ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Mácha Karel Hynek (*16.11.1810 - †06.11.1836)

­­­­

Pouť krkonošská

  • nebo též Krkonošská pouť

Pozdní večer. Dívky pilně předly,
hoši v kolo k dívčinám si sedli;
plamen z krbu smutně k tomu svítil.
Pocestný uprostřed síně sedí,
na něj každý poslouchaje hledí;
mluvil takto; však i taktéž cítil:
"Hojho, slyšte, kteří ještě bdíte,
dobrý pozor na má slova dejte,
neslýchané, nové věci zvíte!
Však jak pravím, pilně poslouchejte,
neb jak slova jenom vypustíte,
nikdy víc mně neporozumíte.
Vás však, kteří v kobku vaši tmavou
vešli jste a v lůžku tichém spíte,
nad jehožto křížek stkví se hlavou,
neprobudiž smích náš ani lkání!
Tmavou nocí nade vámi jen
zavzni moje tiché noční přání:
Dobrou noc! tichý sen!!! -"

Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor Krkonošských pod vrcholkem Sněžky. Hučel vítr, jako by Slezsko tajemnými slovy mluvilo k sestře české přes rozdělující je hradby. "Pusto kolem," povzdechl jinoch, "pták i zvěř míjí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vždy výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalézá zde léč tajemně šustící mech a studený sníh." Vtom nesl vítr okolo tváře jeho motýla, jenž ouzkostlivě nadarmo se bránil křídelkoma barevnýma, chtěje nazpět dolu v květné kraje, odkuď ho bouřlivý vítr byl zanesl. "Nešťastný, toužíš nazpět v luhy pestré, které ti byly kolébkou; - ty jsi nechtěl v kraje tyto, proti vůli tvé tě v chladnou výši zanáší ten samý vítr, co tě v mládí tvém kolíbal na líci rozvitého kvítí; - já jsem pravil, že člověk se tiskne vzhůru k jasnému nebi; - ó on musí," zastíraje si rukou čelo, "musí. - Postup mi vichřice motýla tohoto, já jej vezmu s sebou zpět v kraje oné, odkuďs jej zanesla." Vtom lapil motýla, však nadarmo, on již ustydl umořený zde panující zimou; zasmutnělý usedl na osamělém skalísku, časem pohledaje přes pustou lučinu bílou v ourodné roviny slezské, časem zrak svůj obracuje na temné lesy, přikrývající krajinu českou.

Jinoch tento byl as dvacítiletý; černý oděv jeho pevně přilehaje jevil štíhlost vysoké postavy; temné vlasy jeho syčely ve větru kolem bledých líc a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou prozrazovalo touhu; takže celá jeho postava zdála se býti v soumraku večerním od pustých skal obraženým ohlasem písně "Znáš-li tu zem, kde citrýnový květ" atd.

