ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

­­­­

Bílé noci (3)

  • přeložil Jaroslav Tafel

Nastěnčin příběh

"Polovic příběhu už znáte, to jest víte, že mám starou babičku..."
"Je-li druhá polovina stejně krátká jako tato..." skočil jsem jí do řeči a zasmál se.
"Mlčte a poslouchejte. Především uděláme úmluvu, nesmíte mi skákat do řeči, prosím, nebo se popletu. Nu, poslouchejte tiše.
Mám starou babičku. Vzala mne k sobě, ještě když jsem byla velmi malá holčička, protože mi umřela maminka i tatínek. Babička byla podle všeho dřív bohatší, protože stále ještě vzpomíná na lepší dny. Ona mne také naučila francouzsky a potom mi najala učitele. Když mi bylo patnáct (teď je mi sedmnáct), nechali jsme učení. A tenkrát jsem provedla nějakou nezbednost; co to bylo - to vám už ani nepovím; stačí snad, že to nebylo velké provinění. Ale babička si mne jednou ráno zavolala a řekla, že je slepá a nemůže se mne dohlídat, vzala jehlici a přišpendlila mé šaty k svým a hned mi také řekla, že tak budeme sedět celý život, jestli se ovšem nepolepším. Zkrátka, první čas jsem nemohla ani na krok: pracovat, číst, učit se - všechno vedle babičky. Jednou jsem se pokusila ji obalamutit a přemluvila jsem Fjoklu, aby si sedla na mé místo. Fjokla je naše služka - ona je hluchá. Fjokla se posadila místo mne; babička tou dobou usnula v křesle a já jsem si zaběhla do sousedství ke kamarádce. Nu, dopadlo to špatně. Babička se mezitím probudila a na něco se optala, myslíc, že pořád ještě klidně sedím na místě. Fjokla vidí, že se babička ptá, ale neslyší na co, přemýšlela, přemýšlela, co má dělat, vytáhla jehlici a utekla."
Tu Nastěnka přerušila vyprávění a dala se do smíchu. Zasmál jsem se s ní. Ihned přestala. "Poslyšte, vy se babičce nesmějte. Já se směji proto, že je to k smíchu... Co se dá dělat, když babička je už taková, ale já ji stejně mám trošinku ráda. No, a tenkrát jsem si to odnesla: hned mne zas posadila vedle sebe, a už jsem se nesměla ani hnout.
Ještě jsem zapomněla říci, že máme, to jest babička má vlastní dům, to jest, malý domek, jenom tři okna, celý dřevěný a stařičký jako babička; a nahoře je podkroví; a do toho podkroví se k nám přistěhoval nový nájemník."
"Měli jste tedy i nějakého starého nájemníka?" poznamenal jsem mimochodem.
"Ovšem, měli," odpověděla Nastěnka, "a ten uměl mlčet lépe než vy. Pravda, už sotva jazykem hýbal. Byl to dědoušek, vyzáblý, němý, slepý, chromý, nakonec už nemohl žít na tomto světě atak umřel; potřebovali jsme tedy nového nájemníka, protože bez nájemníka nemůžeme být živy: s babiččinou pensí je to skoro celý náš příjem. Nový nájemník byl jako z udělání mladík, nebyl zdejší, byl odjinud. A protože nesmlouval, babička ho přijala, a potom se ptá: Jakpak, Nastěnko, je náš nájemník mladý nebo ne?' Nechtěla jsem lhát: 'No, není to zrovna mladík, babičko, ale starý také není,' povídám. 'A co, je pohledný?' ptá se babička.
Já zase nechci lhát. 'Ano, babičko, je!' povídám. A babička na to: 'Ach, to je trest, to je trest. Říkám ti to, holka, proto, aby ses do něho nezakoukala! To jsou mi věci! Podívejme se, takový ubohý nájemníček a on je pohledný: to za starých časů nebývalo!'
Babička pořád jen o starých časech! Za starých časů byla mladší, za starých časů slunce víc hřálo, za starých časů smetana tak brzy nezkysla - pořád staré časy! Já sedím a mlčím a v duchu si říkám: 'Copak že mě babička sama přivádí na takovou myšlenku a ptá se, je-li nájemník hezký a mladý?' Ale to bylo jen tak, to mi kmitlo hlavou, a už jsem se zas pustila do počítání ok, do pletení punčoch, a pak jsem na to docela zapomněla.
