ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Karel (*09.01.1890 - †25.12.1938)

­­­­

Život a dílo skladatele Foltýna (4)

IV. Paní Karla Foltýnová

Můj manžel
(* zapsáno podle ústního sdělení)

Se svým zesnulým manželem jsem se poprvé setkala na právnickém plese. Byl to tehdy krásný, vysoký, modrooký mladý muž s kotletami, růžové pleti, vysokého čela a kadeřavých uměleckých vlasů; já byla dvacetileté obtloustlé a nezkušené děvče vychované v penzionátě, víc taková domácí putička. Kdyby mě naši nebyli nutili do společnosti, byla bych raději seděla doma u nekonečného vyšívání a jen tak pohodlně snila. Tehdy byla taková výchova, že děvčata nemají nic znát a nic vážně dělat, jenom utírat prach, klimprovat na klavír a šít si výbavu. Jít do společnosti, to znamenalo mít za zády maminku, dusit se v šněrovačce, nosit příliš malé střevíce a stydlivě říkat tanečníkům: "Ach, jděte, vy!" A jednou za čas omdlít, aby každý viděl, jak jsme jemné a delikátně chudokrevné. Řeknu vám, jsem ráda, že to mám za sebou; dnes jsem tlustá padesátnice i jděte, nemusíte být galantní; vždyť je pohodlnější, když si lidé říkají pravdu. Zkrátka tehdy byla slušná dívka vychovávána tak, že se musela zamilovat do prvního, kdo se o ni ucházel; a než ho opravdu poznala, měla dávno oddavky za sebou. A vidíte, přitom nebylo ani tolik nepovedených manželství jako teď.
Pan Foltýn se mi líbil; byl takový zdvořilý, elegantní a nosil monokl; hned se mi začal ukrutně dvořit, a i maminku okouzlil tak, že ho k nám na místě pozvala. Totiž maminka se chudák zmýlila: myslela si, že je z malostranských Foltýnů, - to byla taková zámožná cukrářská rodina; a než se vysvětlilo, že Bedřich je jenom sirotek po vrchnostenském úředníkovi, bylo už pozdě; já byla do něho po uši zamilována a chtěla jsem skákat do Vltavy, když nám budou bránit. Tatínek sic nechtěl o panu Foltýnovi ani slyšet, ale maminka ho nějak uprosila; prý když je právník a skoro advokát, bude si aspoň vědět rady s našimi pěti baráky, nebo co. Tatínek tedy chtěl, aby aspoň udělal doktorát, už kvůli tomu titulu; ale pak se rozhodlo, že se to všechno nechá až po svatbě, protože já jsem z lítosti začala tak kašlat a chřadnout, že se o mne báli. Přišlo to všechno tak nějak překotně, já nevím; ani nebylo pokdy si něco rozmyslet.
Proč jsem ho měla tak ráda? To přece člověk neví. Mně ohromně imponovalo, že je umělec a skládá hudbu; líbilo se mi, že je tak vzdělaný, světácký a něžný; ale nejvíc asi to, že to byl takový měkký a slabý člověk. Já byla hloupá, sentimentální husička, ale přece jsem nějak poznala, že on je ještě slabší a že potřebuje člověka, který by se o něho staral. To on jen tak vypadal, jako by se na všechno díval spatra; lidé si mysleli, že je bůhvíjak nafoukaný a domýšlivý, a zatím on byl nesmělý a lítostivý až hrůza. "Já se u vás cítím tak jistý, Charlotto," říkal mně se líbilo, že mi říká Charlotta; Karla se mi zdálo být hrozně hloupé jméno, jako pro posluhovačku. "Já se u vás cítím tak jistý; vy jste tak klidná a trpělivá -" To ho teprve později zkazili kamarádi, - pěkní kamarádi, pane! říkalo si to samý umělec… On byl pan Foltýn až příliš měkký; kdo ho měl v rukou, mohl ho hníst jako vosk. Tehdy, když chodil za mnou, mluvil pořád o smrti; to na mne tak působilo, - já sama jsem nebyla zdravá, a každá mladá holka má doby, kdy by pro nic za nic chtěla umřít. Mladý člověk si neumí vážit života. Pan Foltýn mi říkal, že jsem bílá růže; to se mi strašně líbilo, a pila jsem potají ocet, abych byla ještě bledší. Pan Foltýn tehdy taky nějak pokašlával a večer míval ruce rozpálené horečkou; já myslím, že to bylo ze špatné výživy, - později mi říkal, že celé dny nejedl než housku, aby mi mohl přinést kytičku tuberóz nebo několik bílých růží. Na takové věci on si potrpěl. Nu, byli jsme děti; drželi jsme se za ruce a mluvili o tom, že brzo umřeme, - člověk přitom sebe sama tak krásně lituje a má pocit, že je příliš dobrý pro ten svět. Tím jsme se tak sblížili.
Když jsme se vzali, tak, to se rozumí, o smrti už řeč nebyla, jako by uťal. Naši nám zařídili krásný šestipokojový byt, to se zas tatínek ukázal; a pan Foltýn se procházel v hedvábném županu a zářil. Bylo na něm vidět, jak mu dělá dobře být bohatý, a ohromně v tom uměl chodit. Líp, než kdyby se v tom narodil. Tak samozřejmě přijímal ten blahobyt a všechny ty drahé, nejlepší věci - I penězům přišel na chuť; při vší své okázalosti začal hlídat, aby se zbytečně neutrácelo, aby personál se vším šetřil a tak. Až jsem se skoro bála, aby se z něho nestal lakomec, ale naši říkali, jen ho nech, to je zrovna dobře; zámožní lidé musejí být šetrni. Jen by rádi viděli, aby dělal ten doktorát práv; ale první rok, to byly jako líbánky, tak se o tom nikdo ani nezmínil. Jenom pan Foltýn někdy začal sám; zakašlal a stěžoval si, že ještě není zdráv, že by ho študování zabilo… Vůbec, to vám bylo až divné, jak byl najednou úzkostlivý o své zdraví; při každém kýchnutí hned do postele, a ošetřovat jsme ho museli jako malé dítě. To zas ano, se zdravím dost sekýroval, ale to u mohovitých lidí bývá, takový hrozný strach z nemoci a smrti. A já měla pocit, že je nejvíc můj, když mu dávám obklady nebo připravuju limonádu; proto jsem ho v tom spíš podporovala. Ani jsem si nevšimla, že se přitom ze mne stává jeho otrok; poznala jsem to, až už bylo pozdě, až se začal jeho jiný život. No, co dělat!
