Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ota Pavel byl původně novinář, sportovní reportér. Tuto knížku napsal po úspěchu knihy Smrt krásných srnců. Chtěl se v ní rozloučit se svou novinářskou prací. Později ale ještě napsal Pohádku o Raškovi.

V téhle knížce krásně vzpomíná na řadu sportovců, kteří nepatřili ke slavným, někteří z nich byli úplně neznámí, někteří, dříve slavní, už byli zapomenuti, ale všichni si podle autora zasloužili, aby o nich napsal.
V povídce Kolik má kůň chlupů píše o tom, jak se jako začínající novinář setkal s nejlepším československým plachtařem, Jaroslavem Kumpoštem. Píše o tom, jak začínal napřed s horolezectvím a pak lítal na motorových letadlech i na větroních. Píše o jeho nehodách i o jeho výhrách a taky o tom, jak hloupě se ho vyptával, protože byl mladý a myslel si, že je skvělý reportér a napíše skvělou reportáž. Pak ho Kumpošt vzal do letadla a dvacet minut s ním prováděl akrobacii a když přistáli, řekl mu "Na shledanou" a tím to skončilo.
V povídce Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový píše o reprezentantovi ve stolním tenise. O tom, jak jako kluk viděl hrát krásnou Marii Kettnerovou s Maďarkami, jak prohrála a když si k ní šel pro autogram, jak ji viděl plakat a slíbil si, že ji pomstí. Jak hrál, kde se dalo, jak si vydělával, aby mohl hrát, jak se ho ujal předseda dorostu Sparty, Vendelín Veselý. Ta povídka je taky trochu o něm, jak podporoval talenty a nikdo to ani nevěděl a jak umřel a lidi mu všechno rozkradli a jak ho pochovali v papírové košili. Píše o tom, jak Váňa napřed všechno prohrával, jak dřel a dřel a jak nakonec porazil slavného Barnu i šampióna Bergmana, jak si kdysi slíbil, a taky o tom, jak skončil se stolním tenisem a vrátil se do obyčejného života.
Reportážní povídka Za pět litrů hříbků v sladkokyselém nálevu je o slibu napsat reportáž o neznámém fotbalovém klubu Dukla Zborih za hříbky, o nadšencích, kteří za klub hrají, o manželkách, které jim perou dresy, o vesnickém zápase a o tom, jak si pan Pekař, který si reportáž objednal, nakonec musel hříbky vypůjčit, nebo je dostal.
Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán je o zvláštním fotbalistovi Borovičkovi, který chodil na operu a četl básně a kterého vyhodili z pražské Dukly za nevhodné řeči. O tom, jak chtěl hrát, ale už ho nechtěli, protože byl na fotbal starý, jak se vrátil k práci do tiskárny, jak mu dali nejhorší práci a jak nakonec z tiskárny odešel, protože neuměl být bez fotbalu. O tom, jak hrál na malých hřištích, jak se vrací domů a jak chodí odpočívat do přírody. O jeho otci, který pěstoval celer, byl celerový král a Jarda Borovička zvaný Borovice tak byl syn celerového krále. O tom, jak ho neměli rádi, protože byl jiný, než ostatní, protože neskláněl hlavu po porážkách a protože "byl rejpal". O tom, jak mu napřed nerozuměl a jak se potom spřátelili.
V Haló taxi jede Čechoameričan taxíkem z letiště, nechává se vozit po Praze a až do Roztok za bratrancem a povídá si s taxikářem, o Praze, a taky o fotbale, o Dukle Praha, jak hrála v New Yorku a o Rudym Kučerovi, který mohl dobýt Ameriku. Ptá se taxikáře, jestli se taky zajímá o fotbal a taxikář mu ukáže dětské botičky pověšené na zrcátku, a řekne, že se zajímá o tohle. A zákazník dál mluví o Kučerovi. O tom, jak ho v Americe milovali, a ptá se taxikáře, jestli ho znal. Taxikář říká, že ne, a když zákazník vystoupí a on si ukládá peníze do náprsní tašky, je v ní uvnitř zlatým písmem napsáno "Rudolf Kučera".
V povídce Nejhorší je být brankářem píše o brankáři Koubovi, jako by to vyprávěl on sám, jak mu je před zápasem, jak to bylo v minulých zápasech, jak nemůže spát, jak se chystá na zápas, jak ho prožívá.
Baroni na kolech jsou o sourozencích Battaglia z chudého italského šlechtického rodu, žijícího na zámku v Bratronicích u Blatné. O Blance, která s pár korunami na kole odjela přes Rakousko a Německo do Švýcarska, závodila, podporovala bratra a jak už nemohla závodit, když do ní narazilo auto. Jak se pak vrátila domů a starala se o maminku, o bratra a o hospodářství, jak dělala hrobařku a jak se na zámku sjížděli cyklisti. O Christianovi, který se nikdy nestal mistrem světa, a jezdil na chlebové kůrky, které si všude vozil sebou. Pracoval u zedníků a jako závozník, je mu pětapadesát a každé ráno jezdí na kole dvacet kilometrů do práce a dvacet zpátky v každém počasí.
V povídce Služebník náš Hubert jede s Jardou Borovičkou na pohřeb doktoru Hubertu Topinkovi, doktorovi pražské Dukly. Tu doktor miloval nade všechno, a hned po ní siamskou kočku Barborku. Vzpomínají, jak pomáhal fotbalistům, jak s nimi všude jezdil, co měl rád, jaký byl.
Poslední povídka Alfréd Jindra je o kamarádovi kanoistovi. Jak vyrůstal v ústavech, kde ho bili, jak začal jezdit s vodními skauty, jak těžko začínal, protože nepocházel z toho správného břehu Vltavy, jak si půjčil loď na olympiádu, jak byl až třetí, protože byl mladý a neměl správnou taktiku, jak chtěl zůstat na vojně, ale dostal žloutenku a už ho nechtěli, jak začínal znovu, dřel, a pak dostal zánět mozkových blan, znovu dřel, dostal obrnu, bojoval o život, vyhrál, začal studovat vysokou ekonomickou, fotografovat a dělat plány. O tom, že od něj nezní jako fráze, že naděje umírá poslední.

O všech postavách povídek píše Pavel se svou zvláštní poetikou, zvláštnější o to, že je v tomto případě spojená se sportovním světem. Nepíše moc o úspěších, píše o překážkách, o dřině, o porážkách, o pádech a novém začínání a o marnosti slávy.