ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Olbracht Ivan (*06.01.1882 - †30.12.1952)

­­­­

O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (2)

***

A Fuxovy dívky procházkovým krokem odešly. Vystoupily na cestu a daly se jí k domovu. Ale za chvíli krok zmírnily, aby ještě slyšely.
"Jíš maso z prasat?" křičel Bajnyš.
Lidé byli opravdu rozezleni. Křičeli.
Ale Lejb Abrahamovič se rval se studenty, kteří ho drželi, vytrhoval jim ruce, kopal koleny a volal strašným hlasem: "Hodím ho do potoka. Jeho i ty Fuxovy coury."
Neboť Lejb Abrahamovič byl hrdina. Jeden z těch skutečných. Pro poznanou pravdu byl odhodlán obětovati nejen život, nýbrž i Salamona Fuxa, nejlepšího zákazníka.

V této roční době padá stín hor na údolí již velmi brzy. Když odmluvili všichni řečníci a schůze se skončila, rozcházela se židovská Polana za úplného šera; mlčelivá, zaražená novotami a přehazující v myslích pro a proti.
Maminka s pátravýma očima byla na táboru třikrát, ale nemohouc se dočkati konce, zas odešla a teď zmeškala. Hanele šla domů v skupině studentů. Šlojme Kac byl vedle ní a jak kráčeli, snažil se dotýkati její ruky.
"Hanele, proč s tebou není možno nikdy mluvit?" řekl smutně.
"Vždyť víš, Šlojme. Maminka mě nikam nepustí."
Zůstali kousek pozadu.
"Hanele, mám tě tak rád!" A v šeru ji vzal za ruku. "Jen na tebe myslím. Jen o tobě se mi zdá. Nemohu bez tebe žít."
"Mám tě také ráda, Šlojme, však víš," říkala a klopila oči. "Již dávno. Také se mi o tobě zdává. A také o tobě myslívám. Mnoho, Šlojme. Ale co nám to pomůže?"
"Hanele!" Tiskl jí prudce dlaň.
"Můžeš k nám přijít a říci tatínkovi: ?Dejte mi ji!'?"
"Mohu," pravil odhodlaně.
"A kdo nás bude živit?" říkala smutně. A myslila si: vyžebrá na nás v Praze tvůj otec, když jich má doma ještě šest?
Šli, mlčeli, v šeru se drželi za ruce a klátili jimi. Byla to vlastně Hanele, která je uváděla do pohybu a v jejich kývání doznívala pádnost její otázky a odpověď na ni.
Šlojme se teprve za chvíli zeptal nesměle a už bez naděje: "Do Palestiny bys se mnou nejela, Hanele?"
Ach, to jsou hloupé řeči, myslila si, ale odpověděla: "Nevím, snad."
Docházeli k Šafarovu domu.
"Pojďme!" řekla Hanele a vytrhla mu ruku. "Přijde maminka."
"Ne..." volal s úpěnlivou naléhavostí Šlojme.
Ale učinila několik rychlých kroků, dohonila studenty a kamarádky a vmísila se mezi ně. A maminka už tu opravdu byla, pátrala v šeru, s kým dcera jde. Hanele se rozloučila, ale Šlojmovi podati ruku zapomněla. Studenti doprovodili nejhezčí děvče vsi až k domu, a ještě když se za ní zavíraly dveře, provolali hlučné: "Šalom!" Maminka se vlídně usmívala: zdalipak někdo také provolává šalom Fuxovým holkám?!
Tatínek se doma vyptával na tábor.
"Mají pravdu!" řekla Hanele a pohodila kadeřemi.
Ale tatínek zavrtěl hlavou: "Nemají. Svět se netočí. A Lejb je blázen."
Možná. Ale jeho vliv den ze dne roste. Nosí hlavu vztyčenou, má jinou chůzi a do očí se mu položil hrdý lesk. Také jeho hubená žena, pokorná a nemluvná, se teď někdy na ulici dává do řeči se sousedkami, dokonce se usmívá, takže Sura Fuxová v krámě jízlivě pohazuje hlavou: "Hele ševčinku!" Ovšem, ta věčně zašlapaná podlaha u Abrahamovičů a toho kouře večer, že děti na peci ze spaní kuckají, jsou věru k pláči, ale což není povznášející býti ženou vůdcovou, který jednou povede Polanské do zaslíbené země? Neboť muž založil organizaci a v jejich domku se konají pravidelné schůze. A Lejb řeční: Palestina! Země otců! Svoboda! Blahobyt! Štěstí! Pryč z bídy, pryč od vykořisťovatelů, pryč ze tmy golesu! A přijde-li Mesiáš brzy, uvítáme ho tam!
Novým učením bylo již nakaženo půl vesnice. Ne-li beznadějně, jistě nebezpečně. Protože, začne-li člověk říkat: "Něco na tom je," je už zle. Při večerním marivu se Židé v modlitebně hádali.
Jeden z mála lidí, kteří vystihli, že se děje něco zlého, byl Salamon Fux. Byl poučen, jak veřejné věci úzce souvisí se soukromými, a že tu nejde jen o Izrael, nýbrž také o něho, Salamona Fuxa.
Radil se s vlivnými lidmi obce. S Mordechajem Jidem Fajnermannem. Svatý stařec zdvihl ukazovák, zle se zatvářil a přísně řekl: "Něco se musí stát!" Ale co, nevěděl. Ať jde pod zem starý Mordche! Ten jen tak na pejzy, na stříhání, na svíčky a sekýrovat šechtra a bédra! Ale když se něco děje, zdvihne prst! Mluvil také s Pinchesem Jakubovičem. Pinches, kabalista a vyznavač rabiho z Belzu, byl smuten a hluboce nešťasten. "Rozumem a důkazy zde nezmůžete nic," pravil zarmouceně. "Tu může pomoci jen modlitba. Modlete se! Já se také modlím." Kdo myslí na rozum a důkazy, hlupáku? řekl si Salamon Fux. A tvé modlení? Eh! Jako by Pán Bůh mohl nebo chtěl udělati všechno sám!
Salamon Fux zanedbává obchod. Přenechává jej ženě a dcerám. Chodí zamyšleně po dvoře k chlévům a zpět, otvírá mechanicky branku do zeleninové zahrady a chodí zas tudy s hlavou schýlenou a se špičkami k sobě. Žmoulá jazyk, škrábe hřbet ruky o ostříhanou bradu, zastavuje se a po kouscích si posouvá klobouk okolo hlavy.
Odříci Abrahamičovi všechnu práci a žádat zaplacení dluhu! Věc jasná. Nedati rozkolníkům ani za haléř úvěru, zažalovat pohledávky a nepovolit dříve, dokud před obcí v modlitebně neprohlásí, že se přesvědčili, že je nové učení proti Bohu a Izraeli, a dokud se Abrahamoviče neodřeknou! Ovšem! Ale pomůže to? Jde o něho. Propaguje se vystěhovalectví. S každým, kdo odchází, se ztrácí zákazník a ročně několik set tržby u nejchudšího! Ale je nebezpečí, že pozbude zákaznictva i bez vystěhovalectví. Abrahamovič byl už dvakrát viděn u Šafarů, také Nachamkes, a mladý Kac je tam každou chvíli. Šafar nemá prozatím co prodávat, díky Bohu, a chce-li někdo kousek mýdla, jdou mu je uříznouti do kuchyně ze svého. Ale posel, který nosívá přes pole na poštu psaní, mu včera říkal, že píše Šafar do Mukačeva dceři. Nechtěl Fuxovi to psaní půjčit ani za dvě kila mouky, ani za tři; prý ani za milion, teď už to nejde, a co je tady nový notář, se bojí. Ale co může Šafar dceři psát? Nu, co může psát: aby mu půjčila několik stovek do obchodu...! A jde o volby! A má zadáno o výhradný prodej státní kukuřice!
Ale s pojmem: volby ho napadá myšlenka. Rozbíhá se mezi záhony mrkve. Zastavuje se. Kroutí kloboukem, až zas sedí rovně. Ano!
Příštího dne odjel Salamon Fux do města.
K okresnímu náčelníkovi.
Ale když seděl v soukromé kanceláři na vycpávaném křesle (co může stát?) proti panu radovi a vyložil mu, co se v Polaně děje, kývl pan okresní náčelník hlavou.
"Jsme o tom informováni. Co navrhujete vy, pane Fuxe?"
"Zatknout Abrahamoviče."
"Pokud mi je známo, není žádné zákonné příčiny. Sionističtí chalucové jsou pod ochranou sociální demokracie. Studenti tábor řádně ohlásili."
"Přede dveřmi jsou volby, pane rado."
"Zajisté. V této věci spoléháme také na vás. V Polaně je na 150 židovských hlasů. Na úřady si, doufám, stěžovat nemůžete, pane Fuxe. Ale říkám vám přímo: na výsledku voleb záleží naše další blahovůle."
Salamon Fux stál na chodbě hejtmanství... Nic...! A má zadáno o výhradný prodej státní kukuřice...! Stál a posouval si na hlavě kloboukem. Nic! Uhodil se do stehen.
Pak šel k rabimu.
"O organizaci mizrachi jste ještě neslyšel?" řekl rabi, otáčeje v ruce šálkem, neboť právě svačil. "Otázkou moderního rozvratnictví jsme se mnoho zabývali a došli jsme k názoru, že sionismus možno potírati jen zas sionismem. Proti vystěhovalectví by už bylo marné bojovat, a pokud se nesměšuje s otázkou mesiášskou, není proti němu námitek. Je-li už sionismus zde, třeba v něm nabýti vlivu. Založili jsme organizaci mizrachi. Stojí také na půdě sionismu, ale při tom je přísně náboženská. Vedou ji mladí lidé z lepších rodin. Mají pěkné stejnokroje, pěstují sport, zpěv, pořádají zábavy. Ať vaše Surinka založí v Polaně mizrachi. Dojděte ještě teď k Hidalovi Štejnovi, poradí vám. Pošle vám do Polany také lidi."
Rabi ukázal správným směrem. A Hidal Štejn poradil dobře.