To byla první pouť jeho; - sotva čtyrykráte navštívilo slunce hrobky králů českých v chrámu Pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem pustým; však jakkoli jen dvacetkráte spatřil rozlévati se studený sníh ustydlé země v chladné slzy, již na této první své pouti seznal, že nevešel v takový svět, jaký jemu slibovala mladistvá obrazotvornost jeho. On s roztouženým srdcem vstoupil v svět; doufaje, že všecky sny, které mladost jeho růžovými zdobily věnci, zde v opravdivost nalezne změněné, byl by celý láskou obejmul svět. Než příliš brzo sklesla opona, a on procitl ze snů mladistvých. On chtěl utrhnouti kvítko v měsíčném vzešlé luhu, a rosa noční co slza chladná skropila vřelou mu ruku; on se sehnul k rozvité růži okouzlený vůní její, a spatřil, že z časného vykvétá hrobu; on za svítání obdivoval lilie sněhobílou zář, než již v noc viděl ji skláněti korunu stříbrobílou k vlhké zemi; on hledal lid, jaký žil ve snách jeho, a pouhé larvy s ousměchem hleděly v oko jeho cituplné; zkrátka on hledal ráj snů svých v světě tomto, on po něm rozestřel náruč, a pouhou lásky prázdnou sevřel zem na prsa horoucí. Uleknutý chtěl se vrátiti zpět v říši mladosti své, než nadarmo jen plakal za sny uprchlými, samotný teď seděl v pustině, hluboko pod ním příroda květoucí; nemilovaný a nic nemilující dlel na skalísku osamělém nad horami zardělými v právě zapadajícím slunci. Hlas zvonů večerních potkával se z krajů českých i z roviny slezské na temenu hory a jen živěji vždy mu na mysl uváděl uprchlé dny; - vtom v duchu jeho vzplanula myšlenka na tebe, dívko milostná, než hor množství a patero řek dělilo ho od tebe. Nic nemilující, pravil jsem? - Oh on ještě miloval tebe, než pozdě - pozdě, ty již ztracená jsi byla pro něho; - ty jsi vzešla jemu co hvězda jitřní nad temné vlny myšlenek nynějších a první papršlky padaly opět v jeho temnou mrtvou noc; zlaté sny mladosti jeho vrátily se zpět, než myšlenka, že jediná hvězda, které lze bylo osvítiti stezky pouti jeho svitem růžovým, není hvězdou jeho, a že papršlky její jen proto usmály se teď ve tmu jej obkličující, aby tak brzo zase zahasly a jen mocněji aby probudily touhu jeho po světle, řítila jej nazpět v noc myšlenek předešlých. Povstana patřil dolu v krajinu usmívající se ve zlatě večerním a lkání jeho znělo hlasně krajinou utichlou: "Ty jsi byla sluncem mým, než ach ty jsi zašla již navždy, a žádný den nezardí se více nad životem mým; osamělý poutník opět kráčeti budu nocí neskonalou, jejíž pustá tichosť obživne jen vlastním lkáním mojím; čírou tmou opět rozestírati budu rámě má za nicostnými postavami a přeludy mých snů, až chápajícího se osamělého stromu mne v noc zavitá koruna jeho opět slzami ledovými probudí ze snů horoucích v opravdivost strastnou, až vlastní vřelé slzy moje v led ustydnou a sny moje pohynou ve věčném snůpustém spaní. A pak až poslední dech můj se mísiti bude s červánky na večerním nebi a poslední myšlenka má s lehkou mlhou rozloží se nad vlastí mou, pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jak bych nikdy nebyl šel po horách těchto; ty, přírodo, hrob můj sama sebe klamající přistřeš travinou zelenější krajiny vůkolní a opět nade mnou usmívati se budeš, jak bych nikdy nebyl býval zde a jako by ústa má nikdy nebyla zvolala horám těmto ?dobrou noc!'" Umlkl, ticho kolem, jen ohlas od hor po stranách jeho strmících opětoval danou dobrou noc, - dobrou noc. Slunce zašlo za temné hory; jako mrak černý vystupovaly vrcholky jejich na obzoru země české, a za horami protějšími vycházela slunce světů jiných; v rozsedlinách mezi horami již byla černá noc, na rovinách se ještě šeřilo; města co bílá znamínka vyhlížela z šerých stínů; nad nimi se kroužil lehký kouř a sníživ se plížil se po tváři tichých jezer, v nichž se zhlížely vycházející hvězdy, sem tam je barvila zář malých plamínků hořících po hrázích temných. Večír byl jasný a čistý, jak jen na horách bývá, měsíc byl blízký ouplňku a záře jeho stříbřila osněžená čela zmodralých hor, jenž z temné noci strměly co zesinalé hlavy mrtvých králů, korunované stříbrnými vínky. Dlouho tak stál jinoch zapomenutý hledě v krajinu tichou; všecky hvězdy již slavily krásnou noc, on ještě dlel na osamělém skalísku; - bylo chladno, studený vítr skučel mezi horami a zdola hučely lesy a řeky pospíchající z pustých hor do krajin ourodných; měsíc stál vysoko na dráze své a jinoch ještě posuď nepokročil z místa svého. - Vtom bily hodiny půlnoc, kdežto dříve nic neslyšel, a zdálo se, že blízko něho, ale dutě a hrůzně nesl se temný zvuk zvonu jejich po temenu šírém a obrážel se o čela hor, až poslední ohlas temněji a temněji se vracel, pak bylo zase ticho. Rychle ohlédl se jinoch, a klamal papršlek měsíce zemdlelé zraky jeho, či byla opravdivost strašná, co spatřil? - zdálo se, jako by se byl rozlehl vrcholek Sněžky a visel zrovna nad ním; skvostný v gotickém způsobu stavěný, teď napolou již zřícený klášter a nákladný chrám jeho zdobil temeno její; vysoké schody vedly ke goticky vyklenutému vchodu, štíhlé sloupy, mistrovsky tesané, někde však již zpřerážené sochy stály okolo vysokých gotických klenutí, nimiž se loudil svit měsíce, a papršlky hvězd prolétovaly zřicenými okny, tam stříbříce pozůstatky drobných sloupků a jiných ozdob gotických, tu zase obrážejíce se o obrazy rozličných svatých, jejichž postavy vypálené byly pestrými barvami v sem tam pozustalém skle goticky klenutých oken. Po obou stranách stály věže silné, polou však již rozřicené, jako stavení celé zdobily i ty štíhlé sloupky, hlavičky lidské, ba i zvířat rozličných, květiny a ovoce i celé postavy lidské, zvířat, stromů atd., však tak drobounce z kamene tesané, že povýšenějších nelzelo v světle měsičném rozeznati; všecky postavy tyto zdály se v třepetajícím se papršlku žíti a se pohybovati; uprostřed stavení chrámového mezi věžmi nejvejš byly hodiny; na tabuli vypadající co zatmělé slunce zářily jako písmo hvězdné litery početní a jasně zlatá ručička svítila co měsíc ve čtvrti poslední bledou nocí, ukazující právě půlnoc. Vzchopiv se jinoch chtěl spěchati vzhůru ke zdi hřbitovní, taktéž v gotickém způsobu ozdobené