ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Pole orná a válečná (3)

Hlava třetí

Baladická vrata katedrály svatotereziánské, této bradavice vroucnosti na tváři města, nyní právě se otvírají. Jejich závora padla ranou a hrozná veřej jde nad schodištěm, až stín dotkna se země označí svým rohem jakousi ženu, jež spěchá mimo. Vácovský bulvár, to jest Příkop, ulice křupanů, již sem přinesli svůj napěchovaný ranec před třemi sty lety, hemží se děvkami a každá z nich jest stejně ubohá. Řetěz světel se láme na konci ulice, jež se připozdívá.
Nastala noc, opilci zasedli ve svých hospodách a kurvám je spěchati, aby jedna každá nalezla nocležníka.
Ta, jíž se dotklo křídlo stínu, není ani nejžalostnější, ani nejsprostší. Minuvši chrám, tato nevěstka se poněkud zděsila, její myšlenky se opožďovaly.
"Svatá Terezie, kostel mého jména," pravila hlupačka obrátivši se.
Terč hodin umístěný na průčelní zdi byl z této dálky prázdný, avšak spatřivši jej Terezie dala se do spěchání. Nerozvážlivost bývá naprostým právem holky, jež jest chycena, avšak dokud se popásá, dokud chodí sama, dokud je "v zelí", bývá opatrná. Terezie minula stráž jako dáma, jež spěchá. Chat noir byla již blízko.
Vrátný, s nímž spávala v obdobích nouze nikoliv řídkých, ji pozdravil, avšak zůstavila jeho důvěrnost bez povšimnutí a vešla pozvedajíc hlavu, jako by byla drzá a krásná.
Jas pěti kandelábrů označujících patero číšnických okrsků ji oslepil a vešla o něco hůře, než se sluší kurvě tak proslulé. Nikdo k ní nespěchal a nemohla říci jediné věty, jež se říkává, když vejdeme. Klobouk plný trčících nesmyslů, klobouk, který měl znamenati odvahu, vrhl žalostný a temný stín na její tvář. Podobala se babě, jež na sklonku svých let a navzdory řemeslu ještě otěhotní.
Budín, město otevřených bran a čtyř věží, město, o němž vojáci vrátivše se do pralesa a na rovinná pole, budou vypravovati, jako by leželo v hloubi světa! Noc je tu protknuta tisícerým ohněm, plna nachu, brokátů, houslí a vzteklivosti. Na tisíc barů je v Budíne a na tisíc plamenných jezer. A přece ráno metař tohoto smetiště nenapočte víc než sedm katolických hříchů. Madona zůstává na svých obrazech, parlament žvástá v zasedání tentokráte trochu plačtivém a Dunaj uplývá, zatímco bezpočet bordelů se bouká tak pravověrně. Ve věcech flámů není tu nedokonalostí a zajisté Chat noir je dobře uzpůsobena k tomu, abys pil.
Zrcadlo směšuje prostor s obrazem a ty se zmýlíš patře v tuto výheň.
Přetékající plástev pultu zvedne se do výše hor, potoky vína se otevrou z lahví žlutých a temných jako Čína a Etiopie. Hodina prostopášností, jedů a smilstva již nadchází. Udeřte, udeřte v kovovou desku a po čtyřech rozkmitejte struny! Horoucí buben, píšťala a nejbouřlivější vřeštění hlomozů!
Nevěstka Terezie usedla vedle muže, jenž ji nezval. Byl opilý a jeho vnímání právě dohořívalo.
"Nejmenší ze všech," řekl druhému pijáku, který se opřel o jeho lenošku, "nejmenší ze všech zázraků je tento věchet. Znával jsem ji, pokud se jmenovala paterým jménem."
Smočivši rty ve víně tohoto pamětníka, který z oblaků mrákot ještě viděl, Terezie jala se mluviti a byla velice kurvou.
