ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

­­­­

Výrostek

  • ukázka
  • přeložila Taťjana Hašková (Levné knihy, 2008)
  • méně známý román ruského klasika představuje nejednoznačného mladého hrdinu s jeho marnou touhou vymanit se z celoživotního ponížení

DÍL PRVNÍ

Kapitola první

I

Neodolal jsem a píšu historii svých prvních kroků do života, ačkoli bych si to mohl odpustit. Jedno vím najisto. Už nikdy nebudu psát svůj životopis, kdybych měl být sto let živ. Člověk musí být do sebe příliš nízce zamilován, aby mohl bezostyšně psát o vlastní osobě. Omlouvám se jen tím, že nepíšu pro to, proč píšou všichni, totiž ne pro chvalozpěvy čtenářů. Jestliže mě najednou napadlo, že doslova vypíšu vše, co se mi přihodilo od loňského roku, pak to vzniklo z niterné potřeby, natolik mnou otřásly všechny události. Zapisuji toliko příhody a usilovně se vystříhám všeho, co sem nepatří, zejména literárních ozdob; literát píše třicet let a nakonec ani neví, proč tolik let psal. Já literát nejsem, literátem být nehodlám, a kdybych měl s hlubinami své duše a s líčením citů chodit na jejich literární trh, považoval bych to za nepřístojnost a ničemnost. Přesto tuším, což je mrzuté, že se asi tak docela nevyhnu líčení citů ani úvahám (snad i banálním); do té míry kazí člověka každá literární činnost, byť se jí věnoval jedině pro sebe. Úvahy mohou znít velmi banálně, poněvadž to, na čem si zakládáme, může být s velkou pravděpodobností pro člověka nezúčastněného zcela bez ceny. Ale to vše nechme stranou. Vida, mám už alespoň předmluvu. Nic takového se zde už nevyskytne. K věci. Ačkoli není nic zapeklitějšího než přistoupit k nějaké věci, dost možná vůbec k jakékoli věci.

II

Začínám, totiž rád bych začal své poznámky devatenáctým zářím minulého roku, totiž přesně oním dnem, kdy jsem se po prvé setkal...
Avšak vysvětlování, s kým jsem se setkal, výklad jen tak předem, kdy nikdo nic neví, bude banální. Myslím dokonce, že banální je i tento tón. Ačkoli jsem si slíbil, že se vyhnu literárním manýrám, upadám do nich už od první řádky. Nadto abychom psali pořádně, k tomu pouhé přání zřejmě nestačí. Rovněž podotýkám, že snad v žádném evropském jazyce se nepíše tak těžko jako rusky. Přečetl jsem si teď, co jsem právě napsal, a vidím, že jsem mnohem chytřejší než to, co mám napsáno. Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější než to, co v něm zůstává? Nezřídka jsem to na sobě pozoroval i v osobním styku s lidmi po celý ten poslední osudný rok a hodně jsem se pro to natrápil.
Začnu sice devatenáctým zářím, ale přece jen vsunu pár slov o tom, kdo jsem, kde jsem byl předtím, a co mi tudíž mohlo alespoň zčásti táhnout hlavou onoho rána devatenáctého září, aby se ve všem lépe vyznal čtenář i snad já sám.

