ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Poslední soud (2)

Pilipanincův příchod

Pilipaninec přijel do Prahy v jakémsi spěchu nevinnosti; jeho truhlička ležela uprostřed nádražní síně jako jednoslabičné slovo, jež nikdo neslyší. Ti z podkarpatských Ukrajinců, kdo měli lodní lístky i lístky na železnici, pas a povolení vstoupiti na kanadskou půdu, byli očekáváni dopravním zřízencem, avšak lichý Pilipaninec nezaplatil nic mimo přeplavbu z Brém a bylo jeho věcí, jak se dostane k moři. Vystěhovala, již odešli v maličkém zástupu, nad nímž se vznášel duch horské Rusi, a těsná hodina se vyprazdňovala. Pilipaninec přeložil svůj raneček z místa na místo, očekávaje více překážek, než skýtá jízdní řád. Vteřiny probíhaly hlučně jeho tepnou a ticho, koruna kadeřavé hory, bylo ztraceno. Čekal bez trpělivosti a bez pohnutek k lepšímu činu ohýbal v prstech hřebík. V tu chvíli, ve zřejmém úsilí po náhodě, přistoupil k němu doktor Weil. Byla prokletá zima, za okny kvetlo napodobování jara a růže na metlách. Den a ulice obracely se k osmé a hvězdář hledal rozmarné důvody k veselosti, jež se ho zmocňovala. Spatřiv velikého Rusína, zamířil k němu. "Čekáte a nikdo nepřichází," řekl, přeháněje svůj zájem. Pilipaninec pokrčil rameny.
"Jsem u cíle."
"Jakže, je zřejmé, že přicházíte z východu republiky, a chtěl bych vsaditi sto proti jedné, že jste na cestě do Argentiny."
Tu Pilipaninec počal nekonečné vysvětlování, užívaje pro lepší srozumitelnost ruky téměř divoké.
Konečně se dali na cestu. Sníh na náměstí a větrné prameny z ulic připomínaly nitě a korále navlekačů. V tomto proudění a v této metelici, kde hvězdy hledají svého chodce, bylo něco příbuznosti s východem a Pilipaninec mluvil volně.
"Milý pane," řekl nakonec doktor Weil, "jsem jist, že jste se dobře rozhodl. Nechť na Poloninách vládne divoký kanec a mír. Nevzpomínejte na kulovnici! Neštěstí bylo blízké a jenom náhodou zůstal osudný náboj v brašně. Nuže, nemyslete již na nic a zvedněte opět svou bednu. Pojďme, nevěděl jsem, že přijedete, ale mohu říci, že jsem vás očekával."
Zdvořilý hvězdář byl by si nejraději naložil Rusínovo zavazadlo na záda, ale rozpomenuv se, že příliš sešel a že se nemůže vydati posměchu pro jedinou ránu, zůstával jenom ve střehu, aby zachytil břemeno, až spadne. Pilipaninec je nesl na hlavě.
Kráčeli parkem, přízraky lesa se opožďovaly a od paty hodin na vysoké žerdi staly se neviditelnými zároveň se závojem rusalčiným a šátkem na očích ruské panny.
Prošli městem až k jihu, neboť Weil bydlil v nejzazší části Podolí.
"Zde," řekl, vcházeje do domu, jehož černé a zhyzděné dveře připomínaly klášter zatracení.
Weil prohledal kapsy, a naleznuv konečně klíč, otevřel. Zachovávali ticho déle, než bylo potřebí, a Weil byl po prvé na rozpacích.
"Nuže," řekl konečně a vzhlédl k ohromným údům, jež v této zkoušce se sklonily, neumenšivše se, "světnice je dosti veliká, abychom v ní mohli spát, než se shledáte s ostatními, kteří přijeli z Karpat."
