ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Mácha Karel Hynek (*16.11.1810 - †06.11.1836)

­­­­

Karlův Týn

Což na věky se zamknou
brány tvé, ó ctnosti velebná!
člověku, vykročí-li kdy z nich?
Zdaž na cestu mu nemožno vyniknouti,
z které již se byl vyšinul?
Angelina.

Půlnoc kryla šírou Českou zem, právě hlásný oznamoval dvanáctou hodinu, když mladý jezdec na hrdém oři z brány Oujezdské na silnici, která z Prahy na Zbraslav vede, vyjížděl. Hluboko se uklonil vrátný, bránu za ním zavíraje, a stěžeje těžkých vrat co poslední chropot raněného temnou nocí zněly. Jak bylo viděti, dokud pochodeň, kterou strážný vzhůru držel, jezdce osvěcovala, byl tento vysoké postavy, temné kadeře poletovaly kolem krásného obličeje, a skrz ně, co blesk černými mraky, proráželo plamenné oko jezdcovo, zdali černé neb modré, nebylo k rozeznání; - tmavé barvy byl oděv jeho, černé pero klonilo se s čapky skvostně ozdobené, a lesklý meč řinkaje odrážel se od stříbrné ostruhy.
Povyjeda na silnici, spěchal kůň jeho dlouhým skokem, až se od podkov jiskřilo a dusot se rozléhal šířinou pokrytou nocí; kdy však sešel se silnice a přes suchopar rozlehlý mezi silnicí a Vltavou volně kráčel, takže krok jeho slyšeti nebylo, zdálo se jezdcovi, jak by někdo rychle za ním pospíchaje, jej dohoniti hodlal; ohlížeje však se, pro šerou noc nemohl ničeho za sebou rozeznali.
Jinoch naproti skále, na které za řekou hrdý vzhůru strměl Vyšehrad, přijeda, zarazil, a hledě na druhou stranu, za dlouhou chvíli tiše zůstal státi. Za vzdálenými horami právě vycházel měsíc a prohlídal jetvemi hustého zálesí, však jen časem šeřil na řeku černou, zastřený jsa časem roztrhanými oblaky, a báně Vyšehradské dlouhý po Vltavě síly stín; porůznu se míhaly co skrz tmavou roušku hustou mlhou bledé hvězdy; - ticho vůkol; - nad Vyšehradem i nad celou Prahou, jenž v prvním, uspána mutnou jednostejnou písní Vltavinou, dřímala usnutí, rozprostřel pokoj, časům těm neznámý, peruť svoji; kolem ani znamení života, jen nad řeku, kde hrobní Vyšehradu dosahovala kaple, osvěcovala časem lampa dohořívající okénka okrouhlá, časem beze světla jen se míhala.
Hlasitě vzdechl jezdec: "Vyšehrade, sláva tvá zachází!"
"Zachází!" v tom se ozval hlas, jak by od protější skály odražený dutě odpovídal ohlas, však mnohem hrůzněji a smutněji, nežli jinoch to byl vyslovil, a vysoká se postava před koněm zdvihla, z rozevřené jak by vystoupila země.
V tom vykročil z šedých mraků měsíc, a jinoch spatřil vysokého, v červený plášť zahaleného starce před sebou státi, an se o dlouhý meč podepírá; - hrůza jakás, nikdy necítěná, lila se z vráskovitého, šedě obrostlého, nanejvejš však vážného obličeje v jasný zrak jinocha a jasným zrakem v jaré srdce jeho; ba i kůň uleknutý nazpět odskočil.
"Jako světluška na druhé straně," pravil dutým hlasem starec, "tak Vyšehradu zachází sláva; Přemyslovců slavný v zapomenutí přišel rod, a toho z nich, který ještě žije, hrozí se i ten, kterému se koří; - než v brzku sklesne Vyšehrad a pohřbí jej i vlastní slávu svou!"
Přitom pravou rukou na Vyšehrad ukazuje, jiskřícím zrakem hleděl po silnici ku Praze.
Jinoch následoval prst starcův a obrátil zrak svůj na Vyšehrad, jehož temné, zpustlé věže se koupaly v stříbrném světle papršlků měsíčných - lehký obláček měsícem politý rozrážel se o nejvyšší věž, jejížto dlouhý stín se rozložil přes řeku po vybledlé půdě; jako zeď hřbitovní stály hradby bílé a za nimi temné stavení co náhrobek zapomenutého reka, na němž jasně měsícem osvícená okna modravě doutnaly co žertvy zapálené po něm tajemnými duchy.
"Kdo jsi," obrátil se jinoch k starci, "že zde bloudíš co přístrach noční a děsíš krev z obličeje samotného poutníka?"
"Samotného pravíš?" rce starec; "ohledni se!"
Ohledl se jinoch, a nevysoký, ale ulehlý muž, černě zarostlý, blížil se s tasenou dýkou v ruce bezzvučnými kroky; vida však, že se jinoch, sahaje po meči, ohlíží, a uzřev starce, vyzvolal: "Starce, chraň se pomsty!," pak rychlým krokem kráčel ku břehu a vrhna se v řeku, dlouhými tahy na druhou stranu ploval.
