ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Mácha Karel Hynek (*16.11.1810 - †06.11.1836)

­­­­

Márinka (4)

Dějství druhé

Noc přešla a uplakané jitro vzešlo nad probuzenou Prahou. Já jsem ještě za tmy vstával, chystaje se k návštěvě, o jaké se mi, na rukou u stolku spícímu, po celou noc snilo. Srovnal jsem si vlasy, přičesal licousy kolem obličeje a načernil jsem vousiska nad i pod pyskama. Bylo osm hodin na Staroměstské radnici dne 10. srpna 1833, kdy jsem, přecházeje Staroměstské náměstí, k Františku se blížil.
Za čtvrt hodiny byl jsem na Františku; deštivé oblaky přešly, a jasné slunce, slibující parný den, hrálo po vlnách Vltaviných. Kolem někdejšího kláštera svaté Anežky přišel jsem brzy na místo naznačené.
Byl to malý, nízký domek v ouzké, zábradlím přepažené uličce, v kterou po malém kopečku vyšlapaná cestička vedla. Hluboká, široká strouha táhla se uličkou před tím domkem, a jednotlivé prkno sloužilo, jako zdvihací most v pevný hrad, za přechod v nízká dvířka jeho. Přes příč uličky od toho domku k jinému, jemu podobnému na protější straně, byl provaz natažen, a parné slunce hrálo po rozvěšeném na něm prádle, které však již velmi sešlé bylo.
Několik uličníků spouštělo jednoho z druhů svých, na provaze jako závaží se houpajícího, v hlubokou strouhu pro míč, který jim opodál hrajícím do ní byl zapadl. V tom z domku toho vystoupila polonahá ženština, jedinou sukni přes rozhrnutou košili a na hlavě plachetku proti slunci zavázanou majíc; i spatřivši, jak hlučný sbor naději její v hlubokou strouhu vpouští, hnala se po ouzké lávce, nerázným hrozíc koštětem dobyvatelům pokladu svého, kteří blízké, ne sice hromo-, ale přece bití uhlídavše, na outěk se dali, nešťastné závaží v strouhu pustivše, které ihned až po krk v strouze se pohroužilo.
Rozlícená matka naději svou, pro lepší zdar pohnojenou, jako psíka na provaze vysmejkla, a za hromosvod električnosti své jej považujíc, co Jupiter druhý blesky svými do něho mlátila, až kolem stříkajecí s něho bláto vyvěšené prádlo jí nečistě vybílilo. Posléze se nebohému hromosvodu přece zdařilo utrhnouti se, který ihned dosáhnuté svobody ne zle užívaje, do řeky pospíchal. - Utichlé jsem se doptával po příbytku dívčiny mně píšící, a maně jsem nalezl v ní matku její, která právě pobláceného bratříčka mého přes noc utvořeného ideálu vybivši, nemohla pochopiti, proč by takovýto pán, kterého pro neobyčejný oděv za cizince držela, se po té, jak se s důmyslným usmáním vyjádřila, nedochcíplé děvce doptával. Nehrubě s takovou odpovědí spokojený, kráčel jsem po houpajícím se prknu v nízký domek, a brzo se na lehké klepání moje u malých dveří jemné "Vstupte!" ozvalo.
Stál jsem v malém pokojíku. Na měkkém sedadle, hlavu v ruku opřenou, seděla ona. Ano, to byla ona! - to byla Marinka! - Kdo viděl Goethovu Mignonu od Schadowa malovanou? - Tak byla Marinka, rovně tak! - a jména Marinka i Mignon hrála na neurčitých pyskách mojich, kterým bych ji z jmen těchto měl pojmenovati. Já neviděl nic kolem sebe, než ji; - tak byla se mi zjevila ve snách mých, tak žila v duchu mém; tak jsem uvykl ji milovati v obraze Mignony.
Černé, prosté vlasy padaly v těžkých kadeřích kolem bledého, vyzáblého obličeje, který znak veliké krásy nesl, na bílý čistý šat, jenž nahoře až ke krku zapiat, dole až k malé lehounké nožce dosahoval, vysokou, štíhlou jevě postavu. Černý opasek svíral outlé tělo a černá sponka přepínala krásné, vysoké bílé čelo. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných černých, hluboko pod čelem ležících očí; ten výraz smutku a touhy žádné péro nenaznačí.
