ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

­­­­

Kosmas - Obrazy z dějin národa českého

V kapitulním domě, blízko pražského kostela, zůstávalo dvacet pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval Kosmas. Nebyl ani velký ani malý a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní.
Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě nemiloval.
"To mi připomíná," pravil jednou nad podobným rukopisem, "psa, který si chňape po ocase. Na mou duchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to! Počíná si vždy stejně a mně je na nic, když vidím to marné úsilí."
"Máš pravdu," odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, "máš docela pravdu, neboť pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh, který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem a ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí, aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily, a potom jsou ty tam, anebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež."
"Ježíš Kristus," odpovídal Kosmas, "nás naučil krásným podobenstvím a vypravoval svým učedníkům bezpočet příběhů, které se staly jen ve slovech a v mysli. Jest tedy dvojí pravda: jedna, na kterou můžeš položit ruku jako na krb, a druhá, jež se nedá uchopit za peroutku. Ta poslední mi připomíná stín létajícího ptáčka."
"Stín, stín, stín," řekla paní, "ráda bych věděla, na jakých lukách se popásá a kolik zrní spotřebuje."
Podobná hádka manžely nerozváděla. Ani zdání! Milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím, nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč? Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu. Kanovnické sýpky byly totiž nadmíru prostorné a nic v nich nechybělo. To platí o obilí; pokud se týká masa, visely ve sklepě kýtami vzhůru krásné jalovice. Týden co týden stěhoval se na hák nový kus a s ním šest podsvinčat a dvanáct kuřat, a medu a piva co hrdlo ráčí. Při vypočítávání by se nemělo zapomenout na víno (neboť to jest koruna hostin), ani na ostatní dary boží, ale nedostačí říci, že jídla i pití bylo v kapitule dost a dost, a že kanovník kapituly svatovítské si nemohl stýskat?
Kosmas žil tedy bez starosti, ale dobré bydlo mu nedalo dobře dělat: místo, aby svými sytými ústy od rozbřesku do smrákání velebil Boha, staral se o věci pošetilé. Byl přitom až běda umíněný, a kdyby mu byl Bůh nedal veselou a rozmarnou povahu, nebyla by jej mohla paní Božetěcha věru milovat.
A když už je řeč o jeho chybách, sluší se dodati, že Kosmas dychtil slyšeti kdejaký příběh a nejrůznější povídačky. Zvával do svého domu chasníky, kteří měli dobrou vyřídilku, a dále ty, kdo se dožili dlouhého věku a dovedli vypravovat o starých časech.
Na jaře léta Páně 1114 začali ke Kosmovi docházeti čtyři lidé: Prvý byl pohan zvířecího výrazu, který zestárl v polním hospodářství na neúrodné půdě a který za moru přišel o celé příbuzenstvo.
Druhý z řečené čtveřice byl chromý zbrojenec. V polské válce mu byla uťata ruka a odtud se již nehodil k žádnému dílu.
Třetí chasník se hlásil rovněž ke zbrani. Kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale kde jsou ty časy! Na stará kolena chodil jen co noha nohu mine. Byl trochu dyšný, sotva po desíti krocích mu promodrávaly rty a lapal po dechu jako ryba, která se znenadání octne na vzduchu. Vedle toho měl chuďas těžké nohy. Ráno si mohl ještě jakž takž navléci škorně, ale když jej mezi dnem napadlo, že by si na okamžik mohl udělat pohodlí, a když se vyzul, nebylo široko daleko siláka, který by vpravil jeho ubohé tlapy do škorní. Tak čertovsky byly zpuchlé.
K lidem vyjmenovaným družil se chlapík čtvrtý, a to byl otrok, jemuž se podařilo uniknouti. Jeho starý pán, zřejmě lakomý, mu přikázal, aby při špatné stravě zpracovával len. Soukal jej tedy s kužele, ale nicotná práce se mu nikterak nelíbila. Bál se, že si vyvrátí palec a že si od stálého otírání prodře kůži na ukazováku. Byl mezi svými soudruhy nešťasten, a protože jej příliš neposedná mysl ponoukala, aby zaměnil osud chuďasa za osud lepší, utekl jednoho krásného dne do Prahy. Zdálo se mu totiž (a podobnou myšlenku sdíleli i jeho noví společníci), že na pražském hradě, kde je plno velmožů a kde se čas od času konají shromáždění a kam přicházejí kupci, bude snáze živořiti než jinde.
Vedeni tou nadějí stáhli se tedy všichni čtyři v místo hradu. Nalezli tam jako krysy lezou do komína, kde se udí maso. Ale nic naplat, bylo jim stále zle! Hladověli a mohlo to s nimi špatně dopadnout, kdyby jim Kosmas nebyl vytrhl trn z nohy.
A ta věc se stala takto: Jednou seděli ti chlapíci u řeky. Stařec, který pozbyl rodiny, klátil nohama nad proudem, člověk s uťatou rukou si odháněl čepicí mouchy, druhý zbrojenec klímal a otrok prohledával křoviny a slídil po nějakém pohozeném soustu. Měli všichni náramnou chuť na skopové, a nemohouce jísti, pro ukrácení dlouhé chvíle hovořili.
"Ty," řekl bezruký zbrojenec starci, "se budeš klátit dozajista v pekle na nějaké osice."
"Proč?" zeptal se stařec.
"Proto," odpověděl voják, "že nejsi pokřtěn, a proto, že žiješ v temnosti jako žijí hovada a ďáblové. - Co se tkne osiky, uvedl jsem její jméno, neboť je to strom Jidášův."
To byl začátek dlouhé hádky. Stařec totiž nemlčel a jal se odporovati, uváděje, že člověk se má držeti víry, která mu byla dána v mladosti. Dále vypravoval, že má uděláno pro strach z ďábla, kterého co živ neviděl, ale že si náramně nerad vzpomíná na setkání s hanebnými duchy mrtvých a se skřety a s rusalkami.
"A to nevím, brachu, co je horší!" dodal. "Uhaduji, že budeš potenku pískat, až se jim jednou uráčí prohnat tě někde po bažinách."
