ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dumas st. Alexandre (*24.07.1802 - †05.12.1870)

   
­­­­

Rudá sfinga

  • ukázka - vybraná kapitola (2009, Baronet; ISBN: 978-80-7384-211-6)
  • z francouzského originálu Le sphinx rouge přeložila Dana Melanová
  • historický román odehrávající se v sedmnáctém století, ve kterém vystupuje kardinál Richelieu
  • postavení Anny Rakouské je čím dál nejistější a odhalit spiklence, kteří zavinili smrt Jindřicha IV., se zdá naprosto nemožné
  • Dumas st. nás opět uvádí do doby tří mušketýrů
  • i v tomto románu se čtenář setkává s prohnaným kardinálem, kterému se přezdívá Rudá sfinga - Richelieu, jemuž šlo o blaho Francie i vlastní, zde vystupuje jako velmi obávaný soupeř
  • Francie netrpělivě očekává dědice, jenž nepřichází...
  • román Rudá sfinga je rozdělen do 4 hlavních částí (1. část obsahuje 15 kapitol, 2. část 14, 3. část 21 a 4. část 25 kapitol)

DRUHÁ ČÁST

Eva a had

"Do Louvru!" přikázala, jak si vzpomínáme, paní de Fargis. Nosiči poslechli její rozkaz a vyložili ji před schodištěm pro služebnictvo vedoucím současně ke králi a ke královně, které se otvíralo v době, kdy se zavíralo hlavní schodiště, a sloužilo tudíž jako jeho náhrada, tedy v deset hodin večer.
Paní de Fargis nastupovala toho večera svoji týdenní službu u královny. Královna ji měla velmi ráda, stejně jako měla stále v oblibě paní de Chevreuse. Ale z paní de Chevreuse, která proslula spoustou neopatrných kousků, nespouštěl zrak ani král ani kardinál. Tahle věčně rozesmátá vévodkyně byla nesympatická Ludvíku XIII., který se za celý svůj život včetně dětství zasmál snad desetkrát. Když byla paní de Chevreuse poslána do vyhnanství, jak už jsme řekli, nahradila ji paní de Fargis, ještě ochotnější než paní de Chevreuse, hezká, žhavá, drzá, vždycky ochotná svádět královnu vlastním příkladem. Za nečekanou přízeň, že byla umístěna do královniny blízkosti, vděčila postavení svého manžela pana de Fargis d'Angennes, bratrance paní de Rambouillet a našeho vyslance v Madridu, ale hlavně jí posloužilo, že pobyla tři roky v klášteře karmelitánek ve Svatojakubské ulici, kde se spřátelila s paní de Combalet. A ta ji potom doporučila kardinálovi.
Královna na ni netrpělivě čekala. Tato dobrodružství lačná žena sice stále litovala a oplakávala Buckinghama, ale už toužila po jiných ne-li dobrodružstvích, tedy aspoň po citových vzplanutích. Její šestadvacetileté srdce, v němž se vlastní manžel nikdy nepokusil zaujmout ani kousíček místa, toužilo po něčem přinejmenším trochu podobném lásce, když už nemělo nárok na skutečnou vášeň, a jako eolské harfy, umístěné na vrcholcích věží, vykřikovalo, sténalo, výskalo radostí při každém sebemenším záchvěvu, který se ho dotkl.
Její budoucnost neměla být o nic veselejší než minulost. Přesto bylo pro královnu v jejím postavení nejlepší, když si tohoto mrzutého krále, tohoto smutného pána a manžela bez touhy, zachová co nejdéle. Pokud by si krále vzala smrt, na niž se celé jeho okolí připravovalo, protože všem připadala nevyhnutelná, mohla by se provdat za Monsieura, jemuž bylo o sedm let méně než jí. Gaston ji prozatím nezbavoval naděje, že ji pojme za manželku, jen ze strachu, aby ji snad nenapadlo hledat a najít jiné východisko z této situace, které by jeho, Gastona, navždycky vzdálilo od trůnu: královna mohla totiž otěhotnět a stát se regentkou.
Annu Rakouskou opravdu čekaly jenom tři možnosti v případě královy smrti: buď se provdá za Gastona Orleánského, nebo se stane regentkou, nebo ji pošlou zpět do Španělska.