Sura Fuxová založila v Polaně ze svých sester a bratra, z Chaimka Zisovičova a z osmi jiných chlapců a dívek organizaci mizrachi. A poněvadž Salamon Fux v tomto případě povolil úvěr, šily se stejnokroje: zelené turistické haleny se žlutou Davidovou hvězdou na rukávě.
Za týden přijelo z města pět mladých pánů v stejnokrojích. Uspořádali výlet k myslivně, zde se mluvilo, třeba ne tak dlouho, jako když tu byli studenti, zpívalo se, a večer se u Fuxů při gramofonu tančilo. Pánové rozdávali dívkám kornouty cukroví, úsměv vůdcovské Sury zesládl, a protože při této politické akci pomýšlela také na možný druhotný výsledek návštěvy, pečlivě se večer nalíčila a ozdobila se všemi svými šperky.
Příští týden se zase do Polany sjeli Abrahamovičovi chalucové. Ne již studenti, ti teď byli v Mukačevě, ale přec jen lidé, kteří věděli, že je jazyk ještě k jinému než k jídlu a kteří jím dovedli znamenitě bíti zrádné mizrachisty a zaprodané boháče. Ale hlavní věc: Organizovat se! Organizace, organizace, organizace!
"Co je to?" volal zpovzdálí Bajnyš Zisovič.
"Hlupáku, sjednotit se, vzdělávat se, sbírat peníze!" křičel za řečníka Šlojme Kac.
"Aha!!" rozchechtal se Bajnyš.
Ale dostal.
"Jak se chceš, blázne, dostat do Palestiny bez peněz?" osopil se na něho Šlojme Kac.
Všichni se smáli. Hanele velice.
Několik dní potom dostali Abrahamovič a jeho nejvěrnější druhové Nachamkes, Kac, Eizigovič a Mendlovič advokátní upomínky o zaplacení dluhu fy Salamon Fux pod pohrůžkou žaloby. Salamon Fux mohl k tomuto opatření sáhnouti tím spíše, že už ani neztrácel zákazníky. Těch pět chodilo k Šafarovům. Pravda, Josef Šafar za 500 Kč, které mu s nepříjemným psaním poslal mukačevský zeť, mnoho do prázdného krámu nakoupiti nemohl, ale trochu kukuřičné mouky na všední den, trochu bílé na šábesový barches a trochu soli přec. Upomínky pobouřily. Víme zajisté, jaká svízel je to, má-li se najednou, hotově a do čtrnácti dnů zaplatit 40 nebo dokonce 120 Kč a - ta nestoudnost - ještě pět korun advokátovi za psaní.
A tehdy se veřejné napětí, zesílené teď soukromým, vybilo.
Jedné noci, po dvou hodinách tvrdého spánku, byl Salamon Fux probuzen ranou a řinčením skla.
"Ribojnoi šel ojlom! Pane světa!" vykřikl a vyskočil.
Ale hned si lehl na zem a zakryl rukama hlavu. Břink!
Ne! Tohle nebyl kámen, to se nějaká láhev roztříštila nárazem na okenní mříže.
Žena a dvě dcery, které s ním spaly, se daly do zoufalého křiku!
Břink! Břink! Břink! Tabulky řinčely a sklo létalo.
A teď dvě rány hluché, kameny se odrazily od mříže.
Salamon Fux lezl po kolenou k okenní stěně, aby byl chráněn.
"Nekřičte!" volal na ženu a dcery. "Vlezte pod peřinu! Pak se opatrně sesuňte na zem a schovejte se za postel!"
Z vedlejšího pokoje se ozýval křik ostatních dcer a pláč té malé.
Na podlahu s rachotem dopadaly kameny.
Celá rodina se sešla v neproniknutelné tmě síně; jeden dříve, druhý později. Zde, kde nebylo oken, a za železem pobitými dveřmi bylo nejbezpečněji. Třásli se zimou a rozčilením. Je to útok jednoho nebo tisíců?
Teď se ozývaly rány z jiné strany stavení.
"Prasata!" vydechla první Sura.
A první měla odvahu vyjíti ze síně, obléci se, podívat se do krámu, zda nepovolily okenice, skrčená se plížiti místnostmi a opatrně vyhlížet okny, zda by nepoznala nikoho z útočníků. Ale noc byla volena dobře a nebylo viděti dlaň před očima.
Břink! ozvalo se ještě jednou ze zadní části domu.
Copak tu byla ještě nějaká tabulka celá?
Vyčkávali rána, neodvažujíce se ani rozsvítit ani vrátiti se do po­stelí. Bylo jim zima a potmě snášeli pokrývky a peřiny, aby se do nich zabalili. Celý byt byl pokryt sklem, kamením a dny lahví.
Vysvobodil je teprve první povoz hrčící po oblázcích a zaražená otázka rusínského hospodáře, vykřiknutá mezi mříže vybitých oken: "Hej, co se tu stalo?"
Když vyšli, viděli, že jest všechna jejich zelinářská úroda vytrhána, poházena po silnici a znečištěna jejím kalem, a když se šli podívat do zahrady, našli bobové tyčky zpřelámané a cibulové záhony na kaši rozdupané, jako by tu bylo řádilo stádo skotu. Pak si chtěli svlažiti rozčilením vyprahlá hrdla a načerpali z vážnice vody. Ale nedala se píti. Někdo nalil do studny petroleje.
Paní Ester blýskala pod zamračeným čelem oči: "Kdo kupoval včera petrolej?"
"Včera, maminko?" usmála se trpce Sura. "To mohlo být již před týdnem."
"A na dluh také nejspíše," dodala zlostně Céza.
O události se dovídala vesnice, v studeném jitru se před Fuxovými kupily hloučky lidí a nové sem přicházely. Také četníci tu za chvíli byli.
Když se o příhodě doslechli u Šafarů, hodila na sebe rozrušená maminka dobrou sukni, oblékla kabát a chopila Hanele za ruku: "Pojď!" Šly před Fuxův dům. Děvečka a čeledín vyčerpávali okovem vodu a ta tekla dvorem do ulice. Ve dveřích krámu mezi pestrými reklamami mýdla a cikorek stál Salamon Fux.
Ale Salamon Fux nebyl tatínek, aby se polekal dvou žen, aby se chytil za hlavu a šel běhat do sadu.
"Co je tady k dívání?" křikl na ně.
"Ach, jen si tak myslím," řekla mírně maminka a trochu jí při tom přeskočil hlas, "že Pán Bůh zlého člověka vždycky najde." Ale kterého, neřekla. Mohl to býti také ten, který tu v noci vybíjel okna.
Vedle otce se mezi reklamami objevila Sura: "Vždyť to nic není," a sladkokysele se usmívala. "Nebo si snad myslíte, paní Šafarová, že už nemáme ani na těch pár tabulek? Nedej Pán Bůh!"

Tak pro potrhlého ševce k rozkolu v Židovstvu opravdu došlo. Vesnice byla rozdělena a v boji všech proti všem byli, žel, jen dva spravedliví.
Či byl snad jen jeden? Neboť svatý Mordechaj Jid Fajnermann, velká naděje Polany pro všechny budoucí doby zlé, zklamal. Neviděl a neslyšel. Což snad nestojí v talmudu, že jen proto jsou ušní lalůčky měkké, aby je bylo možno zasunouti do uší, mluví-li se před vámi věci zlé, a oční víčka se podobají zácloně proto, abychom je mohli spustiti, konají-li se před vámi věci nepravé? Nevidíme-li nic a neslyšíme-li nic, nic se neděje. A pro Mordechaje Jida Fajnermanna se nic nedálo. Nebo uzavíral snad své nitro jen proto, že věděl, že všechno to je hloupé, malicherné a ubohé, co pomine bez ozvěny a stop a co není hodno, aby bylo vpuštěno do duše, která jest nesmrtelná? A byla-li o večerním marivu váda v modlitebně příliš hlučná, modlil se jen o málo hlasitěji a jeho hlava ze staré sloně a jeho vousy stářím zežloutlé se kývaly pouze o poznání rychleji.
Pinches Jakubovič se však stal plamenem vášně a smutku. Tajemným, neviditelným plamenem, který nikdo nepozoruje, ale který plápolá, žhne a sžírá. Toť úděl lamet vava (jest jím?). Věděl: teď nebo dlouho ne! Nikdy, co svět světem stojí, nedály se věci tak strašlivé, ale připustil-li je Bůh, mohou býti jen předzvěstí toho, který má přijíti. Mnoho vytrpěl Izrael od zboření chrámu. A přec to byla utrpení z tohoto světa, která přimykala vyvolený lid jen úže k jeho Hospodinovi, stmelovala jej a činila tím odolnějším. Co jest tělesná bolest a co jest tělesné vůbec? Pára a dým! Ale nyní jde o duše. Jaké hrůzy to přišly na Židovstvo? Sloužení modlám! Falešní proroci! Rozkol! Bratr proti bratru! Kam se řítíš, nešťastný národe izraelský? Do úplné zkázy a rozplynutí? Zapomněl jsi již úplně na svého Boha?
Ach, pochopte břímě, nese-li člověk na svých bedrech šestatřicetinu tíhy celého světa! Porozumějte utrpení, skrývá-li ve svých ňadrech šestatřicetinu bolesti všeho Židovstva...! Jest jedním z třiceti šesti...? Ale je-li, zkáza či zachování světa záleží na něm, a kdyby celý svět šílel, on, právě on nesmí na píď uhnouti z místa, na které ho postavil Bůh.
Ne, podobenství a příběhy Pinchesovy již nechce nikdo poslouchati. Znají je a třepají rukama: "Ach s tvými pohádkami!" Ani přítel Mojše Kahan, který má jiné starosti. Pinches Jakubovič již také v podobenstvích nemluvívá. Vše, co mohlo býti řečeno, již řekl, a ví, že slovy se napraviti nedá nic. Může pomoci jen modlitba; mocnější než andělé. A Pinches Jakubovič se modlí.
