ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Markéta Lazarová (2)

Hlava druhá

Kozlík byl zuřivý hrdopýšek, jeho synové se mu podobali, avšak jak mluví vypravování o jeho dcerách?
O nic lépe! Žel, proslýchá se, že měly povahu litic, že byly hrubé a že jejich spanilost nic nebránila politováníhodným zálibám. Místo dívek je u ohně, avšak tyto divošky měly na mysli spíše kolbiště než pokorné práce v kuchyni. Věru nezasluhují se radovati, ale jejich smích a jejich chechtot netichne, ačkoliv nadešla noc. Mluví o zajatém Němci a posmívají se mu a není ani slechu o nějakém mravu. Kateřina se vzteká a opakuje jméno příchozího: Kristián, Kristián, Kristián. Druhé jsou k smíchu cizincovy bělostné ruce. Nenechají bez zmínky ani jeho způsob odívání a drahocenný prsten je ponouká k chechtotu. Copany, rulíky a záplava vlasů připomínají temnotu, z níž se vynořují běloskvoucí a dokonalé údy čarodějnic.
Kéž vás příliš nepohorší tato šklebící se krása, snad právě jim bude dáno, aby uzřely boží tvář, a my písaříčkové možná zahyneme.
Alexandra se neodlišovala od svých sester, byla však útlejší. Její tvář připomínala sníh, který barví večerní červánek. Nyní pak byla přespanilá, neboť ji již zastiňovalo křídlo milosti. Smála se s ostatními, ale uprostřed smíchu ji přepadl smutek a opět stesk. Bála se, že přichází nemoc, neboť jí byla neznáma nejistota a cit, v němž se směšuje toužení s odmítáním a něha s cudností.
Kozlík, ani milostní bratříčkové, ani sestřičky nemají tušení o lásce. Avšak její anděl, přišed znenadání, již vyřezává srdce do kůry jilmu. Přitakává si, vpisuje počáteční písmena dvou jmen: Alexandřina a Kristiánova.
Roháček spí. Kozlík chrápe tak, jak se sluší na milostpány, kteří jsou v bezpečí. Je přikryt kožemi, má roztažené ruce a nos vzhůru.
Mikoláš spí na lavici, ale nestojí za mnoho ten jeho spánek. Chtivost pomsty mu brání, aby spal, a nedá mu pokoje. Hrome, kdyby tak prohlédl na levé oko, kdyby se mu tak vrátily síly, ten by pospíchal za Lazarem! Ale, vážení pánové, nevidí ani zbla, div nemá hlavu vedví a na víčkách a kolem očnice mu roste otok jako těsto v díži.
Nahlédněte však do ženské světnice.
Některé paní mají v loktech dítky, je zde horko, pach nemluvňátek a mléka.
Alexandra doposud bdí. Její duše pociťuje závrať a trne. Ubožátku není již pomoci, to právě jsou příznaky lásky. Kéž se její touha naplní!
V kolně, která sloužila za skládku steliva, mrzl Kristiánův pronásledovatel. Jakže? Byl to přece sluha, který chodí za svými pány. Sám neměl proti němu zhola nic. Ale již se stává, že sloužící sdílejí s barony a s hejtmany jejich nenávist. Převaloval se z boku na bok, nemoha se domysliti, odkud přichází neštěstí na chudinky, jako je on sám. Zebe ho, protože poslouchal. Bolí ho ruka, protože je Jan hromotluk, protože je Kristián sličný.
Ach, Kristián! Zapomněli na něho, nikdo se ho na nic neotázal, neřekli mu, kam má jít spat. Zbrojnoš z kolničky mohl o něm mnoho vypravovat. Je rytířem a jeho rytířství vstrčí do kapsy zdejší pány čpící konírnou. Cítil rozpaky pro pomoc, které se mu dostalo tak mimochodem.
Kristián se dočkal rána posedávaje po stoličkách a byl by s chutí utekl. Před okny však přecházel stín loupežníkův. Tu se mrzel na neuznalé Čechy; láska k Alexandře se opovídala nespokojeností.
Kristiánem se končí výčet všech živých tvorů na Roháčku.
Druhý den nastalo stěhování. Byla ještě tma, a již Kozlík vykřikoval své rozkazy: Utáhni popruhy! Koně sem! Bedny a sudy! K vozům!
Chlapi pobíhají a každý se činí, seč jest. Ani paní, ani slečinky nezahálejí. Ta přináší koš, ta přikrývky a nářadí kočovníků.
Konečně nasedají na koně a na vozy. Dívky obkročují koně jako lancknechti, paní s dětmi na rukou usedají pod plachtovím, pacholátka se derou na kola a Alexandra se opožďuje.
Vyzve Kozlík Kristiána, aby je následoval? Rozpomene se na cizince z Němec?
Nikoliv, nedbá než svého zboží a své tlupy. Slečna poznává Kristiánův neblahý osud. Bude ztrestán jednoručkou, který se prodere z kolny a stihne nešťastníka již na pokraji lesa. Žel, nepodobá se, že by se ubránil. Kdoví zdali někdy zdvíhal meč a napínal luk, jeho ruce jsou bílé, snad je to kněz.
Její úzkost se zvětšuje pro toto pomyšlení, a nakonec je přinucena vybídnouti cizince posunkem, aby následoval jejího koně. Dnes poprvé jest jí skrývati vlastní vůli a kradí se ohlížeti za svým otcem.
Jan jede z brány poslední, ale neuzdá se mu, aby se divil, když spatří Kristiána na cestě. Pro něho není Němec zhola nic. Zanechati však nepřítele ve vlastním domě je povážlivé. Jan se vrátí, otevře dvířka kurníku a vyvleče cizince na sníh. Snad jej nezahrdlí? Má namále, avšak Alexandra znamená Janovo omeškání a vrací se za ním. Její kůň obíhá v skocích a každý z nich znamená slečnin hněv.
"Přeji si, aby šel s námi, přeji si, aby tlumočil řeč, kterou neznám. Chci tomu. Ať jde!" pravila Janovi. Její převaha je zjevná a bratříček byl beztak na rozpacích, nuže, ušetří ho. Snad se přihodí, že bude k užitku.
