ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Karel (*09.01.1890 - †25.12.1938)

­­­­

Hovory s T. G. Masarykem

1. ČÁST - VĚK MLADOSTI

DĚTSTVÍ

Domov

Mé nejstarší vzpomínky... To jsou jen takové nesouvislé obrazy. Jednou - to mi byly asi tři roky - viděl jsem v Hodoníně splašeného koně; hnal se po ulici, všechno se rozutíkalo, jen nějaké dítě mu upadlo pod nohy; ale kůň je přeskočil a dítěti se nic nestalo; to mně tak utkvělo v hlavě. Potom si z té doby pamatuju, jak můj otec v Mutěnicích chytal do želez vrány, a ledacos takového. Vím, že jsem chodil (v Mutěnicích) k panu rechtorovi vyprosit si papír a kousky plavajzu a tím jsem čmáral, ještě než jsem se učil psát.
Můj domov, to byl ten kraj kolem Hodonína; tam všude byly císařské statky, a tož kam otce, který byl v počátku své služební dráhy na těch statcích kočím, poslali, tam jsme se stěhovali s ním. Hned v mém druhém roce jsme došli z Hodonína do Mutěnic, tam jsme byli do jara roku 1853; pak jsme se vrátili do Hodonína a bydleli v chalupě "na plese". Tu dalekou rovinu, tu vidím i dnes před sebou, a myslím, že ten dětský dojem mně zůstal; proto mám rád roviny; hory mám rád z dálky, ale nežiju v nich rád, údolí mě tísní, a nevidět dost slunka.
V roce 1856 jsme přišli do Čejkovic do dvora; po dvou letech jsme museli na rok do Čejče, pak zase do Čejkovic, a tam jsme bydleli do roku 1862. Roku 1861 jsem se dostal na reálku do Hustopeče, a naši zatím zas přišli do Hodonína, ale už v roce 1863 byli znova posláni do Čejče, a odtud se za tři roky, to bylo v roce 1867, stěhovali pryč z císařských statků do soukromé služby v Miroslavi a na dvoře Suchohrdly - Socherle se říkalo německy; nejdéle byli v Kloboukách, od roku 1870 do 1882, a tam jsem za nimi jezdíval na prázdniny. Ale můj vlastní dětský domov, to byly Čejkovice.
Matka měla na mne větší vliv než otec; otec byl nadaný, ale prostý, kápo v domě byla maminka. Byla Hanačka rodem, ale vyrostla mezi Němci v Hustopečích; a tož jí čeština dělala ze začátku potíže. Nás tři děti hasačerty měla ohromně ráda; snad jsem byl jejím miláčkem, ale spíš by toho byl zasluhoval bratr Martin, z nás tří nejhodnější, nejčistší, anima candida, jak se říká.
Matka byla chytrá a moudrá, znala kus světa, žila déle v "nejlepší společnosti", třebaže jen ve službě - bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně; ale měli ji rádi, i později se k ní utíkali o radu a pomoc v těžkých okolnostech. Z té panské společnosti jí zůstala touha, abychom se my děti dostaly trochu výš na té společenské stupnici; k tomu ještě dobře znala tu bídu, v které tenkrát žil služebný a pracovný lid. Tož chtěla mít z nás dětí pány - to byla její zásluha, že jsem se dostal na školy.
Matka byla zbožná. Ráda chodila do kostela, ale neměla k tomu mnoho kdy, musela se dřít na rodinu. Slýchal jsem od ní: Herrendienst geht vor Gottesdienst. Na to jsem vzpomínal později, když jsem chápal politickou roli církve a Feuerbachovu teorii, jak náboženství slouží politice. Místo kostela odříkávala si matka modlitby podle modlitební knížky; ta knížka byla plna obrázků - pamatuju se na obrázek umučeného Krista krví se potícího, ten měla nejraději. Aji já jsem se na něj rád zadíval.
Otec byl Slovák z Kopčan, narodil se jako nevolník a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne málo pozitivního vlivu. Byl nadaný od přírody, ale do škol nechodil; v Kopčanech se naučil jen taktak číst, a to se učil u staré ženy, vdovy po vojákovi, které obec dala tu funkci - škola tam totiž nebyla; za trochu toho čtení jí děti musely kopat brambory. Byl to tak docela venkovský, neměstský, přírodní člověk; žil stále v přírodě, zvláště když se dostal k hospodářství; přírodu znal, pozoroval a dobře pozoroval - měl takový zvláštní smysl pro jednotliviny přírody a života. Dosud si pamatuju, jak jednou v březnu nám přinesl za ňadry domů mladého zajíčka březňáčka, kterého našel schouleného v koňské šlépěji; tehdy nám tak podrobně, živě a zajímavě vyprávěl celý průběh zaječího života.
