ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hrabal Bohumil (*28.03.1914 - †03.02.1997)

   
­­­­

Krasosmutnění

  • ukázka - vybraná povídka (2007, Mladá fronta)
  • kniha povídek Krasosmutnění obsahuje:
    • Mořská panna
    • Čtvereční centimetr za šedesát korun
    • Každý den zázrak
    • Rozdělený byt
    • Znesvěcený rozdělovač
    • Úmrtí v rodině
    • Řidič pražských tramvají
    • Veřejné osvětlení
    • Myš ukradla dítěti cumel
    • Krasosmutnění
    • Ovčí hubičky
    • Když umře hospodář, pláče i dobytek
    • Jetel růžák
    • Návrat ztraceného strýce
    • Škodovka čtyřistatřicítka
    • Krásná řeznice
    • Hudebníci ze Šumavy
    • Sextánka
    • Armagedon
    • Rakouský vítěz
    • Žlutý pták
    • Altánek z proutí
    • Kmotříček
  • jedná se o poetické vzpomínkové vyprávění o čase autorova dětství a mládí
  • součástí vzpomínkové trilogie Městečko u vody (Postřižiny; Krasosmutnění; Harlekýnovy milióny), která postupně vycházela v období let 1976-1981
  • Bohumil Hrabal navazuje na Postřižiny a pokračuje ve vzpomínkách na období, kdy odrostl dětským kalhotám až po konec války, na dobu prožitou v nymburském pivovaru; vzpomíná na dětství a dětským pohledem popisuje život otce, matky, strýce Pepina i maloměstské figurky; období končící nacistickou okupací a osvobozením Rudou armádou je ztracené v hlubině času a tato ztráta je vykompenzována idylickým - byť nepřikrášleným - pohledem dítěte

