ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Poslední soud (3)

Odeta

Čtyři plavci sestoupili k nábřeží, a odpoutavše loď, směřovali k prámu. Stál asi ve třetině řeky nachýlen haldami písku, přes něž spočívaly naběráky. Když přistáli, svlékl si Nikodém kabát, a přidržuje řetěz lodice, řekl: "Všimli jste si zamračené stráže, která přechází po náplavce? To je starý Ječmínek. Ve své čtvrti rozdává dětem cukrovinky, ale je-li ve službě, škaredí se co nejhůř. Slyšel jsem, že kdysi pomohl mládencům ve věci solené kýty a že byl málem němý, když jej vyslýchali."
"Poznávám ho velice dobře," pravil Pilipaninec, "je to strážník, který mě sledoval dva dny."
"Bydlí u svaté Anny," děl Zajíc, nevšímaje si Rusínových starostí, "a je dobrý soused z důvodu, pro nějž bych vrátil peníze, které bych zvedl před policejním komisařstvím."
"Podej mi sochor," řekl čtvrtý muž, obraceje se k Pilipanincovi, "podej mi sochor a spusťme loď o maličko dolů po proudu." Když se tak stalo, zvedl ruku a pramice opět stála.
"Dobrá," doložil Dejm, "zdá se mi spravedlivé, že strážníci jsou škaredí a zasmušilí, cožpak nemá kovář krhavé oči a černé ruce?"
"Ticho, mlčte," pravil vrátný, přinášeje bolestnou harmoniku, "to je pro tebe," dodal, vzhlédnuv k Pilipanincovi, a spustil.
Táhlo na šestou hodinu a bylo slunné ráno. Dělníci pohroužili dírkované naběráky až k říčnímu dnu, dílo pokračovalo. Mimo pískařský prám jezdily parníky, plti složené z borového dříví, lodi vlečné a lodi nákladní, jež se potápějí až k horní fošně bortu. Dva či tři nenahraditelné vtipy, které během věků staly se pozdravem na této řece, se vyměňovaly z plavidla na plavidlo.
"Kdy pojedete nahoru, strýče?"
Pltníci, majíce ruku na štítcích čepic, poněkud medvědářských, neodpovídali.
Pilipaninec potápěl a soukal svoji násadu co nejhorlivěji, ale po sté vytáhl prázdnou kapsu.
"Bojím se," pravil Nikodém, "že nevyděláš ani na chléb." Ale proto ani on ani ostatní si hrubě Rusína nevšímali. Pracovalo se mlčky.
"Dnes," děl opět Dejm, ukazuje za mizejícím vorem, "na sklonku těchto řemesel, můžeme mnohého litovati. Kde jsou vypravování vížící se ke kameni Linu z Dolního Buku a ke kameni hastrmanskému?"
"Tyto hlouposti," odpověděl Zajíc, "jsou řádně odbyty. Zdá se mi drzé mluvit o závadných kamenech s takovou zaujatostí. To vše překáží plavbě."
"Ano," přisvědčil vrátný, vzpíraje koš, jehož násada se prohýbala, "do pěti let bude řečiště vysmejčeno a nenaleznete na starých místech hrubozrnného písku."
"Toho mi bude líto," poznamenal Zajíc, ale Dejm trval na tom, že úpadem se hnalo vždy mnoho vody, jež přináší zrnka křemene. "V těchto místech se obnovují písečná ložiska po povodních, jež vždy se budou opakovat."
"Víte co," řekl Nikodém, "zahraji Babinohu." Bylo deset hodin. Zajíc a Dejm zarazili po dvou lopatách do písečných hromad a rozvěsili na ně kabáty tak, aby tvořily kryt nad prázdným koutem.
"Toto odpočívadlo je lepší než dům," řekli Pilipanincovi, "je to důkladný stan, kde můžeš ležeti, maje ruce za hlavou." Dříve než Pilipaninec něco odpověděl, dal se Nikodém do zpěvu.

Je devět ctností
a každá z nich je jiná,
neboť děvčata
jsou různě přičinlivá.