Za řeči přišla pohanovi na mysl stará povídačka a tak - nečekaje na vybídnutí - spustil, jak šel jakýsi ovčák za děvečkou, která bydlila v poplužním dvoře.
Když byl stařec v nejlepším a když vypravoval, jak ta děvečka měla ku pomoci lesní ženky a jak švihajíc proutkem proměnila ovčáka ve vepře, zapraskala za chlapy nějaká větvička. Tu se ohlédli a spatřili kanovníka Kosmu. I pozdravili jej a přáli mu zdar v práci a po smrti slávu nebeskou a za života takovou pevnost, aby se po všechny časy mohl vyvarovat hříchu. Říkali to nakvap a chtěli vyklidit pole. Chtěli odtáhnout, neboť jejich svědomí nebylo tak zcela bez úhony, a co se tkne práv, měli tu a tam nějaký vroubek.
Když se tedy hotovili poraditi se s Vaňkem, a když bezruký zbrojenec byl již na cestě, jal se loviti Kosmas ve svém váčku a nalezl krásný, lesklý penízek. I položil si jej na dlaň a trhnuv rukou, dal mu několikrát povyskočit do výše. To byla nádherná podívaná a zbrojnošové ji ještě nikdy neviděli. O otroku a starci není to třeba ani připomínat, protože žili od narození leda v chlévech a v dobytčích ohradách.
Když peníz třikrát povyskočil a třikrát dopadl na kanovníkovu dlaň, tvářil se ten starý hračka, že jej chce schovat zase do váčku. Starci se na tu rozmarnou hru dívali s pootevřenými ústy. A je lehko uhodnout, co si myslili.
"To jsou," řekl Kosmas, "lístky osiky nejjidáštější a Bůh uchovej, abych vám dal jediný z nich bez práce a bez zasloužení."
"Pane," odpověděli jediným hlasem za všechny, "je nám už hezká řádka let a co živi jsme neviděli peníz. Ukaž jej zblízka, přisámbohu, vždyť vidíš, že se neosmělujeme o něj poprosit, jakkoliv jsme lačni a zbídačeni."
"Možná," řekl opět Kosmas, "že se s ním přece jen rozloučím a že jej vhodím mezi vás. Učiním to ovšem jen tehdy, jste-li dobří křesťané, a není-li mezi vámi člověk, který má duši obtíženu smrtelným hříchem. - Druhá podmínka jest, aby ten, kdo vypravoval příběh o děvečce a ovčákovi, mluvil pravdu a přiznal se, že je to lež."
"Pane," odpověděl bývalý otrok, "jsme lidé sehnaní z nejrůznějších koutů země, spíme jen tak namátkou a nemáme ani vlastního příbytku. Co se tkne jídla, dostává se nám někdy špetky zrní, abychom si upekli caltu, jindy jíme ryby, které páchnou bahnisky, a tak se ustavičně postíme. Jak tedy můžeme hřešiti?"
"Ach," řekl Kosmas, "ty máš ostrý jazyk! Nedivil bych se, kdybys byl nějaký otrok, který utekl od biskupa. Kdepak ses naučil takové výmluvnosti?"
V otroku hrklo, zaříkával se, že již nepromluví, ale Kosmas o něho nedbal. Veden svým záměrem vmetl penízek mezi řečené starce a smál se vida, jak se po něm ženou a jak se odstrkují a jak se každý na svou pěst snaží dosíci té vzácné věci.
Kdo z nich je nejobratnější? Kdo má největší sílu? Byl to pohanský stařec. Co živ se neotáčel s takovou mrštností, co živ nevložil takovou prudkost v rozmach své pravice. I vyrazil jako beran a zavalil penízek svým špičatým zadkem a zůstal na něm seděti s tváří hloupého čerta, jenž uchvátil duši.
"To je hezké! To si dám líbit!" vykřikl Kosmas směje se z plna hrdla. "A nyní," pokračoval, otřev si hřbetem Tuky ústa, "odpovídej na otázku, kterou jsem ti dal!"
Přirozenost starcova byla však chabá a Kosmas musil čtyřikrát či pětkrát opakovat otázku a musil na něho naléhat jako se naléhá na osla.
Konečně se mu vrátila výmluvnost a stařec řekl: "Pane, ovčák, o kterém jsem mluvil, šel k děvečce do dvora, který sluje Prasetín. Byla to pouhá děvečka, ale lesní ženky ji vyučily kouzlům a potom dovedla zaklínat mužské na podobu zvířat. Můj děd ji znal a viděl na vlastní oči, jak šlehala ty mužské proutkem."
"To," řekl Kosmas, "jsi slyšel od nějakého učeného kněze a tvůj děd, který utíral kravám ocasy a který byl dozajista hlupák, o tom pranic nevěděl."
"Pane," pravil opět stařec, "stalo se to deset pětiletí před velikým morem a devět pětiletí po válce mužů se ženami."
"Přisámbohu," vykřikl Kosmas, "co ty můžeš povídat o pětiletí a co víš o válce mužů a žen?"
"Vím," odpověděl stařec, "že za časů starých se ženy vzbouřily proti vládě mužů a že ony chtěly rozkazovati a že chtěly voditi muže v boj."
Řka to úvodem, jal se vypravovati o dívčích válkách a Kosmas pohupuje se v bocích a s rukama složenýma za zády mu naslouchal.
"Ďas ví," řekl, když stařec skončil, "nejsi-li nějaký divous, nebo nějaký pekelník, ale přijď den před svatým pátkem, to jest čtvrtý den v tém dni, do domu kanovnického a ptej se na toho, kdo se jmenuje Kosmas a je kanovníkem kostela. Sluha ti ukáže na moje dveře a já ti dám něco k jídlu a budu se tě vyptávat na věci podobné těm, které jsi vypravoval."