Mlče sáhl jinoch po svém luku; starec však ruku mu zadržuje, pravil: "Nech jej, rukou tvojí nemá sjíti, hodina jeho nevypršela ještě," pak za plovajícím silným volal hlasem: "Až slunce bude vycházeti, shledáme se v Jakubovém mlejně!"
Duté "ano" zavznělo z vln, pak zas bylo kolem ticho.
Načež opět k jinochovi se obrátiv, vece: "Viasilji, Viasilji, nejezdi tak neopatrně v krajích těchto, sice nad mrtvolem tvým plakati budou Vitold i Korybut, i - - smutná Bohdana!"
"Ha, kdo jsi?" s podivením zvolá jinoch, "kdo jsi, že známo tobě tajemství mé?"
Starec: "Kdo jsem, těžko mi říci; - předkové moji vládli na Vyšehradě žezlem i mečem; já - mečem - i králem!"
Viasilji: "Já jsem tobě povinován životem mým; rci, jak lze mi se tobě odměniti?"
Starec: "Mně se odměniti, to tobě nelze; - co svět tento může dáti, mně jest ničím. - Však tou samou cestou vede nás oba pouť naše, ty hodláš v klášter panenský -"
Viasilji: "Ha! i to víš?"
Starec: "Já jdu na Zbraslav; tvůj-li kůň volným krokem půjde, kráčejme spolu tak dlouho, až tam, kde Vltava s Berounkou se schází, nám bude se rozejíti. - Pouť má mne vede k hrobu přítele mého i krále, - nežli jitro bude svítati, musím býti blíž Prahy; - ty beztoho také dříve nepřijdeš v klášterní chrám, než první papršlek sluneční, proto vůle tvá jest-li v tom, vejdi se mnou v hrobku Václava krále."
Viasilji: "Dávno jsem přál viděti muže toho, který tak málo vážil sobě koruny i cti královské; - klášter Zbraslavský tehdy kolébkou snů a hrobka tamnější svědkem jest nicosti jeho?"
Starec: "Na žádost přátel jeho, obávajících se, by od rozlíceného lidu tělo jeho (s úsměchem) po smrti ještě pohaněno nebylo, odvezl jsem jej tajně po vodě do kláštera Zbraslavského a připravil jsem mu byt podle manželky jeho, královny Johanny. Byla jasná noc, jako dnešní, kolem slavné ticho, jen stříbrné vlny provázely pohřeb náš a hlučná Vltava zpívala nejlepšímu králi píseň pohřební. Ó, vpravdě, to byl pohřeb královský!"
Nato umlkli oba a ostrým krokem spěchali k Zbraslavu.
Oblaky se rozprchly a měsíc stál jasně na nebi; hvězdy se zhlížely v krůpějích rosných po listí křoví na mezích cestu broubících i v řece rozlehlé; kolem, jako vše by vymřelo, jen časem lehký člunek spěchal okolo nich po řece dolů. Jinoch ohlížel se na vše strany krajinou, starec, ničeho si kolem nevšímaje, hleděl v zem. Starec tento býval někdy katem u Václava krále a spolu přítelem jeho. Mezi praotce své počítal Václava IIItího, krále Českého, který jakožto král Uherský, ožralství i životu nepořádnému oddaný z dívky padlé zplodil syna, a nadav ji statkem velkým v království Uherském, nevšímal si jí více. Syn tento byl otcem předjmenovaného kata, kterémuž jinochovi 15ti letému na lůžku smrtedlném vyjevil, že z levého boku Václava krále pochází a tudy že prut jest z kmene Přemyslovců, vladařů království Českého. Smutný, matky již dávno nemaje, teď i otce zbavený, zůstal osamělý jinoch; a strašné myšlenky křížily se duchem jeho; až posléze, prodaje statek od otce mu odevzdaný, uzavřel jiti v zemi Českou, aby pohleděl na kolébku otců svých.

Úsilím všecken lid vznojen
i každý meč krví napojen,
jenž jest krví poplul tako,
že nemóž v nožnice níkako.
Český Aleksander.

Po smrti krále Václava čtvrtého vznikly v Čechách strašlivé různice; - nejen že pro víru mnohé bylo krveprolití, ale i příčinou volení krále mnohý byl boj. Jedni, nazvíce ze stavu panského, žádali míti Zikmunda, bratra Václavového; druzí volili Korybuta, kníže Litevské; jiní dokonce bez krále býti chtěli, řkouce, že svobodnému lidu Českému neslušno krále poslouchati. Po celé vlasti, ztud, kde Vltava se rodí, až ku kolébce vážného Labe, rozléhal se strašný války hluk, a země Česká, co Médea druhdy, honosila se vraždou vlastních dítek; - nebylo noce, v níž by rudý požár nebyl zvěstoval, že buď klášter neb ves, ba i celé město, zapálené vztekem nepřátelským, popelem lehá. Mezi tím časem přijelo kníže Korybut na žádost měšťanů Pražských s strejcem svým, mladým Viasilím do Prahy, přivedouc s sebou pět tisíc zbrojného lidu Litevského, načež se i Pražané s jinými městy usnesli jej veřejně na náměstí staré Prahy korunovati. Tomu však se páni protivili; a když Pražané proti vůli jejich tak učiniti usilovali, vzavše korunu s jinými ozdobami královskými, tejně na Tejn Karlův ušli, před kterým však Pražané se položivše, jej ve spolku s knížetem Korybutem i s pomocí Litvínů jeho mocně dobývati počali.