Zaražený zůstanu u dveří státi; - ona lehko pozdvihla hlavu a smutným mě pozdravujíc usmáním, pravila: "Já vás již znám. Neviděla jsem vás sice nikdy, ale oko vaše v této chvíli všecko mi praví, cokoliv kdy ruka vaše psala." Dost možná, že tomu tak bylo; neb já v této chvíli nevěděl jsem, co oko mé činí, - já jsem neviděl ničeho a obyčejná smělost zcela mne opustila. Po chvíli k sobě přišedšímu pokynula mi k sezení, a já, vezma nízkou stoličku, posadím se; - ó, já bych byl před ní klekl!
Teď teprva ohlídnu se po sednici. Smutně to zde vyhlíželo, a dlouho jsem nemohl bídné vůkolí s postavou, pohledem a oblekem jejím srovnati. Roztlučené okno bylo papírem zalepeno, a nad rozlámaným stolkem rozestřel malý pavouček jemné sítě své po zčernalé mokré stěně. V koutě stála třínohá židlička mimo stolice bez lenochu, u polozbořených kamen jediné prázdné sedadlo. Vzadu stálo zpukřelé, bídné lůžko rozestláno, a několik hliněných bílých talířů, zeleně a temně přibarvených, na malé poličce nade dveřmi bylo ostatní nářadí, naproti kterému velké, nákladné fortepiano, blíž okna postavené, mě u velikou pochybnost postavilo, zdaž dívku tuto za chudou považovali, čili dle obleku jejího posuzovali mám.
Mluvili jsme málo, ale pevně jeden na druhého hleděl; onen hudebník - proč se zpouzí péro mé to psáti? - onen - žebrák v Kanálské zahradě byl jí otcem, otcem dobrotivým. - Někdy bohatý, sklesl bezvinně v tak velkou chudobu; - a jsa vdovcem i domnívaje se, že by žádný jeho nemocné Marince tak věrně neposloužil, oženil se podruhé; než macecha její, s kterou jsem při vchodu mluvil, jen samých nátisků jí činila, a nešťastná Marinka neměla pro potěchu svou nic, než z někdejšího bohatství pozůstalé fortepiano a, jak mně pravila, spisy mé.
Po chvíli jsem seděl při ní na malé stoličce, a ona mi rozhrnovala lehkým prstem vlasy s čela. My jsme se znali dávno, my jsme rozuměli jeden druhému i beze slova promluvení. Ona mi vyřkla svou dávnou touhu mě seznati, leč jen vědomí, že zejtra již dalekou cestu chci nastoupiti a blížící se do honu konec života jejího donutil ji, ač mě a povahu mou dobře znala, ku kroku smělšímu. Ona věděla, určitě věděla čas, v kterém nevyhnutelně pojíti musí; čas ten nebyl daleko, a přece mi vyjevila, jak náramně miluje život tento, jak trudno ji v tak mladém věku tak krásnou opustiti zem.
Já nebyl v stavu ani slzy umoř iti, a proto tím hůře svírala bolest prsa má. Stranou skloniv hlavu na sepiaté ruce, zůstal jsem velmi smutný ležeti; - ona vstávši, blížila se zdlouhavým, mdlým krokem k fortepianu, jehožto libý zvuk až posud nevychází z mysli mé. - Hrála! - ó, jak smutně! jak smutně! - Hra její zdála se mi býti úvodem k některé písni; zvedná hlavu, ohlídnu se po ní. Obraz nezapomenutý! Až posud vidím bílý její šat, černou sepiatý páskou; až posud mi v očích tkví outlá nožka její, řídící silnější neb jemnější zvuk stroje; až posud a vždy zřím bledý, smutný, krásný obličej tento, tyto černé kadeře, padající kolem velebného čela, přepiatého černou sponkou, a o tom smutném výrazu černého oka i v hrobě někdy sníti se mi bude. Outlé prsty sotva se dotýkaly jí spřízněného stroje, a struny, jak by jí rozuměly, mluvily tak smutně - tak smutně - co oko její. Ona zpívala. Mou píseň. - Tato postava, libozvuk fortepiana, krásný hlas, a píseň, kterou jsem, sám nejhlouběji cítě, psal - kdo to pochopí, zná bouři citů mých, jaká tenkráte hrozila rozbíti prsa má.
Sladké, líbezné zvuky provázely následující zpěv:

Tam na hoře holoubátko
smutně sobě štěhotá:
"Komu, komu to poupátko,
komu smutné zakvětá?"