Nyní tedy čekala, smutná a zasněná, v komnatce přiléhající k její ložnici, kam mohli vstoupit pouze její nejdůvěrnější přátelé a čestné dámy, které měly právě službu. Četla novou tragikomedii Guilhema de Castro s titulem Cidovo mládí, kterou jí daroval španělský vyslanec pan de Mirabel, ovšem jenom očima těkala po řádcích, duchem však bloudila jinde.
Podle způsobu zaškrábání na dveře poznala paní de Fargis, odhodila daleko knihu, která měla o pár let později mít tak velký vliv na její život, a radostně zvolala: "Vstupte!"
Paní de Fargis, povzbuzená tak vlídným vyzváním, nevstoupila, ale přímo vrazila do královnina pokojíku, vrhla se k nohám Anny Rakouské, uchopila obě královniny krásné ruce a políbila je tak vášnivě, až to na královniných rtech vyloudilo úsměv.
"Víš, má krásná Fargisová," řekla jí, "že mi to někdy připadá, jako bys byla milenec převlečený za ženu, a až se jednoho dne přesvědčíš o mém hlubokém přátelství, najednou přede mnou odhalíš své tajemství."
"A co kdyby tomu tak opravdu bylo, moje krásné Veličenstvo, moje přepůvabná panovnice," řekla Fargisová a upřela svůj planoucí zrak na Annu Rakouskou a současně jí se sevřenými zuby a pootevřenými rty tiskla ruce v nervózním chvění, "byla byste zklamaná?"
"Ó ano, byla bych hodně zklamaná, protože bych musela zazvonit a nechat tě vyvést a už bych tě nikdy neviděla. A to by mě moc mrzelo, protože spolu se Chevreuskou jste jediná, kdo mě dokáže pobavit."
"Můj Bože, jak je ctnost krutá a proti přírodě, když je jejím cílem vzdalovat od sebe srdce, která se milují. Připadá mi, že shovívavé povahy, jako mám třeba já, jsou mnohem podobnější obrazu božímu než ti vaši přehnaně cudní pokrytci, jimž je proti srsti sebemenší kompliment."
"Víš, že už je to týden, co jsem tě neviděla, Fargisová?!"
"Cože? Dobrý Bože! A mně se zdá, má sladká královno, že jsem vás neviděla sto let!"
"A co jsi během těch sta let dělala?"
"Nic zvláštního, mé drahé Veličenstvo. Jen mám dojem, že jsem se zamilovala."
"Máš dojem?"
"Ano."
"Můj Bože, jaký jsi jen blázínek, když říkáš nahlas takové věci! Měla bych ti položit ruku na ústa při prvním slovu, které vyřkneš."
"Ať se o to Vaše Veličenstvo pokusí a uvidí, jak její ruku přijmu."
Anna se smíchem položila dlaň na rty paní de Fargis, která před ní stále klečela, a teď dlaň vášnivě políbila.
Anna hbitě ruku stáhla.
"Nelíbej mě tak, drahoušku," řekla, "nebo z toho dostanu horečku. Do koho ses zamilovala?"
"Do snu."
"Do snu? Vysvětli mi to."
"No ano, je to sen v naší době, v tomhle století Vendómů, Condéů, Grammontů, Courtauvauxů a Baradasů potkat dvaadvacetiletého mládence, který je krásný, urozený a zamilovaný."
"Do tebe?"
"Do mne... možná, snad trochu. Jenomže miluje i jinou."
"Ty jsi opravdu blázen, Fargisová, a já nechápu ani slovo z toho, co mi tu vykládáš."
"Jak vidím, je Vaše Veličenstvo hotová jeptiška."
"A kdo bys pak byla ty? Nepřišla jsi náhodou od karmelitek?"
"To ano, s paní de Combalet."
"A to mi klidně říkáš, že ses zamilovala do snu?"
"Ano, a vy dokonce ten můj sen znáte."
"Já?"
"Když na to tak myslím, pokud budu kvůli tomuhle hříchu zatracena, ztratím duši kvůli Vašemu Veličenstvu."
"Ach, ty moje chudinko Fargisová, myslím, že na ztrátě své duše budeš mít také nějaký podíl."
"Copak se Vašemu Veličenstvu nelíbí?"
"Ale kdo prosím tě?"
"Náš posel přece. Hrabě de Moret."
"Ach ano, skutečně, je to vznešený šlechtic a působí na mě jako pravý rytíř."
"Má drahá královno, kdyby byli všichni synové Jindřicha IV. jako on, ručím za to, že by francouzský trůn dnes nepostrádal dědice."
"Mimochodem, když je řeč o dědici," řekla královna zamyšleně, "musím ti ukázat list, který jsem dostala. Je od mého bratra Filipa IV. a dává mi v něm radu, jíž tak dobře nerozumím."