Bylo to roku 1422, když dva z měšťanů Pražských, kteří obležený drželi Karlův Tejn, pod rozlehlým dubem v hlubokém lese odpočívali, spolu rozmlouvajíce.
"Věř mi," pravil první, muž vysoký a zarostlý, jemuž jméno bylo Hora, "že skoro již mne omrzelo zde ležeti a každé chvíle hotov býti buď zdraví své neb dokonce život svůj ztratiti; a proč? že chceme Korybuta za krále míti, a že koruny nemáme, níž by jsme ho korunovali. Zdaž by nemohl býti králem, nejsa korunovaný, než aby za tak dlouhý čas, a to ještě nadarmo, jsme ji zde dobývali; a chce-li korunovaným králem býti, nechť si zde leží a koruny dobývá; my by jsme lépe učinili, kdyby jsme se domů k zanechanému řemeslu navrátili."
Načež druhý, meč vytasený otíraje a pilně ohledávaje, odpovídá: "Nebuď pak tak vrtkavý; jednou jsme tomu chtěli, zdaž podruhé máme tomu nechtíti? Nehodno jest muže tak lehce prvé vyvoleného teď zavrhovati a více nemíti do sebe stálosti, než ji žena má. Nech ještě několik takových outoků přijiti, jaký byl včerejší, a Viasila tak statně bojovati, jakž to včera činil, a Karlův Tejn před Korybutem skloní svou zpupnou hlavu a uzná jej býti zrozeným ku kralování."
Hora: "Nech však ty zas obležené tak statečně se brániti, jakož se i včera dělo, a slibuji ti, že při každém outoku tolik pořídíme, co při včerejším. Rád bych však věděl, co za dívku to sobě tak srdnatě počínalo? Obzvláštně zdá se dobře s prakem zacházeti a ani jediný kámen z jejího praku nadarmo nehučel; však Viasilovi vždy se zdála vyhýbati, který, jak se mně vidělo, ji jen hledal. Sotva že blíže první brány bašty byl by zlezl a nemalém tak se do hradu byl dostal a ji tak svým mečem dosáhnouti mohl, ustoupila, zastaná nějakým neznámým rytířem; však brzy u druhé věže, kde studna jest, se ukázala. Ona ještě poslední na hradbách dlela, když my již k odstoupení přinuceni byli a i obležení až na několik strážných se byli odstranili."
Načež druhý, muž nevelké postavy, však velmi ramenatý, černá brada vyvýšovala hrůznost bledých lící jeho: "Jest to dcera Viléma z Bozkovic, jenž s oblehnutými v zámku zavřen jest, a jehožto ona, kde on pro své stáří již bojovati nemůže, tak statně zastává a nám tak velkou škodu činí; však pravím tobě," a přitom se mu hrůzně z černých očí jiskřilo, jenž hluboce pod tmavým obočím ležely, "pravím tobě, že včera posledně buď ona s hradeb odešla, buď já od outoku posledně jsem se vrátil; neb v budoucím outoku hodlám jen jí hledati, a uhlídám, zdaž i mně se vyhýbati bude; a pak buď já, buď ona, jako že se Hedvik jmenuji!"
A v pevně sepiatých rukouch obnažený meč i očí svých k nebi pozdvihna, za dlouhou chvíli tak stál, jak by slova svá strašlivou a tichou přísahou ztvrditi chtěl.
Byl to Ján Hedvik, vůdce Pražanů, který již dlouho závistivě hleděl na zmáhající se slávu Viasila a Johanny dcery Bozkovice, nemoha toho snésti, by se jméno dívky nad jeho vzneslo.
"A pak," obrátil se opět k svému druhovi, "padne-li ona, dlouho již hrad nám vzdorovati nebude, neb ona jest takřka duše obležených a bez ní dávno již byl by hrad v naše ruce odevzdaný; však padnu-li já, pak nenechte se odstrašiti; neb, jak se mně zdá, mnoho zásoby již v hradě nebude, a hladem přinuceni vám odevzdají hrad; a pakliby i tenkráte mne mé mínění klamalo, tehdy aspoň mně přislib - neb padnu-li, nebude žádný jiný vůdcem, než ty, leč by jsi byl dříve padl - že do zimy zde dočkáš, která beztoho již příliš vzdálena není."
Mlče podal jemu Hora ruku, a za dlouhý čas tak stáli, jeden každý se jinými obíraje myšlenkami.
Po chvíli však opět počal se tázati Hora: "A padne-li i Korybut? neb padne-li on dříve než ty?"