Mnohé věci se vymykají lidskému rozumu. Dva nepřátelé, z nichž jeden byl kníže a druhý prosťáček, se již nerozloučili. Stalo se, že za své strázně nalezl jeden ve druhém zalíbení, že si pomáhali, že měli všechno společné a tak se milovali, jako se dříve měli v nenávisti.
Jan připoutal loket Kristiánův k levici sluhově a rozkázal jim jíti mezi dvěma vozy. Kráčeli nablízku Mikoláše, který již seděl na koni. Měl hlavu omotánu plátnem a nevšímal si poutníků, kteří pospíchají v oblaku zvířecího dechu, neboť za nimi klusalo koňské spřežení. Když se uráčil ohlédnouti se, viděl, že jsou oba bez dechu. Raněná ruka zbrojnošova zpuchla a ozábla. Nešťastník zaťal zuby do rukávce a nesl ji, jako ohař nosí zvěř. Kristián klopýtal, na tváři střídala se mu bledost s červení. Zdálo se, že upadne, aby nevstal.
Tu se udala nevídaná věc. Mikoláš pokynul, aby nasedli na vůz.
Nebyl tak zcela neútrpný, a jestliže se jednou jeho duše nezřítí do propasti, bude to zajisté pro tento skutek.
Podivno, Alexandra přála cizinci málem od prvého pohledu, ale nepřišlo jí na mysl, že by mu mohla býti cesta za obtíž. Byla se svojí kobylou kdesi vpředu, opatrnice, předstírá, že je jí Němec lhostejný.
Loupežnická tlupa směřovala na východ, k hvozdu a k hlubokým lesům. Královský hejtman zajisté zmrzne, kdyby je chtěl se svým plukem pronásledovati. Nehne se z místa a bude zmrzati, neboť horlivost vojska je závislá na kuchařském kotlíku. V bezcestí Šerpinského hvozdu uvízne markytánův vůz, děvky si ováží hubu a dají se do nářku, tu padne kůň, tu jako s uděláním se rozsype kolo, bubeník klímaje bude tlouci hlavou o svůj buben, chlapům se otevřou rány na nohách, vlk přijde blíže a mezi kopími budou hřadovati havrani. Již si otírají zobák, již vzlétají.
Na druhý den se zastavil hejtman nad Kozlíkovou stopou, jež se hroužila do středu těchto revírů smrti. Chviličku váhal, jeho vojsko se neskládalo nikterak z nováčků, byla to pěchota k dobývání pevností, pěchota, jež dobře útočí na hradby, ale v poli postupuje jen zvolna. Tím hůře bude v lesích, v této krajině plné závějí, tam, kde jiskří mráz místo táborového ohně, kde jsou rysové místo čuníků a kde ulovíte poštolku, nikoliv však tučnou husu.
Ve vojště, jež přitrhlo s hejtmanem Pivem na lesní cestu, byl mladičký rytíř jménem Sovička. Odkud se vzal? To věru nevím. Snad mu šlapal na paty nejstarší bratr, snad mu nasolili někde v klášteře, snad provedl něco nekalého, či kdoví nemyslil-li si, že i chudý a prostý rytíř může dojít ve vojště a ve válkách hodností.
Tento Sovička byl ošklivec, jeho rady nestály za mnoho, ale Pivo mu přece propůjčoval sluchu.
"Proč bys, hejtmane, otálel, proč bys váhal vejít mezi to chrastí," řekl tlusťochovi. "Pravíš, že půjdeme jen zvolna, budou však křoviny ustupovati z cesty lapkům? Což nevidíš, že mají těžké vozy? Rozděl své vojáky po stu, zůstaň při silnici a my je obchvátíme. Do tří dnů budou sehnáni na cestu."
Pivo mu odpověděl, že pošetilost nemůže vnuknouti horšího mínění. "Zvíš, kdo je Kozlík, zvíš to, dudáčku," řekl nasedaje opět na kůň. "Kdybych proti němu poslal sto jezdců, nikdo se nevrátí. To jsou královi jezdci a já o ně dbám. Nepošlu je, aby na ně najížděl, když budou spát, pobíjel by jejich stráže, a když by zemdleli hladem a mrazy, odvážil by se krátkých bitev, sám unikaje na koních."
Pivo obrátil koně k pevnosti Roháčku, kde ležel jeho pluk. Jezdci se dali za ním, jenom Sovička se domníval, že má důvody k pochybnosti, a vjel na sám pokraj lesa.
Nešťastník! Kéž by to byl nečinil. Dva Kozlíkovi synové, dva hanobitelé královských práv, dva zhoubcové jeho vojska, stáli v záloze a viděli ho.
Zatímco se Pivo vzdaluje, sestupují z návrší. Je to Jiří a Jan. Již jsou opět na koních, již se neskrývají. Jakže, samotinký voják by měl pohrdati nařízením a královskou službou? Pluk by slavně zdechal a ten, komu je dáno spatřiti nepřítele, se vzdá? Co sejde na jediném hlupáčkovi. Avšak býti mrtev! Necítiti již nikdy kouřů tábora ani líbezného doušku, býti zapíchnut, zatímco doma předou! Býti sprovozen z krásného světa jen proto, že jste kdysi viděli přecházeti pluk pod prapory, jen proto, že zvoní podkova, jen proto, že jezdec zakládá ruku v bok, jen proto, že si dívky zacláněly oči, když řičel kůň prožluklého korneta!
Ach, ustrňte se, vzácní pánové! Pro lásku boží se vám vzdávám na milost. Slitování, slitování, slitování!
Sbohem, Sovičko, můj škaredý příteli, zvedni svůj meč a aspoň trošíčku se braň!
Pivo se zastavil a volal rytíře jménem. Když mu nikdo neodpovídal, sáhli jezdci po zbraních a krok co krok se rozhlížejíce šli, až přišli k Sovičkově mrtvole. Ležel s rozpolcenou hlavou.
Tu se stalo, že se hejtman rozlítil a křičel, aby jej bylo daleko slyšeti: "Že jsem tě neposlechl, nešťastníče, hle, Bůh nám ukazuje, že trest nesnáší odkladu. Nedám odpočinouti vojákům, ani dobytku, ani zbraním, dokud loupežníky nepřivedu v poutech před krále. Budu je stíhati tak urputně, jak nebyl dosud nikdo stíhán, a kdyby bráníce se byli pobiti ve šrůtkách, zjímám jejich děti."