Slyše jméno kanovníkovo a znamenaje, že jeho hodnost je asi převeliká a převzácná, dal se stařec do strašení. Přepadla jej tíseň a bál se, že mu bude odňat peníz, který dostal, neboť jakkoliv byl hlupák, přece jen dobře tušil, že se nehodí, aby kněz rozmlouval s tím, kdo nedošel křtu, a aby mu dával penízek. Kosmas chtěl prohodit ještě nějaké slovíčko na rozloučenou, ale neřekl je. Zahlédl totiž v dálce kněžskou sutanu a rychle se vzdálil, aby nevzešlo pohoršení proto, že rozmlouvá s lidmi bez důstojenství a úřadu a ovšem bez svěcení.
Buď dobrý Bůh pochválen všemi lidmi a ve všech končinách světa! Stalo se však někdy, aby chuďas byl obdarován, když chytá lelky u vody a když ani neprosí?
Po počátku tak zdárném se zdálo, že bude následovat náramné ticho a zámlka, a že krátce (jako tomu bývá s tvrdohlavými osly) pan vypravěč udělav několik poskoků vpřed, rychle se vrátí po své stopě a navždy zmizí ve stáji. Stařec totiž dostal z návštěvy vítr a nechtěl strkat prsty tam, kde se svírá, neboť kněží (jakkoliv to myslili dobře) přece jen byli na pohany jako katové. Rozumí se, že starý ubožák nevytruboval do světa nic o svém náboženství a že o něm nemluvil na trhu. Dovedl jakž takž udělati kříž, a když se vlekl v blízkost kostela, nebo když se namanul k nějakým církevním průvodům, oháněl se pěkně čepicí; ale což naplat! O křtinách nemohla být řeč a chuďasa nepokřtěného, který svou přítomností poskvrňoval svatost osob duchovních, čekal při nejlepším výprask. Stařec tedy váhal vyhledati kanovníka. Ale hlad, ten veliký podněcovatel a rádce, našeptával mu stále naléhavěji, aby na nic nedal a kráčel tam, kde je ruka otevřená. Ostatní tři chlapíci, kteří si myslili, že by mohla při hostině na ně vybýt nějaká tučná kost, nepřestávali k tomu raditi a říkali mu sto a tisíckrát denně: "Jdi tam! Pusť se do toho! Dodej si odvahy! Vykroč s veselou!"
Opakujíce podobné pobídky strkali ho na návrší a dále podle chrámu až k velkému domu kanovnickému. Tam u těch přesilných břeven (dva trámy ležící na sobě skládaly výšku celého lokte) je přešla trochu odvaha, ale zbrojenec, který oddychoval jako soumar na temeni vrchu, jal se jim spílati a ukazuje hned na své nohy, hned na krk s naběhlými žilami, hrnul se k bráně. Chtěl tam proniknout stůj co stůj.
Co si s ním měli počíti? Co měli činit?
Bylo ovšem snadné chytit zoufalce za rukávec (protože kráčel na svých toporných nohách pomalu jako kačer), ale co když se dá do křiku? Mimo dům běhali sloužící, kuchaři, štolbové, pacholci a vposled jakýsi řezník z poplužního dvora. Tvářili se přísně a tropit neplechu v blízkosti společnosti tak urozené se nevyplácelo.
Zatím co takto uvažovali, dorazil prvý zbrojenec k bráně a bez dechu a hlasu zamumlal kanovníkovo jméno. Třásl se nadějí i beznadějí a tři přátelé stanuli za ním s hlavou pochýlenou. Bylo jim tak úzko jako bude hříšníkům, až zatroubí archanděl.
Vrátný změřil je pohledem, který nebyl ani přísný ani příliš všetečný. Spatřil zedrance, kteří se podobali poutníkům, viděl pahýl vojínovy ruky, viděl kostnatý obličej pohanského starce a myslil si ve své prostnosti, že ti lidé kráčejí z nějakého zázračného místa a div ne ze Svaté země. I vpustil je a nadzvedaje si maličko sutanu doprovodil chuďasy pět či šest kroků do podsíně. Tak připadal na každého poutníka více než krůček a měli se tedy z čeho radovat. Ovšem, to je také pravda, že je nepočítali a že pelášili jako zajíci. Ten, kdo byl prvý, byl teď poslední. V takovém pořádku dorazili ke Kosmovi.
Kanovník je přijal náramně s veselou. Nepostavil jim snad lavici ke stěně, nedal jim do levé hrsti kus kýty a do druhé džbán, ale nějaký hlt se přece jen sehnal a nebyla nouze ani o špatně ohlodanou kůstku. Házel jim zbytky svého oběda a ti chuďasové je chytali s velikou obratností. A aby při tom nestála řeč, jal se Kosmas jednoho po druhém vyslýchat a ptal se jich na běh života a dále na to, co zaslechli od svých příbuzných a od ujců a od žen. Tak jim v bázni boží utíkal čas.
Tak v bázni boží přišli ti hladovci po druhé a po třetí.
Ale je nutno dodat, že věc nebyla tak docela bez závady a že ti lidé měli v kapitulním domě dva mocné nepřátele. Prvý z nich byl magister jménem Bruno a druhý Kosmova choť, paní Božetěcha.
I jest nám pro lepší srozumitelnost a pro pořádek vypravovati příběh Brunův.
Kdysi před lety, když pražská kapitula osiřela, bylo lidem, kteří o tom rozhodovali, poohlédnouti se po novém proboštu. Měl býti učený, zbožný, přívětivý, rozšafný a měl se líbiti na všechny strany. Ty strany byly po výtce jen dvě: strana knížete a strana pana biskupa. Kníže si nechtěl nasadit do pražského kostela ani neposluchu ani zpupníka a tutéž myšlenku pojal i jeho pan bratr. Tak, shodujíce se opravdu jako bratři v zásadách, nemohli se shodnout pokud jde o osobu, neboť (aby pravda byla řečena naplno) byli oba nadmíru chtiví vlády. Jako se přiházívá, když se sejdou dva lidé stejně panovační, stejně pevní, stejně prudcí a stejně neústupní, stalo se, že kdykoli jeden řekl ano, odpovídal mu druhý ne. Nemohli krátce spolu nižádným způsobem vyjít. Biskup se opíral ve své umíněnosti o moc císařovu a cítil se říšským knížetem a dával nepokrytě najevo, že nemá pražádných závazků k českému panovníkovi. Kníže mu to počínání nemohl ovšem prominout a hlídal ho a díval se mu na prsty a měl k němu takovou důvěru, jako mívá havran ke krkavci.
