ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

­­­­

Zápisky z podzemí (2)

  • přeložila Ruda Havránková

PODZEMÍ

II

Rád bych vám, pánové, pověděl, ať to chcete slyšet, nebo ne, proč jsem se nedovedl stát ani hmyzem. Prohlašuji slavnostně, že jsem se mnohokrát chtěl stát hmyzem. Ale ani té cti se mi nedostalo. Přísahám, pánové, až příliš hluboce chápat je choroba, opravdová, vážná choroba. člověku by vrchovatě stačilo obvyklé lidské chápání, to znamená poloviční, čtvrtinová dávka toho, co je údělem vzdělance našeho nešťastného devatenáctého století, který má ještě navíc to neštěstí, že bydli v Petrohradě, nejabstraktnějším a nejvymyšlenějším městě na celé zeměkouli. (Města bývají vymyšlená a nevymyšlená.) Docela by stačilo třeba tolik chápání, kolik ho mají takzvaní bezprostřední a činorodí lidé. Vsadím se, že si myslíte, že to všechno píšu z domýšlivosti, že chci zesměšňovat činorodé pracovníky a že je to domýšlivost nevychovance, že zvoním šavlí jako ten můj důstojník. Ale pánové, kdo by se mohl chlubit svými chorobami, dokonce být na ně namyšlený?
Ale co to povídám? Dělá to přece každý: lidé se chlubí svými chorobami, a já snad víc než kdo jiný. Nebudeme se přít, má námitka byla hloupá. Ale přece jenom jsem pevně přesvědčen, že nejenom přemíra chápáni, ale vůbec každé chápání je chorobné. Trvám na tom. Ale nechme na chvíli i toho! Povězte mi jedno: proč jako naschvál právě ve chvílích, ano, právě v těch okamžicích, kdy jsem dovedl do největších jemností chápat "vše krásné a vznešené", jak se u nás kdysi říkávalo, se mi stávalo, že jsem už nikoliv pouze chápal, nýbrž dopouštěl se tak ošklivých skutků, jakých... no ano, jakých se sice dopouštějí všichni, ale které se mně jako naschvál stávaly právě tehdy, když jsem si nejsilněji uvědomoval, že bych se jich dopouštět neměl? Čím jemněji jsem chápal dobro a všechno "krásné a vznešené", tím hlouběji jsem zapadal do svého bahna, tím blíž jsem byl tomu, abych v něm uvízl nadobro. Ale jádro bylo v tom, že jako by se mi to nestávalo náhodou, nýbrž jako by tomu tak muselo být. Jako by to byl můj docela normální stav, a nikoliv choroba, nikoliv zkaženost, takže mě nakonec omrzelo bojovat proti té zkaženosti. Došlo až k tomu, že jsem málem uvěřil (a možná doopravdy uvěřil), že je to asi můj normální stav. A co jsem se zprvu, zpočátku natrápil, abych to přemohl! Myslel jsem, že se to jiným lidem nestává, a proto jsem se tím po celý život trápil. Styděl jsem se (možná, že se stydím ještě teď) a dospěl tak daleko, že jsem pociťoval jakousi nenormální, ničemňoučkou, tajnou rozkoš, když jsem se za některé škaredé petrohradské noci vracel domů do svého kouta s ostrým vědomím, že jsem se zase dopustil hanebnosti, že co se stalo, nelze odčinit, a v nitru se tím tajně užíral, drásal se a rozrýpával do takové míry, až se bolest změnila v jakýsi nízký a hanebný požitek a nakonec ve skutečnou, opravdovou rozkoš. Ano, rozkoš, rozkoš! Trvám na tom. Proto jsem to na sebe prozradil, že bych se rád dověděl, zda se u jiných lidí také vyskytují takové rozkoše. Abych vám to vyložil: ta rozkoš vzniká z naprosto jasného vědomí vlastního poníženi; z toho, že člověk cítí, že došel až na krajní mez, že je to ohavné, ale že to nemůže být jiné, že pro něho není východisko, že z něho už nikdy nebude jiný člověk. Cítí, že i kdyby ještě měl dost času a víry, aby se přeměnil v něco jiného, sám by se asi nechtěl změnit; a kdyby chtěl, přece by to k ničemu nevedlo, protože snad ani není v co se měnit. A hlavně, vždyť koneckonců ke všemu tomu dochází podle normálních, základních zákonů nadměrně vyvinutého chápáni, ze setrvačnosti vyplývající z těchto zákonů, a tedy nejenže na tom nelze nic změnit, ale nedá se s tím vůbec nic dělat. Ze zvýšené schopnosti chápat vyplývá například, že člověk je oprávněn být ničemou. Jako by to mohlo ničemovi ulehčit, když přece sám títi, že je doopravdy ničema. Ale dost už! Napovídal jsem toho, a co jsem vysvětlil? Čím se dá vysvětlit ten pocit rozkoše? Ale musím se srozumitelně vyjádřiti Musím dokončit, co jsem začal! Proto jsem přece vzal pero do ruky.
Například: jsem strašně samolibý. Jsme vztahovačný a urážlivý jako hrbáč nebo trpaslík, ale přitom jsem zažil takové chvíle, že kdyby mi byl někdo dal políček, byl bych z toho snad měl radost. Mluvím vážně: jistě bych byl i v tom dovedl najít svého druhu i rozkoš, ovšem rozkoš ze zoufalství - ale i v zoufalství lze najít palčivou rozkoš, zvlášť když si člověk s neobvyklou silou uvědomí beznadějnost svého postavení. S tím políčkem je to tak: člověka až srazí k zemi pomyšleni, jak ho rozmázli. Ať to beru z kterékoli stránky, vždycky mi vychází, že jsem si vším sám vinen, a co je na tom nejvíc ponižující, vinen bez viny, vinen, abych tak řekl, podle přírodních zákonů. Za prvé jsem vinen proto, že jsem chytřejší než mé okolí. (Vždy jsem se považoval za nejchytřejšího z celého svého okolí, někdy jsem se, věřte mi, až za to styděl. V každém případě jsem se po celý život díval jaksi stranou a neuměl se podívat lidem přímo do očí.) A konečně jsem vinen proto, že i kdyby ve mně bylo kus velkomyslnosti, byl bych se jen ještě víc trápil vědomím, že není naprosto k ničemu. Jistě bych totiž ze své velkodušnosti nedovedl nic udělat. Ani odpustit bych nedovedl, protože útočník mě udeřil podle přírodních zákonů a přírodním zákonům se odpouštět nedá; ani zapomenout bych nedovedl, protože i když to odpovídalo zákonům přírody, přece jen to byla urážka. A konečně, kdybych chtěl být dokonale nevelkodušný a chtěl se naopak útočníkovi pomstil, nedovedl bych se nikomu ničím pomstít, protože bych se jistě neodhodlal k činu, i kdybych k němu měl možnost. Čím to, že bych se neodhodlal? O tom bych rád řekl několik slov.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 11.11.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zápisky z podzemí (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­