"Moje barva je bílá, zlatá a zelená. Odtud mám pak tři jména, avšak čtvrté ani poslední nemohu říci."
Komu se zlíbilo hráti si s lukem? Levá paže lučištníkova se pozvedá k míření a jest viděti poklesající kolena zvěře.
Přílišné světlo otvíralo se trhlinami, v nichž prokmitala tma. Noc jiskřila v plameni vzrůstajíc v tetelivý kruh a všechny jekoty a hluk hovorů po způsobu sirén, v něž vlétá síla kotle, ozvaly se prudkým výkřikem.
"Eljén!"
Hluboká šachta vášní se otevřela dokořán a v nitru zuřivosti dvakrát či třikráte se zjevila tvář Tereziina.
Její zsinalý milenec konečně usnul, ale tato děvečka lásky přece neodcházela, neboť spáč se jí opíral o rameno. Bylo k ránu. Odsunula nohou jakýsi špinavý závěs. Den se přibližoval a zrcadlo sleplo. Byl čas umývaček a mlékařů. Ve snopcích světla padal chlad a cigaretové pouzdro se třpytilo mrazem.
"Vstávej," pravila nevěstka dotknuvši se mužovy tváře. "Vstávej, chci, abys mne odvedl, vstávej, nemůžeš spáti v Chat noir až do druhé noci."
Spáč procitnuv, prohledal všechny kapsy. "Jestliže jsi doposud neodešla, mám zajisté všechno," pravil své holce. "Snad nečekáš, abys přivodila své deště a pláč?"
"Pah," odpověděla, "neřvu, viděla jsem dosti přelomených hlav, abych mohla býti věchtem. Kdysi jsi mne zval, abych k tobě přicházela, kdykoliv se mi zachce. Nuže, pojďme, je právě čas."
Zatím Tereziin milovník oblékl svou blůzu, již pohodil uprostřed noci, a pohlížeje do nevěstčina zrcátka, myl si tvář kapesním šátkem.
"Dobrá," přisvědčil neobraceje hlavy, "pojďme, chceš-li býti tím, čím jsi bývala. Možná že uslyším ještě tvá stará jména, neboť bydlím dosud v témž domě."
Terezie se oblékala, zatímco mužský platil účet. Bylo jim vyslechnouti díkůčinění číšníků a baby, kteří všichni se slezli k otevřené kapse vojákově.
"Jaký krásný den, pane, je sedmá zrána, jaký krásný den," pravil jakýsi sluha přinášeje vojákovi plášť.
Vsedli do drožky s chvatem přivolané a jeli.
Tu a tam řvaly žaluzie otvírajíce se jako zvířecí tlamy a rozespalý pomocník se kasal za svým pultem. Kupé uzavíralo zbytek noci a pešťské ulice sotva se dotknuly oken. Prázdný a strnulý obraz města prchal vzad připomínaje naposledy mámení krčmy. Na nároží ulice Kör vozka zastavil a otevřel dvířka kočáru. "Jsme na místě, pane."
Voják se opozdil v jednání s vozkou a nevěstka vešla do domu, avšak dříve než minula domovnickou lóži, došel ji a spustiv svou šavli ujal ji za ruku.
"Nevcházej, ztropil jsem si žert."
"Strávila jsem pět roků v svém řemesle," odpověděla Terezie zastavujíc se, "a jakkoliv je řemeslo malé, prošlo jím dosti chlapů, abych se v nich vyznala. Snad můžeš říci, že jsem nosila masku s chuchvalcem vaty, ale kdo mě viděl odprýsknout bez zaplacení, když jsem vezla mužského po celou noc? Mohu ti vše vysvětliti, ale ponech každému péči o vlastní kapsu."
Zatímco mluvila, voják se dal do smíchu, ale poněvadž nic nepřichází tak rychle v souhlas jako smích, brzy uznal nevěstčinu pravdu. Jsa velice znám dobrodružstvími a způsoby smělého chlapa, po čertech snadno se odhodlal ztropiti skandál.