V poledne chodívali plavci do hospody. Přiházelo se často, že ani Nikodém si nepřál piva, nicméně chodili na staré místo vždy, když jejich pramice nebyla příliš vzdálena. Říční oblast od Šítková jezu vzhůru až k ostrovu Pile byla polem tohoto magnetu. Kameníci, vyvažeči, lodníci, pískaři, vozkové, hotovitel dírkovaného plechu a naběraček, několik pobudů a dva či tři studenti scházeli se tu den po dni. Stůl býval pokryt bělostným ubrusem a talíře plny lesku.
"Co budete jisti?" otázal se hostinský a Nikodém mu odpověděl: "Nic, pranic z toho, co jste pekli. Dejte mi polévku, chléb a sklenici piva."
Šenkýř procházel mezi stoly, hledaje smítku nebo poprašek, jenž snad slétl na hladinu stolu. Podobalo se, že to vše počítá na prstech. Lidé o něm soudili, že je odřihost dosti uhlazený. Vskutku, nastřádal několik tisíc a koupil si domek, nemaje jiných příjmů než výdělek ze své živnosti. Nicméně uchoval si schopnost býti považován za poctivce, který přináší jateční čtvrť zdaleka na vlastních bedrech.
"Pane," děl Nikodém, "vidím, že nás nutíte dojídati chléb, tato skýva je však tvrdší, než bývá u vás obyčejem."
"Tvrdý chléb?" odtušil hostinský, "přinesu vám bochník, jejž sám skrojíte, ale věřte, není mou vinou, že chléb tvrdne."
Dejm vypravoval o trhovkyni, kterouž se rozhodl léčiti podle pravidel jakési knížky, avšak Nikodém jej odbyl, že je dlužno mluviti jen o slušných věcech. "Nemyslíš o jiném," řekl, "leč o nemoci, a otřásáš vším, až se sype barva. Kdejaká naduřelá žíla či rána pod kloboukem - všechno najdeš se snadností celníka."
Dejm byl opravdu nakloněn smýšleti co nejchmurněji, soudě o lidech podle způsobu chybováni, podle pajdavé chůze, vyraženého zubu a souhvězdí skvrn na lesklém rukávci. Jeho čas a příhody na řece věru byly bez rusalky. Ale přece, vraceje se jednou pro zapomenutý džbán, jejž zůstavili neopatrně na ohništi své lodice, potkal dívku.
Seděla ve středu nájemné loďky, obracejíc se jako Janus. S hrany zdvižených vesel odkapávala voda a proud rozšiřujícím se okem hleděl ke kolenům plavkyně. Mrzoutský rozum, který byl Dejmovi vštípen, měl jej k pospěchu; vládl velmi dobře sochorem a mohl s pramicí snadno uniknouti, avšak dívka se smála. Bylo zřejmé, že se nazývá jménem velmi tichým a že je švadlenou prádla. Dejm v latinském větru se stal snášenlivějším, ale dříve než byl přinucen pozdraviti, Odeta se omluvila, že jej zdržuje. Zlý škarohlíd doposud neodpověděl, ale lodice se přitahovaly, přecházejíce špicemi mimo sebe jako jazýček vah. Konečně nadzvedl klobouk, a tu, když bylo vhodno se usmáti, Odeta spustila hlasitý smích.
Mluvila s volností, která je znakem povýšeného ducha. Dejm byl rozradován a sklíčen, boje se, že slova, kterých slečna užívá, jsou zdokonalená dlouhým užíváním, takže příhoda s vrtošivou lodí je snad desátá toho druhu.
"Víte co," pravila Odeta, když byla jista, že s lodí nic nesvede a že je nutno ji vrátiti k můstku, "nejsem dost obratná, abych zůstala, ani dost skromná, abych se zřekla tohoto cestování, smím tedy vstoupiti na vaši loď?"
Odtud se počalo svízelné přátelství, jež Dejm nepřipouštěl a po němž prahl jako selka, která se vrací ve svátečních šatech a bez deštníku z pouti, kde si selští národové zhurta přáli na svých nebesích deště (zemský ar odpovídá hektaru nebeských prostor). Představte si, že právě když prosebnice je v polovině cesty, kde není stavení ani stromu, spustí se hrozný liják, jenž ji zaplaví v provazišti kapek. - Téměř totéž se stalo tomuto zamračenému chlapíkovi, který prahl po lásce a který ji odmítal.