Odpovídá keř růžový,
libá vůně jehoť hlas:
"Komu vzejde květ májový,
(Velmi smutně) nežli z hrobu, hrobu zas?"

Hlas jí nestačil pro bolest srdce; neplakala však. Po malé přestávce zpěvu, vyplněné truchlými zvuky fortepiana, zpívala takto:

"Sotva slunce že zapadne
modravé tam za hory,
též i kvítek můj uvadne
bledé luně na vzdory."

Zaplakalo holoubátko,
zavrkalo večerem;
klonilo hlavu poupátko,
sklonilo ji za šerem.

A kdy pozdě pominula
jasna slunce krásná moc,
též i poupě obvinula
pustohustá, čirá noc.

Žalostivě končilo fortepiano, temněji a temněji, až posléz jako by usnul smutný jeho hlas. Já jsem se probudil z hloubí zapomenutí svého; polomrtvý spěchám odtud, mně nebylo lze zde vydržeti. "Hynku!" zvolá její jemný hlas; obrátím se k ní, ona rozepiala ruce za mnou, v krásných očích ani slzy nebylo; sklesnu zpět k nohoum jejím, vřelé čelo kryje v jejím klínu, cítil jsem rámě její kolem šíje mé.
"Tys jediný, co se mnou cítí!" zašeptla.
"Ty jediná, co mi rozumí!" chtěl jsem odpověděti, ale nebylo lze mi slova vyříci; násilím se vztyčiv, spěchám odtud. "Přijď opět! Přijď ještě dnes! Přijď jistě!" volala za mnou.
Za strouhou poroučela se mi rozdrchaná matka její, zapírajíc postříkané prádlo; bratříček s ostatními hráli na špačka.
Přešel den a večer nastával, večer před odchodem mým na pouť v hory Krkonošské. Podruhé dnes přicházel jsem po řece na František a za svatou Anežku. Bylo opět po bouři, jednotlivé těžké krápěje tvořily maličká kolečka po hladké Vltavě, a bouřlivé mraky zapadaly, zlatě broubeny zacházejícím sluncem, za protější kopce. Baby vynášely ve velikých nůších hliněné nádobí z právě připloulé lodě od řeky nahoru; a chlapci, nedbajíce na vysoké bláto, hráli obvyklým způsobem až po lokte a kolena vyhrnuti v míč, s velikým křikem a hřmotem se smějíce, kdykoliv některý z nich na kluzké půdě v blátě se povalil.
Několik bab, které ve dne žebrajíce, u večer, nežli do svých děr k spaní zalezou, dobrodince své přetřepávají, vynášelo z ouzké uličky dlouhé lavice, sesedajíce se na prostranném místě k večerní rozprávce. Dobře jsem rozeznal mezi nimi matku Marinky, rozcuchanou a umazanou; na nerozčesanou hlavu měla nasazenou černou kukli s potrhanými krajkami, na špinavé bosé nohy měla natažené krátké mužské boty, a cíp od šátku na krku visel přes levé rameno, nepřikrývaje ani černý krk, ani na zádech velikou v košili díru. Právě počínala jedna z bab s velikou živostí sen svůj vypravovati. Byla to vysoká postava, stářím trošku nakřivená a shrbená; jednou rukou o malou berličku podepřená, stála na malém kopečku něco výše nade druhými; ostatně byla bosa, rozhalená, jedinou, roztrhanou, velikými květy potisknutou sukní přioděná, - s hlavy, velikým šátkem jako turbanem obvinuté, padaly šedivé vlasy kolem vyzáblé, vráskovité, vousaté tváře. Tak stála v záři zapadajícího slunce.
