Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi jsem měl hlídku v jedné velmi střežené armádní základně. V té době jsem byl jen obyčejným desátníkem, na kterého bohužel vyšla noční služba. Naštěstí ji měl se mnou i můj nejlepší kamarád Hans. Dlouhá noc, příjemný vítr a jezero rozprostírající se kolem základny naznačovaly, že by směna mohla proběhnout bez obtíží.

S kamarádem jsme hlídali most spojující pevninu s ostrovem. Ostatní vojáci střežili především vodní hladinu, protože před několika lety se stalo, že se někdo v potápěčské výstroji dostal až k bráně základny a málem způsobil explozi a ztráty na životech.

Při sledování mostu a okolí pevniny se mě Hans zeptal: "Tak co, stýská se ti po domově?"
"Ani ne. Zcela upřímně nemám nic ani nikoho, po kom by se mi stýskalo," odpověděl jsem.
Hans se na mě podíval s údivem. "Děláš si srandu, ne? To jsi zapomněl, kdo ti posílá ten obří balík bonbonů a všelijakých dobrot, které pak společně jíme až do půlnoci?"
"Ne, nezapomněl. Jasně že se mi po ní stýská. Myslel jsem, že mluvíš o té holce, která řve jako husa na dvoře. Po ní se mi opravdu nestýská," řekl jsem skoro křikem. Už jen pomyšlení na ni mi rozproudilo krev v žilách.
Naše hlasy se rozléhaly po hradbách až dolů. Po chvíli nás okřikl kapitán, abychom zmlkli a začali pořádně hlídat. Oba jsme se proto uprostřed hradby rozdělili. Každý měl hlídat jeden její konec.

Když jsem došel na své místo, ucítil jsem divný zápach. Připomínal plyn, který by nás do minuty udusil. Jenže tenhle zápach byl jiný. Vzal jsem z kapsy malý dalekohled s nočním viděním, abych se podíval, co se v okolí pevniny děje. K mému údivu jsem nic neviděl. Žádný voják, žádné zvíře, vůbec nic. Pro jistotu jsem se podíval znovu, ale výsledek byl stejný. Tehdy jsem měl kapitána okamžitě varovat. Místo toho jsem si řekl, že to nic nebude. A to byla největší chyba mého života!

Najednou se za mými zády ozvala ohromná exploze, která mě vymrštila do zábradlí. Nějakou dobu jsem byl v bezvědomí. Když jsem se nakonec probudil, mé oči spatřily úplnou spoušť. Auta byla zdemolovaná k nepoznání, všude leželi zranění vojáci, kolem šlehaly plameny a vzduch byl plný dýmu. Brána téměř neexistovala. Na místě, kde ještě před chvílí stála, zela obrovská díra.

Ležel jsem na části hradby, kde jsem původně stál. Podíval jsem se na sebe a zjistil, že mi pravděpodobně nic není. Neměl jsem žádné viditelné zranění a nic mě nebolelo.
Rychle jsem popadl svůj samopal a utíkal k nejbližším schodům. Když jsem se dostal dolů, začal jsem hledat přeživší. Dlouho se mi to nedařilo a v hlavě se mi honila jediná myšlenka: "Pane Bože, jak se to mohlo stát? Vždyť jsme tu bránu hlídali..."

Najednou mě někdo chytil za nohu a já se hrozně lekl. Podíval jsem se za sebe a uviděl kapitána, který ležel pod hromadou suti. Chytil jsem ho za ruce a začal ho tahat pryč. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi podařilo ho vytáhnout. S hledáním mi však pomoci nemohl, protože měl obě nohy zlomené. Nechal jsem ho tedy ležet na místě, kde mu podle mě už nehrozilo žádné nebezpečí, a šel jsem hledat dál.

Nakonec jsem našel ještě několik přeživších, ale zbytek už mezi námi nebyl. Hansovo tělo bylo ohořelé k nepoznání a trvalo celý měsíc, než se ho podařilo identifikovat.

Po této tragédii bylo zahájeno vyšetřování. Nikdo nechápal, proč jsme tehdy nikoho nezahlédli. Nakonec dospěli k závěru, že jedinými viníky jsme byli já a Hans. Mě za to vyhodili z armády a Hans dostal jen civilní pohřeb. Zemřel jako údajný viník vlastní smrti.

Na mé duši to zanechalo hluboký šrám. Dodnes si hlídám záda, ať jdu kamkoliv sám, nebo s někým. Nikdy totiž nevím, kde mě čeká další bomba.