Kněží a velmožové sledujíce při o probošta rozdělili se tak, aby část stála za knížetem a část za biskupem. Tehdy kníže a s ním jeho strana si vybrali za představeného kapituly pražské kněze jménem Šebíř. Byl to člověk bez ctižádosti a ani nitra biskupská nebyla by mu způsobila větší radost než nějaký ušlechtilý spis. Ležel jen v knihách a mimo básně, víno a světlo u krbu se o nic nestaral. Říkalo se, že prudká a silná láska k písemnostem ohlušila i jeho církevní horlivost, a že pro tu lásku ani příliš nerozeznával věci kanonické od věcí pochybených. Tak třeba čítal s největší horlivostí (vedle spisů latinských a řeckých) potají i písma staroslovanská a vážil si jich, jako si váží lakomec zlata. Bylo mu jedno jaký má úřad, a byl by nosil proboštskou čepici s nedbalostí učencovou. Pro takovéto pohrdání mocí a důstojenstvím hodil se tedy Šebíř (podle knížecího mínění) velmi dobře za představeného pražské kapituly. I staral se kníže, aby ho uvedl v to důstojenství.
Zatím volba biskupova padla na mnicha, který se nazýval Bruno. To byl suchý chlapík s prsty věčně umazanými od inkoustu. Měl postavu drobnou, tvář vrásčitou, očka malá a cenná a vlasy ještě černější. Stáří nepoznamenávalo mu hlavu svou barvou, ale vousy měl přece jen dost šedivé. A právě jako Šebíř tak i Bruno byl knihomol. Trávil všechen svůj čas opisováním latinských legend a modliteb a Písma. Věcem světským a čtení staroslovanskému se však vyhýbal jako čert kříži.
Ti dva lidé, to jest Šebíř a Bruno, určeni zajisté k nejvěrnějšímu přátelství, stali se záměrem knížete a záměrem biskupa protivníky. Maličcí donašeči, ta lstivá chasa přiseráčků, vedrala se mezi ně a našeptávala jim tisíce zlomyslností. Tyto jsou z nich nejmírnější: "Víš, Šebíři, jak o tobě mluví Bruno? Ne? Pospíchám, abych ti vyjevil, že tě považuje za opilce!"
"A je ti známo, Bruno, co o tobě prohodil Šebíř? Podám ti to jako na talíři, řekl, že jsi čertovský padouch a že zadrhuješ při čtení a že, když píšeš, máš ruku neohebnou jako psí dráp."
Je tedy div, že se ti dva poškorpili a že se nakonec nenáviděli jako dva kohouti na jediném smetišti?
A je snad div, že kněží, kteří stáli na straně jednoho z nich, nemohli přijít na jméno těch, kdo podporovali stranu druhou?
Ne-li, zůstává na bíle dni, že mezi nimi vzplanulo nepřátelství a že jedni vjížděli druhým do vlasů.
Ve sporu takto vzniklém se postavil kanovník Kosmas po bok biskupův a ze vší své síly vychvaloval Bruna. Proč? Protože se zapletl, protože byl prudký muž, protože měl se Šebířem nějaký malý spor, protože mu tak trochu záviděl, protože mu Šebíř tu a tam opravoval latinské věty a konečně proto, že Šebíře miloval, a proto, že se láska někdy zvrtne v nepřízeň.
Bruno srovnáván se Šebířem zdál se Kosmovi býti člověkem bez zvláštních rysů. Neviděl ho. Byl přesvědčen, že je tichošlápek. Měl totiž hlas jako střízlík, jakživ se nesmál, chodil se sepjatýma rukama, nakláněl hlavu k rameni, a když šel podle statného Kosmy, vypadal jako chuďas vedle velmože.
Dost možná, že příchylnost Kosmy k biskupovi byla větší, než lze uhádnout, možná, že v jeho (rozhodnutí se tajil ještě jiný důvod, ale nechť tomu bylo jakkoliv, věc jedna je jistá a ta dosvědčuje, že Kosmova mysl nevynikala pevností a že byl tak trochu nestálý.
Když se totiž stal proboštem kapituly pražské někdo třetí, a když naděje Šebířova i Brunova byly ztraceny, a když se Bruno musil spokojit v pražské kapitule úřadem magistra, zanevřel Kosmas na ubožáka a nemohl mu přijíti na jméno. Byl mu protivný, měl zlost, když zahlédl jeho pochýlenou hlavu a zkazil si nejednu večeři naslouchaje jeho písklavému hlásku. Na štěstí mluvil Bruno jen zřídka a jen tehdy, když byla řeč o nábožných knihách, jinak prodléval ve své světničce a dnem i nocí opisoval svaté texty. Vzhledem k píli a k učenosti byl mu pak novým proboštem svěřen zápis důležitých událostí do kapitulních análů. Činil to jazykem chudobným. Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznehtem.
"Přisámbohu," říkával Kosmas paní Božetěše, "když tak slyším, že ten krňous píše a že skládá nějakou stať o našem milém panu knížeti, jak mohu nemyslet na Šebíře? Co na tom, že je Šebíř křikloun a pijan? Co na tom, že nemá v pořádku ani přezku u střevíce?
I tak: nepořádný, ztracený, zahloubaný do spisů se stejnou chutí jako do pití, je proti Brunovi jako slunce proti nějaké škvíře, kterou tak tak uniká prabídný přísvit. - A to pravím jen proto, že mě nutíš, abych srovnával dva muže nepřirovnatelné."
Při náruživé povaze Kosmově nedala se ovšem jeho zlost utajit a Bruno, ten starý dobrák, se k svému podivení jednoho dne dověděl, že přítel, který jej kdysi vychvaloval, nyní ho nenávidí.
"Ne, ne, ne!" říkával donašečům prvá léta, "to jsi špatně slyšel, to nejde! Nedovedu si představit, že by mě můj svatý bratr nějakým nepěkným způsobem osočoval. Ne, ne, ne!"