Právě, když jsem okolo přicházel, vztyčila se rovně vzhůru a třesoucím se, ale silným hlasem slyšel jsem ji následující slova pronésti: "Zajisté, zajisté, pravím vám, že jí neuhlídáte více!," co zatím matka Marinky, k výkladu přihotovené přehýbajíc karty, dutým, osudným hlasem volala: "To samé, to samé se i mně zdálo!"
"To je jedenáctka a čtyrycet plná, paní Ančičko! Ať nerodím, jestliže ne," volala jiná babice na konci lavice; "já přisadím groš!"
"Já také!" - "Já také!" zvolal sbor bab.
Z uličky zněly zvuky fortepiana a hlas Marinky zpíval:
"Komu vzejde květ májový, nežli z hrobu, hrobu zas?"
Přes kluzké prkno vešel jsem v dům a v sednici. Marinka - Mignon-Marinka - seděla jako ráno při fortepianu, zpívajíc píseň:
"Tam na hoře holoubátko."
Právě končila. - Já jsem sedl beze slova promluvení u Marinky a položil hlavu v její klín; lehkým pohlazením přejela bílá ruka její tvář mou, a pak opět budila hlas odpovídajících jí strun, přecházejíc v píseň jinou.
Já jsem byl velmi smutný; ona zpozorovavši to, přestala v hraní, tázajíc se mne, co mi schází?
"Zítra odcházím na dalekou pouť, abych prošel temné doliny nebenosných hor; kdo ví, kdy se vrátím, a ty se tážeš?" odpovídám jí.
"Ty jdeš na dalekou pouť!" praví ona ; "na dalekou pouť - a já --. "Co tě tam vábí?"
"Dané slovo mě váže jíti k příteli nemocnému, který mne tam u paty hor očekává."
"Kdy půjdeš?"
"Dříve, než slunce vyjde."
"Než slunce vyjde," opakuje ona. "Ó, jak by mi blaze bylo," mluvila dále, "jíti s tebou; tam v klínu přírody, v stínu nebenosných hor, při spádu jarých vod neb ve věčné tichosti říši po straně tvé vidět planoucí zoře mladého jitra, aneb spatřiti, jak v růžových červáncích umírá mdlý den, rozesílaje růžové věnce po zsinalých celách mrtvých velikánů -"
Já jsem se stal vždy smutnějším. "Marinko!" pravím, "Marinko! - slunce je hluboko pod námi! musím jíti! - Vycházející slunce mne musí viděti daleko za Prahou. Až se vrátím, snad ještě v měsíci tomto, navštívím opět tento byt -"
"A cizí," doložila ona, "neznámá tvář přicházejícího zarazí poutníka a podiví se, že hledá tu, které již dávno není; s neurčitým úsměchem uhlídá slzu v oku outrpného příchozího, a bez citu hledí potěšiti zsmutnělého obvyklým: Dnes mně, zítra tobě!"
"Marinko!" zvolám a vzhlednu k ní; měsíc právě vystoupil nad protější dům a světlo jeho padalo roztlučeným oknem na postavu Marinky; bílý její šat byl co stinný oděv ducha, co sněhobílá zář, a černé vlasy její co temná mlha na vrcholku sněžných kopců.
"Marinko! kde ty budeš?" táži se. Ona sáhla v struny a mdlým, poloudušeným hlasem zpívala sloku z národní písně:

