láskách
  • knížka Život bez smokingu obsahuje tyto povídky:
    1. Božské děti
    2. Život bez smokingu
    3. Autíčko
    4. Rukověť pábitelského učně
    5. Dandy v montérkách
    6. Dovolená
    7. Hospodská historka
    8. Moje Libeň
    9. Proč píšu?

Hospodská historka

Sedím u Zlatého tygra, hraji si s papírovým táckem a znovu a zase se nemohu nasytit emblému, dva černí tygříci se otáčejí v mých prstech, jako vždycky podvědomě ohýbám rožky účtenky, nejdřív jeden, pak druhý, po třetím pivě třetí a pak čtvrtý, někdy když mi přinese to první pivo Bohouš, vytáhne z bílé bundičky proužek bílého papíru, kde už dopředu mi s úsměvem ohne rožek té účtenky, sedím se společností, kdekoliv si usednu, tak tam je moje společnost, je to můj rituál, a nejen můj, ale všech lidí, kteří přicházejí na pivo, že stůl tvoří společnost, která hovoří. Jsou to takové besedy u hostinského stolu, besedy, na kterých hovorem se člověk adaptuje ze stressových denních situací, nebo se jen tak klábosí, ale i to je adaptace, možná, když je člověku nejmizerněji, tak ho nejvíce hojí banální hovor o banálních záležitostech a událostech, někdy sedávám a zarytě mlčím, vůbec při prvním pivě dávám sdostatek najevo, že mi je nepříjemné odpovědět na jakoukoliv otázku, tak se těším na to první pivo, tak mi to trvá jistou chvilku, než se přizpůsobím té tyransky hlučné hospodě, než se vyladím na tolik hostů, tolik hovoru, každý jako by chtěl, aby to, co on říká, bylo slyšeno, každý si v téhle hospodě myslí, že co on právě říká, je pozoruhodné, a tak to svoje banální poselství huláká, já patřím taky do těchhle křiklounů, po druhém pivě taky to, co říkám, považuji za velice důležité, a proto křičím, mám zbystřené oko a hulákám ty svoje věty domnívaje se bláhové, že tohle musí slyšet nejen můj stůl, ale snad celý svět. Tak sedím a hraji si neustále nervózně s papírovými tácky, držím jich třeba deset, jako karty, míchám je, pouštím je shora na stůl, upíjím piva, ale hned zase si hraji s tácky a s účtenkou. Teď jsem tady, ne sám, ale nevměšuji se do hovoru, jen naslouchám. Vlastně kolik desítek tisíc besed jsem už takhle udělal, kolik desetitisíc lidí jsem vystřídal v těch mých hospodách, kolik desítek tisíc lidí jsem možná umazal svým ne hovorem, ale dialogem, který někdy vyústil v přednášku zpravidla ne moji, ale těch druhých, kdy nakonec jsme všichni ztichli a naslouchali příběhu, který tak, jak byl vyprávěn, nebyl hostinským blábolem, ani hospodským kecem, ale jak zasvěceně říkal Eman Frynta, hospodskou historkou. Pan Ruis, violista Dvořákova kvarteta, dovyprávěl o posledním koncertu v Bílině, jak město bylo smutné a ošuntělé, oprýskané počasím a nedbalostí, jak náměstím procházeli cikáni, několik opilců, ale večer na radnici přišli slušně oblečení lidé a Bílina se změnila v pozorné posluchače, kteří byli dojati. Vedle mne se bavili hosté o houbách, o ryzcích, čekal jsem, až řeknou to podstatné, ale nikdo to podstatné o ryzcích neřekl, dovolil jsem se a pravil jsem... Pánové, tak ryzec je mystická houba, je krásně ryšavá, soustředné zelenkavé kruhy obsahují mystické poslání té houby, protože ty zelenkavé, stále se zužující kruhy se vysoustruhují u každého ryzce v zelený pupík, tečku středu těch zmenšujících se soustředných zelených kruhů, a ta tečka