"Cestuji sami," odpověděl Rusín, a ujav se vaku, vysypal jeho obsah. Byly v něm zavěráky, bambitka a hlaveň ručnice, jež kdysi vrhala železnou střepinu nevypočitatelným směrem. Ranec kynul, nazvedaje cípek šátku, jako těsto zvedá přiklop díže, a mlčení se prodlužovalo. Soví letky a plamen o dvou křídlech, lesní houkání a zvuky na předměstí, zbraň, na níž ulpěla tělíska, usvědčující z krveprolití, a zbytky jídel tvořily doplňující se protivy. Weilovy účasti přibývalo současně s hrůzami a jeho příliš potrhlé přátelství uvádělo Rusínovy výkřiky v mluvu knih. Weil neměl, co by nabídl, jedli tedy ze zásob Pilipanincových a nad jeho rancem. Samozřejmě večeřeli sýr a z tohoto zbytku pastviny parthenogenesí a středověkým vtipem vzrůstalo stádo a obraz, který následuje: Plachý zbojník pospíchá za svou kozičkou a uprostřed noci, stále se ohlížeje, prolamuje v podrostech chodbu tak vysokou, aby zítra uvěřili, že jí prošel medvěd. Konečně, stihnuv potok, naklání se, aby si umyl ruce, a jeho zděšená tvář znovu se leká třesoucího se obrazu.
Zatím co se umenšoval chléb, vzrůstala představa lesních strachů a zdálo se, že město vějířem kouřů vdmychuje je v modř podkarpatské mysli. - Weil se zděsil hosta, jenž přišel z hvozdů a nemohl, než strašiti hlady a hrůzami.
Pilipaninec téměř nevycházel a jeho věci ležely zchystány, jako by čekal na vyzvání, které nesnese odkladu. Bylo zřejmé, že spěchá s osudem. Jeho zevnějšek se však proměňoval; odložil huňaté a hrubé spodky, změnil střevíce a v jeho oděvu málem nezbylo nic, co by připomínalo Ljutu, město oslněné hladem a nemocemi. Odtud Pilipaninec chodil Prahou, okoušeje prudkou žádost dotknouti se davu, jenž dýše jako chlév, a vzíti do ruky věci oddělené jen prškou skla. Město se mu zdálo zámkem, jímž vějí větrové trub a píšťal, jímž se line světlo a stéká s pahorků elektráren k zrcadlovým jezírkům a ke skříním, kde se v ohni divadel počíná němohra. Otálel, postrádaje hole, o niž by se opřel, a nikdy nespočítav světel, dal se na další cestu. Vzhlížel k chrámům střežícím čas a ke světci, který z dávnověku musea země české, strádaje podrobnostmi, vyjíždí na koni s podzdviženou nohou. Prošed křížem krážem město, Pilipaninec se vracel na nábřeží venkovanům navždy srozumitelné, a patře na světelný snopek mezi břehem a zimní lodí, byl sklíčen láskou k městu, jehož bradlo držel.
Po čase Weil označil Pilipanincovi místo, kde byl zřízen tábor kanadských poutníků. Roku 28 bylo vystěhovalectví do značné míry již ztíženo a ti, kdo se vypravili z Užoku a ze Ljuty v polovině března, neopustili dosud Prahy. Bylo nutno naplniti čas zevrubným čekáním před konsulátem a tak pro ouřadování, jehož není konec, byly vybudovány baráky nazvané "Mezipalubí".
Když se Pilipaninec sešel se svými přáteli, namluvil jim toho o Weilovi a o svém štěstí, že mu záviděli; avšak vždy je dosti těch, kdo nevěří, a tak nezbývalo, než objeviti se v barácích s doktorem. Než vyšli, měl Pilipaninec Weila dlouho k této návštěvě. "Je to příliš daleko," odpovídal, ale stanuv na Poli invalidů před drátěnou ohradou, hvězdář nezůstal lhostejný, a trochu se vysmívaje, s úžasem chodil skupinu od skupiny.