Ani hudbě se už tolik nevěnoval; pravda, někdy hrával a říkal, že by si měl vzít nejlepšího učitele, že v levé ruce nemá ten pravý úhoz, ale nikdy se k tomu nerozhodl. Občas v dobré náladě nám něco přehrál; tatínek, chudák, dojatě poslouchal a vždycky si liboval, Bedřichu, to zní jako perličky. Mně se nesmírně líbil, když tak horoucně hrál a pohazoval těmi kadeřavými vlasy; byla jsem na něho pyšná a říkala jsem si, aspoň dá tatínek pokoj s tím jeho doktorátem; vždyť to Beďáček nepotřebuje. Žádný umělec přece nemusí být doktorem. A když si potom projel vlasy rukou a s takovým malým, vítězným úsměvem vstal od klavíru, - to byly mé nejšťastnější chvíle. Jindy se zavřel ve svém pokoji, a to jsme ho za nic na světě nesměli rušit; říkal, že něco komponuje; celý dům musel chodit po špičkách - Jednou jsem tam náhodou vešla: ležel na otomanu s rukama složenýma pod hlavou… Tehdy se děsně rozlítil, že prý nemáme ohled na jeho tvoření, popadl klobouk a práskl za sebou dveřmi. Od té doby, kdepak, když šlo o umění, tak se mu nikdo neodvážil odporovat.
Až jednou byl zas tatínek u nás a chvíli mluvil kolem dokola; pak se pana Foltýna rovnou zeptal: kdy teda vlastně míní dělat ten doktorát. Bedřich zbledl a vstal. "Pane Mašek," řekl, "tak abyste věděl, já jsem se rozhodl věnovat se jenom umění, ať je to komu vhod, nebo není. Dělejte si, co chcete; mně je má cesta jasná." A sebral klobouk a šel. Tatínek, to se ví, dělal zle; umění, to prý není žádná existence, a on že nebude takový blázen, aby pana zetě pořád živil, a že si s panáčkem ještě zatrápeně promluví. Já, to se rozumí, jsem se dala do pláče, a maminka se postavila za mého muže. Ona si, chudák, pořád kladla za vinu, že jsem si ho vzala, a přitom jí lichotilo, že jí desetkrát denně líbal ruce. Mluvila do tatínka tak dlouho, až ho umluvila: aby mně nekazil lásku manželskou, a že takový skladatel nebo dirigent, i když mu to nevynese, má docela vážené společenské postavení a může se stát třeba profesorem na konzervatoři, a kdesi cosi. Tatínek sic bručel, ale pak si asi řekl, že za jeho peníze může někdo dělat třeba i umění. V té době utekla nějaká královská princezna s muzikantem; byla to velká ostuda, a na muzikantech zůstalo něco jako podezřelého a přitom drobet vznešeného. Zkrátka i tatínek se smířil s tím, že má zetě umělce, a víc se o tom nemluvilo; jen pan Foltýn dával najevo, že je přece jen z jiného světa než naši.
Od té doby si nechal od lidí říkat Mistr. Mistr Beda Folten, a nejináč. Mně se to nelíbilo: jemu říkali Mistr Folten a mně paní Foltýnová, jako bych ani nebyla jeho žena. A potom zval k nám hudební a spisovatelskou společnost; to se jednou i dvakrát týdně u nás hrála kvarteta nebo klavírní čísla, a mívali jsme až padesát hostí, - to víte, pro mladou domácí paní to nebyla maličkost. Pan Foltýn vítal hosty v sametovém kabátě a s širokou černou vázankou, na zápěstí zlatý řetízek; musela jsem mu před hosty říkat "Bedo, vy", a on mne oslovoval "paní Foltýnová", aby to bylo vznešenější. Někdy se nechal uprosit a zahrál sám něco na klavír, ale vlastní kousky ne, to nechtěl; někdy se u nás poprvé hrály skladby mladších hudebníků nebo předčítaly nové divadelní kusy; říkalo se tomu premiéry u Foltýnů, - hrůzu peněz to stálo, co se toho při tom snědlo a vypilo. Většinou to byli docela milí, skromní a prostí lidé, ti umělci; pravda, někteří potom zůstali trčet dlouho do noci a s odpuštěním se ožrali, - jak ty koberce potom vypadaly a jak záclony a všechno natáhlo kouřem, škoda povídat! Já to neviděla ráda, ale pan Foltýn říkal, to víš, umělci!, na ty musíš brát jiná měřítka, přej jim, že se někdy dosyta nažerou. Já vím, říkal, co je to hlad. To ho těšilo, dělat tak trochu mecenáše a velmože. Hrozně rád se s nimi přel; nepil skoro nic, ale vášnivě debatoval o moderním umění. Pro mne to byly příliš vysoké řeči a šla jsem si raději lehnout; ale někdy až do rána bylo slyšet, jak můj manžel hlaholí a ty druhé hlasy blekotají pořád opileji. Když ho to těší, myslela jsem si; se mnou o takových věcech mluvit nemůže -
V té době chudák tatínek zemřel na mrtvici. Protože jsme drželi smutek, přestaly se u nás pořádat ty umělecké večery. Panu Foltýnovi to tuze scházelo, a začal chodit za muzikanty a literáty ven. Byla jsem skoro ráda, že má nějaké rozptýlení; po pravdě řečeno, já jsem se v té jeho umělecké společnosti nikdy necítila doma, zvlášť teď, po tatínkově smrti, - to si člověk víc uvědomí, do kterého světa patří. Pak začali za mým mužem docházet všelijací literáti a muzikanti; pan Foltýn říkal, že s nimi pracuje, ale já myslím, že jim půjčoval peníze. Někdy naznačoval, že pracuje na něčem velikém, a zavíral se na celé dny a noci do své pracovny. Bála jsem se, aby zase nezačal kašlat; říkala jsem mu, prosím tě, nepracuj tolik, vždyť to nepotřebuješ. To ho rozčilovalo. Ty nemáš ponětí, křičel, co to je, tvořit; umělec musí přímo shořet ve svém díle a obětovat mu všechno, své já, svůj celý život - A pak zase po celé týdny nedělal dočista nic, jen se válel a toulal, - prý se soustřeďuje, říkal. Nu, já tomu nerozumím; ale podle toho, co jsem viděla, tohle tvoření je moc divná práce.