uprostřed klobouku ryzce je střed myšlení, je to, nač se dívají buddhističtí kněží, na svůj pupek, kterým se navlíkají pupečními šňůrami nazpátek až k prvnímu břichu naší pramáti, první ženy, která měla hladké břicho, počátek lidského rodu, to všechno, pánové, povídám, lze vyčíst jako poselství ze souřadných zelených kruhů ryšavého ryzce, obsahujících to nejryzejší základní symbolično lidského začátku a přítomnosti... Ale pánové, vy kteří rádi jíte, tak vám dám recept, jak si španělští dřevorubci připravují v lese ryzce. Vrstva klobásy, pak vrstva ryzců, pak krájená paprika, pak vrstva špeku, pak krájená rajčata a pak vrstva klobásy a ryzců, tak vrstva za vrstvou, až nakonec ta klobása, všechno se zapeče na ohni a nakonec, když je to hotovo, může se to posypat strouhaným sýrem... A já jsem křičel ta dvě poselství, protože jednak by mě nebylo slyšet a jednak jsem měl dojem, že tohle musím křičet, aby to bylo slyšet nejen v Praze, ale v celém kraji, v zemi, v Evropě, proto tak rád bláhově křičívám, když si myslím, že to, co je ve mně, patří všem... A pan Ruis vyprávěl, jak Dvořákovo kvarteto hrálo ve Švédsku jen českou hudbu, jen ten Dvořákův kvartet, když mu umřely děti, a nakonec Z mého života... a najednou se ozval vzlyk a pláč, všichni se otáčeli, a pak, když koncert skončil, tak tam byla manželka doktora, který emigroval, a říkala panu Ruisovi v šatnách, že musí domů, že neviděla maminku, že musí domů nebo tady umře, i když má všechno včetně mercedesa, že musí domů, musí vidět Prahu a maminku a přátele... A tohle řekl tichounce pan Ruis a všichni zmlkli a bylo slyšet nakřáplý krásný hlas pana Ruise, a pak se hovor přenesl na Stravinského, který měl pořád na zdi tři svaté hudebníky, tři jeho patrony, Weberna, Schoenberga a Berga... A já jsem čekal na moji chvíli, na pootevřené dveře hovoru, jak tam vrazím koleno a řeknu to, o čem, jak vždy myslím, by měl vědět nejen tenhle stůl, ale celá hospoda, a nejen celá hospoda, ale celé město, země, svět... A když jsem vrazil koleno mezi pootevřené dveře, kudy proletěl andělíček, povídám hlasitě... Tak pánové, poslouchám dopoledne vídeňský rozhlas a tam doplnil život Weberna jeho zeťák... Když prošla a končila válka v Rakousku a americký armády prošly Lincem, tak byl zákaz vycházení... a zeťák Weberna, když večer přišel k nim sám Webern, kterej nevěděl, kdo to je Webern, dokonce sám Webern ještě nevěděl, že on je ten slavnej Webern, tak zeťák povídá, tatínku, tady jsem vám schoval osm cigaret, vy jste vášnivěj kuřák, tady je máte, a Webern byl dojatej k slzám a povídá, tak jsem tak šťastnej, že jsem dal dceru tobě, že mám tak hodnýho zeťáka a moje dcera muže, a já si hned jednu zapálím, já to nevydržím, ale jeho dcera a zeťák povídají, tatínku, jděte si zapálit na chodbu, jsou tady děti, a tak Webern vyšel na chodbu, ale pak si řekl, ten kouř se natáhne do pokoje, kde spějí moji vnuci, a když mám tak hodnýho zeťáka, tak si zakouřím na balkónku, venku. A vyšel do tmy a tam si lačně dal do úst cigaretu, chvějící se rukou škrt sirkou, a když si dal první nadechnutí nikotinu a lahodnýho kouře, na který čekal tak dlouho, tak třeskla rána a Webern se skácel, a když přišli, tak našli mrtvýho Weberna, jeho první nadechnutí bylo i to poslední, poslední šluk, který přišel tak draho, nějaký