Rusíni ho vítali s jakousi nadějí a bez úsměvu, avšak jen Iliadora Mejgešová, nejkrásnější dívka ze Ljuty, otevřela mu dveře a pravila, aby vešel zároveň s Pilipanincem. Starý Mejgeš zabýval se právě jakousi vzpomínkou, a vzhlédnuv k příchozím, ztratil souvislost. Tu vztekle a s klením zasunul lavici, a obrátiv se zády k hosti, odcházel do druhého kouta. Pilipaninec, jindy stejně zuřivý, vně hvozdu a starého zvyku šel za ním co nejsmířlivěji, avšak stařec se jen zpola obrátil a vyhrkl pohrůžkou, připomínaje mu jakousi noc.
"Pah," odpověděl Pilipaninec, doslova potěšený tímto svědectvím, "zde není místo, abys obracel pytel onoho čekání."
"Je zde!" vykřikl Michail Mejgeš, "je zde, uvnitř mé hlavy, ve středu paměti pozorné jako sova, ve větru slov, která neztajím."
Na přísném stole mezi dvěma hrnečky, z nichž jeden byl označen ranou jako pečetí, ležel dopis přibitý na desku. Vedle bodné rány byl zhmožděn i hrotem pera, jež jej nezmohlo. Michail ukázal tímto směrem, bylo zřejmé, že v dopise je důkaz pro jeho tvrzení, a Pilipaninec, přistoupiv k oknu, četl. Zatím Weil, stísněn více, než připouštěl, se dal do hovoru s dívkou, jež otáčela hřídelem jakéhosi stroje. Byla sličná a odpovídala bez rozpaků, vyznávajíc se jako v chrámu své země. Ale nepřestávala se zaměstnávati, naklánějíc se aspoň nad kolébku, ohniště vždy horké v obydlích chudáků.
"Ach," řekl Pilipaninec, "moje papíry nejsou prý v pořádku a není naděje, že se věc vyřídí před letem, neboť je nutno psáti do New Yorku."
Mejgeš, muž zlé hubenosti, s chomáčky srsti nad očima a zježeným vousem v koutcích úst, doposud pobouřen, trval s rozpačitou rozhodností na svých výčitkách. Tento hněv, tak prudce doznávaný, byl snad lékem, jejž si zjednával jako vdova, která si vynucuje malý žal, aby neplakala příliš.
Dveře zůstaly dokořán a kdekdo vešel. Světnice plná stínů postupovala k Weilovi, zvolna se vyjasňujíc. Plachá neštěstí a neurvalé naděje, podobné stromům bez větví, příhody sotva postižitelné a daleký stesk nabýval hlasu a vypravování se křižovala jako bezcestí. Všichni měli pole špatně obdělaná a dobytek, který zacházel ranami napajedel, všichni měli zuřivost lesa a jizvu. Avšak kam se poděla Iliadora?
Zatím Pilipaninec přečetl dopis, nebo lépe, naučil se mu nazpaměť, a složiv jej v úzký pruh, měl se k odchodu. Cítil se pánem uprostřed této vesnice, neboť příhoda s listem a blízkost doktorova mu dodávala vážnosti. "Pojďme," řekl Weilovi, jenž byl hotov uposlechnouti.
Vraceli se pěšky. Veliký Rusín spěchal, natahuje koňařské nohy. "Co chcete ještě věděti," řekl, "znám všechny chlapy z Verchoviny. Ten, s nímž jste nejdéle mluvil, byl dvakrát ženat a dvakráte trestán pro krádež dřeva. Ach, označoval mě za zloděje, ach, kdybych jím byl, kdyby byly tak jednoduché příčiny, pro něž mě úřad zdržuje v hlavním městě!"
"Jděte," odpověděl Weil, "jsem jist, že jste dal Mejgešovi ovci, aby vás očerňoval. Avšak kdo je to Iliadora?"
Odtud Pilipaninec a Weil navštívili mnohokrát vystěhovalecký tábor, Pilipaninec věřil, že je ho dobyto, neboť na libeňské pláni, zatím co on se odlišoval, vyznávali téhož boha a týmž způsobem jako ve Ljutě.