Sám byl neučený, ale schvaloval, abych se učil, a nestyděl se učit se se mnou; to se rozumí, i to učení, jako všecko, bral utilitaristicky: co to člověku vynese. Zbožný nebyl, ale pekla se bál a občas chodil v neděli do kostela. Ve všech věcech rozhodovala matka, on se podroboval, i když jí odporoval.
Když nás mnohem později navštěvoval v Praze, zajímalo ho jen to, jak jsou okutí koně, jaké oje, nápravy a kola mají v Praze vozy a kočáry; malostranské paláce ho zajímaly jen svými portýry - za pár dní se seznámil se všemi a chodil za nimi na besedu. Za dva tři dni měl Prahy dost, a nemohli jsme ho už udržet - jen domů, na ves a do přírody!
Já jsem tak na otci vyciťoval a vypozoroval účinky roboty, poroby; sloužil a pracoval s nechutí, z musu, před svými pány smekal, ale rád jich neměl. Na císařských statcích se de facto nevolnictví udrželo i po devětačtyřicátém roce; vemte si, že můj otec musel žádat panstvo o dovolení, abych směl jít na reálku. To byly tak mé první sociální dojmy, když jsem vídal, jak byli někteří panští úředníci na mého otce hrubí. Často jsem špekuloval, jak jim to oplatit a jak to udělat, abych jim za to natloukl. Když páni přijížděli na hony, nechávali si u nás kožichy; a já jsem vám měl takovou chuť nějak si na těch kožichách vylít svou zlostičku. Po lovu jedli páni v lese v myslivně a sluhové házeli lidem zbytky, a ti se o ně prali. Jednou jim cosi hodili, byly to nejspíš makaróny; lidé to neznali a říkali tomu hlísty, ale to jim bylo jedno, rvali se o to jako zvěř.
Tož takové věci mně utkvěly.

Děti mezi sebou

My tři bratři jsme se měli velmi rádi; ale můj poměr ke každému byl jiný. Martina, stářím prostředního - byli jsme všichni od sebe dvěma roky - jsem neměl jenom rád, ale ctil jsem ho jaksi; byl milý, důvěřivý, bez falše, nenáročný. Nejmladšího Ludvíka jsem dost komandoval a užíval jako poslíčka a tak. Na Martina dosud vzpomínám jako na ideálního hocha.
Bratři mně nebyli kamarády - šli jsme každý po svém. Kamarády jsem měl z hochů starších; býval jsem rád ve společnosti starších a poslouchal je. I s jedním dvěma pacholky ze dvora jsem měl kamarádský poměr.
Ja, tož do školy jsem začal chodit v Hodoníně, to byla německá škola, a pak v Čejkovicích. Ze svého prvního kantora v Čejkovicích vidím posud ty jeho ruce: takové chlupaté a kostnaté ruce, kterými nás tloukl. Doma se ode mne učil psát otec; dokud byl kočím, neuměl psát, ale potom, když se stal drábem a později hospodářem, potřeboval zapisovat práce a dělníky, co a jak dlouho pracovali. Ty občasné výkazy jsem mu psával já; zlinkoval jsem mu notes a udělal ty potřebné rubriky. To už víte, otec pracoval nerad, jen když musel, tak jako každý nevolník. To máte to nevolnictví, nechtít a muset.
Vesnický učitel za mých mladých let byl chudák; platu mnoho neměl, tož si vydělával všelijakým písařením a kostelní službou, zpíval na pohřbech a chodil koledou. O vinobraní jsme my kluci chodili od jednoho vinného presu k druhému a sbírali pro učitele do soudku víno, kolik mu který sedlák odlil; ten soudek pak měl po celou zimu ve škole za kamny, protože sklepa neměl, a tam mu ten burčák kvasil. Taková žebrota to byla; to víte, sedlák, zvlášť když to byl radní nebo starosta, nejednal s učitelem jinak než jako s nuzákem. To se rozumí, ten zotročený učitel neměl u dětí mnoho autority; tož je řezal a řezal - to byl jeho hlavní výchovný prostředek. Otrok má vždycky metody otrokáře a mstí se, kde může. Teď si vemte, jaký pokrok už je dnešní škola; ale ještě mnoho se dá na ní reformovat, aby vychovávala samostatné a sebevědomé lidi, lidi s kuráží do života. Reforma školy je právě také reformou učitele, učitelů; to znamená zvyšovat jejich sociální úroveň i vzdělání. Dnes už se učitelé sami domáhají toho, aby měli vzdělání vysokoškolské; tož to by se mělo vyzkoušet, jaký poměr by měl takový učitel akademik k dětem. Hlavní věc je: mít děti rád, umět se vmyslit a vcítit do jejich duševního života, který je spíš konkrétní a obrazný než abstraktně vědecký; vyučovat názorně, připínat poučování k tomu, co děti konkrétně vidí ve svém okolí; a vyučování co možná individualizovat. Vůbec na školu, na výchovu a na vyučování by se mělo mnohem víc myslet... a taky dávat mnohem víc prostředků než dosud. Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie.