Na tuto přísahu se z lesa neozval ani hlásek. Snad již Jiří a Jan prchli, či slyšeli hejtmana ukazujíce prstem na jeho břicho?
Zbrojenci, kteří byli s Pivem, zvedli Sovičkovu mrtvolu a pochovali ji na nádvoří Roháčku. Téhož dne pevnost shořela až do základů.
Plameny jsou vojenská kytice. Nad Sovičkovým hrobem srší ohnivé palmety a růže. Chudičký voják hejtmanův se ještě narychlo přehrabává v naloupených skvostech, ještě zhltne, kde je co k jídlu, ještě si sváže uzlíček, ale střecha již přihořívá, prchejte, než se zřítí.
Potom pluk vytrhl na pochod a Roháček lehl popelem až do základů. Chci pomlčet o trampotách lesní cesty. Byl zběsilý mráz, ach bože, to se to kráčelo! Pivo se ovšem nemohl obejíti bez vozů, avšak jezděte lesním bezcestím! Hned je tu kopec, hned příkrý sjezd, sotva zavřete kolo a podsunete valovec, již stojíte opět pod vrchem. Nezbývalo než zrobiti pod nápravu sanice.
Navečer druhého dne došli královští vojáci na mýtinu a hejtman rozkázal rozbíti tábor. Nebylo pomyšlení na další cestu a nikdo nedoufal snésti jejích svízelů déle než krátkou hodinku. Nastala noc, noc loupežníků. Slidičský Kozlík měl všude oči, byl na číhané. Vojáci již ztratili devět svých druhů. Byli plni omrzlin a vší, které provázejí regimenty důsledněji než veselost a dobrá mysl. Pod vozovými plachtami, ba i pod saněmi, byla tlačenice. Usínající stráž zapadala po pás do sněhu. Běda! Na tu chvíli čekal nejzákeřnější z loupežníků. Jeho tlupa stála pohotově. I oni byli zkřehlí, oni rovněž jídali jen na půl huby, avšak lze srovnati zbojníky s pupkatým vojskem, jež si válí kýty po hrazených městech a vydírá ve jménu královském? Odepře jim někdo droby při porážce? Jen ať se krčmář opováží ukázati jim dveře, když nezaplatili svůj řád. Ti zlostní loupežníci oloupili pluk o všechno blaho a dočista jej zbavili ušlechtilé kratochvíle.
A nejen to, a nejen to! Již se hrnou na olbřímích koních, meče napříč tváří, nože v tesácích. Jejich pěsti jsou kloubnaté, jejich pěsti jsou žilnaté, jejich pěsti jsou samá kost a síla.
Divouští nosáči, ach divousové, jste strašní, ale daleko nejstrašnější je Mikoláš! Mikoláš, kterému krvavý příškvar pokrývá škrábance a jizvy. Již se rozjíždějí, již dopadli na ležení.
Plátno se trhá, stany padají, je slyšeti řev a houkání, řev a naříkání. Kéž by svatý Jiří vnukl umírajícím spasitelnou modlitbu.
Zbytek noci uplynul vojsku v straších. Stáli ve čtverhranu, kopí na ramenou prvých řad, meče v pěstech, jež pootvíral mráz, meče v pěstech, přilbice na hlavách. Obtočili si jílce koudelí a čelo hadry. Báli se, praštění v korunách a lesní stíny je děsily.
Kozlík se však nevrátil a pospíchal raději obnovit zásoby. K ránu vyjela jeho smečka z lesa, a rovnou do vsi, rovnou na slepice a na krmníky. Již po pět dnů neviděli loupežníci ani kozičku, ani kohoutka, vzali tedy zavděk i hubeným zbožím. Sedláci se tahali za vousy, ale selky pištěly svolávajíce na zloděje boží trest. To věřím, bylo by nám hej, kdyby nebeské mocnosti bojovaly po boku těch, kdož jsou okrádáni. Ale nezlíbilo se jim to, hoví si po oblacích uprostřed modři a zlata, dočista nepozorni k tomu, co se děje v údolí. Kozlík vzal, co chtěl, vyptal se, kdo stojí při cestách, co je s Roháčkem a jak se mají v Obořišti.
"Což, chytli Lazara?"
"Urozený pane," odpověděl sedlák, "když se ti špinavci dali za vámi, pan Lazar se vrátil. Proč by zmrzal někde po lesích, když se hejtman křížkuje s vámi? Vy i Pivo mu naháníte strach, ale nikoli když jste pospolu."
Kozlík se smál, sedlákova řeč se mu líbila a vešel do jeho světnice. Na římsičce peci seděla hrdlička a hned zavolala "cukrů!" Ach, ptáku, ptáku, kdybys nevýskal, však jsme nevyzráli na toho halamu dočista, chybí nám telátko!
Kozlík zvedl nohy proti ohništi a bylo mu opět do řeči. "Vypálili jsme Obořiště v sobotu, nuže, jestliže víš, proč se mě Lazar bojí, pak panáček stál na druhý den před chrámem a naříkal."
Sedlák mu přisvědčoval: "Ach, kdybyste ho, pane, viděl, měl plášť a ten byl samá díra, kde jej mohl vyštráchat? Takových nenosí ani krysaři. Chodil od saní k saním. Nevím, co pánům vypravoval, ale chtěl bych se vsadit, že jste uhodl. Bylo to dozajista o vás."
Tihle sedláci! Chlapík má na jazyku, jak se daří panu Mikolášovi, kterého Lazar potloukl, ale pro jistotu se raději nezeptá. Čert Kozlíkovi věř, což kdyby ho to dopálilo. Tato pohana je v příliš živé paměti. Zajisté, Mikoláš nepřemýšlí o ničem jiném, než jak by se pomstil.
Když se chtěl Kozlík vrátiti do tábora, kde zanechali ženské a zbytek zboží, předstoupí sličný synáček Mikoláš a prosí, aby mu dovolil jíti za Lazarem. "Slyšel jsem," praví, "že je opět na Obořišti. Nakladl trámů na ohořelé zdi, pokryl je senem a plachtovím, spí opět ve své díře."