Přes křik a povykování Branino - ach, Brano, Brano, která budeš rybou! - se vrací k nočním modlitbám. Třicet šest tak činí, v Melbournu, v Novém Yorku, v Singapuru a Pekingu, v Johannesburgu, v zapadlých vsích Haliče a Sibiře, v stejnou chvíli spojujíce své hlasy v jedinou zoufalou modlitbu za Mesiáše, v naléhavé volání, které nemůže neproraziti nebesa. V pondělí a ve čtvrtek, když se blíží chcot, a to jest kabalistické nazvání půlnoci, vstává Pinches Jakubovič opatrně z lože a obléká se v umrlčí košili, v tu, kterou dostává každý Žid ve svatební den od ženy, a která s ním půjde jednou do hrobu. Chystá se k strašné kabalistické modlitbě Churban bajit, jen zasvěcencům známé, která má na Bohu vynutit Mesiáše. Neboť dnes a v tuto hodinu se dá na Božstvu dosíci mnoho. Pinches jde tiše do síňky, studené a s podlahou z udusané hlíny, a rozsvěcuje na zemi v kruhu kolem sebe svíce. Bos, v dlouhé, bílé košili stojí uprostřed nich, začíná se kývat a začíná zpívat lkavým recitativem: "Běda dětem, které otec zatratil, běda i otci, kterého děti opustí!" A již tato počáteční slova nejsou leč rouháním, leč vyhrůžkou Bohu. A Pinches Jakubovič, prudce se kývaje, naříká nad ztroskotáním chrámu, pozdvihuje ruce, vzrušuje se, vyčítá Bohu všechna utrpení, která Židé prožili v goletu, s potem na čele upomíná Boha o splnění jeho slibů, vyhrožuje mu, a vrhaje se na zem, bije v pláči hlavou o hlínu podlahy a volá: "Již jsme dosti trpěli, své poslání jsme vyplnili, je svrchovaný čas, smiluj se, pošli Mesiáše!" A v této chvíli a minutě šestatřicet vyvolených, neznajících se a nevědoucích o sobě, bije na různých místech kotouče světa hlavami o zem a lká, kvílí a pláče zároveň s Pinchesem Jakubovičem: Již dosti jsme trpěli, nemůžeme již, splň své sliby! Pošli Mesiáše! Proč otálíš? Mesiáše! Mesiáše! A věru, vychrtlé, chvějící se tělo Pinchesovo a jeho ubohá hlava s uplakanýma očima a rudými skvrnami na tvářích by stěží mohly přežíti hrůzu tohoto okamžiku, kdyby nebyly podpírány třiceti pěti, s nimiž se v této chvíli sešel. Neboť jest jedna hodina s půlnoci a pátek: zajisté v Šanghaji, v Polaně i v Chicagu.
"Šlak aby tě trefil! Koni líná! Pod zem s tebou! Blázne, blázne!" Brana se vrátila z chléva od dojení, rve s Pinchesa Jakuboviče peřinu, hází ji na zem, povykuje a křičí: "V noci ponocuje, ve dne chrní, jak je rok dlouhý o nic nezavadí, všecko odřít sama, všechno udělat sama, koni, koni, koni! Hrom do tebe! Všechny zuby ať ti vypadnou, jen jeden ať ti zůstane, a ten ať tě pořád bolí... blázne, blázne, blázne!"
Ojojojojoj!
Pinches Jakubovič pokorně vstává, pokorně se obléká.
Brana ječí.
A pokorně jde Pinches Jakubovič bez snídaně na ulici. Hubený, rozedraný, podobající se ošlehané tyčce od plotu, s velkýma ušima a pejzy malátnými a zplihlými. Zajde k Eizigovičům, ke Kacům, k Zisovičům, posedí, poposlouchá, málo mluví a zas jde.
Člověk musí v Polaně už velmi špatně vypadat, aby si toho někdo všiml. Pinches potkává mezi ploty přítele Mojšeho Kahana.
"Je ti něco, Pinche?"
Ale což smí lamet vav někomu říci, kým jest? A smí lamet vav před někým vyplakati svou bolest?
Pinches Jakubovič vrtí hlavou.
"Brana tě trápí, já vím!" A domnívaje se, že jeho myšlenky nejsou nepodobny Pinchesovým, poškrabává se Mojše za pejzem. "Nu, co si počneš?"

Když tenkrát přišly maminka s Hanele domů a vypravovaly o hromadách skla před Fuxovým domem, o zničené zahradě a petroleji v studni, řekl tatínek: "Myslím, že přec jen mají pravdu. Můžeš se k nim dát."
Tak se stala Hanele chaluckou.
Organizace měla na třicet členů. Pražské sionistické ústředí poslalo hezké zelené pokladničky, které byly rozneseny po domech, přibity na stěnu a od nichž klíčky měl pokladník Eizigovič. Sbírejte, Židé! Střádejte pětihaléř k dvacetihaléři, proste u cizích! Každý den něco! Za každý zdar, za každou radost, za každou příjemnost, za každý polibek ženin! Budujeme vlast, život a štěstí!
Na večerních schůzích v ševcárně mluvíval Lejb Abrahamovič o rovnosti a bratrství chudých a vzrušoval-li se, upadal v nigun modliteb s protahováním konečných slabik slov.
Pak se zvedal Šlojme Kac a četl psaní z pražského ústředí: Mizrachisté jsou zrádci a sabotážníci hnutí a třeba je potírati všude, za všech okolností a všemi prostředky; nutno se starati hlavně o hnutí mládeže a ve vhodné době bude do Polany vyslán instruktor, který ji naučí chaluckým písním a kolovým tancům; polanská organizace se musí státi nejbojovnější údernicí Karpat; pokud jde o dotaz o svěcení šábesu a o společné kuchyně v pracovních táborech, oznamuje ústředí, že jak svěcení soboty tak i zákon o čistotě jídla jsou přesně dodržovány v hachšarách na židovských velkostatcích Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale ve velkých střediscích, v Praze, Brně, kde členové táborů pracují hlavně v průmyslových závodech a kde jest rituální stravu často těžko dostati, se oba staré zvyky zachovávají, jen pokud to dovolují poměry; a proč Polana ještě neodvedla organizační příspěvky?
Místo o šábesu a kuchyni trochu zarazilo. Dokonce hodně... S těmi dvěma věcmi dělají mizrachisté největší povyk. Zdá se, že trochu pravdy mají...
Šlojme Kac byl tajemníkem organizace. Maminka sice pro Hanele do schůzí chodila, jistá nebyla ani minuta, kdy se mohla objeviti, ale přec jen bylo možno na chvilku se nenápadně sejíti na dvorku, promluvit několik slov a dát si vzít hubičku.
Láska? ptá se v noci sama sebe Hanele, když dědečkovy mlýny zpívají do ticha. Láska? Má ho ráda, když žertuje, když se může smát s ním a - když příliš neobtěžuje. Je také příjemné míti někoho, o kom víme, že nás miluje. Ale představa budoucího tchána je příliš ošklivá. Na obě nohy ochrnutého, s velkým hrbem na prsou i na páteři, mlsného a žravého, který si dává voziti maso a hovězí uzeniny až z města, jediného člověka ve vsi, jemuž se kromě Fuxových vede dobře, protože v létě stává s berlemi u pražských tržnic, sklání na stranu svou mesiášskou hlavu s uhelně černým vousem a velkýma tmavýma očima a smutně hledí na bohaté Židovky, když jdou z nákupu. Hanele trochu ohrnuje nosík: láska?
"Půjdeš do Palestiny, Hanele?" řekl jí Šlojme na temném dvorku u Abrahamovičů.
Hanele stála opřena o hranici dříví připraveného na zimu a dívala se na hvězdy.
"Nevím, Šlojme... Ráda bych... Jinde lidé žijí. Viděla jsem to u sestry v Košicích... Tohle není život."
"Pojedeš se mnou, Hanele?" řekl vroucně a uchopil ji za ruku.
To byla otázka velmi vážná a Hanele jí nemohla nerozuměti. Aby se palestinská osada rozmnožovala, povoluje Palestýnský výbor vjezd do země jen lidem ženatým, a co Šlojme řekl, bylo nabídnutí k sňatku.
Nedočkal se odpovědi dlouho. Hanele podepřela o hranici dříví i šlapadlo nohy a podívala se na hvězdy výše nad hlavou. Za osvětleným okénkem se schůzovalo. Šlojmovi bilo srdce.
"Se mnou! Se mnou, Hanele!" vykřikl horoucně, objal dívku, těsně ji k sobě přitiskl a snažil se ji líbati. Ale jeho polibky se ztrácely jen někde ve vzduchu.
"Ne... ne... pusť...! Pusť, Šlojme...!"
Konečně se mu vyvinula.
Vracela se do schůze. On s rozechvěnými nervy za ní.
"Hanele..."
Na prahu chýše se zastavila, a třebaže se jí hlas poněkud chvěl, řekla klidně: "Nedělej to, Šlojme! Víš, že se to nesmí. Řekla bych to mamince."
Pak jednou přišlo od pražského ústředí psaní, které způsobilo mezi chaluci mnoho vzruchu: v Moravské Ostravě se zakládá nová hachšara a Polanským se dává právo jmenovati do ní dva členy. A proč Polana ještě neodvedla členské příspěvky?
Kdo pojede do hachšary?
Kdo bude ten šťastný...? Hachšara znamená Palestinu. Život, štěstí a vlast.
Zde nasakují i pojmy nenáboženské vůní mystiky. Hachšara! Jak krásné slovo! Toť právě ono bratrství chudých, o němž mluvívá Lejb Abrahamovič. Seskupí se družina dvaceti nebo pětadvaceti chlapců a dívek, odejdou do dalekého světa (ach, kde je to: Moravská Ostrava?), v cizím městě si najdou práci, jedno zda u zedníků, v továrně, v obchodě nebo za sluhu v kanceláři a jedno také jak placenou, neboť vše se ukládá do společné pokladny. Společně bydlí, mají společnou kuchyni, společné jsou také oděv a prádlo, poněvadž jest účelné, aby se dnes při hledání práce lépe oblékl ten, zítra na vycházku někdo jiný. Bratři a sestry. Po večerech a v neděli vyučuje vůdce zásadám hnutí a hebrejštině - ano, jazyk proroků, básníků a králů Židé v nové vlasti také obnovují. A pak, pak přijde Palestina.