Takový kluk na venkově má mnoho práce, jejej! Tož si to spočítejte: musí umět hvízdat na pysky, mezi zuby, na jeden prst, na dva a na pěstě; potom na dvojí způsob luskat prsty; musí umět všelijak zápasit, stát na hlavě, chodit po rukách a lámat kolesa; a dobře utíkat, to hlavně. Oblíbená hra-dřina bylo "glckání": to se musí skákat na jedné noze, ruce založeny křížem, a ramenem se drcá do ramene, aby sok musel napadnout na skrčenou nohu; obyčejně jsou dva proti sobě, ale i tři čtyři a celý chumáč kluků. Potom musí umět střílet z praku a z luku, trefovat kamenem, jezdit na koni, práskat bičem a kocarem, vylézt na každý strom, chytat raky a škrobáky (brouky), plavat, ohníčky dělat, klouzat, sáňkovat, kulovat se, po chůdách chodit, a co já vím, co všechno. Jednou jsme začali vyhrabávat tunel, že v něm budeme jezdit vlakem sem a tam, ale kde vzít vlak, tím jsme si zatím hlavu nelámali. Jen si spočtěte všechna klukovská řemesla: dělat bezové a brkové pukače; vyřezávat píšťalky z vrbového proutí nebo z husích kostí a klarinety z třešňového dříví; dělat trubky z obilních a dyňových stonků; vyrobit jednoduchý luk nebo kuši s šindelovou pažbou a k tomu šípy; potom pušky, šavle a čáky; zhotovit si míče, pěčky, nebo jak vy tomu říkáte, špačky, potom blechy a palestry; vyřezávat mlýnky vodní i větrníčky, nebo dokonce velkonoční klapačku; uvázat jakýsi gordický uzel a splést z koňských vláší prstýnky a celé řetězy - tomu nás učil německý chlapec na vekslu. A na to všecko má kluk jen za groš kudlu - kapesní nůž, my jsme říkali "fedrmesl", byl ideál všech ideálů; kdo mohl, vypůjčil si doma pilku, dláto nebo sekyrku, a už něco řezal a tesařil. Každý hoch je kus inženýra.
Jednou jsem si o život přál mít "grumle"; to je takový cikánský hudební nástroj, trochu ve formě malé lyry, s kovovým jazýčkem, na který se fouká a prstem brnká. Tož takovou grumli jsem chtěl mít a poprosil jednoho cikána, aby mně ji udělal. Nu dobrá, řekl ten cikán, ale to mně musíš donést železo. - Já mu donesl železa, co jsem ve dvoře našel. - A teď mi musíš přinést chleba. - Tož jsem mu dal chleba, pak zase máslo a vejce - já už nevím, co všechno jsem tomu cikánovi musel donést, ale grumli jsem nakonec neviděl.
Dětských her bylo mnoho, všecky venku na vzduchu; docela nepacifisticky jsme si hrávali na vojáky, vlastně na vojnu. Anebo na raubíře; já jsem býval náčelníkem raubířů a syn ředitele panství náčelníkem šandárů; to se rozumí, když to šlo, nařezal jsem mu.
Takový kluk má svou klenotnici a v ní: barevné fazole, knoflíky, pěkné kamínky, paví a sojčí pírko, kostky z broušených kousků cihly, barevné sklíčko, hranol nebo čočku z nějakého lustru, třeba kostelního, a jiné poklady. Aji svůj obchod mají kluci; půjčují na vysoký úrok fazole, vyměňují si a někdy i prodají za krejcar.
Tož to se rozumí, vedle této klukovské organizace musí venkovský kluk pomáhat nejdřív mamince v domácnosti a potom otci na poli. Jak žijí děvčata, to z vlastní zkušenosti nevím, my kluci jsme neměli s děvčaty nic společného, žili jsme úplně odděleně. Jednou, to mně bylo asi osm let, vzala mě matka s sebou do Šaštína na pouť. Spali jsme tam u našich známých fořtů, ti měli dcerku asi mého věku; dva dny jsme tam pobyli, a my děcka jsme si spolu hrály od rána do večera. Když jsme se vrátili domů, strašně se mi po ní stýskalo.
Kluci ve městě už tolik těch her neužijí; snad jim to teď nahradí skauting. Děti se mají nechat trochu řádit; dítě vyrostlé venku je vynalézavější, samostatnější a praktičtější - dítě městské si často neumí ořezat ani tužku a vůbec nemůže vypěstit svou manuální dovednost. Tož celkem se mnoho neštěstí venku nestane; někdy se obrazí palec u nohy, někdy se dostane i kamenem do hlavy, to je pravda. Pamatuju se na troje vážné nehody: jeden kluk spadl z topolu, dost z vysoka, a říkalo se, že mu to škodilo na prsou. Jeden se otrávil blínem, když dělal koně a kluci ho krmili "makem"; a jeden se při koupání v rybníku utopil. Když ho donesli domů, byl jsem při tom, jak matka k němu přiklekla a začala takovým táhlým a plačtivým hlasem vyzpěvovat Jozífkovy pěkné vlastnosti: Ty můj pěkný Jozífku, jak jsi byl hodný, už ťa nebudu kárat, a tak. Později jsem se dočetl, že takové oplakávání a chválení mrtvých je zvykem všech primitivů.