sochami a znaky zde odpočívajících, a vejíti vchodem nízkým na hřbitov, odtuď po vysokých schodech vstoupiti v otevřený chrám, v kterém na vysoký oltář jakési tajemné svítilo světlo; čím však více spěchal, tím více se opíral silný vítr v roucho jeho, právě jak se to zdává v nepokojném snu, takže jakkoli se namáhal blíže přijíti, vždy se mu zdálo, že v stejné dálce zůstává. - Tak se přiblížilo jitro, vítr pomalu utichl a právě stál při zdi hřbitova, kdy celý klášter planul v růžožhavé záři vycházejícího slunce. Dveře chrámové samy od sebe se zavřely; vstoupiv tedy jinoch v chodbu klášterní, vešel vstříc spěchajícímu mníchu, který, jak by jej již dávno byl znal, takto k němu mluví: "Právě vhod přicházíte, nebo dnešního dne procitnou zmrtvělí bratři kláštera našeho a lze vám poptávati se jich na všecko, co jste již tak dávno dychtil zvěděti." A jako by se bylo rozbřesklo v duchu jinochovém aneb jako by dávno byl slýchával o klášteru tomto, bylo mu známo, co se nyní díti má. I bylo to následující. Řeholní bratři kláštera tohoto měli uprostřed zdí svých rozlehlou síň, v níž kdo z mníchů tamních po jistých obřadech vstoupil, ztuhl a jako by zemřel, ale každoročně v jistý den se všemi tam vešlými obživl, po skonání pak dne toho opět ztuhl a tak trval za celý rok až do toho samého dne; což se s ním tak díti mělo až do skonání světa. Kráčel za mníchem jej vedoucím a vstoupil v poukázanou mu předsíň. Kolem při zdi stálo několik mrtvých mníchů, ruce na prsou složené majících, mladých i starých; bledá tvář i v smrti jakousi hrůznou ještě jevila nespokojenost. I tázal se mnícha, zdaliž i tyto neobživnou, načež onen takto odpovídal: "Ne, tyto neobživnou! Neboť volno zavřeným v té síni, jednou v roce kdy obživnou, vystoupiti a pak se vrátiti neb ne. Kteří se nevrátí v síň onou, nýbrž v předsíni této zůstanou, zemřou a neobživnou více, a po roce pak pochováváni bývají. Tak se i těmto zošklivilo živobytí i jednodenní v roce, a ráději spáti chtějí sen nepřespaný; - až slunce uprostřed své státi bude dráhy, pochováni budou na hřbitově, který jste spatřil kolem chrámu. Nyní však vstupte v síň velkou." Dořekl, a dvéře síně velké rozlétly se. Zacloněnými okny mdlé padalo světlo ve vysokou i ozdobnou síň gotickou hrůzné velikosti. - Šerem tímto stálo nesčislné množství mníchů mrtvých sem tam shluklých, každý v postavě té, v jaké se ho smrt dotkla. S napřaženou jeden stál rukou, jako by něco vypravoval; podle něho druhý, opřené na prvního maje oči mrtvé, jako by pilně poslouchal řeč umlklou; třetí se shýbal něco zvedaje; čtvrtý kleče s sepjatýma rukama zdál se modliti; a tak dále. I dal mních jinochovi následující ponaučení i výstrahu: "Mezi nesčislným množstvím tím musíte běhati a v běhu rozličné jim činiti otázky. Stanete-li státi, zemrou jakoby poznovu, a neobživnou až ku pohřbu navždy zemřelých svých bratří; - aniž se smíte přes tři hodiny zdržeti mezi nimi, nechcete-li mezi onými zmrtvělými sám živý po celý zůstati rok." - - I vběhl jinoch v síň a v běhu rozličné činil na ně otázky; i počali se pohybovati, jako stínové země se nedotýkajíce, jako pohnuti od běhu jeho zbouřeným povětřím, a jakýmsi tajemným šepotem odpovídali na otázky jeho, takže se hrůzou chvělo srdce jeho. - Nežli tři hodiny prošly, z otevřené vyběhl síně, s hrůzou proběhl předsíň a octl se pokraj skaliny nad hluboko pode ním ležící krajinou, světlu však odvyklé oči, jako raněné náramným bleskem slunce předpoledního, hojné prolévaly slzy, aniž mohl dobře rozeznati něčeho vůkol sebe; i bolest strašlivá svírala srdce jeho. Schýlilo se po čase poledne, uschly oči jeho, i znovu okřál. - Klášterní temně i dutě zněly zvony; - a smutné zpěvy pohřeb provázejících mníchů nesly se v ucho jeho. - Ohlédl se jinoch i spatřil bránou klášterní sem se beroucí průvod navždy zemřelých bratří. Náramný smutek i touha nevyslovitelná pojaly srdce jeho, kdy spatřil, an živí mníchové nesou ku pohřbu navždy zemřelé bratry, obživlí však mníchové davem se hrnuli z klášterních bran zpovzdálí. Smutně obrátil zraky své na dolem ležící, rozkošně květoucí krajinu; - v dálce ji broubily modrošeré hory jako vlny nočního moře a černé mračno sypalo hustý déšť na rozkvětlé mezi onými horami luhy. Zrovna nad ním svítilo slunce, krajina pod ním jak by se usmívala, osení líbezně i sladce zavánělo posekané na loukách dolejších i na temenu hory; radostný hlahol a ples ptactva z pod ním ležících hájů i lesů mísil se v hluk rychle z hory v oudolí hluboké padajících vod i v smutné zpěvy mníchů. Zdálo se mu, jako by z dálky šeptaly šedé hory i hustý hučel déšť: "My jasná věkobytně zdvíháme čela, aniž kdy zajdem; - my zrosíme květ uvadlý, aby nezhynul, ale vykvětl znovu a vůni líbeznou vydával!" "My však spáti budeme sen nepřespaný!" znělo, jako by se chechtali mníchové mrtví. Nesčislné množství obživlých mníchů hrnulo se na vše strany hory; i spěchal jinoch zpět ku hřbitovu, chtěje spatřiti pohřeb navždy zemřelých; a jak stranou se uhybá, chtěje se vyhnouti valícímu se davu, i obživlé za ním přilétovaly stíny; odskočí na druhou stranu, opět se valí stínové za ním - za ním; ustoupí zpět, i sem jej stínové nasledují. I mluví jeden z nich: "Darmo se nám vyhýbáš, povětří za tebou se táhnoucí nás za tebou nutí; zůstaň státi a nejlehčí vítr zažene nás po tváři vrchu okolo tebe." Zůstal jinoch státi a mníchové se hrnuli pokraj hory, stezkou chtíce dolu; - mnohý vrhl se dolu ze strmící nad krajinu skaliny, nevýslovnou touhou zapálené zraky jejich hleděly za tmavé hory, srážející však se vítr vždy je opět shromažďoval na temenu hory. - Zacházelo slunce, - schýlil se večer pozdní, - silněji zavánělo osení zdola a ticho svaté se rozprostíralo nad krajinou šírou. - Nelze vypsati žalost, jakou jevily zraky mníchů patřících za zapadajícím sluncem a pak za světlem umírajícím; než nadarmo; - došel den života stínů, a nevolné tiskl vítr v předsíň strašnou. Mnozí na rozpacích, lomíce rukama stáli na práhu velké síně; chechtajíce se vrhli se jiní v síň rozlehlou; někteří pak smutně plačíce rozhostili se při zdech předsíně s složenýma na prsou rukama; pak se zavřela síň i předsíň. - - -