Ale kdo tam pojede? Přímo i postranními cestičkami se jich hlásí třináct, vesměs mladí lidé, kromě rodiny kováře Srula Nachamkesa, který snad pojede přímo a bez zastávky v hachšaře. Navazují se nová společenství, smiřují se staré hořkosti. Ale koho uzná organizace za dosti vyspělého a za hodna, aby se stal, co Polana Polanou stojí, prvním člověkem odtud, kterému se dostane štěstí spatřiti zaslíbenou zemi?
Tyto otázky nevzrušují jen chaluce. Vzrušují celou ves. Nedůvěřiví mizrachisté se ptají s očima trochu vyjevenýma: Opravdu? A začíná je mrzet, že si dali šít zelené haleny se žlutou hvězdou Davidovou na rukávě, za které Salamon Fux jen proto ještě neupomíná, že se u něho v zimě bude pořádati mizrachijský bál. Ale dá se vůbec srovnávati: bál - Palestina?
U Fuxů v krámě posedávají celé dopoledne přátelé Suřini po bedničkách se svíčkami nebo hřebíky a po soudcích po octu.
"Co si přejete?" ptá se Sura rusínsky zákazníků, váží jim sůl a mouku, nalévá do lahviček ocet a petrolej, a zároveň odpovídá jidiš přátelům: "Jen počkejte! Nejdříve se podíváme, kdo z Polany do Palestiny pojede! To si zas někdo na hloupé Židy vymyslil lapačku na peníze. A jak to vypadá v hachšaře?? Co se mne ptáte? Zeptejte se Hany Šafarové... Ale ne," říká rusínsky stařeně, která se nahýbá přes pult a něco jí tajemně šeptá, "víte, že na dluh nedáváme," bere ze stolu navážený balíček dobytčí soli, klade jej vzadu na regál a jde prodávat gazdovi hřebíky. "No, budou tam spát společně," usmívá se, "člověk se alespoň nemusí bát... Ještě dva šestáky," praví gazdovi. "Šlojme Kac tam prý také pojede. A šábes, to se ví, v ostravských továrnách slavit budou... Ano, přece jste našla?" usmívá se na stařenu, vydávajíc jí balíček. "A košerně ovšem také budou jíst."

Touha po vyváznutí z té šedivosti zde, po životě a kousku štěstí - a to vše bylo obsaženo ve slově Palestina - zachvátila také Hanele. A jednoho slunného podzimního dne za padajícího již listí, když se v zahradě skláněla nad neckami s prádlem, jen v sukni, košili a střevících na boso obutých, a maminka ulamovala z jabloní suché větve, aby je přiložila pod kotlík na trávě, Hanele všechno pověděla.
Maminka s náručí souší se naráz vzpřímila a podívala se na dceru.
"Zbláznila ses?"
"Ne, maminko. Pustí-li mě, poprosím Etelku o peníze a pojedu do Palestiny."
"Zbláznila ses, dítě?"
Hanele stála skloněna nad valchou. Vlnivé prameny jejích vlasů jí padaly do čela.
"A kdo je ten druhý?" ptala se přísně maminka. Chtěla slyšeti jméno Šlojma Kace.
"Nevím, ještě se nerozhodli. Snad mladý Eizigovič."
V té chvíli přišel do zahrady návštěvou Pinches Jakubovič. Usedl na hranu dřevěného kbelu s mokrým prádlem, pozoroval ohník, jak rudě ošlehává dno kotle, a obě ženy poslouchal. V Polaně není mnoho věcí, o kterých by se nejednalo veřejně a před celou obcí, a že Pinches časem přijde, posedí chvíli, mnoho nemluví a zas jde, tomu byly zvyklé.
Pokračovaly při práci v hovoru. Obě byly maličko podrážděny.
Pinches Jakubovič seděl a díval se. Hleděl na Hanele. Ale neviděl její zčervenalý obličej, který byl v této chvíli tak hezký, ani její nahé ruce, ani ňadra, roztřásající se při práci pod košilí. Hleděl jí do duše. A najednou se v duši jeho rozjasnilo. Jako když se roztrhnou dešťové mraky a slunce se vylije na poloninu a stádo ovcí. Byla to jedna z chvil, kdy pozoroval, že jest přece jen vyvoleným, kdy tomu, který si již skoro odvykal mluviti, přicházela slova sama a znenadání: "Jednou, již dávno, žil v Krakově Žid..."
"Ach, s vašimi pohádkami, Pinche!" řekla Hanele, nepozvedajíc od prádla na valše oči.
"... a k tomu přišel anděl snů. Pravil mu: ?Půjdeš-li rovně za zapadajícím sluncem, dojdeš k městu, které se jmenuje Praga. V tom městě teče řeka Viltava a přes ni vede kamenný most. Tam najdeš zlatý poklad. Vydej se na cestu!' Žid se ráno probudil a myslil si: Nu, sen je sen. Ale příští noci přišel anděl snů zas a řekl mu totéž. A když třetí noc přišel opět, viděl Žid, že sen jest od Boha a vydal se na cestu. Pragu našel, i Viltavu, i kamenný most. Chodí před mostem, za mostem, po mostě, hledá, dívá se na zem, nikde nic. A najednou ho zezadu drží dva vojáci. ?Á, Žide smradlavý! Špionuješ pro nepřítele?! No, počkej!' Prosil, ale marně; dovedli ho do mostecké věže před důstojníka. ?Špion? Oběste ho!' řekl oficír. Zas velice prosil a dokazoval, že není zvěd. A když už nezbývalo jiného, vyprávěl celou příhodu se sny. Tehdy se důstojník tuze rozesmál. ?Ach, ty hlupácký Žide, on věří snům! Kdybych já měl věřit snům, musil bych dnes běžet do Krakova. Na dnešek se mi zdálo, že jsem tam byl u jednoho Žida, ještě si pamatuji jeho jméno,' a vyslovil jméno zajatcovo, ?ještě se pamatuji, jak to u něho vypadalo,' a popsal jeho byt, ?a že jsem tam v peci našel velký poklad.' Tak se rozveselil, že rozkázal Žida propustit. Ten se pěkně poděkoval a putoval nazpět do Krakova. A doma, sotva vyňal z peci první cihlu, nalezl zlatý poklad. Velký a ohromné ceny... Tak to vyprávěl velký rabi svým učedníkům. A když skončil, otázal se jich: ?Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli: Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši'."
Ale přeme-li se s matkou o právo odjeti do světa, skládáme-li v mysli prosebný list sestře a přemýšlíme o drobných úskocích, jimiž bychom si zabezpečili zvolení, není jinak možno, leč že pohádky, jako ty žluté listy z jabloní, padají do čirého vzduchu a do mydlinek pod vašimi klouby. Nejsou-li arci vyprávěny jen pro potěšení vlastního srdce.
V noci v postelích rodiče o Hanele mnoho mluvili. Bylo hodně důvodů říci energicky: ne! a ten o opuštěnosti, při němž si maminka zaplakala, nebyl ani hlavní, neboť takový jest již úděl rodičů, aby zestárli a zůstali sami. Ale na druhé straně: nebude Hanele v zimě již jedenadvacet let? A najdou jí Etelka nebo Bálinka muže, když se teď každý shání jen po penězích? A co jí sestry mohou dát? Snad výbavu, a kdoví! A najde muže tady? Šlojme Kac? Fuj!
Tatínek konečně našel východisko; podle své povahy: v prostředku. Do Moravské Ostravy ano, do Palestiny ne! A to odpovídalo také starostem matčiným. Snad tedy, snad se někdo najde v Ostravě!
Ráno Josef Šafar s dcerou promluvil: "Mluvili jsme o tobě s maminkou. Nic ti neslibuji, ale do Moravské Ostravy tě snad pustím. To ještě bude záležet na tom, kdo tam odtud s tebou půjde a s kým tam budeš pohromadě." (Ano, Hanele rozuměla.) "Ale jedno mi dříve odpřisáhneš," řekl přísně. "Že si najdeš místo u židovského pána, že budeš světit šábes a nevezmeš do úst nečistého jídla!"
Na Hanelinu přísahu však nečekal. Ta přísnost byla spíše pro budoucí vývodní důkaz odpovědného otce před soudnou stolicí Hospodinovou.
Nebyl to arci mladý Eizigovič, kdo měl největší naději býti zvolen do hachšary, nýbrž Šlojme Kac, pilný a svědomitý tajemník organizace. A Hanele dobře věděla, vyjde-li v příští schůzi na dvůr a postaví se ve tmě k hranici dříví, že tam za chvilku Šlojme za ní přijde.
"Hanele!" Vzal ji za ruku. "Proč jsi na mne byla minule tak zlá?"
"Vždyť víš, Šlojmečku, že se nesmí tak líbat, jak jsi mě líbal ty." Pohladila ho po tváři. "Ale teď ti chci něco jiného, Šlojmečku. Které z děvčat pojede?"
"To se přec ještě neví."
"Já bych to být nemohla?"
"Ty, Hanele?" zvolal radostně. Zamyslil se. "Myslím, kdybych promluvil s několika lidmi, že snad ano." Ale najednou si ujasnil, že Hanelina slova jsou vlastně odpověď na jeho otázku z předešlého večera. Jala ho velká radost. Uchopil dívku do náručí a hleděl na ni zblízka. Hanele viděla, jak mu v očích tančí jiskry. "Hanele! Štěstí moje úžasné! Ty jsi mi rozuměla a nezapomněla jsi?" Hlas mu přeskakoval. A pojednou se jiskry v jeho očích rozplápolaly v plameny a ty šlehaly. "Se mnou...?! Se mnou!" Líbal Hanele. Divoce, jako se ji pokoušel líbati minule. A ona se mu bránila jen málo.
"O tom jsem právě s tebou chtěla mluvit, Šlojme," řekla, když se mu vyvinula. Byla červená, oči měla sklopené a chodidlem se otírala o stoh dříví. "Podívej se, Šlojme... chtěla jsem tě o něco poprosit, Šlojme... To je tak: pojedeš-li ty, rodiče mě nepustí. Podívej se, Šloj­me, nejel bys až do příští hachšary...?"
Očekával něco jiného. Byl zaražen.
"Čekala bych tam na tebe..."