"Tato chvíle je příznivá dílu," pravil, "pojďme a doveďme do konce svou řeč."
Řka to Danowitz jal se stoupati do schodiště, překročuje dva stupně. Jestliže tento chlap nešetřil sebe, proč měl šetřiti jiných? Vše se mu zdálo náhodou, náhodou, již lze hnísti, překrucovati a rušiti, aby nakonec zanechal hry a minul ji veselým krokem.
Otevřev dveře svého bytu, Danowitz prošel předsíní neodkládaje šatů.
"Hola, Aranko, přivedl jsem ti někoho, kdo ti má co říci," zvolal mezi smíchem, a když dveře zůstaly zavřeny, odepjal šavli z beder a pohodil ji na zem.
Tato nehoráznost tak hlučná neotevřela zámku a Danowitzovi bylo vyhledati klíče. Konečně vešli do světnice. Světlo všedního dne naplňovalo prostor a nevěstka podobala se sama sobě. Byla chudou ženou.
"Jste doma, pane," pravila odkládajíc svůj klobouk, avšak Danowitz, jehož vtip se rozněcoval prodléváním, udeřiv do dveří ložnice, až se rozlétly, odpověděl: "Teprve ve své posteli, paní, ovšem jen tehdy, je-li prázdná."
Ubohá jména nevěstek a ubohá důstojenství, jež jim byla propůjčena v sezónách kuplířů. Dvě z těchto žen stály proti sobě tváří v tvář, opakujíce tytéž výkřiky, týž údiv a totéž rozhořčování.
"Vy nejste sám, Ervíne?"
"Nikoliv," odpovídal opakuje jméno Tereziino; "je čas, abyste uzavřely nová přátelství. Je čas k usmiřování, neboť dvě děvky, z nichž každá nemůže spáti než po jediném boku chlapově, nemohou si spílati bez přestání."
"Nechci nic říci," pravila Terezie, "kde je můj klobouk?"
Ervín nasadil jej na hrot kordu.
Aranka, děvče, jež po tři týdny spalo u Ervína, pohodilo svůj plášť a zůstavši téměř nahé obouvalo si střevíce. Ticho a kalné okno propůjčovaly příběhu více trapnosti, než zasluhoval.
Terezie zmocnivši se svého klobouku vyšla první; "chci své peníze," pravila na odchodu a přijala je bez rozpaků.
Aranka uzamkla skříně a odnášejíc klíče pravila k Ervínovi: "Vrátím se o šesté pro své věci, myslím, že v tu dobu nebýváte doma a že vás nezastihnu."
Obě ženy vycházejíce stihly důstojníkova sluhu a styděly se, že je slyšel. Mezi oběma nebylo rozdílu a každá spěchala v stejném směru. Soví zrak nevěstek, jenž jiskří, okrouhlé oko plné světel, a přece slepé! Mohly viděti ouhrovského oráče, který stál v předpokoji baronově, ale pominuly jej. Po malém čase, po malém zastavení byl by řekl a učinil jednu ze sta věcí, aby jejich cesta nebyla směšná. Ale šly zůstavujíce tohoto rytíře, jako by jeho sluhovství bylo pravé.
Terezie sestupovala po schodišti přidržujíc své nevěstčí sukně a obrátila se s nadávkou na tu, jež šla za ní.
"Pah," odpověděla, "zůstaň u tohoto popele, jestliže naříkáš, vrať se pro své večeře a něco zbytků, jež jsem zůstavila." Konečně vyšly a ulice Kör rozdělila jejich nepřátelství.
Zatím Danowitz zasedl k snídani a jeho mysl, nikoliv ustavičná, vzdalovala se příhody s nevěstkami. Ticho prostoupené ruchem dne podobalo se pohnutému jezeru a pohlcovalo den. Do tohoto příbytku se již Terezie nevrátí, neboť zapomenutí nestane se soucitným ani lítostivým. Danowitzova svoboda je chlapská a nevěstka na druhý den mine nároží baronova domu mlčky a beze slova, jako by v této svobodě tkvěl příkaz.