Dítě docela dobře cítí, jsou-li dorostlí svobodní a jaký k sobě mají poměr. Takové dítě v Americe je volnější než v Evropě, je naivnější a prostší ve styku s dětmi i dospělými; nebojí se dorostlých, vidí, že i oni jsou mezi sebou upřímní. To je vliv republiky a svobody; lidé nelžou a nebojí se pořád, že je chce ten druhý napálit nebo jim něco udělat; tam nemá člověk z člověka strachu. Rád se teď dívám na děti a mluvívám s nimi; tak se mi zdá, že už dnes jsou kurážnější a přímější, a říkám si, že z nich vyrostou volní lidé. Republika, pane, to je ohromná věc!
A zas mě napadá otázka školy a učitele. Učitel na škole má dětem vštěpovat republikánství, demokratickou svobodu a rovnost; má se stát dítěti kamarádem. Jeho autorita má spočívat na rozdílu věku, na jeho převaze ve všech věcech vědění, praxe a charakteru. Já jsem vypozoroval, že americké děti mívají k učitelům a učitelkám daleko kamarádštější poměr než u nás - a že Američané po celý život rádi vzpomínají na své učitele a na školy. U nás si děti oddychnou, když vychodí školu; a přece poznávat, zvídat je pro zdravé děti radostí. Americký učitel hraje s kluky v kopanou a nebojí se, že si při tom zadá. Učitel byrokrat by nešel s dětmi sáňkovat nebo na led - měl by strach, že by se třeba svalil a ztratil svou důstojnost nebo autoritu. Mezi učitelem a žákem, stejně jako mezi úředníkem a občanem, bývá taková umělá vzdálenost - cizota. Jen víc živosti, víc srdečnosti, a máte pravou demokracii. Škola Komenskému byla officina humanitatis; škola nepěstí člověka jen individuálně, ale i kolektivně, vychovává ho pro společnost, pro demokracii. Já bych místo té minulostní písničky "Bývali Čechové, bývali rekové" slyšel raději písničku novou: "Kantoři, kantoři, buďme demokraty." Tím lépe, že už takové máme!
To se rozumí, to platí i o rodině. Ne slepá autorita rodičů, ne pasívní poslušnost dítěte, vymáhaná věčným okřikováním a hubováním, ale výchova příkladem.

Dítě a jeho svět

Po mamince jsem byl silně pobožný. Býval jsem (v Čejkovicích) ministrantem u našeho kaplana, pátera France, Satora se jmenoval, a toho jsem přímo miloval; mně se vám tak líbil, jak měl bílý kolárek a tu přiléhající černou, jak se tomu říká? - kleriku s takovými kulatými knoflíčky od krku až k nohám. Když jsem mu ministroval, zdálo se mi, že páter František je jako Pánbůh a já jsem mu anděl; to bylo mé největší štěstí. Mnohem větší, než když jsem zpíval na kruchtě. Nu, to víte, byl jsem také pyšný na svou ministrantskou komži. Ten páter Satora byl zvláštní člověk, takový rozpolcený; typický Slovák, z Boršic u Uherského Hradiště. Někdy byl zrovna fanatik, a jindy se zdálo, že se trápí pochybnostmi; u církevní vrchnosti, ani u světské, nebyl dobře zapsán. Jednu dobu jsem slyšel ženy šuškat o páteru Francovi a paní rechtorové, když se dostala do kouta; nerozuměl jsem tomu a lámal jsem si hlavu, co to může znamenat. A páter Franc měl jednu neděli kázání, že i kněz je hříchu podroben a že si lidé nemají brát příklad z jeho života, ale z Krista a jeho slov, kterým je učí. Byla to jakási veřejná zpověď; já jsem tomu tenkrát nerozuměl, ale moc mě to kázání zarazilo, proč že si lidé nemají brát příklad z jeho života. Teprve když jsem dozrával a díval se zpět na sebe v dětství, porozuměl jsem tomu i jiným věcem.
Postupem času, čtením a zkušenostmi jsem se počal na kněze dívat kritičtěji a rozednívalo se mi, že mezi náboženstvím a církví je rozdíl; katechetové sami na střední škole připouštějí, že církev je sice instituce boží, ale že má některé stránky lidské, nepodstatné, změnitelné, a proto podle národů a zemí různé. Ovšemže těch stránek lidských mně stále přibývalo; ale nikdy jsem o Bohu a teleologii nepochyboval, vždycky jsem byl optimistou.