Hleděl do země. Přemýšlel a vrásčil čelo.
Pak v náhlém rozhodnutí vzal dívku za obě ruce.
"Máš mě ráda, Hanele?"
"Proč bych tě neměla mít ráda, Šlojme?"
"Ne," pravil a objal ji. "Řekni to upřímněji."
"Mám tě velmi ráda, Šlojme." A políbila ho na tvář.
"Pro tebe udělám všechno na světě, Hanele."
Šlojme byl pověřen schůzí, aby napsal znova do Prahy. Ještě to a to chtěli vědět. Ještě tohle a tohle nebylo docela jasné. Rozhoduje-li se o celém životě, nelze jednati lehkomyslně.
"Až přijde odpověď, budou provedeny volby," prohlásil předseda Lejb Abrahamovič.
Jaké rozčilení!
Kdo budou ti dva? Vy, kdož jste vyslechli svého předsedu za ticha, v němž bylo slyšeti stehy Abrahamovičovy ženy, látající dětské kalhoty, využijte ještě těch několika dní, agitujte, přemlouvejte, proste, slibujte, vyhrožujte, podrývejte autority, ustavujte skupiny, odhalujte zlořády, učte se abecedě vnitrostranické politiky, neboť jde o osud celého života! Hano Šafarová, napni všechny své síly, jde o štěstí!
Polanské pralesy jsou od světa nesmírně daleko, jsou od Prahy vzdálenější než kterékoli jiné místo v Evropě. Druhý nebo třetí den dojde pražské psaní na železniční stanici, čtvrtý si pro ně přijde povoz z města, pátý jej doveze selský vozík přes hory do vesnice pod kopcem, šestý nebo osmý si pro ně přijde polanský obecní posel, který tu cestu konává jen třikrát týdně. Jde-li vše dobře, třeba čekati na odpověď čtrnáct dnů. Tady se nepospíchá.
Trvalo to déle. Ale odpověď přišla.
Jenže obecní posel ji přinesl v pátek, a poněvadž se loudal, došel až v době, kdy na obloze svítily ne tři hvězdy, ale mnoho jich. Lejb Abrahamovič stál v té chvíli v modlitebně před svatostánkem, a jsa samojediný zahalen v bíle a černě pruhovaný talis, křičel hlasem náramným a napínaje hlasivky do překrvení, svůj slavný sedminásobný refrén: "Rititi! Tárára! Pojď, příteli můj, vstříc nevěstě!" A žena Lejbova, rozsvěcujíc právě šábesová světla, hodila list na mužův ševcovský stolek.
Když se Lejb vrátil s "Git šábes!" nečetl jej. Není to dovoleno.
Zpráva o psaní z Prahy se rozšířila Polanou. Ale leželo neotevřeno celý páteční večer. A celou sobotu. Na stolku vedle kleští, šidla, dratví, plechovky s popem a střepin skla na oškrabování kůže a bylo zatíženo ševcovským kladívkem. Přicházeli se na ně dívat a snažili se zaměniti své rozčilené úsměvy za veselé.
Ale byli i tací, kdož si vymýšleli na Pána Boha lsti: Proč se ne­otevře ten list? Což se nesluší čísti o šábesu zbožné věci? Zajisté, že ano! A není zaslíbená země věc zbožná a milá Hospodinovi?
Ale Lejb Abrahamovič vztáhl proti psaní dlaň, odmítaje tak pokušení: "Vše má svůj čas!"
Večer bude rozhodnuto...! Večer jsou volby!
Rozčilení stoupá. Kandidáti se v poslední chvíli rozbíhají po vsi, aby si od svých přátel dali potvrdit volební sliby. Hanele také. Tatínek a maminka budou večer s ní; dali se také do organizace. Neboť obchod vstává z mrtvých a dítě potřebuje pomoc.
Od polostudeného šábesového oběda, přechovávaného od včerejška ve vlažné chlebové peci, do chvíle, kdy Hospodin povolává třemi hvězdami princeznu Sabat zpět k svému trůnu, je vždy velmi dlouho. Manželé tu dobu, v níž se nesmí činiti nic, co by se mohlo podobati práci, přespávají v postelích. Mládež ve svátečních šatech promenuje mezi vsí a myslivnou. Ale co počíti s dlouhým podzimním podvečerem, kdy není dovoleno rozsvítit a minuty se plouží tak líně?
Rozčilená Hanele vybíhala na pavlač dívat se, kdy vyjdou tři hvězdy, vlastně kdy se objeví třetí, poněvadž onu, která se na popelavé obloze chvílemi zatřepetala v mracích nad Menšulem, tatínek neviděl nebo alespoň neuznával. Ale konečně vyšla i ta třetí, nesporná. Maminka rozžala první světlo všedního dne, rozsvítila lampu, a u Šafarů, jako ve všech rodinách, se mohlo přikročiti k obřadu havdule.
Hanele, nejmladší člen rodiny, drží vysoko nad hlavou rozžatou svíci, spletenou ze šesti pramenů a s pěti světly, otec má po pravici kalíšek kořalky, po levici lahvičku s hřebíčkem a vonným kořením, modlí se nad nimi, modlí se nad světlem. Pohlédne zblízka do sklenky, pak odzátkuje lahvičku a čichne ke koření, aby po celý příští týden nezapomněl, jak voní zaslíbená země. Potom rozlévá trochu kořalky na stůl, bere Hanele z ruky svíčku a úlitbu zapaluje. Do modrého plamene noří prsty a potírá si čelo, aby bylo jasné, srdce, aby bylo dobré, šíji, aby byla pevná, a pomazává si zevnitř kapsy... Ale pomůže tohle s kapsami, nebylo-li to nic platno po tolik loučení s princeznou Sabat?... Ach, ano, tentokrát to mohlo opravdu pomoci; alespoň trochu. Ale nepomohlo. Tatínek neměl šťastnou ruku.
V polanských rodinách si přejí "Gite voch!"
"Tatínku, maminko, pojďte!" volá Hanele.
Tmou k Abrahamovičově chýši proudí chalucové.
Jizba je přeplněna. Děti na peci utištěny.
Když se Lejb Abrahamovič pozvedl, vše utichlo. A když knejpem rozřízl obálku, zaznělo to jako švihnutí meče archandělova.
Lejb Abrahamovič vyňal psaní, rozevřel a slavnostně je podal Šlojmovi Kacovi, který uměl plynně čísti. Ticho bylo veliké. Hanele tlouklo srdce.
List byl dlouhý a věcný: Palestinský výbor si stěžuje, že vystěhovalci, posílaní z Podkarpatské Rusi, jsou ze všech emigrujících dělníků nejméně kvalifikovaní, nejméně schopní a také nejméně výkonní. Proto jest již při výběru těch, kdož mají býti posláni do hachšary, třeba největší opatrnosti a svědomitosti. Podle došlých zpráv jsou v Palestině vítáni: kvalifikovaní zemědělci, truhláři, tesaři, zedníci, štukatéři, kováři (ach, Srulovi Nachamkesovi jako by byl někdo sladkého vína nalil, které se teď rozproudilo po celém těle), zámečníci, strojníci, nástrojáři a lázeňští maséři. Nadbytek jest krejčí a švadlen, obuvníků (maličký kousek tváří, které zbývaly Lejbovi Abrahamovičovi pod očima, se velice zarděl), sklenářů, holičů, kadeřnic a zubních techniků a lidé těchto zaměstnání vítáni nejsou. Pokud jde o hachšaru zřizovanou v Moravské Ostravě, jest každý nový člen povinen hraditi si cestu z vlastních prostředků a přinésti si dvojí oděv (Uj!), dvojí prádlo, dva páry bot, podušku a ložní přikrývku. (Oj, ve!) O společné ubytování jest postaráno, práce bude členům hachšary nalezena v závodech a dílnách Velké Ostravy. Všechen výdělek bez zřetele k jeho výši se bude ukládati do společné pokladny, z níž budou hrazeny náklady na společnou kuchyni, praní prádla a úklid, muži kuřáci obdrží týdně 3 Kč na cigarety, ženy 1 Kč na poštovní známku, vše ostatní, co zbude, bude odevzdáno Palestinskému fondu. (Oj, vej!) Hachšara potrvá nejméně 8 měsíců. Vůdce hachšary, kterého nutno bezpodmínečně poslouchati, bude každého večera a v dnech prázdně každého dopoledne vyučovati hebrejštině a ideologii. Na konci budou konány zkoušky, a členové, které uzná komise za duševně i tělesně způsobilé, budou zaznamenáni do listiny těch, kdož se budou moci vystěhovati do Palestiny v pořadí, jak budou docházeti vystěhovalecké certifikáty, přidělované Palestinskému výboru Velkou Británií. Cesta do Palestiny stojí 1500 Kč a každý si ji bude nucen hradit ze svého (Ojojoj... ojoj!). "Připomínáme znova velmi důrazně, že jest naprosto nepřípustno, aby byly organizace tak liknavé v odvádění členských příspěvků, jako jest organizace polanská, a oznamujeme, nebude-li dluh za zápisné a odebrané členské známky co nejdříve vyrovnán, že budeme nuceni oznámiti polanskou organizaci v časopise."
Zaslíbená země otců mizela někde ve velkých dálkách, a vůně Palestiny, pečlivě uchovávané za zátkami lahviček a čichané před půlhodinou s takovou zbožností, vyprchaly do potného zápachu ševcovské dílny.
Polanští tu stáli a seděli bez hnutí a z plic jim vycházel poslední vzduch jako z balonu násilím hněteného: Ojojojojojojoj... Ale bylo to tiché a neslyšitelné.
Lví tvář Lejba Abrahamoviče nebyla nikterak vítězná a jeho bloudící oči nebyly vojevůdcovské, když se hlasem, v němž se úzkostně tetelilo srdce, otázal: "Kdo se hlásí do hachšary?"
Nikdo.
Bylo ticho, z kterého čišela zima.
"Konec chaluců... Konec vůdcovství... Konec Polany," potácelo se malátnou hlavou Lejba Abrahamoviče.
Ale do toho ticha najednou zazněl jasný hlas: "Já."
Byl to hlas Hanele Šafarové. Všichni se po něm obrátili.