Ovčí hubičky

Mezi deputátními byty a sladovnou byla veliká ovocná zahrada. Řady rynglí a špendlíků, bosenských švestek, pak řady croncelských jablek, které zrály na podzim a měly chuť zmačkaného voňavého sněhu, řada řehtáčů soudkových, které opravdu, když dozrávaly, tak jádra uvnitř soudků řehtala, kožená jablka, která zrála až k jaru, řady letních jablek astracháňských, červených a žlutých, která zrála zrovna tak jako skleněná jablka zrající už před svatou Annou. A pak řada hrušek, boskových lahvic, u kterých se utrhla stopka, a když dozrály v seně, tak se vypily, a potom muškatelky, vonící skořicí a hřebíčkem, a poslední řada u samé sladovny byly ořechy, které na podzim se srážely dlouhými ráhny, čím víc bylo ořechů, tím víc byly větve otlučené. Nejraději jsem jedl ořechy, když ještě byly zelené, když jsem každý ořech musel otevřít nožem a dužina pouštěla žlutozelenou šťávu a ruce jsem měl pořád jako od tabáku. Ty plody byly nejchutnější, jádra měla na sobě žlutou košilku, která se dala sloupnout. Ale nejmilejší strom byl jen jeden. Byl uprostřed zahrady a byla to jabloň a jablkům se říkalo ovčí hubičky. Ten strom rostl jako vrba, hned v koruně se větve obracely, a místo aby jako ostatní jabloně rostly do stran a vzhůru, otáčely se k zemi a konečky větví couraly v trávě. Jablka, když dozrála, byla vždycky žlutá a u bubáku měla dužinu tak varhánkovitou, opravdu jako když se ovčí hubička sešpulí a jemně chroustá a znovu škubá trávu. A pod tou korunou větví opravdu jako pod smuteční vrbou vznikla taková velká besídka, prostorná jako altán, a podobala se veliké průsvitné ženské sukni. Tady jsem si v létě přinesl stoleček, tady jsem si dal židličku a tady docela ukrytý zpod ovčí hubičky jsem dobře viděl, kdo jde po cestě do pivovaru a sladovny, viděl jsem, jak pivovarské vozy rozvážejí pivo, viděl jsem ke dveřím našeho bytu a kdo kráčí do kanceláře. Tady jsem psal svoje domácí úkoly z pilnosti, sedě v srdci větví, na kterých až k trávě visela jablka v listnatých ratolestích, křičeli kosi poplašná znamení, že jde přes louku kocour Celestýn anebo Militka, či zdivočelý Tatínek. A já jsem ukrytý seděl, nemohl jsem se vynadivit, jak krásně je v tom altánu, stačilo rozhrnout větve, jako by mi padaly vlasy do očí, a podívat se, kdo to kráčí silnicí. A bylo odpoledne a já jsem seděl, ruce nad otevřenou písankou, svítilo slunce, a já i stůl i písanka jsme byli žíhaní jako letní astracháň. A po cestě ke sladovně kráčela slečna z kanceláře pivovaru, nesla si přes ruku ručníky, měla žluté vlasy, byl do ní až po uši zamilován člen správní rady pan Dymáček, ten, který pěstoval celý svůj život prasata, takže za ta léta se jim podobal, měl vysunutou bradu a tak divné zuby, zrovna tak jako jeho plemenní kanci. Jednou přišel a poprosil mne, abych předal psaníčko slečně v kanceláři, pospíchal, protože se mu prasnice prasila, a v kanceláři byl tatínek a předseda. Tak jsem vzal psaníčko, a když jsem to psaní držel, neubránil jsem se a napřed jsem je vzal pod sukně jabloně, pod ovčí hubičky a proti slunci jsem jen přečetl... Drahá Světluško... a pak se písmo překrývalo s druhou stránkou, nedalo se to číst, protože to psaníčko bylo zapečetěné červenou pečetí. Ale přečetl jsem docela jasně, že pan Dymáček, který pěstoval vepře a měl plemenné kance, až se jim podobal, ten starý pán se podepsal... Tvůj Aladin. Teď Světluška kráčela do sladovny, měla přehozené ručníky přes loket a já jsem chtěl psát domácí úkol z pil­nosti. Čáral jsem perem, maloval jsem srdce a vlnovky, pak jsem kreslil všelijaké kříže a najednou jsem položil pero a viděl jsem okénko, malé okénko vysoko nad koupelnou v tmavé chodbě sladovny, to okénko mělo přivřená víčka, napůl stažené větrací žaluzie. A rozhrnul jsem větvičky ovčích hubiček, v ruce jsem měl pocit, že se dotýkám velikých rolniček visících z postrojů, desítky rolniček cinkajících v rytmu klusu postroje a přeběhl jsem pod větvemi jabloní a srdce mi tlouklo, když jsem otevřel dveře sladovny a tiše je za sebou zavřel. Bylo ticho, jen na valečkách třískalo pořád otevřené a zborcené a vysypané okénko a průvan přinášel vůni sladu a ječmene. A chodba byla tmavá, jak jsem přišel ze slunce, že jsem musel hmatat po zdích. Pak mokré schody se matně blyštěly otevřenými vraty až na humna, a pak ještě jedna chodba. A tam jsem viděl ve tmě, jak u samého stropu svítí větrák do koupelny, čárkovaný pootevřenými lištami. U tmavé zdi chodby svítily bíle natřené štafle. Ale já jsem poklekl u klíčové dírky. Dlouho jsem váhal, ale pak jsem se přece podíval. Ale neviděl jsem klíčovou dírkou nic. A najednou jsem se díval na ty štafle a ve sladovně bylo ticho a jen okénko v posledním patře sladovny třískalo a vzal jsem ty bílé štafle a postavil je pod osvětlené okénko a pak jsem vystoupil po špryclích a byl jsem tažen zvědavostí vzhůru, protože jsem slyšel, jak z kohoutku se řine do vany voda. A když jsem položil prsty na mokré žaluzie větráku a vystoupil o příčku štaflí výš, viděl jsem shora rovnou do vany. Nejdřív jsem se polekal. Myslel jsem, že slečna omdlela. Nebyla ve vaně natažená, ale byla tak divně napříč vany. A hlavu měla ovázanou a vlasy jí visely přes okraj vany a ve tváři byla tak červená jako letní astracháňské jablko. Ruce měla rozhozené a otočené