Dejmovi přátelé, kteří znali jeho těžkosti, zvětšovali je žerty a mluvili o tom, co chtěl zamlčeti.
"Vyvázneš nedělí a příštími svátky?" otázal se ho Nikodém.
Ach, bylo jisté, že truchlivý milenec pocestuje po osadách nad středním tokem řeky, po hájích pokrytých okvětím novin, zatím co restauranty jako mechanické kukačky se budou ozývati bubnem a křídlovkou. Na těchto výletech Odeta nikdy nemlčela a její výmluvnost se podobala rybám, které uvízly v nádrži a nikdy víc se nedostanou k plavbě z břehu na břeh a k činorodé akci proti proudu. Dejm s vycházkami živě nesouhlasil, ale nedovedl uhájiti minulost, v níž bylo ticho, v níž vždycky stihl vlak a v níž se obešel bez kytice slezu a pryskyřníku. Tato láska se skládala z pouhých svízelů.
"Vy tomu nerozumíte, Odeta je velmi hezká," řekl Pilipaninec, ale Dejm se obrátil, řka, že není třeba, aby i on měl účastenství na jeho nesnázi.
"Kdyby se nalezla dívka, kterou by neodstrašovala moje tvář a o niž bych stál," děl Nikodém, "dovedl bych ji vzdáliti od řeky a vás bych s ní neseznámil."
Pilipaninec rozuměl těmto hovorům jen málo, ale předstíral, že tomu tak není, a rozhodl se opláceti svým přátelům stejnou měrou. Pleskal páté přes deváté a nakonec byl hotov kdekoho zbíti, jen aby dal vyskákanému hovoru jiný směr a aby došel ceny, které zasluhoval, a ceny, která nebyla zjevná, pokud se mluvilo tímto způsobem.
Více však než neshodou s plavci byl Rusín trápen závazkem k Weilovi.

Nazítří byl svátek výchoďanu stejně nesrozumitelný jako pracovní den. Pilipaninec věřil v božské obřady a tento svátek byl zlehčován, a přece svěcen jako sobota v Karpatech, kde Žid, střeže se hříchu, jenom neochotně prodává okénkem láhev.
Pilipaninec setkal se o deváté s Dejmem, jenž přišel k lodi v nových šatech.
"Kde jsi spal," řekl plavec a Rusín, považuje tuto otázku za přátelství, jal se odpovídati. a mluvil o nájemném domě v Podolí jako o své chalupě, na jejíž střechu padá stín lesa. Dříve než byl hotov, přišla Odeta.
"Kdo je to?" pravila svým neostýchavým způsobem, "kdo je to, Dejme?"
"To je Pilipaninec, pracuje s námi na lodi," odpověděl. "Nechcete si vyjeti?"
"Ne."
"Prosím vás, nasedněte," pokračoval Dejm, usmívaje se. "Zde je vaše místo, pane," děl obrácen k Rusínovi, který při zvuku tohoto slova a před dívkou ztrácel vládu nad svými údy. Nicméně se mu podařilo naloditi bez úrazu.
Křižovali řekou a řečí. Pilipaninec si smočil rukáv, Odeta sukni. Upadli do důvěrných rozprav, smáli se a snad i šeptali. Pilipaninec, zcela jsa neschopen získati Dejma, mluvil opět rozhodným způsobem.
Bylo jedenáct hodin. Odeta se doposud smála a to, co za nic nestojí mezi skálou a rovinnou loukou, jakýsi odkaz impresionismu, zlomená šeď, sťaté ultramaríny, zvučící a rozechvělý horizont, naplňovalo je podivem.
Rusínská zdvořilost nepřipouští okolků, když jde o děvče, a Pilipaninec, rozjařený jako ve ljutské krčmě, řekl: "Jste příliš hezká a příliš veselá, abyste směla zůstati dívkou."
"Ach," odpověděla Odeta, "činíte mi nabídku? Vidíte, Dejme, to jest zvyk cizinců; mluví zbůhdarma, neboť je jim snadné rušiti závazky a vyhnouti se slibům."
"Dejte mi pokoj!" zahučel Dejm, jehož dobrý rozmar se beze zbytku rozplynul.