Kozlík chviličku rozvažoval, než přikývl a postoupil Mikolášovi deset ze svých jezdců. "Zakazuji ti," řekl na rozloučenou, "abys sváděl nebezpečné půtky a řež, dost na tom, když přivedeš starého Lazara."
Asi za hodinu, když se dostalo koním obroku a pití, vytrhl Mikoláš k Obořišti.
Lazarovi nechybělo ani opatrnosti, ani rozumu, avšak kdo by se nadál troufalosti tak neuvěřitelné? Starý lišák se cítil v bezpečí, jedl, uvažuje, jak velikou pokutu zaplatí asi králi za svá provinění, neboť i on loupil na silnici. Zde ho tlačil střevíc, avšak pokud jde o Kozlíka, věřil, že je v úzkých a že mu spadl hřebínek. Zdálo se mu, že královský hejtman vykoná nejlépe a nejspěšněji spravedlnost, zahubí-li nejprve v lesích Kozlíka a potom přijme od pána z Obořiště nádherného koně s postrojí krumplovanou zlatem. Byl hotov vyslechnout vlídnou domluvu a složiti slib, že se polepší. Věrolomník, chtěl se odpřísáhnouti silnic, a dvojnásob prahl po kořisti. Jak jinak! Kdo zaplatí toto pokání spojené s tak velikou újmou na majetku? Lazar počítal a hlava mu padala na rameno. Učinil zadost svému hladu poobědvav zajíčka a nyní klímá.
Ach, toho vyrušení! Hromotluk Mikoláš stojí před ohništěm a rozmetává ohořelá polena na všechny strany, hází jimi a jedna z ran Lazara zasáhne. Jak je zuřivý! Pohružuje svůj meč do břicha tu po jílec, tu, kam až zachází naraziv na páteř, rozrušuje kosti a otvírá útroby, stíná.
Ti, kdož zůstali naživu, jsou již spoutáni, Mikolášovi lidé je svazují vždy po dvou a zády k sobě.
Mikoláš si utírá meč a praví: "Náš pán mi dopřál, abych mohl splatiti svůj dluh, Lazare, jsme vyrovnáni. Avšak protože jsi tak snášenlivý a protože chceš býti mým věřitelem, dopřej mi jedné ze svých dcer. Dopřej mi té, kterou vidím nasazovati si klobouk." Řka to označí Mikoláš špičkou svého meče spanilou dívku. Je to Markéta, čtvrtá Lazarova dcera. Vidíte ji postoupiti o krok a třásti se hrůzou. Již ji odvlékají a nemůže dáti ani spánembohem svým sestřičkám. Po chvíli unášejí loupežníci Markétu k lesu svázanou v síť mezi dvěma hřebci. Lazar se potácí a hrozné dvojice pochodují na svých místech. Lazar se válí po zemi a s jeho lidmi je velmi zle. Až do soumraku trvala tato muka. Již vzcházela večernice, již bylo slyšeti dupot vracejícího se stáda, když spadla pouta z rukou dvou pacholků. Vzápětí byli všichni vysvobozeni. Není to pozdě? Nezemře Lazar od svých ran, ustanou paní v pláči?
Za tohoto truchlivého postavení nemohly nešťastnice než plakati. Nemohly leč vypraviti posla pro vozy a s nářkem odjeti do Boleslavě.
Mikoláš dojel ke Kozlíkovu táboru kolem půlnoci. V řeži s Lazarovými pozbyl jednoho ze svých vrahů a pyšné bláznovství jej mělo k lítosti nad touto ztrátou, nikoliv snad pro nesmrtelnou duši, která skanula rovnou do pekel, ale pro vojenskou škodu a pro smích loupežníků. Od chvíle, kdy vnikli do lesa, byla půda tak nerovná, že nemohli dva koně jíti vedle sebe, přiměli tedy Markétu, aby vsedla na hřebečka. Byla jim po vůli, činíc bez hlesu vše, co si přáli. Pokorná křesťanka nepřestane doufati v Boha. Ví, že není uniknutí z tohoto lesa, a všechnu naději skládá ve smrt. Snad se jí podaří nalézti pohozený nůž a vetknouti si jej do srdce, snad bude tento hrozný skutek na nebesích shovívavě posouzen.
Loupežníci se zatím zařídili v lese podomácku. Kolem tábora již byly záseky. Uprostřed mýtinky stály dvě chýše vystlané klestím, rovněž na stropě a kolem zdí byla čečina. Rozehřívající se sníh, kterým poházeli střechu, po kapičkách stékal na obludné spáče; byli syti a nepostrádají míru.
Kozlík se opřel o loket, aby vyslechl Mikolášovy zprávy.
"Až se vrátíme na Roháček, požádám kněze, aby vysvětil hrob," pravil a politoval svého pacholka.
Kateřina a Burjanova žena vyměnily několik slov s Markétou. Odpovídala jim zakoušejíc zbytek naděje. Nastojte, co ji však očekává! Přítelkyně od ní odešly pochechtávajíce se, je sama ve tmě a dotírá na ni mráz, je samotinká v táboře ukrutníků, v přesmutném lese mezi vlčí cháskou. Naposledy sebéře své síly, žehná se křížem, zvedne plachtu, která visí ve dveřním otvoru, a stanouc před chlapy praví: "Nemám nic na svou obranu a jsem vám vydána, nemám na pomoc leč boží hrůzu. Můžete ze mne učiniti kuběnu svých pacholků či mě zabíti, můžete naložiti s mým tělem podle libosti, má duše bude však znovu krváceti před Bohem. Má hříšná duše bude jísti prach Jeho nádvoří jako všechny duše, které zemřely z křivdy a neočištěny, má hříšná duše bude míti na krku pásek jako hrdlička, má hříšná duše bude obletovati vaše hlavy, má duše způsobí, že se Vševidoucí oko pootevře, abyste trnouce v nesmírných straších se obraceli v zříceném hrobě a bez přestání mřeli."