Byla chladná noc; ouzkou mezi horami rozsedlinou ubíral se poutník mdlým krokem z hor. Naproti němu v celé své vysokosti stála Sněžka, na vrcholku jejím sněhokrytém stál teď jen osamělý kříž; ouplný měsíc zrovna přes něj přehlížel v rozsedlinu, takže se zdál křížem ve čtyry stejné kusy rozdělen býti. "Dobrou noc, dobrou noc!" šeptal umdlelý poutník hlasem slabým. - Co ztracený papršlek Lůny zdála se před ním vznášeti bledá postava ženská; mrtvé oko upřené bylo vzhůru ku kříži, tvář její křídobílá, pysky zesinalé budily hrůzu; a ztuhlá sněhobílá ruka neustále vzhůru prstem nataženým ukazující stkvěla se v papršlku měsičném; zdaliž však ku kříži neb na měsíc ukazovala, nebylo lze rozhodnouti. Vtom obešel poutník skalinu a Sněžka zmizela ze zraků jeho; - postava ta víc a více se měnila, až posléze šedý stařec kráčel před ním; dlouhé šedé vlasy padaly okolo mrtvého obličeje a mísily se s bílou pod pás dosahující bradou. Ve vlasy jeho vpletený byl věnec z bílých a červených růží. Při nohou jeho se pěnila řeka padající z vysoké skály nad ním, v bílé pěně rozevřený stál černý vchod a v tento ukazovala ruka starcova. Poutník pohlédl sám na sebe, a strašně byl proměněn, i jemu padaly šedé vlasy okolo vysokého vraskovitého čela po dutých lících a mísily se s bílou pod pás dosahující bradou; smutně hleděl ve tmavý průchod; - za ním planulo zoře; - ještě jednou se chtěl ohlédnouti k růžobarevným červánkům ozlacujícím stezku přešlou; než bouřlivý, hlučně a hrůzně lkající vichr mluvil k němu z končin těch slovy tajemnými a moc neznámá tiskla ho vpřed, touha nevýslovná táhla jej za sebou v neznámou zemi stezkou neznámou. - Poutník nasledoval starce v temný průchod. Krásné jitro vzešlo nad hlubokým dolem na východu hor Krkonošských. Tmavé jedle a borovice stály po horách v oděvu rosném, z vysoké skály padala řeka ve vymletou hlubinu, zčeřená v bílé pěny; kde však tišeji odplývala, byly vody její čisté a jasné, hlubina její zelenala se co lučiny zjara. V hlubinách těchto dřímal poutník, hlučný spád vody uzpíval jej v nejtišší sen, a vlny říčné táhly teď nad ním co zvučné lkání zvonů večerních tichou krajinou svůj řad, však již neuváděly co druhdy zvonů zvuk v ducha poutníkova minulé dny.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 28.11.2012