Nedovedl jsem si v té době ani představit, že může být nějaká jiná víra. V Čejkovicích jsem našel v nějakém starém kalendáři článek o Rusku; bylo v něm o pravoslavné církvi, a nemůžete si představit, jak jsem byl zneklidněn zprávou, že také jiná víra než naše má poutě, poustevníky, svaté a zázraky. Imponoval mně tenkrát argument, že katolíků je víc než protestantů a pravoslavných; ale znepokojovalo mě srovnání, že mohamedánů a pohanů je ještě víc.
Slyšel jsem také, že v nedalekých Kloboukách jsou protestanti, helvíti; zašel jsem tam na výzvědy na pouť a vloudil se do evangelické modlitebny; měl jsem hrozný strach, že se propadnu nebo že mne za trest zabije hrom - a nic. Ty holé stěny, pult místo oltáře, ta vážnost a prostota, to všechno na mne udělalo takový dojem, že jsem sotva dechu popadal. Slýchal jsem tenkrát, jak evangelíkům vyčítali, že nevěří ve zvony; tehdy ještě protestanti nesměli zvonit, teprve sto let od tolerančního patentu dostali právo na zvony. Zaráželo mě, že katolíci protestanty uznávali jako vzdělanější, pořádnější a hospodárnější; vrtalo mně mozkem, odkud to? Nebo jsem špekuloval, proč se říká: drží to jako helvítská víra. Těch záhad jsem si tenkrát nerozřešil, ale protestantism mě znepokojoval dál a jaksi dráždil.
Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jaktak smířil; to bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já ze zvědavosti za ním, on se postavil za rozevřené křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se nějak zastyděl, že se Žid modlí, zatímco my si hrajem. To mi tak nešlo do hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry...
A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.
To se rozumí, jako dítě jsem nevěřil jen v to, čemu nás učili ve škole a v kostele; můj katolicism byl takový pověrčivý, prostoupený slováckou mytologií. Věřil jsem ve všecky možné a nemožné duchy a snad nejvíc v polednici a klekanici, to proto, že jsem při hrách zapomínal na čas a vracel se pozdě domů k obědu a k večeři. Hastrman byl mezi kluky zvlášť populární, kdekterý prý ho viděl, ale byly veliké spory o jeho podobě a barvě vlasů, vousů a šatů; také čarodějnice hrály velikou roli, potom smrt a čert; toho jsme jednou všichni slyšeli v kostele, když za mše zalomcovala jedním člověkem padoucnice. Také černokněžník mě znepokojoval, když jsem se o něm dočetl. Tak jsem žil v takovém dvojím, dvojakém duchovním světě, řeknu ortodoxním a neortodoxním. V tom neortodoxním, v těch pověrách a rozmanitých antropomorfismech (vlastně pedomorfismech!), nebylo soustavy; ta klekanice, ten hastrman a ostatní bytosti a příšery byli každý jaksi pro sebe, bez souvislosti mezi sebou - divně jsem to pociťoval. Věděl jsem dokonce, že je to pověra, ale hranice mezi pověrou a vírou jsem jasně neviděl a nedovedl jsem se těm pověrám jaksi ubránit; tak byly zakořeněny a obecně přijímány. Pan kaplan nás sic ve škole učil katechismu, ale sám také těm pověrám neodporoval. Byl bych snad mohl říci, že polednicí je vlastně příšerné ticho pravého poledne, klekanicí soumrak s klekáním, ale dětský rozum lpí na těch pedomorfismech, dítěti se líbí poezie mýtů. Ovšem od té poezie bývá brzy odtrhován: včera, když jsem přišel po klekání, matka hrozila, že ta klekanice mě přece jednou vezme; dnes jsem musel na poli hlídat brambory až do tmy a bál jsem se klekanice - ale dyť, chlapče, víš, že klekanice není...
Ani ve škole, ani doma jsem neslýchal hlubšího slova o duchovní podstatě náboženství; neslyšel jsem, že se o náboženství může a má přemýšlet. Náboženství lidové bylo, jako ty symboly a celý kult, hodně hmotné, docela objektivní, objektivistické. Že by náboženství nějak mělo prvky subjektivní, subjektivistické, to nám nikomu nepřišlo na um; náboženství nám bylo zjevenou pravdou boží, bylo přikázáními božími a církevními, a bylo, co Vincenc z Lerina klasicky formuloval: quod semper, quod ubique, quod ab omnibus creditum est. Sám jsem tenkrát špekuloval o takových zevních věcech, jako například kdo je větší pán, císař, nebo papež? Když jsem zavadil o svatou Trojici, o vtělení Boha v lidské tělo a jiné nauky, kterým jsem nerozuměl, ptával jsem se na to a ono pátera France, ale musil jsem se spokojit stereotypní odpovědí: že to je tajemství. To slovo zabránilo diskusi, ale neuspokojilo. Náboženství se prostě žilo a praktikovalo, učení církevní se prostě akceptovalo. Z bible jsme se dovídali, jen co bylo ve školních knížkách a co jsme slyšeli v kostele; doma se bible nečtla, jen někdy modlitební knihy.