Jednou po ránu se k nám přijde nájemník poptat, jak to je s těmi novými tapetami, co má slíbené. Slovo dalo slovo, babička je povídavá, říká: 'Doběhni, Nastěnko, ke mně do ložnice a přines počitadlo.' Já hned vyskočila, celá jsem, nevím proč, zrudla a zapomněla jsem, že sedím přišpendlená; ne, abych se nenápadně odšpendlila, aby to nájemník neviděl - škubla jsem sebou, až babiččino křeslo popojelo. Když jsem viděla, že nájemník o mně teď ví všechno, zůstala jsem, jako když mne opaří, a najednou jsem se rozplakala - byla to chvíle tak krušná, že bych se bývala raději hanbou propadla! Babička křičí: 'Co stojíš?' a já spustila ještě víc... Když nájemník viděl, že je mi před ním hanba, odporoučel se a rychle odešel!
Od té doby, jak se v předsíni něco hnulo, byla jsem celá nesvá. Aha, říkám si, nájemník jde, a potichounku pro všechny případy odšpendlím jehlici. Jenže to nikdy nebyl on, nepřicházel. Uběhlo čtrnáct dní; nájemník vzkazuje po Fjokle, že má mnoho francouzských knih a že jsou to všechno knížky moc pěkné a stojí za přečtení; nechce-li tedy babička, abych jí z nich četla, aby se nenudila. Babička přijala s povděkem, jenom se pořád ptala, jsou-li ty knihy mravné nebo ne, protože jsou-li to knihy nemravné, tak je prý, Nastěnko, vůbec nesmíš číst, to by ses naučila pěkné věci.
'A co bych se naučila, babičko? Co je tam napsáno?'
'Ach!' povídá, 'stojí tam psáno, jak mladíci svádějí počestné dívky, jak je pod záminkou, že si je chtějí vzít, odvádějí z domu rodičů, jak potom ty nešťastné dívky ponechávají jejich osudu a ony hynou nejžalostnějším způsobem. Já,' povídá babička, 'jsem četla mnoho takových knížek a všechno,' povídá, 'je tam tak krásně popsáno, že celou noc potichounku sedíš a čteš. Tak si dej pozor, Nastěnko, a nečti je,' povídá. 'Jaképak to poslal knihy?'
'Ale samé romány Waltera Scotta, babičko.'
'Romány Waltera Scotta! A není za tím nějaká čertovina? Podívej se, jestli tam nezaložil nějaké milostné psaníčko.'
'Ne, babičko,' povídám, 'psaníčko tam není.'
'Tak se podívej pod obal. Strkají to někdy i do obalu, šizuňkové.'
'Ne, babičko, ani pod obalem nic není.'
'Nu tak vida!'
Začaly jsme tedy číst Waltera Scotta a za takový měsíc jsme přečetly skoro polovičku. Posílal potom další a další knížky, Puškina poslal, takže jsem nakonec bez knih ani být nemohla a nechala jsem přemýšlení, jak se vdát za čínského prince.
Tak se věci měly, když jsem se jednou s naším nájemníkem setkala náhodou na schodech. Babička mě pro něco poslala. On se zastavil, já se začervenala, on se začervenal také; přesto se zasmál, pozdravil, zeptal se na babiččino zdraví a povídá: 'Tak co, přečetla jste knihy?' Odpověděla jsem: 'Přečetla.'
'Copak se vám nejvíc líbilo?' povídá. 'Nejvíc ze všech se mi líbil Ivanhoe a Puškin.' Tím to tentokrát skončilo.
Za týden jsem se s ním nechtíc setkala na schodech zas. Tentokrát mě babička neposlala, sama jsem pro něco běžela. Šlo na třetí a nájemník tou dobou přicházel domů. 'Dobrý den!' řekl. Já také řekla: 'Dobrý den!'
'Tak co, není vám smutno sedět celý den s babičkou?' povídá.
Jak se na to zeptal, začervenala jsem se, ani nevím proč, zastyděla jsem se, bylo mi nějak hanba, snad že se na tu věc začínají lidé vyptávat. Chtěla jsem už odejít bez odpovědi, ale neměla jsem sílu.
'Poslyšte,' povídá, 'jste hodné děvče. Odpusťte, že s vámi tak mluvím, ale ujišťuji vás, že vám přeji dobro víc než vaše babička. Nemáte žádné přítelkyně, které byste mohla navštěvovat?'
Řekla jsem mu, že ne, že jsem měla jen jednu, Mášenku, a ta se odstěhovala do Pskova.
'Poslyšte,' povídá, 'nešla byste se mnou večer do divadla?'