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Intimní Karel Hynek Mácha
-Klášter Sázavský
-Máj, Máj (2), Máj (3), Máj (4), Máj (5), Máj (6), Máj (7), Máj (8), Máj (9), Máj (10), Máj (11), Máj (12), Máj (13), Máj (14), Máj (15), Máj (16), Máj (17), Máj (18), Máj (19), Máj (20), Máj (21), Máj (22), Máj (23), Máj (24), Máj (25), Máj (26), Máj (27), Máj (28), Máj (29), Máj (30), Máj (31), Máj (32), Máj (33), Máj (34), Máj (35), Máj (36), Máj (37)
-Máj (můj pohled)
-Máj (několika slovy), Máj (několika slovy) (2), Máj (několika slovy) (3), Máj (několika slovy) (4)
-Máj (rozbor)
-Máj (stručný rozbor), Máj (stručný rozbor) (2), Máj (stručný rozbor) (3), Máj (stručný rozbor) (4), Máj (stručný rozbor) (5), Máj (stručný rozbor) (6), Máj (stručný rozbor) (7), Máj (stručný rozbor) (8), Máj (stručný rozbor) (9)
-Máj (vlastní poznámky)
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5), Márinka (6), Márinka (7), Márinka (8)
-Márinka (vlastní názor)
-Návrat
-Obrazy ze života mého
-Ohlas písní národních
-Večer na Bezdězu
-Znělky
Čítanka-Básně příležitostné
-Básně rozličné, Básně rozličné (2)
-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Deník z roku 1835
-Karlův Týn
-Křivoklad
-Máj
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5)
-Márinka (celá kniha / e-book)
-Ohlas písní národních, Ohlas písní národních (2), Ohlas písní národních (3)
-Pouť krkonošská
-Radost (Jitro)
-Rozprostřela chladná noc
-Valdice
-Večer na Bezdězu
-Víra, naděje, láska, spolehnutí (Jitro)
-Zlomky rozličné, Zlomky rozličné (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Hynek Mácha - Pouť krkonošská







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­