Nevypadal dobře; začal být nedůtklivý a výbušný - to prý je jen umělecký temperament, říkal; ale já myslím, že se něčím trápil. Pořád mluvil o té své práci, to že bude dílo jeho života; měla to být opera, jenom mi bylo divné, že někdy ji jmenoval Judita a jindy Abelard a Heloisa; prý teď pracuje na libretu a pak hned začne skládat hudbu. Už prý to má v hlavě docela hotové, jen to napsat. A najednou, prásk! nechal všeho a po celé dny a noci byl tentam; vracel se bledý a horečnatý, - teď teprve, říkal, se dostal do toho pravého tvůrčího transu. A pak se zčistajasna ztratil docela a nechal za sebou jen dopis, že jde za svým uměleckým posláním. Můžete si představit, jak mi bylo. A den nato se dozvím, že utekl s nějakou cizí zpěvačkou. Já ji nebudu jmenovat, ale byla to stárnoucí ženská, velká a silná jako kobyla, která už ztrácela hlas a ještě za sebou po světě tahala zbytky své slávy; lidé se na ni chodili koukat a smáli se…
To je divné, já vůbec nemám žárlivost v povaze, snad že mám takovou rybí krev; nebo to už dávno mezi mnou a mým mužem nebylo takové, abych žárlila, - to nevím. Já jsem se spíš jen styděla, že utekl tak hloupě jako zamilovaný kluk a že to byla taková veřejná ostuda; ona prý ta stará planeta měla tyhle aféry v každém městě, kam přišla. Za deset dní se kajícně vrátil; klekl přede mnou a zpovídal se, že to musel udělat, že v té ženské našel typ své Judity a že ho strašně inspirovala jako umělce. Umělec musí všechno, všechno obětovat svému dílu, tvrdil se slzami v očích, a musí jít přese všechno, aby své dílo uskutečnil. Umělec má na to právo, křičel zoufale a chytal mě za ruce; ty mě musíš pochopit a odpustit mi, u tebe se cítím tak jistý -
Já jsem se s ním vůbec nehádala; jen jsem si myslela, co ho to muselo stát peněz. Tak poslouchej, řekla jsem mu, můžeš tu zůstat; tamhle máš svůj pokoj, a před lidmi se nic nestalo. Ale mé jmění už spravovat nebudeš; na útratu ti dám, a o své věci se budu starat sama. Bylo mi až divné, jak se dovede ženská zatvrdit. Odešel uraženě, a od té doby měl na nose napsáno, že jsem mu hrozně a nespravedlivě ublížila.
Lidé jsou divní; předtím, když měl plné ruce peněz, byl skoro lakomý; teď probendil svou apanáž, sotva ji dostal, a pak se zavíral vyčítavě do svého pokoje a tvořil. Sešel až příliš, a začal dokonce pít; jednou nebo dvakrát jsem přišla na to, že mi vzal z kabelky nějaké peníze - Neřekla jsem nic, ale asi poznal, že to vím; tak začal naznačovat, abych prý si dala se svými penězi pozor před služebnými. Nu, nechávala jsem pak schválně občas ležet tuhle nebo tamhle nějaké peníze, aby si je vzal; každý z nás věděl, že to ten druhý ví, ale nedávali jsme to najevo, abychom se před sebou nemuseli stydět. Tehdy se taky stýkal s divnými lidmi, jako byl ten slepý Kanner, - toho jsem se zrovna bála; pan Foltýn ho vždycky opil koňakem, a pak ten Kanner hulákal a třískal do klavíru, no, hrůza z něho šla. Já vím, byla jsem slabá, měla jsem to nějak zatrhnout; takové zvíře přece nepatří do kvartýru. Ale to máte to, - myslela jsem si, jsou to muzikanti, a do toho se nepleť; aspoň že má Bedřich to své umění a bere to s ním tak vážně. To teda je pravda, v té době pořád něco psal a škrtal, přehrával si na klavíru a zase si to běžel zapsat; po celé noci jsem ho slyšela šramotit a chodit po jeho pokoji. Zhubnul hrozně, jen mu ten nos čouhal a vlasy mu takhle stály kolem hlavy. "Teď ukážu všem," říkal, "co ve mně je! Budete koukat, kdo je to Beda Folten, vy všichni!" Přitom mu oči zrovna hořely, jako by i nás, co jsme mu jenom sloužili jako otroci, zuřivě nenáviděl. A pořád s tím slepým Kannerem, někdy ho i v noci sebral někde v putyce a dovlekl k sobě domů, a tam křičeli a tloukli do klavíru; ráno jsme toho Kannera našli třeba spát na chodbě - Vidíte, to všechno jsem si nechala líbit; říkala jsem si, třeba opravdu pan Foltýn skládá něco velkého a potřebuje se tak bohémsky povyrazit. Jednou se nějak hrozně pohádali; já slyšela křik, hodím na sebe župan a běžím do pánova pokoje. Ten Kanner sedí v lenošce, kope kolem sebe nohama a vříská jako podřezávané prase, a tady na tváři mu teče krev; pan Foltýn stojí nad ním s nožem v ruce, pěnu u huby, a koulí očima jako pominutý. Tehdy jsem udělala pořádek, to se neptejte; ten Kanner se víckrát neukázal. Pan Foltýn se dal do pláče, že ho ten chlap umělecky vydíral, že vykrádal jeho myšlenky; proto prý se tak rozzuřil, že by ho snad zabil, kdybych tam nebyla přišla. Měla jsem co dělat, abych ho utišila, tak byl zoufalý; i z okna chtěl skákat. Pane, já neměla lehký život!
Pak to dělalo po nějaký čásek dobrotu; pan Foltýn pilně psal, tichý, jako by ho zařezal. Říkal, že už dokončuje svou operu o Juditě a Holofernovi; prý je to úžasná látka. Přehrával mi na klavíru některé árie a pasáže; já sic hudbě moc nerozumím, ale řeknu vám, třeba ta scéna, jak je Judita ve stanu s Holofernem, - to bylo jednomu až úzko: taková divoká vášnivost nebo křeč, - já nevím, kde se to v mém muži vzalo. Přitom měl na rtech zase ten malý, vítězný úsměv, který jsem mívala ráda. Nechte být, on musel být přece jen veliký hudebník. Možná génius, já nevím. Říkala jsem si, nu, šťastné manželství to zrovna nebylo, ale napíše-li Bedřich něco velikého, tak jsem aspoň nežila nadarmo.