"Já vám to vysvětlím! Upřímně řečeno, je jenom málo věcí, jimž bych nerozuměla."
"Sibylo!" usmála se královna na svou dvorní dámu a její úsměv měl naznačit, že ani v nejmenším nepochybuje o její inteligenci.
Se svou obvyklou nedbalou elegancí se chystala vstát. "Můžu Vašemu Veličenstvu ušetřit námahu?" zeptala se paní de Fargis.
"Ne. Jen já znám tajemství tajné zásuvky, kde mám ten dopis."
A vykročila k malému sekretáři, který otevřela, jako otvíráme všechny podobné kousky nábytku, vytáhla zásuvku, stiskla pružinu a z dvojitého dna vyňala kopii listu, který jí přinesl hrabě a který, kromě zjevného listu od dona Gonzalèse z Córdoby, obsahoval i ten, jak si vzpomínáme, jejž měla číst pouze královna.
Potom se s listem v ruce vrátila na jakýsi divan, kde předtím seděla.
"Pojď sem vedle mě," pokynula Fargisové a ukázala jí místo na pohovce.
"Cože! Na stejnou pohovku jako Vaše Veličenstvo!"
"Ano, musíme mluvit hodně potichu."
Paní de Fargis se podívala na papír, který královna držela v ruce.
"Jsem připravena," poznamenala, "soustředěně poslouchám, Vaše Veličenstvo. Nejdřív mi povězte, co znamenají tyhle tři nebo čtyři linky tady?"
"Nic. V těch mi radí, abych nechala tvého manžela ve Španělsku co nejdéle."
"Nic? A tomu Vaše Veličenstvo říká nic? Ale to je naopak věc velmi důležitá. Ano, bezpochyby je nutné, aby pan de Fargis zůstal ve Španělsku, jak nejdéle to půjde. Deset let, dvacet let, navždy. Ó, konečně vám někdo dává dobré rady! Podívejme se na tu další, a jestli je na úrovni té první, prohlašuji zodpovědně, že má Vaše Veličenstvo za rádce samotného krále Šalomouna osobně! Rychle, rychle, rychle!"
"Nechtěla bys být aspoň jednou vážná, když jde o tak důležité věci?"
A královna pokrčila rameny.
"Teď ti přečtu, co mi píše můj bratr Filip IV."
"A čemu Vaše Veličenstvo tak úplně dobře nerozumí."
"Čemu vůbec nerozumím, Fargisová," namítla královna s výrazem dokonale zahrané nevinnosti.
"Podívejme se na to."
"Sestro," četla královna, "vím od našeho dobrého přítele pana de Fargis o plánu, který vám slibuje v případě smrti krále Ludvíka XIII. za manžela jeho nástupce na trůně Gastona Orleánského."
"Příšerný plán," přerušila ji paní de Fargis, "vzít si někoho tak špatného, možná horšího, než je ten, kterého máte teď."
"Počkej přece!"
Načež královna pokračovala: "Lepší by ale bylo, abyste v okamžik královy smrti byla těhotná."
"Ó," zašeptala paní de Fargis, "to by bylo vůbec nejlepší ze všeho."
"Francouzské královny," pokračovala Anna Rakouská váhavě, jako by hledala smysl slov, která čte, "mají před svými manžely jednu velkou výhodu: mohou mít následníka bez jejich přičinění, zatímco oni ho nemohou mít bez svých královen."
"A tomu Vaše Veličenstvo vůbec nerozumí?"
"Aspoň mi to připadá neproveditelné, má milá Fargisová."
"Jaké neštěstí," řekla paní de Fargis a zvedla oči k nebi, "když sedí na trůně příliš ctnostná žena za takových okolností, v jakých se nacházíme, kdy nejde jenom o štěstí velké královny, ale o blaho velkého národa."
"Co tím chceš říct?"
"Chci tím říct, že kdyby v amienských zahradách udělalo Vaše Veličenstvo to, co bych na jeho místě udělala já, kdybych měla vedle sebe milujícího muže - a ten muž miloval Vaše Veličenstvo více než svůj život, který za ni položil a nezavolalo místo toho Laporta nebo Putange, bylo by všechno jiné."
"No a dál?"
"Dál! Možná by vám dnes váš bratr nemusel dávat radu, kterou vám dává, protože dauphin už by byl na cestě."
"Ale to by byl dvojnásobný zločin!"
"V čem vidí Vaše Veličenstvo ten dvojnásobný zločin, když mu k tomu radí nejen velký král, ale navíc král známý svou zbožností?"
"Zaprvé bych podvedla svého manžela a zadruhé bych posadila na francouzský trůn Angličana."