"Ale ano!" odpověděl Kosmas, když mu už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná. "Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šebíř, a že chlup s jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička!" Bylo řečeno, že Bruno byl člověk mírné povahy a ryzího srdce. To platí a bude navždy platiti; ale každý má své chybičky a Bruno (navzdory svým vlastnostem mírným) nemohl slyšeti o Šebíři nic pěkného. Smál se, když někdo zlehčoval jeho vlastní zásluhy, neměl námitek, když mu vyčítali jeho drobnou postavu, ale zmíniti se s uznáním o tom břicháči? Vynášeti Šebíře? Dávati mu přednost? Ne, to mu šlo tak proti srsti, že zbledl a že (člověk jindy tak tichý) se jal o překot mluviti a že nevěděl, kdy má přestat.
Z podobných srážek a z podobného škorpení vyvinula se mezi kanovníkem Kosmou a mezi magistrem Brunem vposled nenávist. Nesměli si přijít na oči. Někteří lidé se domnívali, že v jejich nepřátelství měla prsty i paní Božetěcha. O tom (jak se zdá) se nezachoval pražádný důkaz, ale není nepravděpodobné, že mníšské hádanice uzavíral její smích. Stála možná někde v ohbí dlouhé chodby, lapala slovíčka a podle své povinnosti manželské a podle laskavého cítění byla nadšena rachotivým hlasem svého pána. Kosmovy výpady působily jí štěstí, jeho vítězství ji rozradostňovala a tak ji spatřujeme, jak v prudkém zaujetí bije pěstí o dlaň a jak vyjekne, když z kanovníkových úst padá slovíčko zvlášť vybrané.
Se strany magistrovy nedělo se Kosmovi pražádné příkoří a lze říci, že chuďas snášel osud člověka posmívaného s jakousi povýšeností a s pýchou lidí, kteří jsou bez pýchy a bez povýšenosti. - A byl tedy Bruno takový dobrák, že se přiodíval chybami, kterých ani neměl, a že jen podle výrazu odpovídal nenávistně, a že jeho srdce zůstávalo nedotčeno tím, co říkal. Když šlo i o věci neosobní, trvával ovšem Bruno vždy na tom, aby Kosmas, právě tak jako druzí kanovníci, nerušil mnišské práce a zachovával pořádek, který byl v kapitulním domě pevně stanoven. V tom spočívala část jeho úřadu. Neboť probošt určil, aby Bruno bděl nad bezúhonností mravů; - a to jest příčina, která svádí vypravování prvé s vypravováním druhým.
Když totiž Kosmas přijímal ve svých světnicích starce, a když s nimi rozmlouval, a když jim rozdílel jídlo, stávalo se příliš často, že ti hladoví chuďasové způsobili více hluku než se slušelo. I bylo po celém domě slyšeti hřmotný hlas Kosmův a bylo slyšeti pádné údery jeho střevíce a rachání holí a kašel těch plesnivců a vzápětí smích jako z krčmy. Bruna pravděpodobně zvuky pohoršovaly a ustával v práci s rukou pozdviženou nad nedopsanou stránkou.
Jednou - a to byli starci, o nichž se vypravovalo, u kanovníka Kosmy po třetí - když se opět udál podobný výbuch smíchu, odložil milý magister Bruno psací náčiní a trochu se strachem (aby snad nedošel od kanovníka nějaké úhony) a trochu s odvahou (neboť byl právem popuzen) bral se k příbytku, odkud se rozléhal křik. Bylo právě navečer mezi hodinou od východu slunce dvanáctou a třináctou, v září, a sice na počátku měsíce. V ten čas nadchází tma již dosti záhy a tak byl v domě jen chatrný přísvit.
Mrštiv perem byl Bruno rozhodnut, že Kosmovi řádně zatopí. Drala se mu již na jazyk rozhořčená slova a jedno bylo peprnější než druhé, když se však rozběhl a když se blížil k řečeným dveřím, opouštěla jej odhodlanost. Vposled šel jen váhavě a nemohl si vzpomenout na jediný výraz, kterým chtěl Kosmu vyčastovat. S tímto unikajícím pocitem jistoty zastavoval se magistrův krok víc a víc, a to staré dobrotisko hledalo již jen výmluvu, aby nemusilo dokončit pojatý záměr a aby se mohlo vrátit.
Když se Bruno doplouhal k ohbí chodby, padl jeho zrak na divnou postavu: nějaký záhadný chlapík stál u Kosmových dveří a chtěl zřejmě proklouznouti; buď do světnice, buď ze vrat, ale v každém případě z dohledu pana magistra. Bruno uchopil vetřelce za rukáv a k své hrůze a k svému zděšení viděl, že je to jeden z rozehnaných mnichů Sázavského kláštera. To bylo příliš, neboť podobní chlapíci nebyli vítáni nikde, kde platí dobrý římský mrav.
Sázavský klášter býval vždy latinským kněžím solí v očích. Kníže Oldřich založil jej kdysi po setkání se svatým poustevníkem Prokopem a nadal jej velmi pěknými statky i výsadami a povolal tam mnichy, aby podle starého způsobu sloužili mši jazykem staroslovanským a aby v té řeči konali obřady. Avšak po nepříliš dlouhé době svého trvání a rozkvětu byl Sázavský klášter zrušen. Mnichové musili zanechat ušlechtilého díla a rozešli se. Byli vypuzeni do Uher a teprve za knížete Vratislava, který přál slovanské liturgii, byli povoláni zpátky. Řečený kníže vrátil jim Sázavský klášter a skytl jim pevnou oporu proti nepřátelům. I zněla v tom klášteře opět řeč svatých bratří Cyrila a Metoděje a líbezná umění, a hudba, písemnictví byly tam domovem. Když však Vratislav zemřel, ztratili mnichové opět knížecí přízeň. Byli rozehnáni a na jejich místo přišli kněží latinští. Odtud bloudily hloučky slovanských mnichů po české zemi, lid jim přál, ale duchovenstvo, poslušné nařízení římského papeže, se jim vyhýbalo jako prašivým ovcím.
