Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• publikace: Lidové noviny, roč. 46, č. 294, str. 1
• žánr: publicistický článek (fejeton s úvahovým a politickým dosahem)
• téma: kritika propagandy, obrana pravdy, nutnost duchovní mobilizace a společenské soudržnosti
• motiv: propaganda jako forma duchovního násilí, obrana demokratických hodnot, selhávání intelektuální iniciativy, potřeba mezinárodní komunikace
• hlavní myšlenka: demokracie se nesmí vzdát pravdy a musí čelit propagandě aktivně a otevřeně; klíčová je komunikace s ostatními národy i vnitřní sounáležitost, protože jde o budoucnost národa
• jazykové prostředky: racionální, polemický a přímý jazyk; opakování (např. "obrana proti propagandám"), rétorické otázky, kontrasty (pravda X lež, demokracie X diktatura), naléhavý apel na odpovědnost a čin

Upřímně řečeno, mám velmi nerad všechno, čemu se říká propaganda; pokládám za jednu z největších politických ohavností tohoto věku, že k násilí, jímž byli a jsou lidé a národy ovládáni hmotně, přistoupila jako poslední vymoženost dvacátého století propaganda, která ovládla lidi a národy duševně. Násilí zbavuje lidi svobody vůle; propaganda je zbavuje svobodného úsudku. Není to náhoda, že propagandu jako politickou zbraň objevily právě diktatury; demokracii je propaganda v podstatě něčím stejně cizím jako násilí. Ale jak víte, i demokracie se musí bránit zbraněmi, jde-li se na ni s flintou a kanonem; a musí se bránit slovem a tiskem, je-li jimi ohrožována. Jakmile se v tomto slzavém údolí bojuje propagandou, je ten, kdo váhá dát svému národu jakoukoliv možnost čelit jí, asi tak chytrý jako ten, kdo odmítá vyzbrojit svůj stát ve světě mávajícím zbraněmi. Dnes už si ovšem nedovolí nikdo překážet branné připravenosti národa; ale nelze se zbavit dojmu, že někde, v nějakém úřadě nebo na nějakých odpovědných místech, se vší mocí překáží tomu, aby se náš národ mohl bránit také v boji vedeném propagačními prostředky. Musí tu být někdo nebo něco, kdo tomu klade zuřivý odpor; po dosavadních zkušenostech není přece myslitelno, že by to byla jenom neschopnost.
Uvažuje se dnes hojně o tom, jak by se u nás měla vybavit a soustředit účinná propaganda. Především myslím, že bychom tomu raději neměli vůbec říkat propaganda; dnes už se propagandě celkem nevěří; stala se až příliš velkovýrobou lží, nadsázek, demagogie a hrubého ovlivňování. My nemáme zájmu na tom, abychom někomu sypali písek do očí. Náš zájem je, aby se vidělo na chlup přesně, jací jsme a co u nás je; nám nenáleží mlátit propagandou do jiných národů a států, ale zato nám a jenom nám náleží, aby cizí propagandy nestrkaly na náš národ psí hlavu. Ne propaganda, ale obrana proti propagandám, obrana proti lžím a polopravdám, obrana pravdy - a tahle obrana je zároveň a nutně také obranou té pravé svobody ducha. Na naší straně musí být pravda, ale také naprostá pohotovost ji bránit; jako na svých hranicích, tak i u každého mezníku pravdy musíme stát se zbraní v ruce.
Druhé, co jsme dlužni svému národu a státu a co také není propaganda, je mluvit k těm druhým, hovořit s těmi na druhém břehu; informovat je otevřeně o nás, o tom, jak smýšlíme a co chceme; vytvořit mezi námi a jimi něco jako osobní poznání. Na příklad zbytečně dlouho to trvalo, než jsme postavili německou vysílačku; a teď jako bychom nevěděli, co se z ní má mluvit. Bůhví, jak dlouho ještě budeme takhle utrácet a prohrávat den za dnem; jako by bylo málo toho, co by se mělo říkat o demokracii a míru, o lidské svobodě, o společných evropských ideálech - hlavně těm, kdo toho času jdou za jiným hlasem. Tu a tam by aspoň někdo z nich začal pochybovat a přemýšlet - a už to by byla jedna maličká výhra. Jako demokracie nebudeme a nemáme mluvit jenom s jejich politickými vůdci, nýbrž přímo s nimi; dosud se to nestalo.
Třetí konečně, v čem zůstáváme hodně pozadu, je, aby se taky víc a příměji mluvilo k nám všem; právě proto, že se v nás silněji než kdy jindy zrodil duch společenství a pospolitosti, máme víc zapotřebí, aby se vyjádřil i zevně, slovem, myšlenkou, vírou a společným chováním. Dnes je psychologický okamžik, kdy vše, co je nám společno, je přijímáno hlouběji a uchováváno zbožněji než dosud; v takové chvíli se rozhoduje duševní osud národa na dlouhé věky; ta výjimečná situace se nesmí za žádnou cenu promarnit.
A nyní, jaké máme praktické možnosti, aby se v těch věcech konečně dělalo něco kloudného. Máme svobodný, v naprosté většině nezkorumpovaný tisk; máme vysílačky zeměpisně umístěné co nejpříznivěji; cizina se o nás a naše záležitosti zajímá jako nikdy. Teď jen - já opravdu už nevím co; zdá se, jako by nějaká mrtvá ruka ležela na našich intelektuálních zbraních. Tedy takhle duchovní mobilizace, jíž nám je třeba jako těch druhých zbraní, zatím selhala. Prosím vás, nevíte, čí vinou?