Buď požehnána, která jsi zachránila velké hnutí!
Och! Jak stříbrný zvuk to byl pro sluch Lejba Abrahamoviče! Nikdy hlas žádné polnice, oznamující obleženému táboru blížící se pomoc, se nezatřepetal v ranním šeru jásavěji. Zaplať ti Bůh! A duše vůdcova, stulená hluboko v zemi v zákopu, se rázem vymršťuje. A teď divoce vyráží z brány, mávajíc nad hlavou mečem.
"Hlásí se Hana Šafarová," křičí velkým hlasem Lejb Abrahamovič. "Kdo je pro?"
Všichni!
"Je někdo proti?" a jeho hlas a jeho toulající se oči jsou již předem odhodlány rozdrtit každého, kdo by byl, a jeho široce rozježený vous jest děsný.
"Nikdo."
"Hana Šafarová jest zvolena."
A Hanele, hrdinka večera, terč slávy a nenávisti příštích dní, zde stojí vzpřímena na odiv všem, zrudlá, usmívající se a se srdcem rozvířeným jako bubínek.
Neboť o osudu Hanele Šafarové je rozhodnuto. Na celý život.

Příštího dopoledne byly bedničky a soudky Fuxova krámu obsazenější než kdy předtím a přátelé a přítelkyně Suřininy tu musili postávat a opírati se o pulty. Smáli se a byli veselí. Jaká radost! Jaké vítězství! Švec je nahromadě! Jaká švanda!
Sura dělí svůj usměvavý zájem mezi přátele a obchodní povinnosti. "Ne, na dluh nedáváme a tatínek žádnou práci nepotřebuje," říká s vlídným úsměvem rusínskému dřevorubci. "Ale kupujete v konzumu, jistě vám tam uvěří nebo možná u Šafarů. Co jsem vám říkala?" pokračuje jidiš. "Nejede nikdo! Jen Hanele Šafarová. Hana si rozumí, když není nikde nic, musí člověk hledět, dokud je mladý a hezký, a v Ostravě už jistě páni čekají, až přijedou z Polany nevěsty. Tatínek není doma," odpovídá dřevorubci. "Ne, nevím, kdy přijde, ale na dluh vám také nedá... Hlupáci! Myslili, že si udělají výlet do Ostravy a do Palestiny zadarmo. Ti se včera divili, že mají v Ostravě osm měsíců pracovat zadarmo! Neříkala jsem vám už dávno, že je to jen lapačka na peníze? A že mají platit příspěvky, také nemohli pochopit." Sura se směje, staví před Rusínku balíky a říká jí: "Ne, cukroví nedáváme... Pan Šafar vám pro dítě přidává kornoutek vždycky? Tak? Nu, pak se tedy nesmíme dát zahanbit. Ale dříve mi ještě na chvilku půjčte to zboží. Dám vám o tři koruny horší, nebo vás o dvě koruny ošidím na váze, a pak vám budu také moci za padesát haléřů nasypat kornoutek... Že nechcete? Nu, tak vidíte...! Co vy si, prosím, přejete?" obrací se k jiné zákaznici a vsouvá si přitom do úst velký kus plněné čokolády. "Z čeho má být živa ta spousta sekretářů, kteří se procházejí po Praze a nic nedělají? Nebo si myslili, že je bude někdo vyučovat hebrejštině a té jejich ideologii pro gemilut chasadim? A ty zelené pokladničky," zasmála se, "které věší k postelím a kam se má házet za líbání dvacetihaléř, že jsou zadarmo? Máte marné čekat," říká rusínsky, "tatínek není doma a nepřijde... A teď dejte pozor, co vám řeknu: do půl roku jsou hotovi, Lejb Abrahamovič zůstane sám a v obci bude pokoj... Joj, to jsem vám ještě nepověděla: ostatní na to nemají, ale víte, proč nepojede Šlojme Kac? Rabi vzkázal starému Kacovi, půjčí-li Šlojmovi na cestu peníze a nedá-li Šlojme vůbec pokoj, že odejme starému povolení k žebrotě..."
Přátelé se smáli.
"Po kom mu to vzkázal?"
"Po kom mu to vzkázal?! To je přec jedno, po kom mu to vzkázal."

Hanele žila již dva měsíce v Ostravě.
Tenkrát, před ranním rozbřeskem, když rozsvítili kuchyňskou lampičku, když Hanele s kufrem čekala na povoz k dráze a maminka si utírala slzy, přistoupil k Hanele tatínek a on, který mluvíval tak málo a s dcerou jen o věcech nejvšednějších, jí řekl: "Neumím mluvit, ale tvůj dědeček, kdyby žil, by ti řekl: Nezapomeň nikdy, že jsi dcerou Izraele. A setkáš-li se s góji, a byť byli sebemocnější a bohatší a třeba i knížaty, vzdej jim poctu, která jim náleží, vzdej jim i větší, než jim náleží, ale nezapomeň, že jsi více než oni. Že jsi Židovka. Že jsi dítě královské. Že neznáš pána kromě svého Hospodina. Dědeček by ti to řekl slovy krásnějšími, já to lépe neumím."
Ostrava! Košice byly hezčí. Tady ani sníh pořádně nenapadl, byl černý a rozmazával se v bláto. Ale byly zde nové domy, elektrické světlo, nádherné výkladní skříně, mnoho lidí, a to vše bylo velmi krásné.
Byla v Ostravě. Nebo lépe řečeno byla pryč z polanské prázdnoty a daleko od závazků k Šlojmovi a od jeho naléhání. Začínal být nepříjemný. Také svého otce jí vyčetl. "Pro něho mě nechceš, viď!" řekl jí tenkrát a viděla, jak se jeho oči zle rozhořely a jeho tvář se zuřivě stáhla. Ale nebylo to jen pro otce... To byla ošklivá noc tehdy a Hanele na ni nerada vzpomíná.
Ne, nebyla ještě oběma nohama v Ostravě. Ještě se jí příliš mísila s Polanou.
Hachšara nebyla ani tak krásná, jak ji líčil Lejb Abrahamovič, ani tak zlá, jak o ní roznášela Sura Fuxová. Kedma je budova v Mariánských Horách s šesti pokoji a zahradou osázenou brambory. Sešlo se tu 26 chlapců a 12 dívek a kromě nich zde ještě bydlilo a společně s nimi se stravovalo 6 stálých, placených zřízenců. "To jsou praví sionisti!" říkával o nich Pepík Tausiků, jemuž tu našli místo obchodního sluhy, který uměl jen česky a znal všechny nejnovější anekdoty. "Víte, co je to sionista? To je Žid, který za peníze druhého Žida posílá třetího Žida do Palestiny." Ve dne se pracovalo, večer a v neděli se vyučovalo nebo konaly schůze. Ty Hanele ráda neměla, dokonce už ne "schůze kritiky", kde žárliví chlapci, vášní celí zčervenalí, se divoce napadali pro nesprávnou ideologii a nedbání zásad, kde děvčata zakrývala své žárlivosti vzájemným vyčítáním nepořádku v ložnici a umývárně, pohozeného prádla, rozházených papírů a hubatosti a kdy se křičívalo a plakávalo často až do rána. Strava byla dobrá, ale košerné všechno nebylo. Vyložené nechutnosti jako vepřové maso se zde sice nepodávaly, pořad mléčných a masitých jídel se zachovával, ale trejfe bylo leccos, na příklad mléko, před jehož dojením si dojič jistě nepolil ruce pramenitou vodou a neomnul v otrubách. Zásada se společným oděvem a prádlem se také doslova nebrala. Dalo se zde žít. Pepík Tausiků se sice na chodbě s chechtotem vždy snažil Hanele plácnout, také Pavel Hartsteinů trochu obtěžoval a Selma Stránská, která spala v ženské ložnici vedle ní, byla protivná a hádavá, ale ten ruch a shon zde byly o mnoho hezčí než polanské ticho.
Našli jí místo u firmy "Roubiček & Löbl" a mohla tatínka upokojit alespoň o tom. Že se tu o šábesu pracuje, domů nenapsala a tatínek se opatrně na to nikdy neptal. Byl to závod na výrobu brašen a turis­tických tlumoků, Hanele přišívala k batohům popruhy a "Roubiček & Löbl" za ni platili kedmě 60 Kč týdně. Z toho dostávala v sobotu padesát haléřů na známku a nefrankovaný lístek se sionistickým provoláním, a poněvadž byl závod daleko a ona by v polední přestávce do Mariánských Hor nedošla, ještě denně 2 Kč 50 h na oběd. Také v továrně se jí líbilo. Práce byla hezká a čistá, uvykla na mnohem těžší. Křesťanská děvčata, která seděla u šicích strojů s ní, byla kamarádská a velmi veselá, a Hanele se smála tak ráda. Celý den si vykládaly o biografech a chlapcích.
"Co ty, Hanko, o žádném klukovi nevypravuješ? Jsi tam u vás židovskou jeptiškou?" ptávaly se. Jak to divně znělo: Hanko a Haničko!
Hanele se smála. Ale co měla vypravovat?
Ano, přec jedno! O oné ošklivé noci u nich v sadě. O události, která jest ještě stále v ní a s ní, o které se jí zdává, a když se v noci vytrhává ze sna (proč neklapou dědečkovy mlýny?), neví, kde je a čelo mívá zpocené. Ale s tím by se nesvěřila nikomu na světě.