Ach, kdyby noc byla méně utěšená, kdyby Markéta byla škaredá, jako bývají věštkyně, kdyby nebylo právě po vítězství, kdyby dívenka nespustila zničehonic, snad by se loupežníci aspoň pokřižovali. Teď si toho sotva všímají a Kozlík odpovídá ani nepovstav: "Bůh vede obezřetně moji ruku. Propůjčil šlechticům meč, aby sváděli bitvy. Žádá si statečnosti na svých baronech, jsou povinni dbáti jeho pořádku a nesnesou pohany. Je to jeho vůle, abys byla tím, čím tě učiníme."
Nikdo se jí neujímá, nikdo ji nepolituje, nedbají o ni a je jim zcela lhostejné, co řekne. Markéta tedy umlká a sama sobě se zaváže přísahou, že nepromluví, děj se co děj.
Neuplyne ani hodina a loupežníci usínají, táborem procházejí stráže a z koňského stanu je slyšeti frkání. Tu přichází Mikoláš, přetne dívčino pouto a objímá ji. Jeho ruce jsou palčivé, pod jeho polibky tryská krev, dech pekelníkův žhne a mámí jako pára.
Černidla noci, skryjte toto lože a ty, nepaměti, rozptyl tuto hodinu do povětří! Pomněte, pánové, že Markéta chtěla kdysi býti nevěstou Kristovou, litujte ji, kdo máte trochu něžnější srdce.
Vstává, aby byla vždy znovu sražena, brání se v závrati, jež cloumá vrcholkem sosen a oblohou. Je jí obzírati hvězdy tikající jako kyvadla. Pláče. Vysloužila si smrt a pláče.
Když svítalo, přiběhl Janův levoboček, který strávil noc nablízku královského vojska, se zprávou, že se Pivo hýbe na cestu. Jakmile to Kozlík uslyšel, svolal ty ze svých synů, na jejichž rozum bylo spolehnutí, a uvnitř stanu se vespolek radili. Nechtělo se jim opustiti toto místo. Kozlík se ptal, co asi ten kupec zamýšlí. Odpověď na tuto otázku byla zajisté nesnadná a darebové musili doznat, že jsou v koncích. Snad myslí na útok, snad chce loupežníky obejít po cestách ze severu? Kdož ví, kdož se v něm vyzná?
Sezení se protahovalo, na Kozlíkových skráních vystupovaly žilní keříky a opovídal se vztek, jenž znenadání propukne.
Zatím venku pacholci a dítky podpalovali hraničku, aby se rozehřál sníh a bylo čím napojiti koně. Markéta všechna uplakaná stála opodál. Ach, jak jí bylo smutno. Činila si tisíceré výčitky. Proč? Cožpak se mohla ubrániti? Díky Bohu za to, že je naživu.
Nikoli, není tak obmyslná, aby se přelstívala. V propastech, do nichž jí bylo sestoupiti, zhlédla jakýsi přísvit rozkoše, bludičku, která ji zavádí, vydechnutí, za něž se kaje.
V tuto ranní chvíli nikdo si nevšímal zajatců a stalo se, že se mohli sejíti opodál ohně. Kristiánovo srdce přetékalo útrpností, poklonil se jí a řekl, že je hotov učiniti všechno, aby mohla vyjíti z truchlivého stanu. Markéta však neodpověděla ani slovíčko. Němec zavolá pomocníka, který mu od dob společného neštěstí přeje všechno dobré, a pro lásku boží naléhá, aby věrně přetlumočil to, co si přeje.
Víte, že Markétu vázal slib, aby nepromluvila, ale prohřeší se, otevře ústa a praví: "Děkuji ti. Chtěla bych podstoupiti všechny nesnáze útěku, ale jak věc provésti? Bůh mi nevnuká žádnou myšlenku. Řekni mi, kdyby se ti vedlo lépe. Ohlížej se po noži a dej mi znamení, kde bych jej nalezla."
Za této řeči vyvstal Kristiánovi na tváři ruměnec, tak usilovně přál chudince štěstí, do té míry byl zmaten její příhodou, neboť jako stráže a jako ti, kdo v noci vyšli před stan, věděl i on o sněhovém loži. Kdyby však byla Markéta méně zoufalá, neztajila by pousmání nad touto pomocí. Vždyť byl Kristián tak útlý jako ona sama. Jak by chtěl státi proti Mikolášovi, jehož srdce je bez bázně?
Ubohá Markéta, nesdílela již trošíčku divokost loupežníkovu?
Alexandra, pozorná na svého zajatce, obrátila se od kopy dětí a nemohla neviděti, že spolu ti tři rozmlouvají. Přistoupila k nim, avšak právě v tu chvíli se rozlétla plachta a Kozlíkovi synové vybíhali ze stanu. Jejich tváře jsou zkřiveny vztekem, Kozlíkův hněv však všechny překonává. Všechny podmaňuje. Zastaví se ve svém běhu až před zajatci a spouští, jako by zapomněl, co mu včera Mikoláš tak poslušně říkal: "Odkud se vzala ta děvka? Obujte jí škorně s hřebíky, ať si v nich běží za svým vojskem! Chtěl jsem, abys přivedl Lazara, proč jsi to nevykonal?"
Mikoláš odpovídá, že starý Lazar div na místě nezemřel. Odpovídá, ale nemůže neposlechnouti. Pacholci strhli slečniny střevíce a již připravují tři destičky, probíjejíce je hřeby. Markéta stojí ve sněhu bosa, již shledávají provaz, a tu se zajíkavě a polohlasem ozve německý zbrojnoš. Kozlík se směje, ale poslouchá.
"Urozený pan Kristián žádá, abys slečnu propustil, a chce ti za to dáti tolik peněz, oč požádáš."
Loupežník neodpověděl a dva pacholci se hotovili přiložiti hrotnatou dlahu na holeň slečninu. Nezbývá než okamžik. Kristián lomí rukama a s ošklivostí se odvrací, chce odejíti, chce prchnouti, jakkoli neví, co si v lesích počne. Tak jak byl prostovlasý, rozběhne se směrem k houštině. Jak je útlý, jak je bláhový! Kozlík pokynul a jeden z chasníků jej srazí k zemi.