Jsa hotov s jídlem Ervín vstal a zanechávaje dopisy nedotčeny vyšel.
V proudu ulice mezi nehoráznou krásou dětí nesl svůj směšný meč ze železa, a přece nebyl na rozpacích. Rad povozů zdvihl prach, jenž se mísil s kouřem a kryje svým tělem průvod nosičů a tahounů bral se směrem baronovy chůze. Venkovan v brslenkách stanul na břehu vozby a Ervín patře na tuto robotu, jež den po dni míjí svůj cíl a svou mzdu, se smál. Jakési děvče plné růžovosti a paní v smutku přešly mimo něj a Ervín se rozhodoval mezi oběma, jako by mu bylo voliti. Po tomto rozvažování a po dělných divadlech Danowitz vešel v náhlé utišení příčné ulice, jež ve směru dvakrát lomeném vedla k obludné hmotě kasáren.
Došed k bastardnímu dílu stavitelství, v těchto končinách Uher tak příliš zrazovanému, a ledva pohleděv na řvoucí stráž, Danowitz vstoupil brankou vedoucí k síni velitelově a k síni důstojnické.
Tyto prostory smutné bělosti, plné smíchu, jenž metán vzhůru opět padá, tyto krychle plné kouře jako hlaveň pušky, z níž bylo vystřeleno, tyto prostory vždy zalidněné, vždy znějící, měly svůj hlas a své způsoby.
Uprostřed tolika ruchu téměř krásného nebylo možno mysliti na dvě stránky knihy, jež se otvírala, aby koktala jakákoliv ponaučování. Neomalená sprosťáctví a žvást, jenž se nazývá nic a jenž nic není, v této smečce stával se řádem a řečí. Všechny obtíže vojančiny, všechny obtíže lásek a všechny obtíže peněžní mizely v prachu divokých jízd a v podřečí tohoto kasárního refektáře.
Attila vlající. Dusot a cval a hlasné hurrá přemáhající rovinu až k dalekým napajedlům stád! Blýskavice slov! Příhody nejpodivnější a láhve plné smíchu až po okraj! Tato vzrušení byla dosti veliká, aby zaujala obžerné muže.
Veřej podobala se stavidlu, jež se zdvíhá, a Ervín vešel středem proudu.
"Jaký vrtoch tě zdržel?" pravil mladý důstojník, obraceje se k Danowitzovi, "čekal jsem na tebe dlouho přes půlnoc."
"Vrtoch," odpověděl Ervín, "nemívám vrtochů tak pozdních, opil jsem se dřív, než jsem spočítal hodiny, toť vše."
Jakýsi rytmistr, v těchto střídmých hodinách již podnapilý, dotkl se Danowitzova ramene svou rukavicí. "Nevstoupím do vašich hodin ani vás nepozvu do svých, avšak jestliže piják nepozná půlnoci, pak nebyl opilý."
"Kdo ví, která z tvých sklenic není plná pravdy, a kdo ví, která z tvých jistot není nesmysl," pravil Ervín, pije s rytmistrem víno.
"Adié, můj milý, nikdy nepřešla jeptiška, abych aspoň na okamžik se nestal chlípníkem, a nikdo přede mnou nechválil opilství, abych je nezatratil."
V bezpočet hovoru udeřil křik zvedající se ve středu síně: "Jsem jist, že se mi líbí! Jsem jist, že se mi líbí!"
"Proč ne," odpovídali, "nezamýšlíme toho popírat."