III

Vystudoval jsem gymnázium a teď už mi jde na jedenadvacátý rok. Jmenuji se Dolgorukij a právně je mým otcem Makar Ivanovič Dolgorukij, bývalý robotník pánů Versilovových. Takto jsem legitimní, třebaže jsem dokonale nemanželský syn a můj původ je mimo veškeré pochyby. Událo se to takto. Před dvaadvaceti lety navštívil statkář Versilov (můj otec), tehdy pětadvacetiletý, své panství v Tulské gubernii. Domnívám se, že tenkrát na něm ještě nebylo nic osobitého. Je zajímavé, že ten člověk, který na mne tak mocně zapůsobil už od dětství, který měl tak zásadní vliv na mou povahu, a dokonce snad ještě nadlouho poznamenal celou mou budoucnost, že ten člověk mi v mnohém zůstal až dodnes naprostou hádankou. Ale o tom vlastně až později. To se nedá jen tak povědět. Ten člověk beztoho vyplní celý můj sešit.
V té době zrovna ovdověl, to jest ve věku pětadvaceti let. Jeho ženou byla jistá Fanariotovová, z lepší společnosti, ale nepříliš bohatá. Měl s ní syna a dceru. O této choti, jež ho tak záhy opustila, mám zprávy dosti kusé a zasuté v mých materiálech. Však i četné okolnosti Versilovova soukromí mi unikly, natolik pyšně, nadutě, nepřístupně a ledabyle se mnou vždy jednal, i když tu a tam projevil jakousi až zarážející pokoru. Nicméně jako vysvětlivku propříště uvádím, že utratil za svůj život trojí majetek nikoli nejmenší, dohromady asi přes čtyři sta tisíc, možná i více. Dnes ovšem nemá ani groš.
Přijel tenkrát na venkov "sám pánbůh ví proč", alespoň se takto přede mnou později vyjádřil. Jeho malé děti nežily obvykle u něho, nýbrž u příbuzných. Celý život takto nakládal se svými dětmi, ať manželskými, nebo nemanželskými. Na panství měl spoustu čeledi. Mezi ní byl i zahradník Makar Ivanovič Dolgorukij. Zde musím poznamenat, abych měl jednou provždy pokoj: sotva kdo se tolik nazlobil se svým příjmením jako já za celý svůj život. Jistě to byla hloupost, avšak bylo to. Pokaždé, když jsem začínal chodit někam do školy anebo se setkával s lidmi, kterým jsem byl ve svém mladistvém věku povinován odpovědí, zkrátka každý ten kantůrek, vychovatel, inspektor či pop, kdekdo, všichni, kdo se mě zeptali na mé příjmení a uslyšeli, že jsem Dolgorukij, určitě pokládali za nutné dodat: "Kníže Dolgorukij?"
A pokaždé jsem byl nucen všem těm daremným lidem vysvětlovat: "Ne, jenom Dolgorukij."
Z toho jenom jsem se nakonec div nezbláznil. Přitom uvádím jakožto příznačný jev, že si nevzpomínám na jedinou výjimku. Ptali se všichni. Někteří to patrně vůbec nepotřebovali vědět; a taky nevím, koho by to u všech všudy mohlo zajímat! Ale ptali se všichni, všichni do jednoho. Jakmile tazatel uslyšel, že jsem jenom Dolgorukij, zpravidla si mě změřil tupým, hloupým, lhostejným pohledem, svědčícím, že sám neví, proč se ptal, a šel ode mne pryč. Spolužáci ze školy se ptali ze všech nejurážlivěji. Jak se ptá školák nováčka? Opuštěný, upejpavý nováček je první den vstupu do školy (jakékoli) společnou obětí. Všichni mu poroučejí, zlobí ho, zacházejí s ním jako s lokajem. Zdravý a vypasený kluk si náhle stoupne rovnou před svou oběť a několik okamžiků ji pozoruje dlouhým, přísným a zpupným pohledem. Nováček před ním stojí mlčky, a není-li zbabělec, pošilhává a čeká, co se stane.
"Jak se jmenuješ?"
"Dolgorukij."
"Kníže Dolgorukij?"
"Ne, jenom Dolgorukij."
"Ách, jenom! Blbče."
A má pravdu. Vždyť není nic hloupějšího než jmenovat se Dolgorukij, nejste-li kníže. Tu hloupost za sebou vláčím nevinně. Když už jsem se později moc zlobil, pak jsem na otázku "Jsi kníže?" vždy odpovídal: "Ne, jsem syn robotníka, bývalého nevolníka."
Potom, když už můj vztek dostoupil vrcholu, tu jsem jednou na otázku, zda jsem kníže, odpověděl pevně: "Ne, jenom Dolgorukij, nemanželský syn mého bývalého pána, pana Versilova."
Dostal jsem tenhle nápad už v sextě, a třebaže jsem se vbrzku nezvratně přesvědčil, že jsem hloupý, přece jsem nepřestal tropit hlouposti hned. Vzpomínám si, že jeden z učitelů (byl to ostatně jen on) shledal, že ve mně "hárá pomstychtivá a občanská idea". Ale celkem byl tento kousek přijat s jakýmsi pro mne ponižujícím zamyšlením. Nakonec mi jeden spolužák, tuze jedovatý hoch, s kterým jsem mluvíval sotva jedinkrát do roka, řekl s vážnou tváří, dívaje se poněkud stranou: "Takové city jsou vám ovšem ke cti a bezpochyby si máte na čem zakládat. Ale být vámi, přece bych tolik nejásal, že jsem nemanželský... A vy se tváříte, jako byste udělal terno!"
Od té doby jsem se už nechlubil, že jsem nemanželský syn.
Opakuji, rusky se píše velmi těžko. Vždyť jsem tu popsal celé čtyři stránky o tom, jakou jsem měl celý život zlost na své jméno, kdežto čtenář si už asi vyvodil, že mě dopaluje právě to, že nejsem kníže, nýbrž jenom Dolgorukij. Další vysvětlování a ospravedlňování by už bylo pod mou důstojnost.