dlaněmi. Tak tam divně stočená ležela a její tělo se pokoušelo se vztyčit, jako by chtěla vstát. A viděl jsem její zvrácený obličej a její ramena se zdvihala, jak oddychovala, jako by šla do kopce nebo nesla veliký těžký předmět, jako by jela na kole nebo šlapala na místě do pedálů šicího stroje. Chtěl jsem rychle seběhnout ze štaflí a volat, aby slaďáci přiběhli na pomoc, ale najednou se slečna celá vzepjala a pak se zlomila, hlava jí poklesla mezi klíční kosti a její tvář zmizela a vlasy přehozené přes okraj vany se svezly tak, že zakryly její záda. A já jsem viděl, když jsem byl ještě ministrantem, když tahle slečna klečela u oltáře a podal jsem panu děkanovi paténu se svatou hostií, tak slečna měla zvrácenou hlavu a maličko vyplazený jazyk, a když pan děkan jí požehnal hostii a vložil ji do jejích úst, slečna zrovna takhle hlavu rychle sklonila, bradu položila mezi klíční kosti, protože přijala tělo Páně zrovna tak, jako teď ve vaně proud vody. A tak tam seděla, lopatky jí zdvihaly vlasy, jak oddychovala, pak se jí ruce uvolnily, pomalu se stočila, ucpala knoflík zavírající dno vany a tak ležela a dívala se do stropu, voda stoupala, viděl jsem, jak nadnáší její tělo, viděl jsem všechno, byla zrovna tak jako mořská panna vytetovaná na mých prsou, ale jen na břichu měla světlé chloupky jako vích slámy. A viděl jsem, že na klice visí jeden ten z ručníků, který si nesla před chvílí s sebou, a ten ručník visel přes klíčovou dírku a já jsem věděl, že ta slečna věděla, že by se na ni někdo mohl dívat, že dělá něco, co se nemá zrovna tak, jako já jsem se neměl na ni dívat, protože to všechno mohl vidět jen Bůh, na kterého neplatil žádný ručník. Ale já jsem už znal její tajemství. Rychle jsem sestoupil ze štaflí a vrátil je tam, kde jsem je vzal, a za chvíli jsem po mokrých schodech sestoupil na humna. Díval jsem se na mokrá pole ječmene, a když jsem si vzpomenul na to, co jsem viděl, cítil jsem, že je mi příjemně, že mezi nohama mám skoro ten samý příjemný pocit, jako měla slečna z kanceláře. Cítil jsem na humnech, jak oddychuji zrovna tak, jako ona ve vaně. Pomalu jsem vystoupil po mokrých schodech, a pak v zamyšlení jsem stoupal vzhůru, minul jsem šalandy, otevřenými dveřmi jsem viděl, jak slaďák spí, jednu nohu na zemi, jednu visící ruku a na zádech spal, stoupal jsem ale výš, kolem skladů suchého ječmene, který spal v hromadách. A pak jsem otevřel dveře do mlýnice sladu, odkud padal rozemletý zralý ječmen rovnou do varny, do kotle. Napřed jsem ale přešel v zadumání krytým dřevěným mostem, který spojoval sladovnu s varnou, okýnkem svítilo prudké slunce, až to oslepovalo, ale já jsem vešel v zadumání do mlýnice. Tady jsem se vždycky bál, když jsem vešel do mlýnice, a rozhlídnul se po ječnou moukou zasypaných motorech a šrotovnících, po bílých hranatých rourách, kterými se spádem sypal slad, když dřív jsem otevřel dveře a viděl jsem tu prachem posypanou měsíční krajinu, musel jsem nabrat sílu, abych několika skoky se dostal ke dveřím na druhé straně, tak mi naháněla tahle mlýnice hrůzu, že jsem se tak lehce dotýkal bílým moučným prachem posypané podlahy, nevážil jsem víc než pět kil, tak jsem se skoro vznášel nad podlahou, zrovna tak jako v zimě, když se ledy na řece daly do pohybu, tak jsem je zrovna tak lehce přebíhal na druhou stranu řeky, rychlými skoky. Ale teď jsem stál uprostřed mlýnice, rozhlížel jsem se a hrůza zmizela. Díval jsem se klidně na moukou zasypané motory, na vedení z lipového dřeva, na zasypaná složení a už jsem nepotřeboval křídla strachu, aby mne přenesla, protože to, co jsem viděl v koupelně, mne najednou udělalo o několik let starším. Byl jsem na tom zrovna tak jako Šavel, když z nebe sletěl blesk a srazil jej z koně... V zadumání jsem tiše za sebou zavřel, sestupoval jsem po mokrých schodech dolů, ze světla do přítmí, vyšel jsem ze sladovny a průvanem jsem už kráčel travou pod ořechy a potom pod hruškami a pod řehtáči, chvíli jsem stál před altánem, který tvořily k zemi se sklánějící obsypané ovčími hubičkami větve jabloně. Díval jsem se, jak skrz svislé větve prosvítá stůl a na něm otevřená bílá písanka, uvnitř té živoucí besídky, podobající se kulatému velikému skleněnému těžítku, které má uprostřed květinu. Rozhrnul jsem větve jako korálky, které má v létě místo dveří kadeřník pan Boďa Červenka, posadil jsem se, a když jsem se podíval na písanku a pero, řekl jsem si, že bych měl o tom všem, co jsem viděl, napsat domácí úkol z pilnosti... A od rohu sladovny vyšla teď slečna z kanceláře, průvan jí zdvíhal ručníky vzhůru, jako zvedali ocasy splašení volové, musela se zaklánět, aby ji průvan nedonutil, aby se rozběhla tak, až mocný náraz průvanu by ji srazil na kolena. Teď vyšla z víru větru a šla tak pokorná, hlavu malinko nakloněnou, jako by šla k oltáři. A já jsem seděl uvnitř těch ovčích hubiček jak pod jablíčky zdobenou sukní a díval jsem se na vzdalující slečnu, které píše milostná psaníčka pan Dymáček, ten, který pěstuje vepře a má plemenné kance. Věděl jsem, že slečně píše a v psaní ji oslovuje Světluško a sám se podepisuje jako Aladin. A byl jsem najednou smutný a věděl jsem, že budu muset dávat na sebe pozor, abych v noci nekřičel ze spaní.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 02.06.2020