Hedvik: "Padne-li, tehdy odsuď odtrhneme; padne-li však on později než já, tehdy pohřběte jej v hlubokém lese podle hrobu mého, tam kde k východu pět dubů do půl kola stojí; a pak nalezne v zemi té, do které byl přišel koruny dosáhnouti, co dražší jest nežli koruna a co nikde ve světě nenalezne - pokoj."
Opět nějakou chvíli trvalo ticho, jen časem prozvukoval vzdálený drozd aneb kukačka volala z hlubokého lesa své vlastní jméno.
Hora: "Slunce již jest vysoko, daleko nebude od sedmi hodin, skoro aby jsme se vrátili do ležení; neb nevím, nebude-li třeba i dnes začíti a k outoku hnáti, dříve než se obležení zpamatují."
Hedvik: "Prozatím dost bylo včera krve vylito, a třeba jest, by i naši sobě poodpočinuli; několik již nocí minulo, že někteří ani oka nezamhouřili, a za ten celý čas, co zde ležíme, nebyl ještě jediný den, v kterém by bylo lzelo sobě odpočinouti. Však slyš, zdá se mně, jako by se někdo blížil."
Po malé chvíli bylo slyšeti rychlé kroky a chrastění křoví shýbaného se blížícím; rozevřely se větve a Prokop Otík vystoupil.
Hedvik: "Co tě sem vede, Otíku? Stalo se něco vležení? aneb jen maně sem přicházíš?"
Otík: "Hledal jsem vás; mám vám něco oznámiti. Sotva že ráno slunce vyšlo, vyvýšili obležení u přední brány bílý prapor."
Hedvik: "Snad nechtěli již vzdáti hrad?"
Otík: "Kníže Korybut poslal mne se tázati jich, co žádají; a já mu přinesl za odpověď, že žádají o dovolení, by mohli bezpečně někteří z nich k němu poselstvím příjíti, což jim i dovoleno bylo. Přišedše do ležení, hledí příměří na sedm dní dosáhnouti."
Hedvik (rychle a zpurně): "Snad jim to i bez mé vědomosti povoleno?"
Otík: "Nikoliv, nýbrž Korybut dal jim za odpověď, že chce dříve rady tvé poslechnouti; proto jsem k vám poslán, by jste se buď oba, buď jen Hedvik do ležení vrátil."
Hedvik: "Tedy zde zatím pozůstaňte; já se v krátkém čase k vám opět vrátím."
Odešel. Otík sedna si pod dub k Horovi, vytáhl lahvici vína; věda, že se Hedvik tak brzo nevrátí, činil přípravy k snídaní, ku kterému se Hora dlouho nutiti nenechal.
Otík: "Věru, tady v ležení aby jeden vše s sebou nosil, což já také vždycky činím; neb teď myslím, že budu snídati, a již jsem k něčemu volán; a tak není jeden ani chvíli jistý. Protož vždy všecko s sebou míti jest mé heslo, a kde příležitost k tomu, tu snídám, obědvám neb večeřím, ba i v některý den vše najednou činím."
Hora: "Tvé víno jest výborné. Kdepak jsi se ho zde v ležení dopídil?"
Otík: "Jako bys nevěděl, že ve víně obchod vedu! Teď arci ne zde v ležení, ale v Praze; a proto také začastěji mně z domova nějaké sem zašlou; neb oni vědí, že já bez vína jako ryba bez vody."
Co ti zatím zde spolu rozmlouvali, blížil se Hedvik k ležení, a vida zdaleka Karlův Tejn, v jakémsi bolném předtušení zvolal: "Ó, by raději již bylo dokonáno, co zde snad i nepravě jsme počali; neb majíce korunovaného svého krále, jiného jemu na vzdor chceme korunovati!"
Přišed v ležení, rovnou cestou kráčel do knížecího stanu, kde Korybuta, Viasila a těch sedm poslů z Karlového Tejna nalezl. Korybut, muž asi čtyrycetiletý, vážného vzezření a skvostně oblečený, seděl uprostřed stanu; za ním stál strejc jeho mladý Viasil, jinoch vysoký a silný, málo sehnutý podpíral se o svůj dlouhý meč; černé kadeře visely přes obličej jeho. Jeho modré oko 250 bylo upřené na jednoho z poslů, který hledí přílbice, již byl na první vzhlednutí Viasil za svou, při jednom výpadu obležených ztracenou, poznal, spuštěné maje, při východu stanu stál. Též i on s Viasila oka nespustil. Rusí vlasové vyhlídali pod přílbicí a z hloubí hledí vynikali co papršlky jasného slunce jeho zraky. Zdál se velmi mladý býti.
Po nedlouhém rokování jest jim příměří na sedm dní přivoleno, načež se poslové, doprovázeni mladým Viasilem, nazpět ubírali. Na té cestě připojil se Viasil k mladému poslovi, který jeho přílbici nesl, a hleděl ji od něho zpět dostati, hojné výplaty jemu přislibuje. Však nadarmo; sotva že se o tom zmínil, to onen obouma rukama, jak by mu ji Viasil s násilím chtěl odtrhnouti, přílbici chopil, a s nepochopitedlnou rychlostí beze slova promluvení dával mu k srozumění, že se to nestane; načež se Viasil do stanu vrátil, poslové však do hradu zašli.