Tato vyjížďka se skončila v poledne a mužové se vraceli stejnou cestou. Dejm po dvě hodiny musil snášeti, aby jeho mlčení bylo znetvořováno smíchem, a teď, maje v úmyslu rozptýliti Pilipanincovy výhody, otázal se ho, co chce dělati.
"Jsem rád, že jsi mě vzal na loď, a půjdu třeba s tebou."
"Eh, příliš pospíchám," odpověděl Dejm a přidal do kroku.
Druhý den počala se opět práce. Pilipaninec se snažil zvednouti z vltavského dna všechny písky, ale jeho hromada byla maličká. Snil a viděl nad vlnou prádla Odetin obraz.
"Co je s tebou?" řekl Nikodém, "myslím, že užíváš příliš veliké síly, nevzpírej se tak do svého řadu."
Zajíc vyňal z uzlíku placku, a rozlomiv ji, dal půl Pilipanincovi, řka, že je překvapen tím, co vykonal.
"Když jsem pracoval první den na řece, nezvedl jsem poctivého naběráku. Dřel jsem dobrý týden (zatím co se moje zádové svaly bolestí zdvojnásobovaly) bez výsledku. To věru není divné, neboť i posel potřebuje času, aby se naučil chodit v svém řemesle."
Dejm se nezúčastnil rozmluvy, jeho hromada byla největší a tu snad z důvodu pozdní spravedlnosti či z dobráctví velmi skrytého vzal lopatu a jal se písek přehazovati na menší hromadu Pilipanincovu.
"V těchto místech," řekl, "je nezbytně třeba stejnoměrného ponoru, ostatně, Nikodéme, je čas, abys dal spravit svou pramici, jinak ji budeme tahat hákem a rumpály."
"Hleďme," děl vrátný, málo se staraje o věci živnosti, "toť spolek! Odeta, ty a Pilipaninec jste se včera zřejmě dohodli."
"Odeta," pravil Dejm, obrácen k Rusínovi, "zapomněla již na tvoje jméno."
"To nic nevadí," odpověděl Pilipaninec již bez trpělivosti, "budu je opakovati a naučím ji obtížnějším slovům."

Dříve než minulo deset dnů, Pilipaninec si osvojil umění plavby a zručnost pískaře. Jeho hromada daleko již nebyla nejmenší. Znal vodu a vyhmatal ponořeným sochorem sypký dotek písečného dna stejně bezpečně jako ostatní plavci. Zatím Weil, jenž byl poněkud učitelem, mu vštípil několik pravidel svého mudrosloví a tak Pilipaninec mimo vzrůst a tvář příliš sličnou se podobal ostatním lidem. Nicméně jeho zmatenosti ubývalo jen zvolna. Doposud viděl Podolí, skálu, řeku s lodicí a Odetin obraz, jejž prolíná ljutský prales a houština utvořená ze stromů nejzuřivějších. Doposud viděl střídavě liščí stopu a Dejmovy střevíce, u nichž se zračí nedělní péče a schopnost čekati půl dne na smluveném místě. Doposud Odeta bývala zachraňována před kancem, medvědem a divokou kočkou, zatím co bezradný nápadník mizel ve směru ledabyle mu naznačeném. Pilipanincovým mlčením se sunulo pásmo pokory, jímž září ostrá světla svévole. Weil zhusta poznával blízkost jakýchsi divých horeček a třeštění. "Toť skládka porušeného času," říkával, "toť větrná skříň, avšak nejsem dost stár, abych znetvořoval lidové pohádky, nemohu zjednat pořádek v rozmarech Odetiny přízně. Dosti! Bude náležeti jediné vám, ale zůstaňte prostodušný a mírný v představách. Co chcete, dvě neděle už nevyšla s Dejmem ani s kýmkoliv jiným mimo Lízu, stejně bezúhonnou ve věcech lásky."
Weil nebyl hlupák, aby věřil, že je možno činiti z lidí to, čím bychom si je přáli mít, avšak bouřlivá snivost Pilipanincova jej zastrašovala a chtěl ji zmoci. Jednoho dne, myslil si Weil, shodí Dejma do řeky, a drže mu hlavu pod vodou, bude počítati do sta.
Když Weil opět přišel do vesnice vystěhovalců, vyptával se Mejgeše na Pilipanincovy staré příhody a netajil se se svým strachem ani před Iliadorou.