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Autíčko (Život bez smokingu)
-Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (2)
-Městečko, kde se zastavil čas
-Obsluhoval jsem anglického krále, Obsluhoval jsem anglického krále (2), Obsluhoval jsem anglického krále (3), Obsluhoval jsem anglického krále (4), Obsluhoval jsem anglického krále (5), Obsluhoval jsem anglického krále (6), Obsluhoval jsem anglického krále (7), Obsluhoval jsem anglického krále (8)
-Obsluhoval jsem anglického krále (porovnání film/kniha)
-Ostře sledované vlaky, Ostře sledované vlaky (2), Ostře sledované vlaky (3), Ostře sledované vlaky (4), Ostře sledované vlaky (5), Ostře sledované vlaky (6), Ostře sledované vlaky (7), Ostře sledované vlaky (8), Ostře sledované vlaky (9), Ostře sledované vlaky (10), Ostře sledované vlaky (11), Ostře sledované vlaky (12), Ostře sledované vlaky (13), Ostře sledované vlaky (14), Ostře sledované vlaky (15), Ostře sledované vlaky (16), Ostře sledované vlaky (17)
-Ostře sledované vlaky (rozbor)
-Pábitelé
-Podvodníci (Perlička na dně)
-Postřižiny, Postřižiny (2), Postřižiny (3), Postřižiny (4)
-Příliš hlučná samota, Příliš hlučná samota (2), Příliš hlučná samota (3), Příliš hlučná samota (4)
-Slavnosti sněženek, Slavnosti sněženek (2)
-Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Čítanka-Diamantové očko
-Domácí úkoly
-Kluby poezie
-Krasosmutnění
-Maminčiny oči
-Morytáty a legendy
-Obsluhoval jsem anglického krále
-Ostře sledované vlaky
-Pábitelé
-Perlička na dně
-Postřižiny
-Příliš hlučná samota
-Slavnosti sněženek
-Život bez smokingu
­­­­

Diskuse k úryvku
Bohumil Hrabal - Krasosmutnění







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­