V čase příměří toho častěji, jakož i dříve již, Viasil odcházíval, a nevěděl žádný, kam se bere; též velmi smuten dlíval na břehu rychlotoké Berounky.
Byla však příčina toho následující. Přišed Viasil do Prahy, zamiloval zde sprosté děvče, a převlečen jsa za sprostého jinocha, i její lásku brzo si získal. Dovědělo však se děvče po krátkém čase, že on ne sprostý jinoch, ale strejc knížete Korybuta, voleného krále českého jest, odešlo nemajíc rodičů, do jednoho kláštera blíže Zbraslavi, kde jedna příbuzná její představenou byla, kdež i v brzku roušku přijala, věčně se Bohu zaslíbíc. Dozvěděl se o tom Viasil, častěji tam dojížděl, hledě úmysl její vyvrátiti; však za příčinou prosby Bohdany - tak se dívka ta jmenovala - a poručení představené nikdy nebyl připuštěn. Však nicméně, i když již roušku přijala, tam dojížděl, hledě ji aspoň jen spatřiti, což se mu však velmi zřídka poštěstilo. Tam tehdy i v čase příměří odcházíval, proto za-časté smutný sedával při břehu řeky, probíraje loutny struny a pamatuje vzdálené vlasti a dívky milené.
Právě jednou tamodsuď do ležení se vrátil, když mu bratr oznamoval, že k nějaké slavnosti na hrad s Hedvíkem a několika měšťany pozvaní jsou, kamž se i na večer odebrali.
V skvostně připraveném večeřadle až do noce hodovali. Ohlašoval již hlásný devátou hodinu, když Viasil vyzván jsa od Johanny, s ní na hradby vyšel. Právě vycházel nad horami měsíc, jeho bledá tvář zdála se lítostivě na ně hleděti. Kolem panovalo svaté ticho, v ležení ani hlas se neozýval, zdaleka jen hučela Berounka. V sem tam roztroušených chaloupkách jiskřila se světýlka.
Přicházeli spolu až ku studní věži, slova nepromluvivše; až zde Johanna, na níž dříve viděti bylo, že se k mluvení nutí, takto počala: "Viasile, nadarmo se nelze mně již tajiti, jak velice mně drahý jste. Až posud dávala jsem vám to k srozumnění, však nadarmo. Nemyslete, že ponejprve snad vás dnes jsem spatřila, ne, již od toho dne, kdy do Prahy jste přišel, vídala jsem vás, tenkráte již jsem vás milovala; nyní jste přitrhl před Karlův Tejn, zde obdivovala jsem udatnost vaši a milovala vás ještě více, možné-li to bylo. Já jsem byla za jinocha převlečená s poselstvím onehdy v ležení vašem, já byla jinoch zdobený přílbicí vaší. Nejsouc od maličkosti v tom cvičena náruživosti mé zkrocovati, tak dalece láska má k vám zrostla, že teď, ačkoliv vím, že to neslušné děvčeti, vám lásku mou vyjevuji. -Viasile!" při těch slovích na kolena před ním klesnouc, "nepohrdejte mnou, nechtějte pro mé svobodné jednání mě zavrhovati, mně bez vás nelze žíti; den, jenž Vašemu žití dá skončení, jest i mého života poslední den. Bez Vás nebudu míti žádného; otec stářím přemožený v brzku klesne v chladný hrob, matku mou již dávno neznámý s světa zprovodil vrah, a vy-li mne zavrhnete, není žádný, jehož bych milovati mohla."
S podivením za dlouhý čas hleděl na ni Viasil, nemoha slova promluviti, až pak zpamatovav se, ji od země pozdvihnouti chtěje, takto počal: "Co počínáte slečno? Prosím vás, vstaňte! Kdyby vás někdo uzřel tak přede mnou sníženou, co by pomyslil sobě o vás?"
Ona však vstáti se zdráhajíc, volá: "Ne, dříve nevstanu od noh vašich, až nade mnou rozhodnete. V vašich rukouch leží osud můj: buď štěstí teď podáno mně bude vámi, buď nešťastná jsem navždy, snad i věčně."
"Buď tehdy tomu!" zvolal posléze Viasil. "Vy jste mne k tomu přinutila; - chyba má měla se mnou pohřbena býti; - vězte, milostivá slečno, že vás mně milovati nelze, protože -"
Rychle se vzchopila Johanna, a- divoce očima koulíc, hrůzným volala hlasem: "Tehdy nadarmo snížila jsem se před vámi, nadarmo potupila sama sebe Bozkovice dcera!" Mírněji pak po nějaké chvíli tázala se, divně však se ještě jiskřilo v oku jejím: "A proč, smím-li se tázati, mne zavrhujete?"