Tehdy k nám chodil jiný muzikant, pan Trojan se jmenoval; ale to vám jako by ani nebyl umělec: dlouhý a hubený, s brejlemi na nose, spíš jako nějaký vědátor; takový tichý, plachý, uctivý člověk. Byl u opery korepetitorem nebo čím, a prý znamenitý hudebník. Ten sedával s panem Foltýnem po celá odpoledne a jen tam tak potichu mluvili a ťukali na klavír. Vždycky jsem jim sama donesla kávu a koláčky, a ten pan Trojan se div nepřerazil, jak honem uctivě vstával a klaněl se; všude bylo nastláno notových papírů - Pan Foltýn jen koukal, abych už byla pryč; tak byl zažrán do té práce. A o jiném s ním nebyla řeč, jen ta opera, - to prý je totiž ukrutná práce, dělat instrumentaci či co. Jednou jsem se s tím panem Trojanem ve dveřích div nesrazila, když odcházel; zarazil se a začal koktat: "Milostpaní… milostpaní, řekněte mu, ať toho nechá… nebo ať to předělá! Prosím vás, řekněte mu to!"
Bylo mi Bedřicha líto, že si s tím dal tolik práce - "Vy myslíte," ptala jsem se, "že nemá talent?"
"Ale ne," vyhrkl skoro netrpělivě. "Talent má, ale… já na talent nedám. Talent nic není. Na hudbu musí být… něco víc, něco, co není jen v uších -" Mávl rukou, nevěděl, jak to říci. "Řekněte mu… aby ze sebe udělal jiného člověka! Sbohem!" A už byl pryč. Takový podivín. Při večeři jsem se panu Foltýnovi zmínila, že snad ten Trojan má nějaké námitky proti jeho opeře.
Zrudl a položil vidličku. "Řekl ti něco?"
"Ale ne," povídám. "Jen mám takový dojem. Rozumí on hudbě tak moc?"
Pan Foltýn pokrčil rameny. "Rozumí, ale… nemá za mák fantazie. Takhle oratoria skládat, to ano, - ale na operu musí být přímo ďábelská fantazie. Kdepak Trojan, to je takový umělecký fakír, vyschlý jako troud… Umělec přece nemůže být živ jako mnich." A tak dál, - takhle o tom začal sám, a přitom jako by se hádal s tím panem Trojanem: že umění se nedá dělat bez vášně, že umělec se musí citově a pudově vybičovat, a kdesi cosi.
"Já vím," povídám, "co se toho vybičování týče. To už jsem slyšela, že zase běháš za nějakou zpěvačkou." - Bylo to prý docela mladé děvče, zrovna se vypeřila z konzervatoře a už jednou nebo dvakrát zazpívala pár not na divadle. Jak říkám, já nedovedu žárlit, ale když na to přivedl řeč sám, tak nebudu dělat hluchou, ne?
Pan Foltýn ani nemrknul. "Představ si," křičel, "ten Trojan si myslí, že pro ni Judita není! Taková vyložená, jedinečná Judita! Jen v ní ještě probudit to propastné ženství, to erotické běsovství," a já nevím co ještě; já, víte, takové řeči nemám dvakrát ráda.
"A to v ní chceš probudit ty, ne?" povídám.
Nafoukl se, jako by se to rozumělo samo sebou. "Proč ne?" vyjel sebevědomě. "Abyste věděli, já z ní udělám velikou umělkyni, já, Beda Folten! Může být ráda, že mne poznala! Ve mně je něco barbarského, něco holofernovského; já z ní uhnětu Juditu tělem i duší -" Představte si, že to říká u stolu své zákonité manželce! Nikdy jsem ho neviděla tak velkolepě sebevědomého; křičel o sobě, o svém umělectví a o tom, jak by ho všichni chtěli ujařmit, i takový Trojan a kdekdo; a zas o tom, jak pohrdá tím malým a měšťáckým prostředím - Co prý by jinde ve světě znamenal Beda Folten! Ale teď už prý půjde bezohledně za svým dílem; teď teprve cítí svou strašnou a barbarskou tvořivou sílu -
Měl pěnu na rtech, podbradek se mu třásl a tloukl pěstí do stolu. Mně vám ho bylo najednou až líto. A jej, myslela jsem si, tak to, chudáku, s tou tvou operou dopadá asi špatně, a nic s ní už nebude! Tak jsem to zčistajasna pochopila, ani nevím jak; asi proto, že se tak křečovitě a zrovna zoufale naparoval. Už asi nic neuděláš, člověče, a budeš se s tím muset smířit. Skoro se mi nějak ulevilo; nechá toho umění a bude aspoň pokoj… Máme být z čeho živi, a není nám už dvacet let, tak nač se zmítat! Ne že bych nebyla nejšťastnější na světě, kdyby Bedřich něco velkého udělal a měl úspěch; ale v nás ženských je někdy až touha nebo potřeba rezignovat. To se člověk cítí jaksi víc doma či co.
Toť se ví, po nějaký čas ho nebylo doma skoro vidět, běhal se za tou zpěvačkou; jen jsme ho slyšeli ráno v koupelně pískat a zpívat, aby jako ukázal, jak je šťastný a mladý; vždycky kytku v knoflíkové dírce, nažehlený a navoněný, a okázale zářil. Nu, myslím si, že u ní mnoho nepořídil. Vracel se domů až k ránu, aby se zdálo, že byl u ní jako na noc; zatím prý sám a sám vysedal v kavárnách nebo barech u grenadiny a čekal, až budou zavírat, a pak ještě do svítání coural po ulicích. Služka ho viděla, jak si doma před zrcadlem maluje na tváře skvrny od růže, aby vypadal jako ulíbaný, když přišel v županu k obědu a zíval na celé kolo, - takové komedie! Myslela jsem si, to dělá, aby nebylo tak nápadné, že nechal té opery. Ale nenechal; já nevím, kde sebral nějakého Molendu, a div si ho k nám nenastěhoval; zas se s ním zavíral do své pracovny a dával najevo, že pracuje, že dokončuje tu svou Juditu - Jednou našel v novinách jméno té své mladé zpěvačky. Položil noviny a vycedil nedbale: "Ta holka prý říká, že bude zpívat mou Juditu! Blázen! Na tu ještě dávno nedorostla…" Tím to bylo odbyto.