voják na stráži vystřelil, protože byl zákaz světla a ohně, a zastřelil Weberna... ale pozor, pánové, mystické propojení událostí nekončilo! Ten voják byl velice nešťastný, že zastřelil skoro omylem Weberna, a když se vrátil do Ameriky, tak se léčil, ten Webern ho tak zranil, že třetím rokem už byl na psychiatrii, a pátým rokem po tom, co zastřelil Weberna, tak se zastřelil taky... A pan Marysko byl dojatý, a pak mi řekl, až když jsme chtěli jít domů, mi řekl... Ten příběh s tím Webernem jsi mi neměl říkat... to mi řekl pan Marysko, který tak nadával na Weberna, kdo to má hrát, zatímco pan Ruis tvrdil, že on má Weberna rád a že ho rád hraje, a pan Hampl, grafik, podpořil pana Ruise, že on dokonce miluje Weberna jen proto, že mu vůbec nerozumí... A já jsem seděl u Zlatého tygra, rozhlížel jsem se po tvářích hostů, a ano, žádnej blábol, žádný hospodský kec, ale tahle ukřičená hospoda je maličká univerzita, kde pod dojmem piva si lidé říkají příběhy a události, které zraňují duši a nad hlavu v podobě cigaretového kouře se vznáší veliký otazník absurdnosti a podivuhodnosti lidského života... Mlčel jsem, ten ryzec a soustředěné zelené kruhy, ta zelená tečka uprostřed ryšavého klobouku ryzce, ten omfalos, pupek světa, kterým lze jít nazpátek až k hladkému břichu pramáti Evy... tak v zadumání, uprostřed hovoru, který jsem nevnímal, jsem proběhl nazpátek až do dětství, kdy jsem byl poprvně v hostinci, který mi učaroval tak, že hospoda se stala mým osudem. Tatínek mne brával s sebou, na motocyklu Laurin a Klement, když vyjížděl jako správce pivovaru po těch pivovarských hospodách, kam pivovar dodával pivo, jezdili jsme po vesnicích a městečkách, pamatuji si, že mi pokaždé ta hospoda připadala opuštěná, dopoledne a odpoledne tak smutná, skoro bez hostů, vždycky v každé té venkovské hospodě bylo přítmí a zářila tam mdle jen pípa, ta výčepní stolice, tatínek hostinským dělal daně, sedával v kuchyni a já jsem seděl ve výčepu, skoro vždycky ve výčepu bylo chladno, pil jsem ale limonádu, jednu limonádu za druhou, tu krásně červenou a žlutou limonádu, která šuměla ve sklenicích, několik hostů sedělo v přítmí a jen to, že zdvihli sklenici s pivem nebo do sebe obrátili sklenku, nasvědčovalo tomu, že tam někde sedí člověk, někteří kouřili, sirka zaplála, a já jsem byl šťasten v těch hospodách, někdy mě zvali do kuchyně za výčepem, tam skoro vždycky byla hostinská a mně se zdála nesmírně unavená, dokonce ty hostinské špatně chodily, opíraly se o nábytek, zvedly se ze židle, jako by měly revma, a já jsem dostával polívky, dršťkové polívky a guláš, a zase jsem dosyta pil limonádu červenou a žlutou, jednu limonádu za druhou, na stole před tatínkem se oslnivě leskla lejstra, z prstů tatínka vzlínal kouř cigarety, modrý kouř egyptek, jiné jsem tatínkovi nekupoval než egyptky, tatínkův hlas byl vemlouvavý, tichý a naléhavý, hostinský seděl a jen naslouchal tomu, co mu tatínek radil, a já jsem nevěděl, o čem se ti dva baví, jako by mluvili cizí řečí, vždycky ale měl hostinský něco v nepořádku, tak nějak to bylo jako se mnou ve škole, tatínek byl ten učitel a já jsem byl ten žák, který neměl v pořádku domácí úkol, taky se díval pan hostinský do země, bál se tatínkovi podívat do očí, ale tatínkův hlas dodával naději, dodával hostinskému