Před časem se ve stáji na zámku oběsil pacholek. Mně pak ukazovali branku, na které visel, a já jsem se vám té branky zrovna bál, s takovou hrůzou jsem se na ni díval a nikdy jsem prahu do té maštale nepřekročil. Mně připadalo strašné a nepochopitelné, jak si někdo může vzít život. Jen si to doopravdy představte, vzít si život! To je něco tak nepřirozeného, tak zvráceného! To mně pořád leželo v hlavě, zvlášť když jsem později našel knížku o lidech, kteří snášeli život v nejhroznějších situacích; tak například jeden bratr klášterník prý byl pochován v kryptě, ale byl mrtvý jen zdánlivě: probudil se a musil pak buď čekat, až ho vysvobodí nový pohřeb, nebo se usmrtit - žil dvacet let v podzemí, živil se hmyzem, který padal okénkem do krypty, a lízal vlhkost na zdi a rakvích - - já jsem si namítl sic, co bylo v zimě, když toho hmyzu není, ale kasuistika toho případu a podobných jiných přece mě držela a vštípila mně ten problém samovolné smrti. Můj spis o sebevraždě je odpovědí k těm dětským a pozdějším zkušenostem.
Kdežpak, o Praze a o Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro Slováky v tom mém kraji bylo tenkrát jen jedno město, Vídeň. Do Vídně od nás chodili na učení a do práce, občas přicházeli nastrojení z Vídně na návštěvu. Jednou tak přišel řeznický tovaryš z Pešti, v maďarském kroji, na botách ostruhy, v ruce čagan - jen škoda, že byl jednooký, jaksi se to k tomu mundúru nehodilo. Přišel do kostela, kdekdo se na něho díval, jak mu ostruhy na dláždění řinčely. O Vídni nám jeden takový slovenský Vídeňák pečetil, že je tam most z gumilastiky, tak prý se prohýbá, když po něm jdou a jedou. Čechům se říkalo "zlatí páni"; říkají prý stále "můj zlatej". O Praze jsem se poprvé dověděl v knížce z Dědictví maličkých, kde se líčilo, jak nějaká potulná rodina jede s vozíkem do Prahy a jak ta Praha je krásná. Já jsem se cítil Slovákem. Babička z Kopčan mi vždycky darem přinesla bílé slovenské gatě; ale já chodil oblečen po městsku. Když jsem šel na študie na reálku, dali mně ušít šaty z otcovy kočovské uniformy; byly modré s mosaznými knoflíky - v Hustopeči se mně kluci moc smáli.
Hodonín, to bylo pro mne už velké město; zvláště že měli věž, kdežto v Čejkovicích byla jen zvonice, kostel bez věže. Hustopeč jsem také brzy poznal, měli jsme tam matčinu rodinu. Jednou jsem tam byl na jarmarku a dostal jsem od strýce celý šesták, i koupil jsem si barvičky; byly to takové barevné koláčky i se štětičkou ve dřevěné škatulce, nesl jsem si to domů, tenkrát na Čejč, jako poklad. Cestou přišla bouře a liják; strčil jsem si barvičky pod paži, pod kabát a pod košili, aby nezmokly. Když jsem došel domů, měl jsem všechny barvy na košili a na těle. A tak se ze mne malíř nestal. Na reálce mně malování jaksi nešlo, kreslení lépe; později jsem na gymnáziu měl rád deskriptivu, té nás mimořádně učil profesor matematiky Adam. Byl jsem slušný matematik, hájíval mě na konferencích v těch mých potyčkách s jeho kolegy.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 22.05.2012

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Anglické listy, Anglické listy (2), Anglické listy (3), Anglické listy (4), Anglické listy (5)
-Bajky a podpovídky
-Básník (Povídky z jedné kapsy), Básník (Povídky z jedné kapsy) (2)
-Bílá nemoc, Bílá nemoc (2), Bílá nemoc (3), Bílá nemoc (4), Bílá nemoc (5), Bílá nemoc (6), Bílá nemoc (7), Bílá nemoc (8), Bílá nemoc (9), Bílá nemoc (10), Bílá nemoc (11), Bílá nemoc (12), Bílá nemoc (13), Bílá nemoc (14), Bílá nemoc (15), Bílá nemoc (16), Bílá nemoc (17), Bílá nemoc (18), Bílá nemoc (19), Bílá nemoc (20), Bílá nemoc (21), Bílá nemoc (22), Bílá nemoc (23), Bílá nemoc (24), Bílá nemoc (25), Bílá nemoc (26)
-Bílá nemoc (rozbor), Bílá nemoc (rozbor) (2), Bílá nemoc (rozbor) (3)
-Boží muka, Boží muka (2)
-Dášeňka čili život štěněte, Dášeňka čili život štěněte (2), Dášeňka čili život štěněte (3)
-Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (2)
-Hordubal, Hordubal (2), Hordubal (3), Hordubal (4), Hordubal (5), Hordubal (6), Hordubal (7), Hordubal (8), Hordubal (9)
-Italské listy: feuilletony
-Jak se co dělá
-Jasnovidec (Povídky z jedné kapsy)
-Jehla (Povídky z druhé kapsy)
-Kapesní povídky
-Kniha apokryfů, Kniha apokryfů (2), Kniha apokryfů (3)
-Krakatit, Krakatit (2), Krakatit (3), Krakatit (4), Krakatit (5), Krakatit (6), Krakatit (7), Krakatit (8), Krakatit (9), Krakatit (10), Krakatit (11), Krakatit (12)
-Loupežník, Loupežník (2)
-Matka, Matka (2), Matka (3), Matka (4), Matka (5), Matka (6), Matka (7), Matka (8), Matka (9), Matka (10), Matka (11), Matka (12), Matka (13), Matka (14)
-Matka (několika slovy), Matka (několika slovy) (2)
-Modrá chryzantéma (Věčné dobrodružství)
-Naprostý důkaz (Povídky z jedné kapsy)
-Obrázky z Holandska, Obrázky z Holandska (2)
-Obyčejný život, Obyčejný život (2), Obyčejný život (3)
-Pohádka psí (Devatero pohádek)
-Pohádka tulácká (Devatero pohádek), Pohádka tulácká (Devatero pohádek) (2)
-Povětroň, Povětroň (2)
-Povídky z druhé kapsy (souhrn), Povídky z druhé kapsy (souhrn) (2)
-Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (2), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (3), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (4), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (5), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (6), Povídky z jedné a druhé kapsy (některé povídky) (7)
-Povídky z jedné kapsy (některé povídky)
-Povídky z jedné kapsy (souhrn), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (2), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (3), Povídky z jedné kapsy (souhrn) (4)
-Příběhy sňatkového podvodníka (Povídky z druhé kapsy)
-Případ dr. Mejzlíka (Povídky z jedné kapsy)
-Případ s dítětem (Povídky z druhé kapsy)
-Proč nejsem komunistou?
-První parta
-R.U.R., R.U.R. (2), R.U.R. (3), R.U.R. (4), R.U.R. (5), R.U.R. (6), R.U.R. (7), R.U.R. (8), R.U.R. (9), R.U.R. (10), R.U.R. (11), R.U.R. (12), R.U.R. (13), R.U.R. (14), R.U.R. (15), R.U.R. (16), R.U.R. (17), R.U.R. (18), R.U.R. (19), R.U.R. (20), R.U.R. (21), R.U.R. (22)
-R.U.R. (rozbor), R.U.R. (rozbor) (2), R.U.R. (rozbor) (3), R.U.R. (rozbor) (4)
-Rekord (Povídky z jedné kapsy)
-Smrt barona Gandary (Povídky z druhé kapsy)
-Systém (Krakonošova zahrada)
-Továrna na absolutno, Továrna na absolutno (2), Továrna na absolutno (3)
-Továrna na absolutno (několika slovy)
-Trapné povídky, Trapné povídky (2)
-Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy), Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy) (2), Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy) (3)
-Válka s mloky, Válka s mloky (2), Válka s mloky (3), Válka s mloky (4), Válka s mloky (5), Válka s mloky (6), Válka s mloky (7), Válka s mloky (8), Válka s mloky (9), Válka s mloky (10), Válka s mloky (11), Válka s mloky (12), Válka s mloky (13), Válka s mloky (14)
-Věc Makropulos, Věc Makropulos (2)
-Velká pohádka doktorská (Devatero pohádek)
-Věštkyně (Povídky z jedné kapsy), Věštkyně (Povídky z jedné kapsy) (2)
-Výlet do Španěl
-Zahradníkův rok, Zahradníkův rok (2)
-Ze života hmyzu
-Zločin na poště (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení herce Bendy (Povídky z jedné kapsy)
-Život a dílo skladatele Foltýna, Život a dílo skladatele Foltýna (2), Život a dílo skladatele Foltýna (3)
Čítanka-Adam Stvořitel, Adam Stvořitel (2)
-Anglické listy, Anglické listy (2), Anglické listy (3), Anglické listy (4), Anglické listy (5), Anglické listy (6)
-Aristokracie (Krakonošova zahrada)
-Bajky a podpovídky, Bajky a podpovídky (2), Bajky a podpovídky (3), Bajky a podpovídky (4)
-Balada o Juraji Čupovi (Povídky z druhé kapsy)
-Básník (Povídky z jedné kapsy)
-Bílá nemoc, Bílá nemoc (2), Bílá nemoc (3), Bílá nemoc (4), Bílá nemoc (5), Bílá nemoc (6)
-Cesta na sever, Cesta na sever (2)