Když tedy magister spatřil, koho má před sebou, odskočil jako uštknut jedovatým hadem a nevěděl, má-li křičeti na poplach, či má-li toho hanebníka popadnout za ucho a vyvléci jej vlastní rukou z domu.
"Milosti, svatý otče a ochránce chudých," řekl sázavský mnich, "podobám se doposud zavrženému bratru malých slibů, ale nejsem jím od té doby, co jsem poznal svá chybování a co jsem se jich odpřisáhl."
"Nechme toho," odpověděl magister. "Co zde děláš? Jaký hanebný záměr tě přivedl do kapituly pražského kostela?"
"Přišel jsem," vymlouval se mnich, "protože jsem se doslechl o tvé učenosti a o tvém dobrém smýšlení a i o laskavosti tvého srdce a dále o tvé mocné zálibě v říkánkách a v naukách, které jsou psány písmem. Veden pokorností a city pokání přišel jsem za tebou."
"Nešťastníku," vykřikl Bruno, "chceš mě spojovati s nějakým mrzkým záměrem? Zahlédl jsem tě všeho všudy jen jedenkrát, a kdybys nebyl tváře tak výrazně ošklivé a psí, nikdy bych si tě byl nezapamatoval. Jak se tedy můžeš vymlouvat, že přicházíš ke mně a že znáš moje jméno?"
Zatím co magister s mnichem takto rozmlouval, otevřel Kosmas závoru a zhlédnuv dvojici, dal se do smíchu, který byl Brunovi nesmírně protivný.
"Jakže," řekl, "magister Bruno s nějakým svým ujcem přichází, aby si porozprávěl?"
"To," odpověděl člověk tázaný, "jsem měl nejméně na mysli! A tím spíše bych se byl býval vyvaroval blízkosti těchto dveří, kdybych byl jen tušil, že do nich, vedle lidí zbídačených a vedle špinavců, vcházejí i lidé pochybného mnišství. - To pravím o sobě. - Tenhle sázavský fráter, který zároveň s ostatními byl vyhnán ze svého doupěte, spěchá za tebou."
"Ho, ho," řekl Kosmas, "jakživ jsem ho neviděl! Jakživ jsem s ním nevyměnil slova! Není v tom nějaká mýlka? Nehledá snad tebe, magistře? Vidím, že je oděn sice jako chuďas, ale nepoznal bych v tom oděvu mnicha. Jestliže tys jej poznal, nemůže být jinak, než že je to nějaký tvůj příbuzný, a že přišel za tebou." "Já," vmísil se do řeči sázavský mnich, "hledám magistra Bruna, otce nejvíce milovného učených rozprav a záštitu ctností, abych mu ukázal knihy zlořečené a vydal je do jeho ruky."
"Tu to máme!" vykřikl Kosmas, a zapomenuv na své zedrané hosty, vykročil k sázavskému mnichovi.
"Kde? Jak? Co? Proč?" vykřikoval a obraceje se zády k magistrovi hnal se ohmatat kapsář malého mníška.
Zatím oba zbrojenci, pohanský stařec a uprchlý otrok, stáli ve dveřích jako masky o slavnostech slunovratu. Nevěděli, kde a odkud se bere v kanovníkovi tak nenadálý zájem a proč se magister odtahuje. Měli strach, že je ten přísný pán vykáže ze dveří, ale současně se nemohli odtrhnout od pěkného pohledu, neboť Kosmas si počínal jako zbavený rozumu. Slovo o spisech jej rozplameňovalo.
"Otče stejně svatý," řekl mnich, "vidím a poznávám, že tvé důstojenství se snad vyrovná důstojenství svatého magistra, ale prosím tě, není-li má žádost snad přílišná, zůstav spis svému bratru v svatosti a učenosti, neboť on je magister."
"Jest," pravil Kosmas, "co jest, a já činím, co uznávám za dobré. Dej mi své písmo!"
"Já," řekl Bruno, "nemohu připustit a nepřipustím, aby věc církví stažená a poznamenaná vešla poznovu v užívání."
"Ha, ha, Ježíši Kriste a svatí patronové zemští a vy, blahoslavení mučedníci, kteříž jste čítali tím jazykem! Vy všichni svatí svědkové, kteří někde na nebesích sčítáte zásluhy a přeslavné skutky, které byly učiněny skrze poznání, jež vzešlo z toho jazyka, vy všichni přesladcí a vroucí synové církve, která se s usmíváním a s něžnou shovívavostí jen lehounce poodvrátila od písem staroslovanských, ten bědný magister vás chce poučovat! Co to kráká? Na čem to trvá? Co mu to vlezlo do hlavy?"
"Teď", řekl malý mnich, "si nevím rady, ale skoro se mi zdá, že ta řeč, a že to písmo byly ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého zavrženy."
"Jakpak ta veselá příhoda dopadne?" myslili si starci, a zatím co stoupala hádka a zatím co se řeč stávala vždy prudší a prudší, přibližovali se k oběma rozvaděným kněžím.
Bruno znamenaje, že mu chybí několik důvodů a slyše vposled jméno Šebířovo, jímž se Kosmas podle chuti oháněl, vyklidil pole. Sotva zmizel, vystrnadil kanovník i starce a osaměv s maličkým mnichem, řekl: "Když jsem se rozehnal po tvém kapsáři a když jsem ohmatával tvůj krátký pláštík, cítil jsem, že máš pod loktem více než jediný svitek. Ven s ním, chlapíku! Ven s ním, ty přelstivý lišáku, ven s ním, ty obmyslný mnichu kulhavých čertů, kteří se tam u vás zapřahají do pluhů jako volci!"
Na vyzvání tak důtklivé vyňal mnich zpod svého šatu hrst pergamenových listů a podal je děkanovi, řka: "Pane, příznivce lidí opuštěných, pane, kterýž jsi velikým vyznavačem vybraného vypravování, donesla se mi zpráva o tvých zálibách a neměl jsem pokoj, dokud jsem tě nevyhledal a dokud jsem to, co leží v tvé ruce, nedonesl. Jsem pouhý chuďas a všeho se mi nedostává; proč bych tedy nevyměnil věc, která se nedá jísti, za nějaké sousto? O tobě se mluví (a já jsem to slyšel od jakéhosi žida), že hledáš vše, co je dovedně napsáno, a že i za příběhy lidí prostých platíváš chlebem. Mám tedy naději, že se mně dostane nějaké odměny za to, co přináším."