kuráž, takže nakonec se všichni smáli a dlouho si podávali ruce, dívali se sobě do očí, tatínek nechával lejstra na stole, a vždycky hostinský vnutil tatínkovi lahvičku nebo dvě kořalky, pak nás vyprovodili ven, pomohli roztlačit motocykl a já jsem věděl, že když jsme odjeli, tak si celá hospoda oddychla od tatínka, který proto asi byl správcem, protože přinášel něco smutného panu hostinskému, něco, čeho se pan hostinský bál... A já jsem v další hospodě zase pil červenou a žlutou limonádu, jednu za druhou, za rok už jsem se bál vejít do kuchyně, jen jsem seděl v šenku a skrz zasklené dveře jsem naslouchal, jak tatínkův hlas cosi nepříjemného připomíná panu hostinskému, který se brání, cosi zase namítá na svoji obranu, někdy hostinský vyběhl do šenku, nalil si štamprle a zase se vrátil bledý nazpátek do kuchyně, tatínek ho bral za rameno a cosi mu domlouval vlídným hlasem, tak jako mně něžně domlouval, abych se víc učil, abych nechal lumpáren, a co ze mne bude, když se budu špatně učit? A tak jsem jezdil s tatínkem rád, po škole jsem s ním vyjížděl a hlavně o prázdninách, každý den jsem objel s tatínkem ty jeho hospody po nymburském okrese, znal jsem je už zpaměti, ohromila mě ale nejvíc hospoda U města Kolína v Lysé, tam byla tak sprostá hostinská, že tatínek se červenal, ta se smála, mávla rukou a všechno hrála do autu, všechny ty starosti o pivo a daně. A já jsem seděl v šenku, kde bylo slunce a kde byl veliký asparágus a šicí stroj, a pil jsem jednu červenou limonádu za druhou a mezi to limonádu žlutou a s rozkoší jsem naslouchal, jaká zakázaná sprostá slovíčka užívala paní hostinská, která ale, když vešla do šenku, aby mi podala další limonádu s pakunkem, pohladila mě, a když se na mne podívala, tak měla krásné oči, do kterých jsem se vešel celý. V jiných hospodách jsem už obešel celý lokál, taneční sál a divadelní sál, chodil jsem na zahradu, kde byl kuželník, kde byly stoly, ohromila mne hospoda, která patřila panu Hugo Šmolkovi, židovi, jehož děti měly tak husté vlasy, tak husté vrkoče, že obličej bylo sotva vidět, pan Šmolka byl ostříhaný na ježka a měl černé vlasy, které mu na čele šly skoro až k obočí, a jeho paní se neustále a pokaždé třpytila potem, leskla se, jako by byla namazaná olejem nebo sádlem, dokonce i šaty jako by měla potažené tukem, sádlem. A tak jsem si zamiloval hostince a hospody a docela jsem byl nesvůj, když mne tatínek vzal do restaurace, kde byly ubrusy, a když byl i číšník v černých šatech, tady jsem seděl zakřiknutý, a když to šlo, tak jsem se raději procházel před restaurací, než přišel tatínek a než jsme zase odjeli do vesnické hospody... ty vesnické hospody, kde mě už znali tak, jako bych patřil do rodiny, tam jsem byl šťasten, procházel jsem celou tou hospodou, někdy jsem zašel i na dvůr a do chlívů, některá hospoda, a tu jsem měl nejraději, měla ještě navíc řeznictví, dostával jsem točený salám, to bylo moje, pít jednu limonádu za druhou a jíst k tomu salám... Když jsem už studoval na té reálce, tak už jsem pil pivo. Kam jsme s tatínkem přijeli, tam jsem dělal reklamu na pivo. Pil jsem jedno pivo za druhým a liboval jsem si, hlasitě jsem říkal, jak chutné a výborné je tohle pivo, tak jsem to říkal a tak jsem s chutí pil pivo, že se tomu divili nejen hostinští, ale i hosté... A tak jsem