Zdlouha kráčeli po hradbách, a Viasil vypravoval jí příběh Bohdany a takto skončil: "Mou vinou nešťastná se stala; já, můj klam byl příčina jejího neštěstí; skrz mne zavřely se jí navždy kláštera brány, skrz mne zavřená jí cesta v svět, skrz mne se mísí její pláč v rychlé řeky lkání. Ač jen zřídkakdy mně možno ji uhlídati, přec jako dříve vždy ji miluji, a jen s životem mým pojde i láska k ní."
Stáli nad prohlubní, kde mezi skály s jekotem se valil lesní potok, bledá luna nebyla vstavu propast tu osvítiti.
S sepiatýma rukama hleděla Johanna nějaký čas k nebi, strašlivý zdála se míti oumysl; pevně pak chopila se Viasila a volajíc: "Se mnou žíti si zavrhl, se mnou tehdy klesni v smrti chladnou náruč!" chtěla sním se vrhnouti v propast; Viasil však, jenž již dříve ji pozoroval, zadržel ji silnou rukou, divením volaje: "Slečno!", ona pak vytrhnouc se jemu a rvouc si vlasy, kvapila nazpět do hradu, volajíc: "Potupená, zavržená!", až mezi skálami zbudila stojazykou echo.
Brzo nato odešel Viasil se strejcem svým a měšťany Pražskými z hradu.
Byla půlnoc; utišila se v prsouch Johanny bouře, měsíc se skryl za černé mračno. Bloudila Johanna v hradě šerou nocí, vřelé slzy lily se po tváři její. Vstoupila v hradní kapli. Svaté ticho tady panovalo, mdle dohořívala lampa před oltářem, trůnila kde matka Boží. Vysokým oknem patřila sem luna roztrhanými oblaky, zdaleka hučela Berounka; v křoví pod oknem zpíval slavíček lásky žel.
Kleknouc před oltářem, modlila se Johanna v tento smysl: "Potěšení zarmoucených, ty ulehči srdci mému; ty jen teď jsi outočiště mé; šedý mrak se položil před mého žití sluncem; co luna ty teď osvěť mé pouti dny. Sláva má teď zašla jako po parném dnu zlaté slunce; a jako chodce v tmavém lese kdy přepadne noc, tak teď na mne neštěstí se valí strašná moc; potupená jsem před tím, jejž miluji; necvičená jsouc zkrocovati náruživosti své, vlastní jsem přivolala neštěstí. O, že tak časně ztratila jsem matku mou, která by mne byla vedla po dráze ctnosti; den smrti její byl mého neštěstí první den i původce. O, pomsti, Ty vševědoucí, před nimž odkrytá jest každá nepravost, smrt matky mé i bídu mou na vrahu matky mé!"
Umlkla. Přistoupnouc k oknu, spatřila za dalekými hvozdy běleti se den; strašlivá pronikla vnitřnosti její myšlenka; domnívajíc se, že, mrtvá-li a navždy ztracená pro Viasila bude Bohdana, snad tenkráte srdce jeho k ní se obrátí; nevědouc, že již ztracená pro něj roušku pojmula, uzavřela se dostat z hradu, očekávati při klášterní zdi, až Bohdana u okna se ukáže, jak od Viasila vyrozuměla, a Bohdanu zavražditi.
S plným toulem a lukem spustila se z hradu. S výminkou, že v budoucí noci opět se vrátí a s pomocí jeho v hrad se vyšine, pomohl jí hrádní provaz upevniti. Ještě dlouho stál pak na hradbách, když již dávno Johanna v lese zmizela.

V vonném máji
v šírém háji
slavíčkové šveholí.
Zamkni mříže,
temná chýže!
Mne samota nebolí.
J. J. Marek.

Zašla bouře, dohučel dešť; jasné slunce stálo na prostředku své dráhy; s klášterní vížky ohlašoval jasný zvuk zvonku poledne. Zvlažené a deštěm občerstvené kvítí libou vydávalo vůni, mdle hučeli hájové, a v zlatém lesku vinula se kolem klášterní zdi Berounka.
Na hrobovém pahrbku klášterního hřbitova seděl Viasil, toužebně hleděl k oknům své milenky, očekávaje, brzo-li milostný její se ukáže obraz. Dlouho tak seděl, podepřený o svůj dlouhý meč; mladý tis klenul nad ním své stíny, v kterém hlasně zpívalo mladé ptáče; umlklo časem, a jako ozvěna ozýval se z bezového křoví, které se pod okny Bohdany vzhůru pnulo, jemu odpovídající zpěv.
Dozněl zvonku hlas, otevřelo se okno Bohdany a ona přistoupila k němu. Domnívajíc se býti nepozorovanou, odhodila obličej její zakrývající roušku, a sepavše rukou svých, modlila se tiše. Černý oblek vyvýšoval bledost tváři; oko její nespatřovalo již více milostnou krajinu, od ustavičného pláče a lkání zhasli zrakové její a modré oko její zavřelo se navždy.
O náhrobek maje hlavu podepřenou, hleděl Viasil nepohnutedlně vzhůru; přemoženému patřením neštěstí jejího tekly tiché slze po tváři. I on se modlil, a jak by šetřilo pobožnosti té, umlklo ptáče.