-Červená povídka (Zářivé hlubiny a jiné prózy)
-Čintamani a ptáci (Povídky z druhé kapsy)
-Dášeňka čili život štěněte, Dášeňka čili život štěněte (2), Dášeňka čili život štěněte (3), Dášeňka čili život štěněte (4), Dášeňka čili život štěněte (5), Dášeňka čili život štěněte (6)
-Dášeňka čili život štěněte (celá kniha / e-book)
-Grófinka (Povídky z druhé kapsy)
-Historie dirigenta Kaliny (Povídky z druhé kapsy)
-Hordubal, Hordubal (2)
-Hovory s T. G. Masarykem
-Italské listy: feuilletony
-Jak se co dělá, Jak se co dělá (2), Jak se co dělá (3)
-Jasnovidec (Povídky z jedné kapsy)
-Kalendář, Kalendář (2), Kalendář (3)
-Kniha apokryfů, Kniha apokryfů (2), Kniha apokryfů (3), Kniha apokryfů (4), Kniha apokryfů (5)
-Krakatit, Krakatit (2), Krakatit (3), Krakatit (4), Krakatit (5)
-Kritika slov
-Lásky hra osudná
-Marsyas, Marsyas (2), Marsyas (3), Marsyas (4), Marsyas (5)
-Matka
-Měl jsem psa a kočku, Měl jsem psa a kočku (2)
-Modrá chryzantéma (Povídky z jedné kapsy)
-Muž, který se nelíbil (Povídky z jedné kapsy)
-Na zámku (Trapné povídky)
-Naprostý důkaz (Povídky z jedné kapsy)
-O princezně solimánské (Devatero pohádek)
-O šťastném chalupníkovi
-O věcech obecných čili Zóon polítikon
-Obrázky z Holandska
-Obyčejný život, Obyčejný život (2)
-Otcové (Trapné povídky)
-Pohádka o zdvořilém loupežníkovi (Devatero pohádek)
-Pohádka pošťácká (Devatero pohádek)
-Pohádka psí (Devatero pohádek)
-Pohádka ptačí (Devatero pohádek)
-Pohádka tulácká (Devatero pohádek)
-Pohádka vodnická (Devatero pohádek)
-Poslední soud (Povídky z jedné kapsy)
-Povětroň, Povětroň (2)
-Povídka starého kriminálníka (Povídky z druhé kapsy)
-Příběh o kasaři a žháři (Povídky z druhé kapsy)
-Příběhy sňatkového podvodníka (Povídky z druhé kapsy)
-Případ dr. Mejzlíka (Povídky z jedné kapsy)
-Případ s dítětem (Povídky z druhé kapsy)
-Případ s havlovickým vodníkem (Devatero pohádek)
-Případ s Hejkalem (Devatero pohádek)
-Případ s rusalkami (Devatero pohádek)
-Případy pana Janíka (Povídky z jedné kapsy)
-Proč nejsem komunistou?
-První parta, První parta (2)
-R.U.R., R.U.R. (2), R.U.R. (3), R.U.R. (4)
-Rekord (Povídky z jedné kapsy)
-Skandál a žurnalistika (Zářivé hlubiny a jiné prózy)
-Smrt barona Gandary (Povídky z druhé kapsy)
-Soud pana Havleny (Povídky z druhé kapsy)
-Systém (Krakonošova zahrada)
-Šlépěje (Povídky z jedné kapsy)
-Tajemství písma (Povídky z jedné kapsy)
-Továrna na absolutno, Továrna na absolutno (2), Továrna na absolutno (3), Továrna na absolutno (4), Továrna na absolutno (5), Továrna na absolutno (6), Továrna na absolutno (7), Továrna na absolutno (8), Továrna na absolutno (9), Továrna na absolutno (10), Továrna na absolutno (11), Továrna na absolutno (12), Továrna na absolutno (13)
-Tři (Trapné povídky)
-Ukradená vražda (Povídky z druhé kapsy)
-Ukradený kaktus (Povídky z druhé kapsy)
-Univerzitní studie
-Válka s mloky, Válka s mloky (2), Válka s mloky (3), Válka s mloky (4), Válka s mloky (5), Válka s mloky (6), Válka s mloky (7), Válka s mloky (8), Válka s mloky (9), Válka s mloky (10)
-Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (2), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (3), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (4), Velká kočičí pohádka (Devatero pohádek) (5)
-Velká pohádka doktorská (Devatero pohádek)
-Velká policejní pohádka (Devatero pohádek)
-Výlet do Španěl, Výlet do Španěl (2)
-Zahradníkův rok
-Ze života hmyzu, Ze života hmyzu (2), Ze života hmyzu (3), Ze života hmyzu (4)
-Zločin na poště (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení herce Bendy (Povídky z jedné kapsy)
-Zmizení pana Hirsche (Povídky z druhé kapsy)
-Ztracený dopis (Povídky z jedné kapsy)
-Život a dílo skladatele Foltýna, Život a dílo skladatele Foltýna (2), Život a dílo skladatele Foltýna (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Čapek - Hovory s T. G. Masarykem







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­