IV

Nuže, mezi čeledí, které bylo spousta, bylo kromě Makara Ivanoviče jedno děvče a čítalo už asi osmnáct let, když padesátiletý Makar Dolgorukij náhle pojal úmysl se s ním oženit. Sňatky mezi robotníky byly, jak známo, za nevolnictví uzavírány se svolením panstva a někdy přímo na jeho rozkaz. Na statku tehdy pobývala tetička; vlastně to není má tetička, nýbrž statkářka; ale nevím proč, odjakživa ji všichni nazývali tetičkou, nejen mojí, ale vůbec, a stejně tak v rodině Versilova, s nímž je snad doopravdy spřízněna. Je to Taťjana Pavlovna Prutkovová. Tenkrát ještě měla v téže gubernii a v tomtéž újezdě pětatřicet poddaných. Nedá se říci, že by Versilovovi statek spravovala (měl pět set poddaných), avšak ze sousedské ochoty na něj dohlížela a tento dohled, jak jsem slyšel, vydal za dohled kteréhokoli studovaného správce. Po jejích znalostech mi koneckonců zhola nic není. Jenom bych rád dodal, aniž chci lichotit a podlízat, že Taťjana Pavlovna je bytost ušlechtilá a navíc svérázná.
A právě ona neodvrátila zasmušilého Makara Dolgorukého (byl prý tehdy zasmušilý) od jeho manželských úmyslů, ale naopak ho nepochopitelně hojnou měrou povzbudila. Sofja Andrejevna (osmnáctiletá robotnice, totiž moje matka) úplně osiřela už před několika lety. Její nebožtík otec, taktéž robotník, si Makara Dolgorukého zmíry vážil a byl mu něčím zavázán, a když před šesti lety umíral, dal si ho zavolat k smrtelnému loži, dokonce prý čtvrt hodiny předtím, než vydechl naposledy (takže by se to chtěj nechtěj mohlo brát i jako blouznění, kdyby jakožto nevolník stejně nebyl zbaven všech práv), ukázal na dceru a před veškerou čeledí a přítomným knězem mu hlasitě a důtklivě odkázal: "Vychovej ji a pak si ji vezmi za ženu." Slyšeli to všichni. Pokud jde o Makara Ivanoviče, nevím, jak se potom vlastně oženil, zda s velkým potěšením, či pouze konal povinnost. Spíš se asi tvářil zcela lhostejně. Byl to muž, který se už tenkrát dovedl "projevit". Nebyl zrovna písmák ani mudrlant (třebaže dokonale znal bohoslužbu a zejména životy některých světců, ač spíše z doslechu), nebyl, abychom tak řekli, žádný dvorní rozumář, prostě měl umíněnou, někdy až nebezpečnou povahu. Mluvil holedbavě, pronášel neomylné soudy a konečně - "žil ctihodně", což byl jeho vlastní nezvyklý obrat. Takové to s ním bylo tenkrát. Jistěže si získal všeobecnou úctu, ale prý ho nikdo nemohl vystát. Něco jiného bylo, když přestal být robotníkem. To už se na něho vzpomínalo nejinak než jako na nějakého světce a trpitele. Vím to bezpečně.
Pokud jde o vlastnosti mé matky, tedy do osmnácti let si ji Taťjana Pavlovna nechala u sebe, přestože správce naléhal, aby byla dána do Moskvy do učení, a poskytla jí určitou výchovu, totiž naučila ji šít, stříhat, naučila ji dívčím způsobům, ba i trošku číst. Slušně psát matka neuměla nikdy. Sňatek s Makarem Ivanovičem byl pro ni už dávno hotovou věcí a vše, co se s ní tehdy stalo, považovala za výtečné a za to nejlepší. K oltáři šla s tím nejklidnějším výrazem, jaký lze vůbec mít v takové chvíli, takže sama Taťjana Pavlovna o ní řekla, že je nekňuba. Toto vše o matčině povaze jsem slyšel rovněž od Taťjany Pavlovny. Versilov přijel na vesnici přesně půl roku po té svatbě.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 14.12.2019

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Výrostek







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­