Po nedlouhém tichu počala Bohdana hlasitě sama s sebou, od žádného, jak se domnívala, neslyšená, mluviti: "Kde as teď přebýváš, ty, na kterého i proti vůli mé i v modlitbách mých ustavičně pamatuji; zdaž časem ještě zpomeneš, nešťastnou Bohdanu že jsi miloval; - jednou ještě by bylo možné tebe uzříti; - však nadarmo mne trýzní touha má, v světě nespatřím ničeho více. Nadarmo mně vzchází den i noc, pro mne nekvěte žádné kvítí, mých zraků zhasl jasný blesk a oko mé temná obklopila navždy noc. Ó, bys věděl, jak jsem nešťastná; - však nedej, Pane, by se to dozvěděl, neb miluje-li mne ještě, tehdy dosti nešťastný, a věda osud můj, byl by nešťastnějším, než již jest. Však dá Bůh, že nebude již neštěstí mne tížiti déle, neb cítím, v brzkém že již čase v pokojný klesnu sen; neb ani příčinou neštěstí mého nejsem v stavu plakati více, slzí mých vyschl pramen." V tom opět zavzněl z vížky zvonek. "Slyš, k modlitbě mne volá povinnost; ó dej, Pane všemohoucí! by zvonek ten, který teď mne k mé volá povinnosti, brzo zval mne i v smrti chladnou náruč; poslední bych dala světu: Dobrou noc."
Nemoha se déle zdržeti, klesl Viasil na kolena, sklonil hlavu svou k zemi a zvolal: "Bohdano!"
V tom zahučel přes zeď klášterního hřbitova šíp a hluboce se vbodl Bohdaně v pravý bok; bolestně vykřikla raněná a klesla zpět, Viasil však, hlavu maje skloněnou, neviděl šíp, a domnívaje se, že uleknutá vyvoláním jména svého vykřikla, odcházel; sám k sobě mluvil, řka: "Já ji urazil, ji, skrz mne tak nešťastnou!", co zatím Johanna, z jejížto ruky smrtící vyletěl šíp, nepronásledovaná zmizela v blízký les a nazpět v noci do hradu se vrátila.
Bohdanu nalezly sestry její silně raněnou, a přivedše ji k sobě, odvedly ji na lůžko její; ona však domnívajíc se, že od Viasila postřelená jest - poněvadž poznala hlas volajícího - bolestně lkala, řkouce: "Toho jsem na tobě nezasloužila!"
Starostlivě hlídaly jí sestry její po celou noc; však nenavštívil sen nešťastnou.
Opět přivítala kukačka pod Karlovým Tejnem v hustém lese jitro; však ne jasné jako dříve vycházelo slunce, nýbrž krvavé, jako dnešní měl po přešlém příměří nastati den. Přistrojené stálo vojsko Pražské, uchystaní byli věncové smolní, a jiné nářadí k dobytí hradu bylo pohotově. V středu vojska stál Hedvik, který přes celou noc tmavým lesem bloudil, pro nějaké bolné předtušení usnouti nemoha, a napomínal lid svůj k setrvání, poroučel, by obzvláštně věž vysokou hleděli ohněm zkaziti. Pak zašel s Horou opět v tmavý les, očekávaje deváté hodiny, na kterou outok byl odložen.
Smutně nad nimi hučely sosny vysokých jedlí a vichr lkál tmavým lesem co nevěsta na rakvi milence. Zasmušený dlouho mlčel Hedvik a ani Hora slova nepromluvil. Až pak posléz začal Hedvik:
"Zdá se mně, jako bych od dnešního outoku již se vrátiti neměl, a jedině to přeji, by dříve dcera Bozkovice, Johanna, padla rukou mou, která jediná mimo Viasila mne zde chce předčiti slavným jménem; a již proto též ji nenávidím, že jest dcera Bozkovicové manželky, která, jak tobě beztoho známo, mnou pohrdnouc, jej pojala za manžela. Nad mým hrobem žádný lkáti nebude, neb dítek nemám žádných ani manželky žádné. Když však padnu, tehdy žádám, by jsi hleděl mne pomstíti, a neodtrhl dříve od Karlového Tejna, leč by Johanna byla padla."
Což když mu Hora přislíbil, obrátili se nazpět k vojsku.
Počal se outok, hlasně zněl trub hlas a břinkot mečů, ohniví věncové lítali v hrad, a najednou byla vysoká věž v nebezpečenství ohněm sklesnouti.
Sem tam Hedvik přebíhal, jen Johannu hledaje. Dlouho se mu nepoštěstilo ji nalezti, až posléz blíže brány na hradbách ji spatřil. Prudce, jako z mrštného luku šíp, pod bránu spěchal, po skále nahoru lezl, a když na poručení Johannino žádný mu nebránil, zdi zlezl.
S divokým rykem vrhl se na Johannu, strašný počal se boj, neb Johanna tak dobře mečem, jako prakem zacházeti znala: brzo ona, brzo Hedvik ustupoval, zdola hledělo vojsko s podivením na ten boj, i obležení o své meče podepření patřili na ně.