"Tak zaprvé: podvést manžela je ve všech zemích na světě hřích zcela nepatrný a Vaše Veličenstvo se může jenom rozhlédnout kolem sebe, aby se ujistilo, že je to názor většiny jeho ne-li poddaných mužů, tedy aspoň poddaných žen. Navíc podvést takového manžela, jakým je král Ludvík XIII., který manželem ani není, nebo je jím tak málo, že to ani nestojí za řeč, není ani tím nepatrným hříchem, ale chvályhodným činem."
"Fargisová!"
"Ach, sama to v hloubi duše víte, madam. Spíše si vyčítejte to vaše nešťastné zavolání, které způsobilo takový skandál, zatímco ticho by bylo vyřešilo vše."
"Bohužel!"
"Musíte uznat, madam, že mi sama dáváte tím svým 'bohužel' za pravdu v první otázce. Zbývá ta druhá, a tam jsem nucena Vašemu Veličenstvu říct, že má naprostou pravdu."
"Tak vidíš!"
"Ale představme si něco jiného, třeba předpokládejme, že místo Angličana, muže okouzlujícího, ale přece jen cizího původu, byste měla vedle sebe muže neméně okouzlujícího - v tu chvíli Anna povzdechla -, Francouze, a co víc, muže královského rodu, například skutečného syna Jindřicha IV., zatímco Ludvík XIII. na mě dělá dojem, že svými chutěmi, zvyky a charakterem je spíše plodem Virginia Orsiniho."
"I ty, Fargisová, věříš těm pomluvám?"
"Pokud jsou to pomluvy, pak pocházejí ze země Vašeho Veličenstva. Předpokládejme tedy, že hrabě de Moret by se octl na místě vévody z Buckinghamu: domníváte se, že by v takovém případě šlo o zločin, nebo by to byl pouhý prostředek, jakého užila Prozřetelnost, aby vrátila na francouzský trůn skutečnou krev Jindřicha IV.?"
"Ale Fargisová, já přece hraběte de Moret nemiluji!"
"No vidíte, madam, tím byste si vlastně ten hřích odpykala, vždyť by to od vás byla oběť! Nešlo by vám přece o vlastní potěšení, ale jen o blaho Francie."
"Fargisová, já nemohu pochopit, jak je možné, že žena, která se oddá jinému muži než svému zákonitému manželovi, nezemře hanbou, jakmile se ve dne octne tváří v tvář tomu muži!"
"Ó madam, madam," zasmála se Fargisová, "kdyby všechny ženy uvažovaly jako Vaše Veličenstvo, kolik mužů by nosilo smutek, a přitom by ani nevědělo, na jakou chorobu jejich ženy zemřely! No ano, možná dříve se něco takového dalo poznat, ale od chvíle, co byly vynalezeny vějíře, jsou takové nehody velmi vzácné."
"Fargisová, Fargisová! Ty jsi ta nejnemravnější osoba, jakou znám, dokonce nevím, jestli je Chevreuska stejně zkažená jako ty. A do koho je ten tvůj sen zamilován?"
"Do vaší chráněnky Isabelly."
"Do Isabelly de Lautrec, která ho ke mně tuhle večer doprovodila? Ale kde ji viděl?"
"On ji neviděl. Láska ho překvapila, když si s ní hrál na slepou bábu v temných chodbách a neosvětlených komorách."
"Chudák hoch! Jeho láska zůstane asi nenaplněná. Mám takový dojem, že Isabellin otec je domluven na sňatku s jistým vikomtem de Pontis. No, ještě si o tom promluvíme, Fargisová. Chtěla bych ho nějak odměnit za službu, kterou mi prokázal."
"A kterou vám ještě možná prokáže."
"Fargisová!"
"Madam?"
"Neuvěřitelné. Ona mi odpovídá tak klidně, jako by vůbec neříkala tak nehorázné věci. Fargisová, pojď mi pomoci na lůžko, má drahá. Ó Bože, tys mi připravila pěkné sny na noc těmi svými povídačkami!"
A královna se zvedla a přešla do ložnice stejně nonšalantně, jen o něco unaveněji než obvykle, opírajíc se o rámě své rádkyně Fargisové, kterou by sice člověk mohl vinit ze spousty věcí, ale rozhodně ne z toho, že by si své milence sobecky zabírala jenom pro sebe.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.05.2021

­­­­

Diskuse k úryvku
Alexandre Dumas st. - Rudá sfinga







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­