'Do divadla? A co babička?'
'Babičce opatrně utečete,' řekl.
'Ne,' povídám, 'babičku šidit nechci. Sbohem zatím.'
'Nu, sbohem,' povídá a nic už nedodal.
Ale po obědě k nám přišel; posadil se, dlouho rozmlouval s babičkou, vyptával se, jestli někam jezdí, máme-li známé - a najednou povídá: 'Vzal jsem si na dnešek lóži v opeře, dávají Lazebníka sevillského, známí chtěli jít a pak odřekli, nevím, co s lístky. '
'Lazebníka sevillského!' zvolala babička, 'a je to ten Lazebník, kterého dávali za starých časů?'
'Ano,' povídá, 'to je stejný Lazebník,' a podíval se na mne. A já už věděla všechno, zčervenala jsem a srdce mi poskočilo samou nedočkavostí!
'No jakpak by ne,' povídá babička, 'jakpak bych to neznala! Sama jsem za starých časů hrála na domácím divadle Rosinu!'
'A nechtěla byste dnes jít?' řekl nájemník. 'Mně lístky zbytečně propadnou.'
'Prosím, pojedeme,' povídá babička, 'proč bychom nejely? Tady moje Nastěnka v divadle jaktěživa nebyla.'
Můj bože, to byla radost! Hned jsme se přichystaly, nastrojily a jely. Babička je sice slepá, ale přece jen chtěla slyšet hudbu, a krom toho je stará dobračka: spíš chtěla udělat radost mně, samy bychom se nikdy nevypravily. Jak na mne Lazebník sevillský zapůsobil, to vám už nepovím, ale po celý ten večer se náš nájemník tak pěkně na mne díval, tak pěkně mluvil, že jsem hned viděla, že mě ráno jen tak zkoušel, když mi navrhl, abych s ním jela sama. To vám byla radost! K spánku jsem uléhala tak pyšná, tak veselá, srdce mi tak tlouklo, že jsem měla trochu horečku, a celou noc se mi zdálo o Lazebníku sevillském.
Myslela jsem, že k nám bude teď docházet stále častěji, ale kdepak. Přestal skoro vůbec. Přišel tak jednou za měsíc a jen proto, aby nás pozval do divadla. Dvakrát jsme potom zase šly. Ale já jsem se s tím už vůbec nemohla spokojit. Viděla jsem, že mne prostě lituje, že jsem u babičky jako uvázaná, ale víc nic. A tak to šlo pořád, až mne to posedlo dočista: chci sedět a nesedím, chci číst a nečtu, chci pracovat a nepracuji, někdy se směji a dělám babičce všechno naschvál a podruhé se dám do pláče. Nakonec jsem pohubla a div jsem se neroznemohla. Operní sezóna skončila a nájemník se u nás už ani neukázal; když se setkáme vždycky na těch schodech ovšem - mlčky se ukloní, tak vážně, jako by ani nechtěl mluvit, a už je dole za dveřmi, a já pořád ještě stojím v půlce schodů, rudá jako pivoňka, protože se mi všechna krev nahrne do hlavy, když se s ním setkám.
A už jsme u konce. Právě před rokem, v máji, k nám nájemník přijde a povídá babičce, že už si tady svou záležitost vyřídil a že musí zase na rok odjet do Moskvy. Jak jsem to uslyšela, zbledla jsem a klesla do židle jako mrtvá. Babička nic nezpozorovala, a on, když ohlásil, že od nás odjíždí, odporoučel se a odešel.
Co jsem měla dělat? Myslila jsem, přemýšlela, byla jsem smutná, přesmutná a nakonec jsem se rozhodla. Zítra měl odjet a tak jsem si řekla, že všechno skoncuji večer, až půjde babička spat. A také jsem to udělala. Svázala jsem si do uzlíku všechny šaty, potřebné prádlo, a s uzlíčkem v ruce, víc mrtvá než živá, jsem se vydala do podkroví k našemu nájemníkovi. Myslím, že jsem šla po schodech celou hodinu. Když mě uviděl, jak otvírám dveře, zrovna vykřikl. Domníval se, že jsem přízrak, a honem mi podával vodu, protože jsem sotva stála na nohou. Srdce mi bušilo, až mě hlava bolela a rozum se kalil. Když jsem se vzpamatovala, první moje bylo, že jsem položila svůj uzlík na jeho postel, sama jsem se posadila vedle, zakryla si tvář rukama a začaly mi téci slzy jako hráchy. Zdá se, že všechno v mžiku pochopil, stál přede mnou bledý a tak smutně na mne hleděl, až mi srdce pukalo.