"K dílu! Konejte, co jsem rozkázal! K dílu, k dílu!" křičí na dareby. Avšak před Markétou stojí Mikoláš; zvedne mučidla a zahazuje je daleko mezi smrčiny. Je hotov brániti milenku.
To byla nevídaná věc! Postaviti se proti svému pánu, proti vrchnosti, nad níž nebyl ustanoven ani král, ani biskup! Odporovati otci! Ostatní synáčkové se k němu sběhnou se zbraněmi.
Zasluhuje smrt, zasluhuje, aby jeho hlava byla naražena na hrot sudlice!
Ale tu přichází Alexandra a z hrozných křiků je slyšeti její hlas, jenž opakuje: "Láska! Láska! Láska!"
Vážení pánové, Kozlík netrval na utracení svého syna, odpustil mu, neboť časy byly příliš neklidné. Spokojil se jen maličkým naučením. Ztrestal Mikoláše a Alexandru posměchem ostatních dítek a posměchem svých halamů. Spoutal v souvislý řetěz oba Němce, Markétu, Mikoláše a Alexandru. Spoutal je a nedovolil, aby se vzdálili z tábora. Sám však nasedl na kůň a vyjel v čele svých darebů.
Janův levoboček, který se jmenoval Simon, podkoní a jeden ze sluhů doslova utržených ze šibenice bděli nad ženami a střežili opuštěný tábor.
Loupežníci chtěli napadnouti pluk při pochodu a chtěli jej znepokojovati tak, aby se ani nezastavil, ani nedošel k jejich stanovišti.
Kdoví kdy se Kozlík vrátí, kdoví nebudou-li všichni pobiti v zásecích, neboť Pivo není jen ledakdo a dovede si poraditi. To by v tom byl ďas, aby dvě stě vojáků nezatočilo s Kozlíkovou bandou! To se podíváme, kdo se bude naposledy smáti!
Král je přece jenom král! Jde-li po vsích ve jménu královském pět biřiců, tu se jim každý směje. Někteří z nich jsou sušší než věchýtek a jiní jsou vypaseni, jako bývají nájemci daní. Podobní žráči jsou k smíchu, avšak jakmile pronesou svoje zaklinadlo, schlípnete uši a jdete svou cestou.
Ve jménu krále! Panečku, to zvolání působí jako zvon, který vám strhuje při večerním ave klobouk z hlavy.
To je ovšem pravda, Pivovi vojáci se podobají více maškarám než hrdinům, ale jejich praporec má barvy, které zastrašují i loupežníky. Kozlík může chviličku vzdorovati, aby mu věc nebyla tak trpká, avšak vésti válku? Dříve než se nadá, vzkřiknou mu do uší královo jméno. Je nasnadě, že přijde k rozumu a že mu vypadne loupežnický nůž z pěsti.
Někdy se přihází, že vojenská chasa, která je vzdálena svých žranic, osvědčuje na obrátku statečnost, již vdmychuje nouze. Stíná potom jako kat a není k zadržení.
Hejtmanovo vojsko mělo ještě před několika dny řemení v tříslech a meč mezi stehny; jedny řemeny v tříslech a druhé nad žaludkem. Chlapi nedopínali kabát a v klínku mezi šosy jim vykukovalo bříško šedavé jako bříško vrabečků. To byly časy! Ale nyní jim je zle a zle. Budou statečni? Jejich hněv a žádostivost hověziny slouží záměrům krále více než hejtmanovo povzbuzování. Kozlík je blízko, nuže, to bude pěkná bitva, neboť i loupežníci jsou odhodláni podejmouti se zápasu. Dají se do sebe se stejnou vlohou.
Avšak zanechme jich, nechť si nastavují nos proti větru, nechť jim severák ohýbá ušní boltec a rozplameňuje krev. Nechť vrhá jedny na kopí druhých, nechť si rozparují břicha, z nichž valem uniká potrhaná útroba. Zájem sličných paní se zajisté odnáší k líbezným příhodám milenců. K Alexandře a Kristiánovi, k nešťastné Markétě, a kdoví nemají-li drobet shovívavosti s tím proklatcem Mikolášem.
Nemohu zatajiti, že se ho rovněž dotkla láska.
Ach, ten nešťastník! Kdyby se byl otci nezprotivil, mohl nyní seděti na koni, mohl nazítří uloupiti krásnější dívku, než je Lazarova slečna. Nikdo by mu nepřekážel a splnila by se mu všechna přání. Nyní stojí rozkročen, hlavu má málem na prsou a přivírá oči před tímto neštěstím. Je potemnělý, jako bývají hrozby, za ním se třpytí sněhová pláň, vůkol je krásný den a schyluje se k bitvě, ale Mikoláš je spoután a může jíti sotva krok co krok. Proboha! Vyčetl, že při neústupnosti Kozlíkově a při neústupnosti vlastní může zahynouti na tomto řetězu lásky. Styděl se za kolísající řadu, v níž dva Němci klinkají hlavami, nemohl snésti tlamatého obličeje zbrojnošova a byl by jej s chutí zabil. Mikoláš byl připoután k své sestře Alexandře, vedle ní stála Markéta a opět vedle ní Němci v takovém pořádku, že zbrojnoš stál na nejzazší pravici.
Bylo usouzeno, že dva a dva z této pětice se budou milovati, ale vizte je, jak jsou nedůvěřiví, jaké uhrančivé pohledy na sebe metají. Ach, příznaky lásky, kdo má tolik jemnosti, aby rozeznal ruměnec hněvu od milostného uzardění! Vidím jen krev ve tváři, jen krev, ale, přisámbohu, to není nic nepatrného!
Ze všech těchto nešťastníků byl zajisté nejušlechtilejší Kristián. Zdálo se mu, že se Markétě přihodilo bezpráví a křivda, o svých příhodách smýšlel jinak.
"Sdílíme s ní nepřízeň osudu tak, jak nás k tomu zavazuje zdvořilost," řekl své duši, "sdílíme s ní nepřízeň osudu a Bůh nás za to někdy pochválí. Tito kobylkáři nejsou tak zpustlí, jak by se zdálo, hle, dva z nich, dcera a syn, kteří si zvolili ústrk a půst, jen aby mohli přispěti své přítelkyni."