Ten Molenda býval medikem, ale víc ho bavila muzika a flámy; prý hrával medikům v putykách a skládal parodie a písničky. Byl to mladý, v tváři jako napuchlý posměváček a tatrman, ze všeho si dělal šoufky; ale muzikant rozený, a nápadů měl, jen mu ta muzika z prstů tekla. Nechal medicíny a skládal šlágry, tanga a takové věci; prý si tím přišel na pěkné peníze. Potom se zničehonic ztratil a uchytil se v Americe, prý ve varieté, v nějaké černošské bandě nebo jako hudební výstředník. Pak se zas vrátil jako sešlý flákač a děsně pil; v té době ho našel pan Foltýn a navázal s ním to kumpánství. Bývali spolu po celé půldny v pánově pracovně, hádali se a hráli na klavír; ale vždycky z toho nakonec byl nějaký valčík nebo tango. Měl byste vidět, jak se při tom ten Molenda pitvořil a poskakoval na stoličce, když břinkal a zpíval ty své kousky; člověk se musel zlobit i smát, takový to byl šašek a kejklíř. Já nevím, jak ti dva se mohli tak spřáhnout; Bedřich byl od nátury spíš vážný a slavnostní - Večer táhli na flám, to se rozumí, když na to pan Foltýn měl. Někdy byl ten šašek Molenda jako zoufalý, a pak pil tím víc; potom přišel bledý a rozcuchaný a dlouho, divoce hrál na klavír… až zas z toho bylo takové jeho m-cara m-cara.
Jednou po takovém divočejším období oba nějak vystřízlivěli a jenom strkali hlavy dohromady; nato bylo z pánova pokoje slyšet samý foxtrot a tango a zas takové milostné serenády - Víte, já mám veselou muziku ráda, raději než tu vážnou, ale… já nevím, jak bych to řekla: k Bedřichovi se to nějak nehodilo. Začali k nám jezdit velcí páni, samý řiditel to byl: takoví velmožové, každý vypadal, jako by mu patřilo půl Ameriky; a pan Foltýn se tvářil nesmírně důležitě a říkal tomu konference. Při těch konferencích bylo slyšet, jak můj muž hlaholí a Molenda břinká ty své foxtroty, - nu, moc se mi to nelíbilo. Jednou večer pan Foltýn chvíli okolkoval a naznačoval, že už jednou musí s něčím doopravdy začít a že teď ukáže, co Beda Folten umí; že už taky jednou chce vydělat své peníze a žít jako kníže - a pak s tím vzrušeně a velkolepě vyhrkl. Ohromný plán prý. Napíše s Molendou filmovou operetu. Libreto prý už skoro mají, a co se hudby týče, šlágry jako hrom. Dnes jde jenom film, hlásal, a je prý už načase, aby to konečně vzali do rukou praví umělci; ze začátku se musí ovšem přijít s něčím lehčím -
Mně se až sevřelo hrdlo, jak mi ho bylo líto; asi to na mně viděl, a začal horlivě ujišťovat, že to vynese fantastické peníze, a pak že se zase vrátí k své Juditě. Projížděl si vlasy rukama a křičel jako vždycky, když chtěl sám sebe o něčem přesvědčit. Až prý bude mít světový úspěch s tou operetou, půjde i Judita do celého světa. Jen proto, jen proto prý to dělá. Nemysli si, dnes by i Mozart a Smetana psali pro film, tvrdil horečně; a ostatně to libreto je prý tak poetické -
Poslechni, povídám mu, tak to už zase máš pletky s nějakou filmovou herečkou?
Zarazil se a zčervenal. "Proč myslíš? To se rozumí, že musím mít konference s filmovými umělci! Je tam ohromná ženská role, Heloisa… Na tu máme báječnou zpěvačku; je to nové jméno, ale břink má to děvče, a hlásek a sex-appeal - Ve filmu musí být sex-appeal, rozumíš? Neboj se, to bude fantastický úspěch! Ta ženská jednou půjde do Hollywoodu, to ti mohu dát písemně -"
Počkej, povídám mu, to mě tak dalece nezajímá; já bych chtěla vědět, proč s tím jdeš na mne.
To máš tak, začal, a teď to z něho lezlo. Filmoví producenti jsou prý nadšeni tou myšlenkou a rozhodně ji chtějí dělat, to už je ujednáno. Ale má-li to být světový úspěch, musí se pořídit velkolepá výprava a kdesi cosi. To se rozumí, že se ty peníze vrátí nejmíň trojnásob; ale je třeba předem hotových peněz, aby se té myšlence mohlo dát, co jí náleží -
Kolik? ptám se ho.
Pan Foltýn několikrát polknul, až mu ohryzek poskakoval. Není to prý ani tak moc. Stačilo by… půldruhého miliónu. Směšně málo proti tomu, co to musí zaručeně vynést -
A máš toho půldruhého miliónu? povídám.
Pan Foltýn polykal dál a projížděl si vlasy rukama. Totiž… totiž že počítal s tím, že bych já mohla prodat jeden nebo dva domy - Abyste věděl, z těch pěti baráků po tatínkovi už dva byly pryč. A že prý to bude pro mne báječná investice; dá prý mi černé na bílém, že do roka mi vyplatí jednou tolik. Když já ti to řeknu, křičel, tak se na to můžeš spolehnout! Vždyť je to mé dílo, a i tobě musí na tom záležet, abych jednou prorazil -
Tak počkej, řekla jsem mu. Já už jsem na to manželství doplatila dvěma domy, když nepočítám své zkušenosti. Ale to je jedno. Jenže tak jedno, člověče, mně všechno přece jen není, abych ti ještě pomáhala takhle se jako muzikant zahazovat. Ne. Na tohle nedám ani findy. A víckrát už mi o tom, prosím tě, nemluv!
Pan Foltýn vstal s očima plnýma slz a dělal, že chce jako odejít. To jsem nečekal, vypravil ze sebe uraženě, že mně budeš tak málo věřit! Já ti přísahám, že to dělám jen pro svou Juditu! Tolik jsem ji nabízel… sta a tisíce jsem dal za opisy, ale pokud člověk něčím neprorazí jako skladatel, je všechno marné. Tak to je se mnou konec, šeptal a mávl zoufale rukou. Konec, konec! Šel ke dveřím a zastavil se s klikou v ruce. Abys věděla, mumlal, já se teď budu muset zastřelit!
Ty? povídám. Nesmysl.
Stál se svěšenou hlavou jako kluk, který se k něčemu přiznává. Já jsem totiž… podepsal směnky, koktal a potahoval.
Na kolik?
Na… sedm set tisíc. - Potom vyšlo najevo, že to bylo na milión a dvě stě tisíc; ale to už byla pro něho maličkost.
Prokrista, člověče, povídám, jaképak směnky, když nemáš ani šesták!
Já jsem jim řekl, že jsem spolumajitelem tvých domů, koktal zdrceně. Já jsem tak počítal s tím, že do toho ty peníze vložíš… když je to tak zaručený úspěch…
Pro živého boha, křičím, ty blázne, vždyť to je podvod, cos udělal!