Přes naléhání Šlojma Kace Lejb Abrahamovič do Hanelina odjezdu chaluce již nesvolal. Snad že se obával, aby úspěch minulé schůze, žel již poslední, nebyl znehodnocen, a tato skutečnost vyloženě politická nezůstala bez vlivu na nejsoukromější city skupinového sekretáře: nemohl se již s Hanele scházet. Ale hledal příležitost k tomu a byl odhodlán vynutit si ji. Zprvu to vypadalo dosti nevinně, chodil několikrát denně do krámu kupovat nějakou maličkost a v maminčině přítomnosti s dívkou pohovořit několik slov, neboť maminka u toho byla vždy, a Hanele nebylo ani nepříjemné, že ji tak střeží, protože se začínala Šlojma trochu bát. Ale pak počal po rusínských dětech posílat psaníčka, a to bylo velmi nepříjemné a také nebezpečné. Chce ji vidět, psal, musí ji vidět, kdyby ho to mělo život stát. Neodpovídala. Několik dnů před odjezdem jí napsal a na stínových čarách jeho listu bylo zřejmé, jak je rozčilen. "Nemohu bez Tebe žít. Nedáš-li mi příležitost sejíti se s Tebou, stane se něco hrozného. Nevím ještě, co to bude, ale bude to strašné." Dva dny před tím, než odjela, viděla již od rána, jak se za chýšemi přes silnici a za druhým koncem jejich plotů chvílemi cosi hýbe. Bylo to místo snad asi tři sta kroků od stavení, odkud bylo na Šafarův dům dobře vidět, a Hanele vytušila v hlavě, jak se chvílemi zdvíhala nad brambory, hlavu Šlojmovu. Hanele byla plna neklidu. Šlojme zde čekal od rána až skoro do poledne. Tatínek byl někde v obci, a když maminka jednu chvíli vyšla na dvůr, viděla Hanele, jak Šlojme přeskočil plot, jak letí zahradami a do krámu a rovnou k ní do bytu. Byl bledý jako smrt. Zablýskal na ni očima a zasípal uhnaným hlasem: "Ty dvě noci do tvého odjezdu na tebe čekám ve vaší zahradě. Od večera do rána. Ať přijdeš nebo nepřijdeš. A už vím, co se hrozného stane." Hned zas vyběhl. Strašný nápad! Ještě takovéhle věci! Hanele ovšem nepůjde nikam! Rozumí se, že nepůjde! Ale když šla večer spat a rodiče ve vedlejším pokoji usnuli, snášely její nervy vědomí, že čeká, snad jen hodinu, snad dvě. Vstala a viděla ho oknem. Pak se zas převracela na loži, zarývala hlavu do podušek, zlobila se a chvílemi jí bylo do pláče. Ne, nepůjde! Přece šla. Pouze na okamžik, ihned se vrátí, vyhubuje ho a pošle pryč! Obula na boso střevíce a přehodila si přes košili jen starý plášť. Ale nedal se odbýti. Chtěl na ní před odjezdem svatý slib, že si ho vezme. Rozumem se s ním nedalo nic pořídit. Na její vytáčky a důvody a odkazování do budoucna mluvil nemoudré řeči, vedl stále svou a na její vzdorovité: "Tak tedy ne!" ji zahrnul vášnivými výčitkami. Vyčetl jí svého otce, vyčetl jí zradu na sobě, že ho obelstila, že mu znemožnila jeti do Palestiny a zničila mu život. Chvěl se na celém těle. Pak ji chtěl líbat. Bránila se mu. Vrhl se na ni, zarývala mu prsty do očních důlků a zvracela mu hlavu nazad, rval se s ní, utrhal jí všechny knoflíky, držel ji v náručí skoro nahou, a když se jí po kousnutí do ruky podařilo utéci, dohonil ji u jabloňového pně a třásl jí, až její hlava narážela o kmen. A to vše bylo tím ošklivější, že zápasili jen za světla hvězd a bez hlesu, neboť za oknem spali rodiče. Pak jí padl k nohám, líbal jí kolena a dal se do úpěnlivého pláče. Byla vyčerpána, a když vstal a šeptal jí prosby za odpuštění a za smilování, nemohla se již jeho polibkům brániti. Rozplakala se s ním. Bylo jí ho líto. A líbali se a třásli se vzrušením a zimou.
Proč se jí mísí stále Polana do Ostravy?... Třikrát jí sem už psal a také ona mu poslala jeden z týdenních lístků s pozdravem. Nemůže bez ní žít, musí ji vidět, i kdyby měl umřít, a nesežene-li na cestu, vydá se do Ostravy pěšky! Ale Hanele nechtěla, aby sem chodil, a nepřála si, aby jí psal! Proč ji nenechá žít novým životem? Polana, stále Polana...! A přijde-li? Doma byli rodiče, kterým se bylo možno přiznat. Ale kdo ji ochrání tady?... Pepík Tausiků nebo Pavel Hartsteinů?
Hanele si v továrně omyla ruce, oblékla se a jde na oběd. Má jen hodinu času a mlékárna je kus od závodu.
Jde a vidí, že před ní na rohu stojí nějaký Žid. Hezky ustrojený, vysoký, dobře oholený, ale přesto v tváři černý jako kovář. S velkým nosem. Snad asi dvaatřiceti, třiatřicetiletý. Prohlíží si dívku, jak jde proti němu; se zalíbením, ne vtíravě. Hanele se líbí mnoha lidem, ohlížívají se za ní často a ona to ví.
Ale jak jde kolem něho, neznámý se usměje, docela hezky, ukáže plná ústa velkých zubů a praví: "Slovensko nebo Podkarpatská Rus?"
Hanele je zvyklá z domova, z krámu a z krčmy, mluviti s cizími lidmi vlídně.
"Z Podkarpatské Rusi."
Neznámý jde již po jejím boku.
"Co tam dělají stále? Jmenuji se Ivo Karadžič. Smím vás kousek vyprovodit, viďte? Čekají tam stále na Mesiáše?"
"Ano," řekla trochu udiveně a pohlédla na něho.
Juj! To byl nos! Takový nos u nich doma ještě neviděla. Usmála se. Jako na dobrého známého, který, co jsme ho neviděli, neobyčejně ztloustl nebo si dal narůsti komický plnovous. Ne, ten člověk nebyl hezký, vypadal tak jen z dálky, ale měl milé oči a pěkný úsměv.
"Kdy přijde?" ptal se.
"Svalavský rabi měl sen, že již na jaře."
Jeho ústa se zvlnila, jako by se chtěl usmát, ale ta linie se rtů hned zas zmizela. Zahleděl se jí do tváře a jeho hlava se maličko vrtěla, jako by říkal: Hrozné! A pak se už ani nevrtěla a on se jen díval.
"Že máte hezké oči, vám už lidé říkali, pravda? Chalucka? Betarka?"
"Chalucka."
"Tedy dva Mesiáše! I ten starý, i ten nový."
"Jak to?"
"Copak to není jedno: Mesiáš a Palestina?" říkal půl žertovně, půl vážně. "Zas iluze!"
"Co je to?"
Upřímně se zasmál a ukazoval ústa plná bílých zubů: "Máte pravdu, jsem blázen, maminka to o mně také říká. Ale chtěl jsem vám docela něco jiného. O něco vás prosit. Jak se zdá, na nikoho nečekáte a já jsem sám. Dovolte mi chvilku se na vás dívat! Udělejte mi radost a neodmítněte pozvání k obědu!"
Na to připravena nebyla.
"Ano," řekla plaše a ještě dříve, než si mohla odpověď rozvážit.
"Jste milá. Děkuji vám. Popovídáme si o Podkarpatsku."
"Raději o Ostravě." Nechtěla vzpomínat na Polanu. "Nebude to trejfe?" podívala se na něho.
"Ach, tak!" smál se. "Objednáme si něco košer a řekneme jim, aby nám nedávali k masitým jídlům mléčné příbory."
Zavedl ji před restaurant, kde jídávají obchodní cestující, svobodní úředníci ze státních kanceláří nebo ze závodů a kde bývá na okně přilepen hektografovaný jídelní lístek s cenami. Viděla velkou okenní tabulí prostřené příbory, na stolech vázičky s plátěnými květinami, lustry, sklepníka, pomáhajícího pánovi ze zimníku, a vzpomněla si, že má pod pláštěm blůzičku, která jest jen v Polaně hezká.
"Sem nepůjdu."
Žertoval, vysvětloval, nutil, ale ona si postavila hlavu.
"Kam chodíváte jindy?"
"Do mlékárny."
Šli tedy do mlékárny. Snášel jí jablkové záviny a krémové trubičky. Sedl si k ní, pil sklenici mléka, mnoho jí vypravoval, mnoho se na ni díval, mnoho se jí vyptával na Polanu, na hachšaru, na to, co už za ty dva měsíce viděla. A zas jí snášel věci a zas se smáli. Hanele se dívala na kulaté hodiny v mlékárně, jak minuty rychle ubíhají.
Když platil, vzal do hrotů prstů kovovou desetikorunu: "Sánže pasé čary mury fukty," luskl prsty a desetikoruna byla pryč. Pak ji dal do levé dlaně, zavřel, "uk, muk, fuk", levá dlaň byla prázdná a desetikoruna v pravé.
"Podívejte se, co cesťák všechno nemusí umět!"
Smál se s ní hlučným, chlapeckým smíchem. Proč se u nich doma nikdy nikdo nesmál?
Zdrželi se do poslední minuty. Pak spolu poklusem běželi k továrně a zase se smáli.
Tak to začalo. Hana si z té hodiny pamatuje každé slovo.

"... Hana Šafarová se pro zradu, pro důvěrný styk s úhlavními nepřáteli Židovstva, pro hrubé porušování disciplíny a pro nemravný život vylučuje z kedmy. O tomto usnesení budiž zpravena místní organizace."
Tak v jedné schůzi kritiky ukončil obžalovací řeč předseda hach­šary. Chlapci vyslechli rozsudek klidně jako jediný logicky možný závěr, dívky se bouřlivě roztleskaly a Selma Stránská volala: Výborně!
Hanele schůze kritiky nikdy neměla ráda. Na téhle naštěstí nebyla.
"Ale to je to!" řekl tajemník kedmy. "Oznamte to místní organizaci! Když ona žádnou nemá!"
"Jak je to možné? Kdo ji sem tedy vůbec poslal?" ptal se přísně předseda.
"Ústředí jim tam psalo čtyřikrát, vůbec neodpověděli, psaní jako by házel do větru. Organizační známky nezaplatili a nevrátili, členské knížky nezaplatili a nevrátili, peníze z pokladniček neodvedli, pokladničky také ne! Kdyby alespoň k něčemu byly! Kdyby alespoň sůl do toho mohli dávat!" Pepík Tausiků se smál. "Polanská organizace byla dvakrát v časopise dána za výstražný příklad a pak vyškrtnuta... Počkejte, neřehtejte se! Mám ještě něco: Šafarové přišlo dnes psaní. Mám je poslat na její nynější adresu?"