Kristián se chtěl s ostatními sděliti o tyto myšlenky a přiměl konečně sluhu, aby je přeložil do českého jazyka. Kdo mu však měl odpověděti, Mikoláš? Nikdy mu nepřišlo na mysl, aby užíval jazyka jinak než k rozkazům. Mlčel, jen ať si Kristián žvastá.
Kdysi se říkalo, že se hněv podobá ptáku káněti, jež si zraňuje zobanem hruď. Okrouhlé oko mu vystupuje a jeho žlutý terček proniká krvavé žilkoví, na krku mu vstalo peří, ale potvora sklání vždy znovu zoban plný krve. Je puzen vášní, jež provede svou, byť by mu stálo v cestě vlastní srdce.
Mikoláš nebyl o nic menší zuřivec, nemohl Markétě říci jediného slova. Mlčeli přecházejíce pláň od severu k jihu, a když došli před loupežnickou skrýš, oslovila je paní Kateřina: "Dobře se vám stalo, vy spratkové, proč jste Kozlíka rozhněvali, proč jste byli neposlušní! Dnes či zítra bude hejtman poražen a vrátíme se na Roháček. Bojím se však, že půjdeme bez vás. Budete hladověti, jak se sluší na nezdary, avšak doposud mi nikdo nerozkázal, abych vám nedala jísti. Máme něco mléka a masa, vezměte, ale hajdy, hajdy od stavení, ať si nestržím výtku, že chci něco jiného než Kozlík. Ach, vy hrdopýškové, Bohu a nám se líbí, abyste pykali za svá provinění. Jděte, kliďte se k ohni."
Na to vyzvání se průvod otáčí do středu mýtiny, levoboček přihodí několik polen do ohně a podá Mikolášovi nádobu s mlékem. Je třeba, aby mu ji přidržel před ústy, avšak zbojník odvrací hlavu. Nikdo nepije a nikdo nejí leč Kristián a zbrojnoš Reiner.
Toho pohoršení! Mikoláš škube za své pouto, aby jim vyrazil nádobu od žravých úst. A podaří se mu to! Již má levici volnou, již hrdlí nešťastníka a již všechny odvléká do nejzazšího kouta tábora. Tam se Reiner uložil na sníh a Kristián k němu přiklekl. Pokud setrvávali v této poloze, nebylo vyhnutí, než aby se obě dívky schýlily, jedna tak učinila o dílec a druhá o dva dílce. Mikoláš však hledí do lesa a praví: "Ten, kdo nás přivázal, má právo trestati po libosti, sdílíme teď s vámi nepohodlí vazby, ale kdo je ten bloud, který doufá dojíti Kozlíkova odpuštění zároveň s jeho synem a dcerou? Kdo jste vy, chamradi tak živá na mísu?"
"Pane," odpověděl Reiner, "Kristián, jehož jste se neprávem a na vlastní škodu zmocnili, je říšský hrabě. Řekl jsem o tom vašemu otci, avšak nic nedbá a ničeho si nevšímá. Jedná bez rozumu, neboť sám císař se bude ptáti po tomto zajatci. Váš král se rozhněvá a přikáže, aby srazili hlavu všem, kdo činili Kristiánovi příkoří."
"Ať se děje co se děje, Kozlík se nebojí," řekl Mikoláš. "A pokud jde o trest na hrdle? Bůh mu udělil takovou pevnost, že se směje rozsudkům. Kozlíka bude nesnadno přivésti ke katovu špalku. Avšak kdo ochrání tebe? Nestíhal jsi Kristiána dříve, než jej Jan přivedl na Roháček?"
"Nejsem leč biskupův sluha a činím nyní, seč jsem, abych ho ochránil," odpověděl Reiner a jal se vypravovati Kristiánův příběh.
Slyšte tlachavého vypravěče, který rozděluje vratkou pozornost mezi řeč a strázeň.
"V německém městě Henavě sídlí biskup, jemuž se zlíbilo založiti na vršíčcích zvaných Vršky ostrovní klášter. Podjal se prvých prací a prosil pány, aby zároveň s ním sloužili tomuto záměru. Hrabě Kristián, otec tohoto urozeného vězně, byl horlivější než ostatní a zaručil klášteru důchod. Byl hotov zříditi oltář chrámový a vedle toho se zavázal, že do všech oken a podél všech schodišť zasadí kované mříže. Zajisté by byl dostál svému slovu, avšak převorové a převorky starých klášterů přišli k biskupovi s nářkem, že jejich řeholníci nemají co dáti do úst a že je biskup dočista ožebračí, setrvá-li při svém úmyslu. Stavěli mu před oči sváry a žehravost mnichů tam, kde horlivost zakladatelů byla větší než horlivost dárců.
Ke klášteru přísluší zboží a zvonice, jinak se věc mine cílem a ještě je div, nepřivodí-li se pohoršení.
Můj biskup uvažoval, a nakonec dal opatům za pravdu. Rozhodl se, že přenese svůj úmysl do vzdálenější krajiny, a odložil jej. Asi dvanáct mil na jih od biskupského sídla leží utěšená krajina, kterou protéká potok. Na hony cesty není vůkol kláštera. V údolích a na mírných svazích leží bohaté statky a městečka slynoucí řemesly. Můj pán byl rozhodnut vystavěti klášter v těchto končinách, ale doposud nepospíchal. Založil sad a dvorská stavení. Nyní bylo na hraběti Kristiánovi, aby splnil, k čemu se uvázal. Ale neměl se k tomu ani zdaleka!
Sliboval jsem obdarovati klášter, nikoliv biskupa, vzkazoval mému pánovi, co mi sejde po prasečincích a po chlévech, které si staví? Nedám mu nic a nic!
Opakoval toto slovo tak často, že se biskup rozlítil a počal mu škoditi. Nazval jej křivopřísežníkem a ze všech sil hraběte nutil, aby podle závazku složil peníze. Čeleď biskupská a čeleď hraběcí sváděly šrůtky a nejeden chlap si stržil pěknou ránu.
Konečně se mému pánu doneslo, že se mladý hrabě vrací ze Švábska. Zvěděl, kdy dojede do Prahy a kdy se opět vydá dále. To byla vhodná příležitost, aby získal rukojmí pro svůj dluh. Rozkázal, abychom stáli při silnici a polapili Kristiána, dříve než překročí říšskou hranici.