Já vím, on na to. Ale já jsem to udělal kvůli Juditě. Já vím, že jsem ztracený člověk. Tak dobře, křikl vztekle a hodil hlavu nazad, zabte si mne! Beda Folten se vás o nic neprosí!
Měla jsem toho zrovna dost. To tak, ještě se budeš naparovat, myslím si. Dělej si, co chceš, povídám, ale já tu věc dám svému advokátovi. Zatím by bylo zbytečné dál o tom mluvit.
Celou tu noc šramotil pan Foltýn ve své pracovně, bouchal zásuvkami a chvílemi přehrál několik akordů na klavíru, jako by se s ním loučil. Ráno zmizel, a deset dní se neukázal. V pokoji zůstal jenom smrad, jak pálil papíry; na koberci u kamen ležel ohořelý list s nápisem: "Judita, opera o pěti dějstvích. Napsal a složil Beda Folten." A v kamnech plno spáleného papíru. Dívala jsem se, byl to jen čistý notový papír.
Náš advokát byl starý moudrý pán, přítel nebožtíka tatínka. Jako právník mi radil: jen nechte, ať ho, lumpa, žalují. Ale jako starý přítel rodiny moc souhlasil, když jsem ho požádala, aby to raději nějak srovnal. S jednou podmínkou, paní Karličko, řekl mi: že se s tím fanfárem dáte rozvést; jinak vám pomalu nezůstane ani klika od těch pěti domů, co váš nebožtík táta stavěl. Já nevím, jak to udělal; nakonec koupil ty směnky asi za čtyři sta tisíc a zavřel je do své kasy.
Zatím se pan Foltýn vrátil domů, sešlý tak, jako by nocoval v parku na lavičkách; řekl, že si jde jen pro nějaké věci, ale byl tuze rád, když mu služka přinesla na tácu oběd; prý div jí slzy nevyhrkly, jak jí děkoval a jak se mu třásla dojetím brada. Byl tichý ve svém pokoji jako myšička; pořád psal nebo skoro šeptem hrál na klavíru. Potom sebral své noty a někam s nimi šel; byl listopad, a on si schválně nevzal zimník a běžel jen tak, v sametovém kabátě a s vlající kravatou, aby vypadal jako hladový umělec. To byly takové jeho schválnosti.
Když na něho náš advokát uhodil s tím rozvodem, tak prý pan Foltýn plakal. Já to uznávám, řekl. Já to uznávám: spojit svůj život s osudem umělce je peklo. Řekněte paní Charlottě, že jí vracím volnost. - Nedělal žádné potíže; takový prý byl pokorný a uctivý - Jenom když mu advokát řekl, že mu vysazuju malý měsíční důchod, pro který si může chodit k němu do kanceláře, napřímil se prý, zrudl a uraženě křičel: Co? Peníze? Myslíte, že jsem žebrák? Raději pojdu hladem, než abych přijímal almužnu!
Tak dobře, povídá advokát, tak já to paní Karličce řeknu.
Pan Foltýn prý se chytil za hlavu a zachechtal se jako zoufalec. Máte pravdu, mumlal, jsem žebrák! Jsem umělec! Prosím vás, nemohl byste mi dát předem pět set korun?
Od těch dob o něm mnoho nevím. Jednou jsem ho potkala na ulici, - nu, co vám budu říkat, jak mi bylo! Vypadal jako blázen, tu vlasatou hlavu nesl zrovna v oblacích, na krku špinavou pentli a pod paží noty - Každý měsíc si chodil do kanceláře pro peníze, prý pyšný jako bůh, jen ty peníze strčil nedbale do kapsy a vykládal, že právě vyjednává se Salcburkem nebo Metropolitan Operou v Americe o premiéře Judity. Nebo říkal, že teprve teď se cítí volný, že prý umělec je nejvíc umělcem v bídě a blátě, a takové věci. Jednou přišel jako v horečce, a že prý už za týden se bude Judita předvádět na zkoušku v nějakém filmovém ateliéru, prý jenom pro zvané hosty; přijedou prý se na ni podívat dirigenti a operní manažeři z celého světa. Přitom dal mému advokátovi dvě vstupenky, - jednu pro vás, řekl, a druhou, kdyby někdo snad měl zájem -
Nu, to se rozumí, že jsem tam nešla.
Asi za týden jsem dostala zprávu, že ho odvezli do Bohnic; za dva dny tam, chudák, zemřel. V novinách o jeho smrti nebylo ani zmínky - Vystrojila jsem mu slušný pohřeb v krematoriu; vždycky si přál být spálen, - říkal, jako fénix. Přece jen se s ním přišlo rozloučit dvacet nebo třicet lidí, hlavně muzikanti, co k nám chodívali na ty hudební večery. Ale taky pan Trojan tam byl a tak smutně koukal těmi brejličkami; nescházel ani ten šašek Molenda se svou partou, a plakal jako kluk. Přišla i ta mladá zpěvačka, co za ní nebožtík kdysi pálil, teď už slavná a veliká, - bylo to od ní hezké. Ale to nejdivnější, - najednou vám spustí varhany a hrají Händelovo Largo, ale tak úchvatně… To hrál jeden slavný profesor konzervatoře. A pak smyčcové kvarteto. Naši největší muzikanti, představte si! Zahráli mu Beethovenův kvartet… Já nevím, kdo tu slávu obstaral, snad pan Trojan nebo kdo; ale bylo to tak krásné a slavné, že se mi nesmírně ulevilo a mohla jsem konečně plakat. Pan Foltýn musel být přece jen velký umělec, když ho pochovávali takoví umělci a nic za to nechtěli. Nic naplat, měl pohřeb jako pravý muzikant.