"Ne!" vykřikl předseda. "Zpět!"
"Dobře. Tedy: Polana, Šlojme Kac."
Hanele už v kedmě nebydlila. Ani nepřišívala u firmy Roubiček & Löbl k tlumokům popruhy. Seděla v redakci "Volného myslitele" a bydlila v hezkém nájemném pokojíku za 30 Kč týdně. Změna byla provedena velmi rychle. Jednoho dne se do kedmy nevrátila, nazítří poslal pan Karadžič z velkoobchodu smaltovaným nádobím, jehož byl zástupcem, pro Hanelin kufřík zřízence a věc byla vyřízena. Také ono místo jí opatřil pan Karadžič. Bylť jednatelem "Volné myšlenky", předsedou "Kremačního spolku" a členem vydavatelstva čtrnáctideníku "Volný myslitel". A Hanele teď byla zároveň s panem Pšeničkou, starším pánem, jehož dlouhá dýmka jí působila mnoho potíží, úřednicí společné kanceláře těchto tří právních těles.
Nelze popírati: skoky, které Hanele prováděla, byly náramné. Polana - kedma - "Volný myslitel", a tohle všechno za deset neděl, to bylo přespříliš.
Co?... Tady se umrlí gójové pálí? Netropte si zase žerty...! V peci?... Co? Židé také?
Jak je to vlastně? Copak zde v Ostravě nežijí žádní Židé? Nebo jsou Židé jen v Polaně a ještě nějací v Košicích a pak už vůbec ne? Či jak je to? A jací jsou to Židé, kteří nemají řeč a mezi sebou mluví gójsky a gójsky se šatí, nesvětí šábes, jedí trejfe, nemodlí se a nedělají nic, co činí Žida Židem? A dávají se spalovat?! V peci?!
"A vůbec, slečno Haničko," praví pan Pšenička, "tolik vás v té vaší české škole tam naučit mohli: Žid se nepíše vůbec s velkým Ž, nýbrž s malým ž a neříká se vůbec žid, nýbrž do rubriky ?vyznání' se napíše mojžíšské, a to se vůbec nevypisuje, nýbrž napíše se mojž!"
"A co u toho pálení dělá pan Karadžič?"
"Řeční."
"Co?"
"No, vůbec, poučuje lid."
"O čem?"
"Aby nevěřil flanďákům a podobným stvůrám. Ani křesťanským, ani židovským. A vůbec."
Když není na obchodních cestách, přichází v poledne nebo po páté hodině do redakce "Volného myslitele" Ivo Karadžič. Směje se a ukazuje své krásné zuby.
Jak se máte, Hanko?... Pojďte se mnou dnes obědvat...! Nešla byste se mnou dnes do bia, Haničko?
Vodí ji do biografu. Také jednou do divadla. A po biografu a po divadle do kavárny, kde hraje hudba, kde je všechno zlaté a kde je mnoho světel. Hanele ještě v biografu nebyla. A divadlo nikdy neviděla. A koncert ještě neslyšela. A do osvětlené kavárny se jednou v Košicích dívala jen zvenčí.
Ojoj, jak je Polana daleko!
O vážných věcech s ní Ivo Karadžič mluvívá jen málokdy. Spíše jen tak mimochodem.
"Dejte pokoj, Hanko, s těmi polanskými názory!" řekl jí tenkrát v kavárně půl žertem, půl vážně. "Není žádný Pán Bůh, není žádná zaslíbená země, nejsou žádní křesťané a židé."
Divné je to na světě, lidé blázní - myslí si Hanele.
Pán Bůh zakazuje jezdit do Palestiny, Pán Bůh přikazuje jezdit do Palestiny, není žádný Pán Bůh, není žádná Palestina, země se točí a u pražského mostu se najdou poklady srdce.
Jak je to vlastně?
Snad tak, že u nich v Polaně Pán Bůh jest a tady na západě ne? Nebyl tu nikdy, nebo už tady není? Ale jedno je jisté: v Polaně jest! Kdo jí to vysvětlí? Dědeček by jí to byl řekl, věděl všechno. Ale dědečka se už není možno zeptat.
Ano, Hanele v tom několikanedělním úprku napadají takové myšlenky. Jen napadají, neboť říci přemýšlela o nich, bylo by příliš mnoho. O takových věcech ať se přou mužští na schůzích kritiky.
"Jak to," řekla tenkrát v kavárně, "že nejsou žádní křesťané a Židé?"
"Podívejte, Haničko, to všechno bývalo a už není, židé jsou s křesťany úplně rovnoprávní, není prostě rozdíl."
"Že jsme si s křesťany rovni?"
"Ale ovšem, Haničko! Už padesát let nebo snad ještě déle. Ten pocit méněcennosti a mnoho ostatního, co z něho plyne, musí už zmizet."
"Že jsou gójové rovnocenní s námi?" Hanele přemýšlela, až se jí vrásčilo čelo.
"Ach... tak!" říkal Ivo Karadžič pomalu, jako by jen pomalu chápal, pleskl se do hlavy a jeho rty se začaly rozšiřovati. Ale najednou vybuchl. Naplno. Nahlas a nezadržitelně. Chechtal se bláznovsky, že se lidé od vedlejších stolků ohlíželi. "Hanele, to je ohromné!" A chytal se v nadšení za spánky a prohýbal se smíchem. "To je nejlepší vtip, který jsem letos slyšel... Celý svět sice Polanu za rovnocennou už uznal, ale Polana to je, která celý svět za rovnocenný ještě neuznává...! Takhle je to...! Hanele, za tohle byste zasluhovala hubičku."
Proč mi ji tedy nedá? myslí si Hanele a zlobí se, že se jí směje. A proč jí vůbec ještě nikdy nedal hubičku?
Ivo Karadžič se ještě stále chechtá. Ale najednou vidí, že je dívka zalita studem a do očí jenjen vhrknout slzy.
"Haničko..." a činí pohyb, jako by jí chtěl pohladit ruku, ale dotýká se jí spíše jen závanem vzduchu. "... Haničko... nehněvejte se... Věřte, já to myslím s vámi dobře..."
Pak přišla cesta do Prahy. Potrhlá a docela bláznivá cesta, na jejíž žádnou podrobnost Hanele arci také nikdy nezapomene.
"Mám tamhle nějakou cestu, nejela byste kousek se mnou, Haničko?" řekl jí jednou v sobotu po poledni.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 09.01.2024

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Adam a Eva (Biblické příběhy), Adam a Eva (Biblické příběhy) (2)
-Anna Proletářka, Anna Proletářka (2)
-Biblické příběhy (několik příběhů), Biblické příběhy (několik příběhů) (2), Biblické příběhy (několik příběhů) (3), Biblické příběhy (několik příběhů) (4), Biblické příběhy (několik příběhů) (5)
-Biblické příběhy (souhrn)
-Bratr Žak (O zlých samotářích)
-Čtení z Biblí kralické, Čtení z Biblí kralické (2), Čtení z Biblí kralické (3)
-Do zajetí babylonského (Biblické příběhy)
-Golet v údolí, Golet v údolí (2)
-Hory a staletí
-Nikola Šuhaj loupežník, Nikola Šuhaj loupežník (2), Nikola Šuhaj loupežník (3), Nikola Šuhaj loupežník (4), Nikola Šuhaj loupežník (5), Nikola Šuhaj loupežník (6), Nikola Šuhaj loupežník (7), Nikola Šuhaj loupežník (8), Nikola Šuhaj loupežník (9), Nikola Šuhaj loupežník (10), Nikola Šuhaj loupežník (11), Nikola Šuhaj loupežník (12), Nikola Šuhaj loupežník (13), Nikola Šuhaj loupežník (14)
-O moudrosti Šalamounově (Biblické příběhy)
-O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (2), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (3)
-O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí)
-O stvoření světa a člověka (Biblické příběhy)
-O velké poslušnosti (Biblické příběhy)
-O vešce a blešce (O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách)
-O zlých samotářích
-O zničení Sodomy a Gomory (Biblické příběhy)
-Podivuhodné přátelství herce Jesenia, Podivuhodné přátelství herce Jesenia (2)
-Pověsti o trápení lidu izraelského (Biblické příběhy)
-Příběh Josefův (Biblické příběhy)
-Prvorozenství za misku čočky prodané (Biblické příběhy)
-Stavění věže a zmatení jazyků (Biblické příběhy)
-Vražda Kainova (Biblické příběhy)
-Žalář nejtemnější, Žalář nejtemnější (2), Žalář nejtemnější (3), Žalář nejtemnější (4), Žalář nejtemnější (5)
Čítanka-Bratr Žak (O zlých samotářích), Bratr Žak (O zlých samotářích) (2), Bratr Žak (O zlých samotářích) (3), Bratr Žak (O zlých samotářích) (4)
-David a Goliáš
-Golet v údolí (celá kniha / e-book)
-Joska, Forko a Paulína (O zlých samotářích), Joska, Forko a Paulína (O zlých samotářích) (2)
-Loupežníci (Hory a staletí)
-Nikola Šuhaj loupežník
-O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (2), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (3), O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (4)
-O zlých samotářích (celá kniha / e-book)
-Podivuhodné přátelství herce Jesenia
-Příběh tetičky Emy (Žalář nejtemnější)
-Rasík a pes (O zlých samotářích)
-Ti, o kterých tu dříve nebylo slýcháno (Hory a staletí)
-Událost v mikve (Golet v údolí), Událost v mikve (Golet v údolí) (2)
-Vesnice jedenáctého století (Hory a staletí)
-Zamřížované zrcadlo, Zamřížované zrcadlo (2), Zamřížované zrcadlo (3), Zamřížované zrcadlo (4), Zamřížované zrcadlo (5), Zamřížované zrcadlo (6), Zamřížované zrcadlo (7), Zamřížované zrcadlo (8)
-Zázrak s Julčou (Golet v údolí)
-Země bez jména (Hory a staletí)
-Židé (Hory a staletí)
­­­­

Diskuse k úryvku
Ivan Olbracht - O smutných očích Hany Karadžičové (Golet v údolí) (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)