Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Náš svět, ve kterém žijeme, se mění každý den. Stoupáme výš a posouváme se dál. Všechno, co je dnes normální, bylo jednou nepředstavitelné. Svět se mění pomalu a z pohledu člověka žijícího pouhých 80 let jsou nějaké drastické změny těžko zaznamenatelné. Jsou ale dny, kdy se váš malý svět obrátí naruby a bude navždy změněn.

Budu vyprávět o dni, po kterém už pro mě nic nebylo jako předtím. Byl chladný podzimní večer, já si četla ve svém pokoji na internátě. Má spolubydlící se na druhé straně pokoje učila. Pokoj byl osvětlen drobnými světélky a stolní lampou, velké světlo se u nás nikdy nerozsvěcelo.

Za oknem padaly kapky vody a tloukly o parapet a vytvářely uklidňující symfonii. Opřela jsem se hlavou o zeď, odložila na chvíli knížku a zaposlouchala se do oněch kapek. Připomínaly mi slzy. Slzy, které jsem ve svých očích už měsíce neviděla. Byla to známka toho, že je všechno v pořádku, nebo bych se měla naopak strachovat? Nevěděla jsem.

K internátu přijelo auto. Myslela jsem si, že je to jen další dítě, jehož rodiče přivezli, ale neslyšela jsem auto odjíždět. Nepozastavovala jsem se nad tím a dále naslouchala dešti se zavřenýma očima.

Dvě osoby šly po schodech nahoru. Šlo tu slyšet naprosto všechno. Jedny kroky se obrátily a druhé se zastavily před naším pokojem. Nenabírala jsem podezření, proč přeci? Někdo ze spolubydlících z vedlejšího pokoje právě přijel. Ozval se zvuk zaklepání. Nepřemýšlela jsem, otevřela oči, vstala z postele a šla otevřít.

Za dveřmi stál Petr. "Že bych si něco zapomněla?" napadlo mě, ale po prvním pohledu na jeho oči mi došlo, že je něco špatně. Měl je červenější než obvykle a vlhké od pláče.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a vyšla na chodbu.
Sklesle mě pozdravil nazpátek a koutky jeho rtů se lehce zvedly, bylo znepokojující nevidět na jeho tváři jeho obvyklý úsměv.

Šli jsme kolem společenské místnosti, kde se pár lidí dívalo na film. Malá místnost s křesly, ve které se obvykle nikdo nevyskytoval.
Co se děje? Nemohla jsem se sama sebe neptat, ale věděla jsem, že to musí být něco vážného.

Posadili jsme se naproti sobě a Petrův obličej zmizel v jeho dlaních.
"Stalo se něco příšerného," řekl potichu a z očí mu tekly slzy. "Tvoje... tvoje máma. Ona... nabourala."
Zvedla jsem pohled od stolku a podívala se na něj. Nechala jsem ho mluvit dál. Nevěděla jsem, jak reagovat. Nemohla jsem se pořádně hýbat.
"Na místě... na místě zemřela," uhnul pohledem, ale já se dívala stále na místo, kde byly jeho oči.
Umřela. Jediná myšlenka v mé hlavě. Potlačila jsem tendenci se manicky začít smát a kývla na něj.

Přerušila jsem ticho: "Je mrtvá," neubránila jsem se těm slovům. Konečně jsem to mohla konstatovat. Dostala jsem druhou šanci a věděla, že to tentokrát nemůžu přehlédnout. Pomyslela jsem na naši ranní hádku. Ty jsi byla ta špatná a stejně neustále brečíš, že byl manipulátor. Na všechny ostatní to zabírá, jenže já s vámi žila, tak už prosím přestaň žít ve svých lžích a probuď se. Vzpomněla jsem si na svůj ledový hlas a její rozzuřené oči.

Petr mě vyrušil z mých myšlenek dalšími slovy: "Můžu za to já... volali jsme si... ona - ona se mě ptala, jestli se už konečně rozvedu... pak, pak... slyšel jsem náraz, neodpovídala," jeho slova mě jemně zaskočila. Měla jsem mu říct, že si za to může sama?
"Zavolej si taxík domů, už neřiď. Dnes už to neřeš," pronesla jsem klidným hlasem a vstala.

Doprovodila jsem ho k východu, dohlédla na to, aby si zavolal taxíka a počkala s ním.

"Uvidíme se o víkendu," zamávala jsem za taxíkem a odešla do svého pokoje. Nemyslela jsem. Znovu jsem si sedla na postel a opřela se o stěnu. Zavřela jsem oči a představovala si, že ty kapky za oknem jsou mé slzy. Tak moc jsem si přála, abych brečela. Abych projevila alespoň trochu stesku, ale jediné pocity, které jsem cítila, byla radost. To sis celý život přála, celý život si po tom toužila a teď to přišlo. Cítila jsem, jak ten domeček z karet, který jsem neustále stavěla a ona shazovala, hořel. Má radost byla jako benzín. Nemohla jsem potlačit své koutky, aby se nezvedly. Zaťala jsem pěsti, ale úsměv na mé tváři neustal.

Ten den jsem nespala. Usmívala jsem se a koukala do stropu. Poslouchala jsem kapky deště a přála si, abych byla normální. Nikdy jsem nepřestala cítit tu radost. Ten oheň nikdy neustal. Celý můj svět, ve kterém jsem byla uvězněna, shořel. Celý můj svět byl už navždy jen a jen můj.