- - Tak si někdy říkám, - snad opravdu mohl něco vytvořit. Já jsem jistě nebyla žena pro umělce, to vím, ale poskytla jsem mu aspoň blahobyt a překážela jsem mu tak málo, jak jen může ženská překážet. Snad jsem mu dost nerozuměla; ale obyčejný člověk může dát jen to, co má. Aspoň pěkný náhrobek jsem mu dala udělat: bronzovou lyru a přes ni větvičku vavřínu. A nápis jenom: Beda Folten. Nic víc.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.10.2019

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Anglické listy, Anglické listy (2), Anglické listy (3), Anglické listy (4), Anglické listy (5), Anglické listy (6)
-Bajky a podpovídky, Bajky a podpovídky (2)
-Básník (Povídky z jedné kapsy), Básník (Povídky z jedné kapsy) (2)
-Bílá nemoc, Bílá nemoc (2), Bílá nemoc (3), Bílá nemoc (4), Bílá nemoc (5), Bílá nemoc (6), Bílá nemoc (7), Bílá nemoc (8), Bílá nemoc (9), Bílá nemoc (10), Bílá nemoc (11), Bílá nemoc (12), Bílá nemoc (13), Bílá nemoc (14), Bílá nemoc (15), Bílá nemoc (16), Bílá nemoc (17), Bílá nemoc (18), Bílá nemoc (19), Bílá nemoc (20), Bílá nemoc (21), Bílá nemoc (22), Bílá nemoc (23), Bílá nemoc (24), Bílá nemoc (25), Bílá nemoc (26), Bílá nemoc (27), Bílá nemoc (28), Bílá nemoc (29), Bílá nemoc (30)
-Bílá nemoc (rozbor), Bílá nemoc (rozbor) (2), Bílá nemoc (rozbor) (3), Bílá nemoc (rozbor) (4)
-Boží muka, Boží muka (2)
-Dášeňka čili život štěněte, Dášeňka čili život štěněte (2), Dášeňka čili život štěněte (3)
-Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (2)
-Hordubal, Hordubal (2), Hordubal (3), Hordubal (4), Hordubal (5), Hordubal (6), Hordubal (7), Hordubal (8), Hordubal (9), Hordubal (10), Hordubal (11)
-Italské listy: feuilletony
-Jak se co dělá
-Jasnovidec (Povídky z jedné kapsy)
-Jehla (Povídky z druhé kapsy)
-Kapesní povídky
-Kniha apokryfů, Kniha apokryfů (2), Kniha apokryfů (3)
-Krakatit, Krakatit (2), Krakatit (3), Krakatit (4), Krakatit (5), Krakatit (6), Krakatit (7), Krakatit (8), Krakatit (9), Krakatit (10), Krakatit (11), Krakatit (12), Krakatit (13), Krakatit (14)
-Loupežník, Loupežník (2)
-Matka, Matka (2), Matka (3), Matka (4), Matka (5), Matka (6), Matka (7), Matka (8), Matka (9), Matka (10), Matka (11), Matka (12), Matka (13), Matka (14), Matka (15), Matka (16)
-Matka (několika slovy), Matka (několika slovy) (2)
-Matka (rozbor)
-Modrá chryzantéma (Věčné dobrodružství)
-Naprostý důkaz (Povídky z jedné kapsy)
-Obrázky z Holandska, Obrázky z Holandska (2)
-Obyčejný život, Obyčejný život (2), Obyčejný život (3), Obyčejný život (4)
-Pohádka psí (Devatero pohádek)
-Pohádka tulácká (Devatero pohádek), Pohádka tulácká (Devatero pohádek) (2)
-Povětroň, Povětroň (2), Povětroň (3), Povětroň (4)
-Povídky z druhé kapsy (souhrn), Povídky z druhé kapsy (souhrn) (2)
-Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (2), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (3), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (4), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (5), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (6), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (7)
-Povídky z jedné kapsy (některé povídky), Povídky z jedné kapsy (některé povídky) (2)
-Povídky z jedné kapsy (souhrn), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (2), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (3), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (4)
-Příběhy sňatkového podvodníka (Povídky z druhé kapsy)
-Případ dr. Mejzlíka (Povídky z jedné kapsy)
-Případ s dítětem (Povídky z druhé kapsy)
-Proč nejsem komunistou?
-První parta, První parta (2)
-R.U.R., R.U.R. (2), R.U.R. (3), R.U.R. (4), R.U.R. (5), R.U.R. (6), R.U.R. (7), R.U.R. (8), R.U.R. (9), R.U.R. (10), R.U.R. (11), R.U.R. (12), R.U.R. (13), R.U.R. (14), R.U.R. (15), R.U.R. (16), R.U.R. (17), R.U.R. (18), R.U.R. (19), R.U.R. (20), R.U.R. (21), R.U.R. (22), R.U.R. (23)
-R.U.R. (rozbor), R.U.R. (rozbor) (2), R.U.R. (rozbor) (3), R.U.R. (rozbor) (4), R.U.R. (rozbor) (5)
-Rekord (Povídky z jedné kapsy)
-Skandální aféra Josefa Holouška - Podivuhodné sny redaktora Koubka
-Smrt barona Gandary (Povídky z druhé kapsy)
-Systém (Krakonošova zahrada)
-Továrna na absolutno, Továrna na absolutno (2), Továrna na absolutno (3), Továrna na absolutno (4)
-Továrna na absolutno (několika slovy)
-Trapné povídky, Trapné povídky (2)
-Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy), Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy) (2), Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy) (3)
-Válka s mloky, Válka s mloky (2), Válka s mloky (3), Válka s mloky (4), Válka s mloky (5), Válka s mloky (6), Válka s mloky (7), Válka s mloky (8), Válka s mloky (9), Válka s mloky (10), Válka s mloky (11), Válka s mloky (12), Válka s mloky (13), Válka s mloky (14)
-Válka s mloky (rozbor)
-Věc Makropulos, Věc Makropulos (2), Věc Makropulos (3)
-Velká pohádka doktorská (Devatero pohádek)
-Věštkyně (Povídky z jedné kapsy), Věštkyně (Povídky z jedné kapsy) (2), Věštkyně (Povídky z jedné kapsy) (3)
-Výlet do Španěl
-Zahradníkův rok, Zahradníkův rok (2)
-Ze života hmyzu, Ze života hmyzu (2)
-Zločin na poště (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení herce Bendy (Povídky z jedné kapsy)
-Život a dílo skladatele Foltýna, Život a dílo skladatele Foltýna (2), Život a dílo skladatele Foltýna (3), Život a dílo skladatele Foltýna (4)
Čítanka-Adam Stvořitel, Adam Stvořitel (2)
-Anglické listy, Anglické listy (2), Anglické listy (3), Anglické listy (4), Anglické listy (5), Anglické listy (6)