'Poslyšte,' začal, 'poslyšte, Nastěnko, nemohu nic dělat; jsem chuďas; nemám zatím nic, ani slušné místo; z čeho budeme živi, kdybych si vás vzal?'
Dlouho jsme hovořili, ale mě nakonec popadl vztek a povídám, že nemohu u babičky žít, že od ní uteču, že nechci, aby mě přišpendlovala jehlicí, a že s ním, bude-li chtít, pojedu do Moskvy, protože nemohu bez něho žít. Stud i láska i hrdost všechno ve mně najednou promlouvalo, svalila jsem se na postel, div ne v křečích. Tak jsem se bála, že odmítne!
Nějakou chvíli seděl mlčky, potom vstal, přistoupil ke mně a vzal mne za ruku.
'Poslyšte, moje dobrá, moje milá Nastěnko!' začal také dojatě, 'poslyšte. Přísahám vám, že budu-li se někdy moci oženit, budete to určitě vy, kdo mne učiní šťastným; teď mne můžete učinit šťastným jedině vy, ujišťuji vás. Poslyšte: jedu do Moskvy a zdržím se tam přesně rok. Doufám, že uspořádám své věci. Jestli mě nepřestanete mít ráda, přísahám vám, že nás, až se vrátím, čeká štěstí. Teď to nejde, nemohu, nemám právo cokoli slibovat. Ale opakuji, neuskuteční-li se to za rok, jednou to bude určitě; ovšem - v tom případě, nedáte-li přednost jinému, protože nějakým slovem vás zavazovat nemohu a nesmím.' Tohle mi řekl a nazítří odjel. Dohodli jsme se spolu, že babičce o tom neřekneme ani slovo. On to tak chtěl. No, a můj příběh je už skoro u konce. Minul přesně rok. On přijel, už je tu celé tři dny a... a..."
"A co?" zvolal jsem nedočkavě, abych slyšel konec.
"A dosud se neukázal!" odpověděla Nastěnka, jako by sbírala síly, "ani vidu, ani slechu."
Tím skončila, trochu se odmlčela, svěsila hlavu a náhle, zakrývajíc si tvář rukama, rozvzlykala se tak, že se mi srdce v těle zastavilo nad tím vzlykotem. Takový závěr jsem naprosto neočekával.
"Nastěnko!" začal jsem nesmělým a konejšivým hlasem, "Nastěnko, neplačte, proboha! Jak to můžete vědět? Možná, že tu ještě není."
"Je, je!" vyhrkla Nastěnka. "Je tady, já to vím. Dohodli jsme se, hned tenkrát, ten večer před odjezdem. Když jsme si už pověděli všechno, co jsem vám vyprávěla, a domluvili se, šli jsme se projít sem, právě na toto nábřeží. Bylo deset hodin; seděli jsme na této lavičce; už jsem neplakala, slastně jsem poslouchala to, co mi povídal... Řekl, že hned po příjezdu přijde k nám, a neodmítnu-li ho, řekneme všechno babičce. Teď přijel, já to vím, a nejde, nejde!"
A znova tekly slzy proudem.
"Můj bože! Copak není žádná pomoc proti žalu?" zvolal jsem, vyskočiv z lavičky v nejvyšším zoufalství. "Řekněte, Nastěnko, nemohl bych třeba já k němu zajít?"
"Copak by to šlo?" řekla, zdvíhajíc najednou hlavu.
"Ne, samozřejmě ne!" poznamenal jsem, vzpamatovávaje se. "Ale víte co? Napište dopis."
"Ne, to není možné, to nejde!" odpověděla rozhodně, s hlavou už zase svěšenou a nehledíc na mne.
"Jak nejde? Proč by to nešlo?" pokračoval jsem, neopouštěje svou myšlenku. "Ale víte, Nastěnko, pořádný dopis! Jsou dopisy a dopisy... Ach, Nastěnko, je to tak! Svěřte to mně, svěřte! Já vám neporadím špatně. To se dá všechno uspořádat. Sama jste přece udělala první krok - proč byste teď..."