"Tam za horou, za lesíčkem
zpívají v sboru kněží;
tři kroky za kostelíčkem -"

Poslední řádku sloky té nemohla dozpívati; jen fortepiano proneslo nápěv písně té, ona dutým, hlubokým hlasem dokončila:

"v hrobě tvá milá leží -"

a sklesnouc v náruč mou, položila tvář svou na horoucí čelo mé; ona věděla pevně, že se neuvidíme více.
"Marinko, buď s Bohem!" pravím, namáhaje se pokojně vyhlížeti.
"S Bohem!" odpoví ona a jaksi slavně stojí přede mnou v celé kráse své; já se shýbnu k ruce její, než ona sehne se na prsa má, a první i poslední políbení hořelo na rtech mých. Fortepiano, jako by samo od sebe počalo, hrálo píseň:

"Tam na hoře holoubátko."

V pablesku měsíce seděl při něm dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Byl to otec Marinky; jeho dlouhé vyzáblé prsty čarodějné vábily zvuky ze strun fortepiana.
Jako omámený vyběhnu po ouzké lávce, podrazím nohu lavice a rokující baby valí se v hromadu jednu; vrávoraje, překotím opodál stojící, hrnky hliněnými naplněnou nůši, a ta se kácí za babou, která ji právě z lodě vynesla, sypajíc střepiny a valí se s kopce nazpět dolů k řece; já pak, pustiv peníz za náhradu určený, běžím odtud.
"Proklatý flamendr! - Střeštěnec čertový!" - a mnohem horší přezdívky nesou se zároveň se sborem při matkách dříve usedlých a zdřímajecích uličníků; jeden z nich hodil po mně míčem, jejž brzo množství bláta a kamení následovalo.
Třetí den byl jsem na horách. -
Kdo 6. září roku 1833 při slunce západu byl na novoměstském svatém poli, bude se pamatovati na mladého pocestného, který v šedivý pocestní oděv oblečený, černými vousy zarostlý a hlavou o svůj vak opřený ležel na zdi hřbitovní. To jsem byl já; vracuje se s hor Krkonošských a domnívaje se, že Marinka již zde v tichém odpočívá snu, odpočinul jsem též, rozesílaje zraky na náhrobky posledními pablesky slunce zbarvené.
Blíže zdi byl nový zvláštní hrob otevřen, v který ozdobnou černou vpouštěli rakev; množství příbuzných plakalo zemřelého.
Opodál byla šachta. Malá dětská rakev při ní ležela a několik malých dětí hrálo si po ní; jen jedno z nich mělo hlavinku na ní položenou, jako by poslouchalo, jestli se bratříček tam uzavřený nehýbá. Po přikrytí hrobu při zdi odešel kněz dětskou při šachtě rakev pokropiti; poučené přítomnou ženštinou dítky házely malé hrstě hlíny na spuštěnou rakev.
Teď novou rakev přinášeli hrobníci k šachtě; směšná postava, dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečen, kráčel za ní, rukou sevřenou buď prach, buď slzu stíraje s opálené tváře. Pod pravým paždím mačkal třírohý klobouk, pod levým měl slaměnou mošnu a v ní housle.
Sprostou žlutou rakev nepokropenou vpustili v šachtu, a jako by někdo šeptal v ucho mé, znělo mi hluboko v duši: "Ona tebe očekávala!" Skočiv se zdi, spěchám nastávajícím šerem do procházek Wimmerovských a Žitnou branou v temnou Prahu.
Za několik dní slyšel jsem o starém muži, který na novoměstském hřbitově tak smutně na housle hrává; a po měsíci roznesla se pověst po Praze, že na dolejších loďkách vytáhli mlynářští utopeného. Ležel před sedmým na lavičkách. Dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třírohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní rozmoklé housle. Nikdo se k němu nehlásil a zapomenutého bez rakve zakopali v šachtu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Kleopatra, 02.03.2008

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Intimní Karel Hynek Mácha
-Klášter Sázavský
-Máj, Máj (2), Máj (3), Máj (4), Máj (5), Máj (6), Máj (7), Máj (8), Máj (9), Máj (10), Máj (11), Máj (12), Máj (13), Máj (14), Máj (15), Máj (16), Máj (17), Máj (18), Máj (19), Máj (20), Máj (21), Máj (22), Máj (23), Máj (24), Máj (25), Máj (26), Máj (27), Máj (28), Máj (29), Máj (30), Máj (31), Máj (32), Máj (33), Máj (34), Máj (35), Máj (36), Máj (37), Máj (38)
-Máj (můj pohled)
-Máj (několika slovy), Máj (několika slovy) (2), Máj (několika slovy) (3), Máj (několika slovy) (4)
-Máj (rozbor)
-Máj (stručný rozbor), Máj (stručný rozbor) (2), Máj (stručný rozbor) (3), Máj (stručný rozbor) (4), Máj (stručný rozbor) (5), Máj (stručný rozbor) (6), Máj (stručný rozbor) (7), Máj (stručný rozbor) (8), Máj (stručný rozbor) (9), Máj (stručný rozbor) (10)
-Máj (vlastní poznámky)
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5), Márinka (6), Márinka (7), Márinka (8)
-Márinka (vlastní názor)
-Návrat
-Obrazy ze života mého
-Ohlas písní národních
-Večer na Bezdězu
-Znělky
Čítanka-Básně příležitostné
-Básně rozličné, Básně rozličné (2), Básně rozličné (3)
-Bratři (Dramatické zlomky)
-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Deník z roku 1835
-Karlův Týn
-Korespondence Máchova
-Křivoklad
-Máj
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5)
-Márinka (celá kniha / e-book)
-Ohlas písní národních, Ohlas písní národních (2), Ohlas písní národních (3)
-Pouť krkonošská
-Radost (Jitro)
-Rozprostřela chladná noc
-Valdice
-Večer na Bezdězu
-Víra, naděje, láska, spolehnutí (Jitro)
-Zlomky rozličné, Zlomky rozličné (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Hynek Mácha - Márinka (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)