Tvrzení tak mocně vykřikované proniklo slyšitelným hlasem i v rachocení, mezi pády stolic a v řinčení skla, tvoříc hvězdu. Za tohoto třesku nebylo nikoho, kdo by mlčel, a závodiště hluku zvedlo svůj hlas až k závrati. Někdo vyšel zanechávaje dveře mlýna dokořán. Byl čas jíti po svých věcech.
Pět či šest důstojníků zasedlo ke hře a světnice se zvolna vyprazdňovala.
Nadcházela třetí hodina a důstojnický oběd končíval o druhé. Danowitzovi bylo usednouti ke stolku, jejž přinesl voják již netrpělivý, a jísti s chvatem. Byl sám, avšak rytmistr, popuzený kterýmsi slovem rozmluvy, jej hledal. Spatřiv konečně Danowitze, vešel do jídelny a pohoršoval se nad mládenci, již se sotva ohřáli u pluku, a již sprosťačí.
Ervín, znaje předem obsah řeči opilých husarů, poslouchal lhostejně.
"Přemýšlím o jiných věcech," pravil s mávnutím ruky.
"Nuže, chci tě uvésti ve svou myšlenku," odpověděl rytmistr. Uprostřed obličeje tak husarského zanítilo se dvé knírů a záškuby hněvu poodkrývaly zub, který navzdory potřebám není tesákem.
Náhlé ticho vyvýšilo tuto příhodu a učinilo ji patrnou ze všech stran. Vojáci, pokud zbyli v herně a v přilehlé síni, mohli viděti otevřenými dveřmi tyto kohouty s peřím již rozčepýřeným. Někdo povstal, žádostiv vyzvání, jež bylo nepochybné, a jiný syt podobných kratochvílí, směšných až po slzy, se odvrátil vyjadřuje svou nudu.
"Jsou dny," řekl Danowitz nepřestávaje jísti, "kdy býváš nesnesitelný, avšak ve chvíli, kdy nemaje dosti ducha, abys našel, hledáš záminku ke rvačce, v té chvíli se na tebe nehněvám, neboť tvé ryšavé oslovství je nepochybné."
"Bylo by potřeba hole, abych ti odpověděl," pravil obřadně rytmistr.
Danowitz povstal.
"Mým nástrojem nebývá klacek, a nebude-li vám příliš obtížno vzíti si šavli zítra o páté, můžeme dojednati svou věc."
Řka to, Danowitz pamětliv způsobů pluku, se uklonil a vyšel k eskadroně, jež ho očekávala.
"Pah," děl husar s ironickou lysinou na pokrajích licousů, "toto vše není méně než cituplné. Smiřovačky, jež propuknou, sotva hrot šavle otevře jedinou cévu! Smiřovačky, končící pitkou, jež předjata mohla urovnati spor tak těžce vyrobený!"
Danowitz přešel prostranství dvora ke svým husarům. Eskadrona držela v levici nepřítomnou otěž, zatímco pravá paže povznášela šavli a z postavení "prime" v přenáhlené hře zobrazovala seč plnou litice a blesků.
Tato železa roznícená v chmurách čtyřhranu se okrvaví, neboť jakási nepopiratelná krása zmátla zástup prosťáků, až se jim zalíbilo ve dvou husarských barvách, na koních a v lesku čepele, jež sviští.
Hrome, Danowitz je jejich důstojníkem a dobrým husarem!
Přijav hlášení strážmistrovo a rozkročiv se zvedá svou těžkou šavli a bude blázniti před vojáky, vykonávaje kyvy jako rozsévač, jenž si žádá ošíti mračno. Všichni poleví a zemdlí na těsném bojišti, avšak Danowitz posté rozetne velikým křížem povětrné tělo pátku.
Jeho jméno vzroste, neboť kdekdo vidí, že tento nadporučík kašle na strach a že za nic nemá nejistot souboje. Bude dosti hovorů po kavalcích a tato věc stane se velikou, neboť zpola se tají a Danowitz jí nedbá.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 30.10.2012

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladislav Vančura - Pole orná a válečná (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­