-Aristokracie (Krakonošova zahrada)
-Bajky a podpovídky, Bajky a podpovídky (2), Bajky a podpovídky (3), Bajky a podpovídky (4)
-Balada o Juraji Čupovi (Povídky z druhé kapsy)
-Básník (Povídky z jedné kapsy)
-Bílá nemoc, Bílá nemoc (2), Bílá nemoc (3), Bílá nemoc (4), Bílá nemoc (5), Bílá nemoc (6), Bílá nemoc (7), Bílá nemoc (8)
-Boží muka
-Cesta na sever, Cesta na sever (2), Cesta na sever (3)
-Červená povídka (Zářivé hlubiny a jiné prózy)
-Čintamani a ptáci (Povídky z druhé kapsy)
-Dášeňka čili život štěněte, Dášeňka čili život štěněte (2), Dášeňka čili život štěněte (3), Dášeňka čili život štěněte (4), Dášeňka čili život štěněte (5), Dášeňka čili život štěněte (6)
-Dášeňka čili život štěněte (celá kniha / e-book)
-Experiment profesora Rousse (Povídky z jedné kapsy)
-Grófinka (Povídky z druhé kapsy)
-Helena (Trapné povídky)
-Historie dirigenta Kaliny (Povídky z druhé kapsy)
-Hordubal, Hordubal (2)
-Hovory s T. G. Masarykem
-Italské listy: feuilletony
-Jak se co dělá, Jak se co dělá (2), Jak se co dělá (3)
-Jak to bylo
-Jasnovidec (Povídky z jedné kapsy)
-Jehla (Povídky z druhé kapsy)
-Kalendář, Kalendář (2), Kalendář (3)
-Kniha apokryfů, Kniha apokryfů (2), Kniha apokryfů (3), Kniha apokryfů (4), Kniha apokryfů (5), Kniha apokryfů (6)
-Krakatit, Krakatit (2), Krakatit (3), Krakatit (4), Krakatit (5), Krakatit (6), Krakatit (7), Krakatit (8), Krakatit (9)
-Kritika slov
-Kupón (Povídky z jedné kapsy)
-Lásky hra osudná
-Marsyas, Marsyas (2), Marsyas (3), Marsyas (4), Marsyas (5)
-Matka
-Měl jsem psa a kočku, Měl jsem psa a kočku (2)
-Modrá chryzantéma (Povídky z jedné kapsy)
-Muž, který nemohl spát (Povídky z druhé kapsy)
-Muž, který se nelíbil (Povídky z jedné kapsy)
-Na zámku (Trapné povídky)
-Naprostý důkaz (Povídky z jedné kapsy)
-O lyrickém zloději (Povídky z druhé kapsy)
-O princezně solimánské (Devatero pohádek)
-O šťastném chalupníkovi
-O věcech obecných čili Zóon politikon, O věcech obecných čili Zóon politikon (2)
-Obrázky z Holandska
-Obyčejná vražda (Povídky z druhé kapsy)
-Obyčejný život, Obyčejný život (2)
-Oplatkův konec (Povídky z jedné kapsy)
-Otcové (Trapné povídky)
-Pád rodu Votických (Povídky z jedné kapsy)
-Peníze (Trapné povídky)
-Pohádka o zdvořilém loupežníkovi (Devatero pohádek)
-Pohádka pošťácká (Devatero pohádek)
-Pohádka psí (Devatero pohádek)
-Pohádka ptačí (Devatero pohádek)
-Pohádka tulácká (Devatero pohádek)
-Pohádka vodnická (Devatero pohádek)
-Porotce (Povídky z druhé kapsy)
-Poslední soud (Povídky z jedné kapsy)
-Poslední věci člověka (Povídky z druhé kapsy)
-Povětroň, Povětroň (2)
-Povídka o ztracené noze (Povídky z druhé kapsy)
-Povídka starého kriminálníka (Povídky z druhé kapsy)
-Příběh o kasaři a žháři (Povídky z druhé kapsy)
-Příběhy sňatkového podvodníka (Povídky z druhé kapsy)
-Případ dr. Mejzlíka (Povídky z jedné kapsy)
-Případ s dítětem (Povídky z druhé kapsy)
-Případ s havlovickým vodníkem (Devatero pohádek)
-Případ s Hejkalem (Devatero pohádek)
-Případ s rusalkami (Devatero pohádek)
-Případ Selvinův (Povídky z jedné kapsy)
-Případy pana Janíka (Povídky z jedné kapsy)
-Proč nejsem komunistou?
-Propuštěný (Povídky z jedné kapsy)
-První parta, První parta (2)
-R.U.R., R.U.R. (2), R.U.R. (3), R.U.R. (4)
-Rekord (Povídky z jedné kapsy)
-Sbírka známek (Povídky z druhé kapsy)
-Skandál a žurnalistika (Zářivé hlubiny a jiné prózy)
-Smrt barona Gandary (Povídky z druhé kapsy)
-Soud pana Havleny (Povídky z druhé kapsy)
-Systém (Krakonošova zahrada)
-Šlépěje (Povídky z jedné kapsy)
-Tajemství písma (Povídky z jedné kapsy)
-Telegram (Povídky z druhé kapsy)
-Továrna na absolutno, Továrna na absolutno (2), Továrna na absolutno (3), Továrna na absolutno (4), Továrna na absolutno (5), Továrna na absolutno (6), Továrna na absolutno (7), Továrna na absolutno (8), Továrna na absolutno (9), Továrna na absolutno (10), Továrna na absolutno (11), Továrna na absolutno (12), Továrna na absolutno (13)
-Tři (Trapné povídky)
-Ukradená vražda (Povídky z druhé kapsy)
-Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy)
-Ukradený spis 139/VII, odd. C (Povídky z jedné kapsy)
-Univerzitní studie
-Ušní zpověď (Povídky z druhé kapsy)
-Válka s mloky, Válka s mloky (2), Válka s mloky (3), Válka s mloky (4), Válka s mloky (5), Válka s mloky (6), Válka s mloky (7), Válka s mloky (8), Válka s mloky (9), Válka s mloky (10)
-Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (2), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (3), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (4), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (5)
-Velká pohádka doktorská (Devatero pohádek)
-Velká policejní pohádka (Devatero pohádek)
-Věštkyně (Povídky z jedné kapsy)
-Výlet do Španěl, Výlet do Španěl (2)
-Zahradníkův rok, Zahradníkův rok (2)
-Závrať (Povídky z druhé kapsy)
-Ze života hmyzu, Ze života hmyzu (2), Ze života hmyzu (3), Ze života hmyzu (4)
-Zločin na poště (Povídky z jedné kapsy)
-Zločin v chalupě (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení herce Bendy (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení pana Hirsche (Povídky z druhé kapsy)
-Ztracený dopis (Povídky z jedné kapsy)
-Život a dílo skladatele Foltýna, Život a dílo skladatele Foltýna (2), Život a dílo skladatele Foltýna (3), Život a dílo skladatele Foltýna (4)
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Čapek - Život a dílo skladatele Foltýna (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)