jezdil po těch samých hospodách a pil jsem jedno pivo za druhým a tatínek dál tím svým tichým hlasem s hostinským řešil problémy s výstavem piva a daněmi, pokaždé něco nebylo v pořádku, ale já jsem seděl ve výčepu a bavil jsem se po třetím pivě s hosty, ale nejraději jsem jezdíval s tatínkem do Kolína k Vodvárkům na Zálabí, tady už od rána bylo veselo a pan Vodvárka byl světový člověk, vždycky v dobré náladě a tatínek tady nic nemusel připomínat, nic vyčítat, protože pan Vodvárka, ten byl a je pro mne vrchol i dneska. Když přijel do Nymburka tenhle pan Vodvárka, tak se tatínek lekal, když musel s ním do Prahy, to pro mne byla úžasná událost, jen jsme dojeli ke Šmelhausům, nikam jinam jsme každého čtvrt roku nejezdili do Prahy než ke Šmelhausům, jen jsme vešli do sálu, pan Vodvárka přilepil houslistovi stokorunu na čelo, a od té doby každého čtvrt roku, jen jsme vešli, už nám hrála hudba Kolíne, Kolíne... a pak jsme seděli a tatínek každou hodinu připomínal, že už je čas jet domů, ale pan Vodvárka tančil a zpíval, rozdával úsměvy, vtipy a já jsem seděl, a čím víc jsem pil, tím víc jsem se objímal s každým, kdo potřásl rukou panu Vodvárkovi, a tak jsme se veselili u Šmelhausů, až když zavírali, a tatínek byl nešťastný, protože nemohl tolik pít, protože řídil motocykl a později škodovku, a trnul, kam se to dostal, protože pan Vodvárka, vždycky, když jednou za čtvrt roku přijel, tak vždycky sliboval, že nejdříve musejí všechno zařídit v Pivovarském domě, a pak jen na chviličku ke Šmelhausům... a tak nás vyprovázela po schodech od Šmelhausů hudba až na ulici, a když jsme se vraceli, tak za úsvitu pan Vodvárka ještě v Nehvizdech vzbudil hostinského a ještě tam jsme pili zase pivo a kávu a pan Vodvárka nechal vzbudit muzikanty a ti nám hráli, a pan Vodvárka ještě vzbudil obchodníka a skoupil čokolády a rozdával je ženským, které taky pozval, když napřed zatloukl na okna a pozval všechny lidi dobrého srdce a hudba hrála a zpívalo se a tatínek seděl a díval se na hodinky a trnul, že za dvě hodiny musí být zase v účtárně pivovaru... A tyhle řetězy hostinců z dětství a jinošství, a potom moje hospody v Nymburce, kam jsem chodil každou sobotu a v neděli dopoledne a odpoledne hrát piliár, ta moje hospoda Pod mostem u Pospíšilů, kde jsem hrál na klavír, kde jsme hráli s mládenci ze Zálabí karty, s mými přáteli na život a na smrt, s obyčejnými kluky a mládenci z baráčků ze Zálabí, a potom ty moje hospody a hostince a hotýlky, když jsem jezdil Čechami jako pojišťovák, a potom ty moje denní hostince, když jsem jezdil s galanterním zbožím po půlce Čech a nabízel to svoje zboží za firmu Harry Karel Klofanda, každý den v hostinci na oběd, na večeři a ráno na snídani, když jsem nejraději spal v docela obyčejných hotelích, a potom ta moje Praha, kde jsem denně musel být v hostincích Libně, Žižkova a Vysočan a Malé Strany a Starého Města, vlastně celé čtvrtstoletí jsem obědval jen v těch mých hostincích, málokdy, spíš omylem jsem se dostal do pořádné restaurace, do hotelu, tam jsem byl vždycky nerad, dokonce jsem tam byl nesmělý a vzpamatoval jsem se, až když jsem vyšel ven a zašel do první hospody, tady mi bývalo dobře, tady byli moji lidé, tady byli mí pinglové a vedoucí, s nimi jsem uzavíral přátelství, tady jsem byl doma, v rodině...