Minul nějaký čas, hrnec hlasů zprvu málo srozumitelných se zjasňoval a Weil zvěděl, že karpatoruský národ, opatřený vášněmi a zbědovanými úředníky z císařství (kteří spěchali vysloužiti si uznání na místě, jež jako služba vrátného je odměnou délesloužícím poddůstojníkům, a kteří jenom maličko změnili způsob svého obléhání z dob, kdy stáli v horách pod prapory drzého vojska), že tento národ má především dceru jménem Iliadoru, jež se nevdala, dívku, která je stále smutná a jejíž nevlastní otec Michail Mejgeš pije. Na štěstí Weil, který platil za darmošlapa, jímž konec konců byl, měl dosti ducha, aby poslouchal i ostatní. Jeho obliba v táboře vzrůstala. Měl dar smíchu a pozornosti. Byl chlapík bez směnné čestnosti, a jenom protože byl příliš ošklivý, nenazývali jej křestním jménem. Pilipaninec necítil věru rozpaky, užívaje jeho bedny a konstrukcí, jež ve své potrhlosti představovaly lože a skříň. Zrobil si řeckovýchodní kout v tomto příbytku a směšoval ve filosofické chýši dvojí zvyk. Nakonec Rusín kladl Emilovi pistoli jako záložku do knihy a Weil, jakkoli nesouhlasil, přikládal tomuto počínání dobrý význam.
Ale brzy byli na dně svého měšce a tu s dvanáctiprocentní ztrátou prodali Pilipanincův lodní lístek. A opět příliš záhy bylo nutné, aby se Weil dal na obchůzku za hodinami matematiky a silozpytu, jež kdysi ztratil. Bylo mu navštíviti věhlasnou školu, jež po staletí tká a jako Penelope koncem období vypáře svoje dílo, aby počátkem roku buď po "veni sancte spiritus" nebo po vzývání ducha prostě občanského počala znovu.
V končinách pivovarské čtvrti v ústavu beze jména (neboť sousední hostinec, podoben samci, který nebyl nikdy trestán, je příliš proslulý, aby snesl poblíž jakékoliv místní určení) žil Weilův přítel, jenž, strádaje mezi výrostky, učil je algebře a příbuzným naukám. Snad byl Weilovi zavázán ze studijních dob nebo z důvodu ještě nepochopitelnějšího, profesor Šupich nikdy neodmítl exotického žadatele a vždy mu jmenoval hlupáčka, který nic neumí.
"Pojďte sem, Jene," pravil, zvedaje roztržitý obličej ke koruně platanu (který se nepodobal stromu poznání). Byl hudebníkem, jejž stěží zachránilo nevhodné manželství před zvukomalbou, a dosud myslil na svoje Jara nebo Hrady a zámky, srovnávaje se s počtářstvím, jen pokud je číslo podstatou rytmu a úřad penízem. Byl shovívavý, a již proto moudřejší ostatních.
"Zde jest," řekl, klada ruce na rameno chlapci, který se zarděl až po klobouk. "Chtěl bych vám naznačiti, Jene, že nevěřím ve vaši píli; bojím se, že neobstojíte při zkouškách."
Weil neměl rád rozpačité děti, nicméně přijal nabídku, o které bude rozhodováno nad otcovským stolem s pomlkami kolem kytice, zatím co zajímavá moucha rejdí po okenním skle. Tato lítost (zmocňuje se vás ještě po letech) neustane, dokud poslední drobet koláče bez cukru nebude sněden. - Ty nejsi Archimedes, ty nejsi Cicero, a dětem špatného prospěchu je navždy zakázáno žádati o jablko a býti nápadný.
"Nuže, doktore, tvoje hvězdářství?" otázal se Šupich již na odchodu.
"Nic nového mimo zatmění, jež jsem nepozoroval a jež jste přehlušili vyzváněním žesťových nástrojů."
"V tomto období," doložil profesor, "je již rozhodnuto o stálosti zálib, nemýlím-li se, je nám dvaačtyřicet let, nuže, ať se zelená lesní roh! Přeji ti objevení komety, která se neočekává."