"Váš chlapík," odpověděl Mejgeš, "nedělal nikdy nic jiného než my všichni. Naše pole jsou označena plotem a rodí zemáky, len i ovsy, ale pohříchu vše, co vzroste, nebývá sklizeno. Ano, Pilipaninec se naučil čisti a psáti, chodil s kohoutem a jedinou slepicí na vzdálený trh a pil, kdykoliv se tančilo před hospodou. Bývalo jej viděti druhého dne, jak polehává blízko cesty, s barevným nožem a bez klobouku."
"Nikoliv!" pravila Iliadora, přiblíživši se k Mejgešovi, "sloužil ve vojště a jeho pole jsou lepší vašich. Snad si tu a tam okrvavil nůž, snad se rval, ale není soudu, který by jej vyděsil a na němž by mlčel."
"Jakže," pravil Mejgeš, "ty mluvíš o noži? Chtěla bys mě snad pohnati k odpovědnosti za Pilipanincovu pověst? Nezhotovil si hroznou pušku, jež ho proslavila? Nebyl pytlákem? Nestřílel kusem železa a podkováky? Nezakopal svoji zbraň? Což se vrátili všichni, s nimiž vyšel na svá čekání?"
"Vy blázne!" vykřikla Iliadora, zcela již nepodobná dívce, již ozařuje oheň oběda. "Vy blázne! Nikdy jsem nevěřila pomlouvačům, kteří jej osočovali!"
Weil pozdravil, a klada svoji zarostlou a hubenou ruku na dívčinu paži, děl, usmívaje se: "Nemám námitek a Mejgeš, jakkoliv nesouhlasí, nechtěl vás rozhněvat. Tato přátelská rozmluva a váš pobouřený zájem nepraví, než že se Pilipaninec vyzná v své věci. Co na tom, měl-li proti zákazu pušku, nejsem ten, kdo brání jelenů, a myslím, že ani Mejgeš netvrdí, že jeho hřích je větší."
"Chci to říci!" vykřikl Mejgeš a jeho hněv vzlétl prudkým pohybem. "Chci opakovati obvinění Ljuty, lesa, noci a hodiny, kdy stál na třicet kroků od mládence, který se nevrátil!"
Iliadora, zděšena tímto obviněním, přistoupila na délku paže k starci, jenž doposud křičel, a s vášní náhle procitlou vybuchla:
"Mlč, hlupáku, mlč o své přízračné vraždě, mlč o hrobu, jejž jsi učinil neznatelným. Ty sám ses vracel shrben na známé místo, když svítil měsíc, a na druhý den byly tvoje ruce černé hlinou čerstvého hrobu. Ó ubývající břímě! Kolikrát jsi vlekl hrůzyplné kosti z dubiny, houštím, tmou, pod bleskem bouře, jež hřměla pro tebe."
Weilův vtip utkvíval na povrchu věcí jako prach. Roztržitý doktor byl špatný divák a špatný posluchač. Drátek nadhlavníku propichoval jej jako hvězdářskou loutku. Byl poután k strmému číslu povznesených hvězd a střehl se ubohých prací, které nespasily meče archandělů. Střehl se truchlivých pravd a neznatelného dechu příhod věčně stejných. Nastavil svého ducha jako fotografický přístroj k nekonečnosti a z lidí zbyly stíny. - Stav se svědkem jednání tak bouřlivého, Weil se zděsil pozdě a příliš.
"Co chcete," pravil, "co chcete se svými řečmi, zbavte se hříchu, jejž si tak půvabně vyčítáte. Zaveďte urychlené jednání. Probůh! byl vskutku někdo zabit?"
"Eh," pravil Mejgeš, povstav a usmívaje se, "cožpak nerozeznáte žert a pravdu? Iliadora je moje dcera a Pilipaninec málem vyrostl v naší chalupě, nuže to, co jste slyšel, nebyl než žvást mezi příbuznými, kteří si nevjedou do vlasů."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.03.2022

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5), Pekař Jan Marhoul (6)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7), Rozmarné léto (8)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Občan Don Quijote
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2), Poslední soud (3)
-Rodina Horvatova
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladislav Vančura - Poslední soud (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­