Sedím teď u Zlatého tygra, tak jsem proběhl nazpátek po těch mých hospodách, teď jsem se dozvěděl sám na sobě, že vlastně to začalo s tatínkem, kdy jsem s ním jezdil, abych já pil jednu limonádu za druhou a tatínek aby dával dohromady účty a daně nešťastných hostinských, které nebyly vždycky v pořádku. Teď sedím u Zlatého tygra, usmívám se, tuhle dlouhou chvíli jsem nikoho neslyšel, jako bych seděl někde v tichém lese, protože jsem proběhl hospodami mého života nazpátek až k té první hospodě na nymburském venkově. Pan Ruis, teď jej slyším, vyprávěl... A tak jsme přiletěli do Kodaně, čekaly na nás dvě auta, poprvně jsme přijali nabídku za Dvořákovo kvarteto, aniž jsme věděli, kdo si nás objednal, kdo nám tak královsky zaplatil. A auta s námi jela už večerem, už jsme vyjeli za Kodaň, dva páni, každý v jednom autě, byli černě oblečení v redingotech, byli klidní, a přijeli jsme před velikou budovu, otevřela se brána, zvedly se mříže a naše auta vjela na nádvoří, a podle mříží v oknech jsme viděli, že za chvilku vystoupíme v kriminále. A pak jsme seděli u ředitele věznice a měli jsme švédský stůl a pití, a pak, když přišel čas, vešli jsme do vězeňské kaple, a tam byli vězni a naladili jsme nástroje a hráli jsme zase... Dvořákův kvartet a pak Z mého života, a jak jsme hráli, tak bylo ticho, a věděli jsme, že hrajeme před obecenstvem, jaké jsme nikdy neměli, když jsme skončili, tak netleskali, všichni seděli a byli hluboce zasaženi, zvedli jsme se, odcházeli, klaněli jsme se, ale vězňové seděli dál, podpírali si dlaněmi bradu, nebo měli obličeje v dlaních... to bylo naše nejlepší obecenstvo, zrovna takové obecenstvo, jako když jsme loni hráli v Oxfordu, všechno ve fracích, uklonili jsme se a odcházeli jsme, otočili jsme se a diváci jen stáli, byli zasaženi zrovna tak, jako vězňové v Kodani, kterým jsme hráli to samé, Dvořákův kvartet, když mu umřely děti, Z mého života Smetany a kvartet Janáčkův, tak jsme to hráli, a tak hluboká to byla a je hudba, naše hudba, že tak jak v Oxfordu, tak v kodaňské věznici se posluchači neodvážili porušit svou mystickou jednotu s hudbou jediným tlesknutím. Pánové, co to vlastně je hudba, čím na nás působí? V podstatě ničím... a tedy vším... Řekl pan Ruis a všichni jsme byli dojati, a tak jsme raději ukryli obličeje za sklenice čerstvého piva.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.06.2020

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Autíčko (Život bez smokingu)
-Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (2)
-Městečko, kde se zastavil čas
-Obsluhoval jsem anglického krále, Obsluhoval jsem anglického krále (2), Obsluhoval jsem anglického krále (3), Obsluhoval jsem anglického krále (4), Obsluhoval jsem anglického krále (5), Obsluhoval jsem anglického krále (6), Obsluhoval jsem anglického krále (7), Obsluhoval jsem anglického krále (8)
-Obsluhoval jsem anglického krále (porovnání film/kniha)
-Ostře sledované vlaky, Ostře sledované vlaky (2), Ostře sledované vlaky (3), Ostře sledované vlaky (4), Ostře sledované vlaky (5), Ostře sledované vlaky (6), Ostře sledované vlaky (7), Ostře sledované vlaky (8), Ostře sledované vlaky (9), Ostře sledované vlaky (10), Ostře sledované vlaky (11), Ostře sledované vlaky (12), Ostře sledované vlaky (13), Ostře sledované vlaky (14), Ostře sledované vlaky (15), Ostře sledované vlaky (16)
-Ostře sledované vlaky (rozbor)
-Pábitelé
-Podvodníci (Perlička na dně)
-Postřižiny, Postřižiny (2), Postřižiny (3), Postřižiny (4)
-Příliš hlučná samota, Příliš hlučná samota (2), Příliš hlučná samota (3), Příliš hlučná samota (4)
-Slavnosti sněženek, Slavnosti sněženek (2)
-Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Čítanka-Diamantové očko
-Domácí úkoly
-Krasosmutnění
-Maminčiny oči
-Morytáty a legendy
-Obsluhoval jsem anglického krále
-Ostře sledované vlaky
-Pábitelé
-Perlička na dně
-Postřižiny
-Příliš hlučná samota
-Slavnosti sněženek
-Život bez smokingu
­­­­

Diskuse k úryvku
Bohumil Hrabal - Život bez smokingu







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­