Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Knížka, vydaná v roce 1965, obsahuje sedm povídek situovaných zčásti do pražského Starého města, zčásti do prostředí hutí, patrně kladenských.
Povídky nemají žádný nosný příběh, jsou změtí postřehů, vzpomínek, kusého vyprávění jednotlivých postav. Ty si Hrabal vybírá převážně z dělníků a lidí, kteří jsou mezi dělníky jako dobrovolní, nebo častěji nucení brigádníci. Jsou to převážně bývalí živnostníci, právníci, filozofové a jiní lidé, které bývalý režim postihl za různá provinění, nebo třeba jenom za tehdy nedovolené názory.
Kouzlo Hrabalových povídek je v jeho jazyku, v neobvyklém způsobu vyprávění, v nádherných přirovnáních, kterými dává kouzlo jinak úplně obyčejným věcem. Pro něj je každá nepatrná událost, které si každý jiný sotva všimne, námětem, který dokáže popsat tak, že najednou stojí za povšimnutí. Dokáže v obyčejných lidských příbězích vždycky najít jakési kouzlo neobyčejnosti, jaké tam jiní neuvidí. Jeho vypravěčům (někdy píše v první osobě) nebo postavám z jeho povídek se přiházejí věci, jaké se jiným nikdy nepřihodí a přesto čtenář věří, že se opravdu staly. Jeho postavy uvažují zvláštním způsobem, lidé, kteří o všechno přišli, jaksi nepochopitelně nacházejí ve svém postavení vždycky nějaké radosti a jakousi útěchu, neutěšené prostředí, ve kterém se drobné příběhy odehrávají, je v jeho podání poetické.
Když lidi z jeho povídek potkávají nesnáze nebo drobná neštěstí, jakoby se z nich radovali, jako kdyby dokazovali, že - jak se říká - všechno špatné je k něčemu dobré. Jako kdyby je všechny ty nepřízně osudu obohacovaly, jako kdyby je dělaly lepšími.
Hrabal projevuje jakousi něžnou náklonnost ke všem těm osudem pronásledovaným, k jejich chybám a slabostem, ale i když píše o postavách, které nepovažujme za sympatické, tak i ty popíše jaksi vlídně, tak, že spíš zasluhují politování než nenávist. Ta ostatně nemá v jeho povídkách místo. Lidi se hádají, nebo i perou a on to popisuje s nadšením a s pobavením, jako hru.
Kdybych měla popsat, o čem jeho povídky jsou, tak by to bylo asi dost nudné. Podstatnější je dojem ze čtení - jak vždycky dokáže člověka vtáhnout do prostředí, o kterém píše, a dokáže probudit sympatie i k opilcům, špinavým a zanedbaným lidem, a zvláštní je, že ne lítost, ale opravdu sympatie. Dokáže popsat obyčejné věci tak, že najednou jsou kouzelné. Čtenář by si přál být tam u toho, poslouchat ty neuvěřitelné, kouzelné historky, vidět ty krásné věci na haldách se šrotem nebo se sběrem. Ale kdyby tam byl, stejně by to tak neviděl.