"To nejde, to nejde! To by bylo, jako když se vnucuji ... "Ach moje dobrá Nastěnko!" přerušil jsem ji, neskrývaje úsměv. "Co vás nemá; vy na to konečně máte právo, protože vám dal slib. A je to zřejmě jemný člověk, hezky se zachoval," pokračoval jsem, víc a víc nadšen logikou vlastních argumentů a důvodů, "jak se zachoval? Zavázal se slibem. Řekl, že se neožení s nikým jiným než s vámi, bude-li se ženit; vám ponechal naprostou svobodu odříci mu třeba hned. V takovém případě můžete udělat první krok, máte právo, jste proti němu ve výhodě, i kdybyste mu na příklad chtěla vrátit dané slovo."
"Poslyšte, jak byste to napsal?"
"Co?"
"No, ten dopis."
"Já bych to napsal tak: Velevážený pane..."
"Je nezbytně nutný ten - velevážený pán?"
"Ano! Ostatně proč? Myslím..."
"No tak! Dál!"
"Velevážený pane ... Promiňte, že ... Vlastně ne, není co promíjet! Už ta věc sama vás omlouvá; napište jednoduše: Píšu vám. Odpusťte mi mou netrpělivost; ale celý rok jsem byla šťastna svou nadějí; máte mi za zlé, že teď nemohu snést ani den pochybností? Teď, když jste přijel, změnil jste možná své rozhodnuti. Pak vám tento dopis řekne, že si nestěžuji a neobviňuji vás. Neobviňuji vás za to, že nevládnu vaším srdcem; takový už je můj osud!
Jste ušlechtilý člověk. Nebudete se smát ani zlobit nad mými netrpělivými řádky. Uvědomte si, že je píše ubohé děvče, že je sama, že nikdo ji nepoučí ani jí neporadí a že sama nikdy neuměla ovládnout své srdce. Ale odpusťte mi, že se do mé mysli, byť na jedinou chvíli, vloudila pochybnost. Vy nejste schopen ani myšlenkou ublížit té, která vás tak milovala a miluje."
"Ano, ano! To je právě to, co jsem chtěla!" zvolala Nastěnka a radost zazářila v jejích očích. "Ó, vy jste rozřešil mé pochybnosti, vás mi sám Pánbůh poslal! Děkuji, děkuji vám!"
"Zač? Za to, že mne Bůh poslal?" odpověděl jsem, hledě u vytržení na její rozradostněnou tvářinku.
"Ano, třeba za to."
"Ach, Nastěnko! Vždyť děkujeme jiným lidem třeba za to, že žijí spolu s námi. Já vám děkuji za to, že jsme se setkali, za to, že na vás budu vzpomínat po celý svůj život."
"No, přestaňte, přestaňte! A teď poslechněte, co vám povídám: tenkrát jsme se domluvili, že jakmile přijede, dá o sobě ihned vědět, že mi nechá dopis na jednom místě u jedněch mých známých, dobrých a prostých lidí, kteří o tom nic nevědí; nebo jestli mi nebude moci napsat dopis, protože se v dopise nedá vždycky všechno vypovědět, pak v týž den, kdy přijede, bude přesně v deset tady, kde jsme si dali spolu schůzku. Vím, že už přijel, ale už třetí den nepřichází ani dopis, ani on. Zrána babičce utéci nemohu. Odevzdejte zítra vy sám můj dopis těm dobrým lidem, o nichž jsem mluvila: oni ho pošlou; a dostanete-li odpověď, tak mi ji sám přinesete v deset večer."
"Ale dopis, dopis! Vždyť ho napřed musíme napsat. Nezbude než to odložit na pozítří."
"Dopis ..." odpověděla Nastěnka trochu zmateně, "dopis ... ale..."
Ale nedomluvila. Napřed ode mne odvrátila svou tvářičku, začervenala se jako růže a najednou jsem cítil ve své ruce dopis, zřejmě už dávno napsaný, dokonale připravený a zapečetěný. Jakási známá, milá, půvabná vzpomínka se mihla mou hlavou.
"R, o - Ro, s, i - si, n, a - na," začal jsem. "Rosina!" zazpívali jsme oba, já, div ji neobjímaje nadšením, ona, pýříc se, jak se jen zapýřit mohla a smějíc se závojem slz, které se jako perličky chvěly na jejích černých řasách.
"No, přestaňte, přestaňte! A teď sbohem!" zašvitořila. "Tály je dopis a tady adresa, kam ho máte donést. Sbohem! Na shledanou zítra!"
Pevně mi stiskla obě ruce, pokynula hlavou a jako šipka zamířila do své uličky. Dlouho jsem stál na místě, provázeje ji očima.
"Zítra! Zítra!" mihlo se mi hlavou, když mi zmizela z očí.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 11.11.2019

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Bílé noci (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­