Jsem jist, že by mu biskup nezkřivil vlasu, kdyby se to bylo stalo. Žel, poslechl jsem svého pána, vyjel jsem z domu v spravedlivé věci kláštera, a hle, jsem zajat a zraněn. Tato zkouška je těžší, než si zasluhuji."
Vzácní pánové, za této řeči uplynulo daleko více času než pouhá hodina. V pomlkách sál biskupův zbrojnoš na své ruce a vzdychal a sténal. Nescházelo mnoho, aby se dal do vyhrožování. Mikoláš nebyl zvědavý na osudy takového chudinky, takového broučka, jenž ať dělá co dělá, neplechu nebo dobré skutky, vždycky je bez viny a bez zásluhy. Mohl umlčeti, avšak slečna Alexandra si přála, aby mluvil.
Již se smrákalo, vězňové byli trápeni potřebou, jež doléhá na naši přirozenost. Co činiti? Mikoláš se nezdráhal, avšak Lazarová a Kristián zakoušeli muku, o níž jen stěží můžeme uvěřiti, že má tak nepatrnou příčinu.
Nastal soumrak, noc a opět ráno.
Před polednem se vrátil Kozlík z výpravy. Spěchal, neboť jeho lidé a jeho zvířata potřebovali odpočinku. Dříve však než sám sesedl, vyptal se Simona, jak prošla noc a je-li okolí tábora bezpečno. Potom se rozpomenul na své zajatce.
Hle, Mikoláš má volnou levici a nic mu není snazšího, než aby přerval pouto a byl svoboden.
Kozlík se smiřuje, neboť kdo by nebyl polichocen takovou poslušností? Přetíná provaz a nechává spadnouti řetězy.
"Jdi, ujmi se své práce," praví synáčkovi, "to bylo na pamětnou, aby ses mě bál. Jdi, avšak co učiníme s Markétou Lazarovou a s Němci?"
"Nedbej jich, či je utrať, či je pusť na svobodu, avšak za Markétu prosím co nejsnažněji. Dej mi ji!"
Kozlík přisvědčuje, Kozlík souhlasí. Je mu lhostejné, co se se slečnou stane, avšak Kristiána ani Reinera nepropustí. Mohli by prozraditi jeho skrýši.
Alexandra poodchází, a tu je líbezno viděti, jak se stydí, jak se po očku dívá za Kristiánem a jak mu kyne, aby ji následoval. Trest je přetrpěn, kdo má odvahu, aby se hněval déle než Kozlík? Alexandra je nejsličnější z dívek a přísluší jí mnohá výhoda. Vešla do stanu a přináší kouřící mísu.
Když ji podávala Kristiánovi, dotkla se jeho ruky. Německý hrabě jí s povděkem a Alexandra je šťastna. Rád by jí něco řekl, odstrkuje svůj oběd, miska padá a rozbíjí se na dva kusy. Shýbají se a jejich hlavy se dotknou.
Och, té řežavosti, jež je v letmých dotecích milenců! Dukát za jediné slovo! Žel, Kristián neumí než opakovati Alexandřino jméno, a říká je tak, až mu vytrysknou slzy. Políbili se.
Kristián je opět sám a diví se a vzpomíná si, jak je jeho přítelkyně krásná. Krásná a statečná. Po celou dobu jejich věznění nezavzdychla, stála podpírajíc Markétu a sotva zavadila očima o rytíře, avšak ten pohled padá jako síť. Je ztracen, je přitahován k této divošce. Ach, proč si raději nezamiloval Markétu Lazarovu! Je mírná, je plačící a podobá se šlechtičnám, jež pobývají při dvorech.
Stalo se, že mu Bůh určil tuto tmavovlásku.
"Reinere, můj Reinere," praví přešťastný vězeň, "jakými příhodami jsme navštíveni! Přál bych si, aby se vrátila noc, za níž jsme byli uvázáni týmž řetězem, přál bych si, aby se neskončilo toto zajetí."
"Pane," odpověděl zbrojnoš, "Bůh ví, že s vámi smýšlím lépe než vaše vlastní srdce. Zanechte té čarodějky, nevidím při vás žádné štěstí. Jdětež! Štěstí u skotáků a loupežníků! Má-li litice o něco delší vlas, než se vyskytuje v Němcích, je to jen proto, aby lépe skryla svůj hmyz. Je přiboudlá jako kovář a silná jako kovář. Vemte si naučení z mého neštěstí. Vizte, přišel jsem o ruku, a vy ztrácíte hlavu o své vůli. Každé náhlé vzplanutí je bláhové, ale toto dvojnásob. Uvažoval jste, co by řekl hrabě vaší volbě a co by jí řekla paní hraběnka?"
Ale Kristián chvalořečil dál své přítelkyni, a místo aby odpovídal, mluvil jen o tom, jak je krásná. Prosím vás, bylo mu devatenáct let.
Nyní mi jde o to, abych uvedl omluvu pro Mikoláše, avšak nenalézám nic leč jeho divokost. Bylo to pošetilé, očekávati, že se z loupežníka stane naráz beránek. Nikoliv, láska jej rozplameňovala k novým násilnostem. Tento cit je planým důvodem k hříchu. Mikoláš jej měl přijímati s pokorou, měl děkovati Bohu za to, že mu dopřává, aby cítil tak výrazně svoji duši. Láska je lék od násilí a klíček k tajemství světa, který náš Pán udílí jen těm, v nichž se mu zalíbilo. Snad se někdy usmál na Mikoláše, vida jeho vojenský mrav. Kdysi spal náš chlapík v poli, maje ruce složeny na luku sedla. Zdál se mu líbezný sen a věru není nemožno, že se mu za jeho ryzost nyní dostává tak velikého štěstí. Ach, obdarovati hříšníka! Cítí se přeblažen, únava noci z něho padá. Nelení a nemá pokoje, dokud se neshledá s Markétou Lazarovou. Nešťastná slečna opět pláče. Obejme ji, a noc třetí plyne jako noc prvá.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 28.05.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladislav Vančura - Markéta Lazarová (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­