Těmito hodinami bylo získáno něco peněz, avšak Pilipaninec odpíral jisti.
"Co myslíte," pravil Weilovi, "jsem syt a neokusím z vašeho talíře ani sousta.
Ve Ljutě jídáme na dluh, ale nikoliv u vdov a v chalupách na spadnutí. U nás se příliš nepracuje, avšak obilí a les roste, zatím co výše pražských věží je pevně stanovena a vy se nedočkáte úrody. Vím pozdě, že jste chůd, neboť jsem vás vyjedl, ale jděte opět k svému profesorovi, ať mě najme na denní mzdu; jsem silnější než zdejší dělníci."
"Domníváte se, že Šupich může zaměstnati vás stejně snadno jako mě?" odpověděl doktor Weil, "myslíte, že má stáda nebo hory?"
Avšak Pilipaninec trval na svém a tak přátelé počali cestu od Piláta ke Kaifášovi, po ohradách a lomech, straníce průmyslu ústrojných hmot před prací s mrtvými těly. Chodili po vápenicích a po epických stavbách nábřeží, bylo je viděti před branami továren, v dílnách a ve skladištích, chodili Prahou, Smíchovem a po Vysočanech, rýsujíce žalostnou hvězdu na povrchu města. Weil se stal stínem Pilipanincovým a byl příliš krátký, když se schylovalo k večeru. Konečně vzbudili zájem strážníků a veliký Rusín zveličoval tuto pozornost v barácích vystěhovalců, a dovolávaje se zlé vůle Mejgešovy, chtěl přesvědčiti i Weila, že je důvodná.
"Pamatujete se, co řekl prvého dne, když jste přišel do baráku?"
"Ne," odpověděl Weil, "vzpomínám si na Iliadoru, jak seděla na městské židli, domnívajíc se, že je před kouřícím krbem bez komínu a že přede."
"Iliadora," děl Pilipaninec, "je bláhová panna. Dívky v Podkarpatsku stárnou jedině porody, jichž zůstala ušetřena, nevím, kolik je jí let. Avšak Mejgeš je stár a ví více, než říká." Weil se smál, zlehčuje lesní pych a zavěrák bez nýtku.
V tu dobu žebrák Ramus slyšel o Pilipanincovi, který se potlouká Prahou.
Je vysoký jako dub, je to rváč a piják, kanec a kníže v pořadí neštěstí. Básnivá obec Františku osázela svoje vypravování lupičským jménem, prahnouc po dokonalé spravedlnosti, podle níž se dostává království nejmladšímu a dlouho posmívanému bratru.
Žebrák byl skoro slepý a naslouchal všem hlasům. Sekera odskakovala od křemene temnot a zrychlený dech vypravování se prodloužil ve výstražný hvizd. Ramus myslil se strachem na karpatského olbříma, při jehož jméně ženské na znamení vilnosti se křižovaly ruským křížem; a přece se mu zdálo, že vidí jen chudáka, jak kráčí z průvanu dlouhé chodby, zatím co dílenský správce se ovívá kapesníkem.
Vskutku Pilipaninec s Weilem poslední večer se vraceli bez práce. Rusín, přeháněje opět svoji bídu, nespal již v Podolí, rozloučili se a Pilipaninec odcházel větší a výhrůžnější, než byl.
Nazítří však bylo šestého května a sličné ráno. Lidé vstávali s nadějí, jež každého dne vychází z koupele poněkud oživena. Pravěká nuda vzala na sebe bezpočet podob a bylo nesnadné je rozeznati v kvapu a vlnění dne.
Weilův student stržil si špatnou známku a na okno učebny se vznesla příslovečná moucha.
Oděvnické dílny opakovaly míru svých řemesel.
Tisíc lidí dokončilo péči o svůj chrup.
Čelisti klaply.
Radové v ministerstvech vložili korálový nos do zpěněného kapesníku.
Slyšte, udeřila desátá, žebrák Ramus se sešel s Weilem a Pilipaninec, překročiv dvakrát řeku (neboť si vybíral ozářený břeh), právě dorazil ke katedrále nad Podskalím. Nyní se pánové seznamují, nyní Weil žertuje a nyní vybízí Pilipanince, aby sestoupili k řece. V dálce je viděti Nikodémova loď, mají tedy načase.
Když odešli, Ramus zůstal sklíčen pod nízkou stavbou slepoty, nemoha se dobrati podoby vychloubače, který získal v okolí vyšehradské skály šeredné jméno a jenž se přičiní, aby si ho zasloužil.
Vysoký a tenký hlas svědčil o prudkém nosu a čistých zálibách se sklonem k popudlivosti, avšak členění řeči a volné oddychování rušilo tuto představu, mluvíc o mohutném hrudníku, klidu a vytrvalosti. Nevypočitatelné prostory slepcovy noci a tma starší než bůh zalidnila se mnohonásobným obrazem vraha, jenž si uchovává krásu prosťáčka. Les, klenotnice krajin, město a Karpaty, to vše bude ztraceno pro slovíčko přičmoudlého zločinu, jehož základní barva přece je plavá. Hle, letky temnice, hle, havran. Padá či vzlétá?
Avšak táhlo již k poledni a uvažování slepcovo bylo obtížné. Uhelné vozy odjely a nad ulicí vládl průvodce cizinců dlaní, jež vězela v bílé rukavici. Nikodémova loď již opakovala přátelská znamení a zvolna připlouvá. Nyní započala se rozmluva, v níž byl Pilipaninec přijat do tovaryšstva pískařů. Je proto šťasten.
Stud, dědictví ctnosti, vstoupl Pilipanincovi do tváře, ozářiv ji ruměncem, proti němuž se nelze ohradit, neboť každá odvaha má chviličku váhání, každý smích špetku smutku, každý zločin stopu ušlechtilosti a oslnění stín.
Tato hodina vytvářela bytost téměř již nepodobnou horskému sedlákovi a připomněla čas dávno jiný.
Pilipaninec nerozuměl zřejmě ničemu ze zařízení ráje, jehož andělé berou zavděk naběráky a několika korunami mzdy. - Ach, prosté doznání příčin, jež předcházejí následkům a jež nás udivují teprve dodatečně. - Ach, krásné Karpaty!
Pro čtvero čtveračivých krás kalendářního roku, příliš nahromaděných, pro jazyk bez básníka, pro krásu tajemných panen, jež neviděly zrcadla mimo střep měsíce, pro smutky dědičné příjice, světélkující nad tajemstvím rodin, pro purpur rvaček, pro sněžné hvězdice, které se řadí ve tvary nábožných maleb, pro hrůzné sochařství opilosti, jež dává zmrzati muži a ženě při návratu z krčmy, pro dobrodějný lid, který uctívá sedm dní hosta a pláče při loučení, pro věrnost jazyku bez písemnictví, pro věrnost manželství, když chlapi pracují v newyorském přístavu, pro věrnost zjevenému bohu nepochopitelné Karpaty!
Dostává se mi práce bez oslovení a bez vyptávání místa na lodičce, dostává se mi výdělku bez přátelství a nikdo mě nezavolá přezdívkou, již bych miloval. Karpaty příliš krásné, abych byl setrval, krásy bez odtoku, ó pleso, háji, v němž cesta necesta kráčí kadeřavé stádo, kraji zaznívající píšťalky, tvůj hlad je bez úcty. Stíny tvých buků jsou příliš krátké v poledni hrůzy a hlasy nevzlétly nad koruny doubrav. Nevím, proč jsem odešel. Nemohu proslavili tvé jméno a zamiloval jsem se beznadějně.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 30.05.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5), Pekař Jan Marhoul (6)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7), Rozmarné léto (8)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Občan Don Quijote
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2), Poslední soud (3)
-Rodina Horvatova
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladislav Vančura - Poslední soud (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­