V tom vyletěl Hedvikovi z ruky meč, přes zeď letěl v hluboký ouval mezi skály dolů, a dopadna z nesmírné výšky země, roztříštil se. Zajatý Hedvik byl svázán a zuřil a zpouzel se velmi, do hradu veden býti nechtěje; okovy své roztrhati chtěje, řval co rozdrážděný tur: "Nechtějte mne šetřiti, nebo vězte, že nejouhlavnější nepřítel váš před vámi! A ty, ani dívka ani muž jenž nejsi, k potupě Stvořitele svého opásajíc se mečem, věz, že tvá smrt byla oučel můj a tvá potupa; proč mne šetříš?"
Nevšímajíc si slov jeho, Johanna poručila jej do hradu vedsti.
Načež on opět: "Neradujte se ze zkázy mé, neb vězte, že jistě pomstěn budu; v brzku sklesne vaše hrdá věž a pohřbeni budete v zříceninách hradu svého, jakž ode mne poručeno jest!"
Načež rychle Johanna: "Mne si chtěl potupiti, potupen buď sám; hrad si poručil ohněm zkaziti, to překazím já. Svažte jej pevněji; jakožto vůdce, jenž chtěl dosáhnouti koruny české pro svého Korybuta, dostaň korunu, však slaměnou, a buď s ní korunován sám. Pak upevněte jej za ramena na dlouhé dřevo, tak ať visí ze střechy věžní, a zajisté že společníci jeho přestanou na věž házeti ohnivé věnce."
Tak se i s Hedvikem, jakkoliv zuřil a se zpouzel, stalo. - Na dlouhém dřevě nově tesaném visel z věžní střechy, korunou slaměnou hlavu maje ovinutou; pod ním zněl bojujících lomoz a křik, přestaly však vojska jeho smolné věnce na věž házeti.
Silným hlasem řval: "Nešetřte pro mě věž, házejte jako prvé oheň; a největší radost má bude, kdy se mnou dolů se pořítí hrdá věž."
Neslyšeli však jej pro břinkot mečů a křik bojujících dolejší; nadarmo hleděl zprostiti ruce své svazku.
Na přístřeší stála Johanna, klaníc se, jak pravila, slávě jeho, posmívajíc se mu, že vyvýšenosti, které hledal, dosáhl.
Hrůzně dole zněl zvuk trub, břinkot mečů, lomoz a křik bojujících; v tom poštěstilo se mu jedné ruky vymknouti, z poprsníku svého vyrval dýku, zařval silným hlasem: "Věz, dívko, že já matky tvé, která mnou pohrdla, jsem vrah!", přeříznul provaz, na kterém byl upevněn, a řítil se v hrůznou mezi skály propast.
Sklesla Johanna, utichl dole křik a lomoz; outok byl skončen.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.05.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Intimní Karel Hynek Mácha
-Klášter Sázavský
-Máj, Máj (2), Máj (3), Máj (4), Máj (5), Máj (6), Máj (7), Máj (8), Máj (9), Máj (10), Máj (11), Máj (12), Máj (13), Máj (14), Máj (15), Máj (16), Máj (17), Máj (18), Máj (19), Máj (20), Máj (21), Máj (22), Máj (23), Máj (24), Máj (25), Máj (26), Máj (27), Máj (28), Máj (29), Máj (30), Máj (31), Máj (32), Máj (33), Máj (34), Máj (35), Máj (36), Máj (37)
-Máj (můj pohled)
-Máj (několika slovy), Máj (několika slovy) (2), Máj (několika slovy) (3), Máj (několika slovy) (4)
-Máj (rozbor)
-Máj (stručný rozbor), Máj (stručný rozbor) (2), Máj (stručný rozbor) (3), Máj (stručný rozbor) (4), Máj (stručný rozbor) (5), Máj (stručný rozbor) (6), Máj (stručný rozbor) (7), Máj (stručný rozbor) (8), Máj (stručný rozbor) (9)
-Máj (vlastní poznámky)
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5), Márinka (6), Márinka (7), Márinka (8)
-Márinka (vlastní názor)
-Návrat
-Obrazy ze života mého
-Ohlas písní národních
-Večer na Bezdězu
-Znělky
Čítanka-Básně příležitostné
-Básně rozličné, Básně rozličné (2)
-Cikáni, Cikáni (2), Cikáni (3), Cikáni (4)
-Deník z roku 1835
-Karlův Týn
-Křivoklad
-Máj
-Márinka, Márinka (2), Márinka (3), Márinka (4), Márinka (5)
-Márinka (celá kniha / e-book)
-Ohlas písní národních, Ohlas písní národních (2), Ohlas písní národních (3)
-Pouť krkonošská
-Radost (Jitro)
-Rozprostřela chladná noc
-Valdice
-Večer na Bezdězu
-Víra, naděje, láska, spolehnutí (Jitro)
-Zlomky rozličné, Zlomky rozličné (2)
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Hynek Mácha - Karlův Týn







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­