Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vstup

O lásce bylo již napsáno příliš mnoho knih. Jedny praví, že oživuje svět, a druhé, že za nic nestojí. Ať tak či onak, je těžko říci, kudy probíhá hranice, a vypravování, jež právě počíná, si neosobuje ni moudrosti ni práva, aby rozhodovalo. Nechť soudce přisvědčí anebo nechť si stíná. Nechť padne hlava po hlavě či kapitola za kapitolou, nechť rozhodčí ve věcech písemnictví tu knihu rozšlapou, nechť nezbude než útek z její dřeni, než dvě písmena, která skládají povzdech! Podobný neúspěch můžeme předvídati, ten nenažene strachu milencům, ba ani vypravěčům.
Jak dlouho trvá svět, milenci nemyslí než na vlastní své srdce, a pokud potrvá, nebudou míti pro nic porozumění než pro vášeň. Je jim jedno, co si myslíte, a těm, kdo mluví, jakbysmet.
Že láska zaslepuje rozum, že kazí mravy a svádí k zhovadilosti? A že je na překážku pokroku tvorby, žádajíc, aby se znovu mluvilo o hanebné zálibě, již nalézají dívky v mladých mužích a mladí mužové zas ve slečnách? Je to pravda, či ne?
U všech všudy, o to teď neběží. Nastává opět jaro, je máj, milenci si leží v náručí, nevidí leč jeden druhého a líbají se, protože jim byla dána ústa.
A špindírům, již vždydky ostrouhali mrkvičku, těm chudáčkům, na které se zpravidla nedostalo, nezbývá než vypravovati, neboť i jim byla dána ústa. Rozechvívá je táž rozkoš, tytéž úzkosti jim tají dech, a jakkoliv jsou zhusta škaredí a téměř napořád mívají velký nos, přece jsou v něčem podobni milencům.
Jedny i druhé popletla psaníčka, poslíčkové a důvěrníci, kteří řekli o slůvko méně či více. Jsou zmateni a mají plno trampot se vzněty lásky, neboť si myslí, že vše, co mají na očích, celičký svět, tak jak jej vidíte, je krásný. Jsou přesvědčeni o spanilosti dám, jejichž tvář zastírá stín, a konec konců je unáší celý svět. Ach, milenci vidí ve všem důvody k lásce a běhají za svými krasotinkami nelitujíce času.
Ti druzí zase namáčejí pera v kalamářích a učerněnou rukou píší na papír počáteční písmena nějakých řek a po zádech jim běží mráz. Co tak čmárají a nazdařbůh si kreslí na okraj papíru, přijde jim na mysl vypravování. Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře hubu těm dobrým chlapíkům. Kdopak si přeje, aby ji zavřeli? Nechť mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry vdechují jarní vítr.