"Podívejme se," pravil opět Kosmas, "neřekl jsi, že přinášíš ty psané věci Brunovi? Nejsi nějaký satyr, který má v jediných ústech dvojí dech, a nemluvíš snad dvojím hlasem?"
"Pane můj, otče přesvatý," odvětil malý mnich, "vždyť dobře víš, že člověk, když je v tísni, povídá obyčejně jen přibližnou pravdu. Do té chvíle neslyšel jsem o svatém otci Brunovi ani slovíčko. A jestliže jsem jej pojmenoval, stalo se to jen proto, že jsi mi řekl, v hovoru mimoděk jeho jméno. Nehorší se pro ten úskok, neboť, jak jsem rozeznal, nebyl ti proti mysli. A, u hole biskupské, skoro bych řekl, že jsi se usmál, když jsem jej oslovil podle hodnosti. - Dovol tedy, abych z toho soudil a abych věřil, že jsi mi podal - jak se říká - pomocnou ruku."
"Eh," vykřikl Kosmas, "kdepak jsi to sebral?"
"Co?" zeptal se mnich.
"Podati pomocnou ruku," děl opět Kosmas a opakoval to rčení ještě třikrát. Malému mnichu trvalo dost dlouho, než se dovtípil, že Kosmas se nevyptává na věc samu, ale že má zájem o slovní obrat. Kosmas byl tedy nucen nazvati jej oslem.
"Nevím," končil svá napomínání, "jak se ti povede! Tvůj plášť připomíná ještě trochu mnicha, ale sázavské mnišství není mnišství věrné a pravé a bohulibé. Dále chci uvésti, že ani tvoje řeč není bez úhony, a že mluvíš pomíjeje pěkná pravidla. Věc třetí, která skládá úhrn z věci prvé a druhé, jest pak, že jsi nenáležitý úd křesťanské církve a že jsi blízek mravům spíše pohanským než těm, které se líbí Ježíši Kristu a Panně a svatým. Běda, příteli ďábla, dám ti sice tři penízky, ale nepoložím je do tvé dlaně. Vysázím jeden po druhém na stůl a ty je smeť rukávem. To činím, protože z tebe čpí peklo, a protože se nechci dotknout tvé ruky."
Řka to rozvázal Kosmas měšec a s tváří, v které se nikdo nevyzná, vysolil mince, o nichž byla řeč.
"Přál bych si," děl mnich shrabuje peníze, "aby moje hříchy nedošly horší odplaty."
Bylo mu přitom lehko, cítil, že kanovník nachází zálibu v jeho slovech, cítil, že se pod kůží směje, cítil, že nesoudí příliš přísně o odchylkách jeho řehole a cítil krátce, že je k tomu silnému knězi přitahován a že by s ním mohl rozmlouvat bez tísně až do rána.
Ještě se nevykouřil ze světnice pach mnichovy kutny, ještě Kosmas neprohlédl ani prvou stránku rukopisu, a již za ním přiběhla paní Božetěcha. Nebyla v nejlepším rozmaru a nemohla držet jazyk za zuby, neboť ji velmi tísnila příhoda s Brunem a se starci. Vcházejíc, odhodila si střevícem cípek vlající sukně, ale v okamžiku, kdy se chtěla dát do řeči, spatřila na hliněné podlaze pět či padesát hrozných šlápot. Vrstva pěkně udusaná byla v těch místech zryta hrubými opánky a škorněmi a koncem hole. I dala se paní do vády a pravila: "Kdybys byl krčmářem, mohl bys po libosti rozmlouvat s otroky, s nimiž rozmlouváš, ale protože jsi kanovníkem, dopouštíš se hříchu a hanobíš svůj duchovní stav. Nadto: podívej se, jak nám ti chromci zřídili podlahu."
"Jsem kanovník," odpověděl Kosmas, "jen podle jména, ale nemysli si, že je to snad o něco méně, neboť, abych ti řekl pravdu, velmi mi záleží právě na slovech a jménech."
Potom poklepávaje s veselým smíchem na stránku rukopisu dodal: "Nenalezl jsem nikdy vášnivé zalíbení v tom našem jazyce a přidržuje se mínění lutyšského soudím, že pokud jde o krásu a přesnost, nic se ani zdaleka nemůže přirovnat k latině; ale kdyby měl tyhle rukopisy Šebíř! Při holi biskupské, ten by se z nich zaradoval! Jářku, co myslíš, neměl bych mu podat pomocnou ruku? Se mi zdá, že by se chtěl konečně usmířit."
Zatím co Kosmas a Božetěcha takto rozmlouvali, udála se příhoda nikoliv bezvýznamná. Bruno, maje totiž po krk ustavičného docházení starců do kapituly, poslal na ně kuchaře a zahradníky. Měli je zahnat, měli jim přišít na záda nějakou ránu, měli je krátce naučit dobrým mravům. Ale stalo se něco horšího. Když se sluhové ozbrojeni holemi vyřítili z kláštera, kryl naše starce již stín chrámu. Chuďasové se totiž dobelhali až k hradbě, která objímá kostel, a tam, trouce si svědivé boky, čekali na mnicha, který jim překazil slyšení u kanovníka Kosmy a který způsobil, že byli zůstaveni bez odměny. Zdálo se jim, že je správné, aby ten, kdo byl příčinou jejich nezdaru a kdo (jak se podobalo) sám lépe pochodil, dal ostatním nějaké odškodné. Dále se ti ubožáci domnívali, že chrám jim skýtá bezpečnou záštitu a že, je-li nevhodné potloukati se kolem kapituly, nemůže nikdo nic namítat, usadí-li se podle chrámové zdi. V té dobré naději si tedy drbali záda a pohlíželi k vrátnici.
"Bratři, křesťané," řekl uprchlý otrok, "se mi zdá, že se sem žene nějaká ničemná tlupa! Se mi zdá, že míří na nás! Vidím v jejich rukách obušky a vidím, že je zle!"
Zbrojenec, jemuž byla uťata pravice, s ním souhlasil. Ťukli si tedy navzájem do ramene a (napřed šoupajíce jako z nedbalosti nohama a potom pěkně úprkem) utekli. Zbrojenec se špatným dýcháním byl by býval rád následoval jejich příkladu, ale nesloužily mu nohy. Viděl, že by se nedostal ani za roh a tak vzdávaje se do vůle boží zůstal tam, kde byl. Pokud jde o pohanského starce, ten měl hlavu tak tupou, že seděl jako kvočna na vejcích. Ústa dokořán, poklepával si na opatek svého dřeváku a ani mu nenapadlo, že se co nevidět snese na jeho záda obušek. Nechápal pranic, byl trochu nahluchlý a jeho tvarohový mozek ho nevaroval, neboť věci, které se dály rychle, nemohly z něho vykřesat myšlenku.
Když tedy kuchtíci a sluhové dorazili k chrámové zdi, uchopili zbrojence za krk a jali se řezat druhého chlapíka. Rány padaly hlava nehlava. Jakýsi holomek zvlášť důkladně rozpřahoval ramena a bil kolem sebe jako kat. Rozumí se, že se věc neobešla bez křiku těch, kdo útočili, a bez lkáni lidí, kterým se dostávalo takovou hojnou měrou večeře.
"Utěšiteli všech hříšníků, Panno přesladká a vy, ochráncové země a lidu, vy dva svatí mučedníci, přispějte mi v té nouzi!" křičel, či lépe chtěl křičet zbrojenec s chorobným srdcem. "Dejte znamení těm urozeným pánům, že jsem dobrý křesťan! Je pravda, jeden z nás je víry ničemné, ale to nejsem já! Přisámbohu, nikoliv! Mějte se mnou smilování, a když už hledáte nějakého proklatce, zřežte starocha, který to zasluhuje!"
Z toho nesrozumitelného volání, jemuž chybělo každé druhé slovo, pochopili ochráncové kapituly, že druhý stařec je pohan. A to bylo něco pro ně! Jali se do něho třískat tím usilovněji a zbili jej jako žito.
Když mávajíce svými roztřepanými klacky odešli, ležel chuďas pod kostelní zdí a nemohl si pro bolest a pálení ohmatati ani žebra.
"Ach, ouvej," stenal, "umru! Cítím, že je to můj konec!"
"Vidíš to, vidíš," odpovídal mu zbrojenec, "nepokřtili tě a teď máš, co zasluhuješ. Přivolal jsi na sebe spravedlivý trest, ale jak přicházím k výprasku já, který jsem se držel kostelní zdi podle práva?"
Nepodobá se, že zbrojenec pronesl řeč celou, ale je jisté, že si něco takového myslil. Proč by si ostatně lámal při svém obtížném dechu jazyk, když stařec byl hluchý a když tak pěkně ztlučen slyšel ještě méně než předtím? Zbrojenec zanechal tedy plané rozprávky a jakkoli se mu třásla kolena a jakkoli měl žiloví napuchlé až k prasknutí, přece jen pomohl starci, aby se zvedl a po velikém namáhání a s velikou svízelí jej dovedl k místu, které vedle kostelních zvonic a vedle jakési opuštěné zátočiny bylo nejbezpečnější.
Noc předtím přespali žebráci na staveništi poblíž západního kůru kostela svatého Víta. Tam, na to staveniště, které bylo již dávno pod střechou, obával se však stařec vkročiti. Připomínka, že pohané nejsou vítanými hosty v blízkosti chrámu, byla doposud příliš živá; z té příčiny musil chuďas vážit cestu za okruh hradeb až do širého kraje, až tam, kde se střelo pole jakéhosi žida.
Když byli již vně hradu a když odpočívali, ohlédl se zbrojenec, je-li čistý vzduch, a tu zpozoroval jakéhosi maličkého chlapíka. Spěchal za nimi. Mířil k nim.
I klekl zbrojenec a jal se modliti modlitbu umírajících. Bylo mu jasné, že pohana i jeho, který byl pokřtěn, opustilo štěstí, a že druhé setkání bude horší prvého. A když se tak modlil a když se loučil se životem, ozval se za nimi hlas malého mnicha.
"Hola," křičel, "křesťané, lidé dobří, co se vám přihodilo?"
"Nevím, jsme-li dobří čili nic, ale tohle je pohan," řekl zbrojenec a ukázal přitom na starce, který se tak tak držel na nohou. Potom hlasem přerývaným, kuse a dýchavičně, vypravoval mnichovi, co se přihodilo. Sotva stařec skončil, poznamenal se mnich křížem a kradí utáhnuv svůj váček dvojnásobnou šňůrkou, řekl: "Vidím a poznávám, že mě k tomu pohanu vedl Bůh. Vidím a poznávám, že mi kyne, abych jej pokřtil, vidím a poznávám, že jest boží vůle, aby nezemřel v temnosti."
Potom již bez dlouhých řečí uchopil starce za rameno a vedl jej až na pole, jež náleželo židovi.
Ale stalo se, že žid, který koupil pozemek neprávem a který se k němu mohl znáti jen o samotě, přišel se trochu potěšit s půdou. Byl večer a tak žida nenapadlo, že by mohl na poli někoho potkat. Když však uviděl tři blížící se chlapíky a když poznal, že jsou to chuďasové, dodal si odvahy a řekl: "Copak tady, lidičky, pohledáváte?"
"Chceme," odpověděl mnich, "zahrabat tvou nepočestnost."
Ale žid se nedal mýlit a pokračoval: "To pole patří dobrému křesťanskému muži a já je hlídám."
"Až naprší a uschne," odsekl mnich. "Víme, že ten křesťanský muž je tvůj sluha, víme, že ti slouží za zástěrku, víme, jak se věci mají! A chraň se, žide, na nás sáhnout!"

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Helena Duchková, 24.08.2006

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Vladislav Vančura